Rivers of Babylon I. (5. část)
Prostitutka zastaví taxík. V útrobách jí ještě stále houfně odumírají spermie nezaměstnaného Zdravka G., který bydlí ve Vídni. Prostitutka je vysoká, plavá, dobře oblečená. Tváří se, jako by byla dámou. Urbanovi se ženština hnusí a netají se tím před Ráczem. Stojí na chodníku před pasáží do dvora. Urban číhá, kdy se objeví Hurensson a přiveze mu slíbenou videokameru. Rácz drží v ruce kartón marsek a tašku piva. Poslouchá Urbana a dívá se na něj nehybným pohledem. Takové jako ona připomínají Video-Urbanovi stoku. Nebo veřejné hajzly. Každý, kdo má valuty, se do ní může udělat. Ne, dole v baru-varieté ještě nebyl. Nezajímá ho to. Raději doma poslouchá nahrávky Charlieho Parkera. Rácz si prostitutku měří pohledem vlhkým touhou. Jednou jsem ji vezl domů, řekne Urban. Hrála si před ním, Urbanem, na velkou dámu. On, Urban, však nepřistoupil na její pojetí sama sebe. Inteligentně jí dal najevo, že ji nepovažuje za nic jiného než za špinavou štětku. Dokonce tak inteligentně, že to ani nepochopila. Zeptal se, kam to teda bude. Otevřela ústa, aby řekla název ulice. Ještě po půlhodině mu v autě smrdělo rozkládající se semeno nějakého špinavého Jugoše nebo Němčoura. Rácz mlčí, dívá se před sebe. Ve tváři se mu nepohne ani sval. Je to ona, Silvie. V kapse montérek zatne pěst, až mu v ní zapraskají kosti. Ale pak zaplatila, dodá Video-Urban. Pět stovek vysolila. Bála se, že ji on, Urban, nabonzuje. Z ničeho nic se Video-Urban vydá pryč. Musí se poohlédnout po jiných parkovištích, jestli se tam náhodou neobjevil Hurensson. Je možné, že se jemu, Urbanovi, vyhýbá. Vysral se na něj, kameru nedovezl a vyhýbá se mu. To není seriózní. Urban dodnes chápe dojemnou péči, s jakou se o Hurenssona staral v červnu, když tady byl Švéd poprvé, jako určitou formu zálohy na slíbenou kameru. Za taxík neutratil Hurensson ani vindru; on, Urban, ho všude vozil. A vůbec. Hurensson se zachoval jako buran, jako zkurvený nespolehlivý hipísák. On, Urban, ho jde hledat po celém městě. Možná tady už byl. Kromě toho vidí, že s Ráczem dnes není normální řeč. Rácz měl kamenný pohled. Pěst má zatnutou až dolů do kotelny. Drží ji v kapse jako odjištěný granát. V kotelně odloží nákup a rozhlédne se. Hledá vhodný objekt. Kurva, hétszentségét! vykřikne a jediným úderem vyhloubí do boku nejbližšího kotle lavorovitou prohlubeň. Jednou ji, kurvu, i tak dostane. I jemu bude kouřit. I on ji bude často bít. Musí ji přece potrestat za to, že mu byla tak dlouho nevěrná s jinými. Však počkej, řekne si. Rozvalí se na lavici. Zavře oči v předtuše budoucích rozkoší, které mu zprostředkuje její drsný, ohebný jazýček. Donát rozespale vyleze z kumbálu. Proč Rácz tříská, proč Rácz bouchá? On, Donát, prosím pěkně, právě spal. Ano, podařilo se mu usnout. Toho je třeba si vážit. Rácz tady nemá co bouchat. Ještě mu to tady neříká pane. A vůbec. Kde byl Rácz tak dlouho? Ať neříká, že byla taková řada v samoobsluze! Donát nervózně chodí po kotelně a máchá hrbolatým prstem. Kde Rácz trčel? Venku, procedí vyrušený Rácz, když otevře oči. Určitě s Urbanem, řekne Donát. S ním, přikývne Rácz. Urban má peněz jako šlupek. A je jen černým taxikářem. Občas něco vykšeftuje. A jaké peníze si potom musí vydělat opravdoví kšeftaři? Urban mu to říkal. Milióny! Donát se pobaveně rozesměje. Ty taky každému naletíš, řekne. Dobře ti radím, Urban není kamarád pro tebe. Je to šejdíř! Ty jen poctivě, rozumíš? Tamhle si vezmi hadr a sidol a běž čistit kotle. A já se jdu natáhnout. Milióny, pche! Donát zmizí. Rácz si vzdychne a dá se do práce. Večer ale bude přes malé okénko v uhelném skladu pozorovat hotelový vchod a protáhlé parkoviště. Určitě uvidí i Silvii. Bude na ni čekat celé hodiny.
V té době se v Rakousku Zdravko G. spokojeně veze z trhu pracovních sil na hrkotající korbě nákladní dodávky. Znovu měl štěstí. Sehnal práci. Načerno, pochopitelně. Zdravko G. nechce přijít o podporu v nezaměstnanosti. Majitel historického mlýnu ve Vídeňském lese si usmyslel zlikvidovat a vyvézt dvě stě roků starý dřevěný hajzl. Zdravko G. je na takovou práci jako stvořený. Za práci dostane pět tisíc šilinků. Nejpozději pozítří je s ní hotový. Na víkend může tedy jet opět do Bratislavy. Najde tu vysokou kurvu. Hovna smrdí, řekne si Zdravko G., když nosí nahoru a dolu plná vědra, ale život je krásný. Kdyby zůstal doma, v Kosovu, dodnes by pásl osly. Silvie je taky spokojená. Zdravko, černý jugoslávský lékař působící ve Vídni, jí nechal tisíc šilinků. I když je prodá jen za tři koruny, dostane tři tisícovky. K tomu připočítá sto marek od Němce, kterého předtím udělala v jeho autě na parkovišti před hotelem. Sto marek za dvacet pět korun, to je i se šilinky dohromady pět a půl tisíce. Z toho půjde pětistovka taxikáři a tisícovka recepčnímu v hotelu Ambassador. Zůstává čtyři tisíce čistého. Do dvou v noci. Ještě se i vyspala. Sama. Edita k ní v poslední době chodívá málo. Sezóna končí, každý se snaží utrhnout si ještě co největší kus. Ale čtyři tisícovky, to vůbec není špatné. Na amatérku. Silvie není profesionálka. Má své povolání. Je kabaretní umělkyní. Po programu však vždy jednoho nebo dva zákazníky udělá. To jí nikdo nemůže vzít. Má to jako koníčka, i na přilepšení. I tak se jednou vdá a skončí se šukáním v autech a hotelových pokojích. Její domácí si myslí, že Silvie studuje. Případné pochybnosti se umlčí penězi. Domácí se o víc nestará. Když peníze dojdou, přijde se znovu starat. Takový je život. Silvie taky dodržuje nepsanou a nikdy nevyslovenou dohodu: nikoho si nevodí na privát. Nikoho mužského pohlaví. Vy jste tak slušné děvče, řekne domácí. Neměla byste se příliš vyčerpávat tím studiem. Ať se vaše kamarádka jednou učí tak dlouho do noci sama! A nebo ať přijde ona k vám. Už dlouho tady nespala. A vůbec, měla byste si dát pauzu. Oddechnout si. Bavit se. Máte už chlapce? Ne? To je dobře. Ještě máte dost času. Silvie odemkne kovovou skříňku a vloží do ní peníze. Vydělat si co nejvíc, dokud má tvrdá prsa a růžovou, tuhou sliznici. To, co potom zůstane, bude ještě dost dobré pro budoucího manžela. Silvie už o něm ví téměř všechno. Bude vysoký, prošedivělý. Západní Němec, Rakušák, Američan, bohatý Arab, to je jedno. Auto přinejmenším mercedes. Vdovec, starý mládenec a tak. Musí mít samaritánské sklony, spojené s touhou vlastnit. Jen tak dokáže stáhnout kurvu z oběhu, udělat ji svou manželkou a nepřipomínat jí to potom při každé malicherné hádce. Dokud se stříbrný panter zatím jen schovává někde v zahraničí, Silvii stačí i Zdravko G.
Rácz leští mosazné součástky. Kotle jsou zastaralé. Na každém z nich se skví zašlá tabulka HANS-KOKESCH-WERKE IN WIEN 1895. Nešetři tím sidolem, přikáže Donát, který se už definitivně vzbudil. Ale ani nemrhej. Něco mezi. Potom se půjdeme najíst, zdůrazňuje. Bude dobrý oběd. Rácz mlčí. Tys koupil pivo, řekne Donát, ale i já jsem na nás myslel. Tady máš, smířlivě osloví Rácze. Dej si. V černých rukou se mu zaleskne dlouhá flaška. To víš, řekne, až ty budeš padesát let v jedné kotelně, taky budeš mít všelijaké mouchy. Ale Urban je flákač, to je. Šmejd. Napij se. Rácz neodmítne. Pálenka je slabá, ale v sychravém dopoledni zahřeje. Hned se mu lépe pracuje. Ale na Donátovy pokusy zavést rozhovor odpovídá jen ano a ne. To aby stařec věděl, že on, Rácz, není žádný hadr. Aby věděl, že on, Rácz, se napije, ale koupit se nedá. Po obědě se Donát rozhodne uskutečnit to, co dlouho odkládal – kontrolu topení přímo v budově hotelu Ambassador. Mezitím však dovezou uhlí. Tak, řekne Donát, už nám začala skutečná práce. Tohle je už tvoje uhlí, tak si ho slož. A co nejdřív, protože na něj naběhnou cikáni s kýbly a nic z něj nezůstane. Nejlépe ještě dnes. Já tu kontrolu v hotelu udělám sám. To bude to poslední, co tady udělám. Potom už budu jen sedět a pít. Padesát roků je padesát roků. Auto z uhelných skladů se otočí ještě desetkrát. Ještě dlouho do noci Rácz při světle lamp shazuje uhlí do sklepa. Co chvíli seběhne dolů a odhrne kopec spod okna, aby se tam všechno vlezlo. Z větracích otvorů baru-varieté se line tlumená hudba. Hustě prší, ale Rácz pracuje bez košile. Ze zad a šíje se mu kouří. Déšť smývá pot. Rácz si plivne do dlaní a pracuje dál. Bez přestávky, mechanicky a monotónně. Až nad ránem si dá pauzu. Upracovaný sejde dolů a lehne si na lavici. Zmuchlaný kabát si dá pod hlavu a spí jako zabitý. V rukou mu tepe. Ráno je kalné, deštivé. Rácz se rozmrzele dívá na zbytek uhlí, které se leskne v dešti. Ve tmě se zdálo, že ho zůstalo méně. Koncem týdne zatopíme pod kotli, říká Donát po snídani s pohledem upřeným na teploměr. Už se doopravdy ochladilo. Do oběda Rácz odháže zbytek uhlí. Občas číhá, jestli se neobjeví Silvie, ale nemá na ni štěstí. Poslední dny a noci je v kotelně zima. Jeden kotel už velkou kotelnu nevytopí. Chlapi nemají práci, sedí zachumlaní v kabátech a pijí čaj s rumem. V noci se Rácz často probouzí a poslouchá, jak se uhlí za stěnou v uhelně sesouvá. Má mastný, temný zvuk. Dobré uhlí, utrousí Donát a tře v dlani kousek, nebudeš muset tolik přikládat. Vydrží hořet dlouho. Každý den stařec vysvětlí Ráczovi něco ze zařízení kotelny. Ráczův sešit se hemží nákresy, schématy a tabulkami. Rácz není bůhvíjaký génius, je spíše jednodušší, ale učenlivý jako šimpanz. Sám si zakreslí a označí systém rozvodných trubek, klikatících se po stěně. Ani parní rozvodní čerpadla mu nezůstanou tajemstvím. Oběhový systém je Stanford-Schroeterova typu, blýskne se Donát před Ráczem. Zatopíš pod kotlem. Když pára v generátoru dosáhne předepsaného tlaku, otevřeš ventil do čerpadla. Když začne fučet přes tenhle malý pojistný ventil, několikrát přetočíš oběhové kolo. Jde to lehce i rukou. Čerpadlo ti samo naběhne. Tehdy můžeš přidat páru a obrátky se zvýší. Potom otevřeš oběhový systém. Rozumíš? Hned ti klesne teplota vody, protože čerpadlo přivádí studenou vodu z vytápěcího systému zpět do kotle. Zkrátka, tlak páry, obrátky čerpadla a teplota vody jsou tři věci, které musí být vzájemně velmi pečlivě sladěné. Ale to všechno tě naučím během několika dní, když zatopíme. Rácz si všechno zapisuje. Chce se naučit co nejvíc. Večer Rácz vyjde na dvůr se provětrat. Už je chladno. Hvězdy nejdou vidět, jen měsíc se občas vynoří z roztrhaných mraků. Hladoví toulaví psi se ve tmě rvou o odpadky z kuchyně. Černé čumáky se jim lačně lesknou. Silnými zuby sekají do vzduchu i po sobě. Nejsilnější z nich chytne obrovskou vyvařenou kost z kontejneru a vleče ji ven ze dvora. Rácz rozsvítí světla. Psi se leknou a okamžitě se rozprchnou. Dlouho je slyšet rachot kosti, vlečené hladovým psem po kočičích hlavách ulice. Teď ještě nejsou tak drzí, řekne Donát. Zaslechl hluk a štěkot a vyšel nahoru za Ráczem. V zimě si na ně ale dávej pozor, varuje Rácze. Zaútočí i na člověka. Kdysi jsem měl malorážku a střílel jsem je. Jsou jako vlci. Jednou jsem však nechtěně postřelil opilého hosta a hotelový advokát mi ji rozlámal. Ještě že to vyřídil bez policajtů… Donát silně kašle, odplivne si na dvůr. S hekáním močí do hromady popela. Z kaluže moči se kouří. Psi teď vyjí někde v druhé ulici. Z dálky je slyšet vyděšený štěkot.
Ráno přijde ředitel. Je potřeba zatopit! rozkáže přísně a utře si nos. Řidič Ďula stojí vedle něj a výhružně se dívá na topiče. Chtěli jsme, řekne Donát a vstává od snídaně. Mladý to může dosvědčit. Zrovna včera jsem říkal: Zítra zatopíme. Je to tak, přikývne Rácz. Drž hubu, hlupáku! okřikne je Ďula. Ředitel upřeně upírá pohled na Donáta: Je potřeba zatopit! Donát přikyvuje. Zatopíme, coby ne, zafilozofuje si. V noci byla zima, řekne ředitel. Francouzský milionář z osmnáctky a ten americký podnikatelský pár z červeného apartmánu si stěžovali. Až mi bylo trapně. Cožpak mám já sám, ředitel, topit? Donát moudře pokyvuje. Ano, je to problém. Ale řešení je jednoduché. Vyřiďte jim… začne slavnostním hlasem, ale ředitel už odešel. Drž hubu, hlupáku! rozkáže řidič Ďula přísně a nenávistně. Místo toho, abys byl vděčný, že ředitel sem přijde a baví se s tebou, ty ještě odmlouváš. Opravdu si myslíš, že ředitel nemá jinou práci než roznášet tvé vzkazy? Okamžitě zatop, nebo s tebou zatočíme! Ďula odejde a zabouchne za sebou plechové dveře. Rácz hlučně odhodí ocelový pohrabáč do koleček. Ještě slovo by řekl… rozčiluje se. Na toho si dej velký pozor, řekne Donát. Slídí po celém hotelu a donáší řediteli. Rozeštvává lidi. Na ředitele donáší právníkovi. Na právníka zase řediteli. Donát vezme ze stolu sirky. Zatřese s nimi, aby se přesvědčil, že jsou plné. Jdeme na to, řekne Ráczovi. Teď se dívej. Další rok to už budeš dělat sám… Ani nedojí. Naláme dřevo, nanosí papír a do každého ohniště trochu naloží. Rácz se vrátí k jídlu, sleduje starého a všechno se snaží zapamatovat. Papír vzplane jasným plamenem. Dřevo zapraská. Hranice se sesune, vyletí jiskry. Donát posilní každý kotel lopatou uhlí. V kotelně se citelně oteplí. Stařec si vysvlékne prošívaný kabát a sedne si za stůl. Teď musíme chvíli počkat, dokud nestoupne tlak páry, řekne a pustí se do jídla. Pak můžeme naběhnout čerpadla. Všechno ti vysvětlím, neboj se. Stačí pár koleček uhlí a kotle začnou hučet jako vítr na konečné. Kovová mřížkovaná dvířka se pomalu rozžhaví. Čerpadla, čerstvě naolejovaná, se s tichým sykotem rozběhnou. Velká oběhová kola se otáčí stále rychleji, když Donát přidává páru. Píst běhá sem tam. Donát zavede Rácze k zadní stěně protkané klikatícími se trubkami a s lesem červených ventilů. Tohle je srdce kotelny, řekne mu. Odtud se reguluje teplota v hotelových místnostech, v obchodech a tak dále. Tohle je stupačka, kterou se vytápějí kanceláře a pokoje pro hosty v levém křídle. Touhle zase ty napravo. Na tabulkách je vše přesně napsané, ale hodně se předělávalo a něco z toho už neplatí, upozorní. Pokřiveným černým prstem poklepe na velký ventil. Tímhle si můžeš spojit obě poloviny hotelu a topit jedním kotlem. Když všechny tyhle ventily zavřeš, všichni, kteří jsou na tebe odkázaní, zmrznou. Dbej na to, aby bylo všechno řádně nastavené. Rácz přikývne, zkusmo zavře jeden z ventilů, potom zase otevře. Jde to těžko. Pára uniká z netěsnících spojů, gumové řemeny na oběžných kolech čerpadel tiše pískají, ohně hučí pod kotli. Kotelna jakoby celá ožila, ponoří se do blikajícího načervenalého žáru odrážejícího se na špinavých stěnách. Teď se naučíš víc než za celou tu dobu, co jsi tady, řehtá se Donát. Je spokojený, zanedlouho odtud odejde.
Začalo mrznout. Ráno Rácz běžel do samoobsluhy pro pivo a bagančata mu uklouzla na náhle zamrzlých kalužích. Práce není moc. Všechno běží jako po másle. Donát se od rána ošívá. Zítra odchází, nechce tomu věřit. Dívá se do ohně, chytá se za hlavu. Několikrát vyskočí se zvednutou rukou, nadechne se, aby vyřknul určité, dopředu promyšlené slovo. V poslední chvíli se však prudce zastaví a namísto očekávaného vysvobozujícího slova zazní v kotelně jen otřepaná nadávka. Rácz to chápe. Pije pivo a kouří. Přikyvuje. Donát neví co dřív. Vyběhne po schodech, až uklouzne. Bouchne dveřmi. Rácz ho ze svého místa slyší, jak se hádá s cikánkami z prádelny. Potom na dvoře všechno ztichne. Zanedlouho je Donát zpět, s litrovou flaškou borovičky. Uvař čaj! vykřikne důležitě, já jdu sehnat společnost. Společnost, to je Tóthová a jedna cikánka z umývárny nádobí. Má na sobě šatovou zástěru a ruce má do červena vymáchané v horké jarové vodě. Ženy pijí jako duhy. Donátovi není třeba moc. Dá si několik štamprlí a už se chichotá a objímá obě ženy. Rácz se dívá, popíjí. Snese jako hovado. Stařec přinese z kamrlíku rádio a naladí nějakou veselou stanici. Jako každý, kdo je z jakýchkoliv důvodů nucený mít v práci neustále zapnuté rádio, zná Donát všechny slogany všech písniček a nejednou je schopen neumělým hlasem zanotovat celé sloky, pochopitelně s komicky zkomoleným textem. Povzbuzený borovičkou vytáhne Tóthovou z lavice a houpavými kroky ji zavede na plošinu před kotli jako na taneční parket. Stařena se směje, podroušená výčepní lihovinou. Jak se jmenuješ? zeptá se opilá cikánka Rácze. Rácz, řekne Rácz. A dál? je zvědavá cikánka. Dál nic, řekne Rácz. Jen Rácz. Cikánka je škaredá a vyhublá. Pod šatovou zástěrou z barevně potištěné látky jí ochable visí prsa. Ruce má vybělené od mytí nádobí. Já se jmenuju Ribana, pochválí se. Ribana? řekne Rácz se špatně předstíraným zájmem. Ribana Salajová, potvrdí cikánka. Můj bratr se jmenuje Vinetú Salaj, dodá s nádechem hrdosti. To jsem ještě neslyšel, řekne Rácz proti své vůli. Vidíš, řekne cikánka s nádechem zadostiučinění, jako by tato Ráczova poznámka byla jakýmsi jeho přiznáním, ze kterého by pro ni měla vyplynout nějaká výhoda, bod navíc v soutěži. Nalije sobě i Ráczovi. Nastaví sklenici na cinknutí a potom ústa na polibek. Rácz nemá moc chuť líbat cikánku, ale na druhé straně ho to láká; ještě nikdy neměl ženu jiné rasy. Políbí ji. Cikánka se do něj zaklesne jako do čerstvého mýdla. Donát s Tóthovou opile tancují před kotli, rádio škvrčivě vyhrává na samé hranici hlasitosti i srozumitelnosti. Rozdáme si to? zeptá se Ribana. Co? nerozumí Rácz. Jestli si to máš chuť rozdat, opakuje cikánka. Ty myslíš jako… pochopí Rácz. Cikánka přikývne s jazykem mezi rty. Chytnou se a vejdou do kamrlíku. Cikánka si lehne na špinavou postel, vyhrne šatovou zástěru a roztáhne nohy. Rácz už nepřemýšlí mozkem, spustí si montérky na kolena a lehne si na ni. Cikánka mu pomůže rukou a potom už jen poslušně drží. Ty ho máš ale obrovského, řekne zadýchaně po chvíli, cítím ho až v ledvinách. Rácz se divoce pohybuje. Potom mu tvář na chvíli zkamení a z úst mu vyjde potlačený výdech. Převalí se na bok a vleže si natáhne montérky zpět na nahé boky. Dobré, ne? zeptá se Ribana. Se mnou si to budeš moct rozdat, kdykoliv dostaneš chuť. Stačí jen přijít za mnou do umývárny. Rácz přikývne. Já dám každému, dodá cikánka. Ale musí být chlap. Rácz už neposlouchá. Ženy někam odešly. Za sklepními okny se smráká. Donát leží opilý na stole. Flaška je prázdná. Rádio někdo vzal a rozbil o stěnu. Kotle hučí, čerpadla tlumeně odfukují. Kola sviští. V kotelně je horko. Rácz spí polonahý na lavici, s vaťákem pod hlavou. Když se Rácz ráno probudí, stojí nad ním Donát, oblečený ve svátečním, a chce se loučit. Přijde i Tóthová. Oba se cítí nějak nesví. Tak my teda jdeme, řekne Donát. Na chvíli si před cestou sednou. Mlčí. Ale jak jsme to včera roztočili, co? zvolá náhle Donát se šílenou bodrostí. Ještě teď mě bolí hlava! Tóthová se usmívá. Rácz přikyvuje a poskládá otupené svaly na tváři do úsměvu. V sedm nám jede vlak, řekne Donát. Vyhrknou mu slzy. Vysmrká se do špinavého kapesníku. Přijď se na nás podívat, když budeš mít cestu okolo, navrhne. Rácz přikývne. Oba dva vědí, že se to nikdy nestane. Tak je to za námi… zafilozofuje si Donát po chvíli trapného ticha. Vstanou a rozloučí se. Rácz je vyprovodí až na dvůr. Podají si ruce. Potom se Rácz vrátí do kotelny. Vyzuje si bagančata a naznak se natáhne na lavici na dospání. Teď je tady pánem.