Rivers of Babylon I. (11. část)
Mozoň (Němý), Šolík (Žifčák) a Tupý (Mác) si žijí. Do konspirační vily si koupili video, počítač, nenudí se. Celé dny si hrají na bombardování Moskvy. Mozoň (Němý) se už nemusí uspokojovat pornografickými časopisy; každou chvíli někdo přinese novou kazetu s filmem. Manželky jsou spokojené. Peněz je dost. Když pochybějí, projde se Šolík (Žifčák) a Tupý (Mác) po okolí hotelu Ambassador anebo jiného hotelu, vytipují si mladého nezkušeného veksláka-začátečníka a podstrčí mu pod nos své průkazy. Peníze mění majitele. Vždy je to dost, ale už nikdy se jim nezopakuje tak tučný úlovek, jako byl ten úplně první. V poslední době je už nebaví vysedávat ve vile nad městem. Ráno se sejdou. Chvíli sledují video. Potom si zahrají počítačovou hru. Potom je to omrzí. Mozoň (Němý) se dívá z okna, Šolík (Žifčák) spí s novinami na tváři. Tupého (Máce) už nebaví vyhotovovat seznamy lidí, které přijde osobně zatknout, až se obrátí karta. Jen tak sedí a hledí do prázdna. Když se mu na dolním rtu objeví slina, bezmyšlenkovitě si ji otře hřbetem ruky. Proč nejdeme někam na kávu? navrhne Mozoň (Němý). Jeho dva podřízení se proberou. Ano, řekne Mozoň (Němý). Půjdeme na kávu. Vztyk! Sám vstane, čímž dá příklad ostatním dvěma. A kam, náčelníku? zeptá se Šolík (Žifčák). Kam? zopakuje ironicky Mozoň (Němý). Tam, kde se nám můžou natrefit i nějaké peníze! Půjdeme na kávu, ale takříkajíc služebně! Do Ambassadoru! Mozoň (Němý), Šolík (Žifčák) a Tupý (Mác) nemají auto. Jsou rádi, že se jim podařilo zachránit aspoň vilu. Do města jedou trolejbusem. Lístky si však necvaknou; případnému revizorovi se prokážou průkazem kriminálky. Takových průkazů mají plno. V denním baru Ambassador není mnoho lidí. Mozoň (Němý), Šolík (Žifčák) a Tupý (Mác) si sednou a objednají si kávu. Mlčí a nenápadně se rozhlížejí po místnosti. Číšník se pohybuje nehlučně. V rohu sedí zavalitý zamračený chlapík v drahé kožené bundě nápadného střihu. Naproti němu sedí také velmi dobře oblečený mladý muž balkánského typu a pečlivě odpočítává jakési bankovky. Potom je po stole postrčí k tomu zamračenému. Ten je bez počítání strčí za košili. Balkánec se rozloučí a rychle opustí denní bar. Zamračený ještě chvíli sedí, dopije a taky se zvedne k odchodu. Mozoň (Němý) pokyne Šolíkovi (Žifčákovi) a Tupému (Mácovi). Za ním! přikáže jim tlumeným hlasem. A bez peněz se nevracejte! Rácz vyjde ze záchodu, zapíná si poklopec, když se ocitne přímo naproti dvěma průkazům bezpečnosti. No a co má být? zeptá se nechápavě dvou usmívajících se mladíků s mávajícími průkazy. Pojďte s námi a nedělejte skandál! přikáže Ráczovi tiše, ale rázně jeden z nich. A proč? zeptá se Rácz. Oba mladíci nevýrazných rysů se zamyslí nad topičovou otázkou. Ukažte nám občanský průkaz! vymyslí si ten druhý. Rácz vytáhne průkaz, ale nedá ho z ruky. Jsem tady zaměstnaný! prohlásí. Ano? zeptá se výhružně jeden z tajných. A co tady děláte? zeptá se ten hodnější. Topím tady! řekne Rácz. Tady mám razítko: Interhotel Ambassador, vidíte? Občanský průkaz zmizí v Ráczově náprsní kapse. Ukažte nám obsah svých kapes! přikáže ten méně hodný. Vám jebe? vytřeští oči Rácz. Copak vám málo platím, že tak zmatkujete? Z kterého jste vlastně okrsku? Jste tady noví? Tak co bude s těmi kapsami? okřikne Rácze ten zlý. Bude to? Mrkne na toho hodného. Hodný ve vteřině chytne topiče zezadu za ruce. Méně hodný mu rozepne zip na bundě a sáhne do výstřihu. Rácz sebou škubne, tvář mu zbrunátní. Vykulenýma očima se zahledí na tajného a pomalu si uvolní ruce. Pravačkou jako kleštěmi chytí méně hodnému ruku, vytáhne ji ze své kapsy a vykroutí dozadu. Potom zatne pěst a udeří všetečného tajného do tváře. Úder je tak prudký, že svalí oba tajné na zem. Chvíli leží a nic nechápou. Tohle se jim ještě nestalo. Navíc ten méně hodný má plnou pusu krve, uvolněných plomb a korunek. Rácz ale nečeká, než se fízlové vzpamatují. Rychle zacouvá k východu. Tupý (Mác) se horko těžko postaví na nohy. Z úderu se mu točí hlava. Plive krev, plomby a korunky. V ruce se mu objeví obrovská bouchačka. Nejistě ji drží v obou rukou a zamíří na topičovu siluetu. Ne! vykřikne Šolík (Žifčák) ze země. Nestřílej! Ale už je pozdě. Zaduní výstřel a chodba se naplní štiplavým dýmem. Skleněná tabule na dveřích, za kterými zmizel topič, se s rachotem sesype. Kulka s hvízdnutím vletí do recepce a zaryje se do stěny nad Torontálem, vystrašeně zabořeným do mahagonového recepčního pultu. Stařec se probere z apatie, uvědomí si svou situaci a omdlí. Jeho touha stát se středem pozornosti však zůstane nenaplněná. Nikdo si ho nevšímá, všichni z recepce se běží podívat do denního baru. S křikem se rozestoupí před Tupým (Mácem), který vběhne do vestibulu, zmateně míří na všechny strany kouřící pistolí, kterou drží v obou rukou. Tajný vyběhne před hotel a jeho kolega za ním. Zbláznil ses? okřikne Šolík (Žifčák) Tupého (Máce). Rychle pryč! Oba tajní běží za roh. Tupý (Mác) strčí pistoli do pouzdra a zapne si větrovku. Nenápadně se postaví na zastávku trolejbusu a nechává tak svého nadřízeného v denním baru Ambassador napospas osudu. Jednou ho doftanu! procedí Tupý (Mác), když vyplivuje na sníh krvavé sliny. Jednou ho doftanu a udělám mu do bvicha, dávej bacha, takovouhle díru! Tupý (Mác) ukáže za pomoci obou palců a obou ukazováků obvod díry. Mozoň (Němý) zůstal po výstřelech Tupého (Máce) sedět. I v průběhu všeobecného chaosu, který zavládl potom, na sobě nedal nic znát. Vy jste s nimi seděl! osloví ho nad ním číšník přísně. Já? zeptá se Mozoň (Němý). Seděl, ale vůbec je neznám. On, Mozoň (Němý), si k nim jen přisedl. Neví, co jsou zač. Číšník se na něj nedůvěřivě dívá. Počkejte tady! přikáže. Hned přijde zástupce ředitele a ten rozhodne, co s vámi bude! Odejde k baru. Mozoň (Němý) se ničeho nebojí. Pro jistotu si tajně v kapse připraví pistoli na plynové náboje. V případě potřeby mu náboj se slzným plynem umožní nerušený odchod. Dopije kávu. Rozbitými dveřmi vejde hotelový advokát. Telefonát ho zastihl ve vzácné chvíli přítomnosti v budově hotelu. Protože už tři dny prodává pořadí na pět automobilů Škoda Favorit, sedává ve své kanceláři a zvedá telefony. Už nemohl couvnout. Právník ví, že hotel funguje jako dobře namazaný stroj. Provozní si všechno ohlídají sami. Ale mimořádné události, jako například střelba v denním baru, to není jen tak. Když už nic jiného, je potřeba to aspoň ututlat. Právník si nemůže dovolit, aby někdo věnoval hotelu Ambassador zvýšenou pozornost; navíc i ty nešťastné favority objednával pro hotel. Ano, vyřídím to s ním, řekne advokát číšníkovi, když si vyslechne podrobnou zprávu o neznámém muži popíjejícím kávu. Je třeba udělat pořádek, přikáže. Umýt krev na chodbě. To je Ráczova? Zeptá se plný naděje. Ne, řekne číšník. Pan šéf nebyl zasažen. Advokát přistoupí k Mozoňovi (Němému). Číšník zvědavě nastraží uši. Dobrý den, řekne advokát. Dobrý den, odvětí Mozoň (Němý). Můžete jít se mnou nahoru do mé kanceláře? Zeptá se advokát záměrně nahlas kvůli číšníkovi natahujícímu uši. Je to jen formalita. Bez problémů, řekne Mozoň (Němý) a vstane. Právník mu pokyne rukou. Až po vás. Ve výtahu se ozve Mozoň (Němý): Kurva, jak je to dlouho, co jsme se neviděli? Právník uvažuje. Deset let? Může být, řekne Mozoň (Němý). Tak ty tady děláš zástupce ředitele? Hotelového právníka, upřesní advokát. Ale ředitel je… nemocný, tak ho zastupuji. A co ty? Jestli se nemýlím, když tě vyrazili z fakulty, dělal jsi policejní školu. Jsi ještě u nich? Mozoň (Němý) se zatváří tajnůstkářsky. Přikývne. Výtah se zastaví ve druhém patře. Projdou chodbou a advokát odemkne svou kancelář. Vejdou dovnitř. Dáš si vodku? zeptá se advokát. Mozoň (Němý) přikývne. Člověče, ale stejně jsem rád, že jsme se po těch letech setkali, řekne právník a naleje. Přiťuknou si a právník naleje znovu. Tak co? Zeptá se právník po páté vodce. Jsi tady služebně? Co? Opilý Mozoň (Němý) mávne rukou. Stojí to za hovno! Všechno! On, Mozoň (Němý), prosím pěkně, celý život sloužil věrně lidu. Za to se dočkal velikého nevděku! Nikoho nezajímá, že on, Mozoň (Němý), má dejme tomu i nějakou rodinu! On, Mozoň (Němý), nikdy nikomu neublížil. A když někomu rozbil hubu, tak to byl nějaký vagabund: disident, student, spisovatel. Nenecháme si rozbíjet republiku! A jak se jemu, Mozoňovi (Němému), nakonec odvděčili? Spolu s ostatními ho vyhodili na dlažbu. Ty jsi bývalý estébák? zeptá se advokát skoro vesele. Všechny jeho obavy se rozplynuly. On, Mozoň (Němý), řekne Mozoň (Němý), je také judr! Vystudoval právo na policejní škole. Dva roky tam každou středu chodil jako idiot. I on, Mozoň (Němý), je doktor! Jen ať mu jeho bývalý spolužák naleje! Na zdraví! Mozoň (Němý) vypije vodku. On, Mozoň (Němý), je stejně tak doktor jako každý jiný policajt! I když ho propustili a hledal si zaměstnání, všude mu říkali, že s tím svým diplomem si může akorát tak vytřít zadek! Kde je ta spravedlnost? A z čeho žiješ? zeptá se advokát. Mozoň (Němý) se zatváří tajnůstkářsky. Zápasí v něm protichůdné pocity. Na jedné straně hluboce vštěpený smysl pro služební tajemství a konspiraci, na druhé straně zase touha ukázat starému kamarádovi z vysoké školy, že ani on, Mozoň (Němý), není žádná nula. Co děláš? Soukromého detektiva? vyzvídá právník. Mozoň (Němý) pokrčí rameny. Něco takového, řekne. Když půjdeš se mnou, něco ti ukážu! navrhne. Je to daleko? zeptá se advokát. Pojedeme taxíkem! rozhodne Mozoň (Němý) a poplácá si po peněžence. Advokát souhlasí. I když má vypito, něco mu říká, že bývalý spolužák z právnické fakulty pro něj může být užitečný. Je to neodbytný pocit někde vzadu v lebce. Jdeme? zeptá se Mozoň (Němý). S námahou vstane a vykročí ke dveřím. Pojďme tedy, řekne právník. Vezme ze stolu klíče od kanceláře. Flašku nacpe do kapsy od kabátu. Mlčenlivý taxikář je veze do vily nad městem. Muži začnou zpívat. Vesele se plácají po zádech. Ve svých představách vždy byli těmi nejlepšími přáteli. Mozoň (Němý) potřebuje přítele. Někoho, kdo by ho měl rád a koho by mohl mít rád on. Kamarádství je posvátné. Ženy jsou kundy, řekne advokátovi tlumeným hlasem, jako by se bál, že hned co vystoupí z auta, půjde to taxikář povědět jeho ženě. Právník přikyvuje. Je rozvedený, má své zkušenosti. Alimenty platí jako mourovatý. Na tři děti. Ale on, právník, se nenechá odrbat. Plat má nízký, moc se z něj strhnout nedá. Co vydělá, vydělá bokem. Jeho bývalá, potvora, o tom ví, ale nic nezmůže. Nejraději by ho, právníka, vysvlékla donaha. Flaška putuje od advokáta k Mozoňovi (Němému) a zpět. Když je prázdná, vyhodí ji z taxíku rovnou na chodník. Zanedlouho jsou u cíle. Vila se tyčí za zdí z pískovcových kamenů. Mozoň (Němý) zaplatí taxikáři a nechá si vrátit do posledního haléře. Šolík (Žifčák) a Tupý (Mác) beze slova, v poníženém předklonu a se strnulými tvářemi vyslechnou sprdung od opilého Mozoně (Němého). On, Mozoň (Němý), věděl, že má nejhloupější podřízené, ale nevěděl, že až tak hloupé. Jejich hloupost je donebevolající! Nedokázali si poradit s jedním mizerným vekslákem. Jako by to dělali poprvé v životě! Takto se budou moct jít zanedlouho akorát tak pást. Hledat kořínky! Mozoň (Němý) s rozkoší živí svůj hněv. Rád by kamarádovi zaimponoval svou mocí. Právník se cítí trapně. Nechtěně se stává svědkem scény, při které by raději nebyl přítomen. Ale dvěma sprdnutým tajným to očividně nevadí. Zvědavě pokukují po advokátovi; návštěvu tady ještě neměli. Důležité řeči Mozoně (Němého) pouštějí jedním uchem dovnitř a druhým ven. To oni stříleli v hotelu! uvede Mozoň (Němý) právníka do problému. Oni, hlupáci! Jako by nevěděli, že kdyby je chytili, už se z toho jen tak lehce nedostanou. Jsme přece v ilegalitě, kreténi! osopí se na Šolíka (Žifčáka) a Tupého (Máce). V ilegalitě! Udevil mě pěftí do tváve! brání se Tupý (Mác). Potom fe dal na útěk. Chtěl jfem ho vadrvet. Zabvánit mu v útěku! Šolík (Žifčák) mu pospíchá na pomoc: Odmítl poslechnout, náčelníku. Nechtěl nám ukázat obsah kapes! Řekl, že pracuje v hotelu. Že je topič. Na prohledávací chvat zareagoval násilně. Ozve se advokát. Chlapi! řekne. On, advokát, neví, o co jim jde! A ani ho to nezajímá! Ale ať mu řeknou, kolik chtějí za to, že se vrátí do hotelu a nějakým způsobem stáhnou toho topiče z oběhu. Nemusí to být dnes ani zítra. Stačí, když on, právník, bude mít jistotu, že topičovy dny jsou sečteny! Dá se to nějak zařídit? Všichni tři tajní, zprdávající i zprdnutí, se usmějí a pohledy jim zněžní, jako by náhle uslyšeli úryvek ze staré, už dávno zapomenuté melodie. Mozoň (Němý) si odkašle. Zařídit se dá všechno, řekne. Ale ať nejprve advokát řekne, proč má takový zájem na likvidaci jednoho obyčejného veksláka! Obyčejného veksláka? zvolá právník. V krátkosti tajným vysvětlí, co je Rácz za nebezpečného ptáčka. Celý hotel i okolí má pod palcem. Všichni se ho bojí! Veksláci ho ve všem poslouchají, je jejich nekorunovaným králem. On, hotelový právník, má s hotelem Ambassador hodně krásných plánů. Na to, aby je mohl začít realizovat, musí mít volnou ruku. Osazenstvo hotelu by ho jistě jmenovalo ředitelem namísto starého, který je úplně neschopný. Ale všichni se bojí topiče. Je to vyděrač; kdykoliv může zastavit topení a všichni zmrznou. Peněz má jako šlupek. On, právník, se bojí, že za těchto okolností by osazenstvo hotelu ze strachu jmenovalo ředitelem Rácze! On, právník, nabízí svým novým kamarádům sto tisíc korun, když zlikvidují Rácze! Sto tisíc je hezká suma, řekne Mozoň (Němý) a sedne si. Topiče není nutné zabít, přemýšlí. Stačí, když na pár měsíců zmizí ze scény. Když se vrátí, bude ze všeho tak posraný, že raději odejde zpět do své vsi. On, Mozoň (Němý), má k tomu prostředky. V suterénu této konspirační vily je několik prostorných cel. Ještě nikdy nebyly použity, ale jemu Mozoňovi (Němému), se zdá, že k tomu nadešel správný čas. Nepohodlný topič se na nějakou dobu stane nedobrovolným obyvatelem jedné z nich. O chlebu a o vodě bude mít možnost důkladně přemýšlet, zda bylo moudré přijet do města. On, Mozoň (Němý), si myslí, že takové dva tři měsíce samotky topiči postačí. Vstane a pokyne advokátovi. Sejdou dolů do sklepa. Mozoň (Němý) otevře jakési dveře. Za nimi je tma. Mozoň (Němý) rozsvítí a advokát uvidí dlouhou chodbu s řadou plechových dveří napravo i nalevo. Na každých dveřích je malé čtvercové okénko se záklopkou. To zíráš, co? řekne Mozoň (Němý) právníkovi. Právník obdivně přikývne. Sem ti ho strčíme! řekne Mozoň (Němý). Neboj se, vezmeme mu chuť hrát si v Ambassadoru na nekorunovaného krále! Chceš se podívat dovnitř? zeptá se právníka. Právník zakroutí hlavou. Zatřese se zimou. Mozoň (Němý) zhasne světlo a zavře dveře. Sto tisíc, říkáš? zeptá se advokáta. Sto tisíc! prohlásí pevně advokát. A náklady za věznění. Mozoň (Němý) přikývne. Horší to bude s odchytem, řekne advokát, když se vrátí nahoru. Rácz není ani na sekundu sám. Stále se kolem něj někdo točí. Má svého poskoka; je jím hotelový řidič a nákupčí. Kromě toho má milenku – bývalou tanečnici z varieté. Štětku. On, právník, by navrhoval vylákat Rácze pod nějakou záminkou mimo budovu hotelu. Bude to těžké, ale myslím si, že se to podaří. Tam už bude čekat Mozoň (Němý) se svými podřízenými. Omráčí ho a unesou. Tak si to představuje on, právník. Mozoň (Němý) si odkašle. Ještě se mu točí hlava, ale v záchvatu činorodého myšlení a vidiny tolika peněz se jeho vodkové opojení vypařilo. To není tak jednoduché, myslí si. On, Mozoň (Němý), má své zkušenosti. Dobře provedenému únosu osoby musí předcházet rozsáhlé přípravy. Průzkum terénu. Nic nelze ponechat náhodě. Nejlepší bude, když on, Mozoň (Němý), přijde do hotelu a na pár dní se tam inkognito ubytuje. Všechno si omrkne. Bude se vydávat za hosta ze Západu. Jako takový se pokusí vzbudit topičovu pozornost. Spřátelí se s ním. Potom to půjde všechno snadněji. Aha, tady! Mozoň (Němý) otevře plechovou skříň, vytáhne z ní bakelitovou krabici a sáhne do ní. Ukáže právníkovi jehlu s průhledným balónkem na jednom konci. To je silné narkotikum, řekne právníkovi. Když se mi podaří bodnout mu to do ruky a stisknout, na dobrou hodinu ho vyřadíme z provozu. Za tu dobu ho musíme dopravit sem a zavřít do cely. Mozoň (Němý) se odmlčí a podívá se na přítomné. Právníkovi se tato myšlenka líbí. Tupý (Mác) a Šolík (Žifčák) se obdivně dívají na svého náčelníka. Nakonec, dodá Mozoň (Němý), když vloží krabici zpět do plechové skříně, kromě těch sto tisíc korun bychom mohli z topiče vytlouct nějaké to výkupné. To by byly další peníze, které by nám pomohly přečkat nejhorší časy. Karta se co nevidět obrátí, je přesvědčený Mozoň (Němý). Moc se opět vrátí do rukou pracujících mas. Do té doby musíme vydržet! řekne odhodlaně. Vítězství je nablízku! Jen neslevit ze své ostražitosti, soudruzi! Šolík (Žifčák) a Tupý (Mác) nadšeně tleskají. Těší se na peníze, které vytlučou z právníka i topiče. I právník se raduje. Co je to sto tisíc korun ve srovnání s majetkem, který se mu podaří vytlouct z hotelu, když mu nebude Rácz stát v cestě? Fíha! řekne náhle Šolík (Žifčák) při pohledu na hodinky. Už je půl čtvrté a pět minut. Padla! Tajní se začnou chvatně oblékat a balit aktovky. Neboj se, doktorský! řekne Mozoň (Němý) právníkovi, když zamyká konspirační vilu. My tě nenecháme ve štychu! My ti pomůžeme. Pozvolna se stmívá. Muži pomalu kráčejí na zastávku trolejbusu.
Rácz je člověk bez mimiky. Na jeho tmavé tváři s šedivým, několikahodinovým strništěm se nikdy nepohne ani sval. Všechno dělá očima. Rácz je má vytřeštěné zlostí, jindy přísně nehybné, jindy zase namyšlené a spokojeně přimhouřené. Kdosi darem přinesl černé sluneční brýle; od té doby bez nich topič neudělá ani krok. Tvář má jako vyřezanou z pevné oceli. Jsou chvíle, kdy si brýle na chvíli sundá a na pár okamžiků poskytne okolí pohled do svých přísných popelavě šedých očí, aby je vzápětí teatrálně schoval za neprůhledná černá skla. Málokdo snese Ráczův upřený pohled. Vějířky vrásek okolo jeho očí v jinak kamenné hladké tváři dodávají jeho pohledu jakoby inteligentní výraz. Uhelný prach se už dávno ztratil z pórů Ráczovy pokožky a otlaky od bagančat zmizely vlivem měkkých italských mokasínů či kovbojských bot z krokodýlí a hadí kůže. Rácz s oblibou halí své hranaté tělo do volných sak a kalhot ve stylu Miami Vice. I kožené bundy má rád o pár čísel větší; černou, šedou, hnědou i bordó. Je ramenatý. Vlasy mu už za tu dobu odrostly a začaly se kroutit. Nechal se ostříhat, ale jen vepředu a především po stranách, okolo velkých uší. Nosí účes jako italský fotbalista. Někdy si pomocí pomády ulíže vlasy dozadu, do hladkého lesklého účesu. V levém uchu má náušnici – drobné zrnko briliantu. Tak to chtěla Silvie. Ucho mu propíchla pomocí zvláštních kleští; ani to nebolelo. Časem se to Ráczovi začalo líbit. Je to nenápadné, ale zároveň to diskrétně upozorňuje na jeho majetkové poměry. Od té doby, co mu Silvie utekla, působí Rácz pro vycvičené oko o něco méně uhlazeně. Naštěstí časem si zafixoval několik spolehlivých kombinací, které střídá a nemůže se zmýlit. Nestane se tedy, aby si obul vysoké šněrovací adidasky téměř do poloviny lýtek k černému dvouřadovému obleku.
Pes je malý, hubený a vypelichaný. Velkýma ušima chytá zvuky. Každý podezřelý šramot ho okamžitě vyplaší. Je jasná noc. Sníh na dvoře hotelu Ambassador se leskne v měsíčním světle. Ředitel však stojí nehybně ve tmě a zadržuje dech. Pes se přiblíží k návnadě, k obrovské vyvařené kosti. Špičatým nosem větří; je to špic. Střední. Ředitel znehybní ještě více. Ve tmě se mu lesknou jen jeho oči. Pes dravě chňapne po kosti. V tom okamžiku se zmítá v ředitelově smyčce. Chrčí a škube hrdlem stáhnutým konopným špagátem. Ředitel se vynoří ze svého úkrytu se špagátem omotaným kolem zápěstí. Pes si uvědomí, že čím víc se ve smyčce hýbe, tím víc se provaz utahuje. Úkosem sleduje přibližujícího se ředitele. Ředitel si klekne. Natáhne ke svému úlovku ruku chráněnou silnou rukavicí. Špic bez váhání zatne zuby do jeho prstů. V tom okamžiku se pes ocitne ve vzduchu. Visí pár desítek centimetrů nad zemí a bezmocně třepe nohama. Až když začne ztrácet vědomí a znehybní, tak ho ředitel pustí na zem. Pes se začne plazit po břiše. Uzná silnějšího. Teprve nedávno ho vyhodili na ulici. Ještě nezapomněl jak vycházet s lidmi. Ředitel mu nabídne kus sušeného masa. Pes si vezme. Je vyhladovělý. Ředitel počká, až pes zhltne maso, a rázně potáhne za provaz. Pes se zvedne na nohy a důvěřivě následuje svého nového pána. Dostat se do hotelu Ambassador tak, aby si toho nevšiml recepční, který si čte za svým pultem noviny, je pro ředitele těžké, ale ne nemožné. I se psem nehlučně projde tmavým vestibulem, tiskne se ke stěnám a vyhledává tmavé kouty. Až ve své kanceláři v administrativním traktu se ředitel uvolní a oddechne si. Přivítá ho veselý štěkot a vytí smečky psů. Psi jsou to rozmanití, velcí i malí. Někteří jsou čistokrevní, jiní míšenci, různého zbarvení a velikosti. Je tu doga s obrovskou chytrou hlavou, i ratlík, plačky a zimomřivě se motající na tenkých nožičkách. Ředitel vypustí nejnovější úlovek mezi smečku. Psi se seznamují, štěkají na sebe. Cení zuby. Ředitel je chvíli pozoruje. Je mu to jasné: On ředitel, bude muset brzy přikročit k realizaci svého geniálního plánu; zanedlouho dojde sušené maso a psi pozdechají hladem. Na chvíli si sedne k ohništi uprostřed kanceláře a přiloží nohu od židle. V hotelu přibyly nové židle. Výborně hoří. Plamen ožije a ozáří celou místnost. Sedícího ředitele i fascinované psy. Oddych netrvá dlouho. Když řediteli začne klesat hlava, trhne sebou a vstane. Vyjde na tmavou chodbu a sejde dolů po schodech. Nenápadně se dostane před hotel a vydá se na dlouhou cestu. Je to pochod nepřátelským územím, uvědomuje si ředitel. Až když začnou blednout hvězdy a obloha, dostane se ředitel daleko za hranice města, na úpatí hor, které se v průběhu jeho cesty zasněženě třpytily na obzoru. Přichází ráno. Ředitel jde a pozoruje sníh. Ví, že je na správném místě: stráně jsou zbrázděné stovkami stop po lyžích a zejména po saních. Ředitel není žádný amatér. V průběhu svých loveckých výprav po dvorech kolem Ambassadoru se naučil plynně číst ze stop. Stejně tak se naučil nehybně stát v úkrytu, dlouhé hodiny trpělivě čekat a splývat s pozadím. Z křoví pozoruje okolí. Na sychravé obloze poletují vrány. V údolí pod svahem spí vesnice. Z komínů stoupá štiplavý kouř. Hodiny ubíhají. Zanedlouho se mrazivý vzduch naplní vzdálenými, ale přibližujícími se dětskými hlasy. Ředitel ztuhne, neviditelný mezi větvemi. Děti sáňkují, ředitel dřepí v úkrytu a vybírá si. Ano, uvědomí si. Tamto děvčátko ve žluté větrovce. Spouští se z kopce na velkých, ale lehkých sáňkách. Sáňky letí, děvčátko se směje. Děti výskají. Ředitel se rozhodne. Teď! Rozhrne haluze a vystoupí ze křoví. Děti se polekají. Ředitel je zarostlý, špinavý, v neuměle sešitém kožichu. Vykřikne jako šílenec, děti zkamení. Ředitel se s roztaženýma rukama rozběhne k děvčátku ve žluté větrovce. ÓÓÓ! Vykřikne znovu. Děti nechají sáňkovačku sáňkovačkou a sáňky sáňkami. Ředitelův šílený zjev a ryk vyvolá u nevinných tvorečků panickou hrůzu. S pláčem a s křikem se rozprchnou na všechny strany. Ředitel je chvíli pronásleduje, divoce mává rukama, řve a dělá grimasy. Když všechny děti zmizí za zatáčkou vedoucí dolů do vesnice, ředitel se zastaví. Vrátí se zpět. Zmocní se vyhlédnutých saní, táhne je za sebou a utíká pryč. Seběhne na cestu a chvíli běží po břečkovitém posoleném asfaltu. Když v dálce uslyší auto, přeskočí příkop a schová se v řídkém křoví na druhé straně. Běží k potoku, vkročí do plytké, ale závratně mrazivé špinavé vody a několik desítek metrů se brodí proti proudu se sáňkami na zádech. Potom vyleze z vody. Vyleze na vysoký strom, rozložitý kaštan, sáňky táhne za sebou. Tam se usadí na silné větvi a rozhodne se čekat do tmy. Ředitel celý den nehybně sedí na stromě a prozpěvuje si. Ví, že ještě nemá vyhráno. Vloží si do úst kousek sušeného masa a žvýká ho. Po obědě se i trochu prospí a křečovitě se drží větve. Ve tváři mu škube. Jednou něco vykřikne ze spánku a to ho probudí. Začne sněžit. Sníh padá na bílá pole, vydává vlhký papírový šum. Kolem stromu párkrát projde skupina mužů se psy, vyzbrojená pochodněmi a puškami, ale nezpozorují ho. Sníh poplete loveckým psiskům čich. Škubou sebou na kožených vodítkách a kňučí. Potom se rozfouká vítr a přinese z polí chumáče mokrého sněhu. Tma je tu zanedlouho. Měsíc není vidět, obloha je černá jako indigový papír. Díky čerstvému sněhu je však dobrá viditelnost. Ředitel po chvíli váhání spustí ukořistěné saně do sněhu a potom sleze ze stromu i on. Procvičí si údy ztěžklé dlouhou a napjatou nehybností. Má před sebou noční pochod nepřátelským územím. Odhodlaně vykročí a táhne ukořistěné saně za sebou.
Chvíli před půlnocí vejde Urban s Lenkou do salónku hotelu Ambassador. Zábava je už v plném proudu. Video-Urban se rozhlíží po místnosti. Hosté se rozdělili na drobné skupinky, diskuzní kroužky. Urban zná většinu z nich od vidění, jiné osobně. Šiptáry a štětky dokonce velmi dobře. Necítí se tady jako cizí. Lenka tady však nezná nikoho. Drží ho za ruku, on je pro ni jediným pevným bodem. Rácz sedí v čele stolu a s nehybnou tváří pije. Když zpozoruje Urbana, vstane. Věděl jsem, že přijdeš, řekne. Dobře, že jsi tady. Všeho je dost, dodá. Jídla i chlastu. Všimne si Lenky a zmlkne jako zasažený bleskem. I Lenka stojí a pár sekund nemůže odtrhnout od Rácze oči. Seznámím vás, řekne Video-Urban. Lenko, toto je Rácz. Ráczi, toto je Lenka. Ustoupí stranou. Rácz vystřihne jeden ze svých úsměvů. Vezme Lenčinu ruku a skloní k ní rty. Lenka se s rozpaky usměje. Působí to staromódně, ale není jí to nepříjemné. Video-Urbana to překvapí, ale nevytřeští oči. Nikdy by od topiče nečekal takovou, i když dost neohrabanou, něžnost. Rácz doprovodí své hosty do čela stolu a usadí je vedle sebe. Jsem rád, řekne. Jsem rád, že jsi… že jste přišli. Zachránili jste mě. Neměl jsem se s kým bavit. Všichni se přišli jen nažrat a napít! Rácz mávne rukou, opět se usměje a dívá se na Lenku. Lenka je znepokojená magnetickým kovovým pohledem toho podivného zavalitého a ramenatého muže. Z jeho široké tváře vyzařuje jakýsi dosud neznámý druh energie. Znejistí. Přátele aby dnes člověk pohledal! řekne Rácz a vezme z tácu tři skleničky na šampaňské. Video-Urbana to nechá chladným. Je to jen nějaká nová topičova finta, pomyslí si. Rácz naleje šampaňské. Je zkušený, nápoj mu nevypění. Lenka si hned uvědomí, že podivný Urbanův kamarád asi pije šampaňské mnohem častěji než jednou za rok na Silvestra. Tak na přátelství! prohlásí topič a zvedne svou skleničku. Urban už už chce říct nějakou jedovatou poznámku, ale spolkne ji. Jak chce Rácz mluvit o přátelství? pomyslí si. On, Urban, má v živé paměti, jak ho nechal Rácz sledovat, aby vypátral zdroj jeho, Urbanových, valut. Kromě toho, kdo ví, jestli i ty policajty, ty dva tajné, neposlal na něj, na Urbana, pomstychtivý Rácz! Urban se ošije. Rácz s chutí vypije svou sklenici a prudce ji položí na stůl. Nějak moc prudce, pomyslí si Lenka. Mlčí. Z restaurace sem doléhá tlumený hovor, smích i basové zvuky kapely. Šiptáři na druhém konci stolu se o něčem hádají svým nesrozumitelným jazykem plným nepochopitelně znějících souhlásek. Ďula si přiťukává s opilým Khuntem. Kurvy nechaly nedopité skleničky a vytratily se někam k baru. Během takového večera se nedá nepracovat. Urban mi prozradil, že jste nekorunovaným králem hotelu, řekne Lenka s úsměvem. Rácz přikývne. Ano, řekne. To jsem. Poslouchají mě. V jeho hlase není ani stopy po sebechvále. Hovoří jako člověk, kterého se zeptali, jestli je pravda, že má rád tvarohové buchty. Lenka řekne: Je vidět, že netrpíte nedostatkem sebevědomí. Ne, souhlasí Rácz, nedostatkem opravdu netrpím. Ale vy vůbec nepijete, poznamená. Nejsem zvyklá pít, řekne Lenka. Vy jste Urbanova přítelkyně? opáčí topič po chvíli mlčení. Lenka zakroutí hlavou. Ne, s Urbanem jsou jen kamarádi. Nic mezi nimi není. Podívá se na Urbana. My jsme spíš jako bratr a sestra, ne? řekne. Urban roztržitě přikývne a podívá se na hodinky. Je půl dvanácté. A vy jste ženatý? zeptá se Lenka topiče. Rácz zakroutí hlavou. Ne, on, Rácz, je svobodný. Svobodný a v lásce zklamaný. Děvče ho opustilo. Byl to úder, velká bolest. Ale už ho to přebolelo. Jemu, Ráczovi, je teď jasné, že se ho držela jen kvůli jeho, Ráczovým, penězům. A jeho, Ráczově, moci. On, Rácz, touží poznat dívku, která by ho měla ráda kvůli němu, Ráczovi. On, Rácz, ví, že to není nemožné. Lenka se usmívá. Určitě, řekne. Ona, Lenka, je přesvědčená, že Rácz jednou takové děvče najde. Vezme skleničku šampaňského a napije se. Zachutná jí. Nenamítá, když jí topič doleje a dotkne se jí ramenem. Urbanovi začne Ráczova rétorika lézt krkem. Na koho si to ten balvan vlastně hraje? Co je to za idiotské divadélko? Snad se topič nechce jemu, Urbanovi, pomstít tím, že mu přebere holku? Jen on, Urban, je přesvědčený, že dříve nebo později bude odměněn za svou úslužnost a trpělivost a Lenku získá. Nač by s ní jinak trávil tolik času? A jak to jen říkala? Jako bratr a sestra! Hlupačka bláznivá, pseudointelektuálská! Jako by nevnímala jeho, Urbanovy, pohledy! Jako by necítila, jak lačně on, Urban, loví celým povrchem svého těla každý, každičký náhodný dotyk jejího těla! Nejdeš si zatancovat? zeptá se Lenky. Lenka odtrhne oči od Ráczovy tváře. Ne, nechce se mi, řekne. Dobře se mi sedí. Video-Urban si naleje šampaňské a vypije ho jedním douškem. Něco tvrdšího nemáš? zeptá se topiče. Jdi si dát k baru, na co máš chuť, řekne Rácz. Ať mi to napíšou na účet, dodá. Urban vstane. Na toho panáka, Urban, ještě má. Otočí se a kráčí ke dveřím. Rácz jej dostihne až mimo salónek. Co je s tebou? zeptá se s otevřenou náručí. Jsi můj host, tak pij na můj účet. Aspoň mě neurážej! Rácz se usmívá. Zlobíš se, že se s ní bavím? řekne Rácz. Vždyť není tvoje přítelkyně. Kdyby byla, tak si jí ani nevšimnu. Pro Rácze jsou přítelkyně jeho přátel tabu! prohlásí. Ráczovi je to jedno! Rácz chytne Urbana za ramena a širokým gestem ukáže na interiér restaurace, na kapelu a parket ve středu místnosti. Podívej se kolik je tady ženských, řekne. Sbal si nějakou. Bav se. Pij, jez. Ať to napíšou na Ráczův účet! Mám na to. Jen si nehraj na uraženého! Rácz ho pustí a strčí do něj. Není to ani tvoje přítelkyně, ani tvoje sestra, řekne. A mně se líbí. Přišla s tebou, ale nepatří ti! Video-Urban mávne rukou. V pořádku, řekne. Ustoupí. Od barového pultu se na něj zubí Vanda-Tiráčka. Dlouhé indigově černé nohy má překřížené a vysílá jimi těžko odolatelný signál. Tam na tebe někdo zakýval! řekne mu Rácz. Jdi za ní a dejte si spolu něco dobrého. Topič se podívá na hodinky. Přivítejte Nový rok, navrhne. On, Rácz, ji přece pozval jen kvůli Urbanovi.
Rácz se vrátí do salónku. Nalije šampaňské sobě i Lence. Je to hodný chlapec ten Urban, řekne. Usměje se. Známe se už nějaký ten pátek. V poslední době je nervózní. To dělá ta jeho práce. Vy nevíte, co teď dělá? podiví se topič. Jak bych to řekl… Lenka poslouchá s rostoucím ohromením a hnusem. Taky by se mi to hnusilo! dodá nakonec Rácz. Na to člověk musí mít žaludek! On, Rácz, je poctivým podnikatelem. Trochu obchází zákony, to ano, ale to jen proto, že nejsou pružné. Hned jak se to změní, nebude mít on, Rácz, důvod je obcházet! Kde bychom byli, kdyby se všichni drželi idiotských zákonů a nařízení? Ještě bychom lezli po stromech! Rácz se podívá na hodinky. Za pár minut bude dvanáct. Podívá se na Lenku. Lenko, řekne. Smím vám tak říkat? Lenka se usměje. Ano. Důvěřujete mi? zeptá se Rácz. Nechápu, přizná se Lenka. Rácz je v rozpacích. Zanedlouho je půlnoc. Nový rok. On, Rácz, by chtěl Lenku pozvat na ohňostroj. Z okna jeho, Ráczova, apartmánu, je dobře vidět. Je to úplně nahoře, v nejvyšším poschodí. On, Rácz, by chtěl vědět, jestli Lenka půjde s ním nahoru, nebo jestli ho považuje za podobný charakter jakým je Video-Urban. Lenka zakroutí hlavou. Ne, ona, Lenka, ví, že Rácz je jiný. Ona, Lenka, je zvědavá na ohňostroj. Výtah pro pana šéfa! vykřikne recepční, když vidí topiče s Lenkou vyjít z restaurace a jít dozadu k výtahům. Rácz nese orosenou lahev sektu a dvě vysoké skleničky. Nastoupí do výtahu. Když se vezou nahoru, mlčí. Rácz si Lenku přeměřuje svýma ocelovýma očima. Tak, tady jsem doma, řekne Rácz, když otevře dveře apartmánu a rozsvítí světlo. Lenka se rozhlédne po obývacím pokoji. Rácz roztáhne záclonu. Myslím si, že bychom měli zhasnout, poznamená. Bude vám to překážet Lenko? Lenka řekne, že ne. Zanedlouho je půlnoc. Skrz hotelové zdi proniká hromový rachot vystřelovaných špuntů a výkřiky z restaurace a z baru. Rácz zkušeným pohybem otevře lahev a naplní obě sklenice bílou šampaňskou pěnou. Připijí si. Rácz zhasne světlo. Za řekou začnou bouchat světlice, petardy a dělobuchy. Zářivé body stoupají vysoko na černou oblohu, zrcadlí se v hladině řeky a vzápětí zhasnou. To je krása, řekne Lenka. Líbí se vám to? zeptá se Rácz. Ano, řekne Lenka. Tak tady tedy bydlíte? zeptá se Lenka, když ohňostroj skončí a topič opět rozsvítí. Ano, řekne Rácz. Ještě šampaňské? zeptá se. Ano prosím, řekne Lenka, ale už jen trochu. Rácz chvíli přemýšlí, jestli to má říct, ale potom neodolá. Jednou tento hotel bude celý patřit mně, prohlásí pevně, ale trochu ostýchavě. Opravdu? zeptá se Lenka. Ano, řekne Rácz. Zanedlouho to Lenka uvidí! On, Rácz, to tady koupí všechno, jak to stojí a leží! Ale takový hotel stojí hodně peněz, poznamená Lenka, která už v hlavě začíná cítit šampaňské. Peníze nejsou problém! prohlásí Rácz. On, Rácz, má peněz dost! On, Rácz, není žádný druhořadý šmelinář jako Video-Urban! Nepůjdeme už dolů? zeptá se Lenka. Samozřejmě! řekne Rácz a vzpamatuje se. Přestane se šacovat a hledat peněženku. Ráda bych už šla domů, přizná se Lenka ve vestibulu. Z rozevřených dvoukřídlých dveří do restaurace se valí monotónní guláš hudby, hovoru, výskotu a cinkání sklenic. Už? zeptá se topič. Vždyť jsme si ještě ani pořádně nepopovídali! Ještě jsem vám neukázal, jak mě tady všichni na slovo poslouchají! Rácz je očividně zklamaný. Lenka se unaveně usměje. Děkuji za příjemný večer, řekne. A za ohňostroj. Rácz mávne rukou. To nic, to je v pořádku. Není za co. Nechám vám zavolat taxík, nabídne se. Lenka se brání. Ne, ona, Lenka, to nemá daleko. Velmi pěkně děkuje. Rácz však nesouhlasí. Ulice jsou v takovém čase plné individuí. Taxík Lenku odveze až před dům, ve kterém bydlí, slibuje Rácz. Nic jí nebude hrozit! Rácz přikáže livrejovanému vrátnému: Taxík pro dámu! A hned! Topič doprovodí Lenku do šatny a pomůže jí s kabátem. Potom oba dva vyjdou před budovu. Je mrazivá noc. Taxík nehlučně přijede k nim a čeká. Uvidíme se ještě? zeptá se Rácz. Lenka se usměje. Nevím, řekne. Rád bych, řekne Rácz. Posmutní. Lenka vytáhne z kabelky kousek papíru a čínské pero. Napíše několik číslic. To je moje telefonní číslo, řekne Ráczovi. Zavolejte mi někdy. Možná budu mít čas. Podá mu papírek. Ano, řekne Rácz, určitě zavolá. Několikrát přeloží papír a se zbožnou opatrností si ho nacpe do náprsní kapsy. Lenka si až teď uvědomí, že Rácz je jen v lehkém smokingu. Bude vám zima, řekne. Měl byste jít dovnitř. Co? Zima? Topič se zasměje. On, Rácz, už zažil jiné zimy. Na vojenských cvičeních. Boletice, Jince! Všichni šíleli, ale on, Rácz, se jen smál! Dříve, než Lenka stihne něco namítnout, si Rácz vysvlékne smoking a rozepne košili. Ha! vykřikne. On, Rácz, je odolný. Je chlap! Zima jemu, Ráczovi, nevadí! Když stojí s děvčetem jako Lenka, může být klidně i minus sto stupňů! I tak je on, Rácz, celý rozpálený! Lenka se rozesměje. Jste blázen, řekne mu. Ale milý! Letmo se dotkne jeho ramene a nastoupí do taxíku. A oblečte se! řekne topičovi. Rácz zakřičí na taxikáře: Tohle platím já! Až odvezeš slečnu, vrátíš se do hotelu a najdeš mě! Víš, kdo jsem? Taxikář přikývne. Jasně, šéfe! Kdo by vás neznal? Rácz si spokojeně mumlá. Odstoupí od okna a pokyne rukou. Taxík se rozjede. Rácz si upraví motýlek a obleče si smoking. Dostanu tě holubičko! řekne si, když se dívá za odjíždějícím autem. Přisahám bohu! Dostane ji a naučí ji zpívat jeho, Ráczovu, písničku! Když se topič vrátí zpět do restaurace, zastoupí mu cestu Video-Urban. Tvář má vypitým alkoholem červenou. Co je? zeptá se Rácz. Poslal jsi ji domů? zeptá se Urban. Jo, šla spát, potvrdí Rácz. Byla u tebe nahoře? zeptá se Urban. Na a co? opáčí topič. Ublížil jsi jí? napřímí se Urban. Rácz se zasměje a odsune Urbana z cesty. Neblázni, Ráczi! řekne Urban. Neubližuj jí! Ona není jako štětky z Ambassadoru! To není nic pro tebe! Topič se otočí. A proč by měl být on, Rácz, odkázaný jen na kurvy z hotelu? Cožpak je někde napsané, že on, Rácz, se nemůže zamilovat do slušného děvčete? Kdo určil, že on, Rácz, nemá nárok na lásku? Kdo rozhodl, že pro něj, pro Rácze, budou jen cikánky a kurvy? Ať mu dá Urban svatý klid! Cožpak si Video-Urban neuvědomuje, že pro Lenku je vzduch? Ani se s ním nerozloučila! Cožpak to Urbanovi nestačí? On, Rácz, se jí ani nedotkl. Nahoře se byli jen podívat na ohňostroj. Romantika. Dala mu své telefonní číslo, jemu, Ráczovi! Proč ne? A vůbec: ať se Urban přestane chovat, jako kdyby byl její rodina! Není! Urban je jeho, Ráczovým, hostem. Ať se tedy baví, tancuje! Ať se do sytosti napije a nají! Ať si klidně i zapíchá. Vanda-Tiráčka čeká jen na to! Ale ať se nikdy nesere do jeho, Ráczových, věcí! Jednou by mu to mohlo být líto! To není výhružka, ale přátelská rada! Ráczovy ocelové oči podrážděně září. Pěsti má zaťaté. Chvíli si měří rozkohoutěného Urbana. Potom změní tón. Usměje se. Přiblíží se k Urbanovi a kamarádsky ho bouchne do ramene. Ale nakonec, řekne, co se oni dva budou handrkovat! Copak nejsou přátelé? Dělali snad spolu jeden kšeft? Znají se krátce? Na co tohle všechno? Kvůli jedné ženské? Nakonec možná nenechá zapíchat ani jednoho z nich! Vejde taxikář. Rácz mu zaplatí. Zbytek si nech, řekne. On, Rácz, je zvědavý na adresu toho děvčete. Neřekla mi to, přizná se taxikář. Za mostem řekla, ať jí zastavím, a vystoupila. Dobře, řekne Rácz a obrátí se na Urbana. Ty mi dáš její adresu, řekne. Chci jí poslat květiny. Ty nejdražší. Sto orchidejí. Jen nevím, kde bydlí. Urban mlčí. Rácz ho chytne kolem ramen a násilím odtáhne k baru. Nemusí to být hned, řekne přátelským hlasem. Květiny počkají. Napijme se. Dvakrát velkou hiváš regál whisky! rozkáže. Přinutí Urbana vypít s ním whisky na ex. Silnými zuby jen tak chroupe led. Objedná ještě jednu rundu. Kývne na Vandu-Tiráčku. Dobře nám ho zabav! rozkáže jí. Udělej mu všechno, co bude chtít! Vytáhne dvě stomarkovky a dvěma prsty jí je nacpe do výstřihu. On, Rácz, má peníze! Nedívá se na pár stovek! Hlavně ne dnes! Teď se bude pít! křikne na Ďulu a Khunta, kteří se ožírají v salónku. Přineste nám tři lahve šampusu! rozkáže číšníkovi. Každému jednu! Ďula a Khunt se radují jako školáci. Oba dva jsou zvyklí opít se do bezvědomí. Když je ožíračka, ani ženskou nepotřebují. Rácz zase snese jako hovado. Sedí a pije. Jeho společníci vzpřímeně sedí, ale oči mají potažené průsvitnou blankou. Už se také vyzvraceli. Prázdné lahve přibývají. Když číšník přinese tři lahve sektu, Rácz je šmahem smete ze stolu. Řinčení skla všechny vzbudí. Dost bylo brkavé vody! okřikne Rácz číšníka. Doneste whisky! Hiváš regál! Ďula se už jen při vyslovení těchto slov vyzvrací pod stůl. Khunt ne, protože nevnímá. Sedí s otevřenýma očima a nehybnou tváří. Rácz mu několikrát z bezprostřední blízkosti plivne do tváře, ale překupník nezareaguje. Sračka! zamumlá topič zklamaně. On, Rácz, má dnes chuť se bavit! Je maximálně šťastný! Ne, není třeba předbíhat události. Ale seznámil se s děvčetem svých snů. Ani kurva, ani vesnická fuchtle. A ani on, Rácz, jí není lhostejný. Předpokládám, že se jí líbí. On, Rácz, neví neví, ale připadá mu, že se zamiloval. Je to městské děvče, inteligentní. Rácz se před ní cítí úplně jinak než před Silvií. Silvie je obyčejná kurva. A Eržika? Až teď je jemu, Ráczovi, jasné, že to, co pociťoval, nebyla láska. On, Rácz, ze sebe nechal udělat debila. Celé vesnici byl pro smích. Silvie? To byla obyčejná spekulantská kurva. Přisála se na jeho, Ráczovy, peníze. Ale co bylo, bylo! On, Rácz, jí nic nedluží, všechno si u ní odpíchal! Vnímá ho vůbec Ďula? Rácz zatne pěst a udeří spícího Ďulu do čela. Ďula zamrká očima. On, Rácz, se obejde i bez Silvie. Jen mu ještě bude muset vrátit všechny dárky. Kožich, kozačky, hodinky, zlato a tak. A on, Rácz, se postará, aby ji nevzali zpět do varieté! To se ví, že se postará! A ta Edita se poveze s ní. Aspoň budou mít čas běhat jako s nasolenými řitěmi po obchodech. Ale ne za jeho, za Ráczovy, peníze! S tím je konec. Poslouchá ho Ďula vůbec? Ďula sebou trhne. Samozřejmě, šéfe, řekne. Tak co jsem říkal? zeptá se topič přísně. Že je s tím konec, řekne Ďula. Přesně tak, souhlasí Rácz, konec! On, Rácz, už přestal být dojnou krávou. Už se nenechá vysávat bandou příživníků! Až teď to začne! Oproti tomu taková Lenka. Rácz se napije hivašu. Ta na něm, Ráczovi, nevidí jen ty peníze. Samozřejmě jeho, Ráczovo, bohatství a moc jí imponují. Ale to je něco jiného. Ženám budou vždy imponovat úspěšní muži. A on, Rácz, je úspěšný. Všechno, co znamená a co vlastní, dosáhl on, Rácz, těmato rukama a touto hlavou. Kam se na něj hrabe takový Video-Urban? Městský panák! Hochštapler! Tunelář! Takoví bělorucí hajzlové inteligentní si vezmou nejkrásnější ženské a opravdovým chlapům, jako je on, Rácz, zůstanou jen kurvy, jako je Silvie, a vesnické doroty, jako je Eržika! Tak to tedy ne! rozhodne se topič. Ďula leží omámený na stole. Hudba sem! vykřikne Rácz a bouchne pěstí do stolu. Rácz se chce bavit! Je to tady jako v márnici, himlhergot! Stojkovi muzikanti přiběhnout zbrocení potem. Rácz vstane, přechází od jednoho k druhému a lepí jim na čela tisícovky. A teď tu moji! okřikne je přísně a zvedne ruce nad hlavu. Rivers of Babylon! Cikáni si vymění pohledy, odpočítají takt v důsledném čardášovém rytmu a s klarinetovými cifrovačkami spustí. Olivové tváře se jim lesknou. Rácz se zvednutýma rukama a přivřenýma očima tancuje. Nezpívá, mlčí. Přiskočí ke stolu a jedním lokem vypije whisky rovnou z lahve. Ožene se a prázdnou flaškou třískne o stěnu. Cikáni už hrají jinou. Rácz tancuje, jednou v podřepu, jednou narovnaný. A tak! A tak! A tak! křičí do rytmu. Svět se kolem něj točí. Všichni hosté už odešli. Restaurace i noční bar jsou prázdné. Na stolech se povalují prázdné lahve, talíře se zbytky jídel, barevné konfety, přeplněné popelníky. Číšníci postávají kolem barového pultu a počítají tržbu. Hudebníci z barové kapely balí nástroje a opouštějí sál. Jen ze salónku se ozývá cikánská hudba a Ráczův zpěv. Rácz sám tancuje a pije. Pije a tancuje. Zamiloval se.
Několik dní po Novém roce se v hotelu Ambassador ubytuje pan Mugambia Bwawenu. Je černý jako uhel. Oční bělmo mu svítí. Na recepci předloží pas občana republiky Mayoumbé. Potom chvíli zápasí s šíleným boyem Torontálem o svůj kufr, aby nakonec ustoupil. Natěšený stařec polapí pavoučími pazoury rukojeť zavazadla a s touhou po vzrušení se nemotorně droboučkými kroky přibližuje k výtahům. V pokoji položí na zem kufr a vytrvale zůstane čekat na spropitné. Suché dlaně se mu nedočkavě zavírají a otevírají. Pan Bwawenu sáhne do kapsy u kalhot a vytáhne dvoukorunovou minci. Podá ji lakomému starci. Torontál udělá zklamanou grimasu. Víc nemám, řekne černoch, ještě jsem nebyl v bance. Kromě toho přicházím z chudé rozvojové země. Máme tam jen mouchy a písek. Mluvím slovensky, dodá pan Bwawenu, když vidí Torontálovo překvapení. Studoval jsem tady. Jsem černoch, ale mám vysokou školu. Torontál, vydávající zklamané bučivé zvuky, odejde. Mozoň (Němý) se těžce zhroutí do křesla. Chytne se za hlavu. Nejraději by si střelil pár facek. Ještě ani pořádně nezačal a už se dopustil tolika chyb! Takhle opravdu nic nevypátrá! On, Mozoň (Němý), se chová jako amatér! Mozoň (Němý) se podívá na své ruce. Černá barva z tváře pouští. Je nekvalitní. Ještě že si jí vzal do hotelu plnou flašku. On, Mozoň (Němý), i tak věří, že se tady nezdrží dlouho. Jeden, nanejvýš dva dny. Zjistí, co topič celé dny dělá, kam chodí a kdy je možné jej zastihnout samotného. Šolík (Žifčák) a Tupý (Mác) hlídkují venku před budovou. Hned jak on, Mozoň (Němý), píchne topiči uspávací injekci, je zavolá. Společně přinesou Ráczovo tělo do právníkovy kanceláře. Tam se domluví, co dál, co plánuje Mozoň (Němý). Buď ho propašují do konspirační vily a tam ho uvězní nebo ho rovnou usmrtí, jak navrhl advokát. Mrtvolu jednodušeji dostanou z budovy hotelu Ambassador po částech. On, Mozoň (Němý), je odpůrcem zabíjení; i to právníkovi řekl. Na druhé straně ale, když Rácze propustí, vystaví se riziku, že je pomstychtivý topič udá. Ale to není jisté. Samotný topič má toho taky dost na svědomí, a kdyby po propuštění z cely v suterénu konspirační vily utíkal na policii všechno udat, spadnul by do toho i sám. No nic, pomyslí si Mozoň (Němý). On, Mozoň (Němý), ještě uvidí. Bývalý estébák vytáhne flašku s černou barvou, odtrhne chumáč vaty a začne si natírat tvař i ruce. Potom lahev pečlivě zadělá a vloží zpět do kufříku. Dva dny, pomyslí si. To on, Mozoň (Němý), hravě vydrží. Všiml si, že na všem, čeho se dotkne, zůstávají černé otisky. To byl teda idiotský nápad! pomyslí si. Hrát si na černocha. On, Mozoň (Němý)! A ženě musel říct, že odjíždí na služební cestu. Doprovázet cennou bankovní zásilku. On, Mozoň (Němý), nerad lže. Ne kvůli morálce a podobným hloupostem! Nerad lže proto, protože dobrý lhář musí mít dokonalou paměť, aby si vždy pamatoval, co komu kdy řekl. A on, Mozoň (Němý), takovou paměť nemá. Navzdory tomu je celý jeho život jednou velkou lží. Dokonce i jeho manželka a jeho dvě děti ho znají pod jménem Ščepán. Pod takovým jménem vystupuje ve svém soukromém životě. Bankovní úředník Ščepán. Tak to dostal nařízené. Teď je už pozdě něco měnit. Mozoň (Němý) si nedokáže představit ženinu reakci, kdyby jí byl nucen říct pravdu. Léta ho zná jako Ščepána. Ale co, pomyslí si Mozoň (Němý). On, Mozoň (Němý), šel do války, musí bojovat. Vyjde ze svého pokoje a sejde dolů, do haly. U recepčního pultu je plno nových hotelových hostů. V pohodlných kožených klubovkách sedí Šolík (Žifčák) a Tupý (Mác). Čtou si noviny. Skrz vystřižené dírky pozorují okolí. Bwawenu si sedne opodál. Překříží si nohy. Kokoti! zasyčí s nehybnou tváří a dívá se na opačnou stranu. Jeho podřízení znejistí. Složí noviny. Oba mají černé brýle. Šolík (Žifčák) má nalepenou hustou bradku. Tupý (Mác) se zase zamaskoval dlouhým umělým plnovousem. Říkám, že vypadáte jako idioti, řekne Bwawenu do stěny. Prof, náfelníku? zeptá se uraženým hlasem Tupý (Mác) a pozoruje ruch u recepčního pultu. Bwawenu si vzdychne. Porozhlédne se po vestibulu. Vypadněte ven! přikáže potichu, ale rázně. Šolík (Žifčák) a Tupý (Mác) se zavrtí v hlubokých křeslech. Nechce se jim. Venku je zima, uvnitř příjemné teplo. Neslyšeli jste? osopí se na ně Bwawenu, který se dívá do stěny. Vypadněte ven a zahoďte někam ty umělé vousy a brýle! Jste nenápadní jako sáňky v létě! Bwawenu se otočí ke svým podřízeným. Neslyšeli jste? Ale když tam mrzne, náčelníku, ohradí se Šolík (Žifčák). Tak běžte do bufetu před hotelem a dejte si horký čaj! nařídí Bwawenu. Ale musíte být venku! V případě potřeby vám dám přes okno signál! Ven, idioti idiotští! Podřízení Mozoně (Němého) se neochotně zvednou z pohodlných klubovek a pomalu kráčí k východu, jako by ještě pořád doufali, že je jejich nadřízený na poslední chvíli zavolá zpět. Ale Bwawenu si jich už nevšímá. Jeho pozornost upoutá zavalitý ramenatý muž v kožené bundě a s náušnicí v uchu, který právě vystoupil z výtahu. Všichni se mu klaní, uctivě ho zdraví. To je on, pomyslí si Bwawenu. Rácz! To je oběť jeho, Mozoně (Němého)! Bwawenu vstane a nenápadně se vydá za topičem.