Cyril Leitgeb
Tuto sobotu, 7. září, vyjde v Lidových novinách moje povídka Cyril Leitgeb. Taky tam bude velký rozhovor, což je ovšem fake, protože to bude pouze kompilát z rozhovorů starších… upřímně řečeno jsem sám zvědav, co z toho vyleze. Jako inspiraci k zakoupení Lidovek, kde vede kulturu můj kamarád Jirka Peňás, nabízím úvod povídky, z něhož se dozvíte, kdo byl Cyril Leitgeb, ale zbytek už ne… to su sviňa! On totiž Jirka Peňás furt nadává, že když ty noviny nebude nikdo kupovat, tak půjdou za chvíli do p… Já je taky nekupuju. A tak oni se zase na takový ptáčky snaží vyzrát tím, že spoustu věcí nedávají volně na web, což se bude týkat i téhle povídky… abychom skončili, kde jsme začali.
Když můj praděd Cyril Leitgeb přišel v roce 1914 do Vídně, nebyla tím cizím městem jako dnes. Básník Josef Svatopluk Machar zde žil od roku 1899 a pěveckou hvězdou vídeňské Opery byla brněnská rodačka Marie Jedličková-Jeritza. Vynikající houslista Otakar Ševčík, když už jsme u muzikantů, působil jako šéf mistrovské školy houslové hry na vídeňské konzervatoři. Kapitola sama pro sebe byl skladatel a dirigent Oskar Nedbal: jako vyhlášený karbaník a nedostižný vypravěč anekdot přímo ztělesňoval vídeňskou lehkost a šarm. Právě díky kartám nacházel autor populárních operet občas společnou řeč i s břitkým kritikem poměrů, jičínským rodákem Karlem Krausem, či malířem Egonem Schielem. Mimochodem, říká se, že jediný, kdo kdy dokázal obehrát Nedbala v mariáši, byla Schieleho matka Marie Soukupová. Navíc prý poněkud zdecimované táflrundě předvedla několik drobných karetních kouzel… a tím její krátká kariéra v Café Museum nutně skončila. Kromě toho ale žily ve Vídni tisíce dalších občanů rakousko-uherské monarchie, jejichž rodným jazykem byla čeština. Jak řekl kdysi starosta Lueger: „Bez ročního přílivu čtyřiceti tisíc duší z Čech a Moravy by byla Vídeň ztracena.“