Rivers of Babylon I. (8. část)
Gunnar Hurensson sedí ve svém volvu a pomalu jede od hraničního přechodu hluboko v polích ke škaredému, zasněženému a zablácenému městu v dálce. To město mu připomíná ohyzdný rakovinový nádor. Vždy, když sem přijede, je o něco větší a obludnější než naposledy. Dlouho tady nebyl. Léčil si pohlavní nemoc, kterou chytil od slovenské kurvy. V nemocnici ho podrobili natolik důkladné a bolestivé léčbě, že od té doby je schopný dívat se každým okem na jinou stranu. V kufru má videokameru. Slíbil ji mladíkovi, se kterým se seznámil, když tady byl v létě. Chlapec na ni určitě čeká. Je štíhlý, se smutnou a půvabnou tváří. Hurenssonovi se takoví chlapci líbí. I děvčata se mu líbí, ale chlapci taky. Rozhodl se. Když na něj bude mladík milý, doopravdy milý, dostane kameru jako dar. Dar od staršího přítele ze Švédska. Hustě sněží. Až k mostu přes řeku se Hurensson táhne v koloně vytvořené za náklaďákem se sněžným pluhem. Na korbě stojí dva muži a štědře rozhazují lopatami hrubou sůl. Ve Švédsku by je za to zlynčovali, pomyslí si Hurensson. Ale v tomhle tupém a ubitém národě si toho nikdo ani nepovšimne. Desítky embéček projely nevšímavě okolo pluhu. Proč by měl právě on, Hurensson, vystoupit a hádat se? I tak by se s nimi nedomluvil. Umí pět jazyků a domluvil se zatím všude, i v Thajsku. Tady mu to však není nic platné. V kavárně hotelu Ambassador čeká Hurensson na kávu. Tenhle malý národ s uměle hypertrofovanou a nepochopitelnou národní hrdostí je národem nepochopených a světově zneuznaných géniů, přemýšlí. Všichni se cítí být něčím lepším, než by se na první pohled mohlo zdát. Mladý kšeftař a černý taxikář se cítí být umělcem. Blonďatá kurva zase nikdy nezapomene zdůraznit, že je původně baletkou. Shrbený nosič zavazadel s pavoučími kostnatými prsty je zase bývalý lektor na bývalé večerní univerzitě marxismu-leninismu. Filozof, jak on tvrdí. To, co dělají, dělají všichni jen přechodně, z nouze. Číšnice v kavárně je mrzutá. Kdysi určitě toužila stát se herečkou. To, že musí jemu, Hurenssonovi, přinést kávu, považuje za urážku. Jako kdyby on, Hurensson, nesl svůj díl zodpovědnosti za to, že se tou herečkou nestala. Tento národ je národem nedoceněných, napadne Hurenssona. Mohl světu přinést nejgeniálnější umělce, baletky, vědce – aspoň se tak tváří. Proč nikdy nepřinesl, to je otázkou. On, Hurensson, se o existenci tohoto národa dozvěděl jen v souvislosti se směšně levnými prostitutkami ochotnými podstoupit všechno, co nezanechá viditelné stopy. Až tady se z úst příslušníků tohoto národa dozvěděl o údajně slavných umělcích, hvězdářích a vynálezcích, o kterých však nikdy neslyšel. Místo toho měl Hurensson dosud možnost poznat jen levné kurvy, neochotné služebné a úplatné policajty. Hurensson však nikoho neodsuzuje. Věří, že jeho úsudek je determinovaný prostředím, ve kterém se jako bisexuální turista pohybuje. Nepochybuje o tom, že tento národ netvoří jen paraziti a hlupáci, ale i statečně a inteligentně pracující lidé. Vtip je však v tom, že on, Hurensson, se s nimi ještě nikde nepotkal a nepotkal se ani s nějakým příznakem jejich existence. Na to se však může vysrat. Není zaměřený na sociologický výzkum v lůně tohoto národa. Je seriózním pracovníkem přední švédské firmy na výrobu nábytku, má čtyřicet let a vyznává odkaz Velkého Markýze. Je požitkář a volnomyšlenkář. Rád obětuje i svůj týdenní plat, aby mohl přijet sem a týden si vyhazovat z kopýtka s hezkými slovenskými prostitutkami, pro které není nic tabu a které jsou závratně levné v porovnání s jejich kolegyněmi v Bangkoku, kam on, Hurensson, jezdil předtím. Ale tentokrát je tady on, Hurensson, za jiným cílem. Je pevně rozhodnutý přesvědčit mladého krasavce, kterému přivezl slíbenou kameru, že jeho, Hurenssonova, životní cesta je cestou svobody a rozkoše dříve nepoznaného a že jako starší něžný přítel ho rád povede zpočátku nezvyklou, trnitou, ale později závratně sladkou zahradou omamné vášně. Po celou dobu svého nedobrovolného pobytu na klinice pohlavních chorob v Uppsale nepřestával myslet na slovenského cherubína a jeho svedení si vytyčil jako svůj první cíl po vyléčení. Nádhernou videokameru Hurensson považuje za dostačující prostředek, který k němu mladíka připoutá a oběma jim zaručí rozkošný víkend v apartmánu hotelu Ambassador. Hurensson Urbana ani nemusí hledat, zjeví se sám. Doběhl z obchodního domu, odkud ho vyburcoval Špáršvajnův zadýchaný telefonát. Hi, how you doing? osloví Hurensson mladíka, vstane a přátelsky ho obejme. Thanks, odpoví Urban a vyčítavě dodá: Long time no see. I ain’t got time, řekne Hurensson. Have you got the camera? zeptá se Urban. Hurensson se usměje. Of course, řekne. The same type I wanted? vyzvídá Urban. Not exactly, but much better than this. Can I take a look? Sure, in my hotel room, souhlasí Hurensson. Here’s an owner’s manual, here you are. Thanks, řekne Urban a zadumaně listuje v návodu na použití. Do you like the camera? zeptá se Hurensson netrpělivě. Oh, sure! řekne Urban. But it must have been very expensive. I wanted the other type just because it was much cheaper than this one. How much I owe to you now? Don’t talk of money, navrhne Hurensson a chytne Urbana za ruku. Let’s talk about ourselves! Urbana zalije ruměnec. Actually I do not understand, přizná se a vytrhne svou ruku ze Švédovy velké suché otcovské dlaně. Hurensson se trpělivě usmívá. I mean that you can have this camera if you want, vysvětlí Urbanovi. You don’t have to pay. It’s up to you. C’mon, let’s go to my hotel room. You should go with me if you want to see the camera. I think we can go much closer to each other, can’t we? Urbanovi je jasné, že na tuhle kameru nemá dost peněz. Stála skoro dvakrát tolik než ta, kterou si objednal. Na druhé straně však nedokáže říct Švédovi, že ji nechce, že chtěl levnější. Obrázek kamery na obalu návodu i na návodu k použití je uhrančivý. Yeah, let’s go upstairs, povzdychne si. Ať se děje, co se děje, tu kameru musí mít. Ředitel zpočátku uvažoval nad tím, že by si nefungující topení opravil sám. Bojí se však, že by se to dozvěděl Rácz. Raději tedy mrzne. Ďula se ještě občas u ředitele zastaví, ale ne ze soucitu. Kontroluje ho a všechno potom vyzradí Ráczovi. Ďulo, řekni mi, zeptá se ho jednoho dne ředitel. Co by se stalo, kdybych si ten radiátor opravil sám? Udal bych vás Ráczovi, řekne Ďula a bez mrknutí oka hledí řediteli do bledé tváře. A proč? zeptá se ředitel plný hořké a ukřivděné sentimentality. Copak jsem tě špatně platil? Copak jsme si nerozuměli? Copak už nejsme přáteli? Ďula zakroutí hlavou. Tomu vy nerozumíte. Jste hloupý. Rácz je osobnost. Konečně silná osobnost v tomto hotelu! A vy? Před pár měsíci jste tady byl velkým šéfem a kde jste teď? Podívejte se na sebe! Tchán vám už nepomůže, má dost starostí sám se sebou. Čtěte noviny! Už budu muset jít. Řeknu Ráczovi, o čem jsem se tady s vámi bavil. Za chvíli se Ďula na skok vrátí. Stojí mezi dveřmi. Rácz vám vzkazuje, řekne řediteli, že pokud se budete snažit ho přečůrat, přijde za vámi nahoru, a to potom prý uvidíte ten tanec! Vidíte, všichni se k vám chovají jako k hadru, poznamená pohrdavě i škodolibě. Máte jen jednu šanci. Odprosit ho. Ředitel sebou trhne. Rácz chce, řekne Ďula, abyste po kolenou přišel za ním do vestibulu a tam ho před všemi poprosil o odpuštění. Nikdy! rozčílí se ředitel. Slušně se omluvit, čestně si přiznat, že jsem udělal chybu, to ano. Ale dělat takový cirkus… Vždyť i tak pořád děláte cirkus! rozmrzele řekne Ďula. Co si myslíte, jak se na vás všichni dívají? Ředitel si naštvaně strčí tlusté prsty hluboko do zvukovodů. Odmítavě ohrne ret. Ďula odejde. Ředitel hlídá za dveřmi. Když jde kolem právník, přátelsky s ním naváže hovor. Věří, že advokát mu pomůže. On, ředitel, dlouhé roky kryl jeho kšefty. Ale právník se zalekne. Zbláznil jste se? vyhrkne na něj. Copak si myslíte, že chci dopadnout jako vy? Proto prosím, abyste se se mnou už nikdy nesnažil mluvit. Někdy, když bude vzduch čistý, k vám možná zaskočím. To je ale všechno, co pro vás zatím budu moct udělat. Co bude dál, to se ukáže. Právník se rozhlédne. Jděte už pryč, řekne řediteli netrpělivě. Mohl by nás někdo vidět spolu a zbytečně bych měl problémy. Právník pospíchá pryč. Ano, jeho předpoklad se splnil. Ředitel se už úplně rozložil. Fakticky vede teď hotel on, právník. On, právník, by se měl stát skutečným ředitelem. To by bylo! Hotel by se stal jeho, právníkovou, zlatou žílou. Ví o takových papírových fintách, že by se do roka stal milionářem. Ano, uvědomí si právník, je na čase uspořádat volbu ředitele. To by byla jeho, právníkova, velká šance. Jenže je tady Rácz. Právník se lekne. Co když má i Rácz takové ambice? On, právník, vyhlásí volby a osazenstvo namísto něj zvolí Rácze! A když ne Rácze, tak někoho, prostřednictvím kterého bude Rácz prodlouženou rukou šéfovat. Ne. Rácze je potřeba zneškodnit, zamane si právník. Už se tu roztahuje až moc. Ředitel sedí ve stanu ve své kanceláři a přemýšlí. Nemůže Rácze propustit. Nemůže nic. On, ředitel, je ztracený. Pokud se jeho žena a její milenec nad ním nesmilují, do jara zmrzne. Zmrzne nebo zešílí. Nevydrží. Rácz občas zajde zkontrolovat cikány zavřené v kotelně. Už se smířili se svým osudem. Neusilují o útěk. Je to nemožné. Mříže jsou pevné. Když spatří Rácze, pracují jako strhaní. Bojí se ho. Silní jsou jen ve smečce. Každý zvlášť je odpůrce násilí. Bojí se fyzické bolesti. Kola čerpadel se točí. Rácz zkontroluje, jestli se nepřehřívají ložiska. Podívá se na tlak a teplotu. Když něco není v pořádku, cikáni zůstanou jeden den bez stravy. Po kontrole Rácz spokojeně odejde. Ďula za ním zavře dveře a dlouho a složitě zamyká. Většinu dne tráví Rácz v hotelu. Často sedí ve vestibulu v křesle a tváří se, že spí. Není to však pravda. Topič ostřížím pohledem zpod přivřených víček bedlivě sleduje své okolí. Nic mu neunikne. Noví hoteloví hosté se hlásí u něj. Přímo na místě dohodnou sumu. Rácz se při kalkulování ceny řídí zákazníkovým oblečením. Čím lépe oblečený host, tím vyšší poplatek. Pokud nějaký host odmítne zaplatit, Rácz sejde dolů do kotelny a zastaví topení. Pod nátlakem ostatních hostů neplatič zaplatí. Hosté jsou zmatení, ale nemohou nic dělat. Neví nic o životě u nás. Neví, jestli to tak má být, nebo ne. Nikdo si však nestěžuje. Bojí se Ráczovy pomsty. Večery tráví Rácz v baru-varieté Ambassador. Sedí u pultu a popíjí koktejly, které si oblíbil. Když má společnost, obsadí stůl co nejblíž k pódiu. V té době je tam Silvie, Edita a někdy i jejich kamarádka Vanda-Tiráčka. Nesmí chybět poskok Ďula, který se vždy rád a úslužně zdarma napije a nají. Vděčně se směje s plnými ústy při Ráczových drsných a neotesaných pokusech o vtip. Rácz ho nejednou přinutí udělat nějaký významný čin, například vypít na ex litrovou lahev studené vody nebo vlézt pod stůl se smaženým řízkem v ústech. Ďula to poslušně vykoná, za což si u topiče vyslouží rázné cvrnknutí konečky prstů za ucho. Mazácká pochvala, prohlásí vždy Rácz důstojně. Během toho všeho však Rácz nezapomíná ani na své povinnosti. Uprostřed nejlepší zábavy vstane, vezme Ďulu a oba na půl hodiny někam zmizí. Ten, kdo by je chtěl v temné pasáži sledovat až na tmavý a opuštěný dvůr kotelny, by viděl, jak výtahem vyvážejí plechové sudy s popelem a vysypávají je na hromadu. Cikánům by tuto práci Rácz nikdy nesvěřil. Bál by se, že mu utečou. V té době jsou oba dva, Berki i Šípoš, zamknutí v kamrlíku. Rácz močí do hromady popela a vzpomíná. Pochmurný dvůr a nedostatek veřejných záchodů vždy inspiroval kolemjdoucí s plnými útrobami vyprázdnit se právě tady. Donát proti nim bojoval, nenáviděl je. Měl je rozdělené na dvě skupiny. Na chcankaře a sráče. Chcankaři byli pro starce společensky méně nebezpečnou skupinou než sráči. Moč se většinou vypařila a zůstal po ní jen pronikavý zápach. Ten dolů, do kotelny, nebylo cítit. Sráči však po sobě zanechávali hmatatelný a nejednou velmi hmotný artefakt, a to přivádělo Donáta k zuřivosti. Nejednou spolu s Ráczem hlídali za plechovými dveřmi kotelny a dívali se klíčovou dírkou. Čekali na okamžik, kdy sráč se spuštěnými kalhotami začne se svým dílem. Hned jak se artefakt zdál být dokončený, vyletěl Rácz vyzbrojený topůrkem od krumpáče ze dveří a za ním Donát. Sráč musel holýma rukama uklidit ještě teplý artefakt do kontejneru a potom vlastní košilí nebo jiným kusem ošacení vyčistit dotyčné místo. Ne, vodu nemáme! odpovídal stařec škodolibě na obligátní závěrečnou otázku všech přistižených a zkrocených sráčů. Svéráznou skupinou byly ženy, často i velmi slušně oblečené a inteligentního vzhledu, které obvykle potichu vešly do temného dvora, opatrně se porozhlédly na všechny strany a bleskurychlým gestem se zbavily použité menstruační vložky, někdy rovnou před dveřmi kotelny. Často se při tom nezapomněly se žbluňkáním vymočit. Paní, něco jste si tady nechala! volal Donát za ženou, která se špatně skrývaným spěchem opouštěla dvůr, a mával za ní její vlastní vložkou napíchnutou na pohrabáči. I na spěchající milence, kteří to už nemohli vydržet a rozhodli se rozdat si to v temném dvoře, popletení jeho odlehlostí a zdánlivým klidem, do kterého byl ponořený, měl Donát svou fintu. Když je pronikavé sténání prozradilo, že jsou v nejlepším, rozsvítil stařec všechny lampy a se silným kašlem vyšel na dvůr zalitý oslepujícím světlem žárovek. Nemohli byste si to rozdávat někde jinde? křikl hromovým hlasem. Kdo to má poslouchat? Tady spí lidi!!! Jen zvracející lidé starci až tak nevadili. Po každé noci, ale hlavně v pátek, sice v prostoru kolem hotelu Ambassador, a tedy i na dvoře, přibylo několik rozměrných zaschlých hvězdic rozstříknuté směsi alkoholu, potravy a žaludeční šťávy, ale nad tím Donát jen mávnul rukou. S tím si neporadíme, říkával. Lidé zvracejí, protože jednoduše musí. A kromě toho je to slabota. Stačí trochu deště a je po zvratkách. Rácz skončí s močením i se vzpomínáním. Je to pryč. Je to už dávno. Oklepe si úd a zapne kalhoty. Pojďme, přikáže Ďulovi. Pojďme dolů do baru. Je tady zima. Donát byl nýmand. Ne jako on, Rácz. On, Rácz, žije plným životem. Až tak moc nežádá, ale je náročný. Daří se mu. Je schopný. Sedí dole v baru-varieté a všichni za ním chodí. Drobní veksláci se rádi zbaví nakoupených valut. Koupí za osmnáct, Ráczovi prodají za dvacet. Jednou je to dvě stě marek, někdy i pět set. Zápaďáci mění maximálně dvě stě marek. Pokud přímo nekupují windsurfing nebo obrovský campingový stan. Drobní veksláci marky střelí Ráczovi a získají dvě stě korun na stovce marek. Rácz kupuje všechno a shromažďuje. Potom najednou prodá za dvacet jedna. To mu stačí. Za den takto otočí deset až patnáct tisíc marek. Z toho se dá už celkem slušně vyžít. K tomu peníze za topení i za netopení. Rácz si nemůže stěžovat. Šiptáři po něm nepřátelsky pokukují, protože naboural jejich monopol. Rácz si z toho ale nic nedělá. Důstojně se zdraví skoupým pohozením hlavy. Je v tom „beru na vědomí“. Víceméně se respektují. Rácz se od nich nenápadně učí frajerskému veksláckému vystupování, oblékání a chůzi. Je to ustaraná, poměrně rychlá a drobná chůze se špičkami nohou mírně od sebe, s trupem trochu nachýleným dopředu a s hlavou mírně na bok. Šiptáři ho umí odhadnout. Neujde jim, že se chová, jako kdyby mu patřil celý hotel. Vidí, že tanečnice z varieté mu okatě lichotí a zahraniční hosté mu vyplašeně platí rundy. Ďula zase hlídá jako tělesný strážce. Nakonec uzavřou mír. Rozhodli se, že s Ráczem je lépe být zadobře. Obchody se rozběhnou. Úkoly si rozdělí. Šiptáři se starají o kšefty, které se dělají mimo hotel. Vesměs všichni jsou motorizovaní, jezdí v rozhrkaných šiptářských autech. Mercedesech, fordech a oplech starších ročníků, všelijak pospravovaných a s rakouskými, německými nebo holandskými espézetkami. Rácz nechodí nikam. Neopouští hotel. Všechny nitky se sbíhají k němu. Zpočátku nechce mít nic s kradenými věcmi, ale když si večer v apartmánu vypočítá, kolik mu to hodí, souhlasí. Na pochůzky mimo hotel používá Ďulu. Ten jezdí hotelovým mikrobusem renault. Vyřídí všechno. Už se jim podařilo prošmelit i ukradený vagón cementu. Za jeden den bylo všechno pryč. Individuální stavebníci se skoro pobili. Rácz vydělal tři sta tisíc, a přitom neviděl ani sáček cementu. Nepohnul ani prstem. Jen se plácnul přes kapsu a potom už jen inkasoval. I Ďula dostane své. Roztřeseně políbí šéfovi ruku. Rácz to přijme důstojně, s okázale sevřenými rty, jako samozřejmost. Potom mu blahosklonně přihodí ještě pár tisícovek navrch. Je dobré mít spolehlivého a věrného služebníka. Ďula radostně vypije dva litry studené vody na ex a s řízkem v ústech podlézá pod všemi stoly v baru-varieté. Potom na záchodě dlouho a bolestivě zvrací. Ale radost mu to nepokazí. I Urban se ukáže. Tak co? zeptá se Rácz. Už máš tu kameru? Sedni si, co stojíš? Děkuju, postojím, zamumlá Urban. Kameru on, Urban, má. A co s ní budeš dělat? zeptá se Rácz. Všechno možné, řekne Urban. Vydělávat. Svatby, křty, promoce. Víš, kolik lidí zaplatí, aby si mohli doma na videu dokola pouštět své tupé ksichty? Rácz pokrčí rameny. Ne, on, Rácz, se o takové věci nikdy nezajímal. Ale určitě by rád věděl, co za takovou hračku Urban vysolil. Ať si Urban sedne! Urban si s bolestivým výrazem na tváři sedne. Dlouho jsem tě neviděl, řekne Rácz. Přinejmenším takový týden. Co jsi za tu hračku vysolil? Dost, řekne Urban. U nás by to on, Urban, klidně mohl prodat za padesát tisíc. V Německu to však stojí jeden měsíční plat. Ani ne. A tys za to dal co? zeptá se Rácz. Dost, vyhýbavě odpoví Urban. Ale co, ustoupí Rácz, jeho, Rácze, to až tak nezajímá. To je Urbanova věc. Hlavně že se mu to vyplatilo. Urban má pro Rácze šilinky. Kolik? zeptá se Rácz. Tisíc. Dám ti dva tisíce osm set, navrhne Rácz. Urban přikývne. Vidíš, jak se časy mění, zasměje se Rácz, když vyplácí peníze na dřevo. Ještě před měsícem jsi ty kupoval ode mě. To je život. Jednou tak, podruhé jinak, zafilozofuje si Rácz. Ovládne ho sentimentální nálada. Zesmutní. Zavolá číšníka, a aby se rozveselil, objedná pro Ďulu litr studené vody a obrovský smažený řízek. Zavírá se ve čtyři. Rácz se i se Silvií vyveze nahoru do svého apartmánu. Někdy, když má Rácz hodně práce, zavolá si Ďulu a při vyzouvání bot mu diktuje, co je potřeba zítra zařídit. Ďula má času habaděj. Je svobodný a taky bydlí přímo v hotelu. Za ty peníze by s Ráczem i spal. Jindy je Rácz unavený a usne, jen co se dotkne postele. Tehdy ho Silvie vysvleče a přikryje. Není to starostlivost z lásky. Kdyby Rácz prochladl, dostal zápal plic a umřel, vyschl by Silvii pramen zisků. Teď je to už dokonce tak daleko, že by se zhroutila celá ekonomika v okolí hotelu Ambassador. Kurz valut by buď markantně klesl, nebo závratně stoupl, změnila by se i cena zlata a vůbec. Proto Silvie schváceného Rácze přikryje. Zkušená prostitutka si uvědomuje, že když jeden člověk soustředí do svých rukou tolik nitek, stává se nenahraditelným. A jí se už nechce šukat v hotelových pokojích a zaparkovaných autech. Přišla na chuť klidnému a pohodlnému způsobu života. Ráno dlouho polehává. Rácz je už dávno na nohou a na chodbách je slyšet jeho velitelský hlas, když Silvie otevře oči. Nechá si přinést snídani do postele. Někdy se dívá na video, někdy na satelit. Nejraději na MTV. Rácz je na MTV alergický. Když náhodou vejde do apartmánu a běží MTV, hned naštvaně přepne na Eurosport. Celé hodiny je schopen nehnutě stát a dívat se na wrestling. Zná všechny borce podle jmen. Nejvíce se mu líbí Hulk Hogan. Občas vezme Ďulu a předvádí na něm hmaty wrestlingu. Ďula často zůstane nehybně ležet na koberci s očima potáhnutýma tenkou blankou. Silvie ho musí křísit sodovkou ze sifónu. Jéje, ale jste mi dal šéfe! volá Ďula s úslužnou bodrostí a prohmatává si šíji, když se zvedá ze země. Vy byste klidně mohl jít i do té televize! Všechny byste porazil! He-he! Silný jste! Rácz je pyšný na svou sílu. Lenošení zatím nemohlo změkčit jeho svaly zocelené roky dřiny. On, Rácz, by srovnal do latě každého! Názorně předvede: jediným úderem pěsti přerazí výplň dveří a potom se jimi ještě celý probije na druhou stranu. Silvie a Ďula mu tleskají. Když Rácz s Ďulou opět odejdou, Silvie si čte v časopisech. Někdy se nudí a vydá se na nákupy. Zavolá i Editě, ať jí má kdo závidět Ráczovy peníze. Občas jí koupí nějakou maličkost a tajně se raduje, když vidí, jak Edita vždy vypění. Mohlas ty jít do kotelny, když byla zima, dobírá si ji. Ví ale, že to není pravda. Mohutný topič měl ji, Silvii, v merku mnohem dřív, než ho vůbec napadlo zavřít ventily a započít svůj oslnivý vzestup. Když se vrátí z nákupů, Edita se už nezlobí. Nozdry se jí rozšíří v očekávání. Silvie si lehne na pohovku v obývacím pokoji apartmánu a nechá si Editou svléknout kozačky, kožich, svetr, kalhoty, všechno. Nahá a s panovačným pohledem ve studených očích se nechá laskat a dráždit. Edita se také vysvléká. Sklání vzrušením naběhlé rty k Silviinu vlhkému a otevřenému rozkroku. Au! zasykne Silvie a s naštvaně sevřenými rty praští Editu po tváři. Panebože promiň! lekne se vzápětí, obejme svou přítelkyni a něžnostmi chce zaplašit červenou stopu po svým pěti prstech na Editině tváři.
Měl byste se šéfovi omluvit, jak jsem vám to už minule říkal, poradí řediteli Ďula při jedné z kontrol v jeho ledové jeskyni. Možná by vám odpustil. Omluvit se? vyskočí ředitel a oteplovačky mu zašustí. Na kolenou? Nikdy! Vždyť já nic neříkám, klidně odvětí Ďula, zatímco přežvykuje americkou žvýkačku. Stejně je už pozdě. Už by vám to bylo prd platné. Jen jsem vás chtěl potrápit. Jste tak směšný, když se rozčilujete. A můžete si za to sám. Nikdo jiný za to nemůže. Hrál jste si na mocného pána, ale neměl jste na to. Proč chce kašlat blecha, když nemá plíce? Ďula si vyhrne límec kožené bundy a sedne si k žhavé hromadě popela v ohništi uprostřed kanceláře. Podívejte se na mě, řekne řediteli, já jsem se dokázal přizpůsobit. Chci žít snadno a dobře. A vy si nenecháte poradit ani za živého boha. Už dávno jste mohl mít klid. Šéf by vás možná i ve funkci nechal. Peněz byste měl jako šlupek. Šéf není lakomý. Šéf! Šéf! Šéf! naštve se ředitel. Není to tak dávno, co jste mi lezl do zadku. Nemáte mi co vyčítat! odsekne Ďula a vstane. Podívejte se na sebe a podívejte se na mě. Já chci jen žít! A když se vám snažím pomoct, urážíte mě! Není třeba mi pomáhat! vykřikne ředitel a rozpláče se. Ďula pokrčí rameny a odejde. Ředitel vyleze ze stanu a sedne si za stůl. Napadne ho, zda jeho bývalý řidič přece jen neměl pravdu. Po kolenou však ne! Zoufale přemýšlí, co udělat pro svou záchranu. Už mu asi není pomoci. Rácz je tvrdý, pomstychtivý a zlý. Ředitel sáhne po své harmonice, připne si ji na prsa a natáhne měch. Od té doby co ji hodil do vitríny, na ní fungují jen basy. Studenou kanceláří se rozléhají žalostné hluboké tóny. Ředitel hraje romantickou melodii a po tváři mu stékají slzy. Jeho žena se svým milencem možná právě usedají k nedělnímu obědu. Je prostřeno, v kuchyni voní jídlo. Řízek, brambory, okurkový salát. Nebo svíčková na smetaně. Ano, jeho, ředitelova, žena umí vařit. Milenec se bude olizovat až za ušima. On, ředitel, už nejedl, ani nepamatuje. Zásoba polévek v prášku a konzerv už mu dávno došla. Čaj všechen vypil. Někdo musel vytáhnout pojistku v zamčené rozvodové skříni. V kanceláři nejde proud. WC je zamčené. Klika je pryč. Voda do umyvadla naštěstí v ředitelově kanceláři teče. Tu nikdo nezavřel. Ředitel ji nechává trochu kapat, aby nezamrzlo potrubí. Močí do umyvadla. Na velkou potřebu musí čekat do noci. Potom se jde potají vyprázdnit na zadní dvůr před kotelnu. V poslední době je toho ušetřený. Nejí. Pije ohřátou vodu a myslí si, že je to čaj. Vyvařené čajové sáčky z kontejneru jsou na nic. Číšníci z nich připravují čaj i třikrát za sebou. Hostovi přinesou sáček už ponořený v hrnku. Vyhodí ho, až když se z něj nedá už nic vylouhovat. Ředitelův žaludek si už přivykl na prázdnotu. On, ředitel, už klidně může rozjímat nad rozmanitými jídly a nehrozí mu šílenství hladem. V tom vyskočí od ohniště. Ano, má to. On, ředitel, už ví, jak si naklonit mocného topiče a neztratit při tom důstojnost. Je to tak, láska prochází žaludkem. On, ředitel, se doslechl, že Rácz rád a hodně jí. Je rozhodnuto. Dnes uvaří oběd pro Rácze on, ředitel! Už si představuje, jak topič s chutí konzumuje pikantní lahůdku připravenou jím, ředitelem. Jak vylizuje talíř a ptá se po přídavku. A jak potom on, ředitel, vchází do jídelny, hluboce se ukloní, Rácz mu nahlas tleská a vzápětí jemu, řediteli, stiskne ruku. Nadšeně a vřele. V kuchyni zavládne překvapení. Ředitele tady už dlouho neviděli. Od té doby, co ho šéfkuchař vyhodil, se neukázal. Co tady chcete? osopil se na něj i tentokrát s vykosťovacím nožem v ruce. Ředitel kroutí hlavou. Poplácává šéfkuchaře po rameni a s líbezným úsměvem ho chlácholí. On, ředitel, jim jen přišel ušetřit práci. Nenechá po sobě bordel. Všechno uklidí, nádobí umyje. Sám bude vařit oběd pro Rácze. Je to nutné, dodá. Kuchaři se po sobě zmateně dívají. Nakonec neochotně souhlasí. Celé menu je už hotové. Teď by měli začít vařit jídla na objednávku a, pochopitelně, pro Rácze. V poslední době chce, aby mu vařili zvlášť. Má rád jednoduchá jídla, na která je zvyklý z domova. Fazolovou polévku, chléb se sádlem a cibulí, brambory s máslem a smetanou. A tak dále. Už ho přešla chuť na lahůdky, které mu zpočátku vyvařovalo osazenstvo kuchyně ve snaze získat si jeho skoupou přízeň. Naposledy pokrčí rameny. Jsou leniví jako vši. Vítají každou možnost ulít se. Ředitel se dá do práce. Na oteplovačky si přiváže bílou zástěru. Třese se nedočkavostí. Kuchaři jdou kouřit. Zanedlouho všude dráždivě voní ředitelovo kuchtění. Učni mu neochotně nosí koření, hořčici, sójovou, cumberlandskou i worčestrovou omáčku. Vybrané a prošpikované kusy masa se dusí pod skákajícími pokličkami. Ředitel krájí cibuli. Mrkáním zatlačuje slzy v očích. Do kuchyně vejde hlavní kuchař s cigaretou v ruce. Myslíte si, že vám to pomůže? zeptá se s ironicky přivřenýma očima. Ředitel schválně ignoruje poznámku. Ostentativně si začne prozpěvovat. Hlavní kuchař si naštvaně odplivne a odejde. Na to, aby ředitele vyhodil, přeci jen nemá dost odvahy. Kuchaři v šatně hrají karty. Ještě nepřišel? zeptá se ředitel zevlujícího číšníka. Kdo? nechápe číšník. Topič, řekne ředitel. Ne, zakroutí hlavou číšník, šéf tady ještě není. Konečně je ředitel hotový. Utře si ruce do zástěry. Potom si ji svlékne a hodí na stůl. Číšníci vyjeveně hledí přes podávací okno. Učni se pošťuchují a nahánějí po kluzké podlaze. Ředitel je pozoruje a každou chvíli nakukuje pod poskakující pokličky. Zanedlouho přijde ta chvíle. Číšníci písknou. Rácz už sedí v jídelně a pěstí nervózně a nedočkavě bouchá do stolu. V břiše mu kručí. Stará Američanka s modrým přelivem se polekaně rozhlíží. Když zjistí, že původcem tajemných zvuků je samotný topič, s podlézavým pochopením se na něj usměje. Ví, co je to nevytopený pokoj. Co čumíš, rašple hloupá? zamumlá Rácz. Je spokojený, čilý a dobře naladěný. Silvie s Editou šly dopoledne nakupovat a ještě se nevrátily. Rácz může jíst, jak se mu zachce, nemusí potlačovat mlaskání a ťukání lžičky o porcelán, jako když se krmí ve společnosti své milenky a její kamarádky. I obchody mu jdou jako po másle, což je další důvod ke spokojenosti. Tak, co dobrého pro mě máte? žoviálně osloví topič hlavního číšníka, který se k němu zleva blíží důstojně pochodovým krokem. Máme tady pro vás několik specialit, pane šéf, řekne hlavní číšník úslužně. Připravil je samotný… No tak noste na stůl a nežvaňte, himl hergot! praští pěstí Rácz a na čele mu vystoupí rozmarná, naoko naštvaná vráska. Hlavní číšník se beze slova ukloní. Pokyne číšníkovi s polévkou. Když nabírá Ráczovi chutnou polévku, hlavní číšník se nervózně ohlíží po muzikantovi. Už je tady, namáhavě dýchá s houslemi pod paží. Tlustý cikán Stojka z baru-varieté musí každý den během oběda hrát pro Rácze. Rácz často odloží příbor a dojatě s ním dozpívá známou písničku, aby v zápětí pokračoval v jídle. Šéf už snědl polévku! oznámí přicházející číšník řediteli nervózně postávajícímu za závěsem oddělujícím kuchyni od jídelny. Rácz vypil polévku a napjatě čeká na druhé. Ředitel nešikovnými pohyby upraví talíř s telecími medailónky a doprovodí číšníka až k závěsu. Je slyšet Ráczův zpěv a Stojkovy housle. Potom se ozve neupřímný a rozpačitý potlesk hostů. Když Rácz zpívá, nikdo se neopováží jíst. Všichni se tváří, že poslouchají. Čekají na konec písničky v neznámém jazyce, aby mohli pokračovat v obědu. Už se pustil do telecího! přináší pikolík nejnovější zvěst. Ochutnává brambory! Omáčka mu nechutná. Prý je zkyslá! Všechno to vykřikuje poplašeným hlasem do kuchyně, ve které ustal všechen pohyb. Pěstí rozbil mísu se salátem! zoufale volá číšník, který přes díru v závěsu sleduje dění v jídelně. Co je mi po salátu, pomyslí si ředitel. To ještě nic neznamená. A co maso? zeptá se číšníka. Chutná mu? Vybírá ho a ukládá na bok talíře, prozradí řediteli číšník a jde na panáka. Od rána je na nohou. Ředitel je bledý. Zbledne ještě více, když se z jídelny ozve řinčení rozbitého porcelánu. Stojkovy housle ztichnou. Rychle druhý chod! vykřikne hlavní číšník, který vběhne do kuchyně s tváří a vlasy politými omáčkou. Všichni běhají sem a tam, ale nikdo se k ničemu nemá. To jsem tedy zvědavý, jaký zázrak jste připravil jako druhý chod, řekne řediteli šéfkuchař. Právě vyšel ze šatny s cigaretou v ruce. Přes otevřené dveře je vidět kuchaře, jak se nalévají rumem původně určeným na flambování. Chtěl by segedínský guláš! křičí hlavní číšník. Prý je to horké! volá pikolík a drží si tvář, na které má otisk dlaně a pěti prstů. Led! Led! Potřebuju led! křičí někdo hystericky. V restauraci se zastavil provoz. Všechen personál se teď tlačí za závěsem v kuchyni. Nikdo se neodvažuje přijít Ráczovi na oči. Každému je však jasné, že takový stav je nemožné udržet delší dobu bez toho, aby to začalo být nápadné. Dříve nebo později musí někdo z číšníků či kuchařů vstoupit do opuštěné jídelny, odkud se ozývají tlumené hlasy hostů a Ráczovo strašné mlčení. Měl byste jít vy, navrhne vylekaný hlavní číšník šéfkuchaři. Pošlete učně, navrhne jeden z kuchařů. Číšnický učeň se stopou topičovy ruky na tváři se rozpláče. A vy nemáte učně? osopí se hlavní číšník na kuchaře. Nakonec, kdo to vlastně posral? Vy, kuchaři! My?! rozzuří se šéfkuchař a odhodí nedopalek. Dříve než může něco namítnout, je tady další návrh. Poslat nejhezčí z číšnic nahoře bez. To možná topiče obměkčí. Číšnice jsou za závěsem dvě. Na rázný pokyn hlavního číšníka si vysvlečou halenky a podprsenky. Členové personálu je porovnávají. Kroutí hlavami. Obě číšnice mají ploché hrudě. Jsou vysoké a hubené jako třísky. Uraženě se zahalují. To bych tam mohl jít i já vysvlečený do půl pasu! nadává šéfkuchař. Tak běžte, řekne hlavní číšník, který nakukuje přes dírku v závěsu. Šum v jídelně vzrostl. I za závěsem zavládla nervozita. Ať jde ten, kdo to všechno spískal! navrhne někdo z číšníků. Všechny pohledy se upřou na ředitele. Přesně tak! souhlasí hlavní číšník. Ředitel udělá úhybný manévr, ale dva číšníci ho pevně chytnou za ramena. Šajze! řekne šéfkuchař. Ve chvílích nouze si vypomáhá cizími výrazy. Šajze! zopakuje. To bude ještě horší! nesouhlasí s návrhem číšníků. Rácz ho nenávidí, vysvětlí, a když ho uvidí, zničí nás. To ne, kroutí hlavou. Asi je třeba doopravdy poslat ženu, číšníci. A ne nahoře bez, ale dole bez! Rozumíte? Dole bez! Všichni souhlasí, jen číšnice ne. Naštvaně se brání. Takhle jsme se nedomluvili! tvrdí svorně a bez logiky. Nakonec jsou přinucené vysvléknout si sukně. Teď je jasné, proč se tak bránily. Pod sukněmi nic nemají. Se zarudlými tvářemi vysvětlují, i když se nikdo na nic neptá. V restauraci je horko, a kdyby měly kalhotky, potily by se jim. Mužům v kuchyni se to líbí. I samodržící černé punčochy s krajkovými okraji se jim líbí. Napětí povolí. Všem je jasné, že jsou z toho venku. Tomuhle neodolá ani Rácz. Každý si chce sáhnout. Servírky ječí. Jen hlavní číšník postává za závěsem a ustaraně sleduje dění v jídelně ponechané bez dozoru. A když už servírky dole bez, jedna s táckem, na kterém se skví ředitelova specialita, a druhá s lahví červeného vína, obě zrudlé až po uši, chtějí vejít do jídelny, hlavní číšník vykřikne. Pozvracel se! Pozvracel se! Já jsem vám to říkal! V zákulisí zavládne chaos. Servírky se rozprchnou a chvatně se oblékají, jako by do té doby všechno dělaly pod vlivem nějakého hypnotického spánku, ze kterého se až teď probudily. Číšníci a kuchaři zmateně pobíhají a vylekaně křičí pronikavými, překvapivě skřehotavými hlasy. Hlavní číšník se jde oběsit. Dělá přitom široké, významné gesto, jako by doufal, že ho někdo zadrží. Jen hlavní kuchař nepodlehl panice. Z rumu je celý zarudlý. Vidíte, co jste udělal? vyčítavě osloví ředitele, který využívá zmatku a cpe si do větrovky konzervy, zeleninu, maso, lahve vína, pečivo a cukrovinky. Vidíte to? teď abych to se šéfem dával do pořádku já! Na to určitě nepostačí ani krabice Havana Clubu! Ještěže máme našetřeno! Ještěže flambujeme na tuzemáku! Ředitel bojácně nakukuje do jídelny. Rácz sedí za stolem. Hlavu má skloněnou a pramen vlasů mu rezignovaně visí do čela. Oranžově-zelenou bundu i módní tepláky má pozvracené. V tichu, které najednou zavládlo, naštvaně bouchá pěstí do stolu. Umíněně se pokouší vstát, ale pokaždé znovu natáhne na zvracení a bezmocně spadne na židli. Hosté se na něj vyplašeně dívají. Každý se bojí pohnout. Uuuppp! řekne topič a z úst mu vytryskne nový proud. Uuuppp! Vy tady ještě okouníte, hlupáku? osopí se na ředitele hlavní kuchař a zapálí si cigaretu. Nestačí vám, jak jste nám tady zavařil? Ať už jste pryč! Už vás tady nechci nikdy vidět! Ředitel smutně odejde. Na rampě ho šéfkuchař dostihne. Ať mu ředitel urychleně odevzdá všechno, co ukradl v kuchyni během chaosu! Bleskově! On, šéfkuchař, nemá čas! Musí jít vařit segedínský guláš pro šéfa! Tak bude to? Ředitel si rozepne větrovku a neochotně vyndává svou kořist: mražené kuře, pět brambor, litrovou lahev polévkového koření, sedmičku červeného, dva syrové řízky, polovinu slaniny, svazek cibule, tři mrkve, citrón, plechovku žampiónů ve slaném nálevu a sklenici hořčice. A teď zmizte! rozkáže šéfkuchař, když se ještě hmatem přesvědčí, že si ředitel nic nenechal. Ředitel běží do své kanceláře. Tam si nedočkavě sedne k vychladlému ohništi uprostřed místnosti a z oteplovaček vytáhne svůj úlovek, svůj poklad – krabičku kaviáru. To je důvod k oslavě! pomyslí si a hledá harmoniku. Zanedlouho se v ředitelově kanceláři rozléhají basové tóny a ředitelův bučivý zpěv. Krabička kaviáru je snědená hned. Ředitel začne mít žízeň. Voda neteče. Z vodovodu se ozývají jen divné zvuky a za chvíli ani ty ne. Ještěže se kolem hotelu hromadí závěje sněhu. Ředitel si vezme kbelík, na dvoře do něj nabere sníh a ve své kanceláři ho na ohni zahřeje. Voda je trochu kyselá a trochu slaná, ale uhasí žízeň i zahřeje. Fredy Špáršvajn se prochází uprostřed parkoviště mezi auty zapadanými sněhem. Je teple oblečený, tváře ho štípou mrazem. V břiše ho hřeje trenčianský párek s fazolemi. Ruce v pletených rukavicích mu spočívají na červené výběrčí tašce plné drobných. Spřádá nenávistné plány plné střelby, masových poprav a mučení. Dnes si cikáni přišli pro peníze. Berki mezi nimi nebyl. Ani Šípoš. Řeč vedl mladý Čonka. Oznámil hlídači parkoviště, že pro ně, dobré cikány, je čím dál tím těžší odradit zlé cikány od útoků na jeho přívěs. Proto jsou oni, dobří cikáni, nucení požádat Špáršvajna o zvýšení příspěvku. Jinak za nic neručí. Špáršvajnovi vyhrkly slzy, ale nakonec zaplatil, kolik Čonka chtěl. Hned jak rozveselení cikáni odešli, přišla na parkoviště píča z národního výboru a oznámila Špáršvajnovi, že s ním na dva týdny ruší smlouvu o ekonomickém pronájmu parkoviště. Zítra se plac ohradí, dovezou se kádě, kapři a stánky a před hotelem Ambassador bude předvánoční trh. Špáršvajnovi se zatmělo před očima. Před cikány se zuřit neopovážil, ale teď dal volný průchod svým pocitům. Píča z národního výboru se však nezalekla. Zamávala rozzuřenému lakomci před nosem písemným rozhodnutím a byl klid. Tlustý hlídač zkusil apelovat na její kladné stránky, ale nedočkal se ničeho. Od zítřejšího dne až do Vánoc máte volno, řekla píča škodolibě a s vrtícím zadkem odešla. Auta přijíždějí a odjíždějí. Špáršvajn je přísný, až krutý. Pečlivě kontroluje parkovací lístky a pedanticky vybírá doplatky. Když zákazník překročí zaplacený čas třeba jen o pět minut, výběrčí to klasifikuje jako další započatou hodinu. Nepomůže ani zákazníkovo skřípání zubů. Parkoviště je plné rakouských limuzín. Rakušané horečně jezdí na vánoční nákupy. Je jich plný obchodní dům, plné město. V mokré plískanici se mezi pomalu jedoucími auty prodírají obrovské pestře pomalované autobusy, které přivážejí nové a nové nakupující. Pro veksláky jsou to šťastné chvíle. Všichni statečně postávají v okolí parkoviště a vchodu do hotelu Ambassador. V mrazu čekají na nové kunčafty. Jsem v řiti, řekne Špáršvajn, když přijde Urban. Jsem v řiti, zopakuje, když Urban nezareaguje podle jeho představ. Potom začne sám od sebe. On, Fredy, se dočkal velkého nevděku. Cikáni jsou svině. To věděl dávno. Jednou přijde chvíle, kdy ho budou na kolenou prosit, aby jim milostivě dovolil vrátit mu peníze, o které ho okradli. On je bude mučit. Po jednom. Nejdříve ale jejich děti. Rodiče se budou dívat. Aby nezavírali oči tou hrůzou, on, Fredy, jim odřeže víčka. Počkejte, svině, až na vás přijde řada, řekne jim! Ještě budete svým štěňatům závidět, jak lehce to měli za sebou! Na Berkiho muka si on, Fredy, vezme týden na přemýšlení. A potom je tady ta píča z národního výboru, vzpomene si Špáršvajn. I pro ni má on, Fredy, připravené mučení. A na konci, úplně na konci, tak po dvou třech dnech, dá on, Fredy, zašpičatit jeden konec takového toho kůlu! Pěkně pomalu ji bude – teda to, co z ní zůstane – na ten kůl nabodávat! Prodej kaprů! Já ti dám kaprů! Za dva týdny to je, prosím pěkně… to máme… Fredy Špáršvajn vytáhne kalkulačku a počítá, o kolik peněz přijde za ty dva týdny. Kurva, řekne rezignovaně. Stále není schopen a ochoten pochopit, že dneska je tady naposledy. Nakonec se vzpamatuje a s mučednickým výrazem ve tváři odhodí červenou kabelu do kouta přívěsu. Pojď se napít, řekne Video-Urbanovi. Zvu tě. Urban nechce věřit svým uším. Myslí si, že se přeslechl. Fredy Špáršvajn že by někoho zval? Ale hlídač parkoviště už zamyká boudu a ráznými kroky zamíří ke vchodu do denního baru Ambassador. Urban ho následuje. Potřebuju se najebat, řekne lakomec, když si sednou za stůl. Tak jsem nasraný. Víš, o kolik peněz přijdu? Kšefty jdou špatně. Němčouři se vozí v autobusech. Nakoupí a autobusy se odvezou zpět do Rakouska. Jemu, Fredymu, se na parkoviště autobusy nevlezou. Co vyveksluje, to vyveksluje od řidičů osobních aut. Je to málo. Méně než z jednoho autobusu. Ale co, když jemu, Fredymu, se na parkoviště autobusy nevlezou? Autobusy začnou přijíždět až kolem deváté hodiny a tehdy už má on, Fredy, parkoviště plné! Nemůže si dovolit blokovat ho do té doby kvůli autobusům! Lidé by ho roztrhali na kusy. Lidé jsou svině, nechápou, že někdo chce žít. On, Fredy Špáršvajn, je nenávidí. Urban přikývne. Chápe. Ale domnívá se, že Fredy Špáršvajn by z toho neměl dělat takovou tragédii. Přijde o peníze, to ano. Ale taky si oddechne. Vánoce jsou za chvíli. Po svátcích parkoviště opět otevře a všechno dožene. Hovno dožene! rozzuří se Fredy Špáršvajn a obrátí do sebe přinesenou borovičku. Rozkašle se a uprdne si. Trenčianský párek s fazolemi. On, Fredy, pracuje a šetří. Nic si nedopřeje. A co z toho má? Prodej kaprů! Zmalovaná fiflena z národního výboru! Nic nedožene, protože ty peníze mu nikdo nevrátí. Ale ať si nemyslí, že za ty dva týdny on, Fredy Špáršvajn, zaplatí daně! Nedopřeje si! Šetří. A teď tohle? Jemu? Kurva. Urban se napije. Rychle sáhne po kole. Borovičku nesnáší. Hlídač parkoviště ji objednal, protože je nejlevnější. On, Urban, se domnívá, že Fredy by se měl trochu o sebe postarat, trochu si dopřát. Najít si holku. Obléknout se. Lépe jíst. Život, to nejsou jen peníze. Život, to je život. Ženské, zábava. Proč například Fredy Špáršvajn nemá auto? Nemusel by do práce chodit pěšky nebo jezdit tramvají. Výběrčí vypije druhou borovičku a objedná si drahé cigarety. Rozmarně bouchá do stolu. Jídelní lístek! Biftek s vejcem! Ještě jednu kolu! A dvě borovičky! Ne? No dobře tedy. Tak jen jednu borovičku a jednu becherovku tady pánovi! Jemu, Fredymu Špáršvajnovi, je to dneska jedno. Zničili ho. Ožebračili! Ech, kurva život! Co bude on, Fredy, dva týdny dělat? Proč nemá auto? Protože nemá řidičák. Ani by mu ho nedali. On, Fredy Špáršvajn, ani na vojně nebyl. Ztiší hlas do spikleneckého šepotu. Má modrou knížku. Je na hlavu. Na nervy. Ale nikomu ani muk. Urban si vzdychne. Už ho to tady nebaví. Tlustý strážce je přiopilý. Z úst mu smrdí, oči se mu šíleně lesknou. Hltavě se pustí do bifteku. Urban si odkašle. On, Urban, teď musí odejít. Musí si ještě něco vyřídit. Ale ať se Fredy Špáršvajn nenechá rušit. On, Urban, mu přeje ještě dobrou zábavu. A děkuje za pozvání. Video-Urban vyjde do mrazu. Široce se usmívá. Výběrčího nářky mu vnukly myšlenku. Stojí před vchodem a raduje se. Nápad je to jednoduchý a geniální. Hned zítra ho začne realizovat. Vánoční výzdobu ve výkladech obchodního domu udělal v předstihu. Každý mu tedy může tak akorát to. U chodníku za chvíli zastaví mamutí autobus s křiklavým nápisem na boku a vyplivne novou várku koupěchtivých rakouských turistů. Šiptáři s profesionálními úsměvy na tmavých tvářích tam už čekají a s hrstmi plnými bankovek se hned vrhnou na tu záplavu. Urbanovi mrznou uši, ale směje se při představě, jak si to se všemi vyřídí. A nejsměšnější na celé věci je, že na tu skvělou myšlenku ho přivedl hloupý a lakomý Fredy Špáršvajn. Druhého dne ráno sedne Urban do auta a zaveze se na druhou stranu řeky hluboko do polí, na hraniční přechod. Zabouchne auto, potěžká plnou šrajtofli v náprsní kapse větrovky a potom sedí v espressu u kávy a čeká na první autobus z rakouské strany. Kunčafti tady za chvíli budou. Urban zavolá číšnici, zaplatí, vyjde do mrazu a vetře se mezi Rakušany. Tajnůstkářsky, na půl úst, tlumeným monotónním hlasem opakuje svou nabídku. Rakušané se usmívají. Vytahují šrajtofle. I Video-Urban vytahuje tu svou. Začne s čenžováním. Kupující jsou rádi. Raději přistoupí na fér nabídku tohoto dobře oblečeného a zdvořilého mladíka, než by měli podporovat ekonomiku cizího státu, nenasytného molochu, ve kterém se beze stopy ztrácejí peníze a jiné hodnoty. Stát, lichvář, který za skutečné peníze podložené reálnou hodnotou dává své bezcenné socialistické papírky v takovém vyděračském kurzu, až je to hanba. Všichni se tisknou okolo Urbana a strkají mu bankovky. Gut, gut, řekne Urban zdvořile. Ich hábe genuk fír ale. Kajn angst. Opět začne sněžit. Okolní pole září bělobou. Obloha má šedočernou barvu. Na cestě se drží nahnědlá břečka. Urban cítí, jak mu drsná sůl rozežírá drahé boty z tenké kůže. Jde do auta a vezme si pestrou baseballovou čepici. Když přijede další autobus, Urban se odváží nastoupit dovnitř. Přivítá ho příjemné teplo a jemná vůně novoty a parfému. Prohodí pár slov se šoférem a zároveň majitelem autobusu. Ten oznámí Urbanův úmysl do mikrofonu. Urban se pomalu posouvá uličkou a se špatně skrývanou nedočkavostí sahá po nastavených bankovkách. Jsou to marky. Autobus je německý. Němčouři jsou dobře oblečení, mají tašky z voňavé kůže a brýle s tenkými rámečky. Nějaký starší pán pokuřuje doutník. Nabídne Urbanovi. Urban si zdvořile vezme. Z autobusu vystoupí s plnou šrajtoflí západních peněz a se zapálenou havanou v ústech. Dostane chuť na džus nebo kolu. Potom se však rozhodne neztrácet čas. Sedne do auta a pospíchá do hotelu Ambassador. Na parkovišti už rozložili dřevěné kádě, ve kterých šplouchá voda. Nějací muži montují stánky. Urban zaparkuje na chodníku, nevšímavě kouří doutník a projde recepcí. Topič sedí v obývacím pokoji svého apartmánu a znuděně se dívá na video. Na obrazovce se nějaký poměrně sympaticky vypadající šílenec rozhodl roztrhnout na dvě poloviny mladé děvče přivázané řetězy za ruce a nohy ke dvěma kamiónům. Topič pokyne Urbanovi. Urban poslechne a sedne si. Rácz má nohy položené na stole. Jak se máš? zeptá se ho Urban žoviálně. Rácz se má vždy dobře, řekne Rácz. Potřebuješ valuty? zeptá se Urban. Nic nepotřebuju, řekne Rácz. Pokud však máš, vezmu si. Do kabiny k šílenci si přisedne hlavní hrdina filmu a zdlouhavě ho přesvědčuje o zbytečnosti roztržení děvčete. Rácz odtrhne oči od obrazovky. Co máš? zeptá se s hraným nezájmem. Všechno možné, řekne Video-Urban. Šilasy i mařeny. A kolik za ně chceš? zeptá se topič. Kolik dáš? opáčí Urban. Normální cenu, řekne Rácz. Přečti si dnešní noviny! nesouhlasí Urban. Nikdy nečtu, pyšně prohlásí Rácz. Světlovlasý šílenec si pohrává s plynovým pedálem a démonicky se usmívá. Děvče, přivázané k nárazníku, sténá. To by byl film pro Fredyho! řehtá se Rácz, ale oči se mu nesmějí, jsou ve střehu. I šilink i marka šly nahoru, řekne Urban. Rácz mávne rukou s tlustým zlatým náramkem. Dáš si něco? zeptá se. Máš džus? zeptá se Urban. V ledničce, pokyne Rácz. Než se Urban vrátí s orosenou plechovkou ananasového džusu, žena je přetržená na dvě poloviny. Dobře, řekne Rácz po chvíli mlčení. Dám ti za šilink o pět haléřů a za marku o dvacet pět haléřů víc. Urban zakroutí hlavou. Patnáct a padesát, řekne. Rácz vypne video a položí na stůl dálkový ovladač. Podívá se na Urbana. Dobře, souhlasí, deset a třicet. Urban vytáhne peněženku, vyndá peníze, spočítá je a položí na stůl. Šedesát osm tisíc šilinků, řekne, a osm tisíc marek. Může být? Rácz překvapením zapomene zavřít ústa, ale rychle se vzpamatuje. Vstane, odejde a zanedlouho se vrátí s kovovou pokladničkou. Dlouho počítá peníze. Ty svině, řekne Urbanovi, když vykládá na stůl hromadu tisícovek. Pokud vyděláš jen třicet haléřů na šilinku a korunu padesát na marce, trhneš na mně takových třicet tisíc! A to je skoro můj denní výdělek. Rácz kroutí hlavou v hraném rozhořčení. Urban se usměje. Nacpe si peníze do šrajtofle a vstane. Nemá moc času. Ty už odcházíš? zeptá se Rácz. Ano, řekne Urban. Mám ještě nějakou práci. On, Urban, nesmí zahálet. Bude mít Rácz zájem, když mu on, Urban, přinese ještě nějaké mařeny a tak? Rácz zvedne obočí. Jen přines, řekne. Všechno vezmu. Nalije si trochu hivaš regálu. Nasmradils mi tu. Co to kouříš za svinstvo? Prý svinstvo! urazí se Urban a vytáhne z úst doutník. Přečte si nápis na ozdobné pásce a nahlas ho vysloví. Davidoff. Zahoď to! přikáže Rácz a sáhne do dřevěného humidoru na stole. Tady máš, řekne. Podává Urbanovi doutník. Cohiba. Rovnou z Kuby. Urban típne doutník v popelníku a zapálí si cohibu. Přes oblak dýmu se podívá na nadšeného Rácze. Takže může on, Urban, přijít s dalšími šilasy a mařenami? Rácz nepovažuje za potřebné odpovídat. Rozhodí rukama v gestu, z kterého se dá vyčíst, že kdykoliv a cokoliv. Jen aby ti vystačilo kapesné, řekne ironicky Urban. Rácz však nemá smysl pro humor, pokud jde o jeho osobu. Rácz má dost peněz! řekne skoro uraženě. Ve dveřích se Video-Urban skoro srazí s Ďulou, který do té doby poslouchal za dveřmi. Nechce se mu čekat na výtah, a tak seběhne dolů po schodech. Ve vestibulu se zarazí. Skleněný vchod do denního baru je roztřískaný. V rámu dveří trčí dlouhé střepy ostré jako meče. Z technických důvodů zavřeno, přečte si Urban na kousku papíru. Co se stalo? zeptá se recepčního. Včera jeden host v opilosti zdemoloval celé zařízení a ani čtyři číšníci si s ním neporadili, řekne recepční. Museli volat na záchytku. Byl to ten tlusťoch z parkoviště. Recepční si nemůže vzpomenout na jméno. Vím, řekne Urban, znám ho. Když přišli policajti, chtěl se právě věšet, pokračuje recepční. Skoro už bylo pozdě. Urban přijede na hraniční přechod akorát včas. Celníci právě odbavují velké oranžové monstrum s kouřovými skly a s nápisem LISCHKA REISEN. Cestující Urbana vítají se spokojenými tvářemi. Nastrčené ruce s bankovkami působí osvobodivě. Lačně se po nich s křivým úsměvem vrhá. Tentokrát už Rácz neskrývá své překvapení. Při pohledu na hromady stomarkovek a pětistovek nebo tisícovek šilinků sedí za pracovním stolem se ztuhlými čelistmi. Bez mrknutí oka však vytáhne kovovou pokladničku, otevře ji a nasliní si palec a ukazovák pravé ruky. Vykradl jsi banku v Rakousku? zeptá se, když sází na dřevo požadovanou sumu. Ďula stojí u okna a opírá se o radiátor. Bečivě a pobaveně se rozesměje. Buď ticho, hlupáku, osopí se na něj Rácz. A vypadni. Víš, co máš dělat? Ano šéfe, zamumlá řidič, už jdu. Neochotně se odtrhne od okna. Mně to klidně můžeš říct, navrhne Rácz Urbanovi, když Ďula zavře za sebou dveře a zvenku na ně nalepí ucho. Co? bodře se zeptá Video-Urban, když si cpe peníze do šrajtofle. Původně chtěl topiče požádat, aby mu pár tisícovek vyplatil ve stokorunách. Je hloupé, když turista chce vyměnit dvě stě marek, vy máte jen tisícovky a turista nemá jak vydat. Ale potom se Urban rozhodne, že si raději rozmění v obchodním domě. Pokladní udělají, co mu na očích vidí. Mně můžeš říct, odkud bereš ty devizy, řekne Rácz. Ani tak bych to nijak nevyužil. Víš, že mám tolik práce, že nemám kdy běhat sem a tam. Topič vytáhne krabici a nabídne Urbanovi benson et heděšky. On, Rácz, není pomlouvačná stará bába. Nechá si to pro sebe. Není hloupý, ví, že to není hračka vyvekslovat tolik peněz najednou. Když přijde nějaký Rakušák nebo Němčour, potřebuje maximálně dva nebo tři tisíce korun. Jemu, Ráczovi, je jasné, že Urban musí dělat celé autobusy. Ale kde? Před hotelem určitě ne, on, Rácz, se už ptal Šiptárů. Kde tedy? Urban se usměje, i když mu není do smíchu. Naštěstí se otevřou dveře a vejde Silvie se svou přítelkyní Editou, obě obtěžkané krabicemi a rozpálené mrazem. Urban toho využije a rychle se rozloučí. Přineseš mi dnes ještě něco? zeptá se ho Rácz, když už míří ke dveřím. Ještě nevím, řekne Urban trochu podrážděně, protože topičovy velkopanské manýry mu v poslední době lezou na nervy. Už jdeš? zeptá se topič skoro zklamaně. Musím ještě něco zařídit, vyhýbavě odpoví Urban. Když nastartuje a odpíchne se od chodníku, neujde mu pohyb ve zpětném zrcátku. Zpoza rohu se nenápadně vynoří hotelový mikrobus renault s Ďulou za volantem. Drží se v odstupu za Urbanem, ale očividně ho sleduje. Vida ho, pomyslí si Video-Urban. Rácz nechal jeho, Urbana, sledovat. Místo toho, aby byl rád, že má stálý přísun valut, na něj, na Urbana, žárlí. Ráczovi očividně překáží, že on, Urban, vydělává na tomto kšeftu stejné peníze. Topič by chtěl vypátrat jeho, Urbanův, zdroj deviz a napojit se na něj sám. Potom by vydělal nejen to, co vydělá, ale i to, co vydělá on, Urban. Urban si vzpomene na Ráczovy neohrabané pohyby, špatně padnoucí oblek a podle kastrolu ostříhanou lebku v den, kdy se seznámili. Musí se za volantem smát, když se mu vybaví, jak tichému vesničanovi musel vysvětlovat, co je to německá marka a k čemu slouží. Zavalitý mládenec mlčel a pozorně poslouchal s nevyzpytatelným výrazem v očích temně kovové barvy. Kurva! uleví si Urban. Křižovatku proletí na červenou, slyší za sebou kvílet brzdy mikrobusu renault. Prudce zabočí doprava a vzápětí ještě jednou. Opět má dobrou náladu. To by tak bylo, kdyby on, Urban, bývalý dlouholetý černý taxikář, nedokázal setřást nepohodlného a hloupého pronásledovatele v ulicích svého rodného města! Je potřeba dát Ráczovi najevo, že on, Urban, taky není žádný hlupák, kterého je možné nechat sledovat jako v americkém filmu na videu. Urban znovu zabočí doprava a potom ještě jednou. Zanedlouho se dostane před křižovatku, za kterou hloupému Ďulovi ujel. Tentokrát už klidně počká na zelenou. Mikrobus někde zmizel. Ďula se do hotelu vrátí s dlouhým nosem, napadne Urbana. Přidá plyn a vyrazí na oranžovou. Letí jako o závod k hraničnímu přechodu. Beztak už ztratil hromadu času. Večer má Urban důvod k oslavě. Skoro sto tisíc korun čistého zisku za jeden jediný den! Že ho to nenapadlo dřív! Rozhodne se pozvat na večeři Lenku, jedno z děvčat, o která se čas od času uchází, kterým jednou za čas zavolá a která se jednou za čas nechají pozvat na večeři. Pochopitelně, nepozve ji do Ambassadoru. Nechce riskovat, že tam potkají někoho známého, kdo si nebude dávat pozor na pusu. Lenka je přesvědčená, že Urban si svůj vysoký životní standard hradí z aranžérské tvorby a podnikání s videem. V podstatě je pro ni Urban životním ztroskotancem – ale občas milým a zábavným životním ztroskotancem. Pro vysokoškolačku Lenku nemůže být člověk, který se v druhém ročníku nechal vyhodit z teorie kultury ničím jiným, jen ztroskotancem. Peníze ji neoslní. Na ty je zvyklá z domu. Lenka studuje jazyky, angličtinu a arabštinu. Možná jednou Urbanovi dá. Ale zatím ještě ne. A kdo ví, zda vůbec. Líbí se jí tahat ho za nos. Někdy se nechá i políbit. Tváří se jako jeden velký štíhlý mlčenlivý chodící příslib. Urban má pro děvčata podobného typu přiléhavé označení: suchá kurva. Ale s Lenkou je alespoň sranda. Jednou možná přestane být věrná svým budoucím přítelům. A do té doby si on, Urban, může zapíchat i s paničkami. V obchodním domě je jich dost. A v aranžovně je příjemné teplo. A oba dva, on i panička, jsou za to placeni. Život je krásný, pomyslí si Urban. Umanul si, že zítra brzy vstane a opět se vydá na hraniční přechod. Je to zlatá žíla. Člověk by jen bral a bral. Lenka má vláčné oči. Šampaňské perlí. Urban jí položí dlaň na ruku. Šikmooký číšník kolem nich potichu chodí. Suchá kurva, řekne Urban v duchu. Je otrokem své vlastní estetiky. I Rácz večeří. Pije ze zlosti. Neschopného Ďulu kopl do koulí hned, jak se s protáhlou tváří a s tragicky gestikulujícíma rukama vrátil do jeho, Ráczova, apartmánu. Dokopal by ho k smrti, kdyby ho Silvie nezadržela. I ta dostala. Facku. Dvě. Potom přišla řada na balíčky. Všechno roztrhal. Obě ženy s pláčem zachraňovaly nakoupené šatstvo. Tahaly se s ním jako slepice s kohoutem o žížalu. Jak mu jen mohl utéct!? zuřil Rácz. Ďula se zvedl až po dlouhé chvíli otálení a hekání. Silvie na něj musela vystříkat celou lahev sodovky. Vy tedy máte trefu, šéfe, řekl pokorně s bolestně stáhnutou tváří a s rukama mezi nohama. Ale to už Rácz stál před zrcadlem se slavnostně zvednutou pravou rukou. On, Rácz, nebude mít klid, dokud nezjistí, odkud ten městský panák, ten kšeftař Urban, bere tolik valut. Nikdo přece nebude na něm, na Ráczovi, vydělávat sto tisíc denně! Kdo to kdy viděl? Až v baru-varieté Ambassador se Rácz trochu uklidní a rozveselí. Nechá si zahrát svou oblíbenou písničku a potom si objedná flašku třešňovice. Co chcete? osopí se na svou společnost, na Silvii, Editu a na Ďulu. Objednejte si, na co máte chuť. Na mě! Chcete jíst? Tak jezte! A hudbu sem! Ještě jednou tu moji! křičí Rácz a bouchá pěstí do stolu. Ďula se rychle dostal do nálady a hloupě se směje. Opilé ženy kývají svými trupy do taktu. Tak! Tak! Tak! huláká topič, vyskočí a s lahví třešňovice v ruce tancuje kolem stolu. Oči má zakalené, jakoby zastřené mlhou. Muzikantům se lesknou spánky potem. Šíleně se usmívají. Ve tvářích jim hraje slizká profesionální maska, grimasa dotěrného spiklenectví a pochopení. Odevzdaně kráčí za opilým topičem na jeho křížové cestě barem-varieté Ambassador. Sníh se třpytí, šustí pod sáněmi taženými psím spřežením. Lovci s křikem běží po ledu. Moře pokryté praskajícími krami je blízko. Z dálky je cítit jeho chladný slaný dech. Nelítostný vítr skučí v uších. „Mrož! Mrož!“ zakřičí nejstarší Eskymák a ukazuje na vysekané díry v ledu. Ředitel potěžká harpunu a vrhne ji směrem ke stádu mrožů cvakajících čelistmi. Potom se vzbudí v temnotě své pracovny. Chvíli pronikavě křičí strachem, ale vzpamatuje se. Otevře uzávěr stanu a celý zkřehlý vyleze ven. V kanceláři je tma. Ředitel se podívá na hodinky. Je pár minut před půlnocí. Za okny zuří sněhová vichřice. Ze stropu visí rampouchy. V poslední době ředitel pořád jen spí. Zuby se mu kývají. Pronásledují ho hrozné eskymácké sny. Dlouho trvá, než se probere a vžije se do svého postavení. Jen nepřestat v pohybu! řekne si a začne chodit sem a tam po kanceláři. To by byla lovcova jistá smrt. Stále se musí hýbat a ustavičně něco dělat! Ředitel chytře naláme dřevo a rozdělá oheň v ohništi uprostřed kanceláře. Už je to dávno, co se strach ze zmrznutí stal silnější než strach z toho, že by mohl podpálit hotel. Koneckonců v kanceláři už nemá co hořet. Parkety, nábytek, mahagonové obložení stěn – to všechno už dávno padlo. Nebezpečí požáru nehrozí. Teď se po nocích toulá budovou a sem tam ukradne židli nebo lenošku. Jednou se mu dokonce podařilo získat pohovku z vestibulu chrápajícímu recepčnímu přímo pod nosem. Hořela dlouho. Ředitel se u ní ohřál a zpíval si přitom veselou písničku. Zároveň si na ohni z pohovky upekl malého psa, kterého ulovil u kontejnerů na dvoře. Číhal na něj dlouhé hodiny nehybný a schovaný ve tmě. To bylo ještě předtím, než vylovil celé okolí hotelu. Teď musí za kořistí stále dál od budovy Ambassadoru. Poměrně bohatý revír našel na druhé straně ulice, ve dvoře onkologické kliniky. Ale šlo téměř výhradně o kočky. To byla první nevýhoda. Kromě toho se musel ředitel do dvora dostat velmi nenápadně, protože v domečku u brány byl vrátný přísně hlídající zadní vchod. V silné větrovce a oteplovačkách, s dlouhým lukem, který si vyrobil z bambusové rohože, se šípy, obutý v neforemných sněhulích, se řediteli špatně lezlo přes plot onkologie. Ještě hůř to potom šlo zpátky se skolenou kořistí – kočkou, psem nebo drobným hlodavcem. Veselé chvíle bezstarostného hodování však pro lovce nastaly, až když se ředitel šťastně dostal zpět do budovy hotelu, sunul se podél stěn a vyhledával stíny, až zalezl do své kanceláře. Takových chvil však bylo málo. Mnohem častěji má ředitel hlad a mrzne, někdy je tak zesláblý, že sotva může nehybně ležet ve stanu a dívat se před sebe. Oheň nevytopí celou kancelář. Trochu dál od něj je už zima. Ředitel si musí sednout těsně k němu. Vatru je možné udržovat jen v noci. Tehdy není vidět dým, který uniká z pootevřeného okna kanceláře. Ředitel se už docela smířil s neúspěchem, který ho postihl v kuchyni. Jednu chvíli se smířil s představou, že se už nebude snažit lézt Ráczovi do zadku. Čím déle však zima trvala, tím naléhavěji si začal uvědomovat, že jen usmíření s topičem mu umožní přežít. Nikdo mu nepomůže. Proto se ředitel rozhodl podniknout ještě jeden pokus o získání topičovy přízně a odpuštění. V jeho, ředitelově, kanceláři by se znovu začalo topit, on, ředitel, by ze sebe shodil neforemné oteplovačky, opět by se v klidu mohl ujmout své funkce. Ředitelský plat by se mu přestal ztrácet někde na chodbách hotelu. Mohl by si koupit jídlo, limonádu. Jeho, ředitelova, žena se svým milencem by ho vzali k sobě. Časem by vytlačil milence a mohl by spát ve své, ředitelově, posteli. Nejdříve si on, ředitel, musí získat R