Stanislav Biler
narodil se roku 1982 | vystudoval obor Sociologie a Mezinárodní vztahy a evropská studia na Fakultě sociálních studií MU, kde i vyučoval | v současnosti pracuje jako sociolog | působí také jako redaktor portálu Žít Brno; pravidelně publikuje pro server Ihned.cz; nemá žádné koníčky; nikdy se mu nepodařilo vyluštit žádnou křížovku
30. 1. 2014
19:50 Alkohol došel. Jako vždycky. Během čekání na zázrak před námi zastavuje policejní auto, což je zvláštní – ochránci klidu a pořádku obvykle pospávají před nedalekým kostelem Neposkvrněného početí Panny Marie. Dva chlapci v černém vystupují a svou nejistotu schovávají za odznaky státní moci. Nesnaží se zakrývat znechucení, nasazují drsný výraz Chucka Norrise, přecházejí rovnou k věci. Tak pánové, copak to tady máme za sešlost. Di do hajzlu. Cože? Kamarád se chtěl jen zeptat, jak se máte v tomto sychravém počasí. Takže tady mámě dva chytráky. Občanky. Di do piče. Prosím?! Kamarád se vám snaží vysvětlit, že sebou průkaz totožnosti obvykle nenosí. Ten tvůj kamarád smrdí jak hovno. Sem se posral, di do prdele. Mě nebudete urážet vy ochlastové. Občanky! Se omlouvám, ale občanku nemám, jen průkaz do knihovny. Jméno a adresu. Bydlím tady naproti, na jméně snad nezáleží. Tady určuju já, na čem záleží. Během dohadování strážník znejistí. Na záchytku nejsme dost opilí a jeho kolega je hladový. Po pár minutách trapného ticha oba odjíždí někam do centra, zatímco mi se chce spát. Nechávám Olina hledět do vzteklé prázdnoty a doplazím se do mého příbytku. Je zima, plyn zde nikdy nezapojili a elektřinu brzy odpojili. V popelnici uprostřed temné místnosti zapaluji oheň a zatímco se místnost zaplňuje kouřem, propadám se do neznáma. Snad už se nevrátím.
23. 1. 2014
19:00 Čerstvě konvertovaný heretik leží na zemi. V deliriu se vypořádává s tím, kdo ho zde na zemi opustil. Hustý kouř, přítmí a špitání těch, kteří si ještě musí něco říct, utváří panoptikální atmosféru pravoslavného kostela. Ošuntělé nápojové lístky nahrazují ikony, v které se propadají vyčpělé tváře přísedících tomuto obřadu prostého svátosti. Bůh zemřel, nikdy nebyl nebo je zavřený v nedaleké psychiatrické léčebně za řekou. Čeká, až mu uvolní řemeny příčetnosti. Uvolňuji se ze sevření imperativu spadnout zde pod stůl, z posledních sil platím a chrámovými dveřmi zapomenutého světa narážím do mrazivého vzduchu ulice. Domů je to pár desítek kroků. Usedám naproti vchodovým vratům na vyvýšený břeh svažujícího se trávníku banky, která i v noci nabízí svítící tváře šťastných lidí, hledících vstříc životu v nové kuchyni na úvěr. Vedle mně sedí čpící postava s lahví alkoholu. Olin se domů zatím také nedostal. Pročs nešel domů se převlíct? Nemá to cenu, stejně se zase poseru. Kolem prochází živě gestikulující pár v zimním oblečení. Vypadají šťastně nebo alespoň ne tak nasraně, jak je zde obvyklé. Hele, to bude skvělý, kuchyň vymaluju, matracu máme a tvý matce prostě řeknu, jak to je, a bude. A jak to teda je? No jako, že tě kurva miluju, jak by to asi bylo, takhle to musí být. Tak jo. 19:30 S Olinem pomalu dopíjíme alkohol v lahvi. Padá sníh a ten jeho smrad už není tak moc cítit.
16. 1. 2014
17:45 Dopravní špička řídne. Do houstnoucího vzduchu vejde mladý muž v černém kabátě, vyleštěných kožených botách, černém obleku a bílé košili. Křečovitý úsměv a kniha v podpaží nenechává žádný volný prostor pro imaginaci. Musel provést něco velmi ošklivého, když jej vyslali do zóny beznaděje hlásat učení Ježíše Krista. Neměl na výběr. Přišel trpět. Bohužel jsem v místním ošuntělém světě stále ještě příliš viditelný terč. Neptá se a nejistě dosedá na protější lavici. Tenhle svit v očích mají dlouhodobí uživatelé antidepresiv, schizofrenici a ti, kteří našli boha. Znáte našeho pána Ježíše Krista? Ne. Ale znáte, každý ho zná, jen ho musíte pustit do svého srdce. Nemám čas. Vy nemáte čas na spásu vaší duše? Ne, mám hrozně moc práce. Tak já můžu přijít později, ano? Tak jo. A kdy se vám to bude hodit? Za půl hodiny. Líný číšník pochopil a postavil před nás dva panáky vodky. Mladý abonent spásy se nezbytně zdráhal, nakonec povolil a pak znovu a znovu a za půl hodiny ležel na stole v dlaních svou hlavu a plakal a plakal. 18:30 Furt ještě brečí, leží pod stolem a zoufale vyje. Prázdnota vyděsí.
9. 1.2014
16:45 Olin u třetího piva usnul. Memento se zaplnilo lidmi a kouřem, který se zmateně povaluje pod lampami, jež s vypětím všech sil osvětlují dřevěné stoly oddělené jeden od druhého dřevěnou mříží – má evokovat iluzi soukromí a intimní blízkosti. Za oknem bojuje noc s pouličním osvětlením a kolonou aut lidí, deroucích se z práce někam jinam. Auta na leasing pro ně zajišťují statusový symbol střední třídy, který je musí dopravit do práce, jejímž hlavním cílem je splatit hypotéku dřív, než je těsně před důchodem pošlou zjistit, k čemu je vlastně pracák. Kombinace bezúčelného stresu a sedavé hniloby nastoluje v jejich životech otázku, zda přijde dřív infarkt nebo rakovina čehokoli, bez čeho nelze žít. Místní osazenstvo tuto fázi přeskočilo a jde těmto výzvám vstříc s krabičkou levných cigaret a sklenicí všeho dostupného alkoholu. Nonstop openspace nevyžaduje kreativní coworking ani důmyslné prezentace rostoucích grafů. Ambiciózní stratupy každého dne se obvykle podaří naplnit se ztrátou koordinace a základních kognitivních funkcí. 17:00 Nezvána si přisedla vyhublá žena vzrůstu ordinérního, jejíž věk nelze jednoznačně určit. Vyzývavé oblečení odhaluje kusy těla, které nejspíš mají odvrátit pozornost od diletantsky pomalovaného obličeje. Samozřejmě je vždy možné, že se jedná o absolventku tělového designu. Po chvíli tento předpoklad vyvrací zcela odlišně pojatým konceptem, za který Chalupeckého asi nedostane. Nebo jo. Chceš vyfoukat berlu? Ne, nemám čas. Tak aspoň pohonit hada? To nemá smysl. Možná se zkuste zeptat mého kamaráda. Hej ty, krasavče, pojď si zašustit na hajzl. Nechcu, di do prdele. Kup ruma a já ti zato zkrotím draka. Kurva, sem se posral, du dom, máma se bude zlobit. 17:20 Olin odešel s nevzhledným flekem na nových kalhotách a kurtizána se snaží prodat svůj byznys model u vedlejšího stolu. Zase začalo pršet.
2. 1. 2014
16:00 Do Mementa se vpotácel Olin. Chvíli zamyšleně zíral do otevřených dveří kuchyně, což je název místnosti vybavené mrazákem a mikrovlnou troubou. Zářící fialový kabát, uplé kalhoty, rudý svetr se zimním motivem zvířete obývajícího sever Evropy v kombinaci s pastelovou šálou. Máma na něj o vánocích nezapomněla. O pár set metrů dál do města byl zapadl v řídkém davu hipstrů, hledajících svou Berlínskou zeď. Po pár minutách Olina napadlo rozhlídnout se po místnosti. Ne že by vypadal nadšeně, ale přisedl si k mému stolu, za chvíli dostal pivo a pak další. I v novém roce je při chuti, peníze od mámy ještě neutratil, takže nemusí sedět doma s lahváčem nebo se stáčenou vodkou. Moc se mi nechce, ale nakonec se přiměju k pokusu o konverzaci. Začátek nového roku je jednoduchou koverzační berličkou. Co silvestr? Pil jsem. Já vím, něco jinýho? Ne. Byl jsi někde na večírku? S mámou, ona se bojí. Máma se má dobře? Ne. Trápí ji zdraví? Má strach, že nikdy neumře. Ty máš taky strach? Ne, já umřu. Bezva, tak hezký nový rok, Oline. Drž hubu. 16:30 Venku se srazila dvě auta. Dva muži se do sebe zaklesli, jeden ozbrojen heverem, druhý sadou klíčů na výměnu kol. Lehká kolize se za pár minut mění na dvě těžká zranění s trvalými následky.
26. 12. 2013
15:18 Další vánoce jsou u konce. Lidi za oknem nesou zpátky do zastavárny krámy, který si tam před týdnem koupili. Málokomu se ty love podaří donýst alespoň domů. Půlka skončí v matech a zbytek ve vodce. Naštěstí jsem se nenechal vystresovat a přežil oslavy zrození hipizáckýho spasitele v úkrytu. Ale jako slavte vánoce ve sklepě s plísní na zdi a mrtvou mouchou za oknem. Tu jsem v létě ubil kladivem. O stůl dál sedí vyzáblý ošuntělý muž ve špatně padnoucím kabátu. Tyrkysová šála mu neladí s krátkým svetrem. Muž hledí do sklenice piva a každou chvíli na ni vykřikuje směs výčitek a otázek. Každý se jednou dostane do situace, kdy mu ke konverzaci stačí stůl, sklenice piva nebo špinavá zeď. Stejně jako při pití i při debatě nejvíc ruší ti druzí. Jako co si o sobě myslíš? Že si jako lepší než já? Já tě vypiju ty krávo a budeš mít po prdeli! Moc mě neser, si klidně objednám novou, stejně ste všecky stejný. Seru na tebe, dám si rum ty vyčpělá pizdo! Muž hodil sklenicí proti zdi. Rum si nedal. Dostal vyčiněno od kuchaře, který mu chvíli tloukl hlavou do dřevěného stolu, aby ho nakonec vyhodil na ulici. Pro dnešek sem už nesmí, ale další den může začít znovu s čistým štítem. 15:44 Začíná se šeřit.
19. 12. 2013
14:30 Přestalo sněžit. Platím, jdu na vzduch a po chvíli toho lituji. V zakouřené místnosti je hezké představovat si, jaké by to bylo dýchat svěží a snad i vonící ovzduší. Tahat ze vzpomínek jakési neurčité dětské poskakování po louce či po lese, kde muselo všechno tak krásně vonět a jaksi pominout, že okouzlující je na tom jen onen návrat k mýtu dětsví. Snad při troše štěstí přijde blahosklonná náruč stařecké demence a budoucnost se zase smrskne na tady a teď; do té doby nutno počkat s alkoholovou substitucí. Dobře, už sem tedy vyšel a míním nést odpovědnost za svá rozhodnutí. Mířím do Mementa. Nonstop na Křenové, který ožívá kolem půlnoci, teď by měl být klid i místo u výlohy. Při sledování života za oknem ten vlastní rychleji ubíhá. Vcházím, usedám k oknu. Než mi donesou pivo sedají si k vedlejšímu stolu jakési dvě mladé poběhlice. Tak co ten tvůj matlal, něco novýho? Včera mě vzal na snídani do Subwaye. Dobrý, ten můj mi nenamaže ani rohlík paštikou. Nojo, pak sme jako prolezli Vaňkovku a Olympii, jako super, romantika, mám nový kalhoty, sukňu a gaťky. On nebude tak zlej. Tone, ale stejně, dycky když doleze z práce domů, tak se mi z něj chce grcat a jak na mě sáhne, tak to už fakt běžím na záchod, tak jako nevím co teda. Je to těžký, ten můj si už o víkendu ani neoblíkne trencle, jen tam tak chodí od ledničky ke gauču a drbe se na šulinovi. Ale zase budou Vánoce. 14:54 Snad pustí něco veselýho v rádiu.
12. 12. 2013
13:52 Přišli tři mladí. Takoví ti přerostlí kluci v plandavém oblečení a barevných kšiltovkách. Není úplně jasný, jestli chodí do školy nebo na pracák. Dostali na stůl tři piva. Poprvé tady určitě nejsou, ale chvíli trvá, než jejich mladický entuziasmus překoná tíseň v místnosti. Za oknem začalo sněžit. Chlapci se osmělují a pouští se do vcelku plynulé konverzace. To tady většina lidí zná leda z televize. Základním tématem jsou ženy a vztahy, čímž sice nepřekvapí, ale ani neurazí. Jeden z chlapců podle všeho utrpěl jistou deziluzi, že se jeho sexuální aktivity zcela neslučují s tím, co si během pubertálního čekání a očekávání nastudoval při sledování porna. U svých dvou kolegů však nenalezl pochopení, ale výsměch. Je jimi označen za naivu a také za idiota, čímž je tato kapitola uzavřena. Druhý chlapec se následně svěřuje s pochybnostmi ohledně vztahu k jisté ženě. Dle všeho mu nevyhovuje míra jejich vzájemného souznění. Po krátkém zvážení možných řešení dospějí kluci k závěru, že je to prostě těžký. Třetí chlapec s vlastním tématem nepřichází. Škoda. 14:12 K sněžení se přidal vítr.
5. 12. 2013
13:28 Dveře se otvírají a do místnosti vejde nejistým krokem paní Olga. Nikdo jí nevěnuje pozornost, protože je půl druhé. Všichni ví, že je úplně nachcaná a nikdo se s ní nechce bavit. Revoluční sen o jednotě chudých získává zřetelné trhliny, dokonce ani zdejší alkoholici nejsou natolik nivelizovaní, aby si nedokázali vzájemně vymezit své pevné místo v tekuté hierarchii. Olga je sice našrot, a taky trochu retard – což není urážka, spíše roztomilá charakterová zvláštnost – ale respektuje nerovné rozdělení sociálního kapitálu. Usedá ke stolu pod televizí. Jediné místo, ze kterého nevidíte na obrazovku. Vzhledem k jejím chabým kognitivním schopnostem si na základě zvuku jen obtížně zrekonstruuje, co se v televizi vlastně děje, což ji v mnohém musí připomínat její vlastní život. Olga není zrovna rétor, takže si objednává pití obscénním gestem. Zavalitý číšník nemešká a staví před ní pivo. Pamatuju si časy, kdy spolu Olga a Olin tvořili pár. Moc jim to slušelo, když se spolu motali z Křenky na Špitálku a zase zpátky, koupali se v odpoledním slunci na kolejích uprostřed dopravní špičky, dokud je policajti někam neodtáhli. Nejspíš se nikdy nerozešli, jen na sebe zapomněli. 13:46 Olga sedí pod televizí a načíná druhé pivo. Dnes je asi v dobrém rozmaru.
28. 11. 2013
13:11 Muž u vedlejšího stolu přestal kvílet. Za posledních 10 minut stihl 6 vodek, čímž si v místnosti vydobyl zasloužený respekt. Zavalitý číšník se ho s každou další objednávkou snaží nejistě konejšit generickou frází, že stejnak stojí všecko za hovno a ani ty ženský už nejsou co bývaly, protože on pamatuje lepší časy. Jeho strnulý obličej však naznačuje, že jiný časy nikdy neviděl a i kdyby viděl, nepoznal by to. V televizi skončil sci-fi film z postapokalyptické budoucnosti a program pokračuje smutnými osudy bohatých lidí kdesi na pobřeží Nového světa. V téhle společnosti však apokalpysa kyborgů dávala větší smysl. Problémy lidí, kteří nejsou spokojení s barvou svého nového BMW se v místnosti nesetkávají s pochopením a vyvolávají vyloženě zmatek. Dění na obrazovce shrnuje za všechny přítomné muž sedící někde za mnou. Co to je za kokoty, ať dou všeci do prdele.
Zavalitý číšník pochopil důvody houstnoucí atmosféry a přepnul na sportovní kanál, kde spolu právě bojují dva týmy milionářů na fotbalovém hřišti. Když už nic, aspoň se potí, ve tváři se jim střídá štěstí a beznaděj a občas dokonce někdo upadne. Situace, kterým všichni rozumí. Endorfiny z pohybu zde nahrazuje alkohol. Je jedno, kdo vyhraje. Štamgasti zde zásadně fandí těm, kdo zápas prohrají. Získávají tak pocit ontologického bezpečí a jasný důkaz, že nemá cenu se moc těšit a o něco se snažit. Situaci se snaží odlehčit veselou historkou muž sedící kdesi za mnou. Jednou jsem měl hrát za Zbrojovku, když mi bylo 16. Hrozně sem se na to těšil, já bych jim ukázal jak se to hraje, si pamatuju, že ten zápas byl v úterý, to bylo na podzim, heh, to byste jako čuměli, co já byl za kance, sem trénoval každej den, ale tomu byste nerozuměli. Po deseti minutách ticha se někdo nejistě zeptal, jak ten zápas dopadl. Nevím, sem se na to vysral. 13:25 Vzpomínat na ambice z mládí zřejmě nikam nevede. Je asi málo slepých cest, které by zde nebyly podrobně prozkoumány.
21. 11. 2013
12:51 Myslivec leží přede mnou na stole. U toho vedlejšího probíhá partnerská rozepře, která akcentuje nejistotu, zda okolní svět je moderní nebo post-moderní. Doba obědů již skončila a proletariát se vrátil do okolních výkopů. Zbyli jen ti, jejichž jedinou životní náplní je připravit se do večera o vědomí. Den za dnem, dokud zcela nepadnou. Vedlejší pár nejspíš spěje k rozuzlení, o čemž svědčí zvýšené hlasy a výrazná gesta. Miluško, já za to přece nemůžu! Zasranej zmrde, projel si v matech všechny naše love, televizi sebral exekutor a děcka sociálka. Ale Miluško, však rádio nám nechali. Ty postiženej lulane, se seber, běž si lehnout na koleje a umři! Ale dyť si mi říkala, že spolu budeme žít šťastně až do smrti. Šak jo, ty umřeš za pět minut ty jedno hovno. Zas bude dobře, uvidíš. To si piš, bude dobře, až ti pochčiju hrob. Sbohem. 12:58 Žena po třicítce opustila prostor hospody a otevřenými dveřmi se dovnitř dere podzim. Její partner, asi už bývalý, strnule hledí do míst, kde ještě před chvílí stála. Po obličeji mu stékají slzy. Už mu došlo, že z tohodle svýho lajfu happy end nevydoluje. Zavalitý číšník před něj staví vodku. Nic lepšího už dnes nezažije.
14. 11. 2013
12:40 Vcházím do lehce zakouřené hospody. Vítá mě několik tupých výrazů upřeně hledících na televizi v rohu místnosti. Ať už se v ní odehrává jakékoli drama, těžko dokáže přebít ten thriller, když komukoli z místních štamgastů přijde domů složenka na libovolnou částku. Sem se chodí slavit, když se vám v nedaleké zastavárně podaří něco udat. Žádná částka není dost nízká, aby nešla přetavit v osvobozující sílu alkoholu. Nejsme ale na nějaký umaštěný diskotéce pro mladý, tady se lije pomalu, zato důsledně. Každý sedí sám a pije svůj vlastní závod. Prakticky nepoznáte, že se někdo blíží k deliriu – nirváně nedotknutelných. Jen se čas od času z ničeho nic někdo sesune k zemi. 12:45 Loudavou chůzí blíží se obsluha. Zavalitý muž velikosti, která u příčetných obvykle budí respekt. Něco k jídlu? Ne. Jedl jsem. Co na pití? Zelenou. Došla. Panebože, pak tedy skotskou. Takže jeden Myslivec. Ano. Zavalitý muž odchází. Slyšel jsem z vyprávění, že jednou už zelená došla. Ale to je hrozně dávno.
7. 11. 2013
12:31 Jsem zpátky na mé ulici – brněnské odpovědi na Champs-Élysée. Když zohledníte odlišné historické okolnosti a spotřebu alkoholu v této zemi, je to docela věrná kopie. Po Křenové sice nikdy nejel Napoleon ani Charles de Gaulle, ale na druhou stranu se na vás nikdo nebude mračit, pokud se stočíte uprostřed chodníku do klubíčka okolo čerstvě vydávené večeře a do rána pod sebe vyrobíte konceptuální louži. Olin by mohl vyprávět. Jeho máma s ním má samé trápení. Olina zatím nechám v trafice, do zavíračky se nepohne. Co ho znám, dřív se pohnul jenom jednou, ale to ho chytl žlučník. 12:34 Ochladilo se. Podzim začíná čím dál víc připomínat zimu a ty jsou na Křence obzvlášť nepříjemné. Ještě ale nesněží, takže odcházím do Zelené žáby na roh Špitálky a Stavební. Málokde mají tak dobrou zelenou, jako u Žáby. Je pravda, že je zelená lepší před oběděm, nicméně francouzská revoluce zpřetrhala lecjakou zažitou konvenci a genius loci Křenové dovolí občas každému pocítit vůli k moci stvořit něco velkého. Byť kocoviny z takového vzedmutí nebývají z těch nejpříjemnějších. 12:39 Zahýbám na Špitálku. Těžko o ní říct něco, co by stálo za tu námahu. Možná cestou zpátky. Žába z venku vypadá, jako by byla zavřená, ale to je jen taková místní ironie, které stejně nikdo nerozumí.
31. 10. 2013
12:09 Vůně připálených nudlí, které jsou vietnamskou variací na smažák s hranclema. Maso dvou barev coby letmá připomínka existence multikulturalismu, který zde jen obtížně bojuje s preferovanou segregací. Jedno z mála míst, kde se může příslušník kasty white trash pokusit vcítit do kůže nadřazeného kolonizátora z časů, ve kterých by on byl otrokem. Živá realizace konceptu statusové inkonzistence – povyšuje se na základě rasismu a přehlíží, že se nachází o několik socio-ekonomických příček níže. Neforemná postava v šusťákovce mě dělí od možnosti si objednat. Musím si chvíli počkat, než provede svou životní volbu dnešního dne. Není jednoduché se rozhodnout, čím si umastíte obličej. Hej ty, dej mi nudle s vepřovým. Ano, pane. A hodně masa, já nejsu zvědavej na ty vaše vietkongský diety. Ano, pane. A dej mi tam hodně tatarky. Ano, pane. Nebo vlastně ne ty rákosníku, beztak je tam samý sperma; kečup, ale ne že to bude z psí krve. Ano, pane, všechno pane? Jo, všechno, vás nemůžu furt živit. Chvilku počkejte pane. Panebože, ale honem, za půl hodiny se hraje fočus, ne že to kvůli tebe proseru. Po chvíli se šusťákový boss dočká své porce a zatímco čekám na vyřízení mé objednávky, pozoruji toto stvoření, popírající Darwinovu teorii evoluce, kterak se snaží ucpat nudlemi všechny tělní otvory. Jakoby ho pojal děs, že hlad už v příštím okamžiku napadne a vyhladí jeho slepou vývojovou větev. 12:14 Dostávám na stůl kachnu po thajsku a sklenici piva. Pan šusťák již naštěstí zmizel. Dobrou chuť.
24. 10. 2013
12:02 Hlad se dnes dostavil brzo. Opouštím apatického Olina, který si vystačí s pivem a tatrankou. Mířím po chodníku zpět k městu. Přemýšlím, zda navštívit Gurmán, vietnamské bistro či snad dojít až do Zelené žáby. Skoro mě srazí parkující auto před jednou z bezejmenných heren. Řidič zatroubí, což je možná v nějaké neznámé civilizaci považováno za omluvné gesto. Obtloustlý muž se strnulým obličejem stojící opodál situaci komentuje. Mu nemůžeš uhnout pičo, dyť vidíš že parkuje. Obávám se, že zde není parkoviště. Drž hubu ty prasomrde, za mých mladých let bych tě normálně zastřelil ty umaštěnej hipíku. To musela být krásná doba. Si piš ty nulo, dneska všeci stojíte akorát za hovno. Myslím, že mě zbytečně přeceňujete. Vzteklý otylý muž ještě něco zaprská, ale ztrácí schopnost smysluplné artikulace. Chvíli ho pozoruju a přemýšlím, jestli náhodou neumře. Mohl by. 12:08 Konverzace mě inspirovala k návštěvě vietnamského bistra. Přebíhám ulici na druhou stranu.
17.10.2013
11:52 Do dveří se vlamuje mladá žena s kočárkem. Ječící dítě nás upozorňuje, že život ještě stále neskončil. Jedny Sparty. Červený? Jo a jednu Sportku, ale jenom jeden sloupec, sociálka je až za tejden. Ještě něco? Vodku. 118 korun. Bezva, tak to mám ještě na jednu malou. Drobná žena se snaží maskovat strhané rysy obskurním množstvím make-upu. Existenciální tíseň a sociální izolaci rozptyluje přiměřenou dávkou alkoholu. Třicet jí ještě nebylo a nikdy nebude. Ve třiceti bude vypadat na čtyřicet a její mysl bude prázdná, jakoby se snad ani nikdy nenarodila. Zařadí se mezi zástupy matných postav této ulice, které se pomalu vsakují do mezer v chodníku, až po nich nezbude vůbec nic. 12:01 Za výlohou se ukazuje slunce, vypadá to na veselé odpoledne.
10. 10. 2013
11:33 Závan parfému se obtížně slučuje s omamnou vůní vodky. Mladý muž se nenechá rozhodit vtíravým pohlazením životního selhání. Respekt, prosím. Tady. Nechci cigarety, chci ten magazín. Vodku? Vy mi nabízíte alkohol? Ste snad úplnej debil? Já chci časopis. Já vám chcu prodat vodku. Proč? Nevím, nedá se nic dělat, vypite to. Netrvá to dlouho. Neznámý mladý muž leží opilý na zemi, recituje úrokové míry hypoték, po chvíli se pomočí. Olin ho odtáhne na ulici. Nepotřebujeme si kazit poledne sledováním rozkladu další oběti mýtu střední třídy. Objednávám si vodku. Nechci dopadnout jako on. Nula.
3. 10. 2013
11:28 Vcházím dovnitř. Dobrý. Dobrej. Vodku? Jo. Na účet? Jo. Sednu si na volnou židli vedle Olina. Nikdo jinej tady není. Co novýho Oline? Nic. A cos dělal včera Oline? Nic. A co dneska, nějaký plány? Di do prdele. Olin dnes není v dobrém rozmaru a mizerné výsledky penzijních fondů mu na náladě nepřidaly. Druhou věcí je, že není úplně nejbystřejší. Má rád klid a pivo po ránu. Jako každý normální slušný člověk. Tvrdý už od jedenácti. Téhle tradici ho naučil otec. Tohle a pak ještě balit špinky. Pak umřel. To bylo Olinovi deset let. Zítra oslaví padesát. Máma mu upeče dort. Už se určitě těší. Bude to největší společenská událost na Křence za celej týden. Zítra máš Oline narozeniny. Jo. Těšíš se? Jo. Tak já přijdu. Di do prdele. Donesu pivo a kořalku. Tak jo. 11:32 Vchází zákazník v drahém obleku a špinavých botách. Asi zabloudil. Přemýšlím, že bych si dal další vodku.
26. 9. 2013
11:00 Jessica zmizela. Holka s vodkou taky. Zůstal jsem bez vodky, ale naštěstí ne sám. Rum je pořád přede mnou. Nesmím marnit drahocenný čas. Musím vyrazit, byznys nepočká, doba je rychlá. Dokonce i na Křence.
11:20 Po dalším rumu vyrážím na Masnou. Fronta na pracák už odešla. Před úřadem si vyměňují své bezcenné zkušenosti frivolní občané bez jakéhokoli zájmu o třídní boj. Mohli by z nich být manažeři nebo úspěšní webdesignéři. Paleta možností osobního rozvoje a kariérního růstu jim však svazuje ruce. Každému je jasné, že jakékoli rozhodnutí může mít fatální následky, se kterými by se mnozí nemuseli nikdy vyrovnat. Vidina nechtěného úspěchu jim způsobuje existenciální tíseň. Naštěstí se dá definitivní řešení profesního života odložit o další den. Množství okolních heren nabízí dostatečné zázemí pro úvahy nad dalšími kroky. Potkávají se zde progresivní abonenti sociálních dávek s žáky blízké základní a střední školy. Směňují spolu sociální a kognitivní kapitál.
11:24 Křenová 47. Můj byt ve dvoře. Sklepní místnost zařízená ve stylu, který zatím ještě není v módě. Všechno bude, ale teď není čas.
11:27 Trafika na Masné, která slouží především jako kavárna. Sice nemají kafe, ale meruňka či vodka je naštěstí vždycky. Musím dovnitř. Není čas. Na nic.
19. 9. 2013
9:45 Do nonálu se vmotá odbarvená rajda neurčitého věku. Můj stůl naproti dveřím ji zastaví jako první. Mohlo to být krásné dopoledne. S pivem a rumem.
“Co to čteš knihomole?” Už nemá smysl pokračovat v Krvavém románu, její obličej je větší brak, než tenhle šumavský pokus. “Vy budete určitě knihovnice,” snažím se ji elegantně zahnat pryč. “Tos uhod ty nulo. Hej, pivo, honem, musím do práce,” pokouší se zaujmout barmana. “Kdepak pracujete? V hypoteční bance?” Sázím na odpuzující sílu cizích slov. Flundra se však nenechá zaskočit: “kurva já už su teď našrot, to mám být za hodinu v práci, ale tyvole zkus těm lidem furt telefonovat střízlivej a prodávat jim ezoterický plíny a magický čaje, panebože, kde je to pivo.”
Multikulturní obsluha pokládá na stůl brněnský pokus o pivo. Naproti sedící brněnský pokus o život ho do sebe lačně klopí. “Na ten patok si nejde zvyknout. Vodku!” Vypadá to, že jsem společnici dnešního rána podcenil. Její přístup k životu je plný nevšední kreativity. “Vy do práce stejně nepůjdete,” říkám jí, co chce beztak slyšet každý. “Di do prdele,” dává mi za pravdu.
10:00 V televizi pobíhá Jessica Fletcherová.
12. 9. 2013
9:23 Brno – hlavní nádraží. Přestupní stanice. Otroci manuální výroby jsou už zavření v montovnách na periferii. Mezi kolejemi poskakuje několik zoufalců, kteří pospíchají na další ubíjející šichtu v callcentráku. Když nebudou moc zlobit, čeká je večer povzbuzující teambuilding u piva v rozverném kostýmu. Nejlepší půjdou za elfy. Zbytek z těch, kteří nemají kam jít, uvízl mezi ohradníky. Ti šťastnější obsadili lavičku, kde stráví příštích několik let. Hlavní nádraží – místo krásné a podmanivé, jako celé Brno.
9:25 Odcházím pod viaduktem na Křenovou. Populární veřejná toaleta slouží coby vstupní brána na nejkrásnější brněnský bulvár. Rána do nosu připraví každého na definitivní opuštění zhýčkaného centra města. Na Křence už nikdo nikam nespěchá. Není kam. Není proč. Je zde pracák i Armáda spásy. Kolem fronty před zastavárnou. Vždy se najde něco, co lze vyměnit. Automaty mají hlad pořád a dávky chodí jenom jednou za měsíc. Ještě kousek a bude klid.
9:30 Zastávka vlhká. Nonstop Aladin. Psi ani děti sem nesmí. Denní světlo taky ne. Pohodlný koberec a freska války Severu proti Jihu na zdi. Vietnamská obsluha nosí piva ukrajinským dělníkům. Mně taky. Pivo a rum. Dnes první. V obrovské plazmě na zdi běží zprávy z jiného světa. Z Brna nic. Není co.
5. 9. 2013
Brno 9:15 na České. Kdysi se tady potulovala němá holka s cedulkou na krku a nápisem hluchoněmá na prsou. Pak se odstěhovala do Vyškova, což si asi spletla s Prahou. Stane se. Nedávno ji naštěstí nahradil vysoký hubený kluk, který umí replikovat větu “jsem postižený, dejte mi něco.” Je hezký, že to vybalí na rovinu. Většina lidí, co tady potkávám, to skrývá a bezostyšně mi tvrdí, že studují, vystudovali, pracují, mají auto,cement, rogalo, továrnu na štěrk nebo chatu na Priglu. Což nijak neusnadňuje s nimi navázat smysluplnou konverzaci.
Nasedám do MHD a pokaračuju směr Brno – hlavní nádraží. Vedle mně stojí otec s pětiletým synem. Chlapec – Dalibor – se pokouší tančit u tyče. Otec ho důrazně varuje, aby toho okamžitě nechal. Dalibor chce vědět proč. Otec mu oznamuje, že ho jinak vyhodí z okna. Dalibor už svého otce mentálně dohnal a předehnal, takže mu vysvětluje, že jsou ta okna příliš malá, aby ho mohl vyhodit. Otec si je vědom, že není žádný Sokrates: “drž už hubu!” Diskuze je u konce. Ještě pár let a Dalibor se na nic ptát nebude. Bude držet hubu a tupě čumět z okna. Jako táta. Pak za to dostane občanku a bude dospělý. 9:23. Brno – hlavní nádraží.