Rivers of Babylon I. (13. část)
Mozoň (Němý) je nešťastný. Všechno se semlelo tak rychle, že ani nestihl použít uspávací injekci, ba ani dát znamení svým dvěma podřízeným postávajícím před hotelem u bufetu. Poslouchal u dveří Ráczova apartmánu, když se dveře otevřely, vyšel z nich samotný Rácz a bez dlouhého vysvětlování vtáhl Mozoně (Němého) za vlasy dovnitř. První úder pěstí zbavil bývalého estébáka sebevědomí, druhý zase schopnosti bránit se naučenými hmaty a mohutný kopanec do koulí ho nakonec přinutil kňučet o milost. Milost! zakňučel. Milost! Rácz stojí hrdě vztyčený se zaťatými pěstmi. Ďula klečí nad Mozoněm (Němým) a dodělává pevný uzel. Estébák je svázaný jako srolovaná šunka. Tak co? zeptá se topič. Proč tady špehuješ? Co tady hledáš? Mozoň (Němý) mlčí. Přemýšlí, kde udělal chybu. Do té doby byl přesvědčený, že si počíná ostražitě a bděle. Ale teď se začíná cítit jako chlapec přistižený při samohaně. Rácz bouchne pěstí do stolku. Odpověz! vykřikne. Odpověz! zopakuje Ďula a zatřese svázaným Mozoněm (Němým). Mozoň (Němý) si olízne vyschlé rty. Náhodou jsem šel kolem, řekne. Slyšel jsem hovor. Neodolal jsem… Lžeš! vykřikne topič. Už si tě všímáme několik dní. Jsi nenápadný jako bedna dynamitu! Opakuju: co tady hledáš? Mozoň (Němý) se jakž takž vzpamatuje. Jmenuji se Mugambia Bwawenu a jsem občanem republiky Mayoumbé! řekne. Rácz se zasměje. Hovno jsi a ne občan republiky! Přistoupí k bývalému estébákovi, plivne si do dlaně a přejede mu jí po tváři. Aha! zasměje se a ukáže Mozoni (Němému) špinavou ruku. Já ti dám černocha! Mozoň (Němý) využije chvíli mlčení na to, aby si připravil výmluvu. Odkašle si. Tak dobře, řekne s hranou rezignací v hlase. Řeknu vám všechno! Ještě že tak! řekne Rácz a přiloží Mozoni (Němému) k nosu pěst, tuhou a sevřenou jako dynamitová nálož. Čichni si! rozkáže. Mozoň (Němý) se rozmluví. Jmenuje se Ščepán. Pracuje jako úředník v bance. Je tady inkognito. Je jakože na služební cestě. Ve skutečnosti si sem on, Ščepán, přišel vyhodit z kopýtka. Trochu si pošpásovat. Kurvy a tak. Něco si našetřil. Ne moc. Za černocha se přestrojil proto, protože někde slyšel, že naše kurvy letí na černochy. Ale zatím se mu žádnou kurvu nepodařilo sbalit. Asi to neumí. Ale peníze, ty on, Ščepán, má! Mozoň (Němý) významně zamrká, ale Ráczův kovový pohled je tvrdý a nesmiřitelný. Ani náznak pochopení. Topič se zeptá: Takže jsi přišel za kurvami? Ščepán naprázdno polkne a horlivě přikývne. Ano, přesně, prosím pěkně. On, Ščepán, sem přišel kvůli tomu. Ale jeho, Ščepánova, žena se proboha nesmí nic dozvědět. On, Ščepán, nikdy neměl v úmyslu někoho špehovat. Ano, ne! Nikdy! A proč jsi mi tedy byl v patách? zeptá se topič. Proč jsi poslouchal za dveřmi? On, Ščepán, řekne Mozoň (Němý), se chtěl dostat do kontaktu s mocným Ráczem. Chtěl ho požádat, aby mu za peníze zprostředkoval nějaké setkání. On, Ščepán, ví, že mocný Rácz to tady má všechno pod palcem. Proto s ním chtěl mluvit mezi čtyřma očima. On, nevinný Ščepán, se plně odevzdá do rukou mocného Rácze. Rácz se zamyslí. Nevěří falešnému černochovi ani slovo. Ví, že se kolem něj splétá nějaká divná síť intrik. Je mu jasné, že za nimi stojí hotelový advokát. Od té doby, co advokát odmítl jeho pozvání na Silvestra, si Rácz nedělá iluze. Ví, že má proti sobě nepřátele. Ale nepřítel nemá nic v rukách; spolu s Ráczem by padl i on. Proto advokát hledá různé cesty. Ráczovi se dostaly k uším zvěsti o právníkových ambicích stát se ředitelem hotelu. Je možné, že advokát zase ví o Ráczově plánu odkoupit hotel. Právník nemá moc peněz, určitě zkouší něco jiného. Ale co? Tento přestrojený černoch zbaběle skučící v poutech by taky mohl být jedním z článků řetězu, který má jeho, Rácze, spoutat a hodit přes palubu. On, Rácz, se však musí dostat k původci těchto intrik, k právníkovi. Až když zničí právníka, bude moci klidně spát. Jenže zástupce ředitele hotelu nemůže jen tak jednoduše nechat zmizet v zamřížované kotelně! Proto se musí tvářit, že Ščepánovi věří, a pustit ho. Ščepán sám ho zavede na stopu. Když se ukáže, že to je doopravdy advokát, on, Rácz, už něco vymyslí, aby ho zničil! A když to bude někdo jiný, aspoň se on, Rácz, dozví, koho dalšího má proti sobě. On, Rácz, už nesmí být popudlivý a prchlivý. Jeho ambicím je úměrný spíše jiný postoj; zákeřné vyčkávání, polknutí první zlosti a vychutnání si pomsty až na konci, ale o to intenzivněji. Přemůže tedy chuť zuřivě křiknout na svázaného nepravého černocha, zatnout pěsti a rozdupat ho na kaši. Naopak, usměje se a s pocitem převahy řekne: Kurvy? Proč jsi mi to neřekl dřív? Já, Rácz, jsem tady pánem! Všechno zorganizuju raz dva. Budeš spokojený, Ščepáne. A nezlob se na nás! S těmito slovy začne topič rozvazovat uzel na poutech Mozoně (Němého). Na co se díváš? okřikne Ďulu, který to se spuštěnýma rukama pozoruje a nevychází z údivu. Rácz na něj mrkne levým okem. Nenápadně si poklepe po pravém spánku. Ďula se rozhýbe a začne mu pomáhat a rozvazovat Mozoňovi (Němému) pouta. Mozoň (Němý) se chytí na lep Ráczovy zdánlivé důvěřivosti. Je spokojený, že tak lehce oklamal topiče a jeho poskoka. Zaraduje se. On, Mozoň (Němý), zabije dvě mouchy jednou ranou. Zničí Rácze a dostane za to sto tisíc korun od advokáta, a ještě se poprvé v životě vyspí s opravdovou štětkou. Jen božská intuice mu vnukla takovou výmluvu! On, Mozoň (Němý), má už od malička v hlavě plno perverzních nápadů. Vysnil si do nejpodrobnějších detailů všechno, co by si v případě příznivých a taky vysněných okolností užil s povolnými ženami. S vlastní manželkou si to nemůže dovolit. A byť jen pomyslet na něco takového by si nikdy neodvážil. Jeho, Mozoňova (Němého), žena ho sexem odměňuje jako dítě sladkostmi poškozujícími zubní sklovinu; tváří se při tom, jako by mu tím dělala laskavost. Když ji Mozoň (Němý) ještě na začátku manželského soužití navrhl malou změnu polohy, urazila se. Dva dny s ním nemluvila. Dívala se na něj jako na zvrhlíka. Od té doby mu jednou za čas s tragickým výrazem ve tváři dovolí na sobě souložit. Jako Beethovenova Pátá. On, Mozoň (Němý), ji například nikdy neviděl nahou; ve dne nenašel odvahu něco si s ní začít a v noci nic neviděl. Rozsvítit světlo se neopovážil; sám se taky stydí nahý. Teď má on, Mozoň (Němý), skvělou příležitost vynahradit si to. Škoda jen že s sebou nemá sešitek, do kterého si ve chvílích nudy zapisuje své erotické nápady a podněty. Myslí na ně skoro každodenně, hlavně při velké potřebě nebo po snězení kořeněné klobásy. Ale do konspirativní vily je přece jen daleko. Mozoň (Němý) doufá, že si vzpomene na všechny polohy a situace, které si vymyslel za nudných a otupělých dopolední ve vile. Teď si on, Mozoň (Němý), konečně bude moci ověřit, jestli jsou jeho fantazmagorie technicky, ale hlavně anatomicky uskutečnitelné! Mozoň (Němý) doufá, že na jeho tváři není vidět náhlou nedočkavost a vzrušení, které ho opanovalo. Vstane a otře si zápěstí. Ráczovi nic neunikne. Ví, že má Ščepána v hrsti. Skoro. Když uskuteční jeho, Ráczův, plán, potom to už bude doopravdy. Sedne si do křesla a chvíli si přeměřuje falešného černocha. Jednu kurvu bych pro tebe měl, řekne nakonec. Bezvadný kus. A udělá všechno, co po ní budeš chtít. Má i kamarádku. Ta taky udělá všechno. Opravdu všechno? roztřese se Mozoň (Němý) vzrušením. Rostoucí erotické napětí ho přinutí několikrát zívnout. Ale bude to mastné! upozorní ho topič výstražným hlasem. Roztoužený estébák mávne rukou. On, Ščepán, má peněz dost, řekne. Všechno jde jako po másle, pomyslí si. On, Mozoň (Němý), spojí příjemné s užitečným. Poprvé v životě bude souložit se dvěma ženami najednou! A Rácze může zneškodnit i později. Druhý den. Pozítří! A když už bude u nich, v kobce, bude muset jemu, Mozoni (Němému), vrátit ty peníze do posledního halíře! Takže ta píchačka bude zadarmo! A na kdy by se to dalo zařídit? zeptá se Mozoň (Němý) nedočkavě Rácze. Rácz pokrčí rameny. Možná už dneska večer, řekne. Doufám, že budou obě volné. Mozoň (Němý) si promne ruce a zazívá napětím. To by bylo výborné! řekne. V mozku se mu začínají vybavovat představy nahých a zkroucených ženských těl, vzájemně propletených údů, vlhkých a lepkavých dotyků. Oj! pomyslí si šťastně.
Večer Mozoň (Němý) sedí ve vestibulu a snaží se číst noviny. Občas se otřese nervozitou a nedočkavostí. Přemůže zívání. V novinách nic nepíšou. Mozoň (Němý) už není černý. Proč? Teď by to bylo zbytečné. Šéf vám vzkazuje, že děvčata jsou zařízena a připravena! řekne Ďula, který stojí nad Mozoněm (Němým). V kolik chcete, aby přišly na váš pokoj? Mozoň (Němý) zvedne zrak k Ďulovi. Můžou hned, řekne nedočkavě, odloží noviny a vstane. Ďula přikývne: tak za půl hodiny jsou u vás. Mozoň (Němý) pospíchá do svého pokoje. On, Mozoň (Němý), si zaslouží i trochu zábavy a rozptýlení! Celé dny nedělá nic, jen hlídá topiče. Vždyť topič počká! Advokát se neposere! Když se on, Mozoň (Němý), i se svými podřízenými do něčeho pustí, musí se to podařit. Jeden den sem, jeden tam. Mozoň (Němý) vejde do svého pokoje. Vrhne pohled z okna. Šolík (Žifčák) i Tupý (Mác) už šli domů. Fajront. Proč by si tedy on, Mozoň (Němý), nemohl trochu oddechnout? Zrelaxovat? Svlékne se a vysprchuje. Potom se natře kolínskou. Hlavně šourek a okolí pohlavního údu. Kolínská štípe, až mu vytrysknou slzy. Obleče se. Někdo zaklepe. Vejdou dvě výstředně oblečené a namalované mladé ženy. Obě jsou štíhlé, jedna je nápadná svou výškou. Dobrý večer, řekne ta vyšší hlubokým sametovým hlasem. Dobrý večer, řekne Mozoň (Němý) a hrdlo se mu sevře napětím. Já jsem Vanda, řekne ta vysoká. A to je Eva. Eva se usměje. Já jsem Karel, řekne Mozoň (Němý). Sedněte si. Ukáže na dvě křesla. Prostitutky si sednou. Obě si přehodí nohu přes nohu a odhalí podstatné části svých stehen. Jedna má bílé, druhá černé punčochy. Mlčí. Mozoň (Němý) si odkašle. Udělá několik zmatených pohybů a potom si taky sedne. Na postel, nemá kam jinam. Rozhodí rukama, jako by chtěl říct: Takhle je to tedy s námi… Prostitutky se široce naučeně usmívají. Vanda si zamyšleně přejíždí dlaní po černém stehnu. V tichu mlčení se ozývá slabé škrábání. A budete, řekne náhle Mozoň (Němý) a vyskočí z postele, něco pít? Děvčata se na sebe podívají. Já si dám červené víno, řekne Eva. A já taky, přidá se Vanda. Mozoň (Němý) přikývne a chystá se vyběhnout ven. Kam jdeš? zeptá se Vanda. Pro víno, řekne zmatený estébák. Jen tady pěkně zůstaň, řekne Eva. Zatelefonuj hotelové službě, oni to přinesou. Když Mozoň (Němý) objedná lahev červeného, sedne si na postel. Podívá se na prostitutky. Tak co? zeptá se Vanda. Proč jsme sem přišly? Vstane a začne se vysvlékat. Eva ji následuje. Celé nahé, jen v punčochách, přejdou k Mozoni (Němému), svalí ho naznak do postele a začnou ho zbavovat šatstva. Estébák začne zrychleně dýchat. Úd mu trčí kolmo nahoru. Vanda mu ho vezme do úst, zatímco Eva ho obsluhuje nahoře. Estébák rozdrážděně mumlá. Líbí se mu to. Někdo zaklepe. Kdo je! zavolá Mozoň (Němý) z postele. Číšník, ozve se za dveřmi. Mozoň (Němý) vleze pod peřinu a přikryje i obě prostitutky. Vstupte! řekne. Vejde číšník s lahví vína a třemi sklenicemi. Na tváři se mu nepohne ani sval. Otevře lahev a nalije trochu červeného vína do sklenice. Nabídne ho Mozoni (Němému). Mozoň (Němý) nedočkavě sáhne po víně. Trochu se odhalí. Prostitutky shodí peřinu na zem a z obou stran pevně chytnou škubajícího se estébáka za ramena. Pózují na posteli s široce otevřenými stehny. Z chodby přiběhne Video-Urban se svou kamerou a všechno natáčí. Za ním stojí Ďula se škodolibým výrazem ve tváři. Mozoň (Němý) si chce rukama najednou přikrýt tvář i přirození. Fialový falus klimbá a natřásá se. Číšník se postaví bokem. Filmování je skončeno. Číšník, Video-Urban i Ďula odešli. Prostitutky se rychle oblékají. Vstoupí Rácz s kamennou tváří. Mozoň (Němý) kňučí schoulený na posteli. Cítí se, jako by ho znásilnili. Pokusí se zakrýt peřinou, ale Rácz na peřině stojí v elegantní italské botě. Konec komedie! řekne. Jdeme spočítat účet! Vanda-Tiráčka a Eva-Kapavkářka se oblékly a vypadly. Mozoň (Němý) je ve své nahotě před perfektně oblečeným topičem ponížený. Chytne peřinu a souká ji na sebe. Rácz se sehne, vytrhne mu ji z rukou a hodí do kouta. Co to má znamenat? zeptá se estébák vzdorovitě. Už se skoro vzpamatoval. Takhle jsme se nedohodli! dodá. Ne, takhle jsme se nedohodli, souhlasí Rácz. Rácz se nedohaduje s vagabundy! řekne přísně. Rácz zvedne ruku. Drží v ní videokazetu. Jsi na ní, řekne škodolibě. V celé své kráse. Tvoje žena bude mít velkou radost. Estébák zbledne. Žena! Jen to ne! Olízne si rty. Co chcete? zeptá se chraplavým hlasem. Rácz ho chvíli nechá bez odpovědi. Řekni mi pravdu! vykřikne. Kdo jsi a co tady hledáš? Kdo tě sem poslal. Vím, že jsi policajt. Tu kazetu rozmnožíme a pošleme do tvé práce. Můžeš se oběsit. Tak co? Rácz zatřese kazetou. Všechno řeknu! vykřikne zoufale Mozoň (Němý). Všechno! On, Mozoň (Němý), se nejmenuje Ščepán. Není policajt. Je nezaměstnaný. Propustili ho. Pracoval ve Státní bezpečnosti. Podívejme se! řekne Rácz. Mozoň (Němý) pokračuje ve zpovědi. On, Mozoň (Němý), teď dělá něco jako soukromého detektiva. Tímto úkolem ho pověřil právník. Měl za úkol zneškodnit Rácze. On, Mozoň (Němý), uznává svou porážku, ale ujišťuje ho, že je v tom nevinně. Za všechno může právník. To právník je zlý a hloupý. On, Mozoň (Němý), je oproti tomu hodný člověk. Dostal zakázku, tak ji chtěl splnit. Žije z ruky do úst. Je nezaměstnaný, a aby neumřel hlady, musí něco dělat. Tak dělá něco takového. Právník mu slíbil sto tisíc, když pomůže zlikvidovat Rácze. On, Mozoň (Němý), má přísnou ženu. Moc ji miluje, přirozeně. Kdyby jí Rácz poslal tu kazetu, nepřežila by to. Ani on, Mozoň (Němý). Ať si to Rácz rozmyslí a ať ušetří dva mladé životy. Ať neudělá sirotky. Rácz se zasměje. Tak právník! řekne a úsměv mu bleskurychle zmizí z tváře, jako by si strhnul masku. Advokát! dodá nenávistně. Mozoň (Němý) sleze z postele a nahý, tak jak je, poklekne. On, Mozoň (Němý), si Rácze váží. Čím dál tím více si uvědomoval, že být s právníkem proti Ráczovi je nesmysl. Lepší by bylo být na Ráczově straně. Proti právníkovi, a tak dále. On, Mozoň (Němý), žádá tímto Rácze o odpuštění. Ano, byl sveden. Až teď si to on, Mozoň (Němý), uvědomuje, kde je jeho místo. A ať si Rácz nemyslí, s holým zadkem on, Mozoň (Němý), do jeho služeb nevstupuje! Je dobře vybavený: má dva věrné podřízené, poslechnou ho na slovo! On, Mozoň (Němý), řekne zabijte, a oni zabijí. Byli na výcviku v Moskvě, dostávali elektrošoky. Kromě toho má krásnou konspirační vilu nad městem. U hradu. Krásný romantický výhled na panorama města. A několik vybetonovaných cel v suterénu. On, Mozoň (Němý), i jeho dva podřízení ovládají všechny zásady konspirace. Mohli by být Ráczovi užiteční! Rácz mlčí, rozkročený a se zaťatými pěstmi. I zuby má zatnuté. Vypadá, jako by estébákovu nabídku ani neposlouchal. Tak právník! zopakuje a oči mu vylezou z hlavy. Za chvíli se jakoby probral. Celu? zvolá. Vybetonovanou celu, říkáš? Mozoň (Němý) horlivě přikývne. On, Mozoň (Němý), nikdy nic proti mocnému Ráczovi neměl. To všechno zlý právník! Kdyby on, Mozoň (Němý), věděl, jak je topič mocný, nikdy by se nenechal proti němu poštvat. Odmlčí se, plný nejistoty, ale i naděje. Psím pohledem si přeměřuje Rácze, který zuří nad ním. Rácz na něj vyvalí zlostné ocelově šedé oči. Aspoň se tady neválej nahý jak buzerantská kurva! osopí se na něj. Oblékni se, rychle! Mozoň (Němý) vyskočí na natažené nohy. Ano, šéfe! řekne. Rácz si nacpe videokazetu do kapsy elegantního saka a otočí se ke dveřím. Pojď se mnou! rozkáže estébákovi. Ano šéfe! přikývne Mozoň (Němý) poslušně. Horlivě se obléká. Koule ho bolí, ale nevšímá si toho. Rácz nervózně postává u dveří, poklepává nohou. Můžeme? zeptá se, když bývalý estébák stojí oblečený před ním v poníženém postoji. Odejdou do Ráczova apartmánu. Cestou se k nim přidá Ďula. Hlídal u dveří estébákova pokoje. Advokát musí zmizet, rozumíš? rozkáže topič sedící za psacím stolem. Ano, šéfe! řekne Mozoň (Němý). Rácz spokojeně zamumlá. Právníka musíme přísně potrestat! řekne. Jemu, Ráczovi, je úplně jedno, jak to Ščepán zařídí. On, Rácz, nechce nic slyšet! Zmizet? zeptá se Mozoň (Němý). Vy myslíte jako…? Mozoň (Němý) rukou napodobí prudký škrtivě kroutivý pohyb. Zkoumavě se zadívá na topiče. Topič zvedne obě dlaně v odmítavém gestu. On, Rácz, to už řekl. On, Rácz, nechce nic slyšet, o ničem vědět. Jeho, Ráczovi, lidé jsou zvyklí pracovat samostatně. Každý nese svůj díl zodpovědnosti. Na výsledcích společné práce se podílejí spolu. Rácz sáhne do přihrádky a vytáhne kovovou pokladničku: odemkne ji a vytáhne tlustý svazek bankovek. Hodí ho na stůl. Pokyne Ščepánovi, aby přišel blíž a vzal si peníze. Tady je sto tisíc korun, které bys dostal od advokáta! řekne Rácz. Slovo advokát vysloví tak, jako kdyby si chtěl odplivnout. Ščepán vezme balíček bankovek. Rácz sáhne do pokladničky podruhé a hodí na stůl druhý svazek, stejně tlustý. A tady je sto tisíc od Rácze! řekne. Ty víš za co! dodá. Ščepán sáhne po druhém svazku bankovek, ale Rácz ho pohotově praští po prstech kovovým pravítkem, které držel připravené v druhé ruce. Estébák vykřikne a strčí si bolavou ruku do úst. Rácz se usměje. Ty peníze si zatím nechám, řekne. Když se zbavíte právníka, dostanete je. Do té doby budou tady, u mě! Topič vezme peníze ze stolu, nacpe si je do pokladničky, zamkne ji a vloží do stolu. Pochopil jsi všechno? zeptá se Mozoně (Němého). Mozoň (Němý) přikývne. Ano, šéfe! řekne. Rácz vstane a přijde k estébákovi. Zvedne pravou ruku, jako by se chtěl podívat na hodinky. Nastaví ji ke Ščepánovi. Bývalý estébák ji vezme do dlaně a políbí. Topič přijímá tento hold s paličatě sevřenými rty a namyšleně zvednutou hlavou. Briliant v uchu se mu zaleskne. Můžeš jít, řekne a roztržitě mávne rukou, jako by odháněl mouchu. Dej mi zprávu! zavolá ještě za couvajícím Ščepánem, který v úklonu zavírá dveře jeho apartmánu. A teď co, šéfe? zeptá se Ďula, když Ščepán odejde. Rácz bouchne do stolu. Co teď? zeptá se. Teď půjdeme všichni na dobrou večeři! Zasloužíme si to! Sežeň Urbana a ty dvě štětky, že je Rácz zve na večeři do restaurace! Musíme si užít, nebo ne? Rácz bouchne Ďulu do zad. Přátelským kopancem do zadku ho rozhýbe.
Den D přišel, to je řediteli jasné už od rána. Za svítání vstal a naposledy rozdělal oheň. Ohřál se a uvařil si výživnou polévku ze zbytků zeleniny, slaninové kůže a slepičích vnitřností, které našel v kontejneru na dvoře. Když se v hotelu i kolem něj rozproudil ranní shon, oheň už byl uhašený a okno, kterým unikal dým, zase zavřené. Psi neklidně vrčeli, někteří dřímali, jiní zase škubali postroji sestrojenými ze starých automobilových duší a pneumatik. Ředitel má všechno důkladně naplánované. Je mu to jasné: tady, v hotelu, nemá žádnou šanci. Ani jinde. Neví, co dělat. Jeho žena si našla milence. Nechal si narůst jeho, ředitelovy, vousy a ona je s ním spokojená. Tchán je ve vězení a jen tak se z něj nedostane. Novou amnestii jen tak lehce nevyhlásí. On, ředitel, nemá kam jít. V hotelu je vystavený na nemilost topiči. Nemá co jíst. Peníze na pořádnou výživnou stravu nemá a ani nebude mít. Lovit drobnou zvěř v okolí popelnic je čím dál těžší. Vysoko, nahoře na severu až za polárním kruhem, žijí lidé, mezi kterými by se on, ředitel, cítil jako doma. Jsou zavalití, mají jednoduché tváře se šikmýma očima a oblékají se do kožešin ulovených zvířat. Celé hodiny vydrží trpělivě vyčkávat u díry v ledu, dokud se ze studené šedozelené vody nevynoří tulení hlava. Jsou jednoduší jako ředitel, pohostinní a veselí. Rádi si zpívají písničky. Často se baví sami se sebou. Jako ředitel. On, ředitel, je dobře zná. V dětství měl oblíbenou knihu: Na Čukotce svítá. Tam se seznámil s dobrým a moudrým lovcem Vaamčem, jeho smělou dívkou Tygrenou, starým jednookým Lokem, prohnaným překupníkem Alitetem a jeho otcem – vychytralým šamanem Koraugem. On, ředitel, je přesvědčený, že tamti možná ještě žijí. On, ředitel, dokázal sám sobě i jiným, že má plné právo považovat se za jednoho z nich. Podařilo se mu přežít v nebezpečných podmínkách své kanceláře. Nezmrznul a nezemřel hlady. On, ředitel, je skvělý lovec. Šípem bezchybně zasáhne cíl. Ano, ředitel je pevně rozhodnutý! Vydá se tam nahoru za polární kruh! Ne, mapu nemá. Ani ji nepotřebuje. Své psí spřežení bude hnát strmě nahoru, pořád na sever. Nemůže se splést, nemůže zabloudit. Pořád na sever. Psi budou běžet celé noci, neochvějně. Během dne se on, ředitel, někde schová. Utáboří se a počká na tmu. Teď se stmívá brzo. S příchodem noci on, ředitel, požene svou smečku dále. Ať to trvá jakkoliv dlouho – on, ředitel, je přesvědčený, že tam přijede. Jednou tam musí dorazit. Dnes se naplnil kalich, řekne si ředitel. Křikne na psy. Psi sedí na zadcích, vyjí a cvakají zuby. Ředitel vstane a přejde k nim. Po jednom je začne zapřahat do saní, které ukradl děvčátku ve žluté větrovce. Na saních už má uložené své jmění: stan, luky a šípy, deky, harmoniku, vak, kožešiny, drobná zvířata ulovená v okolí hotelu Ambassador, dlouhé tenké pásky sušeného masa. Psi jsou nervózní, trhají postroji a nedočkavě štěkají. Sedí v půlkruhu, s hlavami stočenými k řediteli. Svou netrpělivost občas projeví tahavým zavytím a cvakáním zubů. Ředitel sundá ze šňůry nad ohništěm několik posledních kousků sušeného masa. Odlamuje z nich drobné kousky a hází je psům. Psi chytají potravu ve vzduchu, čumáky se jim lačně lesknou. Ředitel se zastaví. Na chvíli si ještě sedne. Před dlouhou cestou si musí ještě oddechnout. Potom ředitel vstane. Oblékne si dlouhý kožešinový plášť, který si ušil ze psích a kočičích kožešin. Na hlavu si nasadí huňatou čepici. Jednou se mu do rány dostala perská kočka. Asi utekla z domu. Teď se v podobě čepice dostane až na severní pól. Ředitel si sedne na sáně. Chopí se biče vyrobeného z automobilové pneumatiky. Hyjé! vykřikne na spřežení. Hyjé! Švihne bičem. Psi zaberou, sáňky se rozjedou po holém betonu, který zůstal po vytrhaných a spálených parketách. Smečka rozrazí dveře kanceláře, vyběhne na chodbu a s rachotem táhne sáňky s usalašeným ředitelem dolů po schodech. Hyjé! křičí ředitel s tváří červenou vzrušením. Recepční se právě vrátil zvenku. Byl se podívat, jestli sněží, nebo ne. Sněží. Zase sněží, kurva! uleví si recepční před boyem Torontálem. Torontál sedí u recepčního pultu a křečovitě se drží mramorové desky. Z dálky vypadá jako mumie, kterou tady, ve vestibulu, zapomněl nějaký roztržitý hotelový host. Zblízka ještě více. Už nemůže chodit do šatny, domů už vůbec ne. Ve dne v noci se zdržuje u recepčního pultu a dřímá. Nic nejí, nic nepije. Nemusí na záchod. Recepční se střídají. Torontál zůstává. Občas mu zvednou víčko a přiloží k ústům zrcátko. Přesvědčí se, že ještě pořád žije, a více si ho už nevšímají. Pro ně za ně, ať klidně umře. Ale Torontál je ještě pořád až moc životaschopný. Všechnu energii si šetří na okamžik, kdy se v otočných dveřích objeví nový host. Tehdy ožívá. Nejdříve se mu probere levé oko, potom i pravé. Kostnaté a vrásčité ruce se mu začnou nedočkavě a chamtivě třást. Hýbou se nezávisle jedna na druhé, jako dva velcí krabi. Hýbaje prsty, vstane Torontál ze židle a s vypětím všech sil droboučkými kroky odhodlaně vykročí k zákazníkovi. V noci ale zákazníci nejsou. Torontál zůstává v pohotovostní pozici jako jeřáb, který vypnuli a který ustrnul na místě. Recepční se usadil na vyvýšené křeslo za pultem. Klíče rozvěšené na stěně za ním se matně lesknou v tlumeném osvětlení. Otevře noviny, chce si přečíst, co se děje ve světě. Náhle zpozorní. V obrovské tmavé hale se ozve rachot. Zpočátku tlumený, ale neustále sílící. Do toho je slyšet divoké štěkání desítek psů. Recepční nechce věřit vlastním uším. Odloží noviny a vstane z křesla. Co to, doprd…? řekne. Zezadu od schodiště šílenou rychlostí proletí kolem recepčního pultu psí spřežení táhnoucí sáňky. Na sáňkách sedí postava zababušená v kožešinách. Hyjé! vykřikne postava a zapráská bičem. Více se recepčnímu nepodaří rozeznat, sáně letí po kameninové dlažbě rychlostí větru a zanechávají za sebou trsy jisker. Zápřah vletí do skleněných dveří. Sklo ve vchodu se s rachotem rozsype, když skrz něj psi i se saněmi vyletí ven do tmy. Recepční zůstane strnule s otevřenými ústy stát. Podívá se na Torontála, ale ten připomíná mumifikovanou mrtvolu. Recepční přejde k rozbitým a vykloubeným otočným dveřím. Do vestibulu vane studený vítr a vlhká vůně fujavice. Kurva! řekne recepční. Vykoukne ven, před hotel. Spřežení je už na konci ulice. Světýlka semaforů na křižovatce oranžově blikají v dálce. Dvě souběžné koleje v čerstvém sněhu se ještě lesknou, ale postupně matní čerstvě napadaným sněhem. Na křižovatce spřežení zatočí doprava nahoru. Na sever. Recepční se probere z úžasu. Zahrozí za mizícím spřežením pěstí. Neklidné štěkání psů je teď slyšet čím dál tím tlumeněji. Nakonec úplně zmlknou, přehlušeni šumem větru a vlhkých těžkých vloček. Kurva! zopakuje recepční a vrátí se do vestibulu odhadnout napáchané škody. Kdyby měl on, recepční, aspoň svědka! Takhle mu nikdo neuvěří. Recepční se zarazí. Uvědomil si, že škodu bude muset zaplatit sám! Kurva! řekne do třetice. Saně tažené divokou smečkou psů se řítí spící ulicí nahoru. Ředitel si vesele zpívá. Líce mu červenají. Radostně švihá bičem. Oj, dobré sáně si on, ředitel, sehnal! Rychlé jako sob! Pořád na sever! Řediteli se dobře sedí. Pohodlně. Jen pořád nahoru, do kopce! Jednou tam on, ředitel, přijede! Do rána uběhne alespoň deset verst. Lovcova duše si spokojeně a šťastně zanotuje. Ředitel si sáhne do záňadří a jednou rukou přidržuje opratě. Odhryzne si kus sušeného masa. Hyjé! vykřikne, když má pocit, že psi polevili ve zběsilém tempu. Ostré vločky-jehličky ho vesele píchají do tváře.
Zdravko G. přijede do města brzy ráno. Boga mi! zakleje, když zjistí, že nemá kam zaparkovat svůj rozhrkaný oranžový opel. Parkoviště je ze všech stran obklopené obrovskými azbestově cementovými kostkami naplněnými hlínou. Zdravko G. se marně pokusí odtlačit jeden květináč na bok. Zadýchaný zbytečnou námahou nastoupí do auta a rozhodne se, že vzdálenosti mezi květináči jsou dostatečné na to, aby mezi nimi proklouznul. Tohle rozhodnutí ho stojí urvaný levý blatník a zaseknuté pomačkané dveře. Jebu ti krev krvavou! uleví si a nakonec nechá auto na chodníku před hotelem Ambassador. Vystoupí pravými dveřmi a vydá se obhlédnout škody. Potom si odplivne, mávne rukou a vejde do vestibulu. Zaraženě si přeměří rozbitý vchod. Recepční stojí za pultem jako boží umučení. Torontál otevře levé oko, ale hned ho zase zavře. Zdravko G. vysušenému umrlci nacpe do hrabivé pazourovité dlaně dvacetikorunu a více si ho nevšímá. Můžete dát mi pokúj čyslo tšinást? řekne recepčnímu. Recepční si ho zapíše a podá mu klíč od pokoje. To je můj šťastný pokúj, rozumíte? řekne Zdravko cinkajícími klíčemi. Zdravko G. se osprchuje, převlékne se a sejde dolů do denního baru. Kde je Silvie? zeptá se hlavního číšníka. Číšník se zastaví. Znáte ji? zeptá se Zdravko. Taková blond děvuška. Dělala dole, ve varieté, jako… tänzerin… víte? Zdravko G. předvede pantomimu vysvlékání se v rytmu hudby. Je ona pošád u vás? Hlavní číšník zakroutí hlavou. Ne, Silvie už u nich nedělá. Nepracuje. Odešla z baru-varieté. Už dávno. Nedělá? podiví se Zdravko. Víte, já sem jej freund… pšítel. Já těšil se ji tady potkám. Dlouho sem tady nebude. Můžete vy vědít, kde ona má svůj být? Wohnung? Číšník s okázalou samozřejmostí přijme podávanou stošilinkovku. Nevím, kde Silvie bydlí, řekne. Ale jestli tady chvíli počkáte, zjistím vám to. Zanedlouho je zpět. Tady to máte, řekne Zdravkovi G. a podá mu lísteček s naškrábanou adresou. Ale buďte opatrný, poradí Zdravkovi. V tomto hotelu není dobré vyslovovat její jméno. Jak še? nechápe Zdravko, ale hlavní číšník se už věnuje jiným hostům. Zdravko poskládá papír a strčí si ho do kapsy. Je šťastný. Dlouho Silvii neviděl. Věří, že tanečnice přijme jeho návrh. Je lákavý. Která by ho nepřijala. Spokojeně odejde z denního baru.
Právník se probere s těžkou hlavou. Omámený. Pohne se. Rameno ho pálí. Ach ano, vzpomíná si. Mozoň (Němý) vešel k němu do kanceláře. Než se on, právník, stihl zeptat, proč si odstranil černou barvu z tváře, Mozoň (Němý) vytáhl z kapsy jednorázovou injekční stříkačku. Právník si ji pamatoval, estébáci mu ji ukazovali při jeho návštěvě v konspirační vile. Mozoň (Němý) s ní hodlal uspat topiče. Nejsem žádný Mozoň (Němý)! řekl Mozoň (Němý). On, Mozoň (Němý), se jmenuje Ščepán. Ščepán, a nijak jinak! Zatočil stříkačkou nad právníkem a bodnul ho s ní do ramene. Co děláš? zděsil se právník. Ještě byl při vědomí, když dovnitř vběhli Šolík (Žifčák) a Tupý (Mác) a společnými silami ho odvlekli po chodbě a dolů po schodech na dvůr, kde ho nacpali do hotelového mikrobusu renault. Stál tam se zapnutým motorem a za jeho volantem čekal Ráczův poskok Ďula. Ale právníka už začaly zmáhat účinky injekce. Tupě se smál a hlava mu padala. Se zjevnou rozkoší se nechal jako kus zavazadla nacpat do mikrobusu. Na nic víc si nepamatuje. V cele je zima. Vybetonovaná podlaha je vlhká. Právník s námahou, opíraje se o stěnu, vstane. Zamřížované okénko je vysoko, nemůže na ně dosáhnout. Cela je zařízená skromně: dřevěná deska v koutu má být sparťanským lůžkem, stupačkový turecký záchod v druhém koutu zase hygienickým zařízením. Právník na to hledí s tupým výrazem ve tváři. Bolí ho hlava. Polkne. V ústech má pachuť jako po opici. Pomalu se mu v hlavě rozjasňuje. On, právník, je zavřený v konspirační vile! To znamená, že ho sem zavřeli bývalí estébáci: Mozoň (Němý) a jeho dva podřízení. Má to znamenat, že všichni tři přeběhli na Ráczovu stranu? V zámku zarachotí klíč. Dveře se otevřou a vstoupí Mozoň (Němý). Tváří se nepřítomně. Za ním vejdou Šolík (Žifčák) a Tupý (Mác). Tupý (Mác) nese vědro. Co to má znamenat? zeptá se advokát vyschlými ústy. Mozoň (Němý) pokrčí rameny. Pokyne Tupému (Mácovi). Tupý (Mác) postaví vědro do středu cely. Co to je? zeptá se advokát a ukáže na vědro? Vědro, řekne Ščepán. A co je v něm? nechápe právník. Dunajská voda, ty svině doktorská! osopí se na něj Ščepán nečekaně. Právník přistoupí k vědru a podívá se na dno. Voda je špinavá a smradlavá. Na co dunajská voda? zeptá se. Bývalí estébáci se na sebe pobaveně podívají. Aby ti nenašli v plicích vodu z vodovodu, až tě vyloví z Dunaje! vysvětlí mu Ščepán. Na jeho pokyn se Tupý (Mác) a Šolík (Žifčák) chopí právníka a násilím ho ohnou k vědru. Přinutí ho kleknout si a zatlačí mu hlavu do špinavé vody. Advokát se brání. I Ščepán musí přijít svým dvěma podřízeným na pomoc. Ten má teda fílu, náfelníku! řekne Tupý (Mác) s nádechem obdivu. Tlač a nežvaň! osopí se na něj Ščepán prudce. Právník sebou škube, bublá ve vědru. V zoufalém gestu chytí Šolíka (Žifčáka) za rukáv a urve mu kus košile. Pomalu však jeho pohyby ustávají. Estébáci jsou postříkaní vodou. Kurva! uleví si Šolík (Žifčák). Šestisetkorunová košile! Právník se s hlavou ve vědru přestane hýbat. Už ani nebublá. Estébáci ho vytáhnou a položí na desku. Tak máme sto tisíc korun! řekne Ščepán slavnostně. Chlapi jsou zpocení a unavení. V cele je zima. Šolík (Žifčák) se rozčiluje. Šestisetkorunová košile! Ščepán ho okřikne: Drž už hubu! Za ty prachy si koupíš pět set takových košilí! Šolík (Žifčák) vzdorovitě kroutí hlavou. Ne, ne! řekne. Takovou už nikde neseženu! jednou byla v Prioru a od té doby už ne! Vlečou advokáta nahoru, do přízemí. Hekají. Schody jsou strmé a úzké. Utopenec klouže, Ščepán nadává. Šolík (Žifčák) se tváří uraženě. Nespokojeně mumlá.
Silvie a Edita se tváří jako královny krásy. Široce v křečovitém úsměvu odhalují chrup. Oči mají nalíčené tak, aby jejich pohledy zářily. Vědí, že na svěžím vzhledu závisí celá jejich budoucnost, kariéra. Sedí ve Zdravkově oranžovém opelu. Zdravko G. nervózně poklepává po volantu, občas zařadí rychlost a auto se kolonou pohne vstříc celní kontrole. A opravdu mají o nás zájem? zeptá se Edita nedočkavě, jako by si znovu a znovu s rozkoší chtěla vyslechnout dobrou zprávu. Da, da, řekne Zdravko G. Sigurno tak! dodá. On, Zdravko G., jim zařídil lákavé angažmá v jednom vídeňském nočním baru. Jako tanečnice. Vydělají pohádkové peníze: až dvacet tisíc šilinků měsíčně. On, Zdravko G., je má rád. Je lékař, nezajímá se o zábavní branži. Ale má nějaké kontakty. Opel se zase pohne o pár metrů dopředu. Zdravko G. vypne motor a pokračuje. Všechno má jen jeden háček. Majitel podniku nechce mít potíže s odborovou ústřednou, proto je má on, Zdravko G., přivézt do jeho vesnického sídla. Tam budou do té doby, než se vyřídí všechny formality. Silvie s Editou přikyvují. Ano, samozřejmě. Ony se přizpůsobí místním zvyklostem. O takové příležitosti vždy snily. Za několik měsíců se budou moci na své bývalé kolegyně z Ambassadoru dívat skrz prsty. A Silvii těší hlavně to, že se bude moci přes prsty podívat na toho primitiva Rácze. Celní a pasová kontrola proběhne bez problémů. Zdravko G. nastartuje a jeho oranžový opel se vydá na cestu do rakouského vnitrozemí. Silvie a Edita se zářivě usmívají. Oči mají nepřirozeně vykulené. Vědí, že tak vypadají lépe. Po pár kilometrech Zdravko G. zahne do jakéhosi lesíku a zastaví. Prostitutky sedí. Zdravko si rozepne kalhoty a ukáže dlouhý tmavý úd. Sklopí sedadla a počká, až se Silvie a Edita svléknou. I on se svlékne. Děvčata ho musí ukojit několikrát za sebou. Jsou překvapená jeho potencí a množstvím horké tekutiny, která pokaždé stříká z jeho údu. Auto se třese, pružiny skřípou. Zdravko G. vydává hluboké spokojené vzdechy. Prostitutky se zapotily. Potom pokračují dále. Pomalu se stmívá. Před Vídni odbočí. Zastaví u nějakého motorestu a najedí se. Zdravko G. gentlemansky zaplatí za obě prostitutky. Silvie je spokojená. Už dávno se rozloučila s představou, že někdy ztělesní samotnou Černou labuť na prknech, která znamenají svět. S baletkou má společnou jen útlou svalnatou postavu. Ví, že teď, když dostane angažmá v západním nočním baru, snadněji se jí podaří zrealizovat její sen: dobře se vdát. Za velmi bohatého Rakušana, Němce nebo – v nejlepším případě – za Američana! Silvie ví přesně, jak se setkání odehraje: Ona, Silvie, bude tancovat na pódiu. Striptýz. Když se svlékne v rytmu hudby, ukloní se, posbírá rozházené šaty a odejde do své šatny. Tam ji už bude čekat obrovská kytice. V kytici bude navštívenka. Dlouhé jméno plné titulů vepředu i vzadu. Na zadní straně energickým rukopisem vzkaz. Ona, Silvie, pár slov ovládá, ale jsou to všechno výrazy úzce spojené s její, Silviinou, profesí: „normal“, „französich“, „griechisch“, „goldene dusche“, „natursekt“, „wasserspiele“, „wichsen“ a podobně. Na druhé straně navštívenky bude stát například: Vaše vystoupení mi učarovalo. Ale copak nemáte navíc? Tak či onak vás čekám po programu před varieté. S úctou a obdivem, Rainer, Fürst von… a tak dále. Ona, Silvie, se s ním setká. Bude poslouchat jeho staromódní, ale o to atraktivnější komplimenty. Bude se usmívat širokým vyběleným úsměvem plným dychtivosti. Na ksichtu bude mít namalovanou svěží dívčí tvář s rozšířenýma, trochu naivníma, ale zároveň trochu inteligentníma očima. Ale jen trochu inteligentníma. Muži nemají rádi moc inteligentní ženy. Kromě toho ona, Silvie, by se až tak dokonale přetvařovat nedokázala. Bude se stylizovat do role děvčete z dobré rodiny, které se z nešťastné lásky dostalo na šikmou plochu. Bude v něm muset probudit ochranářské sklony, touhu ochraňovat ji jako křehkou bytost. „Ach, Silvie,“ řekne on procítěně, „ani nevíte, jak nesnesitelně trpím každou minutu, kterou musíte strávit na jevišti před tou bandou. Beze studu, zdá se, jim za doprovodu lascivní a vtíravé hudby ukazujete taková místa svého těla, která by měla patřit jen mně!“ Na což ona, Silvie, řekne, pochopitelně plynulou němčinou: „Ach, vévodo! Mluví z vás člověk, který nikdy v život nemusel bojovat kvůli kousku chleba!“ Ona, Silvie, mu to bude říkat se zářivým úsměvem nakresleným na rtech, tichým něžným hlasem, jako by tím chtěla ukázat: Aha, podívej se! Jsem krásná žena, krásný člověk. Tělo je možné zohýbat, údy vykroutit do různých poloh, ale duše, pokud nechce, tak se nemusí zašpinit. Zůstává čistá navzdory všemu. A zároveň bude ona, Silvie, pokračovat: „Ano, vévodo, tak je to. A co se týče těch míst mého těla, na kterých vám, zdá se, tak záleží: budu je ukazovat všem, kteří mi zaplatí za to, aby je mohli vidět. A pokud se jednou stane, že ta místa už budu ukazovat jen jednomu jedinému muži na světě, tak to bude můj manžel, tím si, vévodo, můžete být jistý!“ Načež ji vévoda strhne do své náručí a už ji nikdy nepustí. Ona, Silvie, se stane vévodkyní a bude žít v bohatství a přepychu, dokud neumře. Edita si neumí představit nové prostředí. Zdravka G. zná jen zběžně, párkrát s ním souložila, když Silvie měla něco jiného. Ale je to seriózní člověk. Lékař. Chce jim oběma, jí i Silvii, pomoci. Dvacet tisíc šilinků, to je víc než sedmdesát tisíc korun měsíčně. Tolik si ona, Edita, vydělá i v Ambassadoru, ale za jakou cenu? Ona, Edita, se rozhodla: nebude šukat s kunčafty. Bude jen tancovat. Ona, Edita, koneckonců není žádná kurva! Tancovala ve folklórním souboru! Se souborem se dostala až do Strážnice! Do baru-varieté Ambassador ji protlačil hotelový právník. Pochopitelně, musela mu dát zapíchat, ale kdo už v dnešní době nemusí dát zapíchat? Pokud se to povede, nechce už ona, Edita, o mužích ani slyšet. Bude tancovat, neustále se zdokonalovat. Když si našetří dost peněz, možná si otevře taneční studio. Bude v něm učit mladé chlapce, ale hlavně děvčata, moderní scénický tanec. Děvčata v ní budou vidět starší kamarádku. Důvěřivě se nechají osahávat kolem pasu, stehen a na hrudi. Možná některá přijde na chuť jejím něžnostem a vznikne nádherný hluboký vztah. Bude plný něžností, takových, jaké dokáže dát jen žena ženě. Později se ona, Edita, možná vdá za nějakého boháče. Bude zkušený, moderní, bez předsudků. Nebude mu překážet, když ona, Edita, jeho žena, občas neodolá volání stejného pohlaví. Ba dokonce naopak, bude to považovat za zajímavé zpestření manželského života. Rád se bude dívat a někdy se i zúčastní. Zdravko G. je taky spokojený. Za obě kurvy dostane tolik peněz, kolik ještě v životě neviděl. A to je jen začátek! Brzy se do Bratislavy vrátí přesvědčit Vandu-Tiráčku a Evu-Kapavkářku, aby s ním jely do Rakouska vstříc lepší budoucnosti. Jenže ani dlouhá Vanda, ani útlá Eva nejsou tanečnice. On, Zdravko, si bude muset vymyslet něco jiného. Například že jim sehnal placená místa v luxusním veřejném domě. V počestném zařízení, kde si obě brzy našetří na bezstarostný život. Něco podobného si už on, Zdravko G., vymyslí. Do vesnice Wöningen kousek za Vídní je to ještě několik kilometrů. Zdravko G. je tak spokojený se svým úlovkem, že se opět vzrušil. Zabočí na polní cestu. Než zastaví v temném zasněženém lese, obě prostitutky jsou už svlečené. Radostně ho ukájí, jsou mu vděčné. Když se to tak vezme, vytáhl je z marasmu jejich každodenní existence a koupil jim vstupenku do Šťastnějšího světa, krásnější a smysluplnější budoucnosti. Zdravko G. se potom dívá, jak si to Silvie s Editou dělají navzájem. Auto je těsné. Pružiny skřípou. Všichni tři vzdychají. Po chvíli pokračují v cestě. Zdravko G. ukáže na tabuli s nápisem WILLKOMMEN IN WÖNINGEN. Tady mají mí přátelé své bydlení, řekne děvčatům. Zpomalí a vjede do ulice. Haslauerův Pervers-Club je až za obchodním centrem. Zdravko G. přesně ví, jak to bude dále. On, Zdravko, odevzdá kurvy Haslauerovi. Víc se nemusí starat. Haslauerova žena bude na děvčata samý med. Odebere jim cestovní pasy, musí se vyřídit cestovní povolení a tak. Zavřou je do pokoje a budou je držet pod zámkem. Trochu je začnou dopovat drogami. Občas obě dostanou výprask. Dokud si neuvědomí, že nemají jinou šanci než být povolnými. Co znamená být povolnou v Pervers-Clubu, to Zdravko G. neví, a ani ho to nezajímá. Nepatří mezi zákazníky podobných zařízení. Ještě tak anální sex, ale to už dneska dělá každý. On, Zdravko, není žádný úchylák! Když už budou obě kurvy v Haslaurově podniku dlouho, propustí je. Vrátí jim pasy a vyplatí peníze, které si vydělají a které jim Haslauer bude ukládat. Rakušané jsou čestní lidé, mají smysl pro fair-play. Haslauer by nikdy neokradl kurvy, které se zničily v jeho podniku. Už jen to, že vůbec přežily, jim dává právo na tučnou odměnu. Ale co jsme si, to jsme si: nejdříve si Haslauer odpočítá výdaje za stravu, ubytování, drogy-oblbováky (bez kterých není možné pracovat v jeho Pervers-Clubu bez rizika, že se člověk pomate), za sexy spodní prádlo a za různé doplňky z gumy nebo kůže. To, co takové kurvě po odpočítání všech výdajů zůstane, stačí na dobrou večeři ve vídeňském Hiltonu a na jízdenku první třídou vlakem z Vídně přes Marchegg a Devínskou Novou Ves do Bratislavy. A pochopitelně, rozsáhlé zkušenosti. Za ně může být slovenská kurva Haslauerovi vděčná: pokud je správným způsobem využije v Bratislavě, do roka je milionářkou. On, Zdravko G., nemá výčitky svědomí. Kdo chce kam, pomozme mu tam. Musí si pospíšit. Haslauer najal jeho, Zdravka G., proto, že podle jeho názoru se on, Zdravko G., vyzná ve slovenských děvčatech. On, Zdravko G., dělá, co může. Doufá, že Haslauer bude s první zásilkou, Silvií a Editou, spokojený. Možná mu na další výlet do Bratislavy půjčí své nové bílé porsche. To bude! Potom mu on, Zdravko G., bude moct dovézt i neprofesionálky. A za pannu slíbil jemu, Zdravkovi G., až desetinásobek. Desetinásobek! Městečko je zapadané sněhem. Na ulici není ani živáčka. Zastaví u vysokého domu uprostřed vilové čtvrti. Zdravko G. zatroubí. Rozsvítí se světlo. Tak, děvušky! řekne Zdravko G. čile. Můžeme my jít! Aussteigen! Silvie i Edita si už předtím, po poslední souloži se Zdravkem G., namalovaly na ztrhané tváře zářící a energické grimasy. Teď ještě roztáhnou ústa do oslnivých širokých úsměvů. Jsou se sebou spokojené. Směle vykročí v úzkých úpletových minisukních, krátkých, ale drahých kožíšcích a kozačkách vysoko nad kolena k rozsvícené vile. Zdravko G. pospíchá za nimi. Pospíchá opatrně, aby neuklouznul v drahých botách. I on je se sebou spokojený. Vyšvihl se. Už není špinavý nezaměstnaný gastarbeiter. Až je mu do smíchu při pomyšlení, že při troše menší dávky štěstí by dodnes vysedával na kamenitých svazích Kosova a pásl tvrdohlavé hloupé osly.
Když přišla úřednice z národního výboru k bufetu na bývalém parkovišti před hotelem Ambassador, popíjeli před ním svařené víno jen dva opilci. Třetí spal v závěji s kloboukem nasazeným na hlavě, napůl zapadaný sněhem. Bufetář je zpruzený. Vánoční trhy skončily, popíjení před a po Novém roce taky, a teď bude bufet celé dny prázdný. Mám tady rozhodnutí národního výboru! Řekne úřednice bufetáři a ukáže mu papír. Bufetář jí pokyne: pojďte dovnitř. Úřednice si oklepe kozačky a vstoupí do přetopené dřevěné boudy. Všichni se tady tlačí, celý personál: dva výčepní, dvě kuchařky a uklízeč po nepořádných hostech. Nemají práci. Za včerejšek usmažili tři černohorské řízky, ohřáli dvě klobásy, prodali krabičku mildesortek a uvařili osm káv. Z toho sedm pro sebe. Sedí kolem stolu a hrají karty. Tak co jste nám přinesla? zeptá se bufetář. Úřednice rozevře papír s rozhodnutím národního výboru. Od prvního února bude před hotelem Ambassador opět parkoviště. Stížnosti motoristické veřejnosti ve věci zrušení důležité parkovací plochy před obchodním domem a tak dále. Do prvního se musí odstranit kiosky i protiautomobilové zátarasy. Uvést plochu do původního stavu. Od prvního znovu začne běžet nájemní smlouva s Alfrédem Měšťánkem, původním držitelem plochy. Bufetáři si vydechnou. Konečně! Už se to tady nedalo vydržet! Žádný kšeft. Kdo by sem taky přišel? V takové zimě? Vedoucí přikyvuje na souhlas. On, vedoucí bufetu, musí přiznat: na začátku měl velké oči. Teď však vidí, že se spletl. Kdo by tu stál v takové zimě? Lidé mají rádi zimu, ale když se na ni mohou dívat z vytopené místnosti. Úřednice je ráda, že její zpráva byla přijata tak pozitivně. Tohle vám tady nechám, řekne a položí rozhodnutí na stůl. Teď mi řekněte, kde najdu hlídače parkoviště Alfréda Měšťánka, požádá. Koho? zeptá se kuchařka a vytřeští oči. Bufetář si pospíší: přece Fredyho Špáršvajna, ne? Svatého Fredyho! Potom se otočí k úřednici. Ano, tak mu říkají, řekne. Fredy, teda jako Alfréd Měšťánek, se zdržuje tady, v okolí hotelu. Teď ho určitě můžete zastihnout v jeho přívěsu. Bufetář si odváže bílou zástěru. Pokud slečna z národního výboru chce, ať jde s ním, vedoucím bufetu. On, vedoucí bufetu, ji tam zavede. Všichni se vyrojí ven z kiosku. Kráčí k hlídačově přívěsu. Projdou kolem opilce umíněně polehávajícího s kloboukem na hlavě ve sněhu. Zastaví se před Špáršvajnovým přívěsem. Fredy je, zdá se, slyšel přicházet. Prudce otevře dveře a objeví se na prahu. Je oblečený v pytlovinové kutně, je pohublý a divoce zarostlý. Ve tváři mu svítí zlostné, krví podlité oči. Zvedne kostnatou ruku. Stůjte, hříšníci! vykřikne. Ani o krok dále! Úřednice i bufetáři se zastaví. Proč jste přišli? osopí se na ně poustevník. Svědomí se ve vás pohnulo? Pro odpuštění jste se připlazili? Není už odpuštění! Konec přijde brzy. Obloha se zatmí a zem začne praskat. Babylón bude spálený do poslední mrtě! Nikdo nesmí přežít zkázu! Zlořečené semeno Babylónu musí být vyhubeno! Vedoucí bufetu i jeho lidé jsou už na šílencovy výlevy zvyklí a pobaveně se ušklíbají. Nezkušená úřednice z národního výboru se však s umělou důstojností snaží svatého Fredyho překřičet: Pane Měšťánku, pane Měšťánku! Můžu teď už i JÁ něco říct? Ale pan Měšťánek je očividně zaujatý svým kázáním, hříchy světa. Všichni jste z Babylónu! vykřikne popuzeně. Jste z hříchu, z peněz! Příšerné tresty na vás! Budete páleni, věšeni, čtvrceni, kamenováni! Babylónské nevěstky budou naraženy na kůl! Pro svou zaslepenost a chamtivost nevidíte znamení blížícího se konce! Fredy varovně zvedne prst: jediným východiskem je zbavit se všeho, peněz, majetku, vášní! Ale teď vám už ani to nepomůže. Bůh je přísný, potrestá hříšníky! Bufetáři se popadají za břicha. Úřednice je mladá a nezkušená. Vůbec si nevšimla, že má co do činění s bláznem. Zalitá růměncem se důrazně dožaduje ticha: Pane Měšťánku! Pane Měšťánku! UŽ JSTE SKONČIL? Necháte i MĚ něco říct? Její přeskakující hlásek, ve kterém se ozývá touha znít velitelsky rázně, překvapí svatého muže natolik, že na zlomek sekundy zmlkne, aby nabral dech. Úřednice toho využije. Vytáhne z aktovky papír a přečte z něj: Národní výbor se rozhodl od prvního druhý t. r. obnovit smlouvu o ekonomickém pronájmu parkoviště spravovaného Alfrédem Měšťánkem! Rozumíte, tady máte! Podá papír božímu člověku. Fredy se nadechne, že něco řekne, ale zaraženě se natáhne pro papír. Úřednice zavře tašku. Splnila svůj úkol, už ji tady nic nedrží. Otočí se a odejde pryč. Svatý Fredy drží výnos národního výboru opatrně, dvěma prsty. No vidíš, Fredy! osloví ho bufetář přátelsky. Tak jsi píčoval, tak jsi nám nadával a teď se nás zbavíš. Kamarádsky ho bouchne do zad. Od února ti to tady bude znovu celé patřit! řekne bufetář. To je za pár dní. A my, vážení, otočí se na své lidi, můžeme pomalu začít balit. Zítra už ani nemusíme otevírat! Otočí se a kráčí zpět k bufetovým kioskům. Jeho lidé se vydají za ním. Fredy zůstane zaraženě stát. Přiblíží si papír z národního výboru k očím. Potom zase spustí ruku. Kdesi v nejtemnějším koutě jeho vědomí se zapne nějaký spotřebič. Oči se mu potáhnou průsvitnou blankou. Uvidí sám sebe, jak spokojeně kráčí mezi dvěma řadami zaparkovaných vozidel. Usmívá se. Šťastně si přidržuje červenou kabelu plnou mincí na obrovském břiše. Dobrý den, na jak dlouho? Na dvě hodiny? Čtyři koruny prosím. Za půl hodiny koruna, za dvě hodiny čtyři, za tři deset. Za každou další hodinu deset korun, prosím. Ano, prosím, dokola a mezi žlutým mercedesem a bílým favoritem je volné místo. Svatý muž vleze zpět do svého doupěte-přívěsu. Prudce ho rozbolela hlava. Oběma rukama si ji tiskne, jako by si chtěl vyškubat dlouhé mastné vlasy. Oči mu vylézají z hlavy. Otevírá a zavírá ústa. Cvaká čelistmi. Lapá po vzduchu jako vánoční kapr. Z pohybujících se rtů se derou skučivé zvuky. Jsou tiché, ale po chvíli nabývají na síle. Kdyby v tu chvíli někdo stál před tenkou papundeklovou stěnou Špáršvajnova přívěsu, slyšel by neartikulované zvuky, ve kterých by bylo možné občas zachytit a rozeznat výrazy jako „uctivé díky“, „poníženě děkuji!“, „ano, deset korun“, „přejete si?“, „prosím doplatit šestnáct korun!“, „uctivý služebníček“ a podobně. Tak to jde celou noc. Kolem půlnoci se z přívěsu začnou ozývat duté údery. To si hlídač parkoviště v pravidelném tempu otlouká hlavu o stěny přívěsu. Až nad ránem údery ztichnou. Vyčerpaný Fredy Špáršvajn tvrdě usne hlubokým, bezesným, ale osvěžujícím a posilňujícím spánkem.
Advokát natáhne. Vydáví další dávku špinavé vody. Tupý (Mác) ho pozoruje s rostoucím překvapením. Vstane a vyskočí. Náfelníku, náfelníku! zvolá. On fe nám probral! Do místnosti vběhne Ščepán a Šolík (Žifčák) v roztrhané košili. Právník se pohne. Musíme ho ještě jednou utopit, konstatuje Tupý (Mác). Ščepán se zatváří odmítavě. Už jste ho jednou topili, řekne vyčítavě, a hele, jak to dopadlo! On, Ščepán, na to nemá nervy. Zamyslí se. Vezměte ho, rozhodne nakonec, a odneste do cely. Musím si rozmyslet, co uděláme. Ščepán se otřese. Topit ho už nebudeme! Ščepánovi podřízení poslechnou. Chytí nic nechápajícího, chabě se bránícího utopence a odnesou ho do suterénu. A co teď, náčelníku? zeptají se po návratu. Ščepán se usmívá. Schválně je napíná. Co teď? zeptá se významně. Teď půjdeme do Ambassadoru. Pro nové pokyny. O práci nebudeme mít nouzi, uvidíte! Ščepán několikrát zatleská a potom si v dobrém rozmaru promne suché dlaně. Nebojte se, řekne svým podřízeným. Když se budou držet jeho, Ščepána, bude jim dobře. Trolejbusem se svezou do města. Topič je už čeká v kavárně. Je dobře naladěný. Věru dobře on, Rácz, udělal, když nabídl spolupráci tomu frajerovi Video-Urbanovi. Chlapec není hloupý a jednat s lidmi, to on umí. Privatizace se přibližuje mílovými kroky, ale díky Urbanovi má on, Rácz, už teď zabezpečené, že hotel Ambassador asi nepůjde do dražby. Musí se rychle zaregistrovat společnost, akciovka, poradil mu Video-Urban. Hned potom můžeme jednat. Rácz mu přikázal, aby připravil všechno potřebné. Urban zakroutil hlavou. Rád, šéfe, řekl, ale v tom se nevyznám. Měl byste si sehnat nějakého právníka, poradil Ráczovi. Ten by se hodil. Rácz se spokojeně usmál. Má takového, řekl Urbanovi. Ale dobrého? znepokojeně se zeptal Urban. Dobrého, přikývl Rácz. Velká svině. Zatím ho držím za mřížemi, ve vile, vždyť víš. Však on změkne. Rácz nastavil ruku. Ještě mi bude žrát z ruky. Vidíš, takhle. Ukázal Urbanovi. Teď je Rácz spokojený a dobře naladěný. Daří se mu. Na co sáhne, všechno se v dobré obrátí. I Lenka. Nikdo z jeho, Ráczovy, vesnice nejen že nikdy takové děvče neměl, ale ani neviděl na vlastní oči. Jen v televizi. Herečky, modelky. Ano, Lenka je přesně to, co on, Rácz, potřebuje. A miluje ho. Ano, miluje! A její rodiče? Její rodiče jemu, Ráczovi, lezou do zadku, jak můžou. Typičtí intelektuálové: když nemají, komu by vlezli do zadku, onemocní. Intelektuál se vždy klaní majetku. Bohatým lidem. Hlavně takoví, kteří mají hovno. Jednu stěnu plnou knih a v nich taky hovno. Naparuje se to, naparuje, ale když poznají někoho, kdo bez mrknutí oka objedná, zaplatí a pošle sto bílých orchidejí, můžou se posrat. On, Rácz, do nich vidí jako do hubené kozy. Ví, že kdyby si ho Lenka v budoucnosti nechtěla vzít za muže, její vlastní rodiče ji přizabijí. A proto je šťastný, je si jistý, že Lenka je jen jeho, Ráczova. Všechno je jen otázkou času. Teď má on, Rácz, vážnější starosti. Souvisí s jeho, Ráczovou, a koneckonců i Lenčinou budoucností. Tak co, pánové? přivítá Rácz tři estébáky. Nabídne jim místo k sezení. Ščepán a jeho dva podřízení si sednou, způsobně na půl řitě a položí si ruce na stehna. Co si dáte? zeptá se Rácz. Děkujeme, řekne za všechny Ščepán, minerálku. A já svařené víno, řekne Tupý (Mác), ale jeho nadřízený ho provrtá pohledem, na který Tupý (Mác) zbaběle zamrká a začne uhlazovat ubrus na stole. V podstatě nepijeme, poznamená Ščepán. A pokud, tak až po službě, dodá s omluvným úsměvem. Rácz přikývne. To se mu líbí. U Rácze, řekne, budete pořád ve službě. Ale taky si vyděláte. Řekněte si sumu, Rácz vám zaplatí trojnásobek. Usměje se a zachytí vyjevené pohledy bývalých estébáků. Přijde číšník a obřadně rozestaví sklenice s nápoji. Ščepánovi, Šolíkovi (Žifčákovi) a Tupému (Mácovi) minerálku, Ráczovi hivaš regál a kávu. Po číšníkově odchodu topič pokračuje. On, Rácz, se jim s něčím svěří: nepotrvá to dlouho a tento hotel bude patřit jemu, Ráczovi. On, Rácz, bude potřebovat spolehlivou ochranku. Hotelovou policii. Lidi se zkušenostmi. Oddané a všeho schopné. Rácz pozvedne číši s hivaš regálem na přípitek. Ščepán si odkašle. Pokud Rácz mluvil o oddaných a všeho schopných lidech, má je před sebou, řekne slavnostním hlasem. A zkušenosti oni mají taky! Rácz, šéf, ať řekne zabijte, a oni zabijí! Takoví jsou oni – on, Ščepán, a jeho dva podřízení! Ščepán se napije studené minerálky. Tohle přivádí jeho, Ščepána, na jednu myšlenku, řekne. Právník, řekne. Rácz zpozorní. Ano, on, Rácz, je zvědavý. Jak to dopadlo s advokátem? Šolík (Žifčák) si pustí pusu na špacír. Šestisetkorunová košile! Jednou byla v Prioru! Na druhý den už nebyla! Topili ho v kýblu s dunajskou vodou. Divoce se bránil. On, Šolík (Žifčák), ho držel silně, hlavu mu tlačil do kýble. Advokát se tak bránil, až mu roztrhl drahou košili! Šest set korun! Ale to nic, nakonec zeslábnul a lokl si vody! Šolík (Žifčák) se rozesměje. He he he! Rácz vyvalí oči. Vy jste ho zabili? zarazí se. Skoro ho nadzvedne. Vy jste ho… zabili? Nevěřícně zamrká a napije se whisky. Potom se vzpamatuje. Oči mu vylezou z černé tváře a bouchne pěstí do stolu. Všechny sklenice poskočí. Kokoti! vykřikne. Řekl jsem: na čas odstranit! ODSTRANIT! Teď jsme všichni v prdeli! Z vraždy se jen tak nevysekáme! Rácz probodává bývalé estébáky divokým, kovově šedým pohledem. Je mu jasné, že všechny plány se musí změnit. Bude muset hledat jiného advokáta. Škoda, tento se mu náramně hodil. Byl rafinovaný a svině. Druhého takového nevyhrabe nikde. Tomuhle stačilo jen trochu přistřihnout křidélka. Rácz si vzpomněl, jak kdysi dávno, ještě v rodné vesnici, stříhával křídla svým slepicím, aby nelétaly přes plot k sousedům. Slepice potom smutně seděly v kurníku a dívaly se před sebe. A snášely vejce jemu, Ráczovi! Rozzuřenému Ráczovi skočí do řeči Ščepán. Ne, ne! ujistí Rácze. Právník je živý! To se ví, že je živý! Jen jsme ho trochu přiskřípli, trochu přiutopili, aby byl povolnější, aby změkl! Přiutopili a posadili do cely. Tak je to! Rácz se uklidní. Uznale přikývne. Možná to zapůsobí, řekne. Advokáta musí vystrašit, navrhne. Musíme ho držet uvězněného a každý den vyvést jakože na popravu, rozumíte? Utopit, oběsit a tak dále. A na poslední chvíli to odvolat. Ale nepřehánět to, varuje Rácz. Ať mu z toho nezačne kapat na karbid. Ještě nám může být užitečný. Ščepán zavrtí hlavou. Jestli může něco říct, tak on, Ščepán, má na to jiný názor. Fingované popravy naruší psychiku rozpracované osobnosti. Pokud on, Ščepán, může něco navrhnout, tak se mu musí zrušit noc a den, v advokátově cele se musí pořád svítit. Musíme ho každou hodinu budit a žádat hlášení: Tady je vězeň číslo to a to, cela číslo to a to, počet uvězněných jeden, hlásím, že se nestalo nic mimořádného. A za hodinu znovu. Rozumíte, Ráczi? Rácz se spokojeně usmívá. Líbí se mu to. Ščepán ho ujistí: Do dvou týdnů je naměkko. A potom tam vtrhnete vy a začnete se rozčilovat. Jakože, rozumíte? Jen jako! Začnete křičet: Kde to toho člověka držíte? Jak se opovažujete? Okamžitě ho propusťte! Ihned! Jaké středověké metody to na něm provádíte? A podobně. Rozpracovaná osoba k vám zahoří láskou a půjde za vámi jako pejsek. Ščepán se zasměje. On, Ščepán, má své zkušenosti. Pamatuje si, když ještě rozpracovával ty, kteří jsou dnes u moci. To už bylo dávno. Už to ani pravda není! Chce Rácz slyšet nějaké pikantní podrobnosti o rozpracovaných buřičích a rozvracečích republiky? Republiku si rozvracet nedáme! Dnes jsou na vysokých místech. Ve vládě. V parlamentu. Ach jo, on, Ščepán, by mohl povídat! Rácz pokrčí rameny. On, Rácz, se do politiky nesere. Jeho politikou je tady to. Ale je rád, že má co do činění s profesionály. A teď k věci. Tady je slíbená suma. Topič podá Ščepánovi nad stolem balíček tisícovek. Advokát musí dostat společnost. On, Rácz, potřebuje, aby Ščepán se svými lidmi odstranil několik nepohodlných lidí. On, Rácz, si zpočátku myslel, že se s nimi dohodne, ale teď vidí, že po dobrém to s nimi nepůjde. Na ně platí jen tvrdá ruka. Musí se po jednom odchytnout a šup s nimi do vězení! Ščepán i jeho dva podřízení na to mají tři dny. On, Rácz, jim dá k dispozici hotelovou dodávku renault. Umí někdo z nich řídit? Ano? Tak potom je všechno v pořádku. Musí se unést a zavřít všichni cikáni z okolí hotelu Ambassador. A potom i Šiptáři. Hlavně vůdci. Jsou tři: Bekim Bahmuci, Ahmet Sočila a Enver Murcijča. Lehce je poznají: všichni jsou černí jako brikety. A draze oblečení. To je všechno. Potom se uvidí. Rácz dopije hivaš regál a mávne na číšníka. Můj tajemník vám dá klíče od auta, řekne bývalým estébákům na odchodu. Znáte ho z předešlé akce. Jmenuje se Ďula. Pošlu ho za vámi. A teď už jdu. Mám ještě práci. Rácz zanechá estébáky semknuté kolem stolu přemýšlet o novém úkolu. Jde čekat na Lenku. Zkoušky udělala úspěšně. Už má zase dost času na Rácze. Pozval ji na oběd. Do svého apartmánu. Jídlo jim přinesou z blízké asijské restaurace. Má hodně práce, nemůže si dovolit opustit hotel. Rácz se podívá na hodinky. Ještě má čas. Mohl by ho nějak využít. Ale před každým setkáním s Lenkou je hotový, odepsaný, nadržený a nesoustředěný. Raději ten čas stráví po krk v horké navoněné vodě, s dlouho neukojeným přirozením ztopořujícím se při každém náhodném dotyku.
Fredy Špáršvajn vstal brzo ráno, ještě za tmy. Postupně se rozednilo a všechny předměty nabyly nejasných, usoplených rysů. Šedá nízká obloha neslibovala hezký den. Spustila se obleva: den začal řinčením okapů. Chodníky i parkoviště jsou slizké. Sem tam se pod stromy ještě krčí špinavé hromádky sněhu a odhodlaně čekají na svůj konec. Všechna špína a nepořádek, doteď ukryté pod hrubou vrstvou sněhu, vypluly na povrch. Opilec s kloboukem však na parkovišti neleží. Hned jak bufetáři i se svými slumovými boudami odtáhli pryč, udělal si Fredy brigádu, uklidil, poodnášel papíry, voskované kelímky a um