Deník
Jako majitel nakladatelství Petrov jsem vymyslel pravidelné měsíční „deníky“ spisovatelů, které pak bavily návštěvníky petrovského webu déle než dva roky. Jako autor jsem se jim úspěšně téměř stejně dlouho vyhýbal. Podlehl jsem teprve v květnu 2005, krátce po svém návratu z půlročního pobytu v Austrálii. Nikdy předtím ani potom jsem si žádný deník nepsal, ale nemohu popřít, že po tu krátkou dobu mě to docela těšilo.
1. 5.
Neděle je dobrý čas k psaní deníku. Není co dělat… tedy… ne že bych měl jindy co dělat, ale ve všední dny bývám dost nervózní z toho, že nic nedělám, a nemůžu se pak na nic soustředit. V neděli je to lepší, někdy. V neděli taky mívám (někdy) myšlenky… Koupil jsem si u Barviče Bomby nad Brnem. Fotka šaliny trefené na Joštové tam ale nebyla. Stejně už mám tu scénu napsanou. V Academii jsem si koupil Rothkeho a Architecture now: Taschen má výročí a prodává některé knihy se slevou. Seděl jsem na náměstí na zahrádce, listoval knížkama, popíjel campari s džusem a čuměl na baby. Myšlenky jsem měl až doma. Co mě aktuálně trápí? Myslím si, že by spolu lidi neměli pořád tolik mluvit. A taky by se neměli pořád tolik stýkat. Myslím, že jim to nedělá dobře; zvlášť některým. Těším se na Sanju Grobovšek; prý je takový „modelkózní“ typ, říkali kluci. Mám nového koníčka: tři týdny po návratu z Austrálie panikařím, že jsem zapomněl všechno, co jsem se tam naučil. Měl bych si domluvit schůzku se svým novým učitelem, Angličanem, ale pořád ten telefonát odkládám… Jenže ve zprávách na Primě říkali, že za deset let bude anglicky mluvit polovina planety a že ten, kdo to nezvládne, bude jako hluchý a němý. (Čímž by se, mimochodem, vyřešilo mé trápení, viz výše. Otázkou je, jestli mě za deset let nebude už trápit něco jiného…) Psát deník je strašně lehké. Jdu do kina na Scarlett Johansson, to je fakt dobrá baba. Bill Murray o ní řekl, že „nekecá a maká“… To je reklama!
2. 5.
Tak je to tady… a stalo se přesně to, co jsem si nejméně přál: Život sám mi dodal námět! Pochopitelně jsem doufal vydrbat s celým deníkem tak, že budu první týden psát o koalách a eukalyptech, druhý týden o turné s Vieweghem (zasněné průhledy Moravou!), pak se hodím marod a nakonec to celé shrnu na dvou stranách. Jenže… Dnes jsem si šel vyřídit novou občanku (když tu starou mi ukradli čtyři dny před odletem do Austrálie) a hned se mně ta ponávratová realita začala zahušťovat. Ve stejný den, kdy skončí mé dočasné angažmá deníkáře, si mohu vyzvednout svůj nový ID (jak říkáme my kluci, co jsme se teď hodně učili tu angličtinu) – a proto vás musím už teď upozornit na to, co patrně nastane hned poté. Patrně hned poté napíšu článek do novin a ten se bude jmenovat MILÝ STÁTE, POLIB SI PRDEL. Jelikož ho nikde neuveřejní, stáváte se vy, návštěvníci petrovských stránek, již nyní exkluzivními držiteli informace o tom, co trápí básníka Reinera. (Kromě toho, že spolu lidi moc komunikujou.) Básníka Reinera trápí až sere, že mu stát chce dát pokutu za to, že si požádal o novou občanku pozdě. Ale jaký, do prdele, pozdě?! Co se mému státu stane, když si nevyřídím novou občanku do patnácti dnů?! Co se zhroutí? Vo co jim do prdele de?! Můj pokus o rozumný přístup, za který jsem považoval vysvětlení, že čtyři dny před odletem na půl roku do zahraničí jsem měl jiné starosti než si vyřizovat novou občanku, o které jsem věděl především to, že ji příštího půl roku nebudu k ničemu potřebovat, bojkotovala paní za přepážkou prohlášením, že to za mě mohl vyřídit kdokoli jiný… ALE PROČ BY TO HERGOT KDOKOLI JINÝ DĚLAL?! Chtěl jsem pokojně dojít blížícího se důchodku, ale není vyloučeno, že ze mě nakonec bude hrdina, bojovník za občanská práva, umlčený státním aparátem… a to vše nejspíš proto, že tu pokutu odmítnu zaplatit a státu řeknu, aby si mou novou občankou (kterou mi jistě odmítnou dát) vytřel příslušná místa. Hlavně si musím s některým ze známých sochařů domluvit, aby odlil mou podobu do bronzu dřív, než mě odkliděj. Chci, aby pomník Neznámého Občana měl mou utrpením zrůzněnou tvář.
3. 5.
Navzdory zlým hochům z Vítrholce, kteří dorazili v nejsilnější možné sestavě, jsme si předali s kamarády tolik pozitivní energie, až se z toho slovutný autor dočista omámil – a to bez požití alkoholu. Já sice na pozitivní energii strašně věřím, ale pro jistotu jsem to posichroval sedmičkou irské whisky. Tím se nechlubím, tím si jen dělám alibi na všechno, co tady a teď vyplodím… Je deštivé ráno po křtu básnické sbírky Milana Ohniska… Byl jsem na stavbě. Předchozí stavbyvedoucí se zbláznil; jeho nástupce říká, že „měl přihodu“ – hraju si s konotacemi a připadá mi to docela srandovní. Nový stavbyvedoucí je na první pohled normální, ale teprve se rozkoukává, takže toho o mém příštím domě ví zhruba tolik, co já, tedy žalostně málo. Ale ujistili jsme se, že uděláme vše pro to, aby věc dobře dopadla, předali jsme si trochu pozitivní energie (heč, vy desperáti z V.) a pak už jsem konečně mohl vyrazit na snídani do své oblíbené snídaňové pekárny (jak by asi napsal Michal Viewegh). Včera byl naprosto hroznej den. Čtyřicet minut jsem ve vlastním bytě nemohl najít rifle, ani v jednom ze sedmi obchodů, které jsem s narůstajícím zoufalstvím obešel, jsem nenašel polobotky, které by se mi líbily, nepodařilo se mi otevřít soubor z cédéčka a bylo dusno a špatnej tlak. Já jsem se tomu všemu ale postavil čelem – a večer jsem se ožral, jako by se nechumelilo. (Těší mě, že nejsem žádná padavka.)
Za chvíli jedu do Prahy, kde už se k počítači a internetu nedostanu, a tak vám rovnou řeknu, co se ještě ve zbytku dnešního dne uděje. Půjdeme s Michalem Vieweghem na kafíčko a vydzunkneme přitom sedmičku červeného, abychom snáze přestáli následující autogramiádu. Ještě předtím si podám ruku se svým prvním živým miliardářem, panem Michalem Horáčkem. Moc se na to těším! Po autogramiádě si uděláme s Michalem (V.) „takový klidný večer“, během kterého se budu snažit rozptýlit jeho chmury ze špatných kritik, a přitom se dorazíme dalšími sedmičkami červeného. Já mám prostě rád, když je život takovej jako pestrej. Dbám na to, abych se nikdy neožral ve středu tím samým, čím jsem se ožral v úterý. Schvaluje mi to devět doktorů z deseti. Ve skutečnosti totiž člověka neubíjí chlast, ale jednotvárnost.
8. 5.
Přemýšlel jsem, jestli není trochu škoda jenom tady tak nezávazně plkat, a dospěl jsem k závěru, že je. Celebrity jako já přece mají více povinností než obyčejní lidé, přinejmenším – když už jsou tolik na očích – by se měly snažit být tak trochu vzorem pro ostatní… Nevím, jestli se mi to až dosud v mém deníčku dařilo, ale teď se na to rozhodně víc zaměřím. Pro začátek zkusím něco lehčího. Dnes si, milý čtenáři, ukážeme, že život celebrity se od toho tvého v zásadě tolik neliší. Předpokládám, že takové zjištění tě potěší! Jinými slovy: i život celebrity se skládá z okamžiků světlejších a temnějších. 1)Světlejší okamžik: Před chvíli odešel pan architekt Línek s chotí. Přijel mi ukázat můj příští dům v Bílovicích. Model mi tu nechal, abych se mohl kochat. Teď jsem si dal v kochání malou pauzičku, ale až si splním svou milou povinnost s deníčkem, ještě se k tomu hodlám vrátit. 2)Temnější okamžik: Přišel jsem domů ožralý asi o půl osmé ráno, spal jsem tři hodiny, kvůli vybitému mobilu a nabíječce zapomenuté v Praze jsem musel rezignovat na předběžně domluvenou snídani s jednou hezkou paní, hlava mě bolí jako střep, v bytě to vypadá jako po výbuchu atomové pumy – a zítra zase na týden odjíždím. 3)Světlejší okamžik: Včerejší večer jsem započal decentně; večeří se svou ex-chotí Jitkou a jejím jihoafrickým přítelem (bělochem). Strávili jsme společně skoro čtyři hodiny a povídání (v angličtině!) mi docela šlo; večeře v Brabanderu byla tradičně výborná. 4)Temnější okamžik: Jedna hezká a inteligentní paní mi naznačuje a jindy i naplno říká, že jsem tyran a hovado. Myslím si, že má pravdu. (Svým způsobem.) 5)Světlejší okamžik: Koupil jsem si malou monografii Hundertwassera. Krásné obrázky! Přímý vliv Klimtova dekorativismu zjevný, ale Hundertwasser je pestřejší, barvy úplně křičí, ne, spíš na vás vesele volají. Sám mistr vypadá na obrázku číslo 27, kde sedí v papaše, jako čečenský vůdce. 6)Temnější okamžik: Po deseti měsících jsem začal zase kouřit a roste mi panděro.
9. 5.
Jímavé, kontemplativní zápisky z prvního týdne nyní vystřídají ostré, úsečné črty. Dobrý deník musí i stylově reflektovat proměny svého autora. Žvavého, dobráckého strýčka Marcina totiž vystřídal včera navečer zubatý vlk Reiner. Začalo nám turné. V Brně jsme to pořádně roztočili a Michal Viewegh pozval osobně na panáka všech sedm čtenářů, kteří dorazili. Vzpomněl jsem si na Járu Cimrmana, který byl první, kdo exaktně prověřil, že vyfukováním cigaretového dýmu do lavoru s vodou zlato nevzniká. Podobně i my jsme ověřili, že když se zvolí špatný termín, špatné místo a k tomu se zanedbá propagace, nikdo na čtení nepřijde. Dnes vyrážíme do Vyškova a Prostějova. Síly však musíme šetřit zejména na čtvrtek, kdy máme čtení v Ostravě. Právě tady se nám loňské čtení moc vydařilo: pokud mě paměť neklame, zpívali jsme o půl třetí v karaoke baru na Stodolní „vodu, čo nás drží nad vodou“, Michal se podepsal několika ostřejším slečnám na pupíček a jedné na slovenskou vlajku. Měl jsem sen o žízni. Zajímavé na něm bylo, že nebyl trýznivý, ale naopak slastný: byl jsem pořád žíznivý a opakovaně jsem ukájel žízeň obrovskou spoustou vody. A taky jsem dnes ráno zašel k holiči. Poté co už vybledlo mé australské opálení, jsem tedy shodil i australsky dlouhý vlas, a tak poslední připomínkou, že jsem někdy někde byl, je bordel v bytě, který dosud pietně uchovávám. Dnes je to přesně měsíc, co jsem se vrátil… Pominu-li týdenní chřipku, mohu konstatovat, že jsem v opakovaném ožírání ztratil všechny příjemné pocity z několika prvních dní, aniž bych přitom něco nového dostal, neřkuli udělal. Neumím už o sebe vůbec pečovat. Život mi nějak nejde – a ani moc nevím, čím to je. Abych citoval sám sebe: Mám se dobře, ale cítím se spíš špatně. A tak hurá na turné; rozdávat radost lidem.
11. 5.
Dneska vyrážíme do Opavy, kde je beseda až od šesti. V pondělí jsme byli ve Vyškově, v místní moderní knihovně, přišel pan místostarosta, sál narvaný, růže, projevy, sečteno a podtrženo: největší událost ve městě od průjezdu Napoleonových vojsk. Čas od času se stane, že některá mladá, patřičně zmatená čtenářka si přijde po besedě i pro nakladatelův podpis: ve Vyškově jsem jich rozdal tak čtyřicet! Pro mě to byl mimo jiné triumfální návrat do města mých studií na vojenské vysoké škole… Přemítám, co tak zajímavé o tom říct, ale napadají mě pouze hlučné a zmotané noční návraty z restaurace Kojál… po jednom z nich spadl z jakési římsy a zabil se můj kamarád Luboš Horký. Pohřeb ve Zlíně, na místním krásném lesním hřbitově. Salvy ze samopalu a zdrcený, plačící otec. Říkal mi Pavel Jungmann, že je v mém deníku pořád jen nějaký chlast a ožírání. Je to pravda? Pokud ano, zjevně se mi nedaří postihnout plnost a bohatost života, který je mi žíti. Ve zlínské Potrefené huse jsem měl včera výborné tagliatelle s kuřecím masem a čerstvými hříbky, např. Když jsme večer popíjeli výborné červené od Špalků v Jungmannově venkovském domě, měl jsem několik hlubokých myšlenek, ke kterým se rozhodně nechci teď, za střízliva, vracet. Michal má nový svetr z Bushmana a světle hnědé mančestráky, které mu docela seknou. Právě si ve vedlejší místnosti dělá poznámky ke své příští knize, kterou má být, shodou okolností, deník! Jeden si tenhle rok bude muset dávat velký bacha na to, co říká, neřkuli dělá. Přišla mi esemeska od Katji Subic, jdu ji něco hezkýho napsat.
12. 5.
Když jsem před třiadvaceti lety chodil s Dášou z Poruby, visel nad ní černý mrak téměř pořád, bez ohledu na to, jaké bylo jinde počasí. Nejhorší na celé tehdejší Ostravě ale bylo to, že jsem byl plachý panic… a tu musím se Dáši – krásné, černovlasé reprezentantky haviřskeho kraje – dodatečně zastat: ta mě totiž do postele pustila, kdykoli se naskytla příležitost… a trpělivě čekala, až se konečně pochlapím. Jenže já se bál, a tak nebylo NIC. (Za vlastní neschopnost jsem ji pak potrestal dlouhým vyčítavým dopisem, po němž následoval rozchod… Psaní mi šlo vždycky dobře.) Dnes má Ostrava Stodolní, spousty pěkných bab v ulicích, na univerzitách a v barech, které mě už neděsí, a specifické kulturní milieu. Stojím před klubem Atlantik, svítí pozdní sluníčko a já si říkám, že by se tu dalo žít. Vtom zdálky po chodníku připlouvá asi padesátileté Dlouhé Bidlo. Konstrukce, na níž se pohybuje, je k neuvěření prostá, a proto obtížně popsatelná. Představte si dvě plná kola o poloměru dvacet centimetrů. Mezi nimi plošinku akorát na dvě chodidla. A uprostřed tyč s krátkými řidítky, která se vzápětí ukáže být dlouhým joystickem. Dlouhé Bidlo chce Michalovu knížku s podpisem pro maminku – a my si můžeme zajezdit. Celá věc se ovládá kineticky: při předklonu zrychlujete, při (mírném) záklonu zpomalujete. Maximální rychlost 27 km/hod, což je na chodníku až až. Tento mírně přeludný zážitek se završuje poté, co v motorkářské bundě dorazí kamarád Dlouhého Bidla – absolutní zhulenec s měsíčkem na tváři a totálně zhuleneckými dotazy. Jako každý „věřící“ ví, že žít se dá jen dvěma způsoby: s hulením, tj. dobře, nebo bez hulení. Přikrývám svých šest fernetů dvěma prásky, po kterých pak svištím další dvě hodiny; byl to samozřejmě skunk. V go-go baru strkám stovku za gumu růžových krajkových kalhotek, které jsou navlečeny na něčem mimořádně roztomilém (jak se alespoň tou dobou domnívám). Michalovi se tu nelíbí; považuje tenhle „způsob prezentace“ za laciný a vulgární. Podle mě ide o to, zda je příslušná roba pěkná, nebo ošklivá. Ale nehádáme se. Což mi konečně umožňuje prozradit tu v deníčku něco na sebe… i kdyby mě hoši z Vítrholca měli považovat za zvrhlíka z nejhorších. Jezdíme s Michalem tohle moravské turné nějakých osm let. Prakticky to znamená, že jsme spolu týden nepřetržitě, bez oddechu, od rána do… rána. A ještě pořád mě to baví! Michal je člověk stvořený pro kamarádství, je ohleduplný, vtipný, má hezký vztah k alkoholu i smysl pro dodržování elementárních pravidel. Fakt. Jen by měl trochu zhubnout, ale říkal, že to do léta dá do pořádku!
14. 5.
Turné jsme zakončili včera v Uherském Hradišti. Místní knihkupec Janoušek se za léta, co ho znám, propil k dokonalému blábolismu. Doporučím pánům Dryjemu a Kopáčovi, aby ho kooptovali do Surrealistické skupiny co geniálního laika. Jeho neutuchající radost z vyprávění příběhů, v nichž nevšedním hrdinou je stále jen on sám, dělá ve spojení s hladinkou udržovanou permanentně mezi dvěma a třemi promile skutečné divy. Příští rok Hradiště vypustíme.
Po návratu do Brna jsem zavolal mámě, abych zjistil, co je nového. Babička byla minulý týden v nemocnici na vyšetření… a je to rakovina na plicích, s metastázami v žaludku i játrech. Vzhledem k jejímu věku (87) už ji nebudou trápit žádnou chemoterapií. My v naší rodině moc nehořekujeme… ale je to deka, když to má člověk najednou takhle přímo před ksichtem.
15. 5.
Byl jsem za mámou v práci, bavili jsme se o praktických věcech. Má letět v červenci s vnukem (mým synovcem) Philipem do Ameriky, na měsíc. Mají už koupené letenky… Babičce dávají doktoři pár týdnů, možná měsíců… máma je její jediné dítě, i když už třiašedesátileté.
No, jsem z toho turné hrozně utahanej. Bolí mě v krku. Včera jsem zařval jako tur, když Čajánek vyrovnal na 1 : 1 – a pak jsem hodinu myslel, že mi hrdlo upadne.
V Kunderově Pomalosti je slovíčko, které jsem nenašel ani v jednom ze tří (včetně toho největšího, který existuje) výkladových slovníků: advertently. Vtip je v tom, že kontext věty dává tomu slovu jasný obsah – opačný k celkem běžně užívanému inadvertently, bezděčně, tedy záměrně. Češi (tedy anglicko-české slovníky) na rozdíl od Angličanů takové slovíčko znají (!!), pouze mu dávají jiný význam, pozorně. Tak jak je to, přátelé angličtináři?
Pro ty, kdo čtou Reinerův deníček pravidelně a pozorně, mám dobrou zprávu: ve Vaňkovce jsem si dnes dopoledne koupil ty boty.
18. 5.
Musím se vám s něčím pochlubit. Letos v lednu mi v americkém Ellsworthu (Maine) vyšla taková skládačka se třinácti básničkama z poslední knížky. Ale to ještě není ono. Vydavatel totiž rozeslal (jako obvykle) pár stovek výtisků na adresy členů pomyslného klubu – a dnes mi přišel dopis ze San Franciska, odkud mi vydavatel Bert Benson píše, že mu ty básničky připadaly fantastic a ze by ve své edici Art Bureau taky rád nějaké Reinerovy texty vydal. Jářku, mí Američané mi rozumějí! Je nejvyšší čas, abych se začal cítit jako básník ve své vlasti nedoceněný!
Taky mi zavolala Markéta z Japonska. Nebylo to úplně zničehonic: napsal jsem jí pár vět o tom, jak je mi smutno. Markéta babičku zná; jednou jsme tam spolu umývali okna a byla to veliká prdel.
Dnes odpoledne jsem jel babičce vytáhnout ešusy z gauče. Vypadala docela dobře a když se rozvykládala o tom, jak záviděla bratrovi Evžíkovi zuby a jak se Mirkův (ex-manželův) bratr Slávek dovedl zastat své ženy Marie před tchýní, tak z ní sršela energie skoro jako za starých časů. Tyhle věci, které se staly až po druhé válce, má velmi živě v paměti. Taky jsem jí přinesl svou fotografii, na které se směju. Přesně takovou si totiž (velmi usilovně) přála, a tak jsem při dopoledním nákupu v Tesku vlezl do budky a vyblejskl jsem se. Vypadám na té fotce jako šedesátiletý dement – a myslím to vážně. Šedesátiletý proto, že včera byl v Brně Ivan Wernisch – první pivo jsme zvedli v jedenáct dopoledne a domů jsem přišel ve dvě ráno! Dement proto, že se snažím usmívat. Ale podle babičky jsem moc hezký kluk.
Mimochodem, okolo půlnoci jsem se U Dána dozvěděl od básníka Ondry Slabého, že můj deníček je trapný. Jsem rád, že nám ti mladí pořádně šlapou na paty! Taky jsem rád, že se Ondra nebojí říct mi svůj názor pěkně do očí, přestože jsem ve svém nakladatelství vydal jeho poslední sbírku. Ostatně jsem mu řekl, ať si políbí prdel… Nebo jsem to aspoň říct chtěl, teda.
20. 5.
Konečně klid! Dva dny jsem nepil a včera jsem vykouřil dvě cigarety a udělalo se mi blbě. Chtěl jsem jít na něco do kina, ale nedávají nic, co by za to stálo. Hvězdný války mě nudí. Skoro každý den dopoledne mě bolí hlava. Odpoledne se jdu na Petrov podívat na třetí svatbu kamaráda Škody. Bere si Terezku, tanečnici, kterou znám ze sauny. Navečer jedu do Kunštátu. Musím si (u pana Halase!) vyměnit zimní gumy za letní a budu si číst Nabokovovy povídky. Ty se dají číst jen v Kunštátě, kde je všechno o hodně pomalejší. Taky se chci poprvé po návratu podívat na text, který jsem rozepsal v Austrálii. Včera jsem si chtěl koupit Knihu iluzí, o které mi u snídaně v Café blau vykládal Pitínský, ale ukázalo se, že jediný výtisk, který knihkupec Ženíšek přivezl z Prahy, zakoupil u něj před pár dny právě J. A. P. Jelikož se však nechci chovat jako nafoukaný kapitalista, který si popojde knihu koupit o pár metrů vedle, ke konkurenci, souhlasil jsem s tím, že si ji nechám od pana Ženíška přivézt. Za odměnu jsem obdržel radu, že se zatím můžu těšit. Přemýšlím, jestli vyrazím příští týden ve středu do Akropole na Me´Shell… Me´Shell mám moc rád, ale do Prahy se mi nechce. A s kým mám jít? S Karolinou, která věčně nemá čas a na mé telefonáty reaguje s třídenním zpožděním? Škrabale Karle, nesehnal bys mi na ten koncert dva volňásky?
22. 5.
V pátek ve tři jsem byl na svatbě a jednu věc musím uvést na pravou míru: Škoďák se ženil teprve podruhé; zbytek platí (Terezka, sauna, a tak). Kněz – představuji si, že to byl Cikrle – vykládal hodně věcí a celé to bylo převážně srandovní, místy směšné. Takový to míchání světského a církevního obřadu je na hovno, já bych to udělal „buď, a nebo“. Ale řekl takovou zajímavou věc, jejímž výkladem si nejsem zcela jist. Nabádal oba novomanžele, aby byli trpělivě a vlídně s tím druhým „ve chvílích, kdy (dotyčný/á) ví, kým je, i ve chvílích, kdy to vědět přestane“. Takže buď mluvil eufemisticky o senilitě, nebo to je tedy filosofikum hodně hrubého zrna. Předpokládáme-li, že se lidi berou z lásky a v lásce, pak asi chtěl říct, že časem se partner promění v někoho jiného (třeba opadem lásky) a ty bys měl s tím někým jiným fungovat dál, jako by se nechumelilo… Jaká je promlčecí lhůta na partnerovy „skryté vady“?
A propos: do Kunštátu jsem neodjel. V pátek odpoledne jsem kohosi potkal a sobota se mi zvrhla v lazy day; povalování v posteli, bloumání po městě, čtení Kundery v Potrefené huse (k tomu koleno s hořčicí; přece jen je to český autor, i když ho člověk musí číst anglicky), pak s grapou v Rendez-vous. A nakonec podivnost, za kterou bych se měl stydět… ale já ne. Četl jsem si dvě vlastní knížky. Rád bych řekl, že to nikdy nedělám, ale upřímně mohu říct pouze to, že to nedělám často. Tentokrát jsem měl přinejmenším dva omluvitelné důvody: jednak jsem hledal, co ze starších věcí by se dalo přeložit, jednak jsem chtěl vědět, jestli by mě bavilo číst své starší věci víc, než ty poslední… jeduť do Liberce na čtení, kde hraji básníka. Zjistil jsem, že jo. Zjistil jsem, že mám jak Decimy tak (zejména) Tání chůze raději než Staré a jiné časy. Nějak se v nich víc poznávám. Což možná okrajově souvisí s tím, co říkal (pseudo-)Cikrle v Chrámu Sv. Petra a Pavla.
V neděli pak heroický den! Uklízel jsem – konečně!! – několik hodin, takže i můj byt se začíná pomalu podobat něčemu, co znám. Tohle potřebuju, abych se trochu uklidnil…
Trochu jsem se uklidnil.
P.S.: Taky jsem vypral dvě pračky.
24. 5.
Tak na ten koncert jedu. Škrabal Karel prý sice nemá čas číst si tyhle internety, ale neva… Já koneckonců taky na tu jejich kapelu nechodím. A když už chodím, tak ji neposlouchám, i když se tvářím, jako že to hrozně žeru. Jsou to takoví „Rámusilkové“, jak jim srandovně říkáme s kamarády od popu. Hle, důkaz, že nekecám: Po koncertě Me´Shell jdu na dotočnou nového cédéčka Monkey Business, kam jsem pozván. Tedy asi, protože u funkerů člověk nikdy neví. Ostatně, ani u básníků člověk většinou neví. Ten mejdan má být v Kocábově vile, kde se deska míchala, ale na tom nic není: už jsem tam stejně byl. A vyprávěl jsem Kocábovi ten vtip, co mi řekl pár dnů předtím básník Zeno Kaprál (o té impotenci a rakovině na krabičce od cigaret), a jak ten se smál! A pak říkal taky nějakej vtip – a já jsem se taky moc nasmál. Nejdeme si přece po krku, že?
Děcka, deníček je skvělá věc, ale řekl bych, že ten měsíc je tak… akorát. Co taky porád?! Byl jsem v pondělí na Bítově? Byl. Byl to fajn výlet? Byl. Padlo definitivní rozhodnutí, že se na Bítově udělá po pěti letech vzpomínkový dvoudenní mejdan? Padlo. Takže se tam někdy koncem září všichni uvidíme, ale co ještě okolo toho… Nic. Šel jsem pak večer na Hruškovo čtení na Skleněnku? Šel. Přišel jsem tam o hodinu později, protože začínali nesmyslně v sedm a ne v osm jako vždycky? Přišel. Zmastil jsem se, hruška nehruška, jako obvykle? Ne. Zmastil jsem se ještě o trochu víc než obvykle. Bylo mi dokonce trochu špatně, ale neblinkal jsem.
V úterý na stavbě s Liborem Havlíčkem, který mi „trochu pomůže“ s interiérem. Dům se mu docela líbil – jenom by zboural většinu zdí, které tam dosud ukrajinští dělníci v potu tváře vztyčili. Zeď nosnou obcházel mlsně asi pět minut, ale pak nad ní mávl rukou… a bylo to, jako by říkal, však si tady stůj, ubožačko, ty mi za to ani nestojíš. Hned poté v realitce další kolo jednání okolo bílovického pozemku. Další věc, do které bych se měl bez odkladů pustit. Jenže já se rozjíždím hrozně ztuha. Tu a tam nějaký izolovaný, spíše drobný čin (např. vysávání v ložnici): to už zvládám. Ale systémové jednání, série jednání, mnohdy nepříjemných… kéž by to tak za mě někdo mohl udělat!
Však dosti fňuku! Kdyby mi v sedmnácti někdo řekl, že budu žít život, jako je tento, řekl bych mu, uber, hochu, padesát procent a já budu dokonale šťastný. Musím si to často připomínat.
(Ve skutečnosti si to připomínám denně, jenže to vůbec nefunguje.)
26. 5.
Koncert Me´Shell zahájil dýdžej, který nejprve podstatně vylepšil Beastie Boys přimícháním zajímavějších spodků a potom potěšil dušičky poperů Jacksonovským setem Can you feel it, Wanna be startin´ somethin´ a Billy Jean. My, mládenci z Monkey Business crew, jsme si to užili dvojnásob, taky proto, že už jsme v tu chvíli věděli od pořadatelů, že naše milovaná Me´Shell nehodlá během celého koncertu „ani kváknout“, což u zpěvačky zamrzí. A taky že jo. Maličká, v červené pletené čepici, zalezla s basovkou do druhé řady a odtud neúprosně dirigovala šest urostlých černochů. Projekt, s nímž jezdí už dva roky, je skvělou ukázkou moderního, černého, amerického, nicméně jazzu. Vzhledem k tomu, že „mankáči“ založili před pár dny Klub nepřátel jazzu, dovedete si představit, jak se asi na koncertu odvazovali. Ještě že dorazil i Ondra Bezr, jinak bych neměl s kým sdílet radost z toho, co partička i s tou prťavou autistkou na pódiu předvedla. Jediná námitka: fakt by tyhle lidi neměli tolik hulit. Tráva poněkud deformuje vnímání času, takže vás pak během takového koncertu párkrát napadne moudrost Oličova Velkého Strážce, podle níž „předností jazzu na lodi je to, že se vzdaluje od břehu“. Jak asi tušíte, Jirka Olič (velký příznivec post-punkových Pixies!), by do Klubu vstoupil bez váhání.
Po koncertě se jelo na dotočnou. Kocábova vila v Tróji je obrovská a má krásnou terasu, na které se včera dalo popíjet. Vyhlídka na Prahu je odtud úchvatná (pokud vás samozřejmě uchvacuje něco tak blbého jako čumět na Prahu), Výběři zahráli dole ve studiu na počest M.B. malý koncert s jednou novou skladbou na závěr, o které se dá říct, že to byli tak trochu Rage Against the Machine, akorát bohužel bez toho potřebného „rejdže“. Ale jinak byl večírek moc hezkej, hodně povídání o muzice, což mě baví, a taky spousta pěkných holek okolo: to už k rokenrolu prostě patří. Jedinej problém tkvěl v tom, že jsem se celej den pořádně nenajed´ (sic!) a navíc jsem nasával už od šesti, takže se mi poměrně brzy neudělalo dobře a musel jsem se spakovat. Vzpomínám si, že těsně předtím, než jsem si pocébral svou světlou mikinu irskou whisky, povídala si se mnou na schůdkách na terase moc hezká a milá slovenská partnerka Vráti Šlapáka (textaře M.B.) a já, místo co bych přiměřeně koketoval nebo se alespoň snažil být podobně hezký a milý, jsem se musel soustředit na to, abych se nepozvracel. To se mi sice povedlo, ale asi se shodneme na tom, že v podobném stavu už si člověk večírek tolik nevychutná.
Když jsem potom u zoologické potácivě čekal na taxíka do Nuslí, napadlo mě, že bych o sobě pomalu měl přestat tvrdit, že jsem už léta tak trochu alkoholik. Ono to bývalo docela vtipné, dokud jsem vedle pití stihl udělat ještě spoustu jiné práce… a tudíž se to dalo chápat jako taková milá sebeironie. Ale teď?
30. 5.
Zima má zásadní podíl na vzestupu euro-atlantické civilizace. To není žádný objev, jen mi to poslední tři dny znovu připomněly. Nejde jen o to, že si v teple všechno, co potřebuješ k jídlu, utrhneš na stromě, a že si v teple nemusíš stavět barák. Jde o to, že v teple, jaké bylo teď tři dny, se ze známých činností dá provozovat tak spánek… a i to obtížně. O tom, že by člověk dělal něco hlavou, nemůže být řeč. A přece, hleď, slavné vítězství Ducha nad Celsiem: píšu předposlední stránku svého deníku.
O víkendu jsem byl s kamarádem Romanem na výletě, jakých jsme zamlada dělali spoustu. Bylo to moc fajn „retro“. Courání se autem po okreskách, venkoncem zbytečné zastávky v obcích jako je Brtnice nebo Majdalena. V Chlumu u Třeboně skvělé koupání v rybníku, který měl zcela nepochopitelných (cca) třiadvacet stupňů, nebo co. Na zpáteční cestě Slavonice a Podhradí nad Dyjí, kde musím vždycky přebrodit jez pod skálou. Tvářil jsem se u toho jako hrdina, dokud Roman neprohlásil, že jsme v minulosti ten jez dokonce sjížděli po zadku. A že já jsem se odvážil teprve poté, dodal, co ho sjel nejen on, ale i obě slečny, které byly tenkrát s námi. Ale víte, co je to ve skutečnosti odvaha? Neschopnost domyslet možné následky…
Pondělí? Vzdor vedru, a tudíž se zatnutými zuby, první klasicky pracovní den po osmi týdnech. Itinerář do konce týdne nabitý pracovními schůzkami a očekávanými výkony. Návrat skončil.