Rivers of Babylon I. (9. část)
Za okny už částečně svítí zubaté mrazivé zimní slunce. Na dvoře je slyšet popeláře. Rácz spokojeně oddechuje ve tvrdém spánku jako vždy hodinu dvě před probuzením. Ve žlutém sněhu před kuchyní se tyčí šedé přepravky s pečivem, jedna zasunutá ve druhé. Na parkovišti se v obrovských kádích čeří voda. Sem tam se v nich na zlomek vteřiny objeví stříbrný rybí hřbet, aby jedním mocným švihem zase zmizel v mrazivé vodě. Boy Torontál už stojí na svém místě u recepčního pultu a oddaně čeká na rukojeti kufrů. Recepční si uvařil poslední kávu. Mne si oči a během zívání čeká na výměnu. V hotelových pokojích je mrtvo. Všichni spí. Ředitel ještě pořád uklízí. Trosky harmoniky a basového bubnu musí vynést do kontejneru. Pozametal schody i chodbu, umyl je a teď je leští pastou. Uklízečka popíjí kávu ve svém kamrlíku. Občas ho přijde zkontrolovat. Tady musíte více přitlačit! řekne přísným hlasem. Copak ředitel nevidí tu špínu? Hosté se probudili. V kuchyni drnčí telefony. Všichni chtějí snídani do postele. Číšníci si naposledy potáhnou z cigarety, dopijí si kávu, upraví si motýlky a chopí se táců nebo servírovacích stolků. Nikdo teď nepoužívá výtah. Schválně všichni chodí po schodech. Vždy, když se řediteli podaří vyleštit schody tak, že je uklízečka docela spokojená, projdou po nich vyrovnaní číšníci se zašpiněnými podrážkami. Ředitel se opět pouští do práce. Stydí se, a aby ho nikdo nepoznal, znovu si přilepí umělý plnovous a nasadí tmavé brýle. Uklízečka už vypila kávu, vykouřila ranní cigaretu, přečetla si noviny a teď stojí nad ním, nad ředitelem. Kontroluje každý jeho pohyb. Všem, kteří chodí nahoru dolů po schodech, oznamuje: Tohle je ředitel. Přistihla jsem ho, jak dělá svinstvo na schodech. Žena tady není od toho, aby pořád uklízela. I muž může něco dělat! Žena chce mít taky klid! Klidně pojďte, on to vyleští znovu! Ředitel leští. Mrkáním potlačuje slzy v očích. Když skončí, sám od sebe se postaví k oknu a čeká, až někdo přejde, aby znovu mohl s výrazem mučeného Krista na tváři pokračovat v práci. Uklízečka už dávno odešla domů, ale ředitel usilovně pracuje dál. Až kolem poledne ho překvapí náhlé ticho na chodbě. Kradmo se přiblíží ke dveřím uklízeččina kamrlíku, ale ten je už zamčený. Ředitel se tedy osmělí a jako štvaná zvěř uteče zpět do své kanceláře. Vleze do stanu a okamžitě usne. Video-Urbanovi se už nechce vekslovat. Spálil se. Ráno co ráno jezdil do polí za řekou na hraniční přechod a čekal na oranžové, jedovatě zelené a křiklavě červené autobusy, aby do nich nastoupil a odlehčil koupěchtivým lidem ze Západu od hromady marek, šilinků i dolarů. Rácz se už vzdal myšlenky, že vypátrá zdroj Urbanova náhlého zbohatnutí. Beze slov kupoval Urbanovy valuty. Koneckonců vydělal na nich taky. Bohatí vesničané toužící koupit si v Rakousku ojeté auto, televizi, video a podobně si u Rácze podávali dveře a zaplatili jakoukoliv nehoráznou sumu. Pohroma přišla na Urbana v jeden mrazivý, ale vzácně slunečný den, kdy šlo všechno jako po másle. Obrovský autobus s rakouskými turisty zastavil na odpočívadle za celnicí a svátečně naladěný Urban do něj nastoupil. S úsměvem postupoval dozadu, bral šilinky z natažených rukou napravo i nalevo, odpočítával a podával tisícovky a pětistovky z tlustého svazku sepnutého červenou gumičkou, až se na konci autobusu ocitnul z očí do očí průkazům bezpečnosti, které mu se skoro omluvným úsměvem nastavovali dva štíhlí mladíci nevýrazných rysů, oblečení ve větrovkách a džínech. Nehysterčete, řekl zdvořile jeden z nich a s povzdechem vstal. Pojďme, dodal a nenásilně tlačil Urbana z autobusu. Nedělejte scény, ano? hystericky zvolal druhý, vyskočil, chytl Urbana za límec a praštil s ním o zem. Klekl si na něj a prohledal ho, jestli nemá zbraň. Našel Urbanovu peněženku a nacpal si ji do kapsy. Nemá pistoli! vykřikl. Pojďme! Pojďme! Hnal Urbana ven. Urban vyšel z autobusu se zvednutýma rukama. Ať si dá ruce za hlavu! křičel tajný a v ruce se mu zčistajasna objevila velká bouchačka. Video-Urban zaregistroval stovky pohledů, které ho lhostejně pozorovaly přes orosená skla autobusů, kamiónů i osobních aut. Kde máte auto? zeptal se ten hodný. Urbanovi se roztřásla spodní čelist a nemohl nic říct. Tak, a už je to tady! V koutku duše si připouštěl i tuto možnost, ale nevěřil, že je reálná. Spustil pravou ruku, aby se poškrábal na tváři. Ruce za hlavu! osopil se na něj ten zlý a dloubnul ho pistolí do žeber. Ve snech se už Urbanovi taková situace přihodila několikrát. Vždy si však přál vzbudit se a vzbudil se. Teď se nevzbudil. Nahmatal klíče, ten hodný mu je vzal z rukou, odemkl auto a řekl: Prosím. Lezu, lezu! vykřikl ten zlý a zašermoval pistolí nejméně o dvě čísla větší. Urban si sednul za volant, ten hodný vedle něj a ten zlý na zadní sedadlo. Urban se bál podívat do zpětného zrcátka, ale tušil, že ten zlý na něj míří svou zbraní. Chvíli všichni mlčeli. Můžu ještě jednou vidět váš průkaz? řekl Urban, protože ho nenapadlo nic lepšího. Prosím, řekl ten hodný a strčil mu průkaz před nos. Můžu si dát ruce dolů? zeptal se Urban. Pocítil neodolatelnou potřebu jít na velkou stranu, ale přemohl se. Vzal si průkaz do rukou a chvíli ho studoval. Potom ho vrátil. Byl jste už někdy ve vězení? zeptal se jakoby mimochodem ten hodný po další chvíli mlčení. Urban zakroutil hlavou a polknul. Ústa měl vyschlá. Tak se na to podívejme, navrhl bodře ten hodný. Ten zlý vytáhl z kapsy Urbanovu peněženku a oba dva začali počítat. Když dopočítali, na obou bylo vidět překvapení z výšky výsledné sumy. Tak, řekl ten hodný, tyhle peníze jsou zabavené. Na důkaz svého tvrzení si nacpal svazek bankovek do náprsní kapsy. Prázdnou peněženku s Urbanovým občanským průkazem a diářem hodil do přihrádky na rukavice. Otázkou je, zda se do té basy chcete, nebo nechcete dostat, řekl ten hodný, když se díval z okna. Jste mladý. Život máte před sebou. Urban se mimoděk musel usmát. Tajní nevypadali o moc starší než on. Ten hodný pokračoval. Hned první večer by vám v cele roztrhli řiť. Urban si vzpomněl na Hurenssona a na svou kameru, která, skoro nerozbalená, leží ve skříni. Kdyby se byl věnoval podnikání s videem, jak si původně předsevzal, nikdy by se mu nestalo něco takového. Ale to všechno závisí na vás, zkonstatoval ten hodný. Jak tomu mám rozumět? pospíšil si s otázkou Urban, protože na konci dlouhého temného tunelu strachu a hrůzy instinktivně vycítil jiskru naděje. To jsi tak hloupý? obořil se na něj ten zlý a opřel mu hlaveň pistole o zátylek. Ten hodný se trpělivě usmál. Podívejte se, řekl. Tyhle peníze, poklepal si po větrovce vydouvající se mu na hrudi, tyhle peníze jsou úředně zabavené. Nic z nich nebudete mít. Tak či tak. My vám teď dáme potvrzení, že jsme vám je zabavili. Kromě potvrzení vám dáme i želízka a odvezeme vás k nám. Budete ve vyšetřovací vazbě, protože my dva odevzdáme případ prokurátorovi. Ten proti vám vypracuje obžalobu. Zkrátka a dobře, nedostanete se z toho. Hrozí vám, jak se tak na to dívám, takových dobrých pět až osm let basy. Ten hodný se dramaticky odmlčel a odtrhl pohled od zaroseného okna. To je první možnost, dodal suše. Video-Urban ztěžka polkl a nadechl se k otázce. Druhá možnost? předběhl ho ten hodný. Druhá možnost je, že vy nebudete žádat potvrzení na zabavené peníze a my vám nedáme želízka. Usmál se jako někdo, kdo je zvyklý obdarovávat a dělat lidem radost. Odvezete nás do města a někde v centru nás vyložíte. Například u kavárny Štefánka. Tam se rozloučíme a každý půjdeme svou cestou. Vyberte si. Ten hodný si dal ruku do kapsy. Může se tu kouřit? zeptal se. Ano, samozřejmě, škubnul sebou Urban, který si v mysli vybavoval dlouhé kilometry ostnatého drátu, sychravá rána na vězeňském nádvoří a černé tmavé pochmurné budovy. Ten hodný vytáhl krabičku marsek. Nedáte si? nabídl Video-Urbanovi. Až teď se probral Urban z otupení. Sáhl do přihrádky u řadicí páky a vzal si marlborky. Nabídněte si, řekl. To si dám! zaradoval se ten hodný. Vzal si marlborku, nechal si připálit, kouřil a nábožně držel cigaretu mezi palcem a ukazováčkem. Nekouřím! řekl ten zlý, když Urban otočil krabičku k němu. Tak jak jste se rozhodl? osopil se na Video-Urbana. Na co by mi bylo potvrzení? zeptal se Urban. Taky si myslím, poznamenal ten hodný. Peníze si můžete vydělat znovu, ale svobodu vám nikdo nevrátí. Takže nastartujte a hoďte nás do města. Urban nastartoval a auto se pohnulo. Pohled mu padl na červené světýlko na palubní desce. Původně měl v úmyslu zastavit se na pumpě. Poslouchejte pánové, oslovil tajné. No? Co? výhružně se ozve ten zlý. Urban v krátkosti vysvětlil svou situaci. On, Urban, má prázdnou nádrž. V podstatě už teď jede jenom na výpary, které zůstaly v nádrži. Jestli chtějí dojet do města, musí se bezodkladně zastavit na pumpě. No a? zeptal se ten hodný. Tak se tam zastavíme. Co je na tom? Jo, jenže já nemám na benzín, řekl Urban. Jo tak, zasmál se ten hodný. Chápu. Vytáhl z náprsní kapsy svazek bankovek, odpočítal z něj dvě stě korun a s velkodušným gestem je podal Urbanovi. Tady máte i na kávu a na panáka. Budete to potřebovat, ne? Mladíci vystoupili u zmíněné kavárny. Tak hodně štěstí, řekl ten hodný. Nápodobně, zamumlal Urban a zamířil k hotelu Ambassador. Nevěděl, jestli se má radovat, nebo zuřit. Přišel o všechny nebo o skoro všechny peníze. Ale na druhé straně je volný jako pták. Video-Urbanovi se už nechce vekslovat. Ztráta peněz ho skoro připravila o rozum. Pár nocí kvůli tomu nespal. Ani suché kurvě Lence už netelefonuje. Peníze mu nedají pokoj. Ani tak ho nenechá si zapíchat. Teď je to Urbanovi už jasné. Rychlé peníze jsou na nic. Raději pomalu. Kdyby nebyl chamtivý, mohl mít teď víc. Nikdo by ho neobral ani o výdělek, ani o kapitál. Měl raději podnikat s videokamerou, jak si to původně předsevzal. Platil by daně a měl by klid. On, Urban, se nehodí na veksláka. Je umělec. Sedí v baru Ambassador a popíjí whisky. Až tak bez peněz zase není. Ale i tak ho to žere. Neměl se tak moc snažit. On, Urban, si přivolal smůlu svou nenažraností. Odteď se už nebude hnát za gumovým zajícem. Vždy měl štěstí, dokud se nezačal za ním honit. Ano, on, Urban, se vrátí ke své někdejší nonšalantnosti. Nestane se milionářem tento rok. No a co? Co on, Urban, prosím pěkně, potřebuje k životu? Ke štěstí? Jen tohle: aby se najedl, aby mu nebyla zima. Aby měl auto. Ne nějaký mercedes nebo bavorák, na který by nic nesehnal. Stačí slušný favorit. Ten má. Na naše poměry je to tak akorát. Má všeho dost. Co ještě potřebuje? Peníze na benzín. Zvykl si jezdit autem všude a už dávno zapomněl, jak zevnitř vypadá tramvaj nebo trolejbus. Potom ještě potřebuje peníze na zábavu. Pobavit se v baru, sem tam pozvat na večeři nějakou kost, někdy koupit videokazetu, cédéčko, magnetofonovou kazetu na nahrávání své oblíbené hudby. Zkrátka spokojený a bezstarostný život. Tohle všechno vyloží Vandě-Tiráčce, která sedí na vedlejší barové židli. Vanda-Tiráčka s ním souhlasí. Vesele přikyvuje a usmívá se svými obrovskými narůžovělými rty. Urban zvedne ruku a luskne prsty na číšníka. Zanedlouho jsou tady dvě whisky. Urban ví, že je to mix Korzára a nejlevnější skotské whisky Grant’s, ale nedává to najevo. Tváří se, že pije to, co si objednal. To je taková hra mezi hostem a číšníkem. Většina hostů ji hraje nevědomky a Urban proto, že nemá chuť se handrkovat. Vyznává zásadu, že nikomu nebude kazit jeho byznys, pokud to dotyčný dělá decentně. Každý musí nějak přežít. Video-Urban do sebe hodí směsku a zadívá se na Vandina dlouhá indigově černá stehna, která vykukují zpod uzoučké minisukně. Není ti zima? zeptá se. Vždyť mám dlouhý kabát, řekne Vanda-Tiráčka. Urban se zatřese zimou. Ještě jednou! zavolá na číšníka. Ještě dvakrát! opraví se, když si vymění pohled s Vandou. Proč ti říkají Tiráčka? zeptá se. Protože jsem začínala u benzínové pumpy s tiráky, řekne Vanda. A já jsem si myslel, že proto, že jsi tak vysoká. Zamíchá si kávu a napije se. Vanda se ve skutečnosti nejmenuje Vanda, ale Anča. Byla vdaná za nějakého Polgára. Pracoval ve vodárně. Anča mu nosila jídlo a potom seděla a dívala se, jak se cpe. Polgár ji občas rád přivázal na roury v suterénu čerpací stanice a ukájel se na ní. Bavilo ji to, dokud jednou Polgár nevyběhl nahoru zvednout vyzvánějící telefon a nezapomněl na ni. Přišel vedoucí a našel zmrzlou Anču viset ukřižovanou na rourách. Polgár skončil v kopáčské partě s platem tisíc korun měsíčně. Anču bil, protože ji považoval za původce svého neštěstí. Tak se s ním rozvedla, vyhnala ho z bytu, který zdědila po otci, přejmenovala se na Vandu a začala chodit na benzínovou pumpu u dálnice rozdávat si to s řidiči kamiónů. Potom Polgára zavalila zemina během kopání šachty. Děti spolu neměli. Proč neděláš modelku? zeptá se obdivně Urban. Teď všude hledají ženské nad sto osmdesát. Kolik vlastně měříš? Sto osmdesát pět, řekne hrdě Vanda-Tiráčka a vypije drink. Víš, řekne Urban, mám splín. Nic mi nevychází. Takhle, ukáže rukou, jsem měl na dosah ruky takovou, ukáže, hromadu peněz. A hovno, hovno, zlatá rybko, jak se říká! Obrali mě o ně. Kdo tě obral? zeptá se Vanda-Tiráčka. Ále! mávne rukou Urban. Nebavme se o tom. Proč neděláš modelku? Myslíš, že bych na to měla? zeptá se Vanda potěšeně. Určitě! rozhodne Urban a objedná dvě whisky. Na těch pár panáků ještě mám! Ale ty vůbec nepiješ! řekne. Nejsem zvyklá pít, řekne Vanda-Tiráčka a zvedne whisky k ústům. No a! mávne rukou Urban. Tady pije každý. To je zkrátka taková tradice. Kdo ti vzal ty peníze? zeptá se Vanda. Nechejme to být! rozhodne Urban a objedná dvě whisky. Ty ale vůbec nepiješ. Měla bys dělat modelku. Máš na to. Já jsem taky nasraná, připustí Vanda-Tiráčka. Dnes měl přijet Zdravko. Víš, ten lékař z Vídně. No a co myslíš, přijel? Nepřijel! Vanda vytáhne cigaretu a nechá si zapálit. To nic, pokusí se ji utěšit Video-Urban a strčí zapalovač do kapsy. Vždyť ještě není tak pozdě. Pár kusů ještě můžeš udělat. Podívej se po místnosti. Je tady dost Němčourů, no ne? Vanda zvedne hlavu a ze své výšky si přeměří místnost a Zápaďáky, kteří jsou s vydutými kalhotami a světáckými výrazy na masitých tvářích rozesazení po baru. Seru na ně! vybuchne, ale hned ztichne. Když mně se nic nechce, přizná se. Mám takové divné vnitřní pocity. Asi dostanu krámy. V té době se mi nic nechce. Ale to tě nemůže zajímat. Skloní hlavu ke skleničce a mohutná hříva jí padne do tváře. Proč by mě to nezajímalo, řekne Urban, ale opravdu ho to nezajímá. A co teď chceš dělat? zeptá se. Sedět tady a zírat do blba, řekne prostitutka a odhrne si vlasy dozadu. To rozkošné gesto u Urbana rozhodne. Víš co? navrhne. Pojďme ke mně. Je tam tepleji, tišeji a příjemněji. Pustím nějakou hudbu. Mám nejnovějšího Michaela Frankse. To je teď přesně ta hudba pro nás. Pojď! Vanda-Tiráčka pokrčí rameny. Zdá se, že se jí to nezdá. Co je? naléhá Urban. Málo se známe? Málokrát jsi byla u mě? Ve skutečnosti Vanda u Urbana nebyla nikdy. Jednou spolu strávili noc v autě. Urban dělal černého taxikáře, jezdil sem a tam po městě a vozil kunčafty a Vanda měla nějakou depresi, tak jezdila s ním. A nemáš doma nikoho? zeptá se Vanda-Tiráčka. Ne, řekne Urban. Bydlím sám. Když mně se nikam nechce, namítne prostitutka nerozhodně. Nic se mi dnes nechce. Neblázni, pojď! řekne Video-Urban a skoro násilím ji táhne za ruku. Zaplatí a vstane z barové židličky. Tak dobře, rozhodne se Vanda-Tiráčka jakoby z trucu, sesedne a nechá se vést k šatně. Zápaďáci komentují odchod nejhezčí, nejvyšší a nejnápadnější prostitutky nespokojeným mumláním. Venku je přivítá zima, blikající pouliční osvětlení a sněhová fujavice vrážející do tváří drobné krystalky ledu. Vezmeme si taxík? zeptá se Vanda-Tiráčka. Mám tady auto, řekne Urban. Ale ty jsi pil! namítne Vanda-Tiráčka. Mně se už nic nemůže stát, prohlásí Urban. To je fakt, ani mně, souhlasí prostitutka. Ty jsi ženská s nejdelšíma nohama, jaké jsem kdy viděl, řekne Urban, když musí pomoct Vandě-Tiráčce nastavit sedadlo. Ano? Vandu to potěší. Video-Urban oškrábe z předního skla sníh a potom vyrazí. Když dovede Vandu-Tiráčku do svého bytu v podkroví předválečného činžáku, prostitutka obdivně přikývne. Tak to jo! řekne při pohledu na zařízení. Mám rád pohodlné a hezké bydlení, řekne Urban takovým tónem, jako by se omlouval. Koneckonců, jsem od fochu. Udělej si pohodlí. Nemusíš se zouvat. Nakonec hudbu neposlouchají. Jen chvíli. Potom Vanda-Tiráčka uvidí v rohu místnosti obrovskou černou televizi a video. Pusť něco! poprosí. Urban jí pustí nějaké hudební video. Ty máš i kameru, že? řekne prostitutka. Jo, řekne Urban neochotně, protože si uvědomí, že Hurensson byl určitě i s Vandou a mohl jí cokoliv vyslepičit. Odkud to víš? zeptá se. Rácz to říkal, řekne Vanda-Tiráčka. Už jsi něco natočil? Ještě ne, řekne Urban. Tak natoč mě, poprosí Vanda-Tiráčka. Proč? zeptá se Urban. Jen tak, pokrčí rameny prostitutka. Ještě jsem se neviděla na obrazovce. Urban vzdychne, ale jde pro kameru. Vloží do ní kazetu, akumulátor a začne snímat Vandu. Prostitutka vstane z křesla. Pomalu si svlékne svetr. Pohybuje se v rytmu hudby. Rozepne si blůzku, svlékne ji a upustí na zem. Začne si stahovat úzkou sukni. Urban s kamerou krouží kolem ní. Vanda odkopne lodičky, potom jdou dolů černé punčochy se švy, podvazkový pás, podprsenka a nakonec kalhotky. Super! řekne Urban, ale show nekončí. Vanda si sedne na gauč a široce roztáhne dlouhá stehna. Prsty si rozevře růžová motýlí křidélka rozkroku. Potom dělá různé věci, které Urbana tak vydráždí, že odloží kameru, svlékne se a vyleze na gauč za ní. Natočíme se, navrhne Vanda-Tiráčka. Urban vstane se ztopořeným údem, vytáhne ze skříně stativ, roztáhne ho, nasadí na něj kameru a zamíří ho na místo, kde očekává, že bude s Vandou souložit. Co je? zeptá se Vanda, když vidí, že Video-Urban na sekundu zaváhá. Dáš mi gumu? zeptá se Urban a rukou si pomáhá k dosažení plné erekce. Nemám tady nic. Žiju jako mnich. Pojď jen tak, neboj se, řekne Vanda. Kunčafti musí jen s gumou. Ty nemusíš. Chci tě v sobě cítit. Chci cítit, jak to do mě pustíš. Můžeme se dokonce i líbat, jestli chceš. Víš, jak je to teď nebezpečné? zeptá se Video-Urban a sesouvá se k ní. A co není nebezpečné? zafilozofuje si prostitutka a zaujme místo vymezené zorným úhlem kamery. Urban si klekne mezi její roztažená kolena, obejme ji a jazykem pomalu rozevře rty. Hodinku na to spolu popíjejí, kouří a s pobavením sledují nahrávku. Zajímavé momenty Urban zpomaluje pomocí dálkového ovládání, které drží v ruce. Jsme dobří, ne? řekne Vanda-Tiráčka. Klidně bychom se tím mohli i živit. Ale teď to vymaž, dobře? A nebude to škoda? zeptá se Urban. Nebude, řekne Vanda-Tiráčka. Kdo ví, komu bys ten film ukazoval. Čestný slovo, nikomu! řekne Urban. Budu ho používat jen pro osobní potřebu. To znám! řekne Vanda-Tiráčka. Náhodou se v budoucnosti vdám za nějakého boháče a budeš mě vydírat. Tebe vydírat? podiví se Video-Urban. Prodám to bulváru. Ten mi dá víc. Smaž to, prosím tě, ano? řekne prostitutka, otočí se na bok a usne. Video-Urban je čestný muž, žádný tunelář. Ještě jednou si pustí film od začátku a potom ho opravdu, i když s krvácejícím srdcem, vymaže. Sedí za stolem nahý s povislým a scvrklým údem. Vstane a udělá si šláftruňk. Dosyta ukojená prostitutka oddechuje s rukou pod hlavou v dětinské poloze. Urban vstane z křesla a se skleničkou v ruce přejde k pracovnímu stolu. Vezme papír s textem inzerátu, který měl už dávno podat: VIDEO-URBAN JE TADY PRO VÁS! ZVĚČNÍM VÝZNAMNÉ CHVÍLE VAŠEHO ŽIVOTA, STEJNĚ JAKO ŠŤASTNÝ ÚSMĚV VAŠICH DĚTÍ. Zmačká papír a hodí ho do koše. Hloupost, uvědomí si. Šťastný úsměv vašich dětí, pche! Takových je plno a vzájemně si kradou kšefty. Takhle si on, Urban, nevydělá. Vezme pero a na jiný kus papíru napíše: VIDEO-URBAN ZACHYTÍ A ZVĚČNÍ CHVÍLE VAŠÍ ROZKOŠE S VAŠÍ PARTNERKOU (PARTNEREM) U VÁS DOMA NEBO V DOMÁCÍM PROSTŘEDÍ ATELIÉROVÉHO TYPU. DISKRÉTNOST ZARUČENA. Chvíli se dívá na text a potom dopíše před slovo DISKRÉTNOST slovo ABSOLUTNÍ. Ano, to je ono. Co je absolutní, to vzbuzuje důvěru. Video-Urban je spokojený. Jemu, Urbanovi, je jasné, že se platí za nápad, ne za práci. Kdo přijde první, ten vezme všechno. Dopije sklenici, umyje si úd a zuby. Zhasne a klidně se natáhne k dlouhému tělu Vandy-Tiráčky s pocitem, že dnes přece jen udělal kus práce.
Hotelový právník už ředitele nenavštěvuje. Od té doby, co vytušil, že stýkat se s ředitelem může být pro něj nebezpečné, se mu vyhýbá. Spekuluje, jak se stát novým ředitelem. Starý se stejně brzy zblázní a oběsí se. Anebo zmrzne. Anebo umře hlady. Hotel se právníkovi zdá být tučným bydlem. Takticky předstírá loajalitu vůči topiči a snaží se být nenápadný. To se mu daří; Rácz se o něj nezajímá vůbec, protože ho nemá na očích. Je to pochopitelné. Advokát se v hotelu objeví nejpozději brzy ráno a hned potom sedne do auta a vyrazí pryč, roztáčet svoje kšefty. Jsou to obchody špinavé, ale ne typu Ráczových obchodů. Právníka nezajímá vekslování či kšefty se zlatem nebo pašovaným zbožím, ale fingované nákupy starožitného nábytku, drahých koberců, elektroniky, ba i potravin pro hotel. Samozřejmě jen jako. Neexistující nábytek i zařízení se obratem prodá za zůstatkovou cenu. Právníkovi zůstane rozdíl mezi nákupní a zůstatkovou cenou. V hotelové garáži parkuje mikrobus renault. Měly být tři. Po čase se neexistující dva mikrobusy prodají za odpisovou cenu. Advokát všechno pevně drží v rukou, i ekonom je jen papírový. Ve skutečnosti neexistuje. Jednoduše nežije. Měl by se jmenovat Haluška, měl by být čtyřicetiletým rozvedeným inženýrem se solidním platem. Ve skutečnosti není. Celý administrativní blok zeje prázdnotou. Živý je právník, provozní a zatím i ředitel. Ostatní žijí jen na papíře a v právníkově fantazii. Ale platy berou. Proto by advokáta byť jen ve snu nenapadlo zúčtovat s topičem nějakou oficiální cestou. Tím by účtoval i sám se sebou. Příliš mnoho pozornosti škodí. Rácze lze jen vystrašit. Ale on, advokát, si není jistý, jestli existuje něco, co by divokého krále hotelu vylekalo. Rácze se bojí všichni, Rácz nikoho. Ano, advokát ví: topič by zkrotl jedině tehdy, kdyby do hotelu zavítalo pár tajných, kteří by začali vyšetřovat jeho kšefty. Ale to by znamenalo pohromu i pro něj, pro hotelového právníka. Jsou na jedné lodi. Proto advokát chodí vyřizovat svoje papírové podvody, dělí se s provozním o platy neexistujících zaměstnanců hotelu a snaží se, aby na sebe upoutal co nejméně pozornosti. Ví, že jeho chvíle ještě určitě přijde.
Mozoň (Němý) je spokojený a veselý. Jeho zvučný hlas se rozléhá po místnostech konspirační vily. Když uviděl sumu, kterou přinesli Šolík (Žifčák) a Tupý (Mác), na okamžik dokonce zkoprněl. Tolik peněz ještě v životě neviděl. Tyto peníze mu umožní v konspirační vile přežít několik měsíců. Do té doby se poměry jistě vyřeší, zrušení StB přestane platit a Mozoň (Němý) i jeho podřízení se vrátí do činné služby. Odkud máte tolik peněz? zeptal se Mozoň (Němý) Tupého (Máce). Tupý (Mác) přestal přepočítávat hromadu bankovek na stole. Ten váš nápad s policejními průkazy byl geniální. Mozoň (Němý) se spokojeně zatetelil. Říkal jsem to, potvrdil. A to je jen začátek! Pohrozil pěstí k oknu, konspirativně zataženému těžkým závěsem. Ještě o nás uslyší! I peníze si vyděláme a ještě nám po tom všem budou přiznány zásluhy! Až tato demokracie šťastně skončí, zase budeme u moci my, pracující lid! Lidé práce! dodal Tupý (Mac). Dělníci a rolníci! přidal se Šolík (Žifčák). V místnosti zavládla slavnostní nálada. Všem třem se rozzářily oči. V den, kdy Mozoň (Němý), Tupý (Mác) a Šolík (Žifčák) dostali výpověď, to vypadalo, že svět zanikne. Všichni měli přísné manželky, které ani nevěděly, že jejich muži pracují v StB. Proto se nesměly dozvědět, že StB je zrušená. Ve vzácném záblesku inteligence, ve chvíli, kdy se ještě dalo něco zachránit, vnikl Mozoň (Němý) do archivu, vzal fascikl s doklady o konspiračních bytech a tajných vilách a vytáhl z něj jeden list. Kdyby byl zničil celý fascikl, bylo by to později vyvolalo podezření a seznamy bytů a domů patřících StB by noví mocipáni byli zjišťovali jinak. Takto si ale nikdo ničeho nevšiml. Jedna vila sem, jedna vila tam. Mozoňovi (Němému) se tak podařilo zachránit pro sebe a své dva podřízené místo, kde se mohli zašívat a přemýšlet o své budoucnosti. Každý den Mozoň (Němý) vstal, nasnídal se, oblékl se, před zrcadlem si upravil vázanku a s kufříkem v ruce odemkl dveře bytu. Políbil manželku, která jej znala pod jménem Ščepán, a odešel do práce. Jeho žena si myslela, že Mozoň (Němý) alias Ščepán je úředníkem v bance. Mozoň (Němý) nastoupil do trolejbusu a nechal se odvézt do konspirační vily v přepychové čtvrti vysoko nad městem. Tak přepychové, že se tam nikdo nestaral o druhého. Proto se nebylo třeba obávat dotíravé zvědavosti sousedů. Sousedé taky měli za ušima a každý byl rád, že je rád. Dobře jsme si to zařídili, pomyslel si Mozoň (Němý), když z okna pozoroval stařičké shrbené bývalé pohlaváry, jak pomalu a pečlivě odhrnují sníh před svými panskými sídly. V duchu se s nimi cítil být jedna velká rodina; zdálo se mu, že je spojuje společná příslušnost k jakémusi tajnému bratrstvu, sektě. Však se ještě uvidí! řekl si vždy v takové chvíli a zahrozil pěstí. Ve vile nad městem trávili Mozoň (Němý), Tupý (Mác) a Šolík (Žifčák) celé dopoledne a velkou část odpoledne. Nudili se, ale byla to příjemná nuda. Mozoň (Němý) dlouhé hodiny vyhlížel z okna, anebo se zavřel na záchod a prohlížel si pornografické časopisy. Šolík (Žifčák) spal s novinami na tváři. Tupý (Mác) vyhotovoval seznamy lidí, které navštíví, až toto všechno skončí. Do závorky si zapisoval náměty na mučení, kterému je podrobí, až je všechny pozatýká. Zaobíral se tím celé dny a často nahlas projevoval svoje rozčarování a nenávist k těm, kteří je připravili o existenci. O půl čtvrté se všichni tři sbalili, zamkli vilu a rozešli se domů, jako by šli z práce. První dny a týdny se to jakž takž dalo vydržet. Všichni tři si byli jistí, že za týden, nanejvýš dva se to všechno vyřeší, viníci budou potrestáni a všechno se vrátí do starých kolejí. Uběhl pomalu měsíc, a nic. Nebyly peníze. Objevilo se datum výplaty, ale žádná výplata nebyla. Uvědomili si, že čekání se protáhne. Bylo třeba něco vymyslet, aby nemuseli před ženami vyrukovat s pravdou ven. Ostatně, bylo to nepřípustné i ze služebního hlediska. Na nápad s policejními průkazkami přišel Mozoň (Němý). Průkazy StB museli před propuštěním odevzdat. Všichni ale ještě vlastnili služební průkaz bezpečnosti. Tady píší o černém obchodě, který bují v okolí hotelu Ambassador, povídá jednou Šolík (Žifčák), neklidně klepaje prstem do novin. Co kdybychom i my začali načerno kšeftovat, náčelníku? A s čím, ty hlupáku? osopil se na něj Mozoň (Němý). Vždyť nic nemáme. A nemáme ani peníze. Mozoň (Němý) si vzpomněl, že jeho žena se už několik dní podezřívavě vyptává, kdy budou mít výplatu. Vysvětlil Šolíkovi (Žifčákovi) a Tupému (Mácovi) svůj plán. Musel jim to vysvětlovat dvakrát, než to pochopili. To je geniální nápad, náčelníku! rozzářil se Tupý (Mác). Oba Mozoňovi (Němého) podřízení se roztřásli a rozzívali nedočkavostí. Stačilo jim ochomýtat se několik hodin okolo hotelu Ambassador, postát pod platany a vypít kávu v denním baru, aby svýma vytříbenýma estébáckýma ušima odposlechli a pochopili, jaký problém zaměstnává Šiptáry, cikány i bílé veksláky. Všichni kšeftaři byli rozzlobení na neznámého dobrodince, který jim elegantně vyfukoval všechny valuty zpod nosů. S tímto poznatkem se Šolík (Žifčák) a Tupý (Mác) vrátili do konspirační vily ke svému veliteli. Když Mozoň (Němý) zjistil, že jeho podřízení nenesou žádné peníze, rozzuřil se. Šolík (Žifčák) a Tupý (Mác) mu museli všechno podrobně vysvětlit. Tak tamtoho skřípneme! rozhodl se pak. Toho, co kupuje ty valuty. To bude úlovek! Ano, náčelníku, přikývl Šolík (Žifčák) a povzdechl si. Jenže kde ho hledat? V okolí toho hotelu se nepohybuje. To by ho už dávno zlynčovali tamti. Mám myslet na všechno já? zvolal Mozoň (Němý) a vstal ze židle. Dlouhými kroky začal rázovat tam a zpátky po pokoji. Zastavil se u okna a hleděl do ulice. To je jasné! řekl po chvíli. Musíme zjistit, kde neznámý dělá svoje černé obchody. Musíme objevit bod, ve kterém přichází neznámý do styku s cizinci a ve kterém dochází k nákupu deviz. A tam ho musíme chytit. Je vám všechno jasné? Ano! zvolal nejistým hlasem Tupý (Mác). Ne! přiznal se Šolík (Žifčák). Hlupáci, spokojeně se zasmál Mozoň (Němý). Jak ten bod odhalíme? Přece tak, že absolvujeme celou trasu tak, jak ji absolvuje turista ze Západu. Od celnice až po hotel. Někde na této trase se objeví neznámý. Vy ho chytíte a pořádně přitlačíte. Ale pořádně! Když mu potom naznačíte, že by se z toho mohl dostat, zulíbá vám obě ruce. A teď jděte! Jděte na hraniční přechod a vetřete se do nějakého autobusu. Celníci vás pustí, když se jim prokážete. A když to nevyjde napoprvé, vystoupit a zpátky. Znovu, od začátku! Bez peněz se nevracejte! Odchod! Od té doby uplynulo pár dní, ale peněz ještě bylo dost. V konspirační vile vládla radost. Od rána až do fajrontu: vybraná jídla, šampaňské. Teď se už na návrat dobrých poměrů čeká příjemněji! Mozoňův (Němého) zvučný hlas se vesele rozléhá po místnostech konspirační vily. Jen to neposrat a nezačít nakupovat hlouposti! povídá přísně, ale dobrácky, když si Tupý (Mác) přinesl stavebnici Lego za třináct set korun. V duchu se ale smíří s naivní rozhazovačností svých podřízených. Časy jsou zlé. Změnu poměrů nelze očekávat příliš brzy. On, Mozoň (Němý), se domnívá, že dokud pomůžou megalomanské nákupy udržet ideově-morální stav jeho podřízených, tak prosím! Opět obnovil politické desetiminutovky, které vedl v prvních dnech jejich pobytu v konspirační vile a které zanedbal po náhlém zbohatnutí. Odkud máte tolik peněz? zeptal se Mozoň (Němý) v očekávání známé, již často slyšené odpovědi. To byl geniální nápad, povídá Tupý (Mác). Geniální nápad s těmi policejními průkazy! povídá Šolík (Žifčák). Jaký? Geniální? zeptá se Mozoň (Němý). A co děláte vy? dodá vyčítavě. Jeho podřízení ustrnou. Mozoň (Němý) však roztrpčeně pokračuje. On, Mozoň (Němý), dělá, co může. Nebýt jeho, Mozoně (Němého), mohli by se jít pást. Protože je do žádné práce nevezmou. Mají temnou minulost. A na druhé straně ani neumí nic dělat. On, Mozoň (Němý), si to přizná. Nikdy nic nedělal. Z právnické fakulty ho vylili po dvou semestrech. Potom tři roky obrážel putyky. A pak StB. Ale ty dva semestry jemu, Mozoňovi (Němému), nikdo nevezme. Studoval, ano. A proto je velitelem on, Mozoň (Němý), a ne Šolík (Žifčák) anebo, nedej bože, Tupý (Mác)! A jako velitel jim přikazuje, aby šli něco dělat. Co? zeptá se Tupý (Mác). Možností je mnoho, povídá Mozoň (Němý). Ať jdou do ulic a zjišťují, jaké nálady panují mezi lidmi. Ať poslouchají, o čem si lidi vyprávějí, co se lidem líbí a co ne. Anebo ať jdou k tomu hotelu a ať se pokusí skřípnout nějakého kšeftaře. Copak musí mít nápady jen on, Mozoň (Němý)? Nemůžou něco vymyslet oni? Stále je musí on, Mozoň (Němý), vodit za ručičku? Jsou na území nepřítele, to ať si, prosím, laskavě uvědomí! A ať se podle toho chovají. Bojují ve válce. Ve válce bez zákopů a bez výstřelů. Ve válce mozků. Mozoň (Němý) si významně klepe na čelo. Šolík (Žifčák) a Tupý (Mác) se nadýmají pýchou. Z této stránky se na svou tristní existenci ještě nepodívali. Vítězství je jisté, míní Mozoň (Němý), ale každý z nich pro to musí něco udělat. A hlavně myslet samostatně. Aby nemusel přemýšlet jen on, Mozoň (Němý)! Kde by byli Šolík (Žifčák) a Tupý (Mác) bez něj, Mozoně (Němého)? Ano, přesně tam!