Rivers of Babylon I. (12. část)
U Video-Urbana jsou orgie. Hudba hraje naplno. Urban je zatrpklý. Až dodatečně si uvědomil, že je do Lenky zamilovaný. Ale už je pozdě. Tak dlouho ho Rácz pronásledoval a nutil, aby mu prozradil její adresu, že nakonec neodolal. Nedokázal odmítnout Ráczovu nabídku. Tisíc korun je tisíc korun. Teď je mu to líto. Rácz opravdu Lence poslal sto orchidejí. Video-Urban souloží strnule se zachmuřenou tváří. Vanda-Tiráčka nerozumí jeho špatné náladě. Co je s tebou? zeptá se, když leží s roztaženými stehny pod ním. Nic! řekne Urban, přestane souložit a zapálí si cigaretu. Vanda-Tiráčka se utře ručníkem a vstane. Kam jdeš? zeptá se jí Eva-Kapavkářka. Vyčůrat se! řekne Vanda-Tiráčka. V křesle u konferenčního stolku sedí nahý Hurensson. Scvrklý úd mu visí mezi stehny. Nalil si whisky a popíjí. Vrátil se. Opět má něco našetřeno, musí si užít. Kurvy, které zařídil Urban, jsou OK. Nechají si udělat všechno. I jemu, Hurrensonovi, udělají všechno, o co je požádá. Pohled na Urbana souložícího s Vandou taky nebyl k zahození. Put the music out, řekne Hurensson Urbanovi. I have a headache. Co chce? zeptá se Vanda, která se mezitím vrátila. Že ho bolí hlava, řekne Urban. Máme vypnout hudbu. Přikročí k aparatuře a několika pohyby ji umlčí. That’s fine! rozzáří se Hurensson s úlevou. I hate that kind of jazz you like! přizná se Urbanovi. Co chce? zeptá se Vanda-Tiráčka a zahryzne se do obloženého chlebíčku. Že nemá rád jazz, řekne Video-Urban. Ani já nemám ráda džez! souhlasí Eva-Kapavkářka. Džez nemám rád ani já, řekne Urban uraženě. What about jazz? nerozumí Hurensson. They do not like jazz, too, řekne Video-Urban. And so do I. You know man, I mean the word „jazz“ in phonetical form. Like D-Z-E-Z, as is usual in our language, dig it? Hurensson přemýšlí. So you don’t like your language? zeptá se. Oh, god, no! zakroutí hlavou Urban. I only do not like the way some people write the word jazz. Something like „d-zhass“. But I don’t like the jazz itself, řekne Hurensson. And I don’t give a fuck on how other people call it. Co říká? zeptá se Vanda-Tiráčka. Že nemá rád jazz, řekne Urban. To už říkal předtím, namítne Vanda-Tiráčka. Teď to říká znovu, pokrčí rameny Urban. A o nás nemluvil? zeptá se Eva-Kapavkářka. Ne, o vás nemluvil, zakroutí hlavou Urban. What they speak about? zeptá se Hurensson. They think you are speaking of them, řekne Urban. Dáte si ještě víno? zeptá se prostitutek. Obě přikývnou. Urban vstane a přinese novou lahev. Otevře ji a nalije do sklenic. Gunnar? zeptá se s lahví v ruce. Thanks, řekne Hurensson. I’d rather stay by my whisky. Napije se a dolije si. But the girls are really very fine, poznamená. Very pretty, both of them. Especially that tall one. Somehow unusual. Almost exotic. Really fine. And both of them have a great drive. Urban se zasměje. In our country people call it „turbo“, řekne. Do you understand? Turbo fucking. Švéd se rozesměje. Yes, yes, turbo fucking. I like it! The girls are both „turbo“! dodá galantně. Co říká? zeptá se Vanda-Tiráčka a dlouhými nalakovanými nehty se poškrábe mezi nohama. Že jste obě turbo, řekne Video-Urban. Generally I like your hookers, řekne Hurensson. But they all make one great mistake. They are not professional enough, you know? They all just want to marry somebody from Western countries. We call them „Russian brides“, you know? Who is such a fool to marry a prostitute from East? Hurensson se pousměje. Ano, Slovenky jsou velmi hezké. On, Hurensson, sem jezdí rád. Je tady už potřetí. Rád souloží se slovenskými kurvami. On, Hurensson, uznává: málokde člověk najde tak moc hezkých žen jako tady. Slováci si toho jsou vědomi a jsou na to patřičně hrdí. Pořád se o tom vzájemně ujišťují. On, Hurensson, poslouchá rádio. Ví, že existují i různé propagandisticky zaměřené proklamativní písničky o děvčatech ze Slovenska. Nerozumí textu, ale domyslí si. Naučil se pár slov: děfče, souloš, kurva, platit, nemame, zavženo, buzerant. Teď zase turbo. Turbo kurva. Hezká děvčata, to je jedna z mála věcí, na které Slováci mohou být hrdi. I když na druhé straně, on, Hurensson, nechápe, kde je tady důvod k hrdosti. Je to přece něco, co Slováci nemohou nijak ovlivnit. Ani tomu zabránit. Když si někdo vezme za ženu krásné děvče, to jo. To je důvod k hrdosti. Všichni mu závidí a představují si, jak by s jeho ženou souložili. Ve skutečnosti s ní může souložit jen on. On, Hurensson, si myslí, že abstraktní hrdost Slováků na to, že Slovenky jsou většinou hezké, nemá opodstatnění. Je to stejné, jako kdyby Arabové stavěli svou národní hrdost na tom, že mají nejvíce písku na světě. Finové zase mají nejvíce jezer; on, Hurensson, však ještě nepotkal jediného Fina, kterému by tento fakt nějak zvýšil sebevědomí. Nebylo by to směšné? Video-Urban neví, co na to říct. Mlčí. Kurvy objevily video, zapnuly ho, vložily kazetu a dívají se na disneyovku. Pobaveně se smějí a plácají se do stehen. Prsa se jim chvějí. Hurensson upije z whisky. On, Hurensson, se rád vyspí se Slovenkami. Ale nic víc! Za ženu by žádnou z nich nechtěl. Chce Urban vědět proč? Vzít si ji za ženu, to znamená, dát jí své, Hurenssonovo, jméno, udělat ji matkou svého, Hurenssonova, potomka nebo potomků. Spojí se jeden organismus s druhým, replikují se geny. A místní ženy – nejen na Slovensku, ale i kdekoliv okolo, ve východním Německu, v Maďarsku, Polsku nebo Rusku; on, Hurensson, tam všude souložil s prostitutkami – mají organismy zaplavené těmi svinstvy, které do nich čtyřicet let cpali bolševici; co jim dávali sníst, vypít, dýchat. Co do nich vniklo přes kůži při koupání nebo jen tak, při procházce. Kdyby si on, Hurensson, vzal za ženu některou z místních krásných žen, mnohem víc než v jiných případech by své případné potomky vystavil riziku, že se u nich projeví nějaké genetické vady. A i když se žádné chorobně zdeformované geny neprojeví, odkud on, Hurensson, může vědět, že za několik let jeho hezká Slovenka neonemocní? Začnou se na ní projevovat následky života v prostředí a on, Hurensson, se nedoplatí účtů od onkologů. Ne, on, Hurensson, děkuje! Rád si sem přijede zasouložit se slovenskými kurvami, protože jsou za prvé mimořádně hezké a za druhé to vyjde směšně levně. Ale ženit se se Slovenkou? To si on, Hurensson, raději vezme škaredou Švédku se zdravým srdcem, bez olova v kostech, hliníku v mozku a rtuti ve vnitřnostech. Urban nic neříká. Nikdy se na věc nedíval z téhle strany. Měl by se možná cítit uražený, ale necítí se. Všechno jde mimo něj. On, Video-Urban, je sám sebou. S nikým nevytváří žádné „my“. Olovo v kostech a hliník v mozku má možná i on, ale Švédova teorie mu připadá jako hloupost. Stačí se přece podívat na něj, na Urbana, nebo na ty dvě krásné poběhlice a porovnat to s Hurenssonovou neduživou fyziognomií. Každému musí být už na první pohled jasné, kdo je tady zdegenerovaný. Chce změnit téma, ale Vanda-Tiráčka se zeptá: Co to pořád žvaní? Urban mávne rukou. Vysvětluje, proč se s vámi ani s jednou nechce oženit, řekne Vandě. Prostitutky se rozesmějí. Jebe mu? zeptá se Eva-Kapavkářka. What they say? nerozumí Hurensson. They say, that’s very funny party, řekne Video-Urban. It’s just going to be a one! řekne Hurensson, odloží sklenici, vstane a zvedne své sako. Z náprsní kapsy vytáhne malý balíček staniolu. Když ho na stole rozbalí, objeví se bílý prášek. Je ho jen za nehet. Co to je? zeptá se Vanda-Tiráčka. That’s coke, řekne Hurensson, který otázce porozumí. Co říkal? zeptá se prostitutka Urbana. Že je to kokain, řekne Urban. Kokain? zeptá se Eva-Kapavkářka. Hurensson vysype trošku bílého prášku na lakovaný povrch konferenčního stolku, vezme stříbrnou trubičku, svým tvarem připomínající cigaretový náustek, nacpe si ji do nosní dírky a druhou si ucpe prstem. Skloní se těsně nad stolek a silným vdechnutím vtáhne prášek do sebe. Obrovské koule a dlouhý scvrklý úd se mu při tom směšně pohupují. Podá trubičku Evě-Kapavkářce a připraví jí dávku. Prostitutka vdechne drogu, oči se jí zalijí slzami a kýchne. Po ní následuje Vanda-Tiráčka a nakonec, ze zvědavosti, Video-Urban. Chvíli sedí a mlčí. Hurensson se tváří, jako by se v duchu modlil. Ostatní ho pozorují. Bojí se přerušit ticho, které tady z ničeho nic zavládlo. Video-Urban v sobě hledá změny, které by se daly přisoudit účinkům drogy. Soustředil se, ale nic pozoruhodného se s ním neděje. Akorát mu začne nabíhat úd. Za chvíli ztuhne až po samotnou hranici bolestivosti. Urban dostane strašnou chuť na Evu-Kapavkářku. Vezme ji za ruku. Štětka vstane, povytáhne si podvazkový pás a černé vzorované punčochy výše, a pomáhajíc si rukou nasedne na Urbanův úd. Pomalu se se zavřenýma očima kolíbá. Tvář má rozpálenou. Vanda-Tiráčka se zatím pokouší oživit Švédovu mužnost: po dlouhé manipulaci se jí to podaří. Oba se chytnou za ruce a přejdou k posteli. Hurensson si lehne na záda a Vanda obkročmo vysedne na něj. Divoce se začnou hýbat. Na tvářích jim vyrazí pot. Eva-Kapavkářka se schválně pohybuje jako zpomalený film. Urban by se rád zbavil svého bolestivého ztopoření, chytne ji za boky a přinutí k rychlejším pohybům. Prostitutka otevře oči. Tváří se, jako kdyby ji Video-Urban probudil z příjemného snu. Co je? zeptá se. Nic, řekne Urban, pokračuj. Eva zavře oči a klidně se vlní dál. Vanda-Tiráčka vykřikne. Potom ještě jednou. Pokusí se co nejrychleji sklouznout z Hurenssona, ale ruce jí uklouznou na Švédově hrudi vlhké potem. Vylekaně vykřikne. Švéd leží na zádech a nedýchá. Leží a na nehybné tváři se mu zrcadlí klidná důstojnost. Dělej něco! okřikne Vanda-Tiráčka Urbana. Dělej něco! Urban s určitými rozpaky přiloží ucho na Švédovu hruď. Vanda-Tiráčka ztichne. Urban pozorně poslouchá, ale nic neslyší. Pot na Švédově chlupaté hrudi začne pomalu chladnout. Urban štítivě odtáhne ucho. Vstane. Všichni tři stojí kolem chladnoucího těla. Prostitutky v sexy spodním prádle, Urban s mizící erekcí. Hurenssonova erekce se neztrácí. Ční nahoru jako periskop ponorky uprostřed ledového moře. Vanda-Tiráčka se rozpláče. Fňuká a hřbetem ruky si stírá slzy. Co se vlastně stalo? zeptá se Urban. Nevím! řekne Vanda. Ona, Vanda, na něm rajtovala, když tu z ničeho nic vytřeštil oči, zaskřípal zuby, celý se jakoby vztyčil a hned zase klesl jako zasažený bleskem. Ona, Vanda, ho nezabila! To je jasné, souhlasí Urban. Trefil ho šlak. Zavolejme sanitku, zavolejme sanitku, zavolej sanitku! rozpláče se Vanda-Tiráčka. Urban s ní zatřese. Jsi střelená? okřikne ji. Co jim řekneme, že jsme měli grupáč a že ho přitom trefil šlak? Vzpamatuj se! Vanda-Tiráčka se rozpláče ještě naléhavěji. Dlouhým jazykem si olizuje rty. Musíme zavolat tu sanitku, myslí si Eva-Kapavkářka. Co když není mrtvý? Urban se podívá nejprve na Evu, potom na Švéda ležícího na posteli se zkroucenými prsty na nohou a špičatým nosem. Žádná sanitka se nebude volat! rozhodne pevným hlasem. Budou ho prohlížet a zjistí, že fetoval. A jsme v prdeli! I tak je tuhý jako špalek. Prostitutky se vzpamatují. Odejdou se do koupelny upravit a obléct. Najednou pociťují stud. I Video-Urban se oblékne. Nalije si panáka, ale ani nevnímá, co vlastně pije. Přemýšlí. Prostitutky se vrátí z koupelny. Vanda-Tiráčka se už směje. Ústa si zakrývá rukou. Taková je ona, Vanda. Její nebožtík otec také zemřel doma. Ještě byla svobodná. Za svobodna se jmenovala Píchavá. Eva-Kapavkářka na to vyprskne smíchem. Jak? zeptala se. To je jedno! řekne Urban a vstane. Mám plán. Musíme ho nejdříve obléct. Rozumíte? Obléct. Tak co je? Video-Urban zvučně zatleská. Oblékat mrtvolu, raz dva! Prostitutky se neochotně pustí do práce. Každá mu navlíká jednu ponožku. Hurenssonova tvář působí zasněně. Video-Urban ženám pomůže. Natáhnou Švédovi kalhoty, tričko a košili. Sako. Kravatu neměl. Jen šátek uvázaný kolem krku pod košilí. Na to se vyserme! přikáže Urban, když se ani jednomu z nich nepodaří na Švédově chladnoucím krku uvázat pořádný uzel. A teď? zeptá se Vanda-Tiráčka. Urban zauvažuje. Teď ho musíme někam odvléct. Rozumíte? On, Urban, to vymyslel následovně: Vezmou mrtvolu a nenápadně ji pohodí někde ve městě. Jakože ho trefil šlak. Co na to ženské? Prostitutky přikyvují. Nápad se jim líbí. Akorát představa, že se teď budou s mrtvolou muset tahat přes celé město, se jim nelíbí. Nejhorší je, že budeme muset jít pěšky, řekne Video-Urban. Pil jsem a šňupal. Když nás chytnou policajti, jsme v hajzlu. Pěšky? znechuceně opáčí prostitutky. Na nohách mají lodičky s jehlovými podpatky. Nechcete ho snad dopravit taxíkem? osopí se na ně Video-Urban. A proč ne? namítne Eva-Kapavkářka. Budeme ho podepírat jako ožralého. Domlouvat mu, povídat si s ním. Teda ty. Taxikář si ničeho nevšimne. Není placený za to, aby si něčeho všímal. Video-Urban nakonec souhlasí. Ale nesmí to být nikdo známý! přizvukuje. Mrtvola leží oblečená a tváří se znuděně. A pospěšme si, nebo nám tady ještě ztuhne! přikáže Urban. Přejde k telefonu a vycvaká číslo taxislužby. Řekne svou adresu. Chce si nechat poslat taxík. Hned. Ale musí to být mercedes. Nebo sierra. Mají tam něco takového? Ano, i mirafiori může být. Naslyšenou. Urban položí telefon. Už je úplně klidný. Už není cesty zpět. Proč to musí být akorát mercedes nebo mirafiori? zeptá se Eva. Nemůže mu to být jedno? Urban se zasměje. Jemu ano, řekne. Ale nám ne. Nikdo z mých známých taxikářů nejezdí s mercedesem, sierou nebo fiatem mirafiori, jasné? Prostitutky už mlčí. Video-Urban sáhne mrtvému do náprsní kapsy a vytáhne peněženku. Tohle si rozdělíme, navrhne, když najde tlustý svazek bankovek. Na tři díly. Je toho dost. Hurensson je už nebude potřebovat. Já ty prachy nechci! štítivě vykřikne Vanda-Tiráčka. Nebuď kráva! okřikne ji Eva-Kapavkářka. Kdo ti dneska něco dá? Nikdo nic! Urban jí zatřese bankovkami před nosem. Všichni jsme v tom namočení, tak si vezmi i prachy. Všichni je potřebujeme. A nebuď hysterka. Video-Urban zkontroluje další obsah peněženky mrtvého. Cestovní pas, řidičský průkaz, technický průkaz vozidla. Aha, je tady i to auto! řekne. Nemůžeme ho nechat stát před domem. Nejdříve vyřiďme tohle a potom zavolám Khuntovi. Musíme ho odvézt do nějaké garáže. Přelakovat, vybrousit staré a vyrazit nové motorové číslo. Předáme mu ho, rozhodne se Urban. Nechá si jen technický průkaz od auta a peněženku z kvalitní kůže. Ostatní doklady hodí do koše na odpadky. Kolik může stát takové volvo? zeptá se Eva-Kapavkářka. Budeme za něj chtít tři sta tisíc, řekne Urban. Víc nemůžeme. Je to v podstatě kradené auto. Pochopitelně, jdeme na třetiny. Já všechno vyřídím, vy jen musíte držet jazyk za zuby. Už i Vanda-Tiráčka souhlasí. Tolik peněz si nevydělá ani za měsíc. To nebylo zase až tak špatné zapíchání. Obují mrtvole boty. Vanda-Tiráčka pustí Hurenssonovy nohy. Podrážky bouchnou o dřevěnou podlahu. Vanda se rozesměje, opět zvedne nohy mrtvého a opět je pustí. Neblázni! rozkáže Urban. Zvedne Švéda z postele. Děvčata mu omotají kolem ztuhlého krku šálu a navléknou ho do elegantního dlouhého zimníku. Urban mu jednou rukou připlácne na hlavu klobouk. Jdeme! zavelí. Vanda-Tiráčka otevře dveře na chodbu a Urban s Evou-Kapavkářkou vypadnou z bytu. Mrtvola nechce stát. Hlava se jí bambelá. Klobouk spadne. Zvedni ten klobouk! zasípá Urban na Vandu. Opět se musí zastavit. Mrtvola už začala tuhnout, nepodlamují se jí kolena. Kam vlastně jdeme? zeptá se Eva. To je jednoduché, řekne Urban. Kde bydlí? V Ambassadoru, ne? Necháme ho ležet před hotelem. Taxík už čeká venku. Řidič je neznámý, možná nováček. Kouří cigaretu. Urban s Hurenssonem a Evou se nacpou dozadu. Vanda si sedne k řidiči. Aby mi nepoblil potahy! řekne taxikář přísně, když se dívá do zadního zrcátka. Kde se tak ztřískal? Malý večírek, řekne Urban co nejlhostejnějším hlasem. Taxikář si něco zamumlá pod vousy a zařadí jedničku. Kam to bude? zeptá se. Ambassador, řekne Vanda-Tiráčka. Po krátké jízdě nočním městem zastaví před hotelem Ambassador. Vanda-Tiráčka zaplatí. Urban s Evou-Kapavkářkou vytáhnou Hurenssona z auta a s oddechováním se zastaví na chodníku. Taxík odjede. Kde ho necháme? zeptá se Vanda-Tiráčka. Na bývalém parkovišti, řekne Video-Urban. Tam nás nikdo neuvidí. Ráno ho najdou a bude to každému jasné: alkohol, infarkt, mráz. Pojďme. Teď se mrtvoly chopí i Vanda. Lodičky jí na sněhu kloužou. Kurva! Uleví si. Pomalu postupují po zledovatělém chodníku. Vanda-Tiráčka uklouzne a spadne na zadek. Urban neudrží Hurenssonovu váhu a spadne s ním. Ach! řekne Švéd. Vanda a Eva se leknou. On je živý! vyhrknou. Urban se taky zarazí. Zatřese Hurenssonem. Tělo je studené a očividně tuhne. To byl jen vzduch, který mu unikl z plic při pádu! řekne prostitutkám. Pomozte mi s ním. Jde se dál! Bývalé Špáršvajnovo parkoviště je temné, neosvětlené. Je ohrazené velkými eternitovými květináči tak, aby se na něj nedostalo žádné auto. Mezi dřevěnými bufetovými boudami profukuje vítr. Na špinavém sněhu se válí voskované kelímky, plastové tácky a papíry. Vítr je roznáší po celém prostoru kolem hotelu. Tady ho necháme, rozhodne se Video-Urban. S úlevou upustí mrtvolu. Hurensson chvíli jakoby stál na vlastních nohou, potom spadne tváří dolů do sněhové závěje. Klobouk se mu sveze z hlavy a odkutálí se pod stoly. Arivederči! řekne Video-Urban. Nebyl špatný, řekne Eva-Kapavkářka. Vždy byl štědrý, myslí si Vanda-Tiráčka. Po smrti je ještě štědřejší, prohlásí Urban. Co teď? zeptá se Urban, když se ocitnou před vchodem do baru-varieté Ambassador. On, Urban, jde domů. Všeho má tak akorát po sem. Ukáže si na krk. Prostitutky chvíli uvažují. Ale co, řekne Urban. Pojďte ke mně. Uděláme si pohodlí. Dodíváte se na tu disneyovku. Co? Kurvy souhlasí. Vezmou si taxík a jdou zpátky. Video-Urban zavolá vekslákovi Khuntovi. Khunt přijede za půl hodiny. Je i s kamarádem. Ten bude řídit vůz, kterým jsme přijeli sem, vysvětlí Khunt, když zaregistruje Urbanův tázavý pohled. Přece ti ho nenechám tady před barákem. Urban přikývne. Podíváme se na to volvo spolu? zeptá se. Khunt zakroutí hlavou. Na to je dost času zítra v garáži. On, Khunt, si ho zhruba prohlédl, když šli nahoru, k Urbanovi. Klidně zůstaň doma, řekne se spikleneckým výrazem při pohledu na dva dámské kabáty pověšené na věšáku. Ohřej se, dodá ironicky. A kolik vlastně chceš? zeptá se. Urban popřemýšlí. Když počítám, řekne, za nové auto bys dal devět set tisíc až milión, jen by to hvízdlo. Myslím, že tři sta tisíc není moc. Khunt se usměje. Tři sta tisíc za kradené auto je pořád moc, řekne, dám ti dvě stě. Dvě stě padesát! řekne Urban. Khunt chvíli mlčí. Dobře, řekne tónem, jako by dělal Urbanovi nějakou laskavost. Naval klíče a techničák! přikáže. Urban poslechne. To máš skoro zadarmo! popíchne Khunta, ale ten nezareaguje. Kývne na svůj doprovod, který celou dobu nehybně stál u dveří, a oba dva vyjdou na chodbu. Kdy budou prachy? zeptá se Urban. Tenhle týden, řekne Khunt. Ještě nevím, v jakém stavu to auto je. I tak ho prodáš za šest set tisíc, ty špíno! pomyslí si Video-Urban, když za oběma zamkne dveře. Ale ať si! Ty prachy spadly z nebe. A kurvám musí stačit každé po padesáti, rozhodne se. Kurvy se spolu sprchují. V koupelně je vlhký vzduch, dusno. Pojď k nám, řekne Vanda-Tiráčka a namydlenou houbou si masíruje rozkrok. Mokré vlasy jí visí v dlouhých slepencích na tváři. Urban se vysvlékne a se smíchem vleze do sprchového koutu. Je tam těsno. Všude na svém těle cítí vlhké dotyky štíhlých ženských údů, pružných ňader, horké pokožky. Nastěhujte se ke mně! navrhne zčistajasna. I tak bydlíte na různých zkurveně drahých privátech. U něj, u Urbana, by za bydlení neplatily nic. Aspoň by mu nebylo smutno. Žili by spolu. On, Urban, by jim pomáhal. Chránil by je, kdyby jim někdo chtěl ublížit. Lidé jsou svině. Děvčata potřebují někoho, kdo by se o ně postaral, kdo by jim pomáhal. On, Urban, ví, že nikoho takového nemají. On, Urban, je k tomu předurčený! Prostitutky se smějí, mydlí si těla. Musíme si to dobře promyslet, řekne Vanda-Tiráčka. Je pravda, že ona, Vanda, bydlí v drahém privátě, u jednoho vydřiducha. Měla vlastní byt, ale když se Polgár, její bývalý muž, zabil, donutili ji z něj odejít. Nebyla zaměstnankyní vodáren. Ředitel provozu vodovodů je stupidní kokot. Taky mu to řekla. Psychopat. Byrokrat. Video-Urban se vzrušil. Úd s vyhrnutou předkožkou mu trčí dopředu jako dalekohled. Eva-Kapavkářka mu ho plynulými pohyby masíruje. Horká voda víří kolem odtokové mřížky. Sprcha šumí. Ženské hlasy přehlušované zvukem padající vody vzbudí ve Video-Urbanovi prudkou roztouženost. Vzpomene si na mrtvolu mrznoucí před hotelem Ambassador. Pevně obejme obě mladé ženy najednou, jako by ten dotyk měl za úkol přesvědčit ho, že on i ony, všichni tři, jsou ještě stále závratně živí.
Rácz se slastně převaluje v posteli. Je ráno, za oknem už zvoní tramvaje. Dnes večer půjde s Lenkou do divadla. Do opery. On, Rácz, nemůže to ječení snést, ale Lenka to zbožňuje. Pro něj, Rácze, je dnešní den svým způsobem historický. Poprvé půjde do města. Ozve se zaklepání a vejde Ďula. Dobré ráno, šéfe, řekne. Přikázal jste mi vzbudit vás v devět. Přišel i krejčí. Čeká v obýváku. Rácz vyskočí z postele. Mocnými rozmachy se rozcvičí. Potom vezme pružiny a několikrát je natáhne a povolí. Vběhne do koupelny a pustí si studenou sprchu. Potom teplou. Pod sprchou si vyčistí i zuby. Ďula čeká s připraveným ručníkem. Rácz si ho vezme a utře se. Sčeše si vlasy dozadu. Gumičku! přikáže Ďulovi. Ďula už ví, o co jde. Vezme z mramorové police nad zrcadlem obyčejnou červenou gumičku a podá ji topičovi. Rácz si s ní sepne vlasy na temeni. Mám vám připravit vodu na holení, šéfe? zeptá se Ďula. Rácz si spokojeně přejede po tváři. Od včerejška mu na ní vyrašilo husté černé strniště, sahající až po kruhy pod očima. Ne! rozhodne se topič. Odteď se budu holit každý třetí den, řekne. Ať vypadám jako umělec. Vždyť taky jsem! Obleče si barevný župan a vejde s rázným a energickým otevřením dveří do obýváku. Přinesl jsem váš smoking, pane profesore, řekne drobný stařeček s ptačí tváří a zvedne věšák se sakem k topiči. Rácz spokojeně zamumlá. Ale budou potřeba ještě nějaké drobné úpravy, do večera to hravě stihneme. Prosím, oblečte si ho. Stařeček mu podá věšák se smokingem. Sám jsem zvědavý. Rácz se v ložnici obleče do smokingu. Padne mu jako ulitý. Dokonce ani na ramenou mu není úzký. Vrátí se ke krejčímu. Excelentní! řekne stařeček. Pro pana profesora je radost šít. Má dokonalou postavu! Rácz se zadívá do velkého zrcadla. Smoking je dokonalý. Usměje se. Je to skvělá práce! pochválí. Kolik jsem vám dlužný? Stařeček pohotově vytáhne papír. Tady je, prosím, účet. Rácz vezme papír do rukou. No, řekne. Málo to není. Ale člověk si nenechává smoking šít každý den, himlhergot! Odemkne stůl a ze šuplíku vytáhne peníze. Nate, řekne krejčímu. Hodí peníze na stůl. Zbytek máte za obtěžování se, dodá. Stařeček s hlubokými úklonami vycouvá z Ráczova apartmánu. Vejde číšník a tlačí před sebou servírovací stolek s topičovou snídaní. Zastaví se a čeká. Rácz mu s ledabylým gestem hodí minci. Potom se podívá na Ďulu. Na dnes žádný velký program! rozhodne se. Dnes on, Rácz, jde se svou snoubenkou, tak ji nazval, do opery. Potom do restaurace Puszta na pozdní večeři. Nemusí pořád trčet tady, v hotelu! řekne rozšafně. Sedne si ke snídani. Ďula si přiloží prst na ústa a po špičkách přejde ke dveřím. Trhnutím je otevře. Chodba je prázdná. Za rohem se ozývají rychlé kroky nějakého číšníka. Co je? zeptá se Rácz, který loupe vajíčko. Nic, šéfe, řekne Ďula. V poslední době mám takový divný pocit, přizná se. Na pocity se musíš vysrat, myslí si topič. Pocity jsou pro staré baby. Pokojské si o tom šeptaly, šéfe, oznámí Ďula. Na schodech. Dnes ráno. Rácz se krmí. Ať si klidně šeptají, řekne s plnými ústy. Ďula si sedne ke stolu. Když on, Ďula, šel kolem, ztichly. Ale on, Ďula, je trochu přiskřípl. V hotelu je nový host. Afričan. Černoch. Pokojským se zdá divné, že když uklízejí jeho pokoj, všechno je černé, zašpiněné. Údajně i pyžama, i povlečení bylo černé. Pokojským to připadá divné a stejně tak i jemu, Ďulovi. Rácz si nacpe do úst chleba s máslem a džemem a zapije ho hrnkem čaje. Co je na tom divného? zeptá se. Když je černý, tak všechno začerní. On, Rácz, je obchodník. Nemá proti nikomu nic. Bílý, černý, je mu to jedno. Pokojské jsou placené za to, aby dělaly pořádek, myslí si Rácz. Ďula se odváží namítnout. Když je někdo černoch, to ještě neznamená, že bude pouštět barvu. Černoch je černoch. Barva drží. Rácz sní vejce na tvrdo a potom ještě chleba. Zamračí se. Ďula však musí počkat, než polkne. Co myslíš, Ďulo, osloví topič řidiče. Proč černoši v Africe nosí jen trávové sukně? Proč nemají nábytek? Povlečení? Uměl bys mi na to odpovědět? Rácz se odmlčí. Sáhne do košíku a zpod ubrousku vytáhne další krajíc chleba. Ďula neví. Mlčí. Rácz se s pocitem převahy usměje. Proč asi? zeptá se. Přece aby to všechno nezačernili! Rácz si zaťuká na čelo. Mysli, ne? řekne vyčítavě. Ďula se zastydí. Nevěš hlavu, Ďulo! řekne Rácz. On, Rácz, si na černocha posvítí. Člověk nikdy neví, to je jasné. Opatrnosti nikdy není na zbyt. Ale dnes nemá on, Rácz, čas. Jde do opery. Potom na večeři. Ještě má hodně povinností. Dnes se on, Rácz, chce během celého dne radovat! Když Ďula odejde za povinnostmi, Rácz si svlékne smoking a natáhne si červené tepláky. Pustí televizi a naladí Eurosport. Chvíli se dívá na nějaké mistrovství v billiardu. Docela ho to zaujme. Ale netrvá to dlouho a někdo zaklepe. Vstupte! vykřikne Rácz. Je to vedoucí restaurace. Vstoupí bojácně shrbený. Váš tajemník mi řekl, že se mnou chcete mluvit, pane šéf, řekne. Správně! zkonstatuje topič. Můj tajemník. Tento výraz se mu líbí. Tajemník. Rácz se zatváří milostivě. Tak jak? zeptá se vedoucího. Zdá se, že jste přežili i Silvestr, řekne. Doufám, že i pan doktor Renceš přežil. Co jste si pro něj vymyslel, jakou výmluvu? zajímá se Rácz. Řekli jsme mu, že salónek byl vytopený a že je mimo provoz, řekne vedoucí. A co? chce vědět Rácz. Měl nějaké námitky? Něco se mu nelíbilo? V podstatě ne, zakroutil hlavou vedoucí restaurace. Rácz vstane a přejde k vedoucímu. Tak vidíte, řekne. Žádná kaše se nejí horká. Přejde k oknu a zadívá se na ledové kry plovoucí po řece. Ruce si složí za záda. Dlouho mlčí. Na vedoucího jakoby zapomněl. Ale kvůli tomu jsem vás zavolat nenechal, řekne za chvíli, když už si vedoucí myslí, že tak oba budou stát až do poledne. Ne proto, dodá Rácz skoro pro sebe. Dlouhými energickými kroky přeměřuje pokoj. Najednou se zastaví a zabodne ukazováček do vzduchu, směrem k vedoucímu restaurace. Jakou máte školu? zeptá se. Vysokou hotelovou, řekne vedoucí. Proč? Rácz zakroutí hlavou a opět se začne procházet. U okna se pokaždé zastaví a zabouchá klouby po okenním rámu. Takže jste doktor, zkonstatuje Rácz. Ne, řekne vedoucí restaurace. Inženýr. Ach ano, řekne Rácz, nebude daleko od pravdy, když řekne, že vedoucí restaurace ovládá všechny ty serepetičky! Vedoucí rozhodí rukama. On, vedoucí restaurace Ambassador, neví, co má pan šéf na mysli. Například jak jít po schodech nahoru s dámou, řekne topič. Jak s ní jít ze schodů. Jak se chovat v šatně. Jak v restauraci u stolu. Jak jíst příborem. Jak se rozloučit. Takové serepetičky. On, Rácz, si přeje, aby ho vedoucí restaurace všechny tyto věci naučil. Podle možností ještě dopoledne. Potom má on, Rácz, ještě nějaké povinnosti. Vedoucího zalije studený pot. On, vedoucí restaurace, rád naučí pana šéfa všechny tyto věci. Ale obává se, že na to nebude stačit ani měsíc. Co tím chcete říct? zeptá se Rácz a tvář mu ztuhne jako kamenná maska. Vedoucí se nadechne. On, vedoucí, nepochybuje o schopnostech pana šéfa. To vůbec ne. Ale dovolí si upozornit, že základy společenského chování jsou složitou vědou. Například, jen takové stolování. Vyzývání dámy k tanci, společenská konverzace… Rácz zakroutí hlavou. Tancovat se nebude, řekne. Ani konzervace. To jindy, jasné? Dnes večer to bude cesta do schodů, lóže, cesta ze schodů, vstup do restaurace a jezení! On, Rácz, není žádný idiot. Učí se rychle. Má paměť. Během toho, co tady vedoucí žvaní o tom, jak je co složité a jak co nejde, mohli se už dobrých deset minut učit, jak to jde, když člověk chce. Tady je papír, tady je tužka. On, Rácz, je připravený! A už žádné řeči! Učení jde topičovi lehce. Má dobrou paměť. Je učenlivý. Všechno si zapisuje. Do večera si to on, Rácz, ještě několikrát projede, řekne vedoucímu restaurace. Vedoucí vysvětlí všechno. I kdy se tleská a kdy se netleská. Potom je oběd. Rácz zatelefonuje dolů a přikáže donést jídelní lístek. Dnes si chce vybrat. Jíst bude nahoře. Objedná jídlo i pro vedoucího restaurace. Chce, aby ho naučil jíst vidličkou a nožem. Nalévat a degustovat víno. Umět zacházet s příborem na ryby a dezertní lžičkou. Jak přivolat číšníka. Ne nervózním boucháním do stolu nebo stažením ubrusu i s porcelánem na zem, když není číšník dost svižný. Nepřipíjet si aperitivem. Neházet ohlodané kosti pod stůl. Nepít víno rovnou z lahve. Vedoucí restaurace vypráví a vypráví. Rácz poslouchá. Příbor drží způsobně v rukou. Přežvykuje se zavřenými ústy. Nemlaská. Do úst si vkládá malé kousky. Lokty má přitisknuté k bokům. Ví, že tohle je jediná cesta, jak získat Lenku. Ještě je mladá na to, aby ji opravdu okouzlily jen Ráczovy peníze a možnosti. Zatím si všímá i takových serepetiček. Ale on, Rácz, zvládne i tohle. On, Rácz, bude večer v restauraci Puszta jíst jako hrabě!
Šolík (Žifčák) a Tupý (Mác) už třetí den postávají před hotelem a mrznou. Vytoužený signál Mozoně (Němého) nepřichází. Do vestibulu se neodváží. Bojí se svého nadřízeného. Přitom přímo fyzicky a s mučivým pocitem rezignace vnímají vlny tepla unikajícího z otočných dveří hotelu do sychravé ulice. Ach, moci se tak alespoň na deset minut ohřát. Jednou za čas se ve vchodu do recepce, v okně restaurace i v okně hotelového pokoje objeví černá tvář pana Bwawenu – Mozoně (Němého). Jako kdyby jim svým přísným pohledem připomínal služební povinnosti. Není kam uniknout. V bufetu na bývalém parkovišti se vaří dobré svařené víno. Hřebíček, nové koření a skořice voní do dálky. Vedoucí výčepu, zavalitý vousatý muž v bílém plášti, si nemůže stěžovat. Každý, kdo jde kolem, se u něj zastaví. I oba tajní postávají u výčepu. Peněz mají dost, jednou za čas oberou nějakého vesničana, který viděl v kině film o vekslácích a přišel si do města naplnit kapsy. Popíjejí horké víno, až jim slzí oči. Podupávají ve sněhu. Mlčí. Čekají na signál. V hromadě odhrnutého sněhu spí opilec. Tvář má zabořenou do sněhu. Někdo zvedl zatoulaný klobouk a nasadil mu ho na hlavu. Opilec ani nepoděkoval. Štamgasti se mu odvděčí stejně. Stejnou nevšímavostí. Šolík (Žifčák) a Tupý (Mác) si nestěžují. Zima sice je, i nohy už začínají před fajrontem pobolívat, ale oni vědí, že stejně tak by mohli oba postávat před úřadem práce. O zkrachovalé estébáky se nikdo nepobije. A takhle? Mají vilu, mají peníze a ještě můžou občas někomu i strach nahnat. A o půl čtvrté fajront. Nakonec, oba si uvědomí, že když se jim podaří zneškodnit Rácze, získají od právníka mnohem více než posraných sto tisíc korun. Kdykoliv ho budou moci skřípnout, vydírat. Kdykoliv budou něco potřebovat, právník jim to bude muset zprostředkovat. A když ne, tak se může rozloučit s ředitelováním. Oni mu zavaří. To je jejich nepsaný zákon. Advokát si to měl uvědomit dřív, než se s nimi vůbec spřáhnul. Šolík (Žifčák) a Tupý (Mác) se napijí svařeného vína. Čas běží. Zanedlouho je tady fajront. Opilec ve sněhu tvrdě spí. Kolem pospíchají chodci a brodí se ve sněhové břečce. Sníh začal a vzápětí přestal padat.
Silvie je uražená. Už má Rácze plné zuby. Do hotelu Ambassador se nevrátí. A jestli, tak jen když topič přijde osobně poprosit o odpuštění. Pochopitelně, peníze od Rácze jí rychle začaly chybět. Má však něco našetřeno. Nechce to hned všechno rozházet, ale pár dní zůstane doma. Týden, dva, možná tři. Potom si půjde hledat práci. Nebojí se, že se svým tělem zůstane na dlažbě. V poslední době vzniklo mnoho soukromých podniků – tanečnici Silviina formátu vezmou vždycky. Do té doby může odpočívat. Když bude mít pocit, že dlouho nebyla mezi lidmi, může si vyjít do nočního města a udělat pár kořenů. Ambassador přece není jediný hotel ve městě. Ona, Silvie, se může jít zabavit i do hotelu Saratov, do Akropole nebo do Internacionalu. Edita se od ní ani nehne. Bydlí s ní. Ani ona se už v Ambassadoru neukáže. Ráno spolu dlouho leží, vyspávají. Edita se probere jako první. Jazykem běhá po celém Silviině těle. Roztáhne jí nohy a ústy vnikne do rozkroku. Nutí Silvii, aby jí udělala totéž. Dobré ráno. Potom sedí a snídají. Pokud jdou nakoupit, tak jen do samoobsluhy s potravinami přes ulici. Do města se jim nechce. Je zima, sníh, sychravo. Svléknou se, vlezou si do postele a vzájemně si hladí a laskají dlouhá štíhlá těla. Edita už pozná na Silviině těle každou pihu a stejně tak i Silvie na jejím těle. Tak se baví dlouhé hodiny. Nepotřebují nikoho. Silvie je přesvědčená, že když je jim s Editou spolu tak dobře, první Ráczův pokus o usmíření odmítne. Až potom. Předpokládám. Ale Rácz nepřichází.
Rácz sedí v přítmí taxíku a veze se domů, do hotelu. Je chvíli po půlnoci. Rácz je spokojený. V určenou hodinu se taxíkem zastavil pro Lenku. Představil se Lenčiným rodičům. Jsem Rácz, řekl. Lenčině matce, staré protivné čarodějnici, přinesl kytici. Ne sice sto orchidejí, jako předtím poslal Lence, ale taky hezkou. Na popud Lenčiných rodičů si odložil dlouhý černý svrchník a úzkou bílou šálu. I klobouk nechal na věšáku a přijal pozvání na kávu. Seděl v křesle a popíjel kávu přesně tak, jak ho to před polednem naučil vedoucí restaurace: talířek v jedné ruce, šálek v druhé. Sušenku si vzal jen jednu. Nenamáčel si ji do kávy, jak to je zvyklý dělat s rohlíkem při snídani v hotelu. Jedl se zavřenými ústy a snažil se pohybovat čelistmi co nejnenápadněji a nejpomaleji. Do toho otázky Lenčiných rodičů. Co dělá? Rácz, že je podnikatelem. Rodiče uznale přikývli. Potom zase Lenčin otec, typický inteligentní darmožrout s brýlemi a plnovousem: Jaké má pan Rácz školy. Rácz, že vystudoval hospodářskou školu. Lenčin otec se zeptal: Takže ekonomii? Rácz se zamyslel. Ano, řekl po chvíli. Otec přikývl, jako by to už dávno věděl a jen si to ověřoval. A s čím podnikáte? zeptá se. Více méně v hotelové branži, prohlásil Rácz. A to? zeptala se dotěrná ježibaba. Rácz pokrčil rameny. Slova se derou těžko. On, Rácz, by chtěl koupit hotel Ambassador. I ten obchodní dům vedle. Potom se ukáže. Upil kávu, přemohl se a nevzal si druhou sušenku. Lenčini rodiče oněměli. Inteligentní darmožrout se uměl ovládat, nic na něm nebylo vidět. Ale stará čarodějnice byla hotová. Jinak by tak nevyvalila oči. Potom se objevila Lenka. S večerním nalíčením a v róbě byla ještě krásnější a svůdnější, než si ji Rácz pamatoval z oslavy Silvestra. Nejraději by jí ty šaty seškubal z těla a narval jí ho do rozkroku i tady, před rodiči, ale opět se ovládl. Vstal a dvorně jí políbil ruku. Dobrý večer Lenko, řekl. Můžeme jít? Odešli z bytu a Rácz koutkem oka viděl Lenčiny rodiče, jak celí okouzlení sedí ve svých křeslech jako tlusté mouchy přilepené na stěně. Kdyby se tak neovládal, začal by si mnout ruce a prozpěvovat si. Opera dopadla dobře. Po schodech nahoru, lóže. Šílené ječení. Kvílení houslí. Zpěváci s vytřeštěnýma očima předváděli na jevišti různé živé obrazy. Občas každý zpíval sám, jindy dva nebo i tři najedou, směšně se přitom natřásali a obraceli oči ke stropu. Samotný hlavní hrdina byl tlustý vousáč. Ten ječel nejvíc a zatínal tlusté prsty do krajkové košile. Rácz by se byl nejraději s chutí rozesmál nad směšnými panáky, ale když vyhlédl z lóže, ve které s Lenkou seděli, viděl, že se nikdo nesměje. Během přestávky dolů po schodech. Rácz objednal dvě skleničky šampaňského. Sám by vypil i vědro šumivého vína, ale uvědomil si, že by se to nehodilo. Lenka mu vyprávěla o francouzském umění, o pařížské bohémě. O impresionistech. Rácz mlčel a poslouchal. V duchu uvažoval, koho v hotelu chytne pod krkem a přinutí ho, aby jemu, Ráczovi, sehnal všechny dostupné informace o těchto věcech. Rácz se rozhodl, že se o tyto věci bude zajímat. Ne zas úplně moc. Jemu, Ráczovi, bude stačit, když se například řekne jméno Pučíni a on, Rácz, bude moci říct: Pučíni, to je malíř. Po přestávce po schodech nahoru. Nové vytí. Někdo z představitelů umíral na tuberu a vyjadřoval to temnými bučivými tóny. Potom někteří umřeli, jiní přežili. Tlustý hlavní hrdina přežil. Zpíval nejhlasitěji ze všech. Na konci ho zaházeli květinami. Několikrát zvedali a spouštěli oponu. Tlustý vousáč stále nechtěl odejít. Donekonečna se vracel. Měkké bílé tělo pod krajkovou bohémskou košilí se mu směšně natřásalo. Potom po schodech dolů. Šatna, taxík čekající před vchodem. V restauraci Puszta je číšník dovedl ke stolu. Hořela na něm svíčka ve svícnu. Posadili se. Vybrali si jídlo i víno. Rácz jedl vidličkou a nožem. Víno pil drobnými hlty. Když číšník přišel flambovat přímo před jejich očima maso, přivedl topič Lenku k smíchu vyprávěním o tom, jak v restauraci Ambassador utrpěl číšník při flambování popáleniny třetího stupně. Už jim nestačilo flambovat tuzemákem místo havana clubu, řekl Rácz. Začali experimentovat s denaturovaným lihem. Rácz se při té vzpomínce zasmál. Číšník tehdy, zahalený v plamenech, běhal po restauraci a podpálil několik stolů a koberec. I flambující číšník se té příhodě zasmál, ale jeho úsměv nešel od srdce. Hořící maso stáhl z ozdobné šavle na dva talíře a položil je před Lenku a Rácze. Přeji vám dobrou chuť, řekl a diskrétně se vzdálil. Ráczovi se tam líbilo. Byl rád, že vystrčil nos z hotelu. Až mu bylo líto, že s tím nezačal dříve. Sem budeme chodit častěji, ano? řekl Lence. Lenka se usmála. Rácz spokojeně přikývl a uvolnil si škrtícího motýlka. Jednou on, Rácz, tuto restauraci možná koupí. Dobře tady vaří. On, Rácz, si potrpí na chutné potraviny. Večeři ukončili dezertem a lahví šampaňského veuve clicquot. Rácz zaplatil. Vyšli do tmy a zimy. Vzápětí k nim přijel taxík. Během celého večera je buď vozil, nebo na ně čekal. Ale příště to už tak nebude! řekl Rácz. On, Rácz, se rozhodl koupit si auto. Pochopitelně, něco kvalitnějšího. Mercedes, BMW. Nebo volvo. Nic levného; limuzínu z horní poloviny nabídky! Vozit je bude Ďula. On, Rácz, sice má řidičský průkaz, vždyť kdysi jezdil s traktorem a nestydí se za to, ale proč by měl řídit, když má na to lidi? Před domem, kde bydlí Lenka, zastavili. Rácz vystoupil a otevřel Lence dveře. Vešli na chodbu. Lenka nerozsvítila. Kdy se uvidíme? zeptal se topič. Lenka se ve tmě usmála. Teď mám ve škole dost těžké zkoušky, řekla. Ale až to budu mít z krku, ozvu se sama. Rácz jí přivolal výtah a podržel jí dveře. Dobrou noc, Lenko! řekl. Dobrou noc, Ráczi! řekla Lenka. A děkuji za nádherný večer! Ještě abys nadávala, pomyslí si Rácz, když se vracel na ulici k taxíku. Během zpáteční cesty mlčí. Neustále si představuje sám sebe, jak vniká do Lenčina panenského těla, jak se s ní zmítá sem a tam a jak oba hlasitě sténají. Před hotelem Ambassador se zeptá taxikáře: A ženu máš? Taxikář se lekne. Ano, řekne. Rácz vytáhne bankovku a podá ji taxikáři. Tady máš, řekne. A už dnes nejezdi. Běž domů, zahřát své ženě nohy! Když taxikář uvidí, co je to za bankovku, zarazí se. Uctivý služebníček, zamumlá. Děkuji úslužně. Na víc se nezmůže. Ale to už Rácz bouchne dveřmi a po zasněženém chodníku vejde do hotelu. Hudbu sem! vykřikne v baru-varieté a zastaví se na schodišti za šatnou. Ďulo! křikne na svého poskoka. Pojď pít! Hned teď! Pohledem přejede po místnosti. Zamíří dozadu, k Video-Urbanovi. Sedí tam s Vandou-Tiráčkou a Evou-Kapavkářkou. Zdá se, že jste se dali nějak dohromady! řekne Urbanovi. Ale on, Rácz, mu to schvaluje. Ženské se musí ochraňovat. Musí se na ně dohlédnout. Ochránit je a zároveň vlastní zájmy. Tak to má být. On, Rácz, je všechny zve ke svému stolu! A co oslavuješ? zeptá se Eva-Kapavkářka a sevře v ruce kabelku. Je připravená k odchodu k topičově stolu. Po očku se dívá na Urbana, ale ten se zatím nehýbe. Rácz se usměje. On, Rácz, jednoduše oslavuje, že je šťastný. Zamiloval se a bude se ženit! Přesně tak! Tak když je to tak, řekne Urban, rádi Ráczovo pozvání přijmeme! On, Urban, není vůči Ráczovi zaujatý. Nežárlí na něj kvůli Lence. Však on, Urban, je teď téměř přesvědčený, že právě chlap jako Rácz, to bude přesně to, co Lenka potřebuje! Aspoň jí vyrazí z hlavy ty kokotiny! Na to vezmi jed, že vyrazím! řekne Rácz. To ať si Urban zapíše za uši, že on, Rácz, ji vychová! Je mladá a hloupá. On, Rácz, ji zkrotí. Uzda se musí občas povolit, jindy zase přitáhnout! To je jeho, Ráczův, názor. Sednou si ke stolu. Těžce dýchající cikán Stojka přiběhne i s houslemi, ale Rácz ho odežene. Bouchne pěstí do stolu. Šampaňské! I Ďula si přisedne. Nenápadně pozoruje Vandu. Zapíchal by si, ale od té doby, co vzal obchodní záležitosti obou kurev do rukou Urban, nechytá se. Šanci mají jen Zápaďáci. Kurva život! Šéfe! osloví Ďula topiče. No? zeptá se Rácz. Co chceš? Ďula ztiší hlas do důvěrného šepotu. On, Ďula, má nové informace o černochovi. Potom, potom! mávne rukou Rácz. Teď seď a pij, himlhergot! Pijí. Ďula se zanedlouho zpije do mrtva. Sedí a dívá se před sebe. Ani nemrká. Rácz z něj vychoval alkoholika. Urban pít umí, ale i tak pije málo. Po očku sleduje místnost, registruje každého nového hosta. Netrvá dlouho a pošle obě děvčata k barovému pultu. Ať si najdou kunčafty. Štětkám se nechce, neochotně se kroutí. Dnes nemají chuť. Urban se na ně přísně podívá. On, Urban, neví, z čeho chtějí obě žít! Copak budou věčně zahálet? Vanda-Tiráčka se ohradí. Jim, děvčatům, je nejlépe s Video-Urbanem. Je k nim milý, pozorný. Nekřičí na ně. Kdyby jim Urban dal jejich podíl ze Švédových peněz a auta, mohly by si aspoň na pár dní oddechnout. Video-Urban zakroutí hlavou. Ty peníze mají u něj, u Urbana, uložené. Ony by je hned rozfofrovaly. Takhle se naučí skromnosti. Člověka živí jeho práce. On, Urban, jim práci nevymyslel. Akorát jim ji všemožně ulehčuje. Nájem neplatí. On, Urban, je obě vytáhl ze studených a neútulných podnájmů. Teď se můžou rozvalovat v prostorném a luxusním bytě nedaleko centra. A co za to on, Urban, chce? Nic, prosím pěkně! To, co od nich obou on, Urban, jednou za čas chce, to chtějí i ony. A teď ať už se nevymlouvají a vypadnou k baru; je tady Němčourů jako u Stalingradu! Šup šup! Když obě prostitutky s protáhlými tvářemi odejdou, Rácz pochvalně zamumlá. Na ženy se musí tvrdě. Povolit, přitáhnout! On, Rácz, doufá, že se Urban na něj nehněvá. Nemá ani za co: Lenka si vybrala jeho, Rácze. Ale je zbytečné rozebírat tyto věci. On, Rácz, je zamilovaný a bude se ženit. A basta! Ale Rácz chtěl něco jiného: měl by pro Video-Urbana nabídku. Jakou? zeptá se Urban. Rácz si zapálí, nalije Urbanovi a potom sobě. Jsou u stolu jen sami dva. Ďula se nemůže počítat. Ztuhl s hlavou zakloněnou dozadu a s otevřenými ústy. No? zeptá se Urban. Rácz začne vysvětlovat. On, Rácz, má toho v poslední době v hlavě moc. A je na všechno sám. Ďula není nic. Je to poskok. Řidič. Může mu svěřit drobné úkoly. Ale na samostatnou práci není. Je hloupý. Kromě toho nemá vlastní názor. On, Rácz, se na něj sice může spolehnout, ale odtud potud. On, Rácz, by však nepotřeboval jen poskoka! On, Rácz, by potřeboval samostatného kreativního pracovníka. Topič se začervená. Použil slovo kreativní poprvé v životě a neví, jestli si toho Video-Urban nevšiml. Napije se, potáhne si z marlborky. On, Rácz, potřebuje chlapa, který by s ním, s Ráczem, dejme tomu nemusel ve všem souhlasit, ale který by pracoval pro společné dobro. On, Rácz, má velké plány. Možná to Urban neví, ale on, Rácz, by chtěl odkoupit hotel Ambassador. Možná i obchodní dům. To by však měl být jen začátek. Časem by chtěl on, Rácz, podniknout i jiné operace. Jenže na to nestačí sám, s jedním poskokem a smečkou Šiptárů! Rácz se odmlčí. Urban si odkašle. To je všechno hezké, řekne. Jeho, Urbana, těší, že Rácz myslí tak daleko dopředu. Nakonec, situace se mění závratně rychle. Co bylo ještě před necelými třemi měsíci nemyslitelné, je teď úplně jednoduché. Jenže on, Urban, nechápe, co s tím má on, Urban, společného. Topič nabídne Urbanovi cigaretu a sám mu zapálí. On, Rácz, měl na mysli Urbana, když mluvil o kreativním pracovníkovi. Ďula je kokot. On, Rácz, nenávidí lítání po úřadech. Kromě toho, proč to tajit, nechce se mu. A teď je taková doba, že se po úřadech běhat musí. On, Rácz, chce odkoupit hotel. Musí se to začít nějak vyřizovat. Peněz je dost. Urban bude moct podplatit i celou vládu. Kromě toho se on, Rácz, domnívá, že Urban má dostatek šarmu a výřečnosti. Dostane se všude. A nikdy toho nebude litovat. On, Rácz, mu nabízí dobré místo. Plat, o jakém se mu ani nesnilo. Nastoupit může hned. Zatím neoficiálně, vždyť on, Rácz, je ještě stále vedený jako topič. Později spolu sepíšou smlouvu. On, Rácz, je rovný chlap: řekne všechno, co si myslí. Tak co? Urban zakroutí hlavou. On, Urban, neví, jestli se na takovou práci hodí. Samozřejmě že bude nad Ráczovou nabídkou přemýšlet. Ale takto, hned z voleje, mu odpověď dát nemůže. Rácz se rozčílí. Tvář mu zbrunátní. Cože? nechápe. Nad takovou jednoznačnou nabídkou musí přemýšlet? Copak se on, Rácz, nevyjádřil dost jasně? Nabízí přece Urbanovi solidní postavení ve svém, Ráczově, budoucím podniku! Už nikdy nebude muset Urban kšeftovat s valutami po sto šilincích, točit na video idiotské úsměvy dětí nebo dělat pasáka dvěma kurvám. Pokud je tohle málo, potom on, Rácz, neví neví! Nakonec Video-Urbana přesvědčí. Připijí si. Rácz se spokojeně usmívá. Oni dva, Rácz a Urban, všem ukážou! Nikdo na ně nebude mít! Druhá věc, kterou on, Rácz, na Urbana má, je spíše osobního rázu. On, Rácz, by potřeboval koupit nějaké dobré auto. Ale ne nějaké embéčko nebo levný mercedes, v jakém se vozí hloupí řezníci a tváří se, jako by měli bůhví co! On, Rácz, by chtěl něco opravdu luxusního. Peníze on, Rácz, má, i když ne na rozhazování. Ale za dobrý vůz rád dobře zaplatí. Neví Urban o něčem vhodném? Urban se zamyslí. O něčem by on, Urban, věděl. Khunt prodává krásný automobil značky Volvo. Luxusní limuzínu. Pokud Rácz chce, on, Urban, to vyřídí. Rácz přikývne. Ano chce. A do třetice – víceméně osobní žádost: nemohl by jemu, Ráczovi, Urban půjčit nějaké knihy o umění, kultuře a tak? On, Rácz, by si chtěl přečíst něco o malířích, spisovatelích a tak. Ale ať to není tlustospis; on, Rácz, zase nemá tolik času. Spíše něco v kostce. Urban se musí v duchu zasmát. Ano, řekne. On, Urban, se po něčem podívá. Určitě. Rácz spokojeně zamumlá. Aby se on, Rácz, vrátil k tomu nejdůležitějšímu: na zítra ať si Urban nedělá žádný program. Musí začít vyřizovat. Musí zjistit, jaké jsou možnosti koupit hotel Ambassador. Rácz se odmlčí. A teď to zapijme! rozhodne se. Všechno! dodá.