Rivers of Babylon I. (14. část)
Fredy Špáršvajn září spokojeností. Zdá se, že všichni dobří cikáni před hotelem Ambassador se někam vypařili. Není nikoho, kdo by za ním mohl přijít a vymáhat peníze za ochranu před zlými cikány. Fredymu toto zjištění přidalo na dobré náladě. Ze dne na den vypadá lépe. Tváře se mu zakulatily, pokožka na tváři a na rukou je napjatá a lesklá. Stopy prožitého utrpení očividně mizí. I doma je už dobře: lakomí rodiče vzali Fredyho na milost a přijali ho zpět. Ale Fredy, tak jako předtím, i teď chodívá domů jen zřídka; častěji spává ve svém bílém přívěsu, do kterého si opět natáhl elektřinu z hotelu Ambassador. V příjemném teple a v uspávajícím sirovodíkovém pachu ponožek a pracovní obuvi se Fredy Špáršvajn složí na úzké lůžko a slastně unavený zavírá oči. Kdysi napínal uši a z dřímot ho vytrhával každý podezřelý šum, ale teď už spí nerušeně. Cikáni zmizeli. Chodníky před Ambasadorem i zasklená pasáž mezi hotelem a obchodním domem osiřely. Fredy je šťastný, ale zároveň zvědavý, co se s cikány stalo. Jeho obrazotvornost si vykresluje nejrozmanitější obrázky: nakažlivá nemoc, která je všechny vyhubila; šlak, který je všechny trefil za jejich tloušťku; anebo hromadná otrava? Chcípněte, chcípněte, chcípněte! přál si Fredy Špáršvajn pokaždé, když počítal, o kolik peněz ho přičmoudlí spoluobčané připravili. Možná se mu jeho zbožné přání vyplnilo, napadne ho. Ať je to, jak chce, na Fredyho kulatou tvář se znovu vrátil úsměv a do jeho očí radost. Život je přece jen krásný.
Rácz se už vžívá do postavení budoucího hoteliéra a velkopodnikatele vůbec. Nechal si ušít nejméně tucet obleků z těch nejkvalitnějších látek, koupil si deset párů nejměkčích bot, dvacet ručně šitých kravat a pět nových, dlouhých elegantních kabátů. Cigarety Benson & Hedges porozdával svým lidem; od určité doby kouří výhradně doutníky. Nadevše miluje značku Cohiba, ale nepohrdne ani doutníky Punch či Romeo y Julietta. Na hlavě nosí svou nejoblíbenější hračku: široký měkký plstěný klobouk. Má jich asi deset, každý jiné barvy. Nosí je i v místnosti i při jídle. Samozřejmě že ne v Lenčině přítomnosti anebo v přítomnosti jejích rodičů. Jen v kruhu svých lidí: na schůzkách, při pracovních snídaních, obědech a večeřích. Ani Ráczovi lidé nechodí jako hadráři. Rácz trvá na jejich dokonalém a upraveném vzhledu. Dostáváte ode mě plat jako hovada! tvrdí při každé příležitosti. Tak se tedy i oblékejte! Anebo snad chcete, abych vám garderóbu kupoval já? Jednou dokonce poslal Urbana zpátky, ať se převlékne. Bylo to před jednáním na ředitelství interhotelů a Urban přišel ráno k autu v kožené bundě a ležérních džínech. Když se Video-Urban nahoře převlékal, v bílém volvu čekajícím před jeho domem vládlo mrtvolné ticho. Rácz seděl s diplomatickým kufříkem na kolenou a tvářil se, že je zahloubaný do spisů, které si rozložil na jeho víko. Ďula za volantem i Ščepán, který seděl vedle něj, byli příliš malé ryby na to, aby něco řekli. Právník se díval z okna a také mlčel. Když se nadechl, aby něco řekl, Rácz ho přerušil, jako by o tom přemýšlel celou dobu. Když může po celý boží den nosit škrtidlo Rácz, proč by nemohl mladý usmrkanec? Rácz poklepal s doklady po kufříku. Oni v čele s ním, Ráczem, přece nejsou nějací pokoutní veksláci, aby běhali v riflích! Oni v čele s ním, Ráczem, jsou podnikatelé, obchodníci. Ať si to všichni laskavě zapamatují! Konečně se za oroseným bočním oknem mihla Urbanova postava a Rácz mu zevnitř otevřel dveře, aby ho pustil do prostorného a vytopeného interiéru svého auta. V riflích si běhej, až půjdeš s těmi svými dvěma kurvami do kina anebo na zmrzlinu, rozuměl jsi? řekl Rácz. Ano, šéfe, odvětil Video-Urban. Máš pravdu. Ale myslím, že se zas až tolik nestalo. Rácz vrhl pohled na hodinky. Tolik zas ne, řekl. Pokynul Ďulovi, ať nastartuje. Ráczovi lidé chodí upravení! řekl přísně. Lenka změnu v Ráczově oblékání oceňuje. Topič se nechal ostříhat. Zlatá náušnice se zrnkem diamantu zmizela v kazetě na šperky. Jen občas, v budoucnosti, si Rácz zavzpomíná na časy, kdy „také on“ nosil dlouhé vlasy a náušnici. I Lence Rácz koupil několik šperků. Šaty si kupuje sama, ale za Ráczovy peníze. Lenka je mladá holka, všechno jí padne. Není tak rozhazovačná jako svého času Silvie. Navíc, má i jiné zájmy než nákupy. Rácz by chtěl, aby se nastěhovala k němu, do hotelového apartmánu. Lenka však nechce; doma má všechno, co potřebuje. Knihy, skripta, potřebný klid. No jen se neposer, myslí si Rácz. Ale i tak studentka nejednou stráví den dva tři v Ambassadoru. Rácz je potom jako vyměněný. Vedením obchodů pověří Urbana a advokáta. Ščepán se spolu s jedním svým podřízeným stará, aby se v okolí hotelu neroztahovala konkurence. Na koho stačí dobré slovo, toho osloví. A když to nepomůže, postraší jej průkazem. Druhý Ščepánův podřízený v tu dobu hlídá vilu a uvězněné veksláky v jejím suterénu. Ďula dělá spojku, šoféra, důvěrníka. Zkrátka to, co vždycky. Poskoka. Rácz tráví celou dobu se svou snoubenkou. Od té doby, co přišla na chuť mužským genitáliím, nutí Rácze, aby jí to dělal kdekoliv a kdykoliv. Při souloži se prozrazuje vysoko posazeným výskáním, které plynule přechází z nejtiššího pianissima do forte, až se všechny okenní tabule Ráczova apartmánu roztřesou. Udělá jí to i třikrát po sobě, i když potřetí už vlastně dělá sám sebe. Lenka ráda chodí na procházky. Tahá Rácze do muzeí, galerií, vláčí jej po výstavách. Tam, v nějakém stísněném koutku, potom chce, aby ji pomiloval. Riziko, že je každou chvíli může někdo vyrušit, ji přivádí ke zvířecímu vzrušení. Kouše si rty a rukou zacpává ústa, takže skrz sevřené zuby vychází jen jakési tlumené kňučení. Ráczovi se to taky líbí. Je zamilovaný a každá Lenčina vlastnost a rys její povahy jsou mu milé. Jednou jí to udělá na schodech křivolace stoupajících k hradu nad městem. Lenka se drží zábradlí a Rácz do ní vniká zezadu tak prudce, až oba začnou křičet rozkoší. Za chvíli po schodech projde skupina turistů, ale Rácze ani jeho snoubenku to nevyruší. Zalezou hlouběji do křoví lemujícího schody a pokračují v prudké lásce. Jindy se spojí ve výtahu, který je veze nahoru, do Ráczova apartmánu. Než se vyvezou nahoru, jsou hotoví. Příjemně se na to vzpomíná. Čím více společných vzpomínek budou mít, tím si budou bližší. Rácz už zná všechny galerie a výstavní místnosti ve městě. Prošel je mlčky; Lenka vyprávěla a vyprávěla. Chtěla by mít z Rácze kultivovaného člověka. S rozhledem a orientujícího se. Rácz s tím souhlasí; sám po tom touží. Sedává před televizí a snaží se pochytit různé triky: jak se ve filmech a reklamách potahuje z doutníků, jak si upravují kravatu, jakým gestem vrhají pohled na náramkové hodinky. V poslední době oba rádi chodívají do restaurace na hradě. Z oken je nádherný výhled na město pod kopcem. Rácz si ten pohled oblíbil. Navíc, toto město mu přineslo úspěch, lásku i štěstí. Ať už obědvají nebo večeří, Rácz nemůže odtrhnout pohled od okna. Bez potíží rozezná budovu hotelu Ambassador utopenou v moři střech a visí na ní roztouženým, ale rozhodným pohledem. Hotel bude jeho, Ráczův! Projdeme se ještě? zeptá se Rácz během jednoho takového večera, když zaplatí a vyprovází je uklánějící se personál. Večer je chladný, ale ve vzduchu už je cítit přicházející jaro. Rácz nečeká na odpověď. Vezme Lenku za ruku a vykročí. Ulice jsou prázdné. Za rohem hučí motor trolejbusu, zaklepou troleje elektrického sběrače a za chvíli Lenku osvětlí reflektory. Trolejbus je poloprázdný. Lenka zůstane stát a dívá se za trolejbusem. Rácz si ji přitáhne. Lenka ho zadrží. Milujete mě? zeptá se. Rácz přikývne. Jasně, řekne. A jak mě milujete? zeptá se Lenka. Dobře, řekne Rácz. Pěkně, dodá, aby něco dodal. Zastaví se před rozlehlou vilou stojící na oploceném pozemku mezi vysokými starými stromy. Okna vily jsou tmavé. Plot je zděný z pískovcových kvádrů a napůl zarostlý břečťanem. Líbí se vám? zeptá se Rácz Lenky. Co jestli se mi líbí? nerozumí Lenka. Rácz beze slova ukáže prstem na vilu. Lenka se podívá nad plot. Víte, jak se jmenuje styl, ve kterém je postavená? neodpustí si otázku. Rácz mlčí, přemýšlí o něčem jiném. Kubismus, prozradí Lenka. Rácz roztržitě přikývne. Chtěla byste v takovém domě žít? zeptá se. Lenka se zasměje. A kdo by nechtěl? řekne. Samozřejmě že ano! dodá. Rácz mlčí, jako kdyby stále zvažoval, jestli to říct, nebo ne. Když ke mně budete hodná, řekne nakonec, dostanete ji ode mě jako dáreček k naší svatbě. Je moje, řekne, když vidí, že Lenka se ve tmě zatvářila ironicky a pochybovačně. Je fakt moje! rozčílí se, když si všimne, že ji nepřesvědčil. Tak si ji pojďme prohlédnout zblízka, navrhne Lenka a zamíří k brance. Rácz zakroutí hlavou: ještě ne. Usměje se. Je tam nepořádek. Kromě toho si on, Rácz, nevzal klíče. Však se Lenka dočká! slíbí Rácz a táhne ji za ruku pryč. Stejně vám nevěřím, poznamená Lenka, když už sedí v Ráczově autě a topič opatrně, tak jako každý začátečník s drahým autem, míří do centra města, k hotelu Ambassador. Kdo by se v těchto časech zbavoval takové vily a prodával ji? nechápe. Rácz se usmívá pod vousy. V těchto věcech není netrpělivý. Nepociťuje touhu za každou cenu dokázat svou pravdu. Však Lenka se dočká a uzná, že se mýlila! Ještě stále nedocenila jeho, Ráczovy, schopnosti! Po návratu do Ambassadoru se věnuje svým zálibám. Lenka sedí v křesle a čte skripta nebo knížku. Rácz si pustí video. Miluje kruté horory, při jejich sledování reaguje nahlas, s uspokojením. Všemožně shání hlavně horory odehrávající se ve vesmíru, s obludami a mimozemšťany. Ale nepohrdne ani dobrým masakrem. Jeho oblíbenými hrdiny jsou Freddy Krueger, šílený Mike Myers s bílou maskou na tváři a nesmrtelné vraždící monstrum Jason Vorsteed zamaskovaný hokejovou brankářskou maskou. Jejich přízračné rysy a gesta potom Rácz předvádí Ďulovi. V poslední době ale už méně. Zaprvé mu v tom brání jeho důstojná, hoteliérsko-podnikatelská stylizace, zadruhé jeho ostré zákroky proti nic netušícímu poskokovi nevzbuzují v Lence takovou prudkou veselost jako předtím v Silvii. Stejně tak Rácz nepohrdne dobrým westernem, hlavně když v něm nevystupují žádné ženy. Rád se dívá také na historické bojové filmy. Čím větší meče, tím lépe. V poslední době přibývá soukromých podniků. Rácz se zajímá o každý. Pochopitelně, vybírá si. Každý den si ve svém apartmánu nechá předložit seznam nově vzniklých soukromých provozoven v centru a vyslechne si hlášení. Podrobné. Ščepán a Tupý (Mác) nebo Šolík (Žifčák), podle toho, kdo má službu v hotelu a kdo ve vile, nedělají v poslední době nic jiného, než že chodí po soukromnících. Rácz poslouchá, někdy ještě v posteli, se zavřenýma očima. Tvář má kamennou, ostré tvrdé rysy nereagují příslušnými stahy na žádnou zmínku o přepychovém vchodu, nápadité a drahé výzdobě, pestrých poutačích a množství zákazníků tlačících se před plnými výklady. Ani doplňkové informace o drahé reklamě a inzerátech vytištěných v novinách Ráczem nepohnou. Ale je to jen maska. I když jde o soukromou galerii, kavárnu, vegetariánskou restauraci, obchody s elektronikou, zmetkovou, nebo naopak kvalitní kosmetikou, butik nebo prodejnu potravin, tohle všechno Rácze zajímá. Když raport skončí, Rácz přemýšlí a vzápětí stručně suchým hlasem vydá pokyny. Ščepán a jeho podřízení si vyslechnou příkazy a potom se vzdálí, aby je splnili. Začnou spolu obcházet Ráczovy vytipované soukromníky. Zastaví se například před butikem Sandra nedaleko Ambassadoru. Nejdříve si dobře prohlédnou okolí. Malinových a bonbónově barevných dětských oděvů ve výkladu ušitých očividně proto, aby každé dítě přeměnili na malý pohybující se kýč, si nevšímají. Ani vyděračské, dech vyrážející ceny nevzbudí jejich pozornost. Jako zkušení odborníci na životy cizích lidí však zaregistrují drahý mercedes parkující před butikem. Má bratislavskou espézetku a stojí tak, aby ho bylo dobře vidět z obchodu. Bývalí estébáci si vymění pohledy a vejdou do butiku. Co si přejete, řekne dobře vypadající čtyřicátnice a vyjde jim naproti. V jejím hlase je zdvořilá, ale citelná výhružka. Řekla to tak, jako by chtěla každého, kdo se necítí být potenciálním zákazníkem, vypoklonkovat ještě ve vchodu. Řekla to rázně, ale zkušení fízlové v jejím hlase vycítí náznak hysterie. Je jim jasné, že čtyřicátnice nestrávila většinu života na druhé straně pultu, ale zašitá někde v kanceláři. Podívají se na sebe, vedeni nějakou zvláštní fízlovskou pokoutnou telepatií. Tohle bude lehká práce, řeknou si očima. Dobrý den, řekne Ščepán, mohli bychom mluvit s vedoucím? JÁ jsem vedoucí, řekne vedoucí dotčeně. Výborně, řekne Ščepán. Potřebujeme s vámi mluvit. Pozvete nás na chvíli do kanceláře? Vedoucí několikrát naprázdno polkne. Vy jste od bezpečnosti? zeptá se. Ščepán se usměje. Tajemně, jako kdyby chtěl říct, že možná. Sandra, řekne Ščepán v kanceláři. Butik Sandra, zopakuje zamyšleně. Šolík (Žifčák) odhrne záclonu a dívá se přes okno. Okno vede do šedého činžovního dvoru a ukazuje baterii odpadkových košů vyrovnaných podél opadané stěny jako vojáci. Pěkný název, konstatuje Ščepán a sedne si na židli. Děkuji, řekne ironicky vedoucí a taky si sedne. Tak se jmenujete vy? zeptá se Ščepán. Cože? nechápe vedoucí. No přece Sandra, řekne Ščepán. Ne, řekne vedoucí, to je jen obchodní název. Já se jmenuji Agneša. Přišli jste proto, aby jste se zeptali na tohle? Ščepán se usměje. I Šolík (Žifčák) se u okna usměje. Po pravdě řečeno, ne, přizná se Ščepán a tváří se, jako by ho to začalo mrzet. Přišli jsme vás obeznámit s dvěma závažnými skutečnostmi. Jedna je dobrá, potěšující. Ta druhá je zarmucující, není dobrá. Kterou chcete slyšet jako první? Týká se to v nějakém smyslu mé osoby? zeptá se vedoucí odmítavě. Bohužel, připustí Ščepán. A zároveň chválabohu, dodá s úsměvem. Tak tedy nejdříve tu špatnou zprávu, podvolí se čtyřicátnice. Ščepán začne mluvit. Ve městě se utěšeně rozrůstá soukromé podnikání. Naštěstí, teď se to všemožně podporuje. Vždyť jen minulý týden se otevřely čtyři nové kavárny a dva butiky. Všechno tady, v centru města. Ale přináší to i zlo. Ve městě je činných několik zločineckých band. Ničeho se neštítí. V noci soukromníka vykradou, a aby zahladily stopy, obchod podpálí. Než přijedou hasiči, shoří obrovské hodnoty. Nehledě na to, že většina soukromníků začíná s hromadou dluhů na krku, takže nemají peníze na drahé pojištění a někdy ani na nový začátek. Ščepán to říká s tragickou maskou na tváři a s vlhkýma očima, jako by ho osobně trápil osud každého ožebračeného soukromníka. Není výjimkou ani jiné zlo: nesnášenliví puberťáci hodí do restaurace nebo do prodejny dýmovnici nebo slzný granát. Čert ví, odkud ty věci berou! Ani auta soukromých podnikatelů nezůstanou ušetřena: závistivci je nenechají na pokoji, hlavně pokud jde o auta lepších značek, jak je tomu nakonec u soukromníků zvykem. Poškrábou ho klíčem, postříkají sprejem, prořežou gumy! Ščepán se dramaticky odmlčí. Vedoucí si hraje s tužkou, mlčí. Naštěstí, řekne Ščepán. Naštěstí je tady soukromá služba, kterou on, Němý (tak se představil), zastupuje. Vychází vstříc soukromým podnikatelům v centru města a v bezprostřední blízkosti. Za soukromé peníze, které jsou směšné v porovnání se sumou, jakou by vedoucí obchodu musela zaplatit za rekonstrukci vyhořelé živnosti nebo o jakou by přišla ztrátou zákazníků při opakovaných útocích smradlavými bombičkami nebo slzným granátem, za tuhle v podstatě směšnou sumu by jí oni, soukromá skupina Sekuritatia, zabezpečili klidný spánek a kvetoucí živnost! Ščepán se odmlčí, vyschlo mu v ústech. Vedoucí se taky odmlčí. Přemýšlí. Sekuritatia, říkáte? zeptá se potom. Přesně tak, milostivá paní, přikývne Ščepán. Ten název mi něco připomíná, řekne vedoucí. Ščepán rozhodí rukama a naznačí slabý úklon, jako by chtěl říct: To víte, člověk si nevybere. Vedoucí pokračuje: Nemyslím si, že budu někdy potřebovat vaše služby. Platím daň z příjmu obyvatelstva i daň v rámci tohoto mého podniku. Určitá část těchto peněz je, doufám, použita na financování policejního aparátu. Nechápu, proč bych měla platit dvakrát. Možná jsem naivní, ale zatím věřím, že když budu něco potřebovat, Veřejná bezpečnost mě ochrání před zloději, puberťáckými chuligány, závistivci a v neposlední řadě i před vyděračskými spekulanty, kteří se chtějí pod různými záminkami přiživit na nás, soukromých podnikatelích! Vedoucí vstane a vyzývavě otevře dveře. Řekla jste, že když budete potřebovat? zeptá se sedící Ščepán. Usměje se. Milostivá, až budete potřebovat, bude už pozdě. Nám, soukromé ochrance Sekuritatia, jde především o prevenci. Nezajímá nás nahánění žháře po založení požáru, i když netvrdím, že někdy nedokážeme být pořádně tvrdí! Myslím, že jsem se vyjádřila dost jasně, pánové! řekne vedoucí a plavným gestem ukáže na otevřené dveře. V každém případě se o vaší nabídce poradím se svým známým, majorem policie! dodá. Ten mi určitě poradí a pomůže. Důležité je, abyste tomu sama uvěřila, řekne Ščepán a pokrčí rameny. Vstane a nenuceně přejde ke dveřím. Kývne na Šolíka (Žifčáka) a ten se konečně odtrhne od okna do dvora. Vy jste nějaká moc moudrá, ne? řekne uraženě Šolík (Žifčák). Ano, řekne vedoucí, mám celkem solidní vzdělání. Na tváři se jí objeví úšklebek, jako by ji potěšilo, že poznámkou Šolíka (Žifčáka) se všechno definitivně vyjasnilo. To teda byla herdek baba! skoro obdivně řekne Ščepán venku. No a co! pohrdavě poznamená Šolík (Žifčák). Obyčejná intelektuálská píča! uleví si dotčeně. Neboj se, dostaneme ji, řekne Ščepán. Otevře zápisník a udělá si malou poznámku. A teď? zeptá se Šolík (Žifčák). Teď kam, náčelníku? Ščepán se zamyslí. Podívá se do notesu. Pojďme, je to skoro za rohem, navrhne. Oravec a Debnár, obchod s elektronikou, řekne. Ti budou určitě platit jako najatí, konstatuje plný naděje. Pamatuj si, řekne skleslému Šolíkovi (Žifčákovi), že v konečném důsledku zaplatí každý. I s úroky, i se zpětnou platností. Kdo jsme? Jsme přece Ráczovi muži! Takto povzbuzení odhodlaně vykročí vpřed.
Úpravu opuštěné ředitelovy kanceláře hradí Rácz ze svého, i tak to bude všechno jeho. Řemeslníci se můžou přetrhnout, Rácz platí jako magnát. Konečně je všechno hotové. Rácz vejde do komfortně zařízené pracovny a usadí se v otočném koženém křesle za obrovským psacím stolem ledvinového půdorysu. Na skleněné pracovní desce šedivě bliká obrazovka. Co je to za bazmek? zeptá se Rácz a ukazuje na obrazovku. To je počítač, řekne advokát, osobně zodpovědný za přestavbu kanceláře po zmizelém řediteli. Rácz se porozhlídne po místnosti. Zrak mu spočine na elegantní šedé malbě, která zakryla zakouřenou čerň stěn. Na co počítač? zeptá se. Rácz si všechno dokáže spočítat i sám! prohlásí. Právník si odkašle. V pořádku, řekne, to je jasné. Ale počítač není jen obyčejná kalkulačka. V jeho paměti bude zanesené celé budoucí hospodaření hotelu i ostatních přidružených podniků. Stejně tak můžete pomocí počítače kontrolovat aktiva vaší ochranné služby. A to všechno bez papírování. Rácz přikývne. Tak to je něco jiného. On, Rácz, nenávidí papírování, byrokracii. Ale co, musí se jít s dobou! Ať teda počítač zatím zůstane. Ale ať ho někdo vypne. Jemu, Ráczovi, leze to blikání na nervy. Kromě toho, zatím mu ještě slouží paměť. Dobře on, Rácz, ví, kdo zaplatil a nezaplatil za ochranu! Ať to Ščepán s urychlenou platností vyřeší! On, Rácz, mu přece dal volnou ruku! Z něho, z Rácze, si nikdo nebude dělat dobrý den! Rácz se podívá na právníka strnulým pohledem plným ledových ocelových blesků. Jednou jsme tady, řekne. A tady taky zůstaneme! A kdo bude chtít v tomto městě podnikat, ten musí počítat s námi! Bez nás si tady nikdo ani neprdne, jasné? Právník si nadšeně mne ruce. A proti takovému géniovi chtěl on, právník, bojovat! Přesně tak, šéfe! řekne. Máte pravdu, jako vždy! Bez nás, bez naší podpory, si odteď už nikdo neporadí! Nikdo! Rácz se opře. Natáhne ruce. Sedí v perfektně ušitém obleku. Oči mu září energií. Zvedne telefon. Spojte mě, prosím, s mou snoubenkou, řekne. Tři osm tři, jedna šest jedna. Poslyšte, slečno, co kdybyste si to číslo už konečně zapamatovala? Žádám od vás opravdu tak moc? V pořádku, akceptuji. Rácz se zatváří milostivě a samolibě. Ale ať už se to víckrát neopakuje, řekne protektorsky. Ráczova sekretářka musí vědět víc než samotný Rácz! Právník zacouvá ke dveřím. Rácz ho gestem zadrží. Připrav mi seznam rakouských kreditních ústavů! řekne mu a zakrývá sluchátko dlaní. Zjisti, co je potřeba. Pokud to bude nutné, pojedeme i s Urbanem do Vídně ještě před dražbou. Ať jsme připraveni. Můžeš jít! Dobrý den, matko! řekne, když se v telefonu ozve hlas Lenčiny matky. Ona trvala na tom, aby ji tak tituloval. Lenčině otci zase musí říkat Karle. Na přednášce? konstatuje zklamaně. A kdy přijde? Až večer? Tak jí zavolá potom. Ne, nebudu moci přijít k vám na večeři: moc rád. Ano, už to dáváme dohromady. Dražba? Asi příští týden. Děkuji pěkně! Ale do té doby ještě budeme spolu. Kéž byste měli pravdu! Ale jasně, udělám, co budu moct. Zaklapne a vstoupí Ščepán. Odkašle si. Rácz právě dotelefonoval. Jeho telefonáty netrvají dlouho, je mlčenlivý a stručný. Přeměřuje si bývalého estébáka. Tak, osloví ho. Jak jsi spokojený se službou? Dobře se pracuje pro Rácze, nebo špatně? Je Rácz skoupý? Ščepán se teatrálními gesty brání jen malé možnosti připustit si oprávněnost těchto stejně teatrálních otázek. Ne, ne šéfe! namítá rázně, ale uctivě. My všichni – já sám i mí podřízení – jsme vám vděčni a budeme vám sloužit do roztrhání! Rácz spokojeně přikývne. On, Rácz, má své plány. Možná jsou moc velkorysé, ale to nic nemění! On, Rácz, je zvyklý uskutečnit všechno, co si předsevzal! On, Rácz, hodlá vybudovat velký bezpečnostní aparát. Soukromou ochranku! Policajti se budou moct strčit někam! Bude to velmi brzo! Jádrem této mocné síly bude Ščepán a jeho dva lidé: Šolík a Tupý. Tato služba bude mít na starosti bezpečnost hotelu Ambassador i dalších objektů, které dříve či později on, Rácz, zakoupí. Stejně tak – jak si Ščepán mohl domyslet – půjde o bezpečnost všech soukromých podnikatelů, kteří jeho, Rácze, požádají o ochranu! Ščepán napjatě poslouchá a mimovolně se postaví do pozoru. Rácz se odmlčí. Proč zbytečně mlít pantem? Všechno je přece jasné! Rácz vstane a vyjde bývalému estébákovi vstříc. Pevně se mu zadívá do očí. On, Rácz, je zvědavý, jestli se už vyřešila tamta věc. Prý byly nějaké problémy s nějakým butikem v okolí. Ščepán se spokojeně a hrdě usměje. Co se týče butiku Sandra, nemusí mít pan šéf žádné starosti. Před několika dny někdo vhodil do butiku smradlavou bombičku. Den nato neznámí pachatelé prořezali gumy majitelčina auta. Teď je už majitelka ochotná zaplatit požadovanou sumu za ochranu. Rácz přikývne. Přesně tak si to on, Rácz, představoval. Rácz vezme ze stolu dřevěnou krabici s doutníky a nabídne Ščepánovi. Ščepán si vezme. Zbožně jej drží dvěma prsty a čeká, než si Rácz sám připálí a potom i jemu. Na tváři se mu objeví lehký ruměnec, v této chvíli by za Rácze dal i život. Rácz si několikrát potáhne a rozmluví se. On, Rácz, je přesvědčený, že se už naplnil čas. Brzy budou muset propustit všechny zadržené. Důvodů je několik. Zaprvé, nemůžeme je držet věčně. Mnoho z nich má rodinu, a když se několik měsíců neukážou, můžou jejich rodiny zpanikařit a obrátit se na policajty. V dané situaci to on, Rácz, nemůže potřebovat. Za druhé: dlouhotrvající vazba je změnila a napravila. Teď už vědí, že nemá smysl stavět se proti němu, Ráczovi! Ščepán horlivě přikývne. Ano, řekne, tak je to! Stavět se proti mocnému, velkému Ráczovi, to je – pokud to on, Ščepán, může tak vyjádřit – jako chcát proti větru! Nebo ještě lépe: štěkat na Měsíc! A ještě výstižněji: tahat se za prsty s Pánem Bohem! Rácz ho nehybně pozoruje: podle jeho, Ráczova, názoru, to už Ščepán ani nemohl vyjádřit přesněji. Nakonec, on, Rácz, ví, že Ščepán to má odzkoušené na vlastní kůži. Kdysi byl taky na opačné straně barikády. Teď už je na správné. A advokát taky! Nikdo z nich nelitoval, že se dal do jeho, Ráczových, služeb! On, Rácz, je přesvědčený, že dlouhotrvající izolace ve stísněných prostorách, v zimě, o hladu a žízni určitě napravila hlavu jak Šiptárům, tak cikánům. Musí je propustit. Od té doby budou pokorně sloužit jemu, Ráczovi. A ti, co nebudou chtít, budou tak či onak nuceni opustit město. Jeho, Ráczova, organizace nedopustí, aby se tady roztahoval ještě někdo jiný! Takže mají jen dvě možnosti: pracovat pro něj, Rácze, nebo vypadnout. Pro něj, Rácze, je důležité, aby všechno tady v centru probíhalo pod jeho, Ráczovým, dozorem. Všechno: veksl, kurvy, hazard, prodej pašovaných cigaret a alkoholu, ochrana soukromých podnikatelů a vůbec, kšeft jako takový. Jiná cesta není! Podle něj, Rácze, důvod vazby už zapomněli. A tady, v centru, potřebují každého chlapa! Každý, kdo bude ochotný pracovat na společné prosperitě, ten má místo v Sekuritacii zaručené. Rácz zamyšleně okusuje konec doutníku. Co se týče vily, má on, Rácz, následující plán. Ihned po propuštění posledního vězně tam musí poslat dobrého architekta, nahnat tam partu nejlepších řemeslníků, ať ze zanedbaného baráku udělají reprezentativní sídlo. Jeho, Ráczovo, reprezentativní sídlo! S krytým bazénem a tak. Ščepán ožije. Chce pán říct, že ve vile bude on osobně bydlet? Ano, přesně! řekne Rácz. Vila je prostorná a pohodlná. Ví Ščepán, v jakém slohu je postavená? V kubickém. Ať si to Ščepán zapamatuje! V kubickém! Rácz se samolibě usměje a poklepe si na čelo: Občas nezaškodí přečíst si nějakou knihu! Ale aby on, Rácz, pokračoval: z vily je nádherný výhled na celé město. Jako na dlani. On, Rácz, se ožení a přestěhuje do vily. Už má dost bydlení v hotelu, stravování se po restauracích. On, Rácz, chce mít svůj domov. Navzdory Ščepánovu horlivému přikyvování se Rácz zarazí. Odmlčí se a potáhne si z doutníku. Na co vlastně tomuto poskokovi vysvětluje věci ze svého života? On, Rácz, je obklopený poskoky. Lidmi, kteří mu neustále pozorně zírají do tváře, aby zachytili nejmenší a nejnepatrnější odstíny jeho, Ráczovy, momentální nálady. Rácz si potáhne z doutníku a sedne si za stůl. Totiž, je to příjemné i nepříjemné.
Pahýl po odřezaném malíčku se právníkovi zahojí raz dva. Nad pracovním stolem ve své kanceláři má zavěšený otlučený ešus. Tak mu to přikázal šéf, Rácz. Ať mu vždy připomíná dny jeho, právníkovy, vazby. Svých skutků advokát upřímně lituje. Bez špetky falešnosti a zákeřnosti přiznal, že dělal zlo a škodil Ráczovi. Sám neví, kde se to v něm vzalo. Může litovat, že ho nenapadlo spojit se s mocným topičem dříve. On, právník, si měl uvědomit, že ten chlap není jen tak někdo, že míří výš! Kdyby to byl vycítil dřív, mohl být teď ve výhodnějším postavení. Takhle se musí on, právník, spokojit s místem druhého Ráczova zástupce. Prvním je ten frajer-polobuzerant Urban. Přitom nemá nic, žádné školy. Posranou ŠUPku. Ale on, právník, musí přiznat: komu čest, tomu čest. Video-Urban je šikovný a dravý. Jako Ráczův náměstek běhal po všech důležitých místech ve městě, kde zanechal bohaté topičovy dary, odlesk svého zářivého úsměvu a ještě dlouho se ztrácející vůni mužského parfému Fahrenheit. Rácz nemusel ani nos vystrčit z hotelu Ambassador, a i tak se Urbanovou zásluhou stal populární osobností, člověkem, se kterým musí počítat každý, kdo chce v tomto městě něco znamenat. A právník zase radí: Hned jak se Rácz stane majitelem hotelu Ambassador i na papíru, musí navázat styky s představiteli několika nejvlivnějších politických stran. Měl by si je jednoho po druhém pozvat do hotelu. Nejlépe na pracovní snídaně, je to v módě a nesežere to tolik času. Rácz, i když rozpačitě, souhlasí. Nechápe, o čem se s vousatými vůdci sociální demokracie, národní demokracie, lidové demokracie a bůhví ještě jaké demokracie bude bavit. On, Rácz, sere na politiku! tvrdí. On, Rácz, si myslí, že by se měl každý starat o svá hovna. Právník oponuje, že Rácz nebude muset říkat nic – je bohatým hoteliérem a podnikatelem. Ať mluví političtí vůdci – to oni budou chtít, aby jim Rácz pomohl financovat volební kampaň. Rácz se bude chtít jen nasnídat. Bude ve výhodě. Rácz se tváří všelijak. Nedůvěřivě a pochybovačně. Pochopitelně, sedí rovně a s nehybnou tváří, jeho kovově šedé oči strnule hledí dopředu, ale právník se už naučil v tom vyznat. Zatnuté pěsti a dolní čelist nenápadně povystrčená v předkusu, to všechno jsou neklamné znaky Ráczova vnitřního boje. Pomoc slíbíme každému, radí advokát. Taky ji každý dostane, dodá. Rácz na něj upře oči. Každý? zavrčí nespokojeně. Každý, kdo bude mít šanci na dobré umístění ve volbách, opraví se právník. Trochu dáme levici, trochu pravici. Trochu svatouškům, trochu neznabohům. Nesmíme zapomenout na ekology. A taky na národovce. A na Maďary? zeptá se Rácz výhružně. I těm dáme! pospíší si s odpovědí právník. Po volbách se nám to vrátí, řekne. Ať je vyhraje kdokoliv, bude to i s naší pomocí. A ta pomoc se nám stokrát vyplatí. Nemůžeme žít na ostrově, tvrdí. Rácz mlčky poslouchá. Je tvrdohlavý, ale nebrání se novým nápadům. A ty myslíš, že by to bylo rozumné? zeptá se a přemýšlí. Právník se zdvořile usměje. Dnes si člověk bez politiků ani neprdne, řekne. A kdo si myslí, že utekl politice, toho si politika najde sama, dodá moudře. Rácz se usmívá. Advokátův nápad se mu zalíbil. Nikdy předtím ho ani nenapadlo starat se o politiku. Politika je panské šibalství – to věděl odjakživa. No, ale vždyť on, Rácz, je přece pán, uvědomí si náhle s definitivní platností. Prudce vstane a zapálí si doutník, který mu silným přemýšlením zhasnul. Ano, rozhodne se: od dnešního dne bude politika a on, hoteliér Rácz, patřit nerozlučně k sobě!
Dlouho očekávaná dražba hotelu Ambassador se koná skoro ilegálně v malé zasedací místnosti městského zastupitelstva. Je co nejmenší, o to se už vhodně zvolenými prostředky osobní motivace mizerně placených městských úředníků postaral advokát. Teď sedí s Ráczem a Video-Urbanem se založenýma rukama a klidnou sebevědomou tváří. V první řadě. Pracovníci Sekuritacie, naverbovaní Ščepánem, jsou rozmístění po celé dražební místnosti. Mají na sobě civilní oděvy, ale z jejich vyholených kulatých hlav, přecházejících bez jakéhokoliv přechodu do ramenatého trupu, vyzařuje nebezpečná čilost a němá výhružka. Každému, kdo se jen trochu vyzná v poměrech panujících v centru města, musí být jasné, že tohle bude Ráczova one-man show. Rácz si roztržitě listuje v programu dražby. Dnes půjde kromě hotelu Ambassador i o osud vedlejšího obchodního domu, dále velkého stravovacího giganta nazývaného pyšně Centrogurmán, luxusní restaurace Savarin a ještě několika drobných restauračních provozoven. Rácz se podívá na advokáta. Je jim to jasné i beze slov. Tohle je jejich den. Musí pobrat všechno. Když Rakušané půjčí na jednu věc, půjčí i na všechno ostatní. Zájemců se moc nesešlo. Dohromady nikdo. Nejen proto, že dražbu se podařilo skoro utajit, ale hlavně proto, že všichni ve městě vědí, že Ambassador je Ráczův. Prakticky přišli jen dva další potenciální zájemci. Přespolní. Nějakým záhadným řízením osudu se k nim dostala zpráva o dražbě, tak přišli. Asi mají taky známého na Fondu, vysvětluje advokát znepokojenému Ráczovi. Naštěstí dvěma bodrým zelinářům ze Žitného ostrova stačí zřetelně vysvětlit, že dnes od nich bude velmi laskavé, když se budou jen dívat. A nabídnout jim malou sumu jako odškodné i bolestné. Rácz umí ocenit, když mu někdo projeví laskavost. Dražba začne přesně v devět. Jako první se draží menší objekty v centru města. Rácz nemá zájem a velkorysým gestem je přenechá zelinářům. Když však přijde na řadu hotel Ambassador, znervózní. Nedá to na sobě znát. Sedí uvolněně a nehybně, s nohou přes nohu a kovově šedýma očima hypnotizuje dražebního komisaře. Vyvolávací cena je deset miliónů korun. Nic, žádný zájemce. Dražební komisař musí po chvíli přistoupit k holandské dražbě. Postupně dramatickým hlasem snižuje vyvolávací cenu hotelu. Nakonec Rácz získá Ambassador za pět miliónů pět set tisíc. S uspokojením si přeměří své spolupracovníky. To zaplatíme z hotovosti, kterou máme v trezoru v kanceláři, řekne Urbanovi. Stejně tak Rácz získá Centrogurmán a Savarin. Ráczovi lidé sedí klidně a soustředěně. Na přetřes přichází obchodní dům. S ním má Rácz své plány. Chce najmout architekta a nechat celý obchodní dům předělat na hotel a administrativní budovu. Takto budou vedle sebe stát dva hotely – dvojčata. Jednomu Rácz ponechá klasické jméno Ambassador, druhý se bude jmenovat – jak jinak? – hotel Rácz. Nebo se budou oba dva jmenovat Ambassador – Rácz. Jedna a Dvě. Ještě se uvidí. I obchodní dům změní majitele pomocí holandské dražby. Úplatek na Fondu národního majetku zaúčinkoval. Za směšné čtyři milióny korun je budova Ráczova. Rácz se směje. To je sen, himlhergot! Na konci dražby se topič tváří jako absolutní vítěz. Všechno je legální, v souladu se zákonem. Už se nikdy nevrátí do kotelny, ani za volant traktoru u nich v družstvu. Uvědomí si to a nenápadně si setře neposlušnou slzu stékající po tváři. Kupně-prodejní smlouvy jsou vyhotovené. Po jedné kopii z každé schová advokát ve svém kufříku z pravé kůže. Dojednat několikadenní odklad zaplacení výsledné sumy není pro právníka a Urbana žádný problém: každý z důležitých úředníků odchází domů s tlustou obálkou – finančním dárečkem v kapse. Všichni jsou spokojeni. I tamti, i Rácz. Všechno se podařilo utajit, žádný novinář nebude vrtat. Oba Ráczovi společníci dostanou euforii jako po vypití několika skleniček šampaňského. Tváře jim zčervenají, vyvalené oči radostně a s milosrdnou tolerantností posuzují obklopující svět. Chlapi se shluknou. Je jim dobře, směšně a vesele. Chtějí se jen bavit a bavit. Jen Rácz spokojeně kouřící havanu je náhle zastaví. Ještě jsme nevyhráli, řekne a chrstne tím vědro studené vody do vesele bublající fontány radosti. Hotel Ambassador je náš, ten máme, ale ty ostatní věci nám ještě neříkají pane. Co když nás ve Vídni nezaloží? zeptá se skoro vyčítavě a přísně se dívá na rozjařeného advokáta radostně si mnoucího svých devět prstů: to on všechno vymyslel. To je vyřízená věc! volá právník. To je hotové, rozumíte? Rácz pokrčí rameny: on, Rácz, neví neví! Vypadá to dobře, ale ještě není ten pravý čas na pití po koupi. Když však hoteliér vidí, že jeho muži trochu zesmutněli, pospíší si je uklidnit. Vždyť tím ale on, Rácz, nechtěl říct, že když to všechno vyjde na sto procent, že on, Rácz, nezorganizuje velký mulatšág, největší mulatšág v dějinách tohoto kurva-města! V autě Rácz vydá instrukce. Jedeme do mého hotelu, tam mě vyložíte a hned hybaj do Vídně, řekne. Pasy máte? Dobře, když získáte ten kredit, zavolejte mi ještě z Vídně. Já tady budu čekat. Zavolejte mi, i když ten kredit nedostanete! zdůrazní hoteliér. On, Rácz, bude čekat na jejich telefonát. A ty si proč nevyřídíš cestovní pas, šéfe? zeptá se Video-Urban. Mohl bys jet s námi. Rácz se usměje. On, Rácz, nepotřebuje nikam cestovat. On, Rácz, nikdy nikam necestuje! On, Rácz, na to má své lidi. Přijedou před Ambassador a odstaví auto do dvora. Všichni zaměstnanci čekají vyklonění z oken. Když Rácz se svými lidmi vejde do hotelové haly, všichni se mu klaní. Už vědí, že Rácz se stal jejich šéfem i na papíru. Každý si chce s novým chlebodárcem stisknout ruku. Zjeví se i chleba a sůl na kruhovém tácu. Rácz si vezme, přežvykuje a štípne hezkou číšnici do zadku. Právník zatleská: Vážení, pan Rácz, ředitel společnosti Rácz, s. r. o., která dnes získala hotel Ambassador, vám všem děkuje za přivítání a prosí vás, abyste odešli za svou prací. Pan šéf by vám všem chtěl říct, že nikdo, kdo umí pracovat tvrdě a statečně, se nemusí obávat o své místo! A teď, prosím, do práce!
Rácz si krátí mučivé chvíle čekání na vysvobozující telefonát popíjením v denním baru. Společnost mu dělá poskok Ďula a estébák Ščepán. I oni jsou rádi. Konečně dostanou pořádné pracovní smlouvy. Ščepán má slíbeno i nějaké malé procento v Ráczově eseročku. Nic velkého v porovnání s procenty Video-Urbana a advokáta. Ti jsou opravdovými společníky, i když majoritním vlastníkem samozřejmě zůstává Rácz. Ten je napjatý jako struna. Je podrážděný a nedočkavost zalívá hivaš regálem. Podívá se na hodinky a pomyslí si: Urban s advokátem by už mohli být ve Vídni. A teď by už mohli vejít do budovy banky. Určitě už rokují: oba umí dobře německy. Rácz do sebe mlčky obrátí další skotskou a zalituje, že přeci jen nemá ten pas a nejel s nimi. Ščepán a Ďula vycítili, že Rácz je nervózní, a tak nemluví. Němě pijí, a vzhledem k tomu, že nevydrží tolik jako hoteliér, pomalu se začínají klátit na svých židlích. Rácz si jich nevšímá, je zahalený v dýmu drahého doutníku značky Cohiba a napjatě a rozpačitě si prohlíží vlastní nehty. Už je to hodně dávno, co se z pórů Ráczových rukou vytratila čerň uhlí a kolomazi. Špína se vymyla a věčně doničené nehty i bříška prstů mu zrůžověly. Zbytek udělala manikúra: Rácz se teď pyšní křehkýma panskýma rukama. Jen jejich nadměrná velikost a tlusté prsty řeknou pozornému vnímateli, že kdysi živily svého majitele právě ony. V denním baru se objeví obě Urbanovy manželky: Vanda i Eva. Rácz jim jednoduchým gestem přikáže, aby si přisedly. Objedná jim becherovku. Kde je Urban? zeptá se Vanda. Šéf je poslal do Vídně, řekne Ďula a chtěl by Vandu chytnout za koleno, ale Vanda mu tak prudce odtáhne ruku, až zamyšlený Rácz zvedne pohled od svých rukou. Urbanovy družky mlčí. Nechtějí se nechat osahávat opilým Ráczovým poskokem. Už se necítí jako kurvy, přilnuly k Video-Urbanovi vroucí láskou a chtějí mu být věrné. Vaří mu, kupují mu oblečení, dělají mu, co mu na očích vidí. Nežárlí na sebe. I ony mezi sebou se mají celkem rády, rozumí si. Jako sestry. Chtěly by, aby je všichni brali jako paničky. Urbanovy paničky. Je to však těžké pro chlapy z hotelu, kteří si je pamatují ještě jako prostitutky. Rácz se divoce podívá na Ďulu. Ďula zbaběle zakňučí a vypije svůj hivaš regál na ex. I tak mu nechutná, dělá to jen kvůli Ráczovi. Ani Ráczovi to až tak moc nechutná, ten to zase dělá proto, že je to nejdražší whisky na baru. Tak, kurvafix! vykřikne hoteliér a bouchne pěstí do stolu. Co bude s tím telefonem? Napije se. Je přesvědčený, že Urban i advokát už mohli dávno zavolat. Trvá jim to jako hladovému sraní! Nakonec však dlouho očekávaný telefonát přijde. Advokátův hlas zní šťastně a vzrušeně. Všechno je v pořádku, šéfe! volá, aby překřičel šum, praskání a hlasy cizích telefonních hovorů, které se ozývají ve sluchátku. Je to v suchu! opakuje. Dostali jsme kredit na všechno. Máme hypotéku na deset let! Už jedeme domů! Rácz pookřeje. Nesete peníze? zaraduje se. Ne, šéfe, křičí advokát. Všechno se přeúčtuje přes banku, vysvětluje. My nedostaneme na ruku ani šilink! Trochu zklamaný Rácz přikyvuje. A kolik nám tedy půjčili? zeptá se. Rovných třicet pět miliónů, šéfe! řekne právník hrdě. Ráczovi se zamotá hlava. Bože můj, kdy to všechno on, Rácz, poplatí? Ale ať! zatne se. Hned zítra začne dělat. Obchodní dům přebuduje na hotel, to je mu jasné. Centrogurmán se zruší a co nejrychleji se přebuduje na fitnesscentrum s bazénem, posilovnami a saunou. Taky tam bude thajská bodymasáž. A bar. Restaurace Pohořelec zůstane restaurací Pohořelec a drobné restaurační provozovny buď zůstanou tak, nebo se místo nich zřídí sexshopy. Ano, to tady ještě nebylo! Rácz se rozjaří. Tak rychle, chlapi! rozkáže do telefonu. Sedněte do vozu a pospíchejte sem! Byla to čistá práce! pochválí advokáta.
Když se Urban s advokátem navečer vrátí, euforie propukne naplno. Rácz už je opilý, ale drží se zpříma. Podrobně si nechá povyprávět všechno, co jeho muži zažili. Nejvíc ho zajímá, co bylo v bance. Spokojeně přikyvuje, poslouchá, jak je slušně přivítali, jak si nechali předložit kupní smlouvy, plány a ekonomické výkazy z poslední doby. Zdá se, že pro Rakušany to byl taky dobrý obchod. Rádi by se seznámili s Herr Raczem osobně, hlasitě projevovali lítost nad tím, že se nemohl zúčastnit rokování. Rácze to potěší: váží si ho. To je dobře. Rácz je pozve sem, rozhodne se. Advokát se pochválí: Rokování bylo úspěšné i proto, že on, právník, i Urban, působili uhlazeným a sympatickým dojmem. Jejich rakouští partneři byli velmi pohostinní, dost se jich dotklo, že oni, Ráczovi náměstci, musí ještě dnes odjet zpět do vlasti. Nejraději by je, právníka a Urbana, byli zdrželi na pracovní večeři. Vedoucí kreditního oddělení, který vedl ve jménu banky celé rokování, je chtěl pozvat do jakéhosi Pervers-Clubu kousek od Vídně, prý by se tam velmi dobře pobavili. Pobavili nepobavili, pochvalně pokyvuje Rácz na jejich odmítnutí. Zítra nás čeká práce jako na kostele, řekne. A proto každému ještě jeden hivaš regál na dobrou noc a rozchod! Na bavení je vždy času dost! rozhodne se hoteliér. Dopijí, dokouří a rozejdou se do svých domovů. Urban vezme své konkubíny taxíkem, advokáta odveze Ďula hotelovým renaultem a Rácz se vyveze výtahem do svého apartmánu. Dlouho nemůže usnout a převaluje se na posteli. Neví, do čeho se pustit dříve. Je toho hodně: přestavba vily nad městem, adaptace obchodního domu, založení fitnesscentra, vlastní svatba s Lenkou, zřízení sexshopů a vedle toho všeho ještě každodenní mravenčí práce na stovkách drobných, ale závažných maličkostí. Rácz v noci několikrát vstane. Potmě se napije vody z připravené karafy, potom přejde k oknu, zapálí si havanu a dívá se do tmy. Světlá čára na obzoru nad řekou ho skoro překvapí. Vleze zpět do postele, ale spánek ne a ne přijít. Až nad ránem usne a zdá se mu sen. Krátký, mihotavý a jeden z mála v jeho životě. Nic z toho nebyla pravda a Rácz se bez koruny vrací domů, do rodné vesnice. Stoupá pomalu a těžce, i když nese jen prázdný batoh. Eržika se vdala za namyšleného Fera Bartaloše, ale Rácz si už nedokáže vybavit jejich tváře. Cesta je rozmočená a Rácz bloudí vesnicí. Nikdo ho nepoznává a ani on nemůže najít Kiššův dům. Mlčky přijme pohostinství nějakého neznámého člověka. Jeho žena mu vynesla na dvůr talíř fazolové polévky a tlustý krajíc chleba. Rácz mlčky přežvykuje. Chtěl by začít mluvit o velkém bohatství, které kdysi měl, ale slova ne a ne vyjít z úst. Když se nakonec vyjádří, muž i žena poslouchají s útrpnými tvářemi. Jsou přesvědčeni, že lže, ale neodsuzují ho za to. Ani Rácz si není jistý, jestli byl kdysi tak bohatý, jak se to snaží vysvětlit pohostinným vesničanům. Přestane přežvykovat a zamyslí se nad sebou, jestli se mu to jen zdálo, nebo si to vymyslel. Hořce se rozpláče, dojatý vlastním osudem. Cítí nad sebou lítost jako nad cizím člověkem, kterého si oblíbil. Šéfe, vstávat přeruší ho Ďulův hlas a Rácz procitne. Leží ve svém apartmánu a všechno je zachráněno. Ďula stojí nad ním a rázně, ale uctivě jím lomcuje za rameno. Když vidí, že se hoteliér vzbudil, dodá na vysvětlenou: přikázal jste mi, abych vás vzbudil o půl jedenácté! Ale Rácz není ani trochu nazlobený. Právě naopak, září dobrou náladou, i když je nevyspaný. Špatný pocit ze sna se ztratil. Rácz vyskočí z lůžka a vběhne pod sprchu. Několikrát vystřídá studenou a teplou vodu. Ráznými pohyby se rozcvičí. Obleče si kalhoty, košili a kravatu. Ďula luskne prsty a do pokoje tiše vejde číšník, který tlačí před sebou servírovací stolek se snídaní. Rácz si nechá nalít hrnek horké kávy a srká ji s pohledem upřeným na okno. Město je vylidněné. Tmavá, chmurná a olověná obloha ztěžka dolehla až na střechy budov. Slunce není, dlouho je schované v mracích. Když se občas vynoří, studeně svítí křídovou barvou. Řeka je kalná, černá. Lodě se zdlouhavě probíjejí proti proudu. Přežene se i déšť a zabubnuje na kapoty aut čekajících na křižovatce na zelenou. Marná sláva, řekne Ďula, který zachytí Ráczův pohled. To je březen, dodá, jako kdyby se chtěl omluvit.
Co ještě dodat? V následujících dnech podnikne Rácz vícero důležitých kroků. Přikáže propustit uvězněné Šiptáry a cikány. Všichni mu musí složit slib poslušnosti a věrnosti až za hrob. Odteď budou pracovat jen pro něj. I Berki a Šípoš se dostanou na svobodu. Za tu dobu si však na kotelnu tak zvykli, že se rozhodnou zůstat v hotelu a pracovat jako topiči. O nešťastném řediteli hotelu Ambassador už nikdo nikdy neslyšel. Možná se mu přece jen podařilo dosáhnout jeho cíle, severního polárního kruhu. A možná tam ještě pořád putuje. Ve dne se schovává před zvědavými pohledy a v noci pohání svůj psí zápřah po zasněžených pláních, pořád nahoru na sever. Psi, které ředitel nevzal sebou, objevili Hurenssona, jen co slezl sníh. Roztahali jeho kosti po celém dvoře i okolí hotelu. Ohlodanou a dočista vylízanou lebku našel nějaký chlapec: dal si ji do vitríny. Než mu lebku zkonfiskuje otec, štítivě ji zabalí do novin a potmě tajně vynese do kontejneru, bude se Švéd nechápavě dívat přes sklo. Ani další osud Silvie a Edity nám není známý. Jejich stopa se ztratila za hraničním přechodem s Rakouskem. Každý rok z naší země zmizí tolik hezkých žen od třinácti do čtyřiceti let, že dvě osamělé prostitutky se jeví jako dvě kapky v moři. Samozřejmě, Rácz splní svůj slib daný Lence ve slabé chvilce. Jen co řemeslníci upraví opadanou a zanedbanou, ale přitažlivou vilu vysoko nad městem na luxusní rezidenci, vezme Rácz obrovskou kytici a zajde požádat o Lenčinu ruku. Obratem je mu vyhověno. Ráczova svatba se stane společenskou událostí roku. Rácz by nebyl Ráczem, kdyby ji nenápadně nespojil s jakýmsi reprezentačně-seznamovacím večírkem: pozve na ni všechny důležité osobnosti města. Všichni přijdou: Ráczovo jméno se už příliš dlouho skloňuje ve všech pádech. Rácz je šťastný. Neustále opakuje, že tohle je největší den jeho, Ráczova, života. Nevěsta bude krásná. Ženich zase mužný a dobře oblečený. A bohatý. Velmi bohatý. Pozvání přijmou všichni pozvaní: politici, podnikatelé, významnější novináři, i šaškové-umělci. Ti se opijí, vždyť je to zdarma, pochlebovačně na všechno přikyvují svými vousatými tvářemi a každému chtějí lézt do zadku. Hned po svatbě se novomanželé Ráczovi nastěhují do vily. Advokátův plán s Ráczovým nástupem do politiky se ukáže být aktuální a lehce uskutečnitelný. Na své svatbě si Rácz potyká se všemi pozvanými státníky a politiky. Dlouho si vybírá s opatrnou umíněností sedláka, až se nakonec rozhodne pro dvě strany z několika, které touží po jeho přízni. Do jedné z nich dosadí Video-Urbana. Předseda této strany Urbana velmi brzo za mimořádné zásluhy za vydařenou předvolební kampaň protlačí do ústředního koordinačního výboru. Není se co divit, vždyť Rácz nešetří penězi. V komunálních volbách Urban kandiduje za svou stranu. Zvolí ho a stane se poslancem v městském zastupitelstvu. Předseda strany však slíbí, že za dva roky, v nových parlamentních volbách, nechá Ráczova náměstka kandidovat do parlamentu. Politika nemine ani právníka. Rácz ho protlačí do druhé politické strany a taky nešetří finančními prostředky. Brzy se advokát dostane do Slovenské národní rady a zároveň zasedá ve vícero komisích blízkých primátorovi města, doktorovi Rencešovi. Rácz je rozhodnutý tlačit advokáta výše, ale zatím musí počkat. Všechno může začít, až když věrný Ščepán vyrobí spis, který všem slouží jako důkaz o údajné spolupráci doktora Renceše s StB. Po takovém senzačním odhalení už nebude advokátovi stát nic v cestě ke zvolení primátorem. Není třeba zdůrazňovat, že otlučený hliníkový ešus poputuje spolu s advokátem a zaujme čestné místo na stěně primátorovy pracovny. Samozřejmě, právník nikdy nezapomene, komu vděčí za svou kariéru, a nikdy ani nezapomene svou vděčnost projevovat. A Video-Urban stejně tak. Lenka otěhotní a po skončení ročníku přeruší studium, aby v něm už nikdy nepokračovala. Možná někdy v daleké budoucnosti. V létě Rácz otevře své fitnesscentrum. Slavnostního aktu se zúčastní sám nový primátor města a setrvá s hoteliérem v dlouhém, oboustranně prospěšném rozhovoru na téma dalšího rozvoje soukromého podnikání ve městě. Na podzim se otevře luxusní hotel Ambassador-Rácz 2. Rácz je zadlužený až po uši, ale vypadá spokojeně. Ví, že v dnešních špatných časech je dluh tou nejlepší investicí. Koncem roku se mu narodí syn. Bude se jmenovat Karel, jako tchán, Lenčin otec. Pokřtít ho nechají ve stejném kostele, kde se vzali. Ke stálému domácímu personálu, skládajícímu se ze dvou služek, dvou domácích, zahradníka, kuchaře a samozřejmě osobního Ráczova tajemníka, komorníka, řidiče i šaška Ďuly, přibude i vychovatelka.
Vždy po lehké, ale dobré a výživné večeři se Rácz vzdálí na terasu, aby si pod svítícími hvězdami mlčky vykouřil svůj doutník. Dívá se dolů na město pod kopcem. Každý objekt, který patří Ráczovu syndikátu, má na střeše výrazné a nápadně zelené světlo. Rácz je každý večer přepočítává jako svítící špendlíky zabodnuté do mapy. Když skončí s počítáním, spokojeně si potáhne z havany a řídnoucí dým vyfoukne proti indigově černé obloze. Toho všeho dosáhl on, Rácz, těmato rukama a touto hlavou, napadne ho. Svět patří šikovným, uvědomí si. On, Rácz, dostal šanci a využil ji. Zavane vítr. Hoteliér se zimomřivě zatřese. Naposledy si potáhne z doutníku a pomocí palce a ukazováku ho odprskne dolů do tmy. Nečeká na novou husí kůži ani na nový závan větru. Pospíchá dovnitř, do vily, a pevně za sebou zavře velké skleněné dveře.
Zdá se vám, že jsme na někoho zapomněli? Máte pocit, že jsme nedovedli do konce příběh jednoho z našich hrdinů? Nemýlíte se. Ale co už říct o dalším osudu Fredyho Měšťánka, přezdívaného Špáršvajn? Neochotně, ale poctivě platí soukromé službě Sekuritatia za ochranu před zlými cikány, krmí se trenčianským párkem s fazolemi a už dávno opět ztloustnul. Jako naštvané cholerické honibrko běhá sem a tam po parkovišti před hotelem Ambassador-Rácz 1 a jednou si na nevinných zákaznících vylévá zlost a jindy jim zase podlézá až hanba. Nevěříte? Běžte se na něj podívat, možná tam pořád ještě trčí!