Ondřej Horák
[*horak.jpg>]
**narozen roku 1976 v Českých Budějovicích | vystřídal vícero zaměstnání, dlouhodobě je redaktorem (Tvar, Lidovky, Hospodářské noviny) | aktivně se zajímá o fotbal, stolní tenis, gastronomii | nedávno vydal román Dvořiště**
*** **29. 1. 2014** A na závěr Van Nordenova lamentace z *Obratníku Raka* Henryho Millera: *„Tuhle večer jsem se jí z lítosti ujal – a co myslíš, že si ta střelená kráva udělala? Do mrtě si ji oholila... nezbyl jí tam jedinej chloupek. Měl jsi už někdy ženskou, která si oholila čubinu? Pěknej hnus, ne? Ale taky sranda. Tak trochu šílenost. Vůbec to nevypadá jako kundíra: spíš jako mrtvá škeble nebo něco.“ Popisuje mi, jak se v něm probudila zvědavost, vstal z postele a došel si pro baterku. „Přinutil jsem ji, aby si ji roztáhla, a posvítil jsem si tam baterkou. Měls mě vidět... byla to hlína. Tak mě to vzrušilo, že jsem na samotnou holku úplně zapomněl. V životě jsem žádnou kundu takhle nezkoumal. Někdo by si myslel, že jsem do tý doby žádnou neviděl. A čím víc jsem se na ni koukal, tím míň zajímavá mi přišla. Z toho je vidět, že na ní vlastně není nic zvláštního, zvlášť když je oholená. Punc tajemnosti jí dodávaj právě chlupy. Proto sochy nechávaj člověka chladným. Jen jednou jsem viděl na soše opravdovou kundu – byla od Rodina. Měl by ses na ni jít někdy podívat... má hodně roztažený nohy... mám dojem, že snad ani neměla hlavu. Byla to jen kunda, dalo by se říct. Kristebože, vypadala děsně. Jenže problém je v tom, že všechny vypadaj stejně. Kdy se díváš na oblečený baby, představuješ si všechno možný: připisuješ jim individualitu, kterou samozřejmě nemaj. Maj jenom čárku mezi nohama a tebe to šíleně vzruší, a často se na ni přitom ani nemusíš dívat. Víš, že je tam, kde má bejt, a myslíš jenom na to, jak ji ucpat svým lomcovákem; jako by za tebe přemejšlel tvůj pták. Je to iluze! Celej se rozpálíš kvůli velkýmu kulovýmu... kvůli škatuli, která chlupy má, nebo taky nemá. Je tak absolutně nesmyslná, že jsem na ni hleděl s okouzlením. Určitě jsem ji zkoumal nejmíň deset minut. Když si ji člověk prohlíží takhle, jakoby nezaujatě, napadaj ho zvláštní představy. Pořád někde slyšíš, jak je pohlaví tajemný, a pak zjistíš, že to není nic – jen prázdná díra. Nebyla by sranda, kdybys uvnitř našel harmoniku... nebo kalendář? Ale není tam nic... vůbec nic. Je to hnus. Málem jsem z toho zmagořil... Hele, chceš vědět, co jsem udělal pak? Dal jsem jí jeden rychlej kolík a vyprdnul jsem se na ni. Jo, vzal jsem si knihu a čet jsem si. Z každý, i ze špatný knihy se dá něco vytěžit... ale kunda, to je jen vyložená ztráta času...“* *** **22. 1. 2014** *Televize má úžasnou potřebu a schopnost udělat z člověka orangutana. Teprve ten může přes obrazovku začít cosi vzkazovat.* To píše Petr Hruška v textu *Televizáci*, jenž je součástí oddílu *Odstavce*, který se objevil v souboru básníkova díla z roku 2004 s názvem *Zelený svetr*. Přečetl jsem si ho teď znovu, když jsem nejprve zvěděl, že Petr pozbyl ve vlaku dva sešity s rukopisy, potom, že o tom píše plno lidí na facebooku, potom, že si z toho patetického oznámení ztráty plno lidí na facebooku dělá legraci... A potom jsme si říkali, že by byla legrace, kdyby se o tom ještě dlouze a vážně mluvilo v televizi. Jenže vtip se vzápětí stal realitou, když – jak jsem byl upozorněn – o tom informovaly *Události v kultuře*, a to hned dvakrát, podruhé i s rozhovorem o tom, kdy kde který literát pozbyl jaký rukopis... Navíc v reportáži byl rozhovor i se samotným Petrem, samozřejmě ve vagónu, pak tam byly záběry, jak z něj vystupuje, jak prochází nádražím... No, vlastně z něj zas udělali krapet orangutana. A následně se o tom mluvilo minimálně taky ještě v pořadu *U zavěšené knihy*. A tak jsem se rozhodl, že Petrovi zavolám a zeptám se ho na to přímo, abych neměl jen toto mediální zkreslení. A když jsem ho slyšel, jak vyprávěl, že týden z toho byl zničený, tak mi ho zabylo skutečně líto – jeho smutek byl najednou autentický, důvěryhodný. Zatímco přes mediální cedník to znělo a vypadalo opravdu spíš legračně. *Důvěryhodnost* je velmi podstatná věc – a médiím se jí příliš nedaří dosáhnout. A to i proto, že se vždycky maličkostmi prozradí – v souvislosti se ztrátou rukopisu Petra Hrušky se třeba podvakráte mluvilo o „sbírce“. Což odhalilo, že v *Událostech v kultuře* nevědí, co to vůbec *Jedna věta*, kterou *Revolver Revue* vydává již nějakou dobu, je – vycházeli asi z toho, že Hruška je básník. Anebo jim křivdím a jen se nešikovně vyjádřili. Nejde o to, dělat tady chytrolína – ale právě tohle jsou ty maličkosti, které všechno znevěrohodní a potažmo diváka znechutí. Když moderátor prudce opraví hosta ohledně počtu knih přeložených do češtiny od letmo zmíněného autora a zasvěcení vědí, že i ta druhá číslovka neodpovídá skutečnosti... Když se místo Jaroslav Rudiš ozve Ladislav Rudiš... Když se o každém druhém říká, že je „jeden z největších“ či „jeden z nejvýznamnějších“, což v překladu znamená: „Vlastně ho neznám, ale mám takový tušení, že by moh bejt důležitej.“ Mimochodem, je pozoruhodné, jak se tady taktéž rozevírá propast mezi generacemi. Někdo kdysi proslulý přijede do Prahy nebo prostě umře (příjezd a úmrtí se ale kupodivu málokdy povede najednou) – takže je „jasné“, že se o tom musí udělat reportáž. Zároveň ale tahle práce často padne na mladého redaktora či mladou redaktorku, kteří toho dotyčného vůbec neznají – což v jednotlivých případech odkrývá malý rozhled redaktorů, případně to, že ona kulturní persona už měla být pominuta, neb její čas skutečně pominul, že je to tedy neseno jen jakousi starosvětskou „společnou zkušeností“: „... lidi ho znaj, to musíme udělat...“ Aby bylo jasno – ničemu se nevysmívám, nic nekritizuju, jenom se snažím pojmenovat příčiny, kvůli nimž českotelevizní kultura podle mě nefunguje. Rozdíl mezi těmi, co to dělají, a těmi, co to nedělají, a tedy to mohou lehce kritizovat, totiž nespočívá jenom v tom, že jedni to dělají, druzí nikoliv, ale především v tom, že ti první to vždycky nějak *udělat musí* – míněno naplnit vysílací čas pořadu. Ústředním problémem nového kulturního kanálu České televize pak je to, že buď se na něm bez ladu a skladu opakují věci z archivu, nebo běží pořady, které jsou nemastné neslané – takže to rozhodně není povedený start. Vždyť jediné, o čem se v souvislosti s ČT Art mluvilo, jsou problémy nebo průšvihy – někdo to nenaladí, něco se zrušilo, protože..., něco dalšího se zrušilo, protože..., někdo si někde hrál na provokativní nespoutance... Za více než čtyři měsíce existence tedy ČT Art nedokázal přinést nic pozitivního, nijak český kulturní prostor nerozšířil. A to především proto, že neumí najít výrazné téma a ani ho zajímavě uchopit. A to se vlastně týká kultury na celé ČT – pouze vyzobává věci z internetu či novin a časopisů stylem „něco je, až když my to zahrajem“. Pozvat k druhému dílu *Nymfomanky* do *Událostí, komentářů* „ekonomickou komentátorku“ (obě slova opravdu v uvozovkách), která napsala jakýsi článek o tom, že dneska je všude sex (zatímco ještě včera asi všude byly úrodné lány), je opravdu zoufalou snahou o efekt – zvlášť když se pak potvrdí, že ta nebohá žena nemá co říci a že ani není, na co se jí ptát. Na ostrovtipnou otázku, jak to, že ekonomická komentátorka napsala tak znenáhla článek o sexu, dal navíc už před lety daleko pádnější odpověď film *Dědictví aneb Kurvahošigutntág*: „Však vašu píču jsem také neviděl a věřím, že ju máte.“ Obdobně „podařený“ bizár pak je, když se v *Jasné řeči Josefa Chuchmy* dvacet minut vážně mluví o tom, jak má sedět starej násoska v Lánech u vánočního stromečku... A na druhou stranu, když v říjnu dostala Alice Munroová Nobelovu cenu za literaturu, tak mě pozvali do *Událostí v kultuře* – jako bývalý kolega jsem, když mi řekli, že opravdu nikoho jiného nesehnali, zkrátka vyhověl. (Nutno zde dodat, že jsem tehdy říkal, že si myslím, že knihy kanadské autorky se ani po tomto ocenění nebudou v Česku prodávat, neb se jedná o povídky – a to jsem se naštěstí docela seknul...) Potom jsem se ptal, koho si k Nobelově ceně pozvali do *Událostí, komentářů* – myslel jsem, že tam už sehnali nějakou opravdovou literární „šajbu“. Jenže ten den v Praze, myslím, koncertoval Peter Gabriel a taky Pixies, takže Alice měla smůlu – nepatří do té naší „společné zkušenosti“. Byl jsem tím zaskočen, ale říkal jsem si, že jsem asi hňup – o to víc, že jsem na sobě vypozoroval, že jsem překvapen i tím, že se mě vůbec nikdo z kulturní redakce soukromě nezeptal: „A je ta Alice Munro fakt dobrá, mám si to koupit?“ A pak jsem byl zaskočen ještě jednou, když jsem o několik dní později při přepínání televize uhlídal, že hostem *Událostí, komentářů* je zástupce nekončící řady skandinávských detektivkářů, který právě navštívil Prahu. Říkal jsem si, tak Alice a Nobelova cena ne, ale tady ten jo? Jenže na to se dá namítnout plno věcí, kupříkladu, že ten den zrovna nic jiného nebylo. Nebo že on ale byl fyzicky přítomen, zatímco k Nobelově ceně by byl jen nějaký odborník... A to jsou všechno z hlediska mediálního provozu relevantní důvody, které jako člověk kdysi působící v novinách a chviličku i v televizi musím přijmout, i když se mi to třeba nelíbí. Jenže o dva měsíce později jsem se během hovoru v kavárně úplně nechtěně dozvěděl, že tiskovku s tímhle skandinávským detektivkářem uváděl jeden člověk z kulturní redakce ČT. Aha, takže je to zas ještě blbější, než by člověk čekal... Na ČT Art už byly během krátké existence zatípnuty pořady, které „zlobily“, ale i ty, které pouze nudily. Podle čeho se ovšem vybírá, které nudné pořady budou zrušeny a které budou pokračovat? Upřímně, bylo mi líto jak ředitele kanálu ČT Art, tak těch, kteří zrušená *Artefakta* moderovali. Prvního proto, že se na něj moderátoři rozzlobili, jich samotných pak proto, že si myslím, že za takové situace by pořad, pokud moderátor chce v tomto podniku pokračovat, měl běžet dál. Pokud se totiž už jednou začne něco rušit proto, že to není dobré, tak to by se potom přece musel stopnout celý kanál. Ale co s ním má jeho ředitel dělat, když ty možnosti jsou tak omezené – po všech stránkách. Respektive, měl by ho asi opravdu stopnout, ale to samozřejmě neudělá – nemůže udělat. Všechny ty pořady jsou finančně poddimenzované a taky lidi, kteří je dělají, by potřebovali více času a soustředění – a rovněž by možná bylo třeba, aby to byli lidé kvalitnější, pokud vůbec nějací takoví v českém prostoru jsou. Naopak se zas jasně ukazuje, že je u všech pořadů naddimenzovaná stopáž. To zažíváme často – pořád se křičí třeba po edici české prózy, ale pak je najednou evidentní, že tam není moc co dát. Stejně je to s kulturním kanálem – kupříkladu dvaadvacetiminutové *Události v kultuře* se jistě dají i v sobotu vždycky nějak naplnit, ale člověk se pak raději nesmí ptát, nakolik to je kultura, a už vůbec ne, jestli něco z toho je událost. To je vedle *nedůvěryhodnosti* další podstatná příčina neúspěchu kanálu ČT Art – naprostá *formálnost*. Má to být, tak to bude – je už jedno jak, a to se týká jak celého programu, tak jednotlivých pořadů. Pokud se má kulturní kanál uchovat (ano?), tak se opravdu všechno – i když je to nepovedené – nedá šmahem zrušit. Ale je skutečně zajímavé, že něco se ruší tak honem, honem, a něco v klidu existuje léta, aniž by to zanechalo jakoukoliv stopu – kupříkladu literární magazín *Třistatřicettři*. Už tento pořad za léta trvání aspoň minimálně zasáhl do chodu českého literárního provozu? Pokud jsem něco přehlédl, pak se omlouvám, ale mám pocit, že je to magazín, který je zajímavý nanejvýš pro jeho tvůrce. V kultuře na ČT jako by vítězily hlavně technické parametry – umí mluvit (vyslovovat), dobře vypadá – nad tím, jestli se člověk o kulturu – o umění raději nemluvme – zajímá, jestli se v ní nějak orientuje. To je jaksi druhotné, nepodstatné, s tím se nebudeme zdržovat... Je to tak především rutina, nuda, otrava, únava. Podobné je to ostatně i v novinách, které se neustále zeštíhlují a zhoršují. Tam už nikdo nebuduje nejlepší list v republice, tam už se všichni jen drží, dokud se to nepotopí, jelikož... proč nebrat peníze, dokud dávají – a hlavně, když nevíme, kam jinam bychom šli... A tak kupříkladu ten, kdo býval vzdělaným literárním kritikem, je dnes jakýmsi klimbajícím vrátným, který se probere už jen, když si někdo dovolí říci cosi ne úplně pochvalného o jeho kamarádech (Jáchym Topol, Michal Viewegh, Ondřej Štindl) či o jeho morální modle (Václav Havel). Stačí si pustit rozhlasový pořad, kde Josef Chuchma s Jiřím Peňásem bilancovali uplynulý rok a kde si horko těžko vzpomínali na jména autorů a názvy knih. Možná je to ale zkrátka tím, že současná kultura potřebuje jinou reflexi – odlišný způsob reflexe. Pokud se někdy říká – zůstanu pouze u literatury –, že daleko víc poezie je dnes jinde než v samotných básních, pak s tím souhlasím. Rozhodně vidím víc poezie v hejnu ploštic lezoucích po pomníku padlých vojáků než v řadě současných básnických sbírek (nebudu tady žádné jmenovat pouze z obavy, abych nějakou nespravedlivě neopomenul). A stejně tak se zdá jaksi nepřiléhavé otrocky recenzovat jednu knihu po druhé, separovaně. To je pouhé popisování prázdného místa na novinové stránce, které nic neřekne. Dokonce je podle mě třeba se občas zamyslet i nad tím, jestli knižní novinky a Literatura vůbec mají něco společného. Koho zajímá, co někdo nepodstatný či nedůvěryhodný říká o pomíjivé knize? A navíc, abychom se vrátili k počátku a k případu Petra Hrušky, vidíme, že příběh „vyšla nová kniha“ je pro média nudný – daleko zajímavější je příběh „ztratil se rukopis knihy, která tak nebude moci vyjít“. To vlastně znamená, že ten, kdo měl uhranout čtenáře svou poezií či důvěryhodným vyprávěním, se stává orangutanem v banálním příběhu. A tenhle banální příběh vypráví ten, co umí vyslovovat jedna báseň a dobře vypadá – a jenž se navíc s největší pravděpodobností ve svém vyprávění dopustí nějaké nápadné nepřesnosti, kvůli níž pozbude důvěryhodnosti. *** **15. 1. 2014** Kdo četl *Muže bez vlastností* Roberta Musila, tomu musí projekt Evropské unie připomínat jeho Kakánii, tedy bývalé Rakousko-Uhersko. Jenže ona Evropská unie člověku žijícímu ve střední Evropě před rokem 1989 musí taky připomínat tehdejší socialismus. Je to tedy nejen neschopné, roztékající se mocnářství, ale i směšná nesmyslnost rozličného počínání, u něhož se dotyční mastikulkové v saku tváří smrtelně vážně. V důsledku ohlášeného „návratu“ Monty Pythonů jsem si pustil několik jejich skečů. A tak mi došlo, že když jsem léta Evropskou unii přirovnával – možná i z jakési intelektuálního frajeření – ke zmíněné Kakánii, byl jsem možná dost vedle. Protože daleko víc Evropská unie připomíná ministerstvo švihlé chůze. Nicméně přesto neodolám, abych zde neuvedl dvě oblíbené pasáže z Musilova románu. První se týká samotného Ulricha, druhá pak generála Stumma von Bordwehr. *Tenkrát už nastala doba, kdy se začínalo mluvit o géniích fotbalového hřiště nebo boxerského ringu, ale v novinových zprávách připadal na nejméně deset geniálních vynálezců, tenorů nebo spisovatelů sotva jeden geniální střední útočník nebo velký tenisový taktik. Nový duch se necítil ještě docela pevný v kramflecích. Ale právě tehdy Ulrich někde četl, jako předčasně uzrálý plod léta, najednou slova „geniální závodní kůň“. Bylo to ve zprávě o jakémsi senzačním úspěchu při dostizích a pisatel si pravděpopodobně vůbec nebyl vědom celé velikosti toho nápadu, který mu duch pospolitosti vsunul do pera. Ulrich naráz pochopil, jak nevyhnutelně souvisí celá jeho životní dráha s tímto géniem závodních koní. Neboť kůň byl odjakživa posvátným zvířetem kavalérie a v mládí prožitém v kasárnách neslyšel Ulrich než o koních a o ženských a utekl z toho, aby se stal významným člověkem, a když by se teď byl po střídavém úsilí mohl cítit blízek vrcholu svých snah, uvítal ho odtamtud kůň, který ho předběhl.* *„,Pane generále,' říká, ,vy chcete vědět, čím to je, že znám každou knihu? To vám mohu říci: Protože žádnou nečtu!'* *Víš, to na mě bylo už opravdu trochu moc! Ale když viděl, jak jsem ohromen, vyložil mi to. Je to tajemství všech dobrých knihovníků, že z literatury, která je jim svěřena, nikdy nic nečtou než tituly knih a rejstřík. ,Kdo se pustí do obsahu, je jako knihovník ztracen!' poučil mě. ,Nikdy nezíská přehled!'* *Ptám se ho bez dechu: ,Vy tedy nikdy žádnou z těch knih nečtete?'* *,Nikdy, s výjimkou katalogů.'* *'Ale jste přece doktor?'* *,Zajisté. Dokonce univerzitní docent; soukromý docent knihovnictví. Knihovní věda je vědou i sama a o sobě,' vysvětloval. ,Kolik myslíte, že je systémů, pane generále,' ptá se mě, ,podle kterých se knihy rovnají, konzervují, řadí podle titulů, opravují tiskové chyby a nesprávné údaje na jejich titulních listech atakdále?'* *Musím se ti přiznat, že když mě potom nechal samotného, byly jen dvě věci, které bych byl rád udělal: buď se dal do breku, nebo si zapálil cigaretu; ale ani jedno, ani druhé mi na tomto místě nebylo dovoleno!“* *** **8. 1. 2013** Když jsem opravdu až na konci roku přemýšlel, která kniha vydaná během dvanácti měsíců roku 2013 mě nejvíc zaujala, tak mi vyšla jednoznačná odpověď – Italo Svevo: *Krátká sentimentální cesta a jiné povídky*. A když jsem se pak s verdiktem svěřil překladatelce tohoto souboru Alici Flemrové, napsala mi něco jako „No proto!“ nebo „To máš taky kliku, pacholku!“... Do knihy je zařazena i pětice povídek – spíše však kapitol z románu, který už Italo Svevo nestihl dopsat. I z té pětice fragmentů ale cítíme, že Italo Svevo pokračoval v promlouvání vlastním jazykem, který konečně plně objevil v románu *Vědomí a svědomí Zena Cosiniho*. A tak jsem si román znovu přečetl. To, jak je Italo Svevo přesný a zároveň vtipný, stačí ukázat na zachycení vztahu Zena a jeho otce: *Otec byl první, kdo nevěřil mé síle, a to podle mého soudu příliš brzy. A přitom mám podezření, i když to nemůžu podepřít žádným vědeckým přesvědčením, že mi nevěřil už jen proto, že mne zplodil on, a tato skutečnost, a to říkám s plnou vědeckou jistotou, zase zvyšovala moji nedůvěru k němu.* *Měli jsme s otcem tak málo společného, že se mi přiznal, že jsem jeden z těch, co ho ze všech lidí na světě nejvíc zneklidňují.* *Pokud jde o to mé pohrdání vážnými věcmi, já si myslím, že on měl zas tu chybu, že pokládal příliš mnoho věcí na světě za vážné. Například: když jsem přešel z práv na chemii a pak jsem se zase vrátil s jeho svolením k právům, řekl mi dobrácky:* *„Ale vždyť ty jsi blázen, to je hotová věc!“* *Já se vůbec neurazil a byl jsem mu za tu jeho blahosklonnost tak vděčný, že jsem se mu chtěl odvděčit něčím, čemu by se mohl zasmát. Šel jsem k doktoru Canestrinimu, aby mě prohlédl a vystavil mi vysvědčení, že nejsem blázen. Nebylo to snadné, musel jsem kvůli tomu podstoupit řadu dlouhých a podrobných vyšetření. Když jsem to vysvědčení dostal, zanesl jsem ho vítězně otci, ale on se mu nezasmál. Se zármutkem v hlase a slzami v očích vykřikl:* *„Ty jsi opravdu blázen!“* A potom je tu ještě scéna, kdy už otec leží na smrtelné posteli: *S krajním úsilím se mu podařilo vztyčit, zvedl ruku, co mohl nejvýš, jako by věděl, že do ní může vložit jedině sílu její váhy, a pak ji nechal dopadnout na moji tvář. Nato se sesul na postel a z postele na podlahu. Byl mrtev!* Zeno je zaskočen a přemítá, jestli toto otcovo gesto bylo vědomé, nebo pouze nechtěné. Jiní v tom ale mají jasno: *Další ranou pro mne bylo, když jsem pak slyšel, jak Carlo, ošetřovatel, večer v kuchyni vypravuje Marii:* *„Starý napřáhl ruku, co mohl nejvýš, a pak posledními silami uhodil mladého.“* *** **1. 1. 2014** *Z příběhů nakonec vždycky zbývá* *jen noc a déšť* To se píše v nejnovější knize Víta Janoty *Noc a déšť*. A já s ním souhlasím – akorát už si nevzpomenu na nic jiného, než jak jsem asi před třemi lety sbíhal po schodech na Albertově. Hrozně lilo, ale bylo léto, takže jsem se doma usušil, uvařil si čaj a pustil si *Tři dny Kondora*. Postarší lidi holt mají takové zážitky – a hlavně smůlu, protože už se na oblíbené filmy ani vlastně nemůžou dívat, neb je znají nazpaměť... Možná už Vítek Janota napsal lepší knížky, možná se i trochu opakuje, ale nakonec jsem byl stejně rád, když jsem si jeho verše přečetl, protože jsem se zkrátka skrze ně sešel s někým, koho je zajímavé poslouchat – snad to stačí říct takhle banálně. Mám tenhle názor podepřít ironickým ušklíbnutím, že důkazem může být i to, že snad ještě žádná knížka Víta Janoty, pokud se dobře pamatuju, nebyla ani nominována na žádnou literární cenu? Asi to je trochu nepatřičné. *Zbývá jen* *poslušně vrátit se domů* *k ženě a dětem* *Co také jiného* *když člověk pochopí* *že mimoděk napsal to nejlepší* *čeho je schopen* *A že i to* *bylo málo* Vedle nového Vítka Janoty jsem konečně dostal *Publicistiku a hry* Jana Balabána. Když si člověk tyhle dva pěkně graficky upravené svazky *Díla*, v němž je Honza definitivně zaknihován, projde, tak má taky pocit, že si s někým pozoruhodným podal ruku, že se mu (znovu) díval do očí. To jsou texty či knihy, které mají vnitřní opodstatnění – a tedy má smysl je číst. Jan Balabán v jednom z rozhovorů říká: *Teď budou volby, tak všichni žvaní, co si myslí, že se bude lidem líbit. Oni v tom vidí poslání, vyjádřit mínění většiny. V literatuře je to spíš vada. I když to pokušení každý má. Myslím si, že je důležitější, aby člověk řekl, co sám říci chce – kniha je k tomu svobodný prostor. A když se ještě najdou lidé, kteří si jeho knížku přečtou, může dojít ke skutečnému setkání. Sám rád čtu knihy, ve kterých se setkám s výraznou osobou, osobností nebo s příběhem, který mě překvapí a zaujme. Nepotřebuji číst, vidět nebo slyšet něco, co si dovedu vymyslet sám.* A na závěr zas něco trochu jiného – ať je ten Nový rok pěkně veselý... Tuhle jsem si vzpomněl na jeden dialog z *Intimní schránky Sabriny Black* Emila Hakla: *„Hele, a co ty tady vlastně máš za adresu?“ zeptal jsem se. „Je todle vůbec ňáká ulice?* *Jmenuje se to tady ňák?“* *„Todle? To je přece ulice V Nadějích...!“ zvolal.* *„Aha,“ navázal jsem, „ulice Spravedlivě rozhořčených...!“* *„Jo! Ulice Realistická...! Férová...!“* *„Alzheimerova...! Kachnina...! Dacanů...!“* *„Jaruny Krajcmanový...! Heydrichova...! Povědomá...! Tetina...! V Hudrovadlech...!* *Taktéž ulice Srdcařská...! Dietní...! Ulice Oty Sklenčky...! Ulice Televizních hlasatelů...!“* *rozjížděl se kamarád a nalil si do zbytku kafe nejméně decku rumu.* *„Psychologická...! Na Tiché vzpomínce...! Troškařů...! Ulice Na Funidlech...! Čtvrté mízy, číslo popisné 15...!“ křičel jsem.* *„Hanky Zagorové 25...! Čechošvýcarokanaďanů...! Ulice Malých psíčků!“ hulákali jsme na celé polesí. „Pravdařů...! Schwarzeneggerova 19...! V Machinacích...! Ulice Šťastlivců...! Teoretická...! Třída Richarda Tymeše...! Ségřina...!“* *Ozvěna poletovala mezi kmeny borovic.* *„Na Čestných úmyslech...!“* *„Kulometčíků...!“* *„Mravkolevova...!“* *„Manželčina 88...!“* *„Ulice Bez debaty...!“* *„Melancholická 20...!“* *„Fenomenologů...“* *„Jistě! Ulice Rypoušů sloních! Kurev vychcanejch 15/2358! Na Prdelním hříchu třicet pět!!!“* *** **25. 12. 2013** Milá Evo, pročs odjížděla do Austrálie, dyž se mě pak ptáš, co je tady novýho? To víš, že ve střední Evropě je pořád spousta legrace, tady neni vo zábavu nikdá nouze. Sme tú na sebe namačkaný, takže nezbejvá, než aby ho někdo někomu pořád čadil nebo aspoň nastavil zadek – to všecko samozřejmě jenom z vobavy, aby nepřečuhoval do Německa nebo, nedejbože, do Polska... Tak to chodí v našem Čadivým Rektálnu (ČR). A teď ti naservíruju pár laskomin, taková sushi hostina à la Balounova bašta, pochopitelně z literárního světa... Abys viděla, že čim je to umrněnější a smutnější, tim větší je z toho pak legrace. Hele, vodevřu túdle v knihkupectví letošní *Nejlepší české básně* a první tři básně sou vod postaršího štěkavýho volšovečka, kerej má v literárním světě přezdívku „Otravovač vzduchu“ a jehož milka tu knížku sestavovala. Furt doufám, že sem se překouk... *Isn't it good, norwegian wood?* Jo, a v novinách se onehdy jeden borec tak snažil vybruslit z recenze na novýho Viewegha, až ho přirovnal ke Styronovi... A ten chlápek, co dneska dobíhal na Výtoni tramvaj, je zas hotovej Zátopek, to ti Véna písk! *A jestli né, tak jsme se zmýli-li-i...* Dyž je v Ústavu pro českou literaturu diskuse vo knížkách, co vyšly letos – takový literární dožínky –, tak tam někerý cílevědomý mladý autoři nejen dou, ale dyž se vo jejich knihách, jak sem slyšel, nemluví s dostatečným vobdivem, tak se přihlásí vo slovo, aby dali znát, že tam sou, a tak ty mrmlající odborníky krapet vyděsili... *Proč tolik námahy za trochu polévky, panáčku?* Autoři umístěný v první desítce letošní *Knihy roku LN* dostali papírovou taštičku, v kerý bylo plno prázdna a taky knížka sudoku – nevyluštěných. To za druhý místo v Ceně Miroslava Švandrlíka byl prej aspoň zarámovanej vtip vod Renčína... Ostrý obraz a dobrý zvuk na kanále *Ionesco Cool!* Tři mladý autoři „Srdíčko na dlani, nervíky v kýblu“ napsali do jednoho časopejsku takový ušlechtilý, konstruktivní kydy – jako aby nám všem bylo už brzy v literatuře líp. Je to tak chatrně skrejvanej vzkaz: *Berte nás tak vážně, jako se bereme vážně my sami, dáváme vám poslední šanci, jinak začneme dupat nožičkama!* – až se chce člověku zaržát... Navíc sou mezi nima ty, co si došli na tu ústavní diskusi zahudrovat. A dva z těchle třech maj taky svý díla mezi knižníma tipama hned na další stránce toho samýho časáku... Prostě náhoda jak Brno, to mi, Eviku, zkrátka musíš věřit! Vsadim na to deset ježur... *To se oslaví, to se oslaví, než to naše mládí stáří unaví!* Štyry lidi mi říkali, že se musim podívat na diskusní pořad na kulturním kanále Český televize, kde host vypráví moderátorovi vo knížkách z nakladatelství, kerýho je moderátor spolumajitelem, a přitom se tváří, jak dyby se dozvídal něco novýho... Nevim, jesi to pro tebe nebude příliš velká rána, ale ten host byl ten fištrón, co psal vo tom Styronovi. A eště: tenhle pořad ruší a místo něj bude jinej, kerej bude moderovat – no jo, ten, co tam byl teď za hosta... Ostrý obraz a dobrý zvuk na kanále *Beckett Family*! Kamarádka mi povídala, že se dívala na tomdle kulturním kanále na literární pořad – jo, ten, co sem původně dělal, nebo spíš měl dělat, já, než sem vodkvačil – a tam bylo vo těch letošních *Nejlepších českých básních*. A ty vydalo nakladatelství, v kerým dělá ten, kerej je teď dramaturgem tohodle pořadu – takže jasnej střet zájmů, říkala kamarádka... Snažil sem se jí zklidnit a říkal sem, že je to přece jedno – že to stejně ničemu nepomůže, protože to každej, kdo to vidět chce, vidí... A abych tě, Eviku, donudil až do konce, tak ti musim říct, že – to nám to do sebe zapadá, panečku – ten dramaturg je i jednim z těch, co si prej vzali slovo na tý ústavní diskusi, i jeden z tý trojice, co sepsala to svazácký hekáníčko. A nakladatelství, co vydalo *Nejlepší české básně*, je pak taky eště to samý nakladatelství, vo kerým vyprávěl host tomu překvapenýmu moderátorovi... Kreslíš si graf? *Nyní již máte dostatek indicií...* A potom sem si eště vod tohodle člověka, co je teď dramaturgem, přečet v časopisu – kerej je sbratřenej s tim nakladatelstvím, co vydalo ty *Nejlepší české básně* – článek vo tom kulturním kanále a taky vo tom literárním pořadu – jak dyby ho nedělal. A dával tam takový rady, někerý byly i na místě – to bych nechtěl zapomenout –, třeba že ten pořad by měl bejt názorovatější, kritičtější, akorát tak činil v časopise, kde je redaktorem a v kerým se vo knížkách z bratrskýho nakladatelství píše vždycky velmi uctivě, jesi mi jako rozumíš... *Člověk to musí mít furt pod kontrolou, jinak se z toho posere!* A na konec, abych sklenul voblouk... Túdle sem v kavárně vodevřel *Lidovky*, v kerejch byl zastrčenej časopis s názvem *Biblio*. A tam redakční kolegyně tohodle všudybyla psala takovej shrnující článek – *autorka je píár kritička* – a samozřejmě tam byly dvě knihy z domácího nakladatelství, a jednu dokonce napsal von samotnej... Ale, Eviku, čestný, zase náhoda jak prase! Sázim tři ptakopysky... Příští zastávka: *Čierna pod Pupkom!* Samotný finále tohodle opulentního příběhu bych si potom představoval tak, že by se všichní tydlety lidičkové, co to myslí s literaturou dobře, sešli v ňáký velký panelový diskusi a pošprechtili si vo tom, proč se současná česká literatura vocitla v jakýmsi ghettu – a co s tim? Mohlo by se to menovat *Kousek pokakanýho štěstíčka.* Ale eště rači bych byl, dyby tendle krásnej důkaz toho, že i česká literatura umí stvořit velkej příběh, nekončil... Dyk já sem si jen tak přetržitě – tu a tam – něco přečet nebo něco zaslech, a vodkryl se ouplnej organizovanej literární zločin... A to teď máme dva policejní ředitele – jeden bude mít kancl v Římě, druhej v Avignonu. To všechno sem ti psal, abys viděla, že střední Evropa eště rozhodně neřekla poslední slovo... Hlavně v tom ale nehledej žádný všeobecný spiknutí, tady u nás si prostě musíme pomáhat. Jinak si zas v Praze připadám jako turista – protože vyšel *Průvodce protektorátní Prahou* a taky sem čet v rukopise jeden nakonec ne úplně dobrej román, ale skvělej aspoň, co se popisů Prahy týče... Takže sem vobjevil... a teď vobjevuju i po svejch. Jo, a túdle sem jel na ping-pong a přesedal v Jindřišský ze štyryadvacítky na devítku, a najednou tam byly takový dvě báby, co hodně celej život sportovaly a pořád sou takový těkavě energický a mluví strašně nahlas, maj neposlušnou trvalou, nosí ty moderní tepláky a nemaj žádnej zadek... No, a něco hrozně sháněly v trafice a jedna pustila psa, ať se proskočí v parčíku... A já koukám, vobě báby mordy narvaný v tý budce a něco meldovaly a to střapatý vemeno zatim pobíhalo podél plůtku... Hlavou mi proskočilo jenom to, že dybych tam nestál já, ale Blahník, tak už má bába po huňáčovi... Jo, proto to vlastně říkám – vyšel Švejk načtenej Kaiserem. A eště předtim *Jarmilka* – tam mu to de eště líp. A v tom *Švejkovi* taky zpívaj s Pepíčkem Čečilem: *Himmelherrgott Donnerwetter eins zwei drei... Himmelherrgott Donnerwetter eins-zwei-drei!* Tak pámbů tě natřes, a dybys při čtení mýho dopisu vomdlívala krásou, tak dycinky padej do vnitrozemí, nikdy ne do moře, aby ses eště neutopila Detektiv Štika Vyplampán & Zazaboucha Production PS. Koukám, že vyšla audiokniha Albert Camus: *Cizinec* – čte Jiří Dědeček... A rozhodně si nemysli, že mám potřebu po tom všem eště vymejšlet laciný fórky. Realita je neska našim *Dikobrazem* – Ceplecha by už teď nevykrmil ani jedinýho jezevčíka... *A už pad buben do kedluben!* *** **18. 12. 2013** „Tvůrčí inteligence definovaná naprostou otevřeností k jinému názoru už dnes neexistuje. Naše životy jsou natolik pluralizované, že jen jeden překřikujeme druhého. Naslouchání zmizelo. Už dávno nenasloucháme. Nejspíš proto si v slabých chvílích myslím, že emocionální pronikavost, inteligence a přesnost v popisu společnosti, kterých dosáhl film v šedesátých letech, nebudou nikdy překonány, ani vyrovnány.“ To se praví v knize *Sokrates na rovníku* Tomáše Zmeškala v souvislosti s Pasolinim. Výjimkou potvrzující vyřčené pravidlo je podle mě film *Velká nádhera* – díky němu jsem v kině prožil to, co už nejmíň dvacet let ne, a v co už jsem ani nedoufal. Člověk je rád, že na takový film šel do kina – a odchází jiný, než přišel, a ani mu nemusí být odcizena peněženka. Filmem, který ale naprosto potvrzuje slova Tomáše Zmeškala, je *Konzultant*, jehož scénář napsal Cormac McCarthy. Zrovna nedávno jsem si říkal, že to je autor, který nenapsal nic špatného – a hle! A ještě nedávněji jsme vedli v hospodě debatu, jestli *Tahle země není pro starý* a *Cesta* je obdobou *Starce a moře* – v obou případech jako by autoři po obsáhlém, mnohovýznamném, nedořečeném díle náhle měli jasno v tom, co vlastně chtějí říci, a zároveň se propracovali k určité prostotě. A tak přišli s příběhy, které jsou archetypální, mytické, velmi výmluvné, jejich smysl je průzračný – až moc. Každopádně Konzultant, který několika motivy může připomenout právě román *Tahle země není pro starý*, už je za čarou. Chvílemi to dokonce vypadá, že se z účastníků filozofické konference stala ochotnická divadelní skupina, která si chce zahrát v thrilleru. Hned úvodní scéna, jež má být erotická, je tak užvaněná, že nepřináší výbornou práci s jazykem ani v jednom slova smyslu. Tuto úvodní „kapitolu“ jsme s krásnou ženou, kterou jsem do kina nepředloženě vylákal, následně v hospodě bryskně nazvali: *Nezapomeň jí říct, že jí pícháš*. A vůbec nejlepší byl závěr, kdy jeden z hrdinů je už naprosto v koncích, a tak zavolá chlápkovi, jenž by mu mohl možná pomoci. Ten ale spustí tříminutovou mudrlantskou tirádu, kterou děsem upocený hrdina bůhvíproč vyslechne celou: „Nejsem tu od toho, abych vám říkal, co jste měl nebo neměl udělat. Já jenom vím, že svět, v němž se snažíte odčinit své chyby, není ten svět, ve kterém jste chyboval.“ Náš komentář: „To je tak, dyž se zapleteš do kšeftu s drogama a pak se vomylem dovoláš Václavu Bělohradskýmu...“ To užvaněné zatmění Cormaka McCarthyho je o to nepochopitelnější, že tu je třeba i scéna, kdy Javier Bardem, vypadající jak komiksová figurka, zděšeně vypráví, jak si to Cameron Diaz udělala o přední sklo auta: „No a tak mi tam najednou předvede kompletní rozštěp, klouže s ní po skle nahoru a dolů, pak si břichem lehne na střechu a nakloní se ke mně dolů, jestli se jako dívám. Ne, asi. Budu tam sedět a číst si e-maily... Vypadalo to jako takovej ten sumeček. Jako takový ty slizouni, co se plazej po stěnách akváriu a vysávaj si cestu nahoru.“ A jako komentář k chování McCarthyho hrdinů i k celému *Konzultantovi* mohou posloužit další věty z knihy Tomáše Zmeškala: „Teď už jsou sebevědomí jenom hlupáci. S něčím takovým si dnes už nikdo rozumný nezahrává.“ *** **11. 12. 2013** Dneska jsem si ve vlaku probral asi tři věci, o kterých bych tu chtěl napsat, ale to bych byl za nerudu, kritizoval bych, tahal někoho za slovíčko, a na to se můžeme leda vykašlat... A tak napíšu radši o tom, že jsem si přečetl moc hezkou knížku. Nejdřív se v češtině objevila *Škola hlupáků*, potom *Palisandreia* a teď i *Mezi psem a vlkem*. Tento román vyšel rusky v roce 1980 a je prostředním z trojice děl Saši Sokolova (1943). Život tohoto autora by mohl být dobrým ilustračním příběhem o studené válce, ale mně se ho tu nechce převypravovat. Chci říct jen to, že se mi *Mezi psem a vlkem* strašně líbilo – čtení takového šťavnatého, ladného, pestrého textu, to je něco... Po všech těch stylistických ukoptěnostech. Ale mám taky pocit, že chápu, proč tenhle román vyšel ze Sokolovových děl česky až jako poslední. Vedle toho, že se mi hrozně líbilo ho číst, být uvnitř a polykat všechna ta souvětí, totiž vlastně vůbec nejsem schopen říct, o čem ten román je. Asi o Rusku? Asi o Rusku, kde je všem všechno jedno a všichni jsou všem ukradení... A taky se tam hledá ztracené písmeno ž. Bohužel už jsem získal jakési ponětí o tom, že nepatřím k největším mozkům současného světa, takže mě to, že se mi to sice líbí, ale asi tomu nerozumím, zneklidnilo jen nepatrně. A uklidnily mě pak poslední věty prozaického textu – román se totiž skládá z prózy i z básní: „No tak, pojď, pokecáme si, proč bychom beze slova seděli a kabonili se? Nebo jsou ti má slova nesrozumitelná?“ Zároveň je při čtení Sokolovových děl velmi silně cítit ruská literární tradice – jeho romány jsou prodchnuty nejen přímými odkazy, ale především jsou prosyceny tím, čím ruská literární tradice na autora píšícího rusky zkrátka musí působit. Jako by ten text byl opravdu nějakým – pozor, cizí slovo, tak ho jenom napsat správně – palimpsestem. S tím jako by souznělo i to, že další charakteristikou Sokolovova románu je vedle lahodnosti i určitá rozmytost či dokonce stékavost – člověk ukrajuje ta šťavnatá větná sousta, ale ta často mizí těsně předtím, než je vidlička pronese branou rtů. Trochu jinak toto bohatství tradice, které se pro mladší autory mění v těžké břemeno, vyznívá u rusky psaných románů Vladimira Nabokova – který mimochodem kdysi velmi vychválil Sokolovovu *Školu hlupáků*. Taky Vladimir Nabokov jako by se marně vzpouzel, chtěl se vyvázat, případně se snažil vyzrát na tuto past tím, že dobrovolně přilne skrze literární narážky... Teprve když začal psát anglicky, tohoto jha se dokázal, myslím, alespoň do značné míry zbavit – a takový *Bledý oheň* či *Pnin* jsou už opravdu svébytná, životná díla autora, který není ničím tlačen do kouta. Stejné je to ostatně i v jižanské literatuře. Taky William Styron musel nejdřív napsat *Ulehni v temnotách* a Truman Capote zas *Jiné hlasy, jiné pokoje* – jako splátku dluhu či výkupné jižanské literární tradici, potom teprve byli volní. Jestli to znamená, že se postavili na vlastní nohy nebo zda se tak jejich tvorba naopak ocitla „na vodě“, to už si každý musí přebrat sám, pokud bude chtít. *** 4. 12. 2013 I její první, vykastrované vydání z roku 1970 jsem nakonec objevil v naší rodinné knihovně. Myslím, že v tom sehrál svou roli ten slibný název, i když v titulní povídce dojde pouze k jednomu objetí a náznaku polibku... Řeč je o knize *Muž a dvě ženy* nedávno zesnulé Doris Lessingové. A dneska se mě jedna servírka ptala, co to mám za knížku se zajímavým červeným obalem – a když si pak četla nahlas ten titul *Muž a dvě ženy*, znělo to jako výčitka: „Ty prasáku starej... Takže žádná moudrost, ale vo todle ti de...“ Takhle fatálně se mýlit... Zpátky ale k titulní povídce knihy Doris Lessingové. Když se v *Muži a dvou ženách* schyluje k onomu kradmému objetí, popisuje prozaička vnitřní prožívání své postavy mistrovsky: „Stella si pomyslela: To, co teď přijde, vymrští Jacka, Dorothy a to dítě až do mraků – a skoncuje s mým manželstvím. Všechno to rozbiju na maděru, řekla si v duchu s téměř neovladatelným zadostitučiněním.“ Doris Lessingová bývá často označována jako „feministická autorka“. Soubor *Muž a dvě ženy * ji ale představuje jako autorku vynikající, a to právě především v popisu uvažování a vnímání žen. To ukazuje třeba povídka *Jak jsem konečně přišla o srdce:* „... přece jen je trochu nepochopitelné, proč čekám s takovým rozechvěním na večer s případným C, když musím uznat, že se mě A a B nasoužili až dost. Jak to, že se ještě dokážu těšit na nějakého C?“ Nebo v povídce *Než se zas najde další*: „Před půl rokem ji nechal její poslední, a jak tehdy doufala, i stálý milenec Jack Boles, a opustil ji dočista v troskách. Neboť ji najednou napadlo, že před dvaceti, nebo dokonce ještě před deseti lety lety opouštěla své milence *ona* a sama tehdy říkávala, jako teď Jack – rozpačitě a provinile, ale zas ne moc provinile, aby je příliš nezahanbila: ,Prosím tě, nezlob se, ale musím se s tebou rozejít.'“ A aby to nevypadalo, že jde jen o vztahy mezi ženou a mužem, stejně pregnantně, jednou větou, umí Doris Lessingová zachytit dospívání hrdinky z povídky *Nový soused*: „Večer se z velké dálky zahleděla na rodiče a uvědomila si, že si je najednou prohlíží z míst, kde ještě nikdy nebyla.“ Nejvíc se mi ale nakonec stejně líbila prostá povídka *Pocta Isaaku Babelovi*, kde dospělá vypravěčka jede za patnáctiletým Philipem do internátní školy – a vezme s sebou třináctiletou Catherine. Ta si v záchvatu mladistvého intelektuálství do vlaku půjčí Babelovy povídky. A Catherine se potom té, od níž si knihu půjčila, ptá: „Která povídka je podle vás nejlepší? Myslím podle vašeho názoru úplně nejlepší.“ V té chvíli jsem strnul napětím, protože i já mám z Babela pochopitelně svou nejoblíbenější povídku, je to *Má první husa z Rudé jízdy*. „Vybrala jsem povídku o zabité huse.“ A ve čtyřstránkové povídce je pak ještě jeden důležitý rozhovor: „,... A znáte ho? Žije v Londýně?' ,Ne, už zemřel.' ,Ale, tak proč jste... myslela jsem, že ještě žije, podle toho, jak jste o něm mluvila.' ,Promiň, nejspíš jsem na něj nemyslela jako na mrtvého.'“ Já od té doby, co jsem si po zprávě o její smrti přečetl *Muže a dvě ženy*, na Doris Lessingovou už taky nemyslím jako na mrtvou... A ještě, co se týče toho muže a dvou žen, je nutno dodat, že je to dneska opravdu fuška – teď mluvím o skupinovém sexu obecně. Vím to proto, že občas organizuju pingpongové čtyřhry, a tyto pokusy většinou končí krachem, protože nikdo nemá čas a každý může jindy. Takže skupinový sex je podle mě mýtus. Dnes žijeme v době, která jednoznačně nahrává onanii. Důkazy o tom můžeme znovu najít ve sportu: nebývalý rozmach míčového sportu, který člověk může hrát sám – golfu. *** **27. 11. 2013** „V kráteru, který sfinga prorazila smrdutou hnědou hmotou, jsem zahlédl zpola rozloženou tvář své sestry, černou jako vypreparovaná kůže indiánské hlavy.“ Tak při návštěvě rodného domu vzpomíná vypravěč povídky *Sfinga* od Nizozemce Jana Wolkerse na to, jak na konci války šli rabovat do zámečku, kde sídlívala posádka hitlerovských vojsk. Jeho prostopášná sestra tam za vojáky chodila a pak skončila v žumpě – stejně jako jedna z dvojice sfing. Ta druhá je ještě pořád v matčině příbytku. „Sedím tu v této místnosti jako někdo cizí. Kdybych byl daňový úředník, který přišel upomínat o zaplacení, nemohl bych to všechno vnímat s větším nezájmem.“ Jan Wolkers již před šesti lety zemřel. A před několika dny bohužel i překladatelka jeho románu *Růže z masa* Olga Krijtová. Překlad vyšel česky až v roce 2006 a mezi současnou literární produkcí patřil k opravdovým majákům, k zážitkům, na které se nezapomíná. Stačí si přečíst první větu a člověk je hned uvnitř: „Daniela zase dneska ráno zlobí nervy.“ Podobné, výjimečné postavení v současné světové literatuře zastává i Nor Jon Fosse, a to především díky dvojdílnému románu *Melancholie*, který je vyprávěn malířem Larsem Hertervigem a jeho sestrou. Oba díly jsou česky již několik let k dispozici, ještě předtím ale na sebe Jon Fosse v českém prostoru upozornil dvěma povídkami v antologii *Krajina s pobřežím*. Jedna z nich se jmenuje *Dozvěděl jsem se, že jeden známý náhle zemřel* a je tak krátká, že ji lze přepsat celou: „Je temný podzimní večer, vítr, déšť, na víkend jsem byl doma, jedu zase zpátky do podnájmu. Bydlím na půdě jednoho starého neobydleného domku. Až tam přijedu, zatopím v kamnech a možná budu trochu psát. Dostal jsem od tatínka starý psací stroj a občas na něm píšu. Stojím na kraji silnice ještě s několika dalšími lidmi a čekám na autobus. Silnice je černá. Vítr, déšť. Možná projede po silnici nějaké auto. Slyším, jak vlny narážejí na pobřeží. Chodím na gymnázium. Bydlím v podnájmu. Mám strach. Budu psát. Vyhlížím světla autobusu.“ A do třetice byla obdobným zjevením při dennodenním polykání literární hlušiny, což je úkolem novinového recenzenta, trilogie jihoafrického nobelisty J. M. Coetzeeho *Chlapectví – Mládí – Zrání*. Autobiografické texty psané z nemilosrdného odstupu. Je to tak chladně přesné, za všechny otázka z *Chlapectví:* „Proč se takovéhle děti, kluci a holky, které nikdo nenutí chodit do školy, jsou volní a můžou si dělat, co chtějí – proč se takové děti nesejdou na slavnosti sexuálních radovánek?“ Na konci prvního dílu Fosseho *Melancholie* čteme o autorově alter egu toto: „... Bůh k němu musí být milosrdný, Bůh k němu musí být milosrdný, aby mohl začít psát. Musí začít psát. Na to teď spisovatel Vidme myslí. Bůh k němu musí být milosrdný, aby mohl začít psát.“ Vedle takových vět všechna ta únavná literární velkovýroba, ten hřbitov smradlavých ambicí, vůbec nemůže uspět. Stačí si chvíli opakovat třeba „Bydlím v podnájmu. Mám strach. Budu psát...“ a výrobky těch, kteří si umění pletou s manufakturou či se sportem, se rázem obrátí v prach. *** **20. 11. 2013** „Tady sme bydleli s nebožkou... Tam v tom domě na rohu, co je ta Stejkárna...“ Šli jsme dál. „A tady mi našli tehdy to auto... Asi po tejdnu... Myslel sem, že mi ho ukradli, ale jak sem byl tenkrát vožralej, tak sem ho zaparkoval tady, a pak sem na to zapomněl.“ Zahnuli jsme za roh a do smrákající se ulice zasvítil rozšklebený vchod zastavárny. Prošli jsme pod viaduktem, přetančili po zebře, a už jsme byli před stadionem. Pouťové atrakce neustále kmitaly v bramborovém lomozu z reproduktorů. „Sem zase začal číst *Spolčení hlupců*... Už sem u toho, jak nastoupil do Levyho kalhot... Pak je tam ta kapitolka vo tom, jak ten Ignáciův bejvalej profesor najde ten jeho anonym, kerej podepsal jako Zorro... To stejně nechápu, že to tehdy nikdo nechtěl vydat...“ To už jsme potkali další dva kamarády a pronikli do útrob zimního stadionu, kde jsme střídavě sledovali hokej a stáli frontu u stánku na pivo. Ten, který mi to všechno po cestě ke stadionu meldoval, si navíc dal o první přestávce poctivě promaštěného langoše a o druhé pro změnu unavené hranolky s tatarkou. Během toho, co stál frontu, jsme my tři stáli bokem. Od jednoho kamaráda jsem si vyslechl o tom, jak mu na jaře zemřel devadesátiletý děda, jenž si mu ještě pár měsíců předtím stěžoval, že jeho Anička už „to“ nechce. Když pak odešel na záchod, od toho druhého jsem se zas dozvěděl, že se už obě jeho mladší sestry rozvedly. Starší si vzala kriminálníka, který z jejich rodiny pořád jen tahal peníze. Mladší si naopak vzala tichého chlapce, který ji ale bil... Jelikož jsme se viděli po hodně dlouhé době, řeč neumlkala ani, když jsme seděli na tribuně. Zaslechl jsem, jak si hned nad námi jedna maminka synkovi ironicky postěžovala: „Asi maj ňákou konferenci...“ Po hokeji jsme zas vyšli před halu. Jeden z kamarádů nám odprezentoval nové porsche, které má kufr vepředu a je velký asi tak, že by se tam vešla leda taková ta umělohmotná chladicí taška, co se nosí k vodě. Potom jsme ho tam nechali i s jeho porschem a šli na tramvaj. Když jsem přišel domů, něco mě na tom večeru zneklidňovalo, ale nevěděl jsem co... Až druhý den ráno mi došlo, co to bylo... Ano, co to bylo za lidi, kteří nechtěli vydat takový román, jakým je *Spolčení hlupců*, a kteří – možná a nepřímo – zavinili to, že John Kennedy Toole spáchal sebevraždu? Podíval jsem se do předmluvy *Neónové bible*, je tam jediné jméno: Robert Gottlieb. Ten Johna Kennedyho Toolea dva roky jakožto redaktor trápil. Po autorově smrti ale následovali další, kteří odmítali rukopis od jeho matky. Kniha vyšla až jedenáct let po romanopiscově smrti, později se objevila i *Neónová bible*. Ale stejně, kde se vzalo tolik slepých redaktorů? Ovšem můžeme se divit, když víme, kolik zbaběle kultivovaných, a tedy naprosto zbytečných knih každoročně vychází – a to právě díky těmto slepým redaktorům? A navíc často i díky stejně slepým a zbaběle kultivovaným porotcům obdrží rozličné literární ceny. „Když jednu z prací obrátil, padlo jeho oko na hrubý zažloutlý list linkovaného papíru Velký náčelník, na němž bylo červenou tužkou tiskacími písmeny psáno: Vaše naprostá nevědomost v oboru, který předstíráte vyučovat, zasluhuje trest smrti. Pochybuji, že by Vám bylo známo, že sv. Cassian z Imoly byl ubodán stilety svých studentů. Jeho smrt, čestná smrt mučedníka, z něho učinila svatého patrona učitelů. Modlete se k němu. Vy pobloudilý vrtohlavče, Vy tenisový maniaku, modloslužebníče golfu, koktajlový pseudopedante, protože Vám je nebeského přímluvce věru zapotřebí. Ačkoliv Vaše dny jsou sečteny, nezemřete jako mučedník – neboť Vám o žádnou svatou věc nejde – ale jako naprostý pablb, jímž po pravdě jste. ZORRO .> Na poslední lince stránky byl nakreslen kord. ,Ach, copak s tím se asi stalo,' pronesl nahlas dr. Talc.“ *** **13. 11. 2013** Zrovna jsem přemýšlel – náš kluk je totiž dumálek –, jestli *Dítě Boží* vlastně není podobně rozvinutá soudnička jako třeba *Hordubal*, a v čem se tenhle postup liší od *Chladnokrevně*, když mě přes čenich v závěru třetího románu Cormaca McCarthyho praštila věta: „Když se blížil k městu, začínali kokrhat kohouti.“ A byl jsem doma, protože už předtím jsem si taky říkal, že tou vyděděností a sžitostí s přírodou McCarthyho hrdina trochu upomíná i na *Stín kapradiny* Josefa Čapka. Ten sice nevycházel ze žádného skutečného případu, nicméně na jeho konci je rovněž velmi podobná věta: „V osadách se rozkokrhali kohouti.“ Čím toho člověk během života víc pozná – a čím víc je unaven na to, aby měl síly vidět svět jako nepřehledné mraveniště –, tím víc mu holt všechno něco připomíná – a všechno k něčemu odkazuje. Tak si například v *Popáleném dítěti* Stiga Dagermana přečtete větu: „Strašný je sníh venku, který padá potichu a těžce a pohřbívá všechny živé i mrtvé.“ A ta hned připomene závěrečnou větu ze závěrečné povídky Joyceových *Dubliňanů*: „Duše mu umdlévala nad tím, jak sníh lehce padá po celém světě a jak s blížícím se zánikem lehce padá na všechny živé i mrtvé.“ A když se v *Popáleném dítěti* často mluví i o natahování pendlovek, jak si potom nevzpomenout na úvodní kapitolu *Života a názorů blahorodého pana Tristrama Shandyho*, kde je plození hlavního hrdiny přerušeno otázkou jeho budoucí matky: „Prosím tě, nezapomněl jsi natáhnout pendlovky?“ Souvisí to nějak? A v *Popáleném dítěti* je do třetice rovněž opakovaně poznamenáno, že „neuvěřitelné se stalo skutkem“. Překlad vyšel v roce 1985 – souvisí to tedy nějak? Nebo je to zkrátka ustálené rčení, které mi trestuhodně uniklo, a nemá na něj „copyright“ Bohumil Hrabal, který ho proslavil v románu *Obsluhoval jsem anglického krále*? Ještěže jsou romány nepoměrně složitější a rozsáhlejší než popové písně, kde už je dávno situace taková, že jeden nýmand, co použil tři nejčastější akordy, žene před soud pro krádež jiného nýmanda, jenž použil tytéž tři nejčastější akordy. Ale abychom nekončili takto duchamorně... *Popálené dítě* je románem, jenž se mimo jiné skládá i z dopisů, které píše hlavní hrdina, většinou sám sobě. Neboť je věrný odkazu zesnulé matky: „Když jsem byl malý, vždycky mě rozveselila pusinkami. Když jsem byl velký a smutný, říkávala: Posaď se ke stolu a napiš si dopis. Psát sám sobě se vždycky vyplatí. Skoro jen tehdy se vyplatí psát. Až bude dopis napsaný, bude po smutku.“ *** **6. 11. 2013** Ještě jednou krátce Alice Munroová. V povídce *Náhoda* jede Juliet téměř přes celou Kanadu vlakem a do kupé si k ní přisedne postarší muž a snaží se s ní zapříst hovor. „Zahlídl jsem, jak si čtete knížku a jste sama, a tak mě napadlo, třeba nikoho nemá a taky ji čeká dlouhá cesta a že bysme se třeba mohli drobet skamarádit.“ Ale Juliet si chce opravdu číst, a tak toho mluvku slovně odmrští a odejde s knihou do vyhlídkového vozu na konci vlaku. Později přijde v jedné malé stanici přestávka, lidé vychází z vlaku a protahují ztuhlé údy na nástupišti. Vlak se pak zas dá do pohybu, ale za moment se opět zastaví, jako by se stala nějaká nehoda. Ano, nehoda... Ten muž, který se chtěl s Juliet „drobet skamarádit“, využil přestávky k tomu, aby poodešel a následně skočil pod vlak. Samozřejmě jsem tuto povídku ironií osudu četl ve vlaku. Ve vlaku si většinou čtu, takže mi vadí, když si v kupé někdo povídá – nejdřív jsem vždycky naštvaný, potom si ale říkám, že nemůžu být takový nelida, že řeč, mluva prostě k životu patří a psaní a čtení zkrátka nutno provozovat někde v ústraní. Vadívá mi ale nejen to, že mě ti druzí ruší při čtení, ale vlastně i to, že mě nutí, abych je poslouchal, což mě nejen nezajímá, ale především mi to přijde neslušné. Zvlášť u mladších ale žádný ostych nepozoruju, velmi výrazným hlasem sdělují před celým kupé třeba své milostné neúspěchy či jiné detaily. Jako by si už vůbec neuvědomovali rozdíl mezi soukromým a veřejným. Zrovna při čtení povídky *Náhoda* mě rušily dvě holky-vysokoškolačky, které si samozřejmě celou dobu vyprávěly o škole. Je smutné takové osoby poslouchat, neboť žijí jen tím, jestli to dostudují, jak vaří v menze, jaký mají rozvrh a na jaké koleji bydlí – pro člověka v rozpuku poměrně tristní zájmy. A právě tyhle holky se bavily taky o tom, že na koleji je ruší spolubydlící – když ony se chtějí učit, spolubydlící si pustí televizi... Přitom jim samozřejmě vůbec nedocházelo, že celé kupé je rušeno tím, že musí poslouchat lamenty, jak je ruší spolubydlící při učení. Podobné to bývá, když si chci – já bloud – číst v tramvaji. Stalo se mi už i to, že jsem si četl Nabokovův *Bledý oheň* a přistoupili Rusové, kteří samozřejmě okamžitě začali křičet na celou tramvaj... Ruští vojáci vyhnali německé vojáky, pak se po dlouhých letech domů museli vrátit i Rusové v uniformách, ale stejně je teď Praha okupována oběma národy, jak se člověk dennodenně může přesvědčit. A k tomu ještě nutno přidat ty průvody mladých Italů v teplákách, kteří od dubna brázdí pražské ulice – snad to jsou ti, kterým učitelé už dva měsíce před vysvědčením řeknou, že stejně budou v srpnu muset dělat reparát, tak se jedou bezprostředně po skončení hodiny tělocviku proluftovat do Prahy... Ale abych se vrátil k tomu počátečnímu rušení a mluvení, případně touze po tichoučku... Nejbizarnější obrázek jsem onehdy spatřil na Karlově náměstí, v době, kdy tramvaje v centru zas brázdili snědí mladíci, vyhrávající otravně na tahací harmoniky a domáhající se nastaveným kelímkem odměny. Natažená ručka s kalíškem se čtyřikrát setkala s nechápavými či nepřítomnými pohledy – na čtyřech sedadlech za sebou totiž seděli mladí lidé a všichni měli v uších sluchátka... Ano, a příznačně právě na Karlově náměstí, kde končí *Příliš hlučná samota*. *** **30. 10. 2013** Anton Pavlovič Čechov – ne. James Joyce – ne. Isaak Babel – ne. Bruno Schulz – ne. Ivan Bunin – ano. Ernest Hemingway – ano. Flannery O'Connorová – ne. Raymond Carver – ne. William Trevor – ne. Alice Munroová – ano. Taková je bilance povídkářů, co se týče Nobelovy ceny za literaturu. Přičemž Ivan Bunin byl oceněn především díky románu *Život Alexeje Arseňjeva* a Ernest Hemigway pak zas hlavně za *Starce a moře*... (A samozřejmě nutno dodat, že James Joyce nedostal Nobelovu cenu ani jako autor *Dubliňanů*, ani jako romanopisec. A taky, že William Trevor píše nejen povídky, ale i romány, a pořád šanci získat Nobelovu cenu má – i když je ještě o tři roky starší než Alice Munroová, jež je mimochodem další z oceněných, kteří museli v posledních letech kvůli zdravotním potížím odmítnout osobní převzetí ceny ve Stockholmu.) Takže Alice Munroová je možná první kanadským literátem, který toto ocenění získal, a taky bůhvíkolikátou ženou, které se této cti dostalo, ale je hlavně prvním literátem, jenž byl oceněn výhradně za povídkové dílo. Sestavil jsem si tady i zkusmo seznam autorů, kteří Nobelovu cenu nedostali, ale podle mě měli nebo aspoň klidně mohli (i když někteří z nich ji objektivně obdržet nemohli – třeba proto, že za svého života téměř nepublikovali, či zemřeli velmi mladí): Anton Pavlovič Čechov James Joyce Robert Musil Italo Svevo Rainer Maria Rilke Franz Kafka Fernando Pessoa Jaroslav Hašek Thomas Wolfe Witold Gombrowicz Isaak Babel Virginia Woolfová Bruno Schulz Flannery O'Connorová Flann O'Brien Dylan Thomas Vladimir Nabokov Georges Perec Jorge Luis Borges Truman Capote Giorgio Bassani Jerome David Salinger Julio Cortázar Tennessee Williams Joao Guimaraes Rosa John Kennedy Toole Bohumil Hrabal Joseph Heller Thomas Bernhard William Styron Guillermo Cabrera Infante Roberto Bolaňo Ale zpět k Alice Munroové, která dostala Nobelovu cenu nejen pouze za povídky, ale především pouze za literaturu – protože to není autorka, která by si potrpěla na okázalý humanismus, na nějaká veřejná provolání. Humanismus jistě ale projevuje ve svých povídkách, raději bych ovšem toto zprofanované slovo v souvislosti s dílem tak silným a působivým vůbec nepoužíval, protože příliš nepřiléhá. Řada lidí nicméně udělení Nobelovy ceny kanadské autorce odzívala. Co její dílo přineslo světové literatuře nového? Ano, jsou to „pouze“ vynikající povídky, to je pravda – ale kdo za posledních dejme tomu sedmdesát let vnesl do literatury něco převratně nového? Nežijeme v době moderny, kdy se objevovalo pořád něco nového. Dnes žijeme v době dejme tomu postmoderní, kdy naopak převládá pocit, že nic nového už objevit nelze – to ale pochopitelně zas neznamená, že nejsou rapidní rozdíly v kvalitě jednotlivých děl. Alice Munroová v povídce příhodně nazvané *Paměť* trefně zachycuje jasně dané mantinely současného života a literatury, i když oboje vyrůstá ve velmi svobodném prostředí: „Najednou ji napadlo, že v určitém typu příběhu – takovém, jaký dnes už nikdo nepíše – by se teď měla vrhnout do vody. Tak, jak byla, plna štěstí, odměněná, jak už určitě nikdy nebude, každou buňku v těle načechranou nádherným sebevědomím. Romantický čin, na který bylo možno pohlížet – ze zakázaného úhlu – jako na svrchovaně racionální.“ Další námitkou, kterou jsem slyšel, je, že Nobelovu cenu údajně získalo „babský psaní“. No, ano, většina postav povídek jsou ženy. A najdeme v nich kupříkladu pasáže, v nichž dospívající holky hrají lechtací zápasy: „... všechny se vrhly na jednu oběť a lechtaly ji, dokud nezačala ječet o milost a nesvolila, že si stáhne pyžamové kalhoty a ukáže, jestli už má chlupy.“ Nebo jedna holka pak druhé říká: „To přece nic není. Všechny jsme to tak dělaly. Copak ty nemáš žádnej polštář?“ A třeba v povídce *Queenie* zas vypravěčka právě menstruuje a má křeče v podbřišku. Nejsem ale až tak velký pitomec, abych nálepku „babský psaní“ odrážel větou typu: „Alice Munroová je tedy jednou z prvních autorek, která čtenáři zprostředkovává, co to znamená, mít ženské tělo, to, jak žena prožívá svou sexualitu...“ To by totiž dílo kanadské nobelistky samozřejmě naprosto shodilo. Protože ten, kdo povídky Alice Munroové opravdu čte a jen o nich nemudruje, aniž je vlastně četl – proč máme k něčemu takovému pořád sklony? –, nemůže nikdy zapomenout třeba na Carlu z povídky *Útěk*. „To divné a hrozné, co se jí začalo vyjasňovat o budoucím světě, jak si ho teď představovala, spočívalo v tom, že tam vlastně nebude existovat. Bude jenom přecházet sem tam, otvírat pusu a mluvit a udělá něco a pak zas něco jiného. Doopravdy tam nebude. A nejdivnější na tom bylo, že to všechno podniká, že jede autobusem a dělá si naděje, že se konečně najde.“ Aby bylo jasno, tady zas nejde o to, že by byla popisována tragická ekonomická závislost ženy na muži – nic takového, jde o jakousi danost, o to, že city a instinkt jsou zkrátka víc než inteligence a promýšlení věcí ze všech stran, až se najde „to rozumné řešení“. Že něco zkrátka člověk dělá, aniž to dokáže vysvětlit. Podobné rozvržení jako *Útěk* má i povídka *Rozměry*. I zde je žena zaklesnuta – samozřejmě dobrovolně – ve svazku s nejistým „chlapákem“, který se ji snaží izolovat od dalších lidí, aby tak nad ní získal absolutní moc. A i Doree se ovšem nakonec za pomoci sousedky pokusí z tohoto těsn