Dora Kaprálová II
narodila se 25. 5. 1975 v Brně | od roku 2007 žije s rodinou v Berlíně | je dokumentaristkou, kritičkou, publicistkou, autorkou, píše texty všeho druhu, hlavně ty na objednávku | snaží se psát o knihách víceméně pravidelně | v současnosti má roztočené dva filmové a jeden rozhlasový dokument, v zimě jí vyjde Zimní kniha
28. 1. 2014
Nastoupila jsem do autobusu. Mrzlo a sněžilo stejně jako dnes v Berlíně, jen se to stalo před patnácti lety v Brně, které podle některých není, ale já vím, že je – jak jinak bych mohla čekat v mrazu na autobus? Autobus přijel na čas, ale protože byla kalamita, jel občas krokem. Cesta mezi Brnem a Strmilovem měla trvat sedm hodin. Lidé v kabátech a čepicích drkotali zubama už od Rosic, kašlali, vzdychali, šoupali nervozně prokřehlýma nohama, ti štastnější loupali mandarinky, ti co měli mobilní telefony špačkovali hlasitě zprávy, málokterý telefon měl ztišující zařízení… Až do Třebíče podivně snová plavba sněhovou kalamitou… V Třebíči na nádraží do ikarusu nastoupila žena a muž. Velmi otylý muž vodnaté hlavy a jeho spolucestující se silnými obroučkami a slepeckou holí. On kulhal a ona ho podpírala. Žena vyslovila u řidiče neartikulovanou řečí nedoslýchavých: „Dvakrát tam“. „Kam tam?“ – zeptal se vyčerpaný řidič. „Kam vy, kam my…“ – odpověděl záhadně muž. Řidič mlčky pokýval hlavou směrem k ceduli palubní desky, na níž vedle houpajícího se plyšového medvěda a parfemovaného stromku stála cedule: „Brno –České Budějovice“. Možná si teprve teď všiml, že i muž je asi trochu slepý. Aha – a žena naopak vidoucí?… Muž zaplatil na slevovou průkazku a sunul se kulhavě se svou partnerkou do sedačky za řidiče. Lidé zneklidněli. Dvojice, stmívání, nekonečná pomalost, sněhové zátarasy rozmazané za zadýchanými okny studeného autobusu, na oknech tu a tam ledové květy, jihočeský Novosibirsk. Muž odložil hůl, svou dlaň zlehka položil na ženinu tvář, hledal její nos, pak oči, spánky a ústa… „Něhovor nič, len cestuj so mnou.“, řekl… A ona se usmála, kousla se do rtu. Za Mrákotínem však žena znenadání zneklidněla, kývala se zepředu dozadu a naříkala. V tom okamžiku muž vstal a vrávoravě, mezi Bolíkovem a Studenou, žádal řidiče, aby ihned zastavil, že oni musí… Tady nemůžu, odpověděl řidič a dál se sunul bílou tmou, nejkrásnější krajinou světa, lesem pod Javořicí.
Musíte!
Nesmím.
My musíme!
Nevím, co mám dělat.
My víme, my musíme.
Zezadu se ozval starý muž: pusťte je, je to jejich přání.
Někdo zepředu řekl: právo.
Někdo se zle uchechtl, někomu skápla na sedadlo slina a někdo raději nedělal nic.
Autobus jel beztak zase krokem. Od kroku krok k zastavení, řidič v bázlivé úlevě otevřel dveře a agresivně si odkašlal…
A ti dva, velicí svou mocnou velebností, (jako by už nepatřili do našeho světa: Něhovor nič, len cestuj so mnou…) opouštěli ikarus…
Do zasněženého lesa vstupují. Žena a muž. Ještě chvíli jsou na silnici vidět jejich mizející neforemná těla v kabátech, zabodnutá slepecká hůl, jejich stopy. Ale i ty brzy přikryje sníh. Všechno nakonec zmizí. Tak jako tahle věta, tak jako tento Zápisník. Tak jako všechno, co svíráme tiše a bázlivě v dlaních – to za dosahem doteků…
21. 1. 2014
Pokouším se právě napsat další díl o fyzice pro děti. Tentokrát o černé díře. Při dopoledním sledování vědeckých pořadů BBC a německých kanálů o vesmíru kroutím nevěřícně hlavou, ústa dokořán, směšný údiv; je toto možné? Tohle že je vesmír? Miliardy let postupné drcení a požírání hvězdy černou dírou si poslední tři večery na youtube znovu a znovu pouštím, to je teď mou ukolébavkou, předskokanem snů… volám E., pojď se taky podívat: zánik, to se ti bude líbit, ale ta si raději (melancholička) dál v klidu čte. Při promýšlení něčeho tak vzrušujícího, mně však bohužel až anekdoticky nepochopitelného už i v bdělém stavu střídavě usínám a budím se zborcená potem. K tomu se dnes v noci připojil hrůzný sen (kterým bych udělala radost tchánovi). Oknem chaty spatřím přilétat mimozemšťana. Píchne malé F. nějakou drogu a já se ho v rozrušení zapomínám zeptat, co to je černá díra a jak ji popsat dětem. Teď už to přesto vím, v noci a s červeným vínem, že je černá díra jedna z nejkrásnějších metafor pro naprostý klid, duševní odevzdanost, diskrétnost i nahotu. Nirvána – to slovo zní ale příliš nabubřele. Černá díra je docela tichá a intimní – jako sněhová vločka, která se právě rozpouští; tak dokonale, nezvratně a zcela. Rozpustí se, zmizí a zůstane z ní nebytí. Černá díra je jako tunel mezi středoevropskými městy B. a B., tunel, jehož vnitřní tmavá krajina je v naprosté tmě tou nejkrásnější krajinou, domovem, mrákotínskou chatou. Černá díra je konečnost, která nás nekonečně natáhne, osvítí, rozsvítí, v níž zmizíme možná definitivně poškozeni a možná taky znovuzrozeni. Černá díra je skutečnost, na kterou se už nikdy víc nerovzpomeneme.
....................................
Fyzika se mi líbí tam, kde se dotýká poezie v její nejpřesnější nesmyslnosti. Třeba když starý americko-japonský fyzik a krasobruslař, milovník teorie strun vesmíru, tancuje v dokumentu BBC na bruslích a se stejnou vášní mluví o velkém třesku a nekonečné jednoduchosti deseti vesmírných dimenzí.
„Pulsujte líně vesmírným hyperprostorem a buďte si jistí, že i černé díry, tvořící 96 procent vesmíru, mají smysl v harmonii a kráse“, zašeptá vědec-krasobruslař přímo do kamery.
„Nepřecenovat gravitaci“! – hřímá germánský typ vědce z dokumentu BBC…
„Nepodceňovat gravitaci gravidních žen“ – odpovídám mu ozvěnou z polospánku.
Magnet v kuchyni mezitím zvedne špendlík ze stolu, sám od sebe, demonstrativně: „Ach ano, jak slabá je gravitace ve srovnání s magnetickou silou“ – doplní dramatický dabing jiného vědce z univerzity v Cambridge.
V černé díře je však (narozdíl od tohoto textu) skutečně naprostý, dokonalý klid. Izolace. A existují-li paralelní světy a jedenáctá dimenze i v černé díře, pak je to vlastně bublina slasti, matčino lůno, otcovo objetí. Možná šílenství.
Černá díra je tvá víra.
Černá díra najdeš v sýra.
Jaká je nahota černé díry?
Má černá díra černé kníry?
Má černá díra konec?
(A má ho snad tento zápisník?)
((Dnes v noci zde v B. začalo sněžit.))
14. 1. 2014
I bez pořezaného jazyka lze zažít intimitu sdělení, přeji si o pár dnů později, 340 km jihovýchodně od Berlína – v Praze, když s N. znovu vstupujeme (s kamerou a zvukem) do prázdné vilky po mrtvých. Vcházíme tam s nejmladším synem mrtvých, padesátníkem P.; který je mým příbuzným, starým mládencem a amatérským hercem. Když promluví do kamery, veškeré jeho kouzlo rázem mizí: Nehrej!, chci na něj zakřičet, ale pak se mi zdá, že je dnes skutečně zádumčivý, vyčkávavý, křehký. Když vypneme kameru i zvuk, obejme při loučení N.: tak důvěrně a zoufale, tak odhodlaně a nečekaně, tak plaše a nehorázně, lednově, bezmocně skoro a já to vidím a nevidím, nechci to vidět; na takové city není přece čas. Obnaženost.
Nejkrásnější bývá nevyřčené, nenatočené, prožité s pevně zavřenými očními víčky. Ale ne vždycky, ne vždycky!… Rozhlížím se mánicky v prázdném domě, je to pár měsíců, co prateta umřela a strop už se naklání, foukneme do omítky u lustru a ona se pomalu roztočí, obrazce odloupnuté stěny rotují poklidně pokojem, zaprášenou televizi v rohu hlídá metrová socha Rusalky s ulomenou rukou, fikusy v květináčích jsou pravěké fosilie, plíseň v rohu připomíná nové světy a dvě zubní protézy mé mrtvé pratety míří předními zoubky přímo k portrétům těch dvou: dávná olejomalba prastrýce a pratety.
A tak tam mlčky postáváme, posloucháme, jak všechno v domě spí, chce se nám z plísně kašlat, ale ještě to zadržíme, ještě chvíli pocítit to velebné odcházení hmoty… a potom už bratranec P. čte jedinou povídku prastrýce A., válečný berlínský příběh, čte a už zase mi připomíná nějakého herce, snad ne dokonce Haničince. Odvracím oči k rotujícímu prachu v rohu pokoje.
O něco později v autě, směr Jestřebí. Máme s N. neodolatelnou chuť na chlebíčky, ale v žádném vesnici směrem od Mladé Boleslavi nevidíme cukrárnu. V jednom městečku nakonec vystoupím z auta a ptám se dívky, jíž jsou vidět jen záda, kde bychom našly cukrárnu na náměstí. Dívka se otočí, a není to děvče, je to postarší vypitá alkoholička, a zadrmolí temně: „my tady nemáme náměstí“, omlouvám se a jedeme dál. Až nakonec: koloniál v malé vsi. V něm vlídná paní andělské tváře i trvalé, uvaří nám dokonce i turka, kupujeme si vlašák (chlebíčky došly), ale není kam si sednout, tak čupíme mezi časopisy, šprckami, gumičkami na zavařování a tyčinkami Delli. Nějaký progresivní filmový režisér komedií právě z rádia Blaník vypráví, že má rád „lidičky“, které chce pobavit. Je to smutný moment, ale i tak je nám v té chvíli hezky, protože turek, vlašák, a hlavně ta vlídná paní, která rozhodně není žádnou „lidičkou“; i když možná by ji ten kokot, ten pražský filmový režisér komedií pobavil, a možná i nás, možná. Protože život je severně od Boleslavy krásný, ale krušný. A všudypřítomná debilita českého humoru filmových komedií pro lidičky je vlasně jedinou adekvátní náhradou za časopis Blesk. Například. Za prázdnotu, agresivitu, nebo ušlechtilejší bezbřehou melancholii, z níž vás třeba takové „Ruce“ Otokara Březiny se stoprocentní zárukou nevysvobodí.
7. 1. 2014
Hrdinka silvestrovského Zápisníku Z. uvězněná v našem berlínském bytě přežila. Jídla v lednici se přitom ani netkla. Odjela o tři hodiny dřív před námi, abychom se minuli. Stud ze ztráty klíčů? Muž po příjezdu vyhazoval z lednice zbytky plesnivé kačeny, polívku, drobnou hnilobu; nadával. Proč jsi jí důrazněji nenapsala, že má všechno sníst? Krčila jsem rameny: Zuzanka je možná prámistka, ale ne, podívej, snědla nám oříšky, veverka… (A už zase na to musím myslet: neměla jsem malinkou řvoucí Z. zaparkovat před třiceti lety s kočárkem v křoví Obilňáku. Řekla jsem to ještě jednou šeptem svému muži, a už to více nevyslovím.).
Vánoční cesta do města Z.. Do pravoúhlého moravského městečka upracovaných, konfekčních, bázlivě stádních a slivovicově srdečných divochů přijela za mnou milá B.. Šly jsme spolu na malenovický hrad, ale zbloudily jsme ve svátečním lese, hrad jsme nenašly. Nejvíc se nám zalíbilo u smrčků. Ty jsme si chtěly všechny vyrvat ze země a prodávat je na vánočních trzích, třeba v Myší díře v Brně. Existuje ale vůbec ještě Myší díra v Brně? Potom jsme procházkovým tempem jablečně zralých žen scházely rozvážně k městu, které je ve skutečnosti spíš falešným předměstím Detroitu či Vídně, nahodilým shlukem obchodních domů, aglomerací zhůvěřilých autosalonů, natvrdlých schopping molů a vrzajících trolejbusů, v nichž sedí převážně chudí, co však přesto (chybou neekologického nevkusu) místo důstojnějších secondhandů houfně volí shopping-moly táhnoucí se od Otrokovic po Zlín. Domorodci tak míří do světa nekvalitního blýskavého konzumu, do domů zkázy, nad nimiž i zlý oberkapitalista Baťa kroutí z mraků smutně hlavou. To už jsou snad i nevěstince útulnější, napadá mě anarchisticky a lekám se své asociální angažovanosti, v níž mě B. tak ráda, už mezi smrčky, podporuje.
Chtěla jsem B. pozvat na zákusek do zlínského hotelu Garni, protože mě zajímalo, jak může hotel takového názvu vypadat. Vypadal smutně. Lákal nás na hrací automaty, ale i tyto prostory byly zavřené; lákal nás na recepci, ale ta zela prázdnotou zrušených nádražních hal. Tak jsme šly do vedlejšího hotelu Moskva. Seděly jsme u umělého vánočního stromku, B. se stromečku dotýkala pravým ramenem. Byly jsme v jídelně samy, příbory cinkaly, brzy se mělo zavírat, však už bylo ke třetí hodině odpolední. Zapálíte nám na odchod slavnostně prskavky? – ptaly jsme se rozjíveně mladého číšníka a všechno bylo ve své nehybnosti krásné, svým způsobem krásnější než třeba v Unter den Linden. Ano, o tolik krásnější než tam! Když jsme vycházely z hotelu, musely jsme se protancovat houfem důchodkyň, které pamatovaly Baťu a teď si přišly zatancovat se svými dědečky, které Baťa pragmaticky šikanoval. A my dvě vetřelkyně jsme mezi starší gotwaldovsko-zlínskou generací tancovaly v zabahněných botách zpátky k východu. Stmívalo se a B. mi vyprávěla detektivní příběhy o zakázaných zlínských šopách. Některé měly jedovatě okrovou barvu, jiné svítily do šera ostrou zelenou na pozadí oranžových baťovských domků. Jedly jsme s B. za chůze vánoční perník, přivíraly radostně oči proti všemu, co se příliš třpytí a svět byl v tu chvíli bezpečným, psychedelicky půvabným místem.
Další stanicí (přestupnou) bylo mé rodné Brno. Seděla jsem s rodinou v kavárně Tungram a jedla panini se sušeným rajčetem. Najednou mě něco ostře řízlo do jazyka. Střep, sklo, z jazyka mi tekla krev. Bylo to hloupé. Bylo to zvláštní. Vedle našeho stolku seděl neslyšící chlapeček. Naše jazyky se v tu chvíli spojily. Možná, že není potřeba pořád jen něčemu přesně rozumět, něco přesně vyslovovat; možná je nakonec zdravé, že žijeme v německém městě B., odkud posílám některé dopisy v cizí, německé řeči. Možná lze i v přibližnosti, za kterou se tolik stydím, najít jistou rozkoš, zalíbení. Na brněnském nádraží do mě vrazil další hluchoněmý, gestikuloval a já jsem na něj výmluvně vyplázla svůj zkrvavený jazyk. Usmál se.
Cesta Prahou. Na Wilsonově nádraží stínové divadlo opravářů trafa proti zapadajícím slunci. Cinkot příboru v maďarském jídelním voze. Starý podnapilý číšník odchází, cinkot příboru ustává…
Mám ráda němost scén, a líbí se mi, že s pořezaným jazykem se nedá příliš mluvit. Možná, že jen jazyk, který je cítit a cuká tupou bolestí je tím jediným pravým jazykem. Jeho zhůvěřilá mnohotvárnost zmizí pod bezmocnou nutností omezit se na podstatné. A to podstatné, to je třeba mlčení: v maďarském jídelním voze, u oken kuchyňských stolů, na stráních, u vraků aut a lodí v přístavních bretaňských městech, u baťovských domků, v berlínských ložnicích. Anebo na měsíci.
31. 12. 2013
Možná, že na Silvestra by se hodilo napsat něco veselého. Třeba historku o tom, jak se má přítelkyně Z. ocitla předevčírem v našem berlínském bytě. A jak v tom bytě ztratila klíče od toho bytu; a jak tam teď sedí již třetím dnem uvězněná, dojídá zbytky z lednice, pod koberci objevuje shnilé kousky rajčat, součástky z lega a možná i naše vlasy; jak ji celý B. za okny bytu provokuje a vábí k procházkám a jak ji její přátelé z Brna přes fejsbuk posílají vtipné průpovídky a ona jak ty klíče v tom bytě stále ještě lunaticky hledá a nenachází…No! Na tom nic veselého samozřejmě není. A pokud ano, pak je to veselé podobně jako je veselá druhá série depresivně něžného seriálu C.K.Louis. A mně je navíc milé Z. čím dál víc a prudce líto, nechtěla bych být v její kůži a přesto se, po týdenním cestování s rodinou, občas přistihuji, že ano… že si to proti své vůli představuji a chvěji se blahem při představě, že jsem Z. uvězněnou ve svém vlastním bytě, jsem sama a nikdo po mě nic nechce, ani já nechci po nikom nic, je čas kolem Silvestra a mně, uvězněné ve vlastním pokoji, nezbývá nic než sedět a psát, ležet a jíst buráky, spát a pouštět si nahlas hudbu; válet se, být sama!
Z. jsem vozila v kočárku, když se narodila. Po Obilňáku. Bylo mi sedm a s kamarádkou I. jsme si hrály, že je to naše sestřička. Dokud neřvala. Když se rozeřvala, odtáhly jsme kočárek do křoví a šly na houpačky. Jednou nám jedna starostlivá paní řekla: „Vaše sestřička pláče, v křoví.“ Odpověděla jsem jí: „Jaká sestřička. To vůbec není naše sestřička, jestli myslíte ten kočárek a tak…“ A ta paní rozčíleně, že je, že jsme ji tudy přece vezly před půlhodinou a chlubily se, že miminko je naše sestřička. Lhát se nemá. Ale bez lži bychom nevěděli, co je pravda. Pravdou je, že milá Z. je právě uvězněná v našem b. bytě, takže nejenže řvala před lety v křoví, ale ony ty hrůzy pro ni trvají i nadále.
Ví tohle všechno uvězněná? Měla by to vědět, když je Silvestr? Je vhodné, aby to věděla? Copak ji budu i takto na dálku do smrti rafinovaně týrat a šikanovat? Ale vždyť to byl její nápad, odjet do B., když my budeme v Čechách…
Takto nešikovně se má milá Z. stala hrdinkou silvestrovského Zápisníku, aniž bych si kdy přála vytahovat na světlo ten dávný zločin s kočárkem. Vyplul na povrh sám. Lodička s dávným hříchem. Dávám si jediné předsevzetí. Že se do B. jednoho lednového dne s rodinou vrátím. Vždyť musíme, zásoby jídla se Z. jistě tenčí a co kdybych někde cestou potkala paní, tu starou babu z Obilňáku konce osmdesátých let, která by mi připomněla, že Z. je moje mladší sestřička? Nerada bych svou drahou Z. našla v křoví pokojové rostliny ložnice, plačící a hladovou. Musím ji zachránit. Musíme ji zachránit. Zuzko, vydrž!
24. 12. 2013
Slíbila jsem, že v noci před Štědrým dnem napíšu pár slov o terorismu. Kdy jindy než právě v tuto radostnou chvíli, než nastane skutečný Štědrý den, v němž se i neštědří lidé stanou na oko štědrými. Někteří z nich, ti citlivější, jsou navíc takovými už o den dřív, tedy dnes, když jedu na kole pro kapra k Turkovi do poloprázdné rybárny v ulici Falkensteistrasse; usmívají se na mě, ti lidé z města B., uhýbají tanečními kroky před mou rychlou kolojízdou nezvykle teplým dnem, protože já skutečně svištím; rychle a somnabulně, oči zavřené – nechci to vidět příliš zblízka: realitu, která není mou.
Ulice města B. – a to je podstatné – nejsou lemované potůčky kapří krve, jak je tomu zvykem TŘEBA v metropoli bývalé rakousko-uherské monarchie, kterou tolik miluji; ze zimního zvyku ji nejspíš miluji. A taky protože Weininger, Freud, Schnitzler, Roth a Trakl, Wittgenstein a Jesenská a hlavně – Bachmannová. Hlavně ta!!! Že musela prchnout z žumpy druhého vídeňského okrsku a raději shořet v Římě… Vždyť i já bych rozhodně raději shořela v jiném městě než ve městě V., kde ve starosvětsky zatuchlých kavárnách obsluhují voskoví číšníci členy veslařských klubů, majitele excentrických šátků a melancholických očí; všechny ty dobře rostlé znavené měšťáky se smartphony, muže měšťáky, muže věšáky, v nichž se zračí úlevná ztráta moci nad světem, který jim patřil a už nepatří, a kteří se nestydí za své starosvětsky dojemné manýry (kdykoliv se řeč stočí na lásku třeba).
Ale zpátky k terorismu, ten je nakonec vlídnější než středoevropské metropole B. a V. — Nedávno jsem napsala dopis P.K., který natočil se svými kamarády film Sametoví teroristi (prý bude i na Berlinale). Na tom filmu je pozoruhodné, že mě tolik zasáhl a na dopisu zase to, že měl být seriozní analýzou filmu, nebo aspoň novinovou recenzí a že se mi rozjel do krajiny intimního, i když rozhodně ne osobního psaní…
A protože je to dopis ne osobní, tak ho tady s omluvou vyvěsím, blíží se půlnoc a klíží se mi oči (co mě to jen napadlo, slibovat text o terorismu v době láskyplného rozjímání nad vánočně hořícím světem?)
Milý P.K.,
Nevím, jestli je to film JEN o lásce, ale protože terorismus je nejvnitřnější politikou lásky, tak asi ano. Je to ale současně film o mizení dětských představ o lásce, aspoň zpočátku, pak čím dál více o zběsilosti, která zmizet prostě musí, aby člověk přežil a která vrcholí scénou mezi Hučínem a dívkou, (po té groteskní třeskutě vtipné třaskařici s heliem). A to, když ta mladá, vážná dívka (napůl ještě dítě v deziluzi), visí jako vačice a pláče, po scéně u detektoru lži („Milujete mě?“ „Ne“). To je příšerné, Peterko!, příšerně kruté: ako si mohol … A tím je to i silné. Teroristický útok nenaplněné touhy; čistý přesný řez.
Jak je ale možné dostat do natáčeného příběhu takovou míru intimity? Tím, že tomu oba protagonisti absolutně věřili? Hučín je blázen, ale ta dívka? To byl pro mě (odpusť upřímnost) eticky až sporný moment, že jsem na dívku musela myslet dlouho po skončení filmu, na neukončenost jejího příběhu a doufám, že není třeba v kroměřížském cvokhausu právě, protože pro ni to přece NEBYLA hra! Oba byli posedlostí dojemně autentičtí. Jenže Hučín, to je takový životem otřískaný blázínek-manipulátor-psychopat-intelektuálek mezi teroristy. Ale ta dívka? Byla velmi čitelná, a to bylo právě neskutečně zneklidňující; její málomluvnost, opravdovost, naivita a odhodlání. Mimochodem, jiná geniální scéna byla ta z klece s ptákem, kdy dívka křičí na zlého orla: „Nezabíjej mě.“ (to jsem se smála, až mně tekly slzy). Přítomost strachu v celém tomhle filmečku. Její boj proti strachu a Hučínův nebojácný majstrštyk; asijky kruté „zasvěcování“ žačky (ano, možná tohle bylo místy až iritující, nebo spíš – zneklidňující.)
Kompozičně je poznat, že jde o tři krátké filmy, vlastně kvazidokumentární mikropovídky, trochu jiná dynamika, rytmus i rukopis. Vlastně je to spíš film-esej, příběhová variace na sametový terorismus.
Epilog vzájemného propojení už tam pro mě ani nutně být nemusel, nepotřebuji doslovnost, i když tady to bylo subtilní, jen v anekdotických náznazích, žádné hromadné setkání všech tří protagonistů a vlastně to byl takový „středník“, toto „;“ .
Protože Stanův příběh byl ukončený, Ferův taky (dokonce nadějeplné ukončení), no a jediné, co zůstalo zběsilé byl běh dívky a její setkání s jedoucím vlakem. Žádná rozumná žena by dokumentární příběh takto neukončila – proč musí prchat himlhergot zase dívka někam do neznáma, doprdele někam? Proč ne Hučín? Co asi dělá právě? Sedí v kuchyni a prohlíží si svůj portrét nad stolem, tento Narcis z Hané? Žije ještě se svou maminkou? (a propos, jiná krásná scéna: srpek měsíce, vybuchnutí nástěnky, na dosah milostné vzplanutí těch dvou)…
Kdyby ve filmu bylo víc leitmotivicky pohádkového cinknutí s výbuchem, pak by to byla i lvovsky krutá báchorka, tohle platí o všech třech povídkách. (vynikající je vtip s cinknutím u pokusu s výbušninou).
Takže je to asi i film o radikální samotě radikálů. O manipulaci taky, o lásce jako nejvnitřnější a nejděsivější politice každého z nás. Terorismus byl zástěrkou, aby film byl trochu politický a týkal se trochu dějin. Že?
Poznámky:
Povídka první – Stano –*krása skoro asijská, celý ten příběh byl takový. Ženy na inzerát – doufám jen, že jim to bylo milé; a doufám, že to nebyly nastrčené neherečky, to by mě mrzelo. Statičnost – silné, jak tam seděla ta třetí, nejkrásnější : 180 cm, prsa trojky, tak finsky tiše v tom obývacím pokoji seděla beze slov, a když promluvila, bylo to skoro protivné; kňouravý hlas. A jak velebně spolu vstupovali do jezera, Stano a ona! I to mě okouzlilo. Nebo když Stano maloval štětkou obrysy cely, i to bylo silné. A jak se trochu stále jako by styděl za svůj (zlo)čin; a jen v noci, když byl opilý, měl trochu potěšení ze vzpomínek…První scéna z auta – zbytečně moc slov o ženských, to nemusím slyšet! Mačismus! Nejkrásnější byl beztak pátý dělník sedící vzadu, ten, co mlčel a potom, když se to celé opakovalo potřetí, položil hlavu na rameno souseda a dřímal. Hezké byly všechny eroticko-mechanické Stanovy činnosti: bourání zdí, bušení kladivem, to jak Stano rozbíjel mříž z městského domu. A jak do domu vcházela vyzývavá žena, kterou mlčky pozoroval. Mrzelo mě, když Stanův příběh skončil.*
Povídka druhá- Fero – No ano, to byl takový typický slovenský terorista, žádný Asiat, slovanská duše, hrdina milovníček. Velká škoda, že se v příběhu neobjevila Jarmila, to by vneslo do celého filmu jinou, ženštější perspektivu (ano, byl to vlastně strašně chlapecký film). Fero jako Colombo a jeho nová žena, typ mamink; a jeho synové, bratři Fera. Celý příběh dostal hluboký smysl (ne anekdotický) teprve ve chvíli, kdy se rodina ocitla u moře a Fero vyprávěl, jak čekal jeden večer, druhý, desátý, a nikdo nepřišel.
Pivídka třetí: Hučín – o tom jsem Ti napsala viz výše.
Snad Ti to k něčemu bude.
PS. Já žiju momentálně v zajetí teroru slov. Nežiju, motám se v tom jak veverka v kruhu. To jsou mí SAMETOVÍ TERORISTI. Totální, láskyplná, radikální slova v cizině města B.. Takže stejně mě nakonec nejvíc vyděsí to vyslovené a ještě víc zamlčené, a to i ve filmech.
Hezký Štědrý den Ti přeji, ještě tak trochu stále očekávám odpověď.
D.
17. 12. 2013
Celý týden jsem napůl nemocná a napůl zdravá. Je to poněkud skličující, protože rozhodnu-li se jeden den pro setrvání v klidu, můj stav se nelepší, ale ani nehorší. A naopak; když si naordinuji vycházku s dětmi (jako včera), sunu se berlínským světem jako bych měla malárii; a zas nepadnu zcela. Marně vzývám horečnatost, která by mě osvobodila od hloupé nerozhodnosti a připoutala k lůžku, ke knize!
Možná, že jde beztak o nemoc z Adventu (vánoční trhy s vláčky, které provozuje neškodný neonacista; roztomilost domácího pečení; bledá strnulost sousedských úsměvů ); z Adventu, z jehož reality utíkám k četbě Slobodova románu Krv. Vyšel česky nedávno jako Krev a do komplikované prozápadní češtiny ji ze vznešeně starosvětské slovenštiny přeložili dva slovutní překlatelé. Jeden z nich mi v době, kdy Krv překládal, posílal psaníčka. A já teprve nyní – při četbě Krve – s žalem v srdci rozkrývám, nakolik se tenkrát překladatel vkrádal do mysli Rudolfa Slobody (už jen ten nešťastný věčný plurál: „píšeme Ti, děkujeme Ti, myslíme si“!) Překladatel, což by mě mohlo zároveň těšit, mi tak skoro nikdy nepsával dopisy sám za sebe, ale svým způsobem vždy současně za Rudolfa Slobodu; s ním.
Cestou do školky našla dnes malá F. na chodníku svou ztracenou sponku s růžovou kytičkou, zapíchnutou v psím hovínku. Sponka z hromádky trčela jako nějaká abstraktní instalace, jako růžový květ na Svaté hoře. Všimla jsem si výjevu pouhou vteřinu před ní a snažila se odpoutat F. pozornost směrem k učitelce Sophii, kterou jsme náhodně potkaly na ulici. Ale F. sponku zpozorovala a vzápětí spustila nářek: že prý sponku po celý čas hledala, že je jí sponce smutno a velmi stojí o to, aby zase mohla zdobit její vlásky. Když křik nefungoval v češtině, spustila srdceryvnou lamentaci v němčině. To už bylo i na mě moc. Nezbývalo mi (i s ohledem na přítomnost učitelky Sophie), něž vzít exkrementem ušpiněný předmět do kapesníku a slíbit, že sponku doma vyperu. Sponka teď spokojeně odpočívá v odpadkovém koši v kuchyni. (Snad F. do odpoledne zapomene).
Sophie. Vzrůstem menší temperametní žena, co se mě stále se soucitným výrazem ptá, zda děti vychovávám sama, když mého muže v životě nepotkala. Dlouho jsem si myslela, že je Sophie Turkyní nebo Řekyní. Její prudká gesta, hluboký hlas, veselý, ač často nekoordinovaný křik na děti… Ale ne: Gruzijka. A právě proto, že je zocelená gruzijskou realitou, není snadné se Sophií cestou do školky, po ránu, konverzovat, aniž by se člověku výrazně nepřitížilo. Když Sophie promluví, je to jako by se posunul tank v Tbilisi. „Tak jak se máš?“ – zakřičela na F. po aféře s hovínkem. „Ta se má pořád dobře“, mávla jsem ještě trochu zlostně rukou. „A ty?“ – huláká Sophie dál směrem ke mě, aniž by byla schopna odezírat z mých gest, jak se mám: oči mě pálí, sotva dýchám, kapesník s hovnem v ruce… „Jsem trochu nemocná, Sophie,“ zašeptám: „Znáš to, horečku nemám, ale tělo mě bolí, zima mi je, rýma, kašel…“… „Eee, to není žádná nemoc“, kontruje Sophie, „to je normální, kašel a rýma“. A zase, jako by se posunul tank v Tbilisi a v dálce zahřměla střelba: „Počkej, jak to myslíš, že to není nemoc,“ říkám lítostivě a je mi jasné, že ani tu dnešní pracovní schůzku v Kreuzbergu nemohu z důvodu nemoci odložit. Naopak, musím tam jít za trest pěšky, protože ve zdravém těle zdravý duch a člověk se musí otužovat. A co víc, budu muset, protože Sophie mě právě shledala zdravou, jít odpoledne do školky a jak jsem na rodičovské schůzce po dvou sklenkách svařeného vína slíbila, musím tam dětem dnes hlasitě předčítat z knihy afrického spisovatele Jihna Kilaka z Tansanie. Kniha se jmenuje „Nádherný strom“ a je opravdu moc hezká, až na to, že je v ní několik vyčerpávajících jazykolamů, kvůli kterým titul F. patrně vybrala; aby byla legrace a taky aby se mohla dál předvádět před svým malým nápadníkem Leo Untergutsch.
Sophie si mě zase měří, stále ještě na ulici před školkou, a zeptá se prudce: „A ještě studuješ?“ Musela jsem po pravdě říct, že už dlouho ne. Tak se mě ještě zeptala, co dělám a tím mě znovu divoce rozkašlala. Vysvětlovat, co vlastně dělám je vyčerpávající i v češtině, natožpak německy. Pokaždé se bojím, že něco vypustím, vynechám, řeknu nějakou polopravdu, a tentokrát jsem řekla, že mám roztočený filmový dokument a jinak že hlavně píšu, a trochu jsem kritička (ale čeho, života?)… a že například zrovna dnes napíšu tento Zápisník (rozhodně i o ní). Ale to už Sophie nevnímala, protože jsem ve vyjadřování pomalá, a zeptala se pochybovačně, jestli ten svůj film točím v Babelsbergu (místní Hollywood). A pak ještě zasvěceně doplnila, že miluje českou kinematografii… Tak třeba film: „Tři oříšky pro Popelku“.
„Ano. To je krásný film. I když… Ne tak úplně dokumentární,“ přikývnu úlevně u plůtku školkové zahrady a potom nápadně dlouho smrkám, dokud milá Sophie nezmizí ve dveřích. F. mi řekne, že jsem její milovanou maminkou a moc už se těší, až budu odpoledne předčítat ten legrační příběh o stromu. Kýchnu a pohladím holčičku po čepičce. Na víc se nevzmůžu.
Vlastně jsem chtěla původně psát o sametových teroristech (a možná jsem i trochu psala). Není ale vhodnější příležitostí k důkladnější dumce o terorismu Štědrý den? Tak tedy příště; v úterý 24.prosince…
10. 12. 2013
Psát intimně, ale nikdy ne osobně. Protože v B. se ani jinak psát v prosinci nedá. E. napsala, než šla spát: „V tomto světě je zakázané čarovat“. První věta z románu, jehož konec si, tak jako konce všech ostatních, nechává až na potom.
Má ale pravdu s tím čarováním. To samé mě přece napadlo dnes dopoledne! Jedu s-bahnem, mám přestoupit, později bloudím myšími chodbami Alexanderplatzu, nesmyslně; bloudění je samo o sobě krásné, ale ne tady, ne teď, když venku prší a v deset dopoledne je ještě tma. A v jedoucím přeplněném s-bahnu postává dívka s mikinou NO FUTURE a naušnicí v nose (mohlo jí být čtrnáct) a říká svému publiku v kapucích: „Mám strašně ráda svýho taťku, taťka je pro mě spása, fakt“. Tohle říká a na okamžik není jasné, o jakém otci ta dívka vlastně mluví, a komu z těch tří chlapců to naléhavě sděluje, dívá se střídavě do zmatených očí všech… Pak ale zašeptá chlapci s největšími sluchátky, že jedině s taťkou se dá žít, protože jedině on jí koupí smartphone; a ano, jsme u toho. Tak v tomhle věku to tedy začíná! Namol střízlivé bloudění životem.
Se smartphonem může být člověk úplný idiot, dítě. Anebo může mít taťku, který je spásou, ale současně je třeba i idiotem, protože všechno to moudré za něj řekne chytrý telefon. E. dosud žádný mobil nechce. Tvrdí, že mobily nesnáší, k čemu taky jsou, a když už nějaký má mít, pak ať je to mobil pro slepce, ten je aspoň srandovní, a levný; ano, ten by se jí líbil. „A taky velký města by se měla zbourat“ – dodává ještě, protože se mezitím rozjela – „a místo nich by se měly postavit malé hliněné domky na loukách“. „A co uděláš s ruinami těch měst“, ptám se trochu unaveně, zatímco se mačkáme na stanici Ostkreuz, abychom se vešly do přecpaného vagonu s-bahnu, kterým nás dopraví na přecpaný nedělní vánoční trh v Rixdorfu. „Takhle jsem o tom ještě nepřemýšlela, takhle do detailů“, odpovídá E. zase zlehka lunaticky a odmlčí se… Anebo ji v davu neslyším, i to je možné.
„Když máte smartphone“, říká nám dnes postarší vlídná paní, berlínská historička (mě a N., s níž znovu pátrám po osudu svého prastrýce v B.) : „když máte smartphone, můžete se vypravit po stopách totálně nasazených v Berlíně. To je teď všude velký hit, naučné procházky se smartphony, vysoce interaktivní.“
Jak je to populární! A jak mě to leze na nervy! Dětinská interakce, k níž potřebujete technické know-how a drahý smartphone… ve skupinkách chodící lidé zavření ve světě malých telefonků, na které zběsile mačkají, aby jim ty malé telefonky řekly něco o životě. Něco významného, dosud zamlčeného, podstatného, osobního, o totálním nasazení třeba, o lásce…
A jak je to současně půvabné, ty telefonky mozečky. Jak je to vlastně sexy. Nepíšu nakonec celou tuhle litanii z čiré lítosti, že takový telefon nevlastním? Nechci já nakonec, aby mi ho koupil hodný strýček z Tokia? A opravdu jsem se v nestřežený okamžik bez sebeovládání zeptala dnes v s-bahnu N., zda bychom si z grantu mohly takový jeden smartphone pořídit? Pro naši věc, pro ten náš film?
Tak raději něco odjinud ---
Lidé jsou zde v B. pochopitelně i nadále prosincově krásní; především letmo ze čtvrtého poschodí okna mé ložnice. Nebo když spí. Nebo když se mi o nich zdá a jsou hodní a rozumní a mírumilovní. A když nemají trampoty se smartphony. A když je už mají, trampoty se smartphony; pak zůstávají tito lidé nadále krásnými, když neťukají v u-bahnu příliš hlasitě blízko vás zprávu o tomto stavu; když raději zavřou oči, jako by spali. Nebo když jim (sedícím těsně vedle vás) neteče v jedoucím metru slina z úst a nechrápou hlučně. A teče-li jim slina, nudle z nosu nebo chrápou-li, pak jsou tito prosincoví lidé stále ještě tak trochu krásní, skloní-li hlavu, pokorně a bezradně. Ano. Žít intimně. Ale nikdy ne příliš osobně. Protože v B. se v prosinci ani jinak žít nedá. Když jsou všechny podzemní cesty na Alexanderplatz ucpány davem hulákajících, ztracených, drsných; vždy však skrytě bloudících, se smartphony nebo bez. Anebo – když vám před obličejem na Krossenerstrasse č.29 zasvítí jako vánoční hvězda holá zadnice opilého muže. Ta, která na mě v sobotu vybafla přímo u vchodových dveří domova, když jsem šla do kiosku pro cukr. Zadnice opilého svítila intenzitou adventní metropole.
Světa, v němž je zakázáno čarovat.
Ano. Milovat intimně. Rozhodně milovat intimně ve městě B.!
Ale nikdy příliš osobně.
3. 12. 2013
Baptistický kostel svatého Alberta, Charlottenbourg. V celém Berlíně stojí jen jeden takový; pravidelně se v něm scházejí africké rodiny. Při anglických mších a zpěvech v afrikánských jazycích vše drnčí, hýbe se a pohupuje, děti i dospělí jsou krásně oblečeni, žádný berlínský šmutzigštil.
Mauritánie, Madagaskar, Keňa; nikde jsem nebyla a teď tam všude jsem – nejprv stojím, pak sedím, postupně i klečím, otvírám pusu, občas vypustím nesrozumitelné slovo písně, a když bližní vedle smrká, smrkám taky, když zakašle, zakašlu… A všude kolem je tolik svátečních lidí v první adventní neděli! Někteří z nich se na mě mračí, neměla bych tak nehorázně civět… Ale nemůžu si pomoct: není to voyerské safari, spíš dokonalé osamění; vpíjím se očima do korpulentních zad a kulatých tváří svých bratrů a sester a nemyslím jen na slastný požitek duchovní slávy, který se neodvratně blíží s katolickým ritem; myslím i na to, že si nezasloužím tady stát, klečet a pozorovat. Nepatřím sem. A o to víc toužím být uvnitř všech přítomných, popřít sebe, rozpustit se v horku, splynout s nimi; tady a teď: v Keni, v Mauritánii. Vždyť když už musím žít v cizině tak trapně blízké, středoevropské, pak ať mi má blízká, přibližná cizina dovolí aspoň na okamžik spočinout v cizině skutečnější, hlubší, nedozírnější; v poušti za hranicemi všeho co jsem kdy poznala, v poušti, která mě občerství, vyčerpá a k smrti ukonejší. Na tohle myslím při mši a taky zas tupě na lásku, na čistě fyzickou lásku (jako pokaždé při mšiv kat. kostele). Černý muž přede mnou náhle zakřičí ve zpívané modlitbě „Kundee“, a to mě vytrhne z myšlenek, vedle stojící černý muž souseda důrazným zpěvem opraví: „Kuhlee“, soused však zase přísně, že opravdu „Kundee“ a tak se ve zpěvu dál přou, div že nevytáhnou kudlu z gatí. Zasměju se, ti dva se hádat přestanou a pohoršeně syknou; akt mého zločinu je usmíří.
Chci pryč a chci tam zůstat napořád. Sklopím oči v baptistickém kostele. Mše je to krásná, důstojná. Lepší než berlínské esoterické lázně Liquidrom. Lepší než sauna, lepší než psychedelie, kterou lze najít jediným kliknutím na myš (na počítačovou i skutečnou – to je dokonce ještě vyšší level psychedelie). Pastor v pravý okamžik dramaticky zašeptá: „No sex, no work and no money will save your soul…“. Afričani se ošijí, zavlní se do rytmu gospelu. Těžko říct, zda je v tom více velebného přitakání či divokého zoufalství. Zavlním se taky, ovšem ne tak vláčně, spíš kostrbatě, tak, jako je kostrbatá celá má nevláčná existence ve městě B.
Dva konfirmanti teď klečí před oltářem, žena a muž, manželé. Pastor jim žehná, ona má obrovský bílý klobouk a bílé šaty, muž v klopě bílého saka rudou růži a barevný šátek. Po schodech k oltáři k nim přibíhá tříletý hubený chlapec. Maminku obejme zezadu za zadek, klečícího otce chytne rukou za levé rameno a houpe se dopředu dozadu, dopředu dozadu. Proplétá se mezi nimi jako nějaká rytmická žížala. Obraz se zasekne. Ti tři stvoří nevýslovně mocné černé sousoší: Život v Kristu, lásku v Kristu, všechno v Rytmu. V rytmu malé dětské žížaly proplétající se mezi dávno znavenými údy dospělých a vyčerpaných; těch, co se oddávají velkým vleklým věcem, Spáse například. A přitom jen všichni ti maličcí; ti co ještě neví a už vědí, jen ti jsou (dosud) tak samozřejmě spaseni, jen jejich žízeň je uhašena, jen jejich hlad je zažehnán. Ze vzduchu žijí a z květin se radují, žížaly v rytmu. Adventním…
26. 11. 2013
Když jsem ze školky vyzvedávala F. (4 roky), seděl její kamarád Leo Untergutsch (4 roky) v písku a hořce plakal. Chtěl jít nutně s námi a k nám. F. mu řekla: „to nejde Leo Untergutsch takto automaticky, musíš se zeptat maminky“. Leo Untergutsch se znovu rozplakal. F. mu řekla: „Neplakej, řeknu ti zítra, jak kaká ježek“. Plakal dál. F. ho dál utěšovala, řekla, že ho pozve na narozeniny, a nakreslí mu pozvánku ve tvaru srdce. Leo Untergutsch se tentokrát znovu, tentokrát hořce dramaticky, rozplakal. F. se tvářila spokojeně.
O kus dál sedělo v písku děvčátko Saskia (3 roky) s downovým syndromem. Žvatlá jako mimino, usmívá se, v chůzi se kolíbá, na veliké kulaté tváři ji dobrácky svítí červené tvářičky. Ostatní holčičky, ale i Leo U. ze školky Saskii milují; hrají si, že je jejich miminko, oblíkají ji a neustále pusinkují. Za pár měsíců už Saskia pozná nejspíš i ve školce, co je to dětská krutost; ale teď ještě ne, dosud ještě žije v ráji.
Ráda bych napsala něco pro děti; pro svoje holky a vůbec všechny cvikýře, které mám ráda (je jich dost). Ale všechny mé pokusy nakonec skončí smutným zjištěním, že toho nejsem schopna; že jakýkoliv děj, který se začne uzavírat v nějaký harmonický, třebas i nezřeteně didaktický rámec, mě v tom samém okamžiku začne nudit a já si zahanbeně přiznám porážku. Ne, nejsem toho schopna. Odmalička jsem milovala jedině příběhy se špatným koncem, ty smutné, melancholické, bezvýchodné. Oscar Wilde nebo H.Ch. Andersen, Oliver Twist – vynikající!, ale ty uřvané, české báchorky? Ty mi byly cizí, a vůbec všechna harmonická vyprávění pro děti, ve kterých se někdo poučil a žil štastně až do smrti.
A přesto jsem v noci měla zvláštně zneklidňující sen… Účastnila jsem se mezinárodní konference o dětské literatuře, a součástí byl i nějaký workshop. Ten vedla, a snad i celou konferenci, snaživá padesátnice z budapešťského rozhlasu, jejíž angličtina a nutnost vyslovit jakýkoliv, sebeblbější názor mě fascinoval už na Prix Europa. No a tato žena vysvětlovala principy dětské literatury; účastníci pak museli nahlas vymýšlet v angličtině říkanky s počítáním od jedné do sta, ale já jsem toho nebyla schopna. Pokaždé, když na mě přišla řada, rozesmála jsem se nahlas rozpaky a trapností. Když jsem ani napotřetí nezarecitovala báseň s počítáním a místo toho se neovladatelně smála, vlepil mi nějaký rozčílený účastník workshopu facku a důrazně mě káral, že nesmím, že zkrátka nesmím znevažovat tento kurz a jeho postupy! Vše končilo závěrečnou produkcí z tohoto workhospu: jakási animovaná pohádka. Ke zděšení účastníků však šlo o průhlednou antisemitskou propagandu. Prasátko připomínající Pepu Pepinu bylo zparodované jako špinavý židovský vepř atd…Ochromený sál sledoval tu čirou nenávist tvářící se jako pohádka pro děti, a většina v průběhu produkce roztřeseně odcházela… Ale někteří z nás, účastníků, to přece museli v rámci workshopu vymyslet a realizovat!!! Taky jsem odešla… Na chodbě jsem potkala muže, co mně dal facku. Jsem přece Žid, naříkal teď plačtivě a zvracel do umyvadla. Do místnosti přiběhli další tři lidé a taky zvraceli, mlčky a beze slov, výmluvně. Konference o dětské literatuře pod taktovkou maďarské pracovnice budapeštského rozhlasu definitivně skončila. (Za sen nebohá z budapešťského rádia pochopitelně nemůže). Ano. Ráda bych napsala nějakou hezkou, harmonickou a snad i a skrytě didaktickou knihu. Jen už žádné konference a workshopy, proboha! (Tolik k dětské literatuře).
… A to je vše, listopadem znavený deníčku. Vlatně ne. Dnes u nás Leo Untergutsch skutečně byl. F. mu ve školce pomohla dopnout baťoh, vedli se za ruce vlídně slunečným odpolednem a povídali si dlouho a mánicky o mrtvých hadech. F. řekla Leo Untergutsch, že největšího mrtvého hada na celém světě uviděla letos v létě ve Strmilově, název české obce vyslovila s nesmyslně chrčivým německým „r“. Leo dramaticky hvízdnul. Leova maminka dnes odletěla do Číny. A Leův tatínek se dušoval, když u nás později chlapce vyzvedával, že on s tak legračním příjmením Untergutsch, které pochází ze Sedmihradska a znamená Podkoní, nemá nic společného. Je to prý jméno jeho ženy. Ano té, co právě dnes odletěla do Číny. S tímto příjmením tam teď kdesi u Šanghaje staví velký, bílý dům.
19. 11. 2013
Zůstaly jsme o víkendu ve městě s E. samy. Měla trochu horečku. Bylo mi to líto, ale současně se doma rozhostil nevídaný klid. Vlídné mlčení s milovanou, stále jakoby zasněnou E.. Hodně jsme si četly, pouštěly si africkou hudbu, smály se stejným dětským vtipům, jedly mandarinky, dítě pilo čaj a já víno.
Kolem půl desáté, když usnula, mi nečekaně na skype zavolal známý z Vídně. Na tom by nebylo nic divného, lidé si občas volávají; k podzimu i v noci. Ale ten muž – a to je na tom pozoruhodné – ten muž mi volal z jedné z bočních vídeňských uliček druhého okrsku z ifonu; takže jsem nejprve, než jsem našla mikrofon, spatřila jeho zvětšenou mluvící neholenou tvář a říkala mu věty, které ovšem on – muž s tváří mně povědomé vídeňské pamětihodnosti – nemohl bez mikrofonu slyšet.
Říkala jsem mu, že mě zneklidňuje vidět z pohledu liliputky jeho pohupující se hlavu v monitoru a že se nade mnou občas děsivě zblízka naklání. A taky; že mi jeho hlava připomíná nějakou vídeňskou, povědomou pamětihodnost, na jejíž název si právě nemůžu vzpomenout. Z uší mu čouhala bílá šňůra. Usmíval se…
Teprve po chvíli za jeho svižné chůze s pravidelným zadýcháváním mi to došlo! Vždyť on se na mě dívá jako páneček na svou psici, s níž jde na procházku. Šňůra trčící z ucha byla jasným vodítkem, žádnou metaforou.
Ano. Vedl si mě Vídní jako psici. Už jsem ani neprotestovala. Vždyť je to patnáct let, co jsem byla naposledy ve Vídni. A v noci tohle město neznám; z psí perspektivy už vůbec ne. Občas jsme se zastavili u nějaké památky, patníku nebo pouliční lampy. Většinou mě i poučil, šli jsme ulicí Schmidgasse, minuli jsme Ludwig-Sackmauer Platz, mířili k Josephstadtu; tam jsem si u rohu secesního domu odskočila a on mi za odměnu ukázal výlohu vláčků z DDR. Vedl mě dál většinou postranními uličkami, je to koneckonců ženatý muž, ptala jsem se, proč se mnou vlastně jde, a on odpověděl, že mi to v županu sluší, tak proto; tak proto, že se mnou jde postranními uličkami druhého vídeňského okrsku, říkal a usmíval se.
Vzal mě dokonce na pravý vídeňský kebab. To už bylo ve Vídni k desáté a nikde ani noha, v tu chvíli mě to celé začalo bavit, chtěla jsem za něj u Turka zaplatit, křičela jsem do mikrofonu s pohledem upřeným do monitoru: ich zahle bitte, darf ich? Ale asi v tu chvíli ztišil mikrofon, přece jen nechtěl žádné nepřístojnosti, ten muž z druhého vídeňského okrsku. Možná, že je dokonce takový ten typ, co o něm psala Bachmannová, napadlo mě; příliš ho vlastně neznám. Máš rád Bachmannovou? – ptám se s pohledem upřeným vzhůru: máš ji rád, Malino? Kývá souhlasně celým tělem, usmívá se. Tak se ještě ptám, jestli má rád i svoji ženu a on se nade mnou dál důvěrně naklání a říká, že mi to opravdu sluší; v županu, jsem hezká žena v županu. No a co teď dělá, tvoje žena? – a on, muž s tváří nějaké mně povědomé vídeňské pamětihodnosti odpovídá vážným hlasem, že spolu žijí třicet let v harmonickém svazku a žena mu dodává energii. I teď? Zavyla jsem do úplňku a šla si dolít víno.
Počkal na mě páneček, byl hodný. Pak jsme pokračovali v chůzi, já stále sedíc za monitorem. Minuli jsme další ulice listopadově vlhké Vídně: Grillparzerstrasse, Fleischmarkt a Rotenturmstrasse směrem k synagoze. Vzali jsme to šikmo přes Florianipark, kde na sebe pokřikovali dva opilí muži, ukazoval mi taky veverku a havrana na konci parku, jinde jsme byli svědky havárky; měsíc byl skoro v úplňku.
Pak se se mnou Vídeňáček ocitl u kiosku a říkal, že si právě kupuje ledový čaj, že je mu zima. Viděla jsem ale podle etikety, že je to lahev vodky. Napil se za chůze, pookřál, usmíval se nade mnou, říkal mi, že jsem hezkou psicí v županu, zima mu už nebyla, prý jsem mu nerozuměla, to ta moje němčina. Teprve potom jsme se pořádně rozjívili a až do půlnoci běhali jako pominutí po všech pamětihodnostech staré Vídně.
Ale stejně; stejně! Největší pamětihodností pro mě zůstávala jeho intenzivní tvář, viděná z perspektivy psice. Byla jsem najednou ze všeho nadšená, možná i z toho vína. Ptala jsem se ho, jestli takto budeme chodit celou noc, jestli spolu zajdeme i do vídeňského lesíka, kde je pro mě přece jen lepší výběh než ve městě; zajímalo mě, zda umí Straussův valčík, proč nesnáší Josepha Winklera a kdy byl vlastně postaven. Řekl, že na celonoční běh se už necítí, je historickou budovou z doby monarchie, a ať nejsem drzá! A že už bohužel musí domů…
A opravdu jsme o pár minut později v půlnoční panice běželi a na rušné křižovatce skočili do tramvaje. Tam se na mě styděl mluvit. Jeho obří pravá ruka se rytmicky houpala na tyči, pil mlčky vodku vydávanou za ledový čaj a jeho rty mi posílali decentní vzdušné polibky. Bylo to dojemně rozpačité. Když jsme vystupovali ve druhém vídeňském okrsku, řekla jsem jen tak (z náhlého popudu): bacha, žena ti tady energicky jde, už třicet let ti tady jde žena, po tvém boku ti jde. Jeho tvář zalila monitor doruda, oči mu zajiskřily údivem nad mou nehorázností. Pak jsem na něj chtěla být za ten noční výlet přece jen milá a tak jsem řekla: Připomínáš mi něčím Brno.
Ale tomu už nerozuměl. … Stáli jsme před dveřmi jeho vídeňského domova, dost možná už vytahoval klíče. Loučil se trochu nepřítomně, říkal, že mi přeje dobrou noc, že mi to sluší v županu… Naposledy jsem si před jeho domovními dveřmi s mosaznou klikou z alpaky odskočila, otřepala jsem se, zakňučela dojetím; vyčerpaně jsem vypnula monitor, sama sebe jsem vypnula. Bylo půl jedné v noci. Mezitím mi jiný známý, velký a stárnoucí brněnský herec napsal na chat obrazovky: „Lidé by se měli pozorovat už jen z dálky“.
Znělo to jako báseň a možná to i byla báseň. Počítač došuměl a zhasl, v ložnici se rozhostil klid. Začínal jemný noční život, totiž spánek. Ta jediná a bezedná online hloubka života.
(věnováno Zbyňku Hejdovi, znalci srdcí, tužeb a snů za všechny jeho básně. V den jeho úmrtí, 16.11.2013)
12. 11. 2013
Někteří sloni, a to jsem netušila, dokážou nakreslit chobotem růži. Viděla jsem to před týdnem na youtube. Vlastně to byla slonice. Zavolala jsem děti, dívaly jsme se na tu krásu s otevřenýma pusama a já po chvíli trochu i s obavou, aby mi F. neřekla: A teď ty! Nemám totiž chobot a rukama to taky neumím. Růže. Ale byla laskavá, F., nenutila mě.
Od konce srpna učím německou spisovatelku Tanju D. a její lektorku češtinu, dvakrát, třikrát do měsíce, jak to vyjde. U mladého tureckého kavárníka, co má rád africkou hudbu a kterého mám ráda zase já, protože tam vždycky stojí za barem sám, bezradně, našišato, kávu moc vařit neumí a trochu koktá. A protože mi vždycky říká: no co už, než to ttttady zzzkrachuje, aspoň si to zařídím jako obývák. (A ono to opravdu zkrachuje, o vánocích zavírá).
Minulý týden, v úterý to bylo, navál navíc do jeho kavárny vítr listí. Spousta uschlých listů z javorů se povalovala po nemyté podlaze, do místnosti foukalo otevřenými dveřmi, setmělo se už k páté, kavárník pouštěl africké blues a všechno bylo tak podzimně, ukázkově melancholické, tak zoufale tíživé, že jsem to chtěla hned někomu říct, ale nikdo tam nebyl, jen ten sám o sobě zoufalý kavárník a já. Čekala jsem proto dál na barové stoličce na svoje žákyně, pila čaj a chválila kavárníkův hudební vkus. Ale ony meškaly. Žákyně. Místo nich vstoupil do kavárny opilý muž s dýmkou v puse a mládežnickou patkou přes zestárlý obličej s oteklými rty. Takový ten typ: Němec, co si hraje, že je Američan. Dal si pivo a whiskey a vzápětí přišla i jedna z mých žákyň, lektorka K…. Jako každé druhé úterý vstoupila do kavárny dřív než Tanja. A jak jsme tam tak postávaly a čekaly už dvě, vlastně tři, protože i opilý se tvářil, jako by někoho očekával, ptala jsem se víceméně ze slušnosti lektorky K., co vlastně přesně dělá, a ona se – lektorka K. – rozpovídala o Bernhardovi, o němž psala disertační práci, do toho pořád to africké blues, zasněný kavárník; vyprávěla dál o tom, jak lektoruje, jak rozhoduje o tom, kdo je a kdo není dobrý spisovatel, a znělo to příšerně – jak bych to jen korektně napsala – příšerně německy to znělo: rozhodně, jistě, arogantně a jistým způsobem velmi oprávněně. Slovo disertační a Bernhard vyslovolala s podivným nosovým nádechem…
Opilec, který tam dosud jen tak postával a někoho očekával, jí emfaticky vstoupil do řeči: „Vynikající, Bernhard, vynikající… V nakladatelství, výborně, v nakladatelství. I mí rodiče vlastní malé nakladatelství, v New Yorku“. Chtěla jsem těm dvěma říct, že jsem si Staré mistry právě minulý týden přečetla v komiksu Mahlera, ale jak jsem promluvila, ukápla mi omylem slina a nemohla jsem si vzpomenout, jak se řekne německy „proškrtat“. To proto mi asi ta slina ukápla, zpětně viděno. Listí dál poletovalo podlahou a svítání bylo daleko, vždyť se sotva zšeřilo. Každopádně od této chvíle jako bych pro ty milovníky literatury přestala existovat. Dál se sebejistou dikcí blábolili o literatuře a Bernhardovi a ano, bylo to jako z Mýcení.
Ráda bych si s někým teď opravdu popovídala, napsala jsem si sms a uložila ji do „rozepsaných“. Ano, najednou, najednou jsem se cítila opravdu osaměle, tam u Turka při hodině mizerné češtiny, která nenastala. Postávala jsem tam ještě chvíli, se svým slovanským akcentem a idiotskou němčinou, a když jsem pochopila, že hovor o literatuře je mi definitivně odepřen, když mi to došlo, šla jsem si schlíple sednout k rohovému stolku. A najednou se přistihuju, že sedím a kreslím propiskou na papír růži.
Opilec odchází, loučí se s lektorkou, zamumlám zvesela: tschuss, ale vyleze mi z toho spíše něco jako „hnus“, slina mi ovšem neukápne, trochu se snad i zasměju, a ruka se mi v té chvíli zvláštně uvolní. Nakreslím další růži. Myslím, že povedenou růži; vlastně celý ten papír nakonec růžemi počmárám. A jsou to růže podzimní, divoké, německé a snové, Šípková Růženka se nikdy skrz ty trny neproseká, a ani ten Šípák nemá šanci ji zachránit. Rozhodně ne tady, v Německu, v nejsnobštější čtvrti Prenzlauerberg, v kavárně u koktavého Turka, co miluje africké blues. Taková, řekněme, růžička pro Bernharda.
Zítra to zkusím znovu; možná i chobotem.
5. 11. 2013
Ta malinká asijská žena přijela na nádraží na kole; pozorovala jsem ji nejdřív z ptačí perspektivy. Viděla jsem, jak obřadně v dešti z kola sesedá, jak se rozhlíží, jak kolo zamyká k zábradlí a jak jí dvakrát po sobě padá na zem veliká kožená brašna přes rameno. Seděla jsem v patrové kavárně Vipiano. Čekala jsem na svou polskou přítelkyni L., co jela přes Berlín do Hannoveru.
Sedla si šikmo k vedlejšímu stolu, ta malinká Číňanka odněkud z jihu. Z batohu vytáhla notebook a pečlivě složená skripta. Prohlížela si v notebooku webové stránky o mravencích, stále se ale rozhlížela. Mravenci v obrazovce monitoru byli barevní, groteskně zvětšení, děsiví. I pohled z okna kavárny připomínal mraveniště, podivně vyprázdnělé mraveniště. Místo bez jediné důvěrně rozpoznatelné tváře. Zaměnitelný, mramorově chladný prostor anonymních chodců s kufry, taxikářů, betonové zástavby vedoucí až ke Sprévě.
L. konečně přišla. Slušelo jí to. Vyprávěla mi o dětech. Žena odnaproti si dál četla o mravencích, dál čekala. Pak do místnosti vstoupil germánsky vysoký hubený padesátník v obleku a pestrobarevném šátku. Sundal si zamžené brýle, posadil se k Číňance. Ti dva se formálně přivítali, mladá žena, dost možná ještě dívka, zneklidněla. Ten chlap má tvář upíra, zašeptala mi po chvíli L., zasmály jsme se. L. mi pak znovu vyprávěla o dětech, a o nějaké knížce, nešlo ale nevnímat, že kromě našeho rozhovoru se setkáváme ještě s tou tajemnou dvojicí, mimoběžně, zato výrazně; nešlo totiž přeslechnout, jak se ti dva baví o mravencích a o jiné havěti, jak se ta mladá žena snaží muži nešikovně vysvětlit se stále vzrůstající panikou nějakou vědeckou poučku ze života hmyzu, jak plna studu přechází z němčiny zpátky do angličtiny, hledá výrazy a váhá a jak ji ten muž trpělivě a pobaveně nabádá, ne, musíš německy, du bist in deutschland jetzt, du kannst es schaffen, bitte. Ani ta výjimečně nevědomá krutost v hlase muže nešla přeslechnout! Žena se dál pokoušela něco vyslovit, ze zoufalství se usmála; napětí povolilo. V tom okamžiku hubený obr prudce vstal, objal malinkou Číňanku a zmlkli. Objímali se divoce a majestátně, vzlykavě, vyprávěla jsem L. dál nějaký příběh, snad společnou vzpomínku na léto, ale L. mě nevnímala, ani já jsem nevnímala, co jí vlastně vyprávím. Ti dva se teď zcela bezostyšně líbali, snažili se od sebe snad i odlepit, zaplatit a jít, Číňance spadla na zem skripta s obrázky hmyzu, muži spadly brýle, žena ze stolu smetla sklenici s kolou. Z ptačí perspektivy jsme oknem kavárny pozorovaly levitující cestující s kurfy a celou tu vyprázdněnou, nikým neobydlenou scenérii věčných odjezdů a návratů. Žena mezi polibky promluvila občas čínsky, muž jí něco bezmocně zašeptal, snad ji chtěl utěšit, rozumět mu v tuhle chvíli taky nebylo. L. stále dokola rozpačitě opakovala: „No a jinak? Co práce, život a tak.“ Na nic z těch otázek jsem ji nedokázala odpovědět a myslím, že ani ona o žádnou odpověď nestála. Nebe bylo kovově šedé.
Když jsem za půl hodiny doprovodila L. k vlaku a vracela se vyčerpaně domů, potkala jsem v nádražní hale zase ty dva. Ona měla kolem krku mužův pestrobarevný šátek, sotva mu sahala po prsa, on držel její brašnu, jeho obří nohy se i zdálky trochu třásly. Zřejmě se loučili. Nesmyslně, dost nešikovně stáli vedle jezdících schodů. Nestáli, trčeli. Jako nějací náměsíční mravenečci. Mimo sebe a jako by už dávno mimo tento svět.
Od pátku každý den prší nebo aspoň chvíli mrholí. Zase se nestavím na hřbitov, protože tady neleží jediný můj předek. V sobotu narozeniny jedné mé známé z Kreuzbergu. Na svátek všech zemřelých. Noční cesta pěšky domů, zase v dešti, cesta lemovaná běžícími adolescenty v maskách smrti. Mezi slavícími živoucími mrtvolami s kreditkami v kapsách leželo v ulicích kolem Warschauerstr. i několik bezdomovců bez masek. Slavili další den přežití. Anebo taky dušičky.
Čert ví.
29. 10. 2013
Když mně se nelíbí už jen to slovní spojení: rozhlasový pořad, radio-programm. Čirá ošklivost. Copak se filmovému dokumentu říká filmový pořad? Takové hrubiánství v názvu vlastně už přímo předjímá skutečnost, že v radiodokumentu už o žádnou překvapující kompozici jít v budoucnosti nemá.
Rozhlasové dokumenty na Prix Europa stály letos opravdu za starou bačkoru. Žádný Pajk Malinowski, žádná poezie, žádný risk, to už spíše formalistní chlad, sázka na jistotu, hladkost tuhé konvence. Po týdenním poslouchání většino