Rivers of Babylon I. (10. část)
Opět jedno časné ráno a Rácz má za sebou už kus práce. Nejprve se ozvali policajti, kteří mají na starost oblast okolo Ambassadoru. Pozítří je připravená velká razie na veksláky. Rácz by si měl dát pozor a upozornit své lidi na hrozící nebezpečí. Když k něčemu dojde, nebudou moct oni, policajti, nic udělat; razii přijdou udělat specialisti z Prahy. Tlustý příslušník bezmocně rozhodí rukama. Rácz mlčí, přemýšlí. Pochopitelně, své lidi musí upozornit. Jestli upozorní toho parchanta Video-Urbana, ještě neví. Dodnes se na něj zlobí za to, že mu neprozradil, odkud bral týden bez přestání tolik valut. Ale to není rozhodující; posledních pár dní je všechno při starém. Autobusy jezdí k hotelu nevyvekslované a Šiptáři mají opět plné ruce práce. Urban se kdesi ztratil. Rácz ještě pouvažuje, jestli ho upozorní na riziko, anebo jestli ho nechá padnout do rukou tajným z Prahy. Tlustý policajt se neklidně ošívá, jako by chtěl ještě něco říct. Tak co je? ptá se ho Rácz. Víte, šéfe, ozve se policajt. Jak bych vám to… Je vysoké datum. Už máme dvacátého. No a? ptá se Rácz. Policajt si odkašle. Slíbil jste, že na nás budete myslet. Něco k Vánocům. Na přilepšenou… Třináctý plat. Rácz nezapomíná, povídá Rácz. Když on, Rácz, něco slíbí, tak to i dodrží. On, Rácz, není odkázaný na to, aby mu nějaký šlapač chodníků připomínal jeho sliby. Policajt se zapýří a na omluvu zvedne obě ruce. Rácz sáhne do kapsy a vytáhne obálku. Tady máte, povídá, to je na přilepšenou. Rozdělte se. Potom si jde Rácz sednout do denního baru. Objedná si vodku a čeká na veksláka Khunta. Khunt převezme od Rácze klíč od hotelového mikrobusu renault, ve kterém se vrší krabice nekvalitních kopií hodinek Omega, Breitling a jiných. Hlupáci a nezkušení na to naletí. Je třeba to rozprodat. Já chci tolik a tolik, povídá Rácz. Zbytek je Khuntův. Ať si to prodává, za kolik chce. To ale není všechno. Rácz vytáhne papírek. Na prodej jsou čisté kazety Denon a Sony, přečte Rácz. Pochopitelně, ne pravé. Laciné falzifikáty z Hongkongu. On, Rácz, se v tom nevyzná. Stačí mu, že zná cenu. Ví, kolik za ně on, Rácz, chce. Jestli má Khunt zájem, dohodnou se. Khunt přikývne. On, Khunt, neříká ne. Ale musí si to nechat rozležet v hlavě. Zatím chce vidět hodinky. Jestli se mu budou líbit, koupí všechno. Sevře klíč od hotelového mikrobusu v dlani a vstane. On, Khunt, se jde podívat. Rácz dopije vodku a objedná si další. Khunt je zanedlouho zpátky. Bere. Vytáhne peněženku a odpočítá peníze. Oba chvíli spokojeně sedí. Jestli bude zájem, poznamená Rácz, může on, Rácz, sehnat neomezené množství těch kazet. Tady, na papírku, jsou názvy a ceny. On, Rácz, není proti případné slevě. Jako vždy. Khunt přikyvuje. Vždy se dohodli. On, Khunt, chce obchodovat jen se spolehlivými lidmi. A Rácz je takový. Fakt je. Rácz, pochopitelně, nepohne ani brvou. Nemá dar autentického prožívání a neví, jak zareagovat. Nezačne se skromně bránit před takovou chválou, protože v hloubi duše je přesvědčený, že Khunt má pravdu. Ani nepřikyvuje; odkašle si a netypicky tlumeným hlasem si objedná další vodku. Po Khuntově odchodu přijdou drobní veksláčci se svými každodenními markami a šilinky. Po jednom si přisedají a odevzdávají Ráczovi svou skromnou kořist. Rácz je v okamžiku vyplácí. Přijdou i Šiptáři. Chtějí se dohodnout. Rácz je k nim přátelský, ale neleze jim do řiti. Když může, vyjde jim vstříc, pomůže. Ale zároveň je upozorňuje, že on, Rácz, si nepřeje, aby se mu se svými černými hubami ometali v hotelu. Venku, na chodníku, to ano! Ale tady, vevnitř, ať se neodvažují! Tady je pánem on. Šiptáři se tváří odměřeně a vzpurně, ale poslechnou. Vědí, že Rácz je mocný. Platí si policajty, celé hotelové osazenstvo je mu k ruce. Oni, Šiptáři, by neměli šanci. Co je? osloví ho potom Video-Urban. V nové kožené bundě stojí u Ráczova stolu a uvažuje, jestli si má sednout. Rácz beze slova ukáže na volnou židli. Urban si sedne. Dlouho jsem tě neviděl, co? povídá Rácz. Snad zase nepřijel ten… tvůj? Ten Švéd? Jak to myslíš? ustrne Urban a skoro lituje, že si k topičovi přisedl. Jen tak, povídá Rácz, tak, jak to říkám. Co děláš, že tě už není vidět? Už dlouho jsi mi nedonesl žádné mařeny ani šilasy. Ani nedonesu, povídá Video-Urban. S tím už je konec. Jak to? nezdá se topičovi. Máš něco lepšího? Děláš už s tou kamerou, jaks chtěl? Urban přikývne. Rácz pokrčí rameny. Já nevím, řekne. Komu by se chtělo tahat se po svatbách, křtinách, sem a tam? Mně teda ne! Video-Urban zakroutí hlavou. On, Urban, se nikde netahá. Většinou pracuje doma. Lidé chodí za ním. Ráczovi se to nezdá. Jak to? Copak celé svatby přijdou za Urbanem? Ne, řekne, Urban. Se svatbami on, Urban, nic nemá. Copak Rácz nečetl jeho, Urbanův, inzerát v časopise Avízo? Rácz zakroutí hlavou: on, Rácz, noviny nečte. Vůbec nic nečte. Kdyby četl, míní Video-Urban, bylo by mu to jasné. Ráczovi se přestalo chtít dohadovat se s rozmazleným veksláčkem. Každý se živí, jak umí, tvrdí. Když si Urban myslí, že mu to vynáší víc, prosím! Jemu, Ráczovi, je to jedno. Ale raději by už teď, když o nic nejde, mohl Urban prozradit, kam tehdy chodíval vyvekslovat ty autobusy. Urban se usměje, i když to pro něj není lehké; vzpomínka na ty chvíle je velmi bolestná. Bylo to na celnici, řekne. Na celnici! zopakuje Rácz. Ano, na celnici, řekne Video-Urban. Ale už to nedoporučuju. Proč? je zvědavý Rácz. Zbytečné riziko. Plno cizích fízlů. Ne že by mě to kdovíjak zajímalo, povídá lhostejně topič. On, Rácz, pracuje jen tady, v hotelu. Co je mimo, to ho nezajímá. Ale jednu věc přece jen on, Rácz, ví. Pozítří je připravená velká razie na veksláky, přijdou fízlové až z Prahy. Ať si Urban dává pozor. On, Rácz, mu to říká pro každý případ, i když ví, že Urban už neveksluje, a proto mu nic nehrozí. Máš pravdu, řekne Urban. On, Urban, už neveksluje, přesně tak. Jestli se tu objeví, tak jen na kávičku s becherovkou. Peníze nejsou všechno. Rácz rozhodí rukama: to je koneckonců Urbanův osobní názor. On, Rácz, s tím nesouhlasí. Co jsi bez peněz? Hovno. Obyčejná nula. Video-Urban si upije z becherovky a mlčí. Ty jistě, pomyslí si. Bez peněz by po tobě neštěkl ani pes. Ale neřekne to. On, Urban, je umělec. Není odkázaný na veksl. Rácz si o Urbanovi taky myslí svoje. V poslední době Video-Urban nějak zvedá nos nahoru. Jako kdyby byl něco jiného. Jako kdyby jeho hovno nesmrdělo. Chtěl by jak peníze, tak zůstat čistý. Ale to nejde. Buď jsi chudý jako veš, anebo si zasereš ruce. Rácz mimovolně zvedne ruce k očím. Ještě nikdy je neměl čistější a pěstovanější. Když si on, Rácz, usmyslí, dá si i dnes udělat manikúru. Buď na to mám, anebo na to nemám! rozhodne se topič.
Na Vánoce topič neodolá naléhavému volání. Všechno vyřídí za jeden den. Cikánům v kotelně nechá suchou stravu na dva dny, Ďulovi přikáže vyleštit hotelový mikrobus renault. Na automapě vyhledají cestu do Ráczovy rodné obce. Rácz zatím připraví dárky: francouzskou voňavku pro Eržiku, kazetu s mýdly pro starou Kiššovou a pro starého Kišše lahev koňaku Martell. Nezapomene ani na strýce Endreho; druhá flaška koňaku, levnějšího, je pro něj. Rácz nasedne do auta a Ďula vyrazí. Během cesty Rácz mlčí. Kouří cigarety a popíjí rum přímo z flašky. Když přijedou do vsi, nejprve se projede sem a tam, aby všichni viděli, v jakém autě se Rácz dovezl domů. Bohužel, nikde nenarazí na namyšleného Feriho Bartaloše. Rácz by mu s chutí vrátil blátivou břečku, kterou ho jeho konkurent postříkal. To topiči trochu pokazí náladu. Zaparkují před Kiššovou chalupou. Ďula nese dárky. To jsi ty? houkne Kišš a s hřmotem vstane ze židle. Odkudsi přiběhne Kiššová a za ruku táhne zčervenalou Eržiku. Rácz se na ni dívá novýma očima. Už k ní necítí mučivou zamilovanost, už ho přešel třas, žaludeční nervozita i rozpaky. Je zkušeným, světaznalým mužem a Eržika není zase až taková krasavice. Rácz rozdá dárky. Vidím, že se ti daří, povídá Kišš. Co děláš? Topiče, odpoví vyhýbavě Rácz. A dobře platí? zeptá se Kišš, když ohmatává látku Ráczova nového saka ušitého podle italské módy. Mrkne na Kiššovou a ukáže jí Ráczův rukáv. I ona si jej ohmatá. Pochvalně zamručí. Kišš chytne Eržiku za ruku a násilím ji přinutí, aby i ona vyzkoušela kvalitu obleku. Celá červená si sáhne na rukáv. Dobře platí, odpoví Rácz. A bokem si on, Rácz, taky přivydělává. Jak – bokem? nerozumí Kišš. Tak – bokem, řekne Rácz. On, Rácz, zařizuje různé věci. Jednou to, jindy ono. Ze všeho mu něco kápne. Tak je to přece on! zvolá Kišš a radostně třískne do stolu. Je to on! Přece jen je to on! Rácz nechápe, ale nedá to na sobě znát. Mlčí a čeká. Kišš se přestane smát, divoce se rozkašle a gestikuluje rukama i nohama. Jeho, Kiššův, bratr je řezník v sousední obci, ale to Rácz určitě ví. Nedávno si dovezl z Rakouska meďoura. Valuty byl nakoupit ve městě. Před jakýmsi hotelem ho poslali dovnitř, za nějakým panem Ráczem. Byl to prý mocný a bohatý pán. Potřebné peníze hned odpočítal z obrovské šrajtofle. Kiššův bratr v životě neviděl tolik peněz. A přitom je vesnický řezník. Potom o tom vyprávěl jemu, Kiššovi. Co když je to ten tvůj Rácz, co jsi ho poslal do města? zeptal se Kiššův bratr. Ale jdi! zasmál se tehdy on, Kišš. Věk však seděl, popis taky. Kišš měl o jednoho brouka v hlavě víc. Nejednou se v noci probudil s otázkou: Co kdyby přece jen? Ano, řekne Rácz. Byl jsem to já. Neznám vašeho bratra, mešter. Kdybych znal, dal bych mu slevu. Kišš tomu stále nemůže uvěřit. Ďula musí dosvědčit, že jeho pán, Rácz, je nejmocnějším člověkem v okolí hotelu Ambassador. Všichni ho musí poslouchat. I když Kišš nakonec uvěří, stále nevěřícně kroutí hlavou. Flašku koňaku pečlivě ukryje v sekretáři. Potom, později, si ji vypije. Nikomu nedá ani líznout. To tak! Na stůl položí lahev hruškovice a nalije. Připijí si. Rácz, zvyklý na koňaky a jemnou skotskou whisky, se rozkašle. Jistě jsi zvědavý, jak se daří té tvojí svini, krávě a koni, poznamená Kišš. Rácz vůbec není zvědavý, úplně zapomněl, že vůbec svěřoval řezníkovi nějaká zvířata. Nakonec však vstane a následuje starého do maštale i do chléva. Dostávala dobrou stravu, povídá Kišš. V teple. Tak se u Rácze neměli. Kůň se má nejlépe. Řezník si pravidelně oblékne rajtky, jezdecké boty a prohání se s větrem o závod po okolí. Je to zdravé a dobře to vypadá. Šlechtici to tak taky dělávali, míní Kišš. On, Kišš, patří k místní honoraci, ke šlechtě. Ví, že jezdecký kůň by byl vhodnější, ale jeho, Kiššovo, nafouknuté tělo by neunesl. Ráczův kůň je mohutný tažný valach, ten jeho, Kišše, unese. Nakonec, uvědomí si Kišš, teď i Rácz patří k rodině. Také přináleží k místní honoraci. On, Kišš, o něm hodně slyšel od svého bratra. Tak daleko to ještě nikdo nedotáhl. Rácz se jednou vrátí do vsi a jistě bude sedávat u stolu honorace. On, Kišš, je na něj, na svého budoucího zetě, pyšný. Budou spolu chodívat a on, Kišš, ho bude každému představovat. Toto je Rácz, můj, Kiššův, zeť. Rácze to vůbec nezajímá. Nechá tlustého řezníka, ať si mele svoje ve vlhké tmě chléva. Vyjde na dvůr a lačně dýchá čerstvý vzduch. Když za ním vyjde starý Kišš, řekne mu: To je toho, když vám to udělá radost, kůň je váš. Kišš se zachvěje radostí. A co se týká svině, dodá Rácz, uděláme zabijačku. Kdy? zeptá se Kišš. Třeba hned teď, řekne Rácz. Večer pozveme celou rodinu i známé. Ať všichni vidí, že jsem tady. To je dobrý nápad, míní Kišš. Hned teď. Jen co zavolám nějaké pomocníky. Ty jdi hezky dovnitř. Zabav Eržiku. My už si nějak poradíme! No tak jdi. Zpráva o Ráczově příjezdu obletí vesnici. Zanedlouho přijde strýc Endre. Proč jsi se nezastavil? zeptá se Rácze. Víš, kde bydlím. Rácz mlčí. Pokrčí rameny. Situaci zachraňuje Kišš. Však se hned nerozčiluj, povídá řezník. Zdrželi jsme ho, zdrželi. Chlapec by i chtěl, ale já povídám, nechoď, vždyť ten přijde i sám od sebe. Nemrač se, Endre, teď už jsme téměř rodina! Napijí se hruškovice. Endre změkne. Vždyť já jen, že… zamumlá. Pomůžeš nám? zeptá si Kišš a ukáže na svini, kterou vypustili z chléva, aby se jí rozproudila krev. Svině chrochtá, ryje rypákem do zamrzlé země. Cítí, že něco není v pořádku.
Rácz sedí v obýváku a pozoruje svoje ruce. Naproti němu sedí na židli zrudlá Eržika a hledí do koberce. Vzadu, v koutě, sedí v křesle Kiššová a s potutelným úsměvem ve tváři štrikuje. Okno vede do dvora. Sklo je pokryté vrstvou jinovatky. Na dvoře je vidět Kišše, Endreho a pár sousedů, jak bezvýsledně nahánějí Ráczovu svini. Tak nám řekni, osloví Rácze Kiššová, jak si tam žiješ v tom městě? Rácz pokrčí rameny, podívá se na Eržiku. Dobře… řekne. Prý tě tam všichni poslouchají, poznamená Kiššová. Poslouchají, přikývne Rácz. Opět zavládne ticho, přerušené jen klepáním jehlic Kiššové a křikem ze dvora. Kurva! zakleje Ďula, kterého kousla Ráczova svině. A co městská děvčata? zeptá se Kiššová. Jsou hezká? Eržika se začervená. Rácz pokrčí rameny. Nevím, řekne. On, Rácz, nemá čas koukat se po děvčatech. Kiššová uspokojeně přikývne a dále štrikuje jehlicemi. Do obýváku dolehne zoufalý kvikot lapené svině. Prokřehlí chlapi pokřikují. A co ty Eržiko? osloví Kiššová Eržiku. Nejsi na nic zvědavá? Nic tě nezajímá? Eržiku zalije ruměnec. A kde bydlíš? zeptá se Kiššová. Máte tam nějakou svobodárnu? Rácz si odkašle a pohodlně se usadí. On, Rácz, bydlí přímo v hotelu. A není to drahé? zeptá se Kiššová. Ne, zakroutí hlavou Rácz. Je to zdarma. Takže něco jako svobodárna, povídá Kiššová. Ano, připustí Rácz po chvíli uvažování. Pod oknem proběhne Ráczova svině a vesele za sebou táhne provaz. Szüsz Mária picsája! řve Kišš a neohrabaně běží po sněhu. A s kým tam bydlíš? zeptá se Kiššová. Máš nějakého spolubydlícího? Rácz zakroutí hlavou. Ne, on, Rácz, bydlí sám. Fíha, řekne Kiššová, když odbijí hodiny. Už je půl jedenácté. Teď budou opakovat tu inscenaci ze včerejška. Eržiko, zapni televizi. Ráczova svině se rozhodla nedat svůj život zadarmo. Uteče na druhý konec dvorku a zaleze pod kůlnu. Když se ji chlapi pokusí odtamtud vyhnat pomocí dlouhých holí na fazole, zakvičí a i s kůlnou přeběhne několik metrů. Pobíhající kůlna zaujme Rácze natolik, že přitiskne tvář k oknu. Telenovela se odehrává v kuchyni. Jakýsi muž vysvětluje jakési ženě, že si ji nemůže vzít za ženu. Herečka hystericky pláče. Chyběl jsem ti? zeptá se Rácz Eržiky polohlasně. Eržika pokrčí rameny. Neví. Dívá se na inscenaci. Jehlice Kiššové o sebe ťukají. Svině zoufale kvičí. Unavení a promrzlí chlapi nadávají. Hysterická herečka fňuká.
Večer se u Kiššových shromáždí plno lidí. Je tam tlačenice a hluk. Kišš vytáhne demižón hruškovice. Všichni musí pít. Rácz se rozdovádí. Eržiku posadí k němu. Všichni si je měří laskavými úsměvy a s dotěrným pochopením zrcadlícím se v jejich tvářích. Ráczovi začne být ze špatně vypálené kořalky zle. Vstane. Kde je můj řidič? ptá se. Všichni ztichnou v nábožné úctě. Z kuchyně vyběhne zamaštěný Ďula s kusem masa napíchnutým na vidličce. Pil jsi? zeptá se ho Rácz. Všichni přítomní přenesou pohledy na Ďulu. Ne! řekne Ďula. Pohledy se vrátí k Ráczovi. Opravdu? osopí se na Ďulu Rácz přísným hlasem. Hosté sledují Ráczův a Ďulův rozhovor v úplné tichosti jako divadelní hru. Čestné slovo! ohradí se Ďula. Tak zajedeš do kšeftu a koupíš proviant! rozkáže topič. Tři bedny šampusu, tři bedny červeného a tři bedny bílého! Pár bas kokakoly! Tři kartóny marlborek. Pochopil?! Ďula přikývne a začne šmátrat po klíčích od mikrobusu. Kišš se uraženě, důstojným hlasem ohradí. On, Kišš, je dost bohatý na to, aby věděl jak uctít své hosty. Jen ať si Rácz, jeho budoucí zeť, nedělá útratu. Rácz mávne rukou. On, Rácz, je bohatší. A toto je jeho oslava. Jeho večírek. Párty, jak se říká u nich ve městě. Po dlouhé době přijel domů. Vrací se jako úspěšný muž. On, Rácz, si uctí své blízké. A už žádné řeči! A kde je tu vlastně obchod? přeruší ho Ďula zmateně. Nech být, povídá Rácz, jedu s tebou. Vezou se potemnělou vesnicí. Rácz mlčí. Přijedou k obchodu, vystoupí. Rácz jen rozkazuje, Ďula nosí bedny a přepravky. Potom Rácz zaplatí z obrovské šrajtofle. Muži v obchodě obdivně mlčí. Cestou zpět po neosvětlené, klouzavé cestě uvidí daleko před sebou zachumlanou siluetu jezdce na koni. To je Fero Bartaloš! řekne Rácz. Přidej! rozkáže Ďulovi a celý nedočkavý se nakloní dopředu. Ďula poslechne. Zanedlouho se dostanou na stejnou úroveň s jezdcem. Mohutný Bartalošův kůň pomalu cválá a bezpečně unáší pyšného Feriho domů. Fero Bartaloš je tak zachumlaný, že nevnímá nic kolem sebe. Vytlačme ho! navrhne Rácz pomstychtivě. Ale, šéfe… pokusí se namítnout Ďula. Co ale? zeptá se pohotově Rácz s hrozivě čilým zájmem v hlase. Jaké ale? Sevře ruku v pěst jako vždy, když mu chce někdo oponovat. Ďula nerozhodně pokrčí rameny. Na znak kapitulace. On, Ďula, si myje ruce. Přeřadí rychlost a začne se tlačit ke krajnici a vytlačovat jezdce do příkopu. Potom cosi zaduní o plechový bok mikrobusu renault a jezdec i s koněm zmizí v oblaku sněhu. Rácz se ohlédne. Pohled na nehybně ležícího Feriho Bartaloše a čtyři mohutná kopyta bezmocně trčící do vzduchu ho naplní slavnostní náladou. Nemůže od nich odtrhnout oči. Obrátí pohled dopředu, na vozovku, až když ho začne bolet za krkem. Okna Kiššova domu svítí do noci. Zvědavci si stoupají na špičky a nahlížejí do oken. Před hotelovým mikrobusem se uctivě rozestoupí. Kišš jim vyvalí na verandu soudek hruškovice. V domě zanedlouho začnou práskat do stropu šampusové zátky. Jiní zase usrkávají svařené víno. Na stoly putují talíře kouřící ovarové polévky a masa. Ochutnej šampaňské, Eržiko, řekne Rácz a zapálí si marlborku. Osvěží tě to, dodá. Sám má už dost vypito, potřeboval sám pro sebe oslavit vítězství nad pyšným Ferim Bartalošem, a tak rychle, jednu za druhou, exnul několik sklenic šampaňského. Eržika se mu teď zdá přitažlivá. Je mlaďoučká, pevně stavěná, s kulatými tvářemi. Rácz si na jejím místě představí zmalovanou, odbarvenou, vymóděnou a cigaretovým dýmem vyuzenou Silvii s ňadry jako pětikorunové mince a s rozkrokem na pět prstů mezi dlouhýma tenkýma nohama. Hned je mu všechno jasné. Přemůže náhlou touhu chňapnout Eržiku za plné stehno rýsující se pod šatovou zástěrou. V porovnání s Eržikou, míní Rácz, vypadá Silvie jako záchodový pavouk. A stejně tak i ostatní chrtice z baru-varieté Ambassador: Edita, Vanda-Tiráčka, Anča-Jožo anebo Eva-Kapavkářka. Fuj! Teprve tady je on, Rácz, doma, tady se jemu, Ráczovi, svobodně dýchá: mezi svými! A co ty, Ďulo, osloví Ďulu. Proč se nebavíš? Ďula sedí a pije minerálku. Rácz vstane a zavelí. On, Rácz, přikazuje Ďulovi pít. Už nikam nepojedou. Až zítra. Později. On, Rácz, oslavuje zásnuby. Ano, zásnuby. Bude se zasnubovat. Ďula si poslušně nechá nalít šampaňské a vypije ho. I Eržika vypije svou sklenici. Rácz jí hned dolije. Řekni, jak tu žiješ? ptá se Rácz Eržiky. Je mu sympatická. Je do ní zamilovaný a dostal na ni chuť. Tak, všelijak, odpoví Eržika ztěžklým jazykem a zasměje se. Samá práce, dodá. Otec ji, Eržiku, stále nutí pracovat. Staré babky ji v řeznictví prohánějí a nic jim není po chuti. Ona, Eržika, by šla nejraději pracovat do města, do masokombinátu. Bydlela by na svobodárně. Domů si jezdívala jen na sobotu a neděli. Ve městě je lépe. Kulturní vyžití, diskotéky, obchody. Co je tady? Nic. Rácz nesouhlasí. On, Rácz, je už takříkajíc městským člověkem. Nějakou dobu bydlí přímo v centru. A moc dobře ví, že tam není nic takového, o čem snívá Eržika. Kdyby mohl, řekne Rácz, hned by se vrátil sem, do rodné vsi. Jen tady je život, tam, ve městě, ne! Ale on, Rácz, tam zatím musí zůstat. Obchody. Hodně lidí je na něm, Ráczovi, závislých. A máš mě vůbec ráda? zeptá se Rácz Eržiky. Já? zeptá se Eržika. Co by neměla? Žádná z jejích kamarádek nemá takového chlapa: s autem i s řidičem. Ona, Eržika, je na něj pyšná. Rácz se spokojeně a velikášsky usměje. Nalije si šampaňské a jedním lokem ho vypije. Řidiče? zeptá se. To je nejen jeho, Ráczův, řidič, to je i jeho, Ráczův, sluha! A na důkaz svého tvrzení předvede Ďulovy schopnosti; přikáže mu vypít litr vody na ex a potom s vepřovým řízkem v zubech podlézt všechny stoly. Všichni se smějí a tleskají. Rácz má oči jen pro Eržiku. Jak jen je stydlivá, mladičká a svěží! Hosté se mezitím opili. Někteří z nich začnou u stolu prozpěvovat smutné pomalé písně. Rácz jednou rukou obejme Eržiku. Ještě jí nalije. Několikrát si naprázdno odbrkne. V uších mu hučí. Krev se mu nahrnula do hlavy. Je vzrušený. Jestli mě teda máš ráda, řekne se sevřeným hrdlem, půjdeš teď se mnou do stodoly! Rácz se lekne, protože má pocit, jako by to všichni v místnosti slyšeli. Ti se ale hlučně baví. Někdo se vyzvracel na stůl. Do stodoly? zeptá se Eržika. A co tam? Ráczova široká, jednoduchá tvář se změnila. Oči má vášní vypoulené a nozdry rozšířené jako býk. Čelist mu poskakuje. Celý se chvěje. Je mu to jasné: takový pocit ještě nikdy neměl. Ani Silvie v něm nikdy nerozpoutala takový uragán citů! Možná je to proto, že nikdy neholdoval šampaňskému. Ale to je jedno. Rácz ví, že to je ono! Tamto nebylo nic. Miluje Eržiku. Všechno se znovu vrátilo. Vždyť jen kvůli Kiššově dceři odešel do města! Proč do stodoly? zeptala se Eržika. Rácz zašermuje rukama. Tam mi ukážeš, jak mě máš ráda, řekne. Ve městě se to tak dělá. Když dívka někoho miluje, musí mu to nejprve dokázat! On, Rácz, už pomalu začíná nabývat dojmu, že ho miluje jen pro jeho, Ráczovy, peníze! Ano! On, Rácz, má i peníze. Co by neměl? Ale v první řadě je chlap. A chlap potřebuje co? Chlap potřebuje důkaz lásky! Rácz se napije šampaňského a přinutí Eržiku udělat to samé. Dolije sklenice a pozvedne na přípitek. Na nás, řekne. Na opačném konci stolu zacinká Kišš o sklenici a vstane. Začne hovořit. On, Kišš, je takříkajíc zazobaný. Vydělat se dá, lidem se nic nepříčí. Mladý Rácz by chtěl jeho, Kiššovu, dceru za ženu. Jedinou dceru. Rácz je šikovný chlapec. Dokázal, že zdědil všechny dobré vlastnosti po svých tragicky zesnulých rodičích. Odešel do města a zázračně rychle zbohatnul. Je však třeba uznat, že nebýt jeho, Kišše, nebyl by Rácz tam, kde je! Dnes ráno mu Rácz daroval svého koně. On, Kišš, mu zase dá svou dceru! Ano, hned zítra půjdou k faráři, dohodnout zásnuby! Brunátný Kišš skončí a sedne si. Teď všichni očekávají, že něco řekne Rácz. Ale Rácz zarytě sedí, není vypravěč. Nejraději by se někde schoval. Situaci zachrání strýc Endre. Vstane a začne řečnit. Ujistí Kišše, že Rácz mu bude poslušným zetěm. U nich byla za všechno facka. A jeho rodiče popadl mamon. On, Endre, byl u dělení majetku, zatímco Rácz cestoval na pohřeb. Nebylo toho zase tak moc. Bylo to jen pár drobných v porovnání se současnými Ráczovými možnostmi. Opravdu, taková je spravedlnost: všichni si pomohli penězi, které jim nepatřily a o které – a on, Endre, to tak musí říct – okradli mladého Rácze. Rozdělili si cizí dědictví. Jaký hanebný čin! Ale na druhé straně, zdůrazní strýc Endre, na druhé straně – dotáhl by to Rácz tak daleko, kdyby ty peníze podědil? Nikdy! Byl by se stal průměrně majetným vesničanem, tady Kišš by mu dal Eržiku už tehdy a všichni by žili, dokud by neumřeli! To je ta spravedlnost, která to zařídila tak, aby se hanebný skutek v konečném důsledku stal skutkem dobrým, ba co víc, až službou. Bez něj by se z Rácze nikdy nestal takový boháč, nabob, magnát! Strýc Endre se na chvíli odmlčí. A proto, pokračuje a obrátí se přímo na Rácze, on, strýc Endre, prosí ve jménu všech Ráczových tet a strýců Rácze o odpuštění za to, že ho… že ho udělali boháčem! A zároveň on, Endre, pozvedá číši, aby se napil na zdraví snoubenců. Rácz už má v hlavě. Ani pořádně nevnímá, co strýc Endré říká. O nějakých penězích, o nějakém dědictví. Pár šupů! Na ty on, Rácz, není zvědavý. Otázka přece nestojí, jak co nejvíce ušetřit, ale jak co nejvíce vydělat! Proto strýci Endrému i dalším příbuzným on, Rácz, odpouští! Teď zase vstává Kišš. On, Kišš, by rád ještě něco dodal tváří v tvář tomuto shromáždění. Možná se v budoucnu stane, že kdosi, kdo chce jemu, Kiššovi, uškodit, bude rozšiřovat drby a výmysly. Ne, on, Kišš, nechce říct, že k tomu musí nevyhnutelně dojít, ale je celkem možné, že se Rácz od někoho dozví, že jeho, Kiššova, dcera je už dávno, od Ráczova odchodu do města, zasnoubená s Ferim Bartalošem. Ale co, odmlčí se Kišš, zatímco Rácz zdřevění. Ona to totiž je pravda, ale taky to pravda není. On, Kišš, považoval tehdy za vhodné zasnoubit Eržiku, aby nebyla ohrožená mládenci ze vsi. Přece jen (Kišš se obrátí k hostům) je děvče více v bezpečí, když všichni vědí, že má snoubence. Všichni souhlasně mručí. Ale na druhé straně, pokračuje Kišš, se on, Kišš, ptá: Co za snoubence je dneska nějaký Feri Bartaloš? Ano, on, Kišš, Ráczovi přísahá: byl to jen zastírací manévr. Byla to jediná možnost, jak zajistit Eržice klid, aby mohla počkat na Rácze! Rácz se nemá čeho bát, k ničemu nedošlo, on, Kišš, si dával velký pozor! A proto se on, Kišš, ptá svého budoucího zetě, Rácze: Odpustí mu Rácz, že se takto postaral o bezpečnost své dcery a o její budoucí štěstí s Ráczem? Protože Eržika vždy milovala jen Rácze! On, Kišš, tohle nikdy nechtěl Ráczovi říct, ale teď si uvědomil, že lepší bude, když mu to řekne on, Kišš, než aby mu to řekla nějaká drbna, zmije s rozeklaným jazykem. On, Kišš, má čisté svědomí! Kišš se odmlčí. S otázkou v očích se podívá na Rácze. Ráczův pohled je však pohroužený do Eržičiny zarudlé tváře. Když je to tak, mešter, řekne Rácz po chvíli, odpouštím! Všichni začnou tleskat. Přípitky byly ukončeny a opět se rozběhne bujará zábava. Tak co? nedá se odbýt Rácz. Co co? nerozumí Eržika. Půjdeš se mnou do té stodoly? Eržika pokrčí rameny. Nevím. Rácz v tom vidí příležitost. Chytne ji za stehno. Pod stolem. Nikdo nic nevidí. Eržika se bojí zavřísknout, aby nevzbudila pozornost. Tak pojď, naléhá Rácz tlumeným monotónním hlasem. Eržika se s povzdechnutím zvedne. Rácz za ní. Nikdo si ničeho nevšimnul. Venku je tma. Dvůr je osvětlený jen světlem z oken. Zvědavci už vypili Kiššův sud hruškovice a nehybně leží různě položení ve sněhu. Hospodářské budovy se ztrácejí vzadu ve tmě. Hvězdy třpytivě mrznou vysoko v tmavé noci. Rácz uchopí Eržiku za ruku a táhne ji ke stodole. Šampaňské mu hučí v hlavě. Cítí, jak je celý napjatý a ztopořený. Podívej, řekne Eržika, kolem měsíce se dělají kruhy. Ale Ráczovi můžou být nějaké kruhy okolo měsíce ukradené. Říhne si a otevře vrata od stodoly. Klín světla ze dvora dopadne na hromadu sena. Po kládách se prohánějí potkani. Oči jim červeně fosforeskují. Eržika se bázlivě přitiskne k Ráczovu vzrušení. Brr, řekne ztěžklým jazykem. Tady je ale zima! Rácz ji však už neposlouchá. Shodí ji do sena a lačně se na ni vrhne. Ne! Ne! brání se Eržika a ze všech sil k sobě tiskne kolena. Rácz jí rukou zašmátrá pod šatovou zástěrou. Silným chvatem jí roztrhne předpotopní kalhotky a odhodí je za sebe. Násilím jí roztáhne nohy. Jedno koleno jí přilehne bokem a druhé se snaží odtáhnout rukou. Svaly mu praští. Do vzniklé mezery vsune stehno. Rozepne si vlhký poklopec a vytáhne úd. Když se s ním dotkne Eržičina nahého stehna, děvče vylekaně vykřikne. Drž hubu, hlupačko! zasyčí Rácz. Celým tělem se posunuje výš. Eržika ještě jednou vykřikne. Psi venku se rozštěkají. Rácz jí vrazí facku. On, Rácz, není zvyklý, aby mu někdo kladl odpor, zachrčí. Vecpe se do Eržičina ochablého těla a vydechne. Eržika zmrzle zadrkotá zuby. Bolí? vyštěkne netrpělivě Rácz. Eržika přikývne. Leží nehybně, s jazykem mezi zuby. Rácz se začne pohybovat. Zrychluje. Eržika leží jako mrtvá. Když je Rácz hotový, odtáhne se z klína své nastávající. Silně vystřikuje v monotónních intervalech, pomáhaje si rukou. Ách, ách, ách, vyráží zprudka a pravidelně. Potom se svalí do sena. Eržika se ztěžka posadí a chumáčem sena si začne stírat ještě horké stříkance z prsou, z tváře a z vlasů. Rácz se utře do její šatové zástěry. Už přemýšlí normálně. Poslední silný výstřik semene jakoby odplavil z jeho krve všechnu touhu a vzrušení. Už je mu všechno jasné: příbuzní ho obrali o dědictví po rodičích, a ještě si za to přisuzují zásluhy; Kišš nabídl svou dceru namyšlenému Ferimu Bartalošovi jen co on, Rácz, vytáhl paty ze vsi. Eržika je hloupá vesnická dorota. Husa. A je tlustá. On, Rácz, už viděl jiné ženské. Ve městě. Staré čtyřicetileté, ba i padesátileté rakoviny, ale když se to zmaluje a obleče, hned každému chlapovi stojí jako svíčka! A Eržika? Nemá ani dvacet. Když bude mít třicet, bude dvakrát tak tlustá, než je teď. Porodí jemu, Ráczovi, tři děti, a tím to hasne. Do smrti bude nosit dva typy oblečení: bílý plášť prodavačky v uzeninách a květovanou šatovou zástěru na doma. A stále bude přežvykovat slunečnicová jadérka jako její matka, až jeho, Rácze, bude svrbět dlaň. On, Rácz, má před sebou zářivější budoucnost! Ne, on, Rácz, nemá na mysli štětky jako Silvie. Jednou i tu kopne do řiti. Až se jí nabaží. Tu nemá na mysli. On, Rácz, si najde městské děvče. Mladé, takové, které ho bude mít rádo. Copak je tak těžké mít rád člověka jako je on, Rácz? Eržika se teď chce líbat. Nastaví pootevřená ústa a zavře oči. Ale Rácz ji odstrčí. Eržika otevře oči: Tak ty takhle? Ty! Co já? Co? křikne Rácz výhružně a sevře pěst. Tak tohle jsi teda chtěl? rozpláče se Eržika. Ty svině! Kulatá tvář se jí skřiví do grimasy podobné grimasám čínských bůžků. Rácz nikdy neviděl čínského bůžka, ale i tak pocítí k Eržice bytostný odpor. Odtáhne se ještě dál, aby ho plačící snoubenka neznečistila svými slzami a smrkanci. Ani panna jsi nebyla! řekne Rácz znechuceně. Žádná panenská blána. Žádná krev. Kurva. Kdo ví, komu jsi dávala, když kvůli tobě Rácz ve městě dřel! Celé vsi? Polovině? Anebo Ferimu Bartalošovi? Ano, jistě! Rácz vyskočí a teatrálně se plácne do čela. Že ho to dřív nenapadlo! Vždyť Fero Bartaloš byl přece jakože jejím snoubencem. Jakože! Teď on, Rácz, vidí, jak to bylo s tím jakože! Jeho, Ráczova, žena musí být pannou! Nejraději by jí jednu vrazil! Ale on, Rácz, si musí dávat pozor. On, Rácz, se nechce dostat do basy. I tak je teď všem pro smích! Ech! Rácz prudce rozrazí dveře stodoly a rychle kráčí k domu. Na mých penězích jste si chtěl smlsnout, mešter? zařve do ucha Kiššovi, který zvrací u branky. Řezník na něho vyvalí vodnaté oči a řekne pár neartikulovaných slov. Je opilý, nevnímá. Kiššův dům ještě svítí. Rácz prudce vejde. Ďulo! křikne divokým, cizím hlasem. ĎULO! zopakuje, když nedostane odpověď. Co je, šéfe? Ďula se objeví v kuchyňských dveřích se sklenicí šampaňského v ruce. Košili má vytaženou z kalhot, je celý neupravený a špinavý. Motá se a hloupě se směje. Rácz se rozzuří. Vyrazí Ďulovi sklenici z ruky. Sklo se rozbije. Jedeme! Rozkáže Rácz. Kam? Nechápe Ďula. Domů! Do hotelu, hlupáku! řekne Rácz. Ale já jsem pil! řekne Ďula. To je mi jedno! Hybaj! Jdeme! Ďula se bezradně rozhlédne, ale všichni jsou opilí a zpívají písničky. Nikdo se nevěnuje Ráczovi a Ďulovi. Cestou vystřízlivíš! prohlásí Rácz. Ale padejme už odtud! Ďula bezradně kouká. Hni sebou! křikne na něj Rácz a hrne se ke dveřím. Mikrobus renault se zhasnutými světly se trhavě rozjede po Kiššově dvoře. Párkrát poskočí dopředu a zacouvá, dokud se neotočí předkem k bráně, kterou nikdo neotevřel. Ďula zařadí dvojku a přidá plyn. Rozsvítí světla. V jejich svitu je vidět Eržiku, jak běží s roztaženýma rukama naproti autu, jako by chtěla Rácze zadržet. Uhni, zmije! zařve na ni Rácz bočním oknem. Sejmi ji! rozkáže Ďulovi. Ďula se však Eržice prudce vyhne, mikrobus vyvalí bránu a kus plotu a ocitne se v tmavé ulici. Se skřípěním zařadí vyšší rychlost. Auto se řítí spící vesnicí, tu a tam v rychlosti vrazí do plotu, tu a tam vjede do příkopu. Rácz mlčí. Zapálí si cigaretu. Občas se mu zazdá, že daleko vpředu rozeznává siluetu jezdce na koni, ale když přijedou blíž, ukáže se, že je to buď groteskně vytvarovaný keř u cesty, nebo se neukáže nic. Babylón! zvolá jurodivý na chodníku a zvedne hubené ruce nad hlavu. Babylónská nevěstka! zopakuje přísným hlasem. Vanda-Tiráčka, zavěšená do obstarožního Rakušáka, se dlouhými kroky ubírá k bílému meďouru na chodníku před hotelem. Ušpiněného jurodivého si nevšímá. Jurodivý divoce šermuje rukama: Hosana, óó, říkám vám, konec přijde! Ještě je čas kát se! Chodci se ohlížejí a nikdo by v jurodivém kazateli nehledal někdejšího spokojeného a kulatého Fredyho Špáršvajna. Vychrtlý, zarostlý a pokrytý několikatýdenní špínou se Fredy změnil k nepoznání. Když mu na parkovišti postavili vánoční trh, Špáršvajn se opil a zdemoloval denní bar Ambassador. Potom už jen každý den chodil před hotel a z chodníku strnule a vyčítavě sledoval dění na svém bývalém parkovišti. Žárlivě a naštvaně v duchu počítal, o kolik peněz ho připravili. Prodavačům kaprů, ovoce i výčepním v narychlo stlučených dřevěných boudách se místo před hotelem zalíbilo. I po vypršení plánovaného termínu na parkovišti zůstali a dlouhé řady zákazníků jim koneckonců daly za pravdu. Městu nabídli za plochu několikanásobně vyšší nájemné, než platil Fredy. Věc byla jasná; Špáršvajn se ocitl na dlažbě. Fredymu se osobní tragédií udělalo špatně a dlouho bojoval s mozkovou mrtvicí. On, Fredy Špáršvajn, poctivě platil nájemné i daně. Nikomu neublížil. A tohle má za to? Ještě chvíli se něco pokoušel vydělat tím, že vybíral parkovné od řidičů parkujících na chodníku. To mu zarazili policajti. Pohrozili mu vězením, pokud se nepřestane nelegálně obohacovat. Tak mi vraťte parkoviště! osopil se na ně rozčílený hlídač chodníku. Policajti pevněji sevřeli rukojeti obušků a vykročili vstříc Fredymu. Protaženými krky a zvednutým obočím demonstrovali živý zájem o jeho výroky. Zbabělý výběrčí raději zmateně zamrkal a se špatně skrývaným spěchem opustil scénu.
Bylo jej možné spatřit, jak propíjí peníze a nalívá se vínem před jednou z narychlo stlučených bud na svém bývalém parkovišti. Do denního baru Ambassador ho nepustili. Kromě toho to bylo drahé. Pro Špáršvajnovu peněženku. I u dřevěné boudy to bylo drahé, ale na zase tolik. Když se Fredy opil, plakával. Náhodné posluchače obvykle chytil za knoflík od kabátu a z bezprostřední blízkosti jim do tváře vyblekotával svůj žal. Svůj kříž. On, Fredy Špáršvajn, byl poctivým hlídačem parkoviště. Tohle tady bylo jeho parkoviště. Kdysi. Byla to jeho, Fredyho, jediná radost. On, Fredy, tady trávil celé dny. Byl šťastný. Potom přišla ta píča z národního výboru. Prý do Vánoc. Trh. On, Fredy, řekl, že ano. Stloukli tady tohle a teď je jim to líto bourat. Zanedlouho tady máme Nový rok. A co? Boudy stojí. Prý navždy! On, Fredy Špáršvajn, je na mizině! U této věty se Špáršvajn vždycky rozplakal. Peníze už nemá. Ještě pár korun. Všechny úspory padly na úhradu škod v tom baru. Naúčtovali si všechno, co se jim pokazilo za posledních pět let. On, Fredy, se bojí jít domů. Rodiče po něm chtějí peníze. Prý na stravu a na elektřinu. On, Fredy Špáršvajn, je nemá. Stravuje se tím, co hosté nechají na papírových táccích. Je toho málo; hosté jsou lakomí a všechno sežerou. Dokonce posledním kouskem chleba vytřou tácek do sucha! On, Fredy Špáršvajn, si myslí, že kvůli tomuhle jsme nemrzli na náměstích!
Ale zanedlouho už Fredyho nechtěl nikdo poslouchat. Odevšad ho vyháněli. Smrděl. Nemyl se. Šatstvo se mu rozpadávalo. V přívěsu mu vypnuli elektřinu. Neplatil. Neměl z čeho. Celé noci se třásl zimou. Seděl nebo ležel a přemýšlel. Na několik dnů zmizel. Prodavači a výčepní na trhu už uvažovali, že je asi mrtvý a teď nehybně leží ve svém přívěsu. Nikdo se však nešel podívat. Zaprvé se jim hnusil strážcův zapáchající příbytek, za druhé se nikomu nechtělo běhat po policii a podepisovat protokoly. Jestli je živý, nasrat na něj! rozhodl vedoucí bufetu. A jestli je mrtvý, tak taky! V takové zimě vydrží dlouho. Když začne smrdět, budeme muset něco podniknout. Ale zatím nesmrdí, rozumíte? Co je nám po něm? Není pro nás žádná rodina. Jaké však bylo překvapení, když se po třech dnech otevřely dveře přívěsu a v nich se zjevil Fredy Špáršvajn! Mezi vousy a bradou mu hrál pohrdavý úšklebek a ve vykulených očích se mu zračilo duchovní vytržení. Modlete se, hříšníci! zvolal silným hlasem a zvedl ruce. Trest přijde co nevidět! dodal a vykročil mezi šokované výčepní a opilce. Od té doby začal Fredyho nový život. Skládal se z hromování, zvedání rukou a celodenního přivolávání těch nejpříšernějších trestů na hlavy všech okolo. Živil se sněhem z okolních nažloutlých závějí, zbytky jídel a hněvem. Stal se jurodivým poustevníkem a pro lidi z hotelu Ambassador a okolí rovněž osobně známou figurkou, když ještě dýchavičně pobíhal po parkovišti s červenou výběrčí taškou a tlustá tvář se mu leskla odhodlanou důležitostí. Oj, tohle vám pravím! vykřikne Fredy. Pán bude hrozný ve svém hněvu! Smete hříšné! Obstarožní Rakušák znejistí. Ohlédne se. Jurodivý je navlečený do haleny z pytle od brambor. Nohy má omotané pytlovinou stáhnutou hrubými konopnými špagáty. Nahá kolena má zmodralá zimou. Čvachtavě se rozběhne po posoleném chodníku. I ty, nevěstko babylónská, oboří se na Vandu-Tiráčku a z úst mu vyprskne vlákno slin, které ihned zmrzne. I ty budeš potrestána! Tvoje bílé hříšné tělo se bude smažit v pekle a muka nikdy neskončí! Was ist das? zeptá se znepokojeně Vandin kunčaft. Nix, ujistí ho prostitutka. Gór nix. Ajn trotl. Kunčaft se s pochopením zasměje. Jo, i fršté šón. A depp, gö? Tak co, Fredy? přátelsky jej osloví výčepní. Jak ses vyspal? Sebrali mu parkoviště a pomátl se z toho, vysvětlí tlumeným hlasem chlapům u pultu. Jurodivý se mezitím přiblíží. Zahoďte peníze! zvolá pateticky a zvedne ruce nad hlavu. Zahoďte špinavé papírky, konec je blízko. Aj, tak vám pravím, vody Babylónu se rozvodnily a páchnou hříchem! Bůh přijde a ztrestá Sodomu! Hosté poslouchají a pobaveně na sebe mrkají. A teď, Fredy, navrhne výčepní, řekni nám něco o kurvách. Spiklenecky mrkne na ostatní, jako by chtěl říct: počkejte, teď něco uvidíte! Fredy Špáršvajn se rozohní. On, svatý muž, je povolán, aby všechny varoval! Jen pro ženštiny, které prodávají svá těla, záchrany není! On, boží člověk, přesně ví, jaká muka je čekají za to, že prodávají svá těla. Budou nabodávány na kůl, čtvrceny, pitvány za živa, vařeny i smaženy! Nic jim nepomůže, i kdyby se hned teď staly vzorem zbožnosti! Patří jim to! Fredy se zadýchal. Odmlčí se. A ty jsi co? zeptá se ho jeden z pijanů. Jehovista, anebo františkán? dodá, aby svým společníkům ukázal, že do toho vidí. Já jsem od Boha! odsekne Fredy. Pán se mi zjevil a pověřil mě hlásat, že nastal čas konce! Tady máš, osloví jej výčepní a mrká na ostatní, napij se! Je dobré, se skořicí a hřebíčkem! Nechceš? Ani vám už není pomoci! vykřikne jurodivý. Skončíte v mukách na ohnivé hranici! Ožene se rukou a smete sklenice se svařeným vínem do sněhu. Chlapi se rozzuří. Tak tohle ne! vykřikne pijan v montérkách a v zeleném prošívaném kabátě. Chytí jurodivého za vousy a odhodí ho do závěje. Fredy se vyhrabe ze špinavého sněhu. Vstane a rozčíleně zvedne ruce nad hlavu. On, boží muž, je přišel varovat. Ale komu není rady, tomu není pomoci. On, svatý člověk, teď odchází. Je třeba roznášet zprávu o blížícím se konci! Jurodivý důstojně, s pytlovinovou obuví čvachtající ve sněhu, odejde. A takhle je to tady pořád, vzdychne si výčepní a napije se svařeného vína. Někdy je to i zábavné. Jindy ne.
Absolutní diskrétnost, to neznamená jen neklást hloupé otázky. To znamená i tvářit se vždy a za jakýchkoliv okolností, jako by se nic nedělo, jako by bylo všechno úplně normální a běžné. Video-Urban se rozhodl potlačovat své běžné lidské sklony. Jde přece o prachy; není možné třeštit očiska, divit se nebo se tvářit zhnuseně. Ve svém inzerátu Urban zaručil absolutní diskrétnost, a tak ji teda poskytuje. Občas ho někam zavolají, ale naštěstí ne často. Komu by se chtělo trmácet se s kamerou a s celou výbavou někam do Petržalky? Většinou se zákazníci dají telefonicky přemluvit, aby přišli oni k němu, Video-Urbanovi. Je to tak nejen pohodlnější pro Urbana, ale lepší i z hlediska kvality snímků. Urban se vzdal své ložnice a udělal z ní filmový ateliér. Prostředku pokoje kraluje velká francouzská postel. Je tam kamera na stativu, ateliérové lampy s rozptylovačem světla ve tvaru deštníků. Jako v Hollywoodu. Lidé jsou různí a mají různé koníčky. Nejčastějšími zákazníky Video-Urbana jsou manželské páry, které se chtějí nechat zvěčnit při souloži. Někdy z toho nic není, tváří v tvář kameře si to některý z nich, nejčastěji žena, rozmyslí. Jindy právě naopak; přítomnost cizího muže, Video-Urbana, nejednu ženu promění ve vzrušenou a vydrážděnou bestii, proti které působí její partner jako suchý a scvrklý koňský trus. On, Urban, má svoje zkušenosti. Někdy přijdou i buzeranti. Video-Urban si vzpomene na Hurenssona. Udělá se mu špatně, ale nedá to na sobě znát. Je přece profesionál a zákazníci zase neplatí až tak špatně. Někteří ho ani nevnímají; je pro ně stejně mrtvým předmětem jako stativ kamery anebo obraz nad postelí. Často se objeví ženy, které ho žádají, aby je natočil při masturbaci. Nejednou si k němu přinesou i pomůcky. Jedna se mu přiznala: její manžel odjel stavět cesty do Libye a požádal ji o videokazetu. Takhle můžu mít aspoň nějakou jistotu, že mi tam nebude běhat za kurvama, řekla mladá žena, když se oblékla, zaplatila a vložila půlhodinovou kazetu do kabelky. Jindy zase na dohodnutý termín přišla zákaznice, éterická bytost, s irským setrem na řemínku. Video-Urban nehnul ani brvou, když si vyslechl její přání. Aspoň že není nuda, pomyslel si. Lidé jsou různí a mají různé záliby. Je zima. Obloha je zatažená a co nevidět začne padat sníh. Urban se dívá z okna. Dole, v hloubce čtyř poschodí, chodí sem a tam zmrzlí chodci a brodí se ve sněhu. Urban přemůže chuť plivat jim na hlavy a raději se stáhne dovnitř, do tepla. Zavře okno. Od určité doby se mu vlastní byt hnusí. Jako by mu tady každý ze zákazníků zanechal svou kapku špíny. Je jedno, že královsky platí. Je jedno, že všechno, co on, Video-Urban, sní a vypije, všechno co si koupí pro radost a spálí ve válcích svého auta, zaplatí oni. Hnus je hnus. On, Urban, se měl raději dát na přitroublé svatby, hloupé oslavy životních jubilejí a idiotské úsměvy dětí. Anebo si měl vyřídit taxikářskou licenci. Nakonec ani to vekslování nezanechávalo v člověku takový pocit hnusu. Co mu chybělo? Vykšeftoval, co se dalo, a když se mu nechtělo, v obchodním domě měl svoje dva tácy jisté. A byl stále mezi lidmi. Lidé, kteří si u něj teď podávají dveře, v něm vzbuzují hloupý pocit. Jsou to buď různí úchyláci a úchylačky, anebo vůbec nějací podivíni. Jemu, Urbanovi, se už o nich i zdá. Ještěže jsou anonymní, mlčenliví a odměření a nesnaží se zatáhnout jeho, Urbana, do svých životů. On, Urban, se při filmování cítí jako lékař. Ani se nevzruší. Od doby, kdy mu vychází inzerát pravidelně v každém čísle Avíza, nemůže nikam jít. Stále musí sedět na telefonu. Telefonní záznamník je mu k ničemu; termíny s anonymními zákazníky i zákaznicemi musí dohodnout osobně. Často se stává obětí žertu – dohodne termín, a nikdo nepřijde. Jindy mu zase do telefonu vynadají. Video-Urban ví, že to patří k řemeslu. Přesto ho to nenaplňuje dobrým pocitem. Ještěže jsou tady ty peníze, ale byly časy, kdy si vydělával i víc. Výhoda je, že teď mu ty prachy nemůže vzít žádný policajt. Platí daně, tak co! Video-Urban sáhne po telefonu. Na zlomek sekundy zaváhá, ale potom vyťuká číslo suché kurvy Lenky. Co děláš? zeptá se jí. To jsi ty? řekne Lenka a Urbanovi se zdá, že je potěšená. Dlouho ses neozval, řekne Lenka. Co s tebou bylo? Nic, odpoví Urban. Měl jsem hodně práce. Dal jsem se na volnou nohu. Lenka nezareaguje tak, jak by si představoval, tak se zeptá on: A co děláš ty? Mám prádniny, řekne Lenka. Jak já ti jen závidím! řekne Urban. Lenka se zasměje. Neměl ses nechat vyrazit z vysoké školy, řekne. Už je to tady, konstatuje Urban. Pojď ven, navrhne. Kam? zeptá se Lenka. Zvu tě do kina, řekne Urban. A potom na večeři. Souhlas? Rychle si přisune noviny a zalistuje v nich. Ve Slávii promítají Sladký život, řekne. To je ten Fellini? zeptá se Lenka. Na tom filmu ona, Lenka, už byla. Sladký život je film filmů, tvrdí Video-Urban. Na ten je třeba jít víckrát. Je to nejlepší Felliniho film! Suchá kurva Lenka nejdříve dělá drahoty. V konečném důsledku má ona, Lenka, taky nějakou práci. Až po chvíli naléhání se nechá přemluvit. Urban položí sluchátko, vyskočí a začne hledat nějaký slušivý oděv. Život dostal smysl, přinejmenším na tento večer. Stejně tě jednou přefiknu, řekne si Urban, když si váže kravatu. Známe takové panny. Všechno je jen otázkou vhodné situace. On, Urban, to ví. Už máš program na Silvestra? zeptá se Video-Urban jakoby mimochodem, když po filmovém představení sedí v čínské restauraci a čekají na jídlo. To jsem se tě právě chtěla zeptat já, řekne Lenka, čímž Urbanovi vyrazí dech. Asi mě chceš někam pozvat, pokračuje Lenka, když zpozoruje Urbanův šok, ale já už jsem pozvaná. K jednomu spolužákovi na párty. Video-Urban zesmutní. V rozpacích se nervózně ohlíží po číšníkovi. Prsty pravé ruky naléhavě bubnuje do stolu. Potom se podívá na Lenku. Líbí se mu, co by se mu nelíbila. Možná je i zamilovaný. Občas zcela určitě. Snad ti to nebude připadat hloupé… řekne Lenka. Ne, ne! tvrdí Urban a rozhodně zakroutí hlavou. Snad ti to nebude připadat hloupé, zopakuje Lenka, ale chtěla bych se tě zeptat, jestli bys tam nešel se mnou. Urban zůstane sedět s nehybnou tváří. Víš, řekne Lenka, aby to vypadalo, že jako patříme k sobě. Rozumíš? Ano, řekne Urban, vlastně ne. Lenka se zavrtí. Zkrátka, aby si nikdo nic nedovoloval, chápeš? řekne. Aby si mysleli, že mám chlapa, dodá po chvíli. Urbanovi chvíli trvá, než začne mluvit. Pochopitelně, pro něj, Urbana, je to radost a příjemná povinnost. Původně ji chtěl on, Urban, pozvat do baru-varieté Ambassador. Svoje spolužáky má Lenka jistě přečtené jako staré knihy, nikdo ji už nemůže překvapit. On, Urban, si dovolí tvrdit, že by ji nikdo z nich neohrožoval, i kdyby si on, Urban, dejme tomu nehrál na jejího chlapa: jsou to všechno impotentní knihomolové. Nemáš pravdu! zaprotestuje Lenka. To neznáš Krnáče a Taragela! Urban přikývne. On, Urban, musí připustit, že ne. Nezná. Ale on, Urban, jí chtěl ukázat něco, co zase nezná ona: takříkajíc odvrácenou stranu tohoto města. Na Lenku však odvrácená strana tohoto města neudělá dojem. Určitě jsi mě chtěl seznámit s těmi svými přihlouplými kamarády, debilními veksláky, řekne vyčítavě. Šikmooký číšník přinese rozpálené kameninové podnosy a potom pokrmy. Zatímco obsluhuje, Urban i Lenka mlčí. Jídlo příjemně voní. Přineste mi, prosím vás, příbor, řekne Urban a položí hůlky stranou. Číšník se ukloní. Odejde a zanedlouho se vrátí s příborem na tácku. V nehybné tváři Asiata mu hraje pohrdavý úsměv. Naučit se jíst čínskými hůlkami je otázka několika minut, řekne Lenka, když se číšník vzdálí. Nedokážu si představit, že bych jedla čínu příborem. Zručně vezme hůlky do ruky a zaklepe jimi jako klepetem. Podívej, hele, řekne. Naučím tě to. Nechci, řekne Video-Urban. Už mám příbor. Mám ti zase nechat donést hůlky? zeptá se Lenka. Urban zavrtí hlavou. Už jsem je jednou nechal odnést, řekne. Nebudu jednou tak, jindy jinak. Pomyslí si o mně, že jsem idiot. A není ti fakt jedno, co si o tobě pomyslí nějací číšníci? zeptá se Lenka a výhružně zaklepe klepetem. Není důležitější, co si o tobě myslím já? Poslouchej, dohodneme se, promluví Video-Urban. Půjdu s tebou na tu párty a budu hrát tvého chlapa. Ale když to začne být nudné, zvedneme se a odejdeme odtamtud do Ambassadoru. Urban se usměje. On, Urban, má i pozvánku. A ne jen od ledakoho. Od samotného Rácze. Kdo je Rácz? zeptá se Lenka s nevolí. Marně bych ti to vysvětloval, řekne Urban. Marně bych ti to líčil. To musíš zažít a vidět. On, Urban, je přesvědčený, že to bude úplně jiný, skutečnější zážitek než Lenčini blazeovaní impotentní spolužáci se svými věčnými kecy. Existence, jistoty, zázemí, přežití, hodnoty, poznání a podobné píčoviny. Ty jim jednoduše závidíš! řekne Lenka. Já? žasne Urban. A co bych jim prosím tě asi tak mohl závidět? To, že kdybys nebyl hloupý, mohl jsi i ty v klidu studovat, řekne Lenka. Příští rok jsi mohl promovat. A do třicítky bydlet u drahých rodičů! řekne Video-Urban. A vydělávat dvanáct set hrubého! Ještě to tak! Hlavně že teď z tebe mají vaši obrovskou radost! řekne Lenka. Urban se naštve. Za jeden den on, Urban, vydělá víc než jeho, Urbanův, otec za měsíc! To je málo? Kdo je to ten Rácz? zeptá se Lenka po chvíli přežvykování. Urban se zamyslí. Je to živelná pohroma, řekne potom. Stroj na vydělávání peněz. Takže zase nějaký vekslák? zeptá se zklamaně Lenka. Urban přikývne. Přemýšlí. Je to nejhloupější a nejomezenější člověk, jakého jsem v životě viděl, řekne posléze. Nemá ani tolik inteligence co jeho, Urbanova, bota. Ale je úžasně přizpůsobivý. A dravý. On, Urban, už ví, co Rácz chce. Chce všechno. Rácz, to je přírodní katastrofa. Urban pohlédne na Lenku. Ten by ti hned vytřel kocoura, pomyslí si a představí si Lenčino křehké bílé tělo v topičových pazourech. To by ti patřilo! pomyslí si.
Nejhloupější a nejomezenější člověk, jakého Video-Urban v životě viděl, sedí ve svém apartmánu a mlčky pozoruje obrazovku televizoru. Je ráno. Za oknem je vidět sychravou oblohu. Na obrazovce televizoru se obrovský svalovec rozhání půldruhého metru dlouhým mečem, ze kterého srší jiskry. Ďula zaklepe a vejde. Přišel jsem, jak jste přikázal, řekne. Tady je ten váš seznam, dodá a podá Ráczovi papír. Naklepal jsem ho na stroji, jak jste přikázal. Rácz vezme papír a se spokojeným mumláním si ho prohlédne. Hned to vypadá jinak, řekne napůl vyčítavě. Ještě se tam musí doplnit advokát, rozhodne. Nic o něm nevím. Co je zač, co od něho můžeme očekávat. Nijak se neprojevuje. Kolektivu se straní. Rácz se podívá na Ďulu. Pozveme i jeho! řekne. Zařiď to, jasné? Jen jestli přijde, dovolí si poznamenat Ďula. Společná cesta s Ráczem do jeho rodné vsi posílila v Ďulových představách pouto s mocným topičem. Jestli už nemá jiný program, dodá Ďula moudře. Přijde, přijde, prohlásí topič. Nepřijde, nepřijde. Tak si to projdeme ještě jednou, navrhne. On, Rácz, Silvie. Její kamarádka Edita. Ďula. Vanda-Tiráčka. Video-Urban se svojí společností. Dva představitelé Šiptárů Bekim Bahmuci a Ahmet Sočila se svou společností. Pár štětek z varieté: Anča-Jožo, Eva-Kapavkářka a další. Několik významnějších hotelových hostů. Zkrátka lidé, kteří si budou považovat za čest zasednout za jeden hodovací stůl s ním, s Ráczem. Ďula horlivě přikyvuje: Velkou čest! Velkou čest! Rácz vstane. A teď jdi, přikáže Ďulovi, a zavolej mi vedoucího restaurace! Mezitím se vrátí Silvie. Byla nakupovat. Svlékne si kožich a zůstane v minišatech. Na nohou má kozačky nad kolena, vánoční dárek od Rácze. Nechal jí je koupit, ale nelíbí se mu. Vypadají jako rybářské gumáky. Ale nosí se. Každá kurva z Ambassadoru je má. Silvie položí na zem balíčky. Kde jsi byla? zeptá se Rácz. V Tuzexu, řekne Silvie. A co tam? Koupila jsem si prima jarník, řekne Silvie. K čemu je ti jarník, když je zima? zeptá se Rácz. Ale potom bude jaro, tvrdohlavě prohlásí Silvie. Byla jsi s Editou? zeptá se Rácz. Ano, odvětí Silvie. Proč se ptáš? Jen tak, řekne Rácz. Jemu, Ráczovi, se zdá, že ony dvě jsou nějak příliš často spolu. Jemu, Ráczovi, to připadá divné. Slyšel už o takových ženách, co jsou takové kamarádky, že to spolu dělají! On, Rácz, neví neví! Někdo zaklepe. Vstupte! křikne Rácz. Je to vedoucí restaurace Ambassador. Rácz ho vybídne, ať se posadí. V krátkosti jej obeznámí se svým plánem oslavit příchod Nového roku v kruhu svých známých. On, Rácz, potřebuje mít volný salónek. Separé. Vedoucí se nesměle ohradí. Pochopitelně, rádi pana šéfa i se ctěnou společností přivítají, ale salónek je už, bohužel, zadaný. Zadaný? zeptá se Rácz. Tak to teda zrušte! Přikáže rázně. Kde je problém, nechápe. Vedoucí si zdvořile odkašle, aby získal čas. Řekne: To není tak jednoduché. Salónek si ještě před Mikulášem rezervoval pan doktor Renceš. A to je kdo? zeptá se Rácz. Pan šéf nezná pana doktora Renceše? žasne vedoucí restaurace. Ne, řekne Rácz. On, Rácz, nikdy nebyl nemocný. Vedoucí potlačí zděšení. Pan doktor Renceš je primátor našeho města! řekne roztřeseným hlasem. Rácz však nehne ani brvou. Neudělalo to na něj žádný dojem. Jistě tedy chápete, řekne vedoucí, že při vší naší úctě k vaší osobě je absolutně nemožné zrušit objednávku pana primátora. Ne, nechápu, řekne Rácz. Proč je to nemožné? Vedoucí restaurace bezmocně rozhodí rukama. Rácz ztratí trpělivost. Podívejte, řekne a vstane. Buď zrušíte tamtu objednávku, rozhodne Rácz, anebo vzkažte panu primátorovi, aby se na toho Silvestra teple oblékl. I jeho společnost! Vedoucí zbledne. Zhroutí se a zoufale si sedne zpět do křesla. To nám přece nemůžete udělat! hlesne a upře prosebný pohled na triumfujícího topiče. Ale můžu! řekne Rácz. Co bych nemohl? Všechny nás zničíte! zaběduje vedoucí restaurace. Svoje jsem vám už řekl, skončí Rácz, poodejde ke dveřím a otevře je. Rácz se nikdy neopakuje, dodá. Vedoucí restaurace sedí v křesle s vytřeštěnýma očima. Tak co? zeptá se Rácz ode dveří. Můžu počítat se salónkem? Řekněte, co mám dělat? zoufale zakňučí vedoucí. Jak to jen mám udělat? Přemýšlí. Ne, řekne posléze a vstane. To je nemožné. Je to vyloučeno! prohlásí. Něco se v něm zlomí. Padne na kolena a sepne ruce: Na kolenou vás prosím, neruinujte mě! Rácz hrdě vypne hruď. Jak neruinujte? zeptá se výhružně. Jak neruinujte? Když on, Rácz, bude chtít, i ruinovat může! A teď ven! On, Rácz, řekl všechno, co bylo třeba. Teď už všechno závisí na vedoucím restaurace! Vedoucí vstane a odejde jako zlomený člověk. Rácz za ním zavře dveře. Z ložnice vyjde Silvie, oděná jen v černém krajkovaném prádle. Přistoupí k Ráczovi, obejme ho a přitiskne se k němu. Co na to říkáš? zeptá se šeptem. Na co? reaguje Rácz, který ještě přemýšlel o vedoucím restaurace Ambassador. Na můj úbor, řekne Silvie. Hm, je to dobré, usoudí Rácz a dlaněmi jí pevně stiskne obě půlky zadku. Líbím se ti? zeptá se Silvie. Rukama zajede Ráczovi pod svetr. Ano, řekne Rácz a cítí, jak mu začíná stoupat tlak. A jak se ti líbím? zeptá se Silvie. Pomalu se nechá Ráczem tlačit zpět do ložnice. Hodně se mi líbíš, řekne Rácz. Chytí ji pod ňadrem. Silvie zasténá rozkoší. Rácz ji vezme do náruče a nese do postele. Pozor, upozorní Silvie se smíchem, roztrháš mi punčochy! Víš, kolik stály? Kolik? zeptá se Rácz. Ani se neptej! řekne Silvie. Ale já se ptám! řekne Rácz a zůstane i se Silvií v náručí stát na půl cesty. Silvie řekne sumu. Rácz znehybní. Tolik korun? žasne. Ne, řekne Silvie. Tolik bonů. Rácz otevře ústa. Vzrušení se někam odplavilo. Ztrnulý topič zatne pěsti. Silvie se v jeho náručí neudrží. Spadne na zem. Bolestivě se uhodí do kostrče a zasténá. Hrubiáne! vykřikne. Rácz nad ní stojí s vytřeštěnýma očima ve zbrunátnělé tváři. On, Rácz, má peníze! řekne. Ale ne na hlouposti. Tolik peněz vysolit za posrané štrample! On, Rácz, se ani neodváží zeptat, kolik potom musely stát ty krajkované serepetičky, co má Silvie na sobě! Silvie se rozpláče. Vstane a odbelhá se na pohovku s dlaní přitisknutou ke kostrči. Usedavě sténá. A kolik stojí její, Silviin, čas, který tráví s Ráczem? zakřičí. Kolik stojí její, Silviiny, dny a noci? I zaměstnání, které ji bavilo, se kvůli němu vzdala! Viděl se už Rácz někdy v zrcadle? A navíc: pro koho si vlastně ona, Silvie, koupila ty drobnůstky? Pro sebe? Anebo pro recepčního? Cha! Že drobnůstky! zakřičí Rácz. Drobnůstky!!! Zvedne pěst jako protitankový granát. Ale Silvie se už nezastaví. Rácz je nudný patron! Křupan a primitiv! A jako milenec je nula. Ráczovi vylezou oči z hlavy. Pěst si v zuřivosti vecpe do pusy, aby ji, kurvu, nemusel zabít. Rácz, řekne Silvie, by měl vědět, že možná tam u nich na vesnici ne, ale tady ve městě ženy většinou při milování chtějí zažít něco, čemu se říká orgasmus. Rácz si vytáhne pěst z pusy. Organizmus? Jaký organizmus? On, Rácz, jí, kurvě, vypálí jednu takovou, že bude mít hned dva organizmy! On, Rácz, ji živí a obléká. Silvie má všechno, na co si jen pomyslí. Za to on, Rácz, nechce nic, jen aby k němu, Ráczovi, byla trochu milá. Nelíbí se jí to? Prosím! On, Rácz, ji nedrží! On, Rácz, ji vytáhl z ulice a udělal svou, Ráczovou, milenkou! Jestli se jí chce znovu šlapat chodník a dělat hopsasa v baru-varieté, prosím! Silvie vyskočí z pohovky. To ať Rácz neříká dvakrát! A vůbec…! Silvie otevře skříň a ukvapeně se začne oblékat. Pro slzy ani nevidí. Zadek ji bolí. Obleče se, obuje, vezme kabelku a odejde, vší silou za sebou třískne dveřmi. Rácz za ní vyběhne až na chodbu. Netřískej s těma dveřma, zařve, nebo ti takovou ubalím…! Ale Silvie už běží dolů po schodech. Dusot jejích nohou je jako třepot křídel ptáka opouštějícího klícku. Když se ti tu nelíbí, jdi do prdele! zvolá za ní topič a třískne dveřmi, až se celá budova zatřese. Vrátí se do apartmánu a sedne si se sklenicí whisky. Taková drzost! pomyslí si. Kdo je on, Rácz? On, Rácz, není žádný uprděnec z ulice! On, Rácz, je někdo! Někdo! Zaklepe a vejde Ďula. Co se stalo šéfe? zeptá se. Nic, řekne Rácz. Sedni si a pij! Ne, děkuju, šéfe, namítne Ďula. Ještě musím dnes jezdit. Musím přivézt dvacet nových židlí z prodejny nábytku. V poslední době někam záhadně mizí. Tady si sedni a pij hivaš regál! přikáže Rácz. Však oni se neposerou. Ať hosté sedí na zemi, když nemají židle! Ďula si neochotně přisedne a nechá si nalít. Na zdraví, zamumlá a vypije whisky. Na tvoje, řekne zamyšlený Rácz. Však ona se vrátí! dodá rozhodně. Ale ze seznamu ji vyškrtni! přikáže Ďulovi po chvíli uvažování. I tu její Editu! Já jim ukážu! zahrozí pěstí. Zanedlouho je flaška prázdná. Většinu z ní vypije Rácz; Ďula jen upíjí. Rácz snese jako hovado. Není na něm nic znát. Sedí a pozoruje. Občas mu přes rty probublá nadávka v cizím jazyce. Ale přesto je vidět, že ho flaška skotské uspokojila. Myslí už na něco jiného, už se i usmívá. Nic se neboj, Ďulo! řekne řidiči. Uděláme bordel! Oj, jaký bordel my si na Silvestra uděláme! Se Silvií, anebo bez ní. Raději bez ní! Ďula horlivě a úslužně přitakává. Velmi si cení, že takto může sedět se šéfem, popíjet skotskou whisky, i když mu nechutná, a vůbec, být s ním v blízkém vztahu. Rácz odloží prázdnou sklenici a vstane. Ďula též. Máš klíče od kotelny? zeptá se topič. Ďula přikývne a s otázkou v očích je ukazuje. Rácz už dlouho nezatoužil jít se podívat do kotelny. Jídlo cikánům nosívá Ďula. Občas zapomene, jindy se na to vykašle; nemá čas. Když Berki a Šípoš reptají, pohrozí jim, že přijde samotný Rácz a bude je mučit rozžhaveným pohrabáčem. Na to cikáni ztichnou. Jsou rádi, že se aspoň občas najedí. A co tam? zeptá se Ďula. Však uvidíš, řekne Rácz. Je potřeba něco zařídit. Něco velmi důležitého. To je vzácný úkaz, uvědomí si Ďula. Jindy se neusmívá. Ostatně, proč taky? Cikáni jsou vyhublí, pozorují je velkýma očima. Div si nepolámou vaz, jak se uklánějí před Ráczem. Oj, pane šéfe! řekne Berki úslužně. Jistě jste mě přišel pustit za ženou a za dětmi! Oj, kolik radosti pro ubohého Róma! Oba cikáni jsou rádi. Drž hubu, černá svině! osopí se na Berkiho Ďula. Až šéf bude chtít, propustí vás. Když nebude chtít, shnijete tady! Rácz zůstane m