Rivers of Babylon II. (1. část)
Ti z vážených čtenářů, kteří se náhodou seznámili s románem Rivers of Babylon, mohou být na začátku této knihy právem zvědaví, jestli se tady nebude mluvit o panu Ráczovi. Mají pravdu; nebude se tady mluvit o panu Ráczovi. Přinejmenším ne v takové míře, jak by mohl čtenář, zhýčkaný první knihou, očekávat. Přece jen si však dovolím něco málo prozradit z Ráczova soukromého a profesionálního života. Pan Rácz je spokojený a šťastně ženatý. Je pyšný na svého zdravého syna, má se dobře a nechává touto cestou pozdravovat všechny své fanoušky. Oba jeho hotely a síť restaurací, jeho investiční privatizační fond Oxford Captivate & Consumption, jeho pozemkově-makléřská firma X-Racio i soukromá civilní bezpečnostní služba Sekuritatia prosperují. Nejnověji pan Rácz zakoupil velkou halu s dvěma hektary pozemků v nákladním přístavu a chce si tam otevřít bezcelní sklad. Všechno však bude záviset na vnitřní směnitelnosti slovenské koruny. Kromě toho pan Rácz založil novou divizi firmy Sekuritatia. Specializuje se na vymáhání nedobytných pohledávek. Například: jste soukromý podnikatel nebo podnikatelka. Jiná soukromá firma vám dluží peníze. Pošlete jim fakturu, urgujete fakturu, urgujete urgenci faktury, urgujete urgenci urgence atd., ale oni pořád ne a ne zaplatit. Zajdete tedy za lidmi z firmy Sekuritatia, a ti vaši pohledávku koupí. Chápete to? Ostatní obchodníci kupují zboží a jiná aktiva, ale Rácz, ten koupí i dluh; ať se jen obchody hýbou! Za zdánlivě beznadějnou pohledávku ve výši řekněme půl milionu korun vám na stůl vysází čtyři sta tisíc, tedy osmdesát procent dlužné částky. Odejdete spokojený a v nejbližším kostele dáte zapálit svíčky, aby Velký Dobrodinec Rácz žil ještě nejméně sto let. Zatímco svíčky hoří, Šolík a Tupý, dva kmenoví pracovníci Sekuritatie, vyjdou do terénu zjistit něco o zadlužené firmě. Jak se jmenuje majitel nebo majitelé, kde bydlí, jaká mají auta, kde je nechávají zaparkovaná, jestli mají rodinu, děti, jak jsou ty děti staré, kam chodí do školy, jestli mají domácí zvířátko (ideální je pejsek nebo kočička – přece jen jsme ještě nedozráli na odřezanou koňskou hlavu na polštáři) a kam s ním chodí na procházku. Když to zjistí, vrátí se do kanceláře firmy Sekuritatia, kde podají podrobnou zprávu svému šéfovi Mozoňovi. Proběhne porada. A potom se jde, jak se říká, na to. Celá akce ve většině případů vypadá stejně. Asi takhle: Krásné osmileté děvčátko, andílek s dlouhou blonďatou hřívou, dcerka majitele zadlužené firmy, jde domů ze školy. Zastaví u ní obrovské auto a nějaký hodný strejda jí nabídne bonbony. Zeptá se, jestli chce zavézt domů, tam a tam. Děvčátko je překvapené, že hodný strejda zná adresu. Strejda se zasměje. On, hodný strejda, je taťkův starý kamarád. Děvčátko nastoupí do auta; už teď je v jejích pohybech, v jakési nevyzrálé, ale velmi půvabné podobě, zakódován půvab, s nímž bude v budoucnosti, dospělá, nastupovat do aut jiných strýčků. Hodný strýček se vyptává na pejska; ještě pořád máte toho jezevčíka? Děvčátko přikývne, ano, mají pejska, jmenuje se Sačmo. A už jsme tu, slečinko, řekne hodný strýček a zastaví před domem. Takhle se to otevírá, ukáže. Ty bonbony si vezmi, mně jsou k ničemu, mám cukrovku, řekne hodný strejda a podá jí sáček s chutnými bonbony. A ještě něco, dodá, skoro bych zapomněl: tohle, prosím tě, dej tátovi a že ho pěkně pozdravuji. Děvčátko vezme obálku a bonbony, slušně poděkuje a s půvabem, který jsme už popisovali, vystoupí. Ještě zamává hodnému strejdovi a zmizí v bráně. Hotová ženská, pomyslí si Tupý, zařadí rychlost a mercedes se rozjede ulicí. Večer děvčátko nadšeně vypráví rodičům, jak jelo v obrovském autě a tak dál. Vyděšený otec-dlužník otevře obálku. Stojí tam:
Milý dlužníku-neplatiči! Dovolujeme si Vám oznámit, že dne toho a toho nám firma ta a ta svěřila vymáhání dlužné sumy… (bla bla bla)… fakturu přikládáme… (bla bla bla)… zaplaťte obratem, nebo se dostavte osobně či prostřednictvím zástupce Vaší firmy… za účelem vyhotovení nové smlouvy… (bla bla bla)… Zůstáváme v dokonalé úctě a s heslem: Nejprve po dobrém! Vaše CANISTRA, spol. s r. o., divize společnosti Sekuritatia
Skoro každý zaplatí. A když ne, tak mu v centru města záhadně shoří auto. A když ne, tak mu neznámý pachatel zdemoluje kancelářské prostory. A když ne, tak mu někdo přibije pejska Sačma na domovní dveře. A když ne, tak… Takhle si žije pan Rácz. V této knize se však nebudeme zabývat jeho úctyhodným podnikáním. I když, na druhé straně, nikdy neříkej nikdy, jak se říká. Možná se nám tu pan Rácz ještě párkrát mihne; nejspíš i proto, že se nejednou octneme v časoprostoru, kde tento dynamický podnikatel i nadále prožívá svůj příběh. Například v hotelu Ambassador.
Hotel Ambassador je kolem čtvrté hodiny ranní mrtvý, ponořený do šera a bez pohybu. Stejně i ulice před ním. Tramvaje ještě nezačaly jezdit, auto projede jen jednou za čas. Jedním z takovýchto aut je i taxík s vídeňskou espézetkou. Vystoupí z něj velmi dobře oblečený a mladistvě působící čtyřicátník s americky vyběleným chrupem a brýlemi s tenkými kovovými rámky. Kufr! zavolá na nosiče, stařičkého boye Torontála, který v livreji a čepici s kšiltem vyběhne z hotelové haly. Máj sjútkejz! dodá. Víc se o své zavazadlo nestará. Rakouskému taxikáři hodí stodolarovku a vejde do chladného přítmí vestibulu. Jmenuji se Martin Voulek, řekne s úsměvem recepčnímu. Chci apartmá. Nějaké větší. Na jak dlouho? Ma bój, to nevím ani já. Na měsíc, na půl roku? Em – ej – ár – tí – áj – en, Ví – ou – el – í – . Zkrátka Martin Volek. Máte to? Etlenda. Džódža. Jú – es – ej. Tady je můj júes-pásport. Cizinec se rozhlédne po vestibulu. A Ambassador-bar ještě funguje? zeptá se. Ano, pane, řekne recepční. Ještě hodinu, do pěti. Džast jako vždy, řekně Voulek. Nic se nezměnilo. Dlouhou dobu před tím já hrál jsem tady, pochlubí se. Já byl jsem… hau tú ixplejn… jak se… mjúzišn. Já hrál jsem sexofóun. Cizinec předvede pantomimu hraní na saxofon. To je ólmast twenny jírs bhäk, dvacet let nazpátek, dodá. Voulek převezme vyplněný hotelový průkaz a strčí překvapenému recepčnímu do dlaně desetidolarovku. Boy Torontál se přišourá zvenčí, pavoučí prsty zaťaté do rukojeti Voulkova kufru z krokodýlí kůže. Oukej, řekne Voulek, lec gou! Jako starý dýchavičný pes následuje Torontál Voulka do výtahu. Hír ár jú, grendpa, řekne Američan ve svém apartmá a podá Torontálovi desetidolarovku. Život je těžký, připustí při pohledu na roztřesené ruce boye. Měl bys už myslet na ritájr, na důchod, ne? dodá.
Noci jsou ještě chladné, ale ve dne už slunce vyleze pořádně vysoko. Plechová střecha bufetu se zahřeje a dlouho do noci pak chladne s vlnitým pukáním. Feri Bartaloš spí odkopaný. Zip spacáku obvykle nezapíná. Převrátí se na druhý bok, několikrát mlaskne a probudí se: má žízeň. Eržika spí zády k němu. Feri vstane, překročí ji a napije se rovnou z kohoutku. Znovu překročí Eržičinu i svou nafukovací matraci. Odemkne a vyjde ven. Obloha je jasná. Hvězdy blikají na svých místech. Tramvaje ještě jezdit nezačaly, ale zdálky je už slyšet jejich přibližující se hrkot. Feri obejde dřevěné boudy, díky kterým si bufet vysloužil všeobecně akceptovaný název dřevěná vesnice, a přimhouří oči. Na střeše vysoké budovy za hotelem Ambassador-Rácz svítí digitální ukazatel času a teploty. Čtyři hodiny dvacet, deset stupňů nad nulou. Feri se otřese. Někde v dálce bafají psiska. Nejednou je zahlédl: různorodou smečku toulavých potvor s vyceněnými zuby a vyplazenými jazyky. Feri přejde na parkoviště. Za papundeklovou stěnou Špáršvajnova přívěsu se převalí se vzdycháním tlusté tělo. Feri si odkašle a odplivne. Spát se mu už nechce. Rázně zabuší na dveře hlídačova karavanu. Zevnitř se ozve poplašené převalování, vzdychání, hledání bot, vstávání a nadávky. Dveře se otevřou a v mezeře se objeví hlídačova napuchlá tvář. Co je?! zahuhlá Fredy Špáršvajn. Přestávka! odpoví Feri. Kurva! řekne Fredy a chce zalézt spát. Nemáš oheň? zeptá se Feri a v ruce se mu objeví krabička cigaret. Klepne po ní a vyčnívající filtry nabídne hlídači parkoviště. Špáršvajn stihne přečíst název. Sparta. Lakota zvítězí nad ospalostí a nevrlostí. Někde v boudě vyhrabe zápalky, vezme si nabízenou cigaretu a postaví se vedle Feriho. Chvíli klidné meditace přeruší Bartaloš, aby si mezi jednotlivými šluky postěžoval na svého nadřízeného, vedoucího bufetu. Oni, Feri s Eržikou, makají jak černí: všude je pořádek. Ať Fredy řekne sám: není snad všude pořádek? Špáršvajn roztržitě přikývne a rozkašle se do sychravého rána. Není zvyklý kouřit. Feri je ukřivděný a spravedlivě rozzlobený. Vedoucí je hovado; je, Feriho s Eržikou, bezdůvodně jebe za všechno. Za nic. Záchody jsou přece pořád čisté! Lidé serou, chčí, blijí. Oni, Feri s Eržikou, se na kurvu-vedoucího taky můžou vysrat: udělají ten pořádek! Nikde ani smítko. A co? Vedoucí přijde, ani se nepodívá do hajzlu, takhle stojí za rohem, a zjebe je, jeho, Feriho, i s Eržikou. Ale on, Feri s Eržikou, ví, o co tady jde! Feri se zatváří tajnůstkářsky, ve tváři mu hraje úšklebek. Za všechno může Brejlovec! Jasně, vedoucí mu nadržuje! On, Feri, neví, neví, co ti dva spolu mají. Ale něco spolu mají! Možná Brejlovec něco ví na vedoucího a drží ho v šachu. Nebo se vedoucí Brejlovce bojí jen tak. No nic, on, Feri, tomu přijde na kloub! Feri vyfoukne kouř. Je to jasné: Brejlovec chce je, Feriho s Eržikou, vyšoupnout z dřevěné vesnice. Brejlovec je nenasytný. Pořád má málo. Feri začne na prstech počítat. Za sbírání sklenic má Brejlovec stovku denně. Ženu si posadil na hajzl, to je někdy i dvě stě tři sta korun denně. Z toho koupí jen toaletní papír, čisticí prášek, čas od času mýdlo. Jinak nic. Oba, Brejlovec a jeho žena, dostanou nažrat a napít. Ušetří. Celkově tedy vydělají dobré čtyři stovky denně. Za týden je to tisíc dvě stě. Za měsíc pět tisíc! Pět tisíc korun bokem! Ferimu po tomto zjištění přeskočí hlas; zapomněl, že on s Eržikou vydělá totéž, protože se s Brejlovcem v bufetu střídají. Feri to na závěr shrne: Brejlovec a jeho žena se snaží jeho, Feriho Bartaloše i s Eržikou, vyšoupnout z místa! Feri se odmlčí s rozhodným, ustaraným a zároveň uraženým výrazem ve tváři. Chvíli ticha rychle využije a přeruší tlustý hlídač parkoviště. I jemu, Fredymu Špáršvajnovi, je z toho nanic. Tohle, co tu je, tu už jednou bylo. Před dvěma lety uprostřed zimy vyhnali jeho, Fredyho, z parkoviště. Z JEHO parkoviště! Dočkal se tehdy obrovského nevděku. Prý kvůli vánočnímu trhu! Ale ty boudy pak stály až do jara. On, Fredy Špáršvajn, byl tehdy tak rozčilený, že z toho těžce onemocněl. Na nervy. Přitom se nesmí rozčilovat; v dětství mu praskla v hlavě jakási žilka. Všichni po něm, po Fredym, jdou. Nejprve ti cikáni. Chtěli třetinu jeho zisku, za ochranu. On, Fredy, je však odvážný. Nezaplatil! A co oni? Pomstili se! Velice mu ublížili! Hlídač si vzrušeně potáhne z cigarety. Dnes už, naštěstí, cikánů není. Hoteliér Rácz je vyhnal z centra. Teď se on, Fredy, poctivý živnostník, cítí bezpečněji; nikdo ho neohrožuje. Ale platit musí stejně. Odevzdávat polovinu zisku. Za ochranu. Kurva! Co je on, Fredy Špáršvajn, teď za soukromého podnikatele? Je žebrák! Poloviční žebrák! A potom, tahle dřevěná vesnice! Auta nemají kde parkovat, ale to nikoho netrápí; hlavní je, že centrum města je plné dřevěných bud! Jednoho dne přišla za ním, za Fredym, znovu ta píča z magistrátu a přinesla mu rozhodnutí, že parkoviště se zmenší na polovinu předešlé rozlohy a na té druhé polovině že bude dřevěná vesnice. Ale nájemné musí on, Fredy, platit jako předtím! Příjem má přitom víc než o polovinu menší! A to ještě on, Fredy, nemluví o zdravotním pojištění a podobných kokotinách! Bartaloš ze zvyku přikývne, ale bez účasti. Kdyby bufet zrušili, přišli by o chleba zase oni, Feri s Eržikou. Po ulici drnčí první tramvaj. Oba to pochopí jako znamení. Rozloučí se a rozejdou. Fredy Špáršvajn vleze zpátky do sirovodíkovo-čpavkového tepla svého brlohu a Feri se vydá na procházku a čeká, než otevřou potraviny. Dostal chuť na pivo. Samoobsluhu otevřou jako vždy v pět. Feri je mezi prvními zákazníky. Koupí si dva lahvové bratislavské samosery a s melancholickým pohledem se postaví k vysokému stolu v rohu u poklady. Rozevře noviny a přečte si svůj horoskop. Feri je rak. Bytost opačného pohlaví dnes odpoledne zásadně změní váš život. Feri se chraplavě zasměje a pustí se do sportovní stránky. Zákazníci šmajdají dovnitř, rozespalí. Feri si nikoho nevšímá; popíjí s přimhouřenýma očima a čte si fotbalové výsledky. Tvář se mu hne, až když se ve skleněném vchodu objeví Brejlovec. Brejlovec vejde. Ferimu okázale nevěnuje pozornost. Jeho kostnatá a i přes určitou shrbenost vysoká postava se pohne ke košíkům. Na očích má černé brýle. Od té doby, co přišel o oko, se staly neodmyslitelným doplňkem jeho tváře. Dnes Brejlovec nepracuje. Dělá Feri s Eržikou. Brejlovec má oblečené oranžové montérky a modrý prošívaný kabát. Je to pracovní úbor cestářů z dopravního podniku. Vykopli ho odtamtud před dvěma lety, ale on se stále cítí být členem velké a veselé rodiny autobusáků a tramvajáků. Dodnes Brejlovec zásadně nechodí po chodníku; pohybuje se v jízdní dráze tramvaje ve středu vozovky a pozorně hledí pod nohy, jakoby neustále kontroloval stav kolejnic. Sem tam se sehne a zvedne kámen. Tramvajáci ho znají a přátelsky na něj cinkají. Když nemá službu v dřevěné vesnici, často se vetře na oběd do závodní jídelny dopravního podniku. Dají mu polévku a chleba do sytosti. Brejlovec dokáže ještě i dnes nazpaměť odrecitovat kterýkoli z předpisů, které si vtloukl do hlavy během dlouholetého ježdění tramvají. Když mu v hospodě U Albánce vybili oko, ztratil odhad vzdálenosti a udělali ho revizorem. Na dispečera byl hloupý. Když jednoho dne zpronevěřil a propil peníze z vybraných pokut, dostal se do čety kopáčů. Tam moc platný nebyl. Stále se považoval za řidiče tramvaje na odpočinku. Když byla poškozena trať, místo toho, aby kopal s ostatními, klábosil raději se svými bývalými kolegy, řidiči tramvají, čekajícími na odstranění poruchy. Traťového mistra skoro trefil šlak. Když začali v dopravním podniku propouštět, Brejlovec letěl jako první. Do důchodu mu zbývaly dva roky, tak začal pracovat v dřevěné vesnici. Tělem i duší však zůstal dopravákem. Dodnes do slova, tlumeným, ale přísným hlasem, deklamuje všechny předpisy. Každý předpis patřičně prožívá: Jevtušenko, recitující své verše na plném stadionu, je proti němu úplná nula. Ukázku své mechanické paměti doprovází Brejlovec ráznými gesty pravé ruky; ztotožňuje se s každičkou nabiflovanou větou. Bartaloš si už otevřel druhý samoser. Brejlovec přijde s igelitovou taškou plnou rohlíků a mléka a postaví se k druhému stolu. Taky si koupil pivo. Stojí otočený zády. Feri nevydrží. Usměje se při pohledu na dopravácký oděv Brejlovce. Do služby? zeptá se ironicky. Dlouhán si ho na oko nevšímá. V klidu si lije pivo do propadlých úst. Copak, do služby? zopakuje Feri. Brejlovec polkne samoser, hřbetem ruky si utře bradu, přeměří si Feriho a potom lenivě odvrátí kulatou, skoro plešatou hlavu, ozdobenou orlím nosem. Pohled jeho oka je skrytý za tmavým sklem. Feri nepostřehne varovné signály. Co by si v tom dopravním podniku bez tebe počali? řekne jakoby pro sebe. Kdyby tebe nebylo, můžou to rovnou zabalit! Brejlovec je ve vteřině u něj. Žilnatou rukou mu stiskne krk. Feri vypoulí oči a zmlkne. Je o dvě hlavy menší než Brejlovec. Dlouhán drží, nepustí. Je prchlivý. Ženu taky bije. Často i v bufetu, přímo před zákazníky. Pokladní zavřeští skřípavým, pronikavým hlasem. Pořád to samé! rozčiluje se. Nasávají od rána a pak se bijí! Ale tady, v samoobsluze, se nikdo bít nebude! Ona, pokladní, hned zavolá vedoucího! Ten ať zavolá policii! Brejlovec si jí všimne tak, jako si všímáme bzučení mouchy. Drží Feriho pod krkem a nedovolí mu nadechnout se. Feri z posledních sil hasnoucím zrakem poplašeně hledí, jestli tu už nepřišel na pivo některý z jeho kamarádů: vousatý Honzík, kolega z bufetu na opačné straně ulice, anebo zabiják Fraňo Fčilek, co sbírá krýgly U Myslivce. Není tu ale nikdo. V rohu u sloupu se tlemí smradlavý, věčně ožralý vyžírač nedojedených talířů Majerník; ten Ferimu nepomůže. Feri Bartaloš zmobilizuje poslední siíly a kolenem prudce kopne Brejlovce mezi nohy. Brejlovec hned povolí stisk a chytí se za bolavé místo. Feri se nadechne, do tváře se mu vrátí zdravá barva. Pomstychtivě a zákeřně, s krutým úsměvem zbabělce kopne Brejlovce ještě dvakrát a vyběhne ze samoobsluhy. Ani nedopije samoser. Kličkuje mezi pomalu se posouvajícími auty, letmo se ohlédne, jestli ho někdo nepronásleduje. Brejlovec stojí schoulený u stolku. Vyschlýma rukama si tiskne koule i břicho; neumí se rozhodnout, co dřív. Za Ferim se sychravým ranním povětřím nese hrubá nadávka, ale ten už je na druhé straně ulice, rozesmátý a dosyta vyšklebený pod vlivem svého vítězství.
Po krátkém, sotva hodinovém spánku procitne Martin Voulek ve svém apartmá a chvíli přemýšlí, kde to vlastně je. Když je mu vše jasné, posadí se na posteli. Na čalouněné židli ve stylu Ludvíka XV. sedí jeho bývalý švagr Žofré. Fak det fakin madrfaker! uleví si Voulek. Žofré se zatváří nespokojeně. Jeho otylé tělo se zavrtí. Ať Martin mluví slovensky, řekne. Martin přece ví, že on, Žofré, se anglicky nikdy nenaučil. Voulek popadne trepku a mrskne ji po Žofrém. Žofré se na okamžik rozplyne ve vzduchu, ale když nebezpečí pomine, znovu se objeví na židli. Ano, řekne Žofré, on, Žofré, neumí anglicky a Martin už zapomněl slovensky. Hanba. Žofré pohoršeně zakroutí hlavou. Dets rajt, řekne Voulek. A šúrly to bude i proto, že zatímco já jsem makal tvennyfór áurs e dej – seven dejs e vík, a furt jsem byl v khonthäktu s Američany, tak ty jsi chlastal ve Slovenské besedě s krajany! A co z toho máš? zasměje se Žofré. Pomalu si slovensky ani rohlík nebudeš umět koupit. Co z toho mám? zopakuje Martin Voulek a vstane z postele. Mám z toho to, že já, vyučený slovenský elektrikář, bývalý blb, mám teď seventyfajv prsént akcií spoločnosti Fine Art Lamps, kterou jsem založil! A když tady dostanu chuť na rohlík, koupím si ho i s pekárnou! A co máš ty z toho chlastání? To, že jsi už tři roky mrtvý! Dets it! Martin vejde do koupelny. Žofré se rozplyne nad židlí, na které seděl, a zároveň se rematerializuje, postávaje ve dveřích koupelny. Kdysi dávno, když my jsme ještě žili tady, řekne Voulek ústy plnými napěněné zubní pasty, byl takový seriál goin on tíví: Réndl en Hopkerk. Du jú rimembr? Martin se otočí na Žofrého. Žofré pokrčí rameny. Réndl byl sač a prájvit detektív, ju nou? řekne Martin. On měl frenda, detektiva taky. Oni ho zabili. Ale on zůstal na zemi a pomáhal tomu svému frendovi tu investigejt. Never, never, never bych řekl, že to je posibl a že něco podobného potká zrovna mě. Fak det fakin lajf! Mluvíš jak debil z pomocné školy, řekne Žofré. Baťa byl v Americe padesát let a dodnes mluví česky jak když bičem mrská! D hell jú sej, Žofré, řekne Martin a začne se oblékat. Tys byl ólvejz dérty madrfaker a jsi jím i po smrti. Já jen lituju det móument, kdy jsem souhlasil s Hruškovičem, aby tě přijal do kapely. Tam to začalo! Když jsi se v júesej uchlastal, řekl jsem si: A možná je to tak dobře. Kdo ale mohl vědět, že se objevíš týden po svém pohřbu? Ale dount vory, baddy! Už to nebude dlouho trvat! Jen se ničeho neboj! Vím, že jsi telefonoval s Hruškovičem, řekne Žofré vyčítavě. Dobře vím, čemu se teď věnuje! Chceš se mě zbavit, ale to by už musel být kurva-psychotronik, abys měl ode mě pokoj! Když jsem umíral, tak jsem slíbil Edně, že na tebe budu dávat pozor! Ednu sem netahej! rozkáže Voulek. Stejně ti tehdy ani slovo nerozuměla! To na věci nic nemění, odsekne duch. Slib je slib! Sadnly! zvolá Martin směrem k zrcadlu, jakoby ho volal za svědka. Sadnly! Nenáviděl jsi ji a ól d tájm jsi žárlil jako stará svině a pak takové sliby! Aspoň se teď nevytahuj! A zmiz! Ano, připustí Žofré smutně. Moc jsem se jí naubližoval. Právě proto to teď musím odčinit. Ach, šadap, řekne unaveně Voulek a znovu se natáhne na postel. Kromě toho to stejně není fér, pokračuje Žofré. Vždycky jsem se ti snažil pomáhat. Copak jsem ti i neradil? To ano, připustí Voulek. Radil. Ale samé píčoviny! Jako například ta s těmi vyřezávanými překližkovými lustry do koncertních sálů! Fantom opery je šit proti tomu, co nastalo, když ten jeden v Atlantě rozeschl a spadl do hlediště! Ještě že bylo prázdné! A já blbec jsem tě ze začátku ještě poslouchal! Mohlo mě napadnout, že když je někdo hlupákem zaživa, tak ani áftr deth nezmoudří. A ty jsi, on dí adr hend, ještě zhloupl! No, ano, připustí Žofré sebekriticky. Došlo i k omylům. Ale už se nebudou opakovat. Na to můžeš vzít jed, baddy! zvolá Voulek. Nebudou! A teď zmiz! Nic snadnějšího, prohlásí Žofré rozšafně a s pohrdlivým úšklebkem se rozplyne ve vzduchu; zrovna včas, aby jeho astrálním tělem neproletěl projektil Martinovy trepky.
Děvčátko bylo malé, nedávno se narodilo. Čuralo do plen, které všechno vsály. Jedlo instantní kaši, šťastně se usmívalo, natřené dětským krémem. Pravidelně ho myli dětským mýdlem a děvčátko šťastně žvatlalo: Brm-brm-brm. Bleskurychle přišel věk panenek s ohebnými klouby a pohádkových koníků s pohádkovou hřívou. Děvčátko o nich vyprávělo nadšeně s vykulenýma očima. Usmívalo se, přední zuby mělo očividně větší než ostatní. Bylo to považováno za přitažlivé. Zuby rozkously kvalitní čokoládu jako nic. Děvčátko si je čistilo zubní pastou s ovocnou příchutí. Čistilo si je a při tom, ani nevědělo jak, dostalo první menstruaci. Velmi rychle, přímo před našima očima, se z děvčátka stala slečna. Slečna začala pravidelně menstruovat do kvalitních vložek nebo tamponů, vlasy si myla dvousložkovým šamponem a třískala přitom dveřmi plechové skříně. Začala si holit nohy. V ústech převalovala dobrou žvýkačku, pálivou. Vešla někam a hned jí nabízeli lahev koly. Kolu vytáhli z hromady ledu. Slečna se s chutí napila. Zuby se jí neroztříštily a nevypadaly jen proto, že si je celý život čistila kvalitními pastami. S někým se seznámila. Byl stejný jako ona. Usmíval se bílými zuby, tvářil se přihlouple, ale nebyl. Hlavu měl trochu menší, než by bylo třeba, ale zato měl hezké, svalnaté tělo. Dělal prudké, mužné pohyby. Slečna stále víc slečnovatěla. Už se naučila chodit s grácií. Jako modelka. Levou nohu kladla při chůzi tam, kam patřila pravá, a naopak. Pohybovala se mírně zpomaleně, její kontury byly neostré. Vlasy měla rozevláté. Nosila punčochové kalhoty. Už si dávala i šampaňské. Na rtech jí pokaždé zůstala pěna. Přítel – možná to byl tamten, možná už jiný – na ni obdivně hleděl. Oba si koupili stejné džínsové komplety, podobali se sobě navzájem. Brzy nato nastoupila slečna do zaměstnání. Nevíme, kde a co studovala, a nedovíme se ani, co dělala potom. Oblečená v minikostýmku, obklopená blikajícími obrazovkami počítačů, žaluziemi a uspěchanými kolegy v oblecích, pod rozvážně se točícím ventilátorem, stále někam telefonovala. Asi se stala manažerkou úspěšné firmy. S kolegou z oddělení si hned padli do oka. Byl podobný jejímu příteli, jen nosil brýle, byl o pár let starší a jeho tvář měla o něco měkčí rysy. I mladá žena začala nosit brýle. Tenké kovové rámky nijak nerušily její mladistvý půvab. S novým přítelem chodili do divadla a na koncerty. Předchozí přítel podnikl vše, aby si ji udržel. Jednou dokonce projel na motocyklu kanceláří firmy, kde byla zaměstnaná. Mladá žena naposledy podlehla jeho šarmu, přijala džínsy, které jí podal, převlékla se do nich, sedla si na zadní sedadlo motorky a odjela z kanceláře před smutnýma očima svého kolegy. Ještě téhož večera, promočená deštěm, zazvonila u dveří kolegova útulného staromládeneckého bytu, padla mu do náručí a už u něj zůstala bydlet. Seznámila ho se svými rodiči. Ti byli stále usměvaví, mladiství, nesmrtelní. Její otec mu nabídl nealkoholické pivo, které sice nepil stále, ale stále častěji. Pak byla svatba. Po svatbě se manželé měli skvěle. Bydleli v pěkném rodinném domě. Mladá žena opustila zaměstnání a zhloupla. Od té chvíle se intelektuálně vyžívala jen jízdou autem na nákupy a poslechem rad starších dam, který prací prášek je kvalitnější. Natírala si tvář krémem, používala voňavku, vařila, menstruovala, prala. Stále obdivně na něco kulila oči. Od zhloupnutí a kulení očí se jí uzdravily oči, a tak přestala nosit brýle. Její muž chodil do práce ve vínově červeném obleku a s kufříkem v ruce. Občas přivedl na večeři šéfa. Mladá žena použila hotové mražené jídlo, šéf se najedl a myslel si, že to připravila ona sama. Druhého dne měl její muž o něco vyšší plat. Čas od času si pozvali přátele. Přátelé vypadali stejně dobře jako mladá žena se svým mužem. Způsobně seděli v křeslech a usmívali se na sebe. Stále pili kávu; vyznali se ve všech značkách. Občas muž otevřel lahev zlatavé brandy nebo whisky. Zajímavé: z lahve se pořád nalévalo, ale skoro z ní neubývalo. Podobně jako neubývalo bonbonů nebo sušenek.
Když se Feri vrátí zpátky k Eržice, všechno je už uklizeno. Nafukovací matrace, deky i spacáky jsou uloženy v zadní kabince. Ta je mimo provoz. Hostům bufetu s plnými střevy je k dispozici ta přední. Musí stačit. Sráči často postávají v dlouhé řadě a nervózně si mnou prsty, ale Eržika zvládá nával bez mrknutí oka. Když někdo vykonává velkou potřebu příliš dlouho, Eržika vstane ze židle a rázně zaklepe na dřevěnou stěnu. Co je, co je? zavolá. Jedeme, jedeme! dodá. Kde to vázne? A důstojným krokem se vrátí na své místo. Pokročilé těhotenství jí kromě důstojnosti dodává odvahu. Předtím by si netroufla. Už jednou jí jeden sráč vlepil takovou, že spadla pod umývadlo. Nelíbilo se mu, že musí zaplatit dvě koruny. Eržika s pláčem utíkala za Ferim, ale ten byl právě v prioru. Tehdy ještě nebyla těhotná. Teď je těhotná, za vysrání vybírá pět korun a nikdo se jí neodváží ani dotknout. Hajzlová madona. Ložnice se jakoby mávnutím čarovného proutku změní na pánský záchod se vším, co k němu patří: se šuměním splachovače, s crčením dvou pisoárů a s čpavkovým pachem, vznášejícím se ve vzduchu. Feri chvíli pobude uvnitř a pozorně prohlédne pánskou kabinku. Pak jde zkontrolovat dámský záchod. Potom, spokojený s Eržičinou prací, vyjde ven, před bufet. Eržika teď zpod stolů dřevěné vesnice vymetá špačky, převrhnuté pohárky z voskovaného papíru, roztřískané lahve a včerejší umělohmotné tácky upatlané od hořčice. Pohyby má graciózní; obula si lodičky s vysokými podpatky. S tak vysokými, že chodí i stojí nahnutá dopředu. Lodičky přinesl Fredy Špáršvajn. Zahodily je Jugoslávky, když se za zaparkovaným autobusem vyprazdňovaly a přezouvaly do nově koupených bot. Feri je od hlídače parkoviště koupil; původně požadovanou sumu tři sta korun se mu podařilo snížit na ekvivalent jedné plechovky trenčínského párku s fazolí. Hlídač si ji koupil, ohřál a snědl a Eržika chodí ve vzrušujících lodičkách. V jugoslávských; nezapomene si čas od času připomenout Feri, když ji s potěšením sleduje. Feri si sedne na lavici a začte se do novin. Eržika zatím okolo něj zametá. Pohybuje se dost nemotorně, jako kachna, ale pro Feriho má její chůze určitý půvab: lodičky byly skutečně levné. Okolo sedmé se začnou trousit chodci. Denně se vyptávají na totéž: kdy se otevře bufet. Feri denně odpovídá totéž: v osm. Aby zdůraznil svou důležitost, obleče si bílý plášť. Lidé ho mají za provozního a on tento ne nelichotivý omyl navíc podpoří striktním povelem, kterým přes rameno okřikne uklízející Eržiku. Když dočte noviny, strčí je do kapsy pláště a s povzdechem vstane. Začal pracovní den. Feri pyšně postává uprostřed dřevěné vesnice a řídí Eržičinu činnost. Přijdou bufetáři. Odemknou si a vstoupí do bufetu. Výčepní narazí sud, dívky v kuchyni zapnou gril. Brzy dojde i kurva-vedoucí. Svoji fordku zaparkuje na chodníku, otevře kufr a prstem si přivolá Feriho. Beze slova ukáže na plný kufr mražených kuřat a několik pětilitrových sklenic s kyselými okurkami. Feri přikývne a začne to nosit do bufetu. V duchu zuří: on, pyšný Feri Bartaloš, musí poslouchat rozkazy kdejakého trpaslíka, místo aby trpaslík poslouchal rozkazy jeho, pyšného Feriho Bartaloše! Kurva-vedoucí je čítankovou ukázkou živočišného druhu nazývaného zmrd obecný. Je to nejen kvůli jeho podrazáckému chování a přístupu k zaměstnancům dřevěné vesnice, ale i kvůli jeho nepříliš lákavému vzhledu. Kurva-vedoucímu je třicet čtyřicet let, je vysoký asi metr šedesát, má kulatou, dost velkou hlavu a je extrémně plavý. Světlé vlasy má nakrátko ostříhané a pečlivě rozdělené pěšinkou jako hrdinové kreslených seriálů Jaroslava Foglara. Jeho obličeji dominují příliš vyvinuté řezáky, tak vyvinuté, že kurva-vedoucí kvůli nim nemůže pořádně zavřít ústa. Tyto přední zuby vyvolávají v každém, neznámém, ale hlavně známém, a především v pyšném Bartalošovi, těžce ovladatelné nutkání silným a přesným úderem je odstranit. Kurva-vedoucí se pohybuje rychle, stylem chůze, jaký na základě nejnovějších archeologických výzkumů připisujeme trpasličímu dinosaurovi rodu Compsognathus. Boty nosí o dvě čísla větší a vycpané novinami. Na svou výšku nepřiměřeně dlouhé kroky dělá kurva-vedoucí tak, že našlapuje na prsty, čímž chce opticky zvětšit svou postavu. Jeho postava se však nedá zvětšit ani opticky a kurva-vedoucí svým směšným natahováním jen podtrhuje image zmrda, která mu sedí. Kulatou hlavu má kurva-vedoucí hrdě zvednutou nahoru. Pootevřenými ústy nasává vzduch. Když mu ani po vyučení se za kuchaře-číšníka a po úspešném absolvovaní střední hotelové školy nepřestávali na ulici tykat, nechal si narůst knír. Nyní tedy kurva-vedoucí vypadá jako dítě, které si nalepilo knír z půjčovny kostýmů. I nadále mu však všichni tykají. Feri vynese zboží, kurva-vedoucí nasedne do auta a zmizí. Ještě že tak, pomyslí si pokořený Feri. Jinak by mu musel on, Feri Bartaloš, jednu dvě vrazit… Zanedlouho přijdou první hosté. Čekají. Někteří se postaví k okénku s plzní, ale většina k tomu se samoserem; je o pět korun levnější. Mezi prvními netrpělivci je i topič z nedalekého hotelu Ambassador-Rácz, tlustý cikán Šípoš v roztrhané havajské košili. Netrpělivě buší zedřenou dlaní na odmítavé okno výčepu. V tlusté snědé tváři se mu ztrácejí nedočkavá tmavá očka. Dají mu pivo: protekčně. Dělá nedaleko. Pivo je protekční, ale zkyslé. Bufetář nechal včera v pivnici rozčepovaný sud samoseru a hladina přes noc zoxidovala. Šípošovi to však nevadí. Požitkářsky si nalije žluté chcanky do velkých usmívajících se úst pod hustým černým knírem. Nevšímá si závistivých pohledů neobsloužených netrpělivců. Já jsem odtud! vysvětlí hrdě a utře si vousy. To bylo ředitelské pivo! Z kapsy montérek vyloví dvacetikorunu a strčí ji výčepnímu. Ukáže sukovitý palec. Ještě jedno ředitelské? zeptá se bufetář. Má spokojený hlas. Jednak si to nechce rozházet s nikým z Ráczových lidí, i když je to jen topič v jeho hotelu, jednak by rád co nejrychleji vyčepoval zkažené pivo a narazil nový sud.
Silvie zatouží po cigaretě, ale vzápětí v sobě potlačí chuť na nikotin. Ne, už nikdy v životě nebude dělat nic, co by jí mohlo škodit! Raději rozbalí balíček žvýkaček bez cukru a jednu si vloží do úst. Řada aut před hraničním přechodem se trochu pohne. Někdo zezadu zatroubí. Jen se neposer, blbe vyjebaný, řekne Silvie do zpětného zrcátka. Nejsem slepá! Přidá plyn a její VW Passat s automatickou převodovkou poslušně ujede těch pár kroků. Spokojený? zeptá se Silvie do zrcadla, ale řidič za ní už hledí jiným směrem. Konečně doma, pomyslí si Silvie. Po čtyřech letech působení v Rakousku nadešla tahle vytoužená chvíle. Vrací se domů bohatší o zkušenosti a s malým kapitálem. Když bude šikovná, rozmnoží ho. Ona, Silvie, ví, že nejlépe se dají prachy vydělat v sexu. Tak to bylo vždycky a tak to i bude. Bratislava je plná masážních salonů, bordelů a prostitutek. Na první pohled by se mohlo zdát, že trh je už nasycen. Jenže ona, Silvie, ví, že lidé se obvykle rychle nasytí obyčejných věcí a začnou toužit po něčem zvláštním, nezvyklém, nepřirozeném; po silných dráždidlech. Nikoho už nebude zaujímat prostitutka, na kterou je možné lehnout si a udělat se. Zákazníci začnou žádat atrakce. A v tom má zkušenosti ona, Silvie. Přes čtyři roky se dřela ve veřejném domě s názvem Pervers-Club, a že tam něco viděla! Jí ať nikdo nic nevykládá! Tři roky jako obyčejná zaměstnankyně, pak ji povýšili. Na malém divadelním jevišti, které bylo součástí klubu, předváděla různé neortodoxní podoby lásky. Bylo to svinstvo, ale alespoň nemusela šest až desetkrát za noc vyhovět často velmi bizarním pohlavním žádostem zvlčilých a komicky šetrných zákazníků, kteří i ve chvíli, kdy z nich byl třesoucí se kus ejakulující huspeniny, nepřestali přísně hlídat, aby dostali všechno, za co si zaplatili. Všechna pro mají svá proti; za ten rok na malém pódiu Pervers-Clubu Silvie před diváky nesouložila snad jen s dětskou mrtvolou a mimozemšťanem.
Fredy Špáršvajn se narodil a vyrostl v chudé cihlářské kolonii, ve shluku omšelých budov, postavených kdysi v minulém století v bezprostřední blízkosti továrny. Celá rodina zasvětila svůj život cihelně: otec byl hlavním mistrem, matka pokladní, jeden děda měl brigádu ve skladu a druhý jezdil v hliništi na miniaturní dieselové lokomotivce. Strýc Alex byl vedoucím závodního bufetu a teta vedla závodní knihovnu a rudý koutek. Jako malý kluk chodíval Fredy rád do hliniště. Nosíval dědovi oběd. Hliniště, to byl ohromný povrchový důl na cihlářskou hlínu. Všude kolem se do výšky tyčily šedivé svahy, denně oškrabované kolečkovými rýpadly, posouvajícími se podél nich. Na jedné straně byl svah hliniště zarostlý řídkým akátovým lesíkem. Na dně hliniště se rozkládalo kolejiště z uzoulinkých kolejí, které vypadaly jako hračka. Po kolejích se valila miniaturní zelená, časem a olejem zčernalá dieselová lokomotivka, tahající výklopné důlní vozíky. Za motorem, bokem ke směru jízdy, seděl na děrovaném plechovém sedadle muž v montérkách. Byl to Fredyho děda. Zastavil svůj miniaturní vlak a pomohl Fredymu vylézt na lokomotivku. Přidal plyn a vlak se rozběhl po pokřivených kolejnicích. Líbí se ti to? zeptal se děda. Malý Fredy zčervenal a přikývl. Měl dědu rád, ale vždy se ho trochu bál; děda se čas od času opil a pak býval vzteklý. Až budeš velký, řekl děda Fredymu, budu už velmi starý a slabý. Zůstanu doma s babičkou a ty převezmeš mašinku. Co ty na to? Fredy přikývl. Oči se mu rozzářily. Hrkotavě přisupěli k odstavenému kolečkovému rýpadlu. Děda zastavil tak, aby se poslední vozík ocitl rovnou pod výsypným otvorem rýpadla. Otevřel budku pro obsluhu, sedl si k pákám a spustil elektrický motor. Ozubená kolečka se rozběhla. Do vozíku začala padat šedá hornina. Když byl vozík plný, děda stlačil páku a rýpadlo se po vedlejší koleji přesunulo o kus dál. Fredy obdivoval všechno: svého dědu ovládajícího silné stroje, mašinku tahající vozíky, koleje i obrovitý šedý, zdánlivě mrtvý prostor hliniště. Zpátky jel děda maximální rychlostí. Jednou rukou držel páku plynu, druhou Fredyho. Křivé koleje jimi házely ze strany na stranu, vítr jim cuchal vlasy. Dědova montérková blůza čpěla potem a zatuchlinou. Před boudou, sbitou z dřevěných desek a obitou černým dehtovým papírem, děda zastavil. Fredy vzal jídlonosič a slezl z lokomotivky. Z boudy vyšli chlapi v montérkách, bílí i cikáni. Děda odpojil vagony a poslal signál nahoru do cihelny, vzdálené sotva dvě stě metrů. Za chvíli se rozběhlo ocelové lano, zavěšené nad kolejemi. Děda a ostatní posunovali vozíky po kolejích. Na každém vozíku byla vidlice, do které se zachytilo pohybující se lano, které tahalo vozíky jeden za druhým po přímé, mírně stoupající nakloněné rovině. Nejdříve v hliništi, potom v úzkém terénním zářezu mezi dvěma polovinami tovární kolonie, pak po pozvolna se zvedající dřevěné konstrukci. Fredy si zaclonil oči dlaní a sledoval první vozík, dokud se nezmenšil a dokud úplně nahoře, na konci své dráhy, nezmizel v temné tovární hale. Za nějaký čas z ní vyjel. Prázdný se spouštěl dolů po vedlejší koleji, hnaný posuvným lanem. Za ním další a další. Chlapi skončili práci. Pojď, jdeme dovnitř, řekl děda. Malý Fredy šel za dědou do miniaturní boudy, obité dehtovým papírem. Uvnitř byl dlouhý drsný stůl, pokrytý novinovým papírem, a dvě neohoblované, sezením vyleštěné lavice. V koutě stála mohutná litinová kamna. Děda odkudsi vyhrabal lžíci a otevřel jídlonosič. Pustil se do jídla. Fredy seděl naproti němu a pozoroval ho, jak se cpe. Kolem seděli chlapi s černými i světlejšími obličeji a s obrovskýma špinavýma rukama, složenýma na stole. Někteří si rozbalili svačinu, jiní kouřili. V boudě páchl dehet, nafta, cigaretový kouř, cibule a pot. Fredy se tady necítil dobře; děda se mu někam vzdálil. V této boudě jakoby už nepatřil jen jemu, Fredymu. Zrudlý chlapec odpovídal na laskavé a veselé otázky dělníků a tvrdošíjně hleděl dolů, pod stůl. Konečně se děda najedl. Složil jídlonosič a podal ho Fredymu. Kterýsi z dělníků vytáhl uválené karty a ostentativně jimi třískl o stůl. Běž už, řekl děda Fredymu laskavě. Babička už bude mít starost, kde jsi tak dlouho. Fredy vyšel z boudy, ale nezamířil po křivolaké kluzké pěšině vzhůru, z hliniště, ale opačným směrem, kolem obrovské haldy uhelného prachu a po chodníku, lemovaném rákosím, pořád níž a níž. Vysoké rákosí, vyšší než sám Fredy, se rozestoupilo a před chlapcem se zatřpytila hladina jezera, rozlévajícího se na nejnižším místě hliniště. Fredy na chvíli zastavil a potom sběhl až k vodě. Boty se mu nořily do vlhké hlíny, ale Fredy vzrušeně pozoroval vodu. U břehu bylo jezero plytké ani ne dvacet centimetrů a křištálová voda odhalovala všechna tajemství ukrývající se pod hladinou. Vodního pavouka, budujícího si své hnízdo z bublinek, hejno ryb, které se mihly těsně pod hladinou, žábu, dýchající hlavou zamaskovanou mezi stvoly orobince. Fredy toužil vlastnit vodní živočichy, toužil mít akvárium, jaké viděl u svého kamaráda Edy, který taky bydlel v dělnické kolonii. Fredyho jediným akváriem byla pětilitrová sklenice od okurek. Fredy rozebral jídlonosič, vzal jednu z nádob, opláchl ji od dědovy rajské omáčky, vyzul se, vyhrnul si nohavice a vešel do vody. Za chvilku se na dně jídlonosiče objevilo několik pulců. Fredy je přinesl domů a vylil do pětilitrové sklenice. Černé tvorečky vydržel pozorovat dlouhé minuty. Za pár dní byli všichni pulci mrtví. Otec vzal sklenici a její obsah vylil do záchodu. S mrtvými pulci skončilo v záchodě i několik živých vodních šneků; otec si jich ani nevšiml. Fredymu bylo šneků líto. Zalitý hořkými slzami řval tak zuřivě, že schytal pár facek i od jindy pasivní a věčně unavené matky. Když byl Fredy potom navštívit svého kamaráda Edu, v nestřežené chvíli mu vylil do akvária lékovou lahvičku plnou dědova benzinu do zapalovače.
Mladá žena je na nákupech. Dostane chuť na ledovou kolu. Vloží nákup do kufra malého auta, které používá jen ona, rozhlédne se a zamíří k bufetu. Fredy Špáršvajn se za ní s obdivem otočí. Rentgenovýma očima jí prozáří šatstvo a hned je mu jasné, že má pod ním drahé krajkové prádlo, které občas ukazují v televizní reklamě. Oj! pomyslí si Fredy. Mladá žena dojde k bufetu. Všimne si páchnoucích vyžíračů v čele s Majerníkem, připadají jí roztomilí. Pokaždé, když mladá žena neví, jak se má tvářit, usmívá se. I teď. Svým vnitřním světlem ozařuje pochmurné okolí. Máte kolu? zeptá se výčepního se zářivým úsměvem. Ano, máme, přikývne výčepní. Chlazenou? chce vědět mladá žena. Výčepní s omluvou rozhodí ruce. Bohužel, nestačím chladit, řekne. Podá jí z ledničky, ale nezapomene připomenout, že právě teď, před chviličkou, ji tam vložil. Mladá žena se v duchu rozloučí s představou orosené lahve osvěžujícího nápoje, vytaženého z hromady ledové tříště, a vypije teplou žbrundu. Do dnešního dne nikdy nepila teplou kolu. Její organismus na to zareaguje svérázně. Ve vnitřnostech se jí něco hne. Kráska položí prázdnou lahev na pozinkovaný pult a se špatně skrývaným spěchem zamíří za roh, naváděná zářivě vysvobozujícím nápisem WC. Tam už čeká Eržika s pěticentimetrovým útržkem toaletního papíru a s miskou na pětikoruny, dychtivě vytrčenou vstříc příchozímu. Oba ženské jsou obsazené, řekne. Musíte na pánský. Nebojte se, já dám pozor, aby vás nikdo nevyrušoval. Mladá žena s útržkem toaletního papíru v ruce vejde do úzké kabinky, ve které neustále zurčí voda a pronikavě čpí mužská moč. Ještě nikdy necítila tento zápach; všechny záchody v jejím životě byly dodnes čisté a svěže voněly. Na chvíli se jí zatočí hlava, ale pak se svlékne a sedne si na mísu. Pach čpavku jí leze do nosu, uší, všech tělesných otvorů. Venku se otevřou dveře. Instinktivně hmátne po klice kabinky, i když se zamkla. Slyší kroky. Muž přistoupí k pisoáru, rozepne si rozparek a se vzdycháním močí. Mladá žena si představí silný horký proud vytékající z chlapova velkého, žilnatého údu a pocítí pronikavé vzrušení. Tak silné vzrušení v životě necítila, pokud nepočítáme vzrušení ze studené koly nebo nového pracího prášku či čisticího prostředku. Dlouhými, pečlivě ošetřovanými prsty si mimovolně sáhne tam, kam si jindy zavádí kvalitní tampony. Podbřišek jí ovládne prudká slastná křeč. Muž se vymočí, prdne si, otřese si úd a opustí záchod. Po chvíli opustí mužský záchod i kráska. Motá se jako opilá a v očích jí hoří sotva z jedné desetiny ukojená vášeň. Pach moči v ní probudil démona. Ohlédne se. Špinaví, zanedbaní pivaři postávají u svých stolů, pijí bratislavský samoser, kouří čárdy a startky. Páchnoucí a věčně opilý vyžírač nedojezených talířů Majerník sedí nedaleko, před sebou má pivo poslévané z vícero krýglů a zpívá si ruskou dumku. Zanedbaní a páchnoucí pivaři si krásku získají svou přirozeností a tajemným kouzlem, vyzařujícím z jejich pohledů omámených pivem. Kdyby si teď lehla na zem a všichni by na ni močili, zatímco ona by se dráždila mezi nohama… Mladá žena ví, že domů, ke svému barvotiskovému muži, se už nevrátí. Jejím světem bude od této chvíle tahle dřevěná vesnice a především záchod. Dojde k bufetu, bufetář se jí zeptá, jestli chce ještě jednu kolu. Ne, řekne mladá žena. Potřebuje se osmělit. Jednu whisky, řekne. Bufetář se zasměje. To tu nevedeme, řekne. Tak koňak, řekne kráska. Hned i dodá značku, kterou obvykle pila se svým mužem u blikotajícího krbu. Hennessy. Bufetář zavrtí hlavou. Rum, vodka, borovička, řekne netrpělivě; za mladou ženou už přešlapují nedočkaví pivaři, svírající v dlaních upocené desetikoruny. Tak rum, řekne mladá žena. A ještě jednu kolu. Nato si rum i kolu odnese ke stolu. Napije se. Chuť rumu ji překvapí. Všechny alkoholické nápoje, co pila doteď se svým mužem, měly mdlou příchuť drahých výrobků. Rum je ostrý a má pronikavou, vulgární vůni. Zapije ho kolou a cítí, jak jí břichem směrem nahoru stoupá příjemné šimravé teplo a ve svalech a v kostech jí sladce zamrazí. Část tepla si to namíří i směrem dolů, do jejího rozkroku, který se tak stane dychtivým a připraveným na vniknutí velkého tuhého tělesa. Kráska se vydá za Eržikou. Eržika sedí na židli před hajzly, ruce důstojně složené na velkém břiše. Odpočívá. Na židli vedle ní leží miska plná pětikorun. Copak, paničko? zeptá se Eržika, když vidí krásku rozpačitě postávat opodál. Víte, řekne kráska. Nepotřebovala byste brigádnici? Eržika se zamyslí. Odhadne mladou ženu na všetečnou novinářku anebo na znuděnou kverulantskou paničku, které se něco nelíbí a která takhle, oklikou, chce začít nějakou hádku. Když si myslíte, že to tu je procházka rajskou zahradou, můžete nastoupit, řekne útočně. Tvář mladé ženy se rozzáří úsměvem. Má kvalitní, dokonalé zuby, ošetřované zubními pastami doporučenými stomatologickou komorou. Hned? zeptá se. Eržice je už jasné, že to panička myslí upřímně. FERI! zakřičí na Bartaloše. Pyšný Feri přijde od bufetu. V bílém plášti vypadá důstojně a zaneprázdněně. Pohledem odhadne situaci. Problém. Zatváří se výhružně a drsně. Eržika však mávne rukou: žádná nepříjemnost. Tahle panička by u nás chtěla dělat, řekne. Feri hledí na paničku. Všiml si jí už předtím, když pila rum. Takové ho odjakživa serou, jsou pro něj nedosažitelné. Hledí paničce na dlouhatánské nohy. Jestli si myslíte, že tu kdovíjak vyděláváme, pletete se, řekne opatrně. Nejde mi o peníze, řekne mladá žena. Feri si vymění pohled s Eržikou. Bláznivá. A co byste tu jakože chtěla dělat? zeptá se Feri. Kráska pokrčí rameny. Nevím, řekne. Nevím, co se tu tak dělá. Uklízet, ne? To je vhodná příležitost pro Eržiku. Práce je tu dost. Neustále čistit pisoáry a mísy. Lidi jsou prasata. Ona, Eržika, je těhotná. Sedmý měsíc. Pořád zvrací, je jí zle. Nadýchá se čisticích prostředků a celý den ji natahuje. Kdyby panička chtěla dělat tohle, je vítaná. Čistit pisoáry? zeptá se mladá žena. To by bylo fajn. Kdy můžu nastoupit? Eržika i Feri si údivem skoro sednou na zadek. A co za to chcete? zeptá se Feri. Nic, řekne mladá žena. Bylo by fajn, kdybyste mi za to obstarali nocleh. NOCLEH? nerozumí Eržika. Utekla od muže, řekne Feri Eržice cizím jazykem, aby panička nerozuměla. Eržika vševědoucně přikývne. Uvidíme, řekne dobrácky, vstane, vejde na mužský, odemkne kumbál s pomůckami a vytáhne drátěný kartáč a dezinfekční prostředek. Běžte zatím vyčistit záchody, řekne paničce. Něco vymyslíme i s tím noclehem. Co má tohle být? položí Feri řečnickou otázku, když kráska zmizí i s kbelíkem v ruce. Eržika si zaťuká na čelo. Feri se usmívá. Když panička nechce peníze, je to pro ně, pro Feriho s Eržikou, dobré. Stejně to panička dlouho nevydrží. Horší to bude s noclehem, připomene Eržika. Feri zvážní. Ano, řekne. Možná by se dala na noc upravit chodbička druhého hajzlu. My spíme v prvním, ona by spala v druhém. Jen jestli by s tím panička souhlasila, řekne Eržika. Deky jí ona, Eržika, půjčí; o tom pak. Ale je to nocleh pro takovou fajnovou paničku? Feri přemýšlí. A co Fredy Špáršvajn? zeptá se. Eržika nechápe. Feri vysvětlí: poslat ji k Fredymu do přívěsu. Eržika zavrtí hlavou. To nebude ono. Přemýšlejí a vypadají při tom jako sousoší. Mladá žena stojí nad pisoárem a zhluboka vdechuje čpavkový pach mužské moči. Pravá ruka jí mimovolně vběhne pod minisukni, do rozkroku. Vzrušení je bezbřehé. Za zády jí vrznou dveře. Pivař, smrdící levnými cigaretami bez filtru, si jde ulevit. Při pohledu na krásku zůstane jako opařený. Mladá žena pustí z ruky kbelík, otočí se k pivaři, ruku drží stále mezi nohama. V očích má divoké zvíře, puštěné z řetězu. Pivař za sebou zavře dveře. Panička se mu nabízí každým svým gestem. Pivař si ji přitiskne k sobě. Kráska kolem něj ovine jednu nohu v punčoše barvy dýmu, jakoby šplhala na strom. Zavřou se do kabinky. Panička spustí dolů poklop záchodové mísy, sedne si na ni a roztáhne před pivařem nohy. Pivař si roztřesenými zežloutlými prsty rozepne rozparek. Na umělé světlo hajzlové kabinky se vyvalí mohutný, dlouhou zahálkou zčernalý úd. Panička vyjekne. V životě takový úd neviděla; její barvotiskový muž má poloviční a i ten se mu postaví jen zřídka, když teď jen vysedává ve vínově červeném saku a kravatě před rozsvíceným monitorem počítače. Mladá žena nahlas vzdychá a sténá, jakoby už už měla zemřít. Pivař si klekne mezi její kolena. Vnikne do ní a prudce se tam pohybuje. Po několika vteřinách zalije mladou ženu pulzující příval bílé tekutiny. Pivař vzdychá. Nato z paničky vytáhne úd, zvedne se z kolen, odejde a už na ni ani nepohlédne. Před kabinkou dlouho močí do pisoáru, a když je hotový, odejde pryč. Mladá žena se zvedne. Její oheň pořád hoří, ještě nebyl uhašený. Vstane, zamotá se. Něco z ní vytéká, použije toaletní papír. Pak vezme čisticí prostředek a znovu se pustí do drhnutí mísy. Když se Feri od spokojeného pivaře doví, co před chvílí zažil v kabince, ztuhne překvapením. Až za chvíli mu začne pracovat mozek. Zajde se na záchod podívat, co dělá panička. Chvíli ji pozoruje, jak myje věčně mokrou dlažbu. Všechno v pořádku? zeptá se. Mladá žena se usměje, přikývne. Rukou mu sáhne na rozparek. Feri se rozpačitě ohlíží, jakoby se bál, že ho i přes zavřené dveře uvidí Eržika. Je věrným manželem. Město ho nezkazilo. Jednou, až zbohatne, odejdou i s Eržikou zpátky do rodné vsi na jihu a dřevěnou vesnici, hajzl i paničku nechají daleko za sebou. Chcete chlapa? zeptá se Feri a hned se opraví: Chlapy? Panička přikývne. Můžu za vámi někoho poslat, řekne Feri. Panička si přejede špičkou jazyka po rtech. Přikývne. Tak tady počkejte, přikáže Feri a vrátí se k Eržice. Chvíli se polohlasně dohadují. Kolik budeme vybírat za každého? zeptá se Eržika. Nemůžou se dohodnout. Stovka je málo, dvě stě moc. Nakonec se dohodnou na sto dvaceti korunách za soulož. Stovka půjde jim, z dvaceti korun budou kupovat paničce stravu, a když bude třeba, platit jí nocleh ve Fredyho přívěsu. Udělej něco, přikáže Feri Eržice a ukáže směrem k pánskému záchodu. Dej jí tam deku, zpřesní. Ať je tam útulněji. Já jdu říct chlapům a dohodnout se se Špáršvajnem. Fredy Špáršvajn má plné ruce práce. Aut je hodně. Fredy hlídá, vybírá poplatky, vymáhá doplatky. Pyšný Feri Bartaloš v bílém plášti k němu dojde a chvíli mlčky stojí. Co je? zeptá se Fredy. Feri je v rozpacích. Ty, řekne. Mám takový problém. Je tu taková Panička, víš? Panička-brigádnice. Utekla z domu a dělá na hajzlu. Nemá kde spát. Feri pohlédne na Špáršvajna. No a? zeptá se tlustý hlídač. Tak nás, řekne Feri, s Eržikou napadlo, ehm, jestli by nemohla pár nocí, no, přespat u tebe… Fredy rázně zavrtí hlavou. On, Fredy Špáršvajn, teď žije jen na parkovišti. Začíná léto, hlavní sezona. Domů nejezdí. Potřebuje trochu soukromí. On, Fredy Špáršvajn, tady dělá, tady jí, tady spí. Kolem půlnoci je rád, když si může na pár hodin zdřímnout. Brzy ráno všechno začíná znova. Kolem osmé je už parkoviště plné. Ne, ne, on, Fredy, nepotřebuje mít ve svém přívěsu žádnou starou somračku. Bartaloš se zašklebí v záchvatu předstíraného údivu. CO? žasne. Dobře on, Feri, slyšel? Že starou somračku? Tak ať jde teď Fredy hned s ním, s Ferim, a ať se podívá na tu, jak on říká, starou somračku! Fredy Špáršvajn si opatrně uvolní rameno z Bartalošova pevného sevření. On, Fredy, má práce nad hlavu. Plné parkoviště aut, pořád někdo odjíždí, přijíždí. Jsou to jeho, Fredyho, peníze. On není zaměstnanec. On je soukromník. Živnostník. Nemá čas chodit se dívat na staré kundy! Kdyby Fredy poskytl Paničce nocleh, řekne pyšný Feri, možná by mu i dala. Fredy se zarazí, ale pak mávne rukou. On, Fredy Špáršvajn, nepotřebuje šukat s nějakou starou rakovinou. Má jiné konexe! Bartaloš se zasměje. Anča Dlaňová, že? řekne. Znovu chytne tlustého hlídače parkoviště za rameno. Pojď se mnou, když nevěříš, řekne naléhavě. Koukni se alespoň z dálky. Dojdou na druhý konec parkoviště, aby viděli na vchod do hajzlu. Feri mávne na Eržiku, ať zavolá Paničku. Eržika vstane a důstojným krokem vejde na pánský. Panička se už zabydlela v jedné z kabinek. Vzorkovaná deka přehozená přes záchodovou mísu vytvořila z kabinky hnízdečko lásky. Panička sedí a čeká na dalšího pivaře. Eržika ji vyvede ven. Fredy vykulí oči. Krásná štíhlá postava mladé ženy v elegantním kostýmku mu vyrazí dech. Nechce věřit vlastním očím. Tak co? Chceš? zeptá se Feri a pozoruje Špáršvajnovo překvapení. Extra Panička, co? Před záchody se objeví pivař. Podá Eržice peníze a zmizí s Paničkou na záchodě. Takovouto Paničku dostaneš, řekne Feri. Na celou noc. A ještě padesát korun k tomu. Bereš? Fredy přikývne. Kdy přijde? zeptá se netrpělivě. Až padne, přivedu ti ji, slíbí Feri, mrkne na Fredyho a spokojeně vykročí ke své Eržice. Panička mezitím už klečí na poklopu záchodové mísy, oběma rukama se drží splachovače a pivař do ní mocnými pohyby vniká zezadu. Chce být co nejrychleji hotový, venku na něj čeká pivo a borovička.
Sanitka odvezla Fredyho dědu přímo z hliniště. Fredy se to dozveděl, když se vrátil ze školy. Mrtvice. V neděli se šlo na návštěvu. Všichni se oblékli do svátečního a nastoupili do špinavého vlaku. Vlak je vyplivl ve městě. Nasedli do tramvaje a po pár zastávkách vystoupili před nemocnicí. Zatímco otec na informacích zjišťoval, kde leží děda, Fredy si prohlížel temnou, odpudivou chodbu páchnoucí chemikáliemi a smrtí, plnou pacientů čekajících na návštěvy. Pak vešli do velké místnosti, s řadou postelí, oddělených od sebe jen bílými plentami. Jen na chvilku! upozornil je lékař. Děda ležel na posteli se zavřenýma očima a vypadal cize. Pane Mešťánku, máte tady návštěvu! řekla sestřička. Děda otevřel oči. Vlastně jedno. Druhé zůstalo zavřené a vůbec; celá levá polovina jeho těla se zdála být nějaká větší, bezvládná a cizí, hrozně cizí. Fredyho tlačily nové sváteční boty, začalo to už ve vlaku, kde museli celou cestu stát. Bolest mu spalovala chodidla i nárty a pohlcovala všechnu jeho pozornost, takže mu moc energie na vnímání okolí nezůstávalo. Děda se na něj zadíval svým jediným okem. Bylo to oko bez jakéhokoliv výrazu, oko, za kterým se neskrývala žádná myšlenka, bolest nebo strach, nic. Oko z druhého břehu. Fredy se dotkl stařecké ruky, bezvládně položené podél dědova mohutného těla. Ucítil slabý stisk, ale možná se mu to jen zdálo. Děda se pokusil něco říct, ale přes rty se mu prodralo jen těžkopádné zasténání. Fredyho napadlo, že si chce děda asi zazpívat. Podivil se. Děda však zmlkl a unaveně a rezignovaně zavřel oko. Když od dědy odešli, zastavil se otec a jeho bratr, Fredyho strýc, s ošetřujícím lékařem. Polohlasně mluvili na chodbě u stojanového popelníku. Otec a strýc nebyli pro lékaře lidmi, které by pozval do své pracovny. Děda byl jen obyčejný cihlářský dělník, takových bylo hodně. Slavný herec nebo výtvarník, ti umírají jinak. Taky jejich příbuzní vypadají jinak. Fredy s matkou a babičkou čekali opodál. Potom jeli tramvají na vlak. Vlak jim ujel a hodinu čekali na další. Fredy měl žízeň, ale otec mu nekoupil sodovku, chutnou červenou vodičku v igelitovém pytlíku s brčkem. Doma teče voda a je zadarmo, dozvěděl se Fredy. Sodovka, to je půl cihly na nový dům. Nakonec mu sodovku koupil strýc Alex. Fredy pil lačně, ale provinile; správně vycítil, že jeho otec by byl mnohem spokojenější, kdyby dal bratr ty peníze jemu, aby za ně mohl koupit půlku cihly.