Rivers of Babylon I. (4. část)
Na druhý den brzy ráno se na něj přijde podívat samotný ředitel hotelu. Hotelový řidič a poskok Ďula prudce rozevře plechové dveře a s posvátnou úctou křikne: PŘICHÁZÍ ŘEDITEL! a ustoupí na bok. Ředitel vejde drobným tanečním krokem a důstojně zůstane stát nahoře na plošině. Tváří se milostivě. Stojí tam v samolibé póze, připomínající stylizovanou roztržitou ironií portréty Ludvíka XIV. Je vidět, že ředitel se obdivuje a má se rád. Tento dojem ještě umocňuje ředitelovo rozšafně pozdvižené pravé obočí a knír. Jsem rád, řekne nakonec, že jste si našel náhradu, Donáte. Jen ho dobře zaučte, aby nic neselhalo a abychom v zimě měli teplo. Ne jako minulý rok! To ať se neopakuje! To nebyla moje vina, pane řediteli, brání se Donát. Já dělám, co můžu. Kotelna je zastaralá. Co zmůžete se stoletými oběhovými čerpadly? No právě, odsekne ředitel. Sto let fungovaly, a najednou nefungují? To je mi nějaké divné! Já si na vás ještě posvítím, Donáte! Ředitel se obrátí na Rácze. Upravte se člověče, rozmrzele se na něj osopí. Jak to vypadáte? Rácz si zapne knoflíky čerstvě vyfasované montérkové blůzy až ke krku. Mí lidé, lidé z hotelu Ambassador, chodí upravení! dodá ředitel nadutě. Nemáme solvinu, řekne Donát řediteli, zanedlouho budu dělat tu… prezervativní prohlídku. Všechny čerpadla budu muset rozebrat a solvina nikde. S tím obtěžujete samotného ředitele, hlupáku? okřikne Donáta seshora Ďula. Donát zmlkne. Já nejdřív potřebuju vidět snahu, prohlásí ředitel, výsledky. Potom umím být i velkorysý! Potom bude i solvina a další věci! S těmito slovy vyjde po kovových schůdcích a opustí kotelnu. Ďula se obrátí k Donátovi a Ráczovi, pohrozí jim pěstí a rozběhne se za ředitelem. Ředitel je hloupý, ale přísný, řekne Donát, když je vzduch čistý. Ale největší svině je hotelový právník. Tomu se vyhni obloukem, pokud můžeš. Donát mávne rukou a vezme si na rameno kabelu s vercajkem. Pojď, přikáže Ráczovi, jdeme do domácích potřeb vyměnit nějaké ventily. Minulou zimu tekly, ale neměl jsem náhradní. Tady se, chlapče, nezastavíš. Ale aspoň ti čas utíká. Ani se nenadějeme a je tady zima. Celý den stráví v prodejně, v kanceláři vedoucího, ve skladu i v šatnách prodavaček. Hodně ventilů je zrezivělých, zablokovaných, netěsnících. Celý topný systém je zastaralý. Naštěstí jsou radiátory z litiny, ta vydrží. Ale rez ucpává všechny ohyby. Občas je potřeba zablokovat celý kus potrubí a prostrčit skrz něj drát nebo natlakovat vodu. Chlapi pracují tvrdě, soustředěně, zašpiní se. V suterénu je vlhko, smrdí tam plíseň. Je to celé zastaralé, konstatuje Donát, budeme to muset zavřít a vypustit všechnu vodu! Stojí a dívají se, jak černá smradlavá voda z topení teče do kanálové mřížky. A co, kdy se budeš ženit? zajímá se Donát. Rácz mlčí, pohled na černý, kalný vír jako by jej zhypnotizoval. Cože? zeptá se. Ale Donát nezopakuje otázku. Přes semknuté rty mu probublávají ty nejoplzlejší nadávky. Kanálová mřížka odtékající vodě nestačí. Topiči jsou za chvíli po kolena ve vodě silně čpící konzervačním roztokem. Nejlepší způsob, jak prochladnout a umřít, zuří Donát, takhle se toho domečku na vesnici nedožiju, kurva-noha! Konečně voda vytekla. Donát sebere ventil a tlačí dovnitř dlouhý ocelový drát. Samá usazenina! Rozčiluje se. Rácz mu podává nástroje a pozorně se mu dívá na ruce. Uvědomuje si, že velmi brzy na to bude sám. Konečně je porucha odstraněná. Namontuj ten ventil zpátky! přikáže Donát Ráczovi a utírá si ruce do hadru. Vedoucí prodejny i prodavačky zvědavě pokukují po Ráczovi. Odvzdušníte mi radiátor v kanceláři, pane Donáte? zeptá se vedoucí. Dnes ne, dnes je práce do aleluja, řekne Donát. To má dost času. Vždyť je teprve konec srpna. A co ty trubky? zeptá se vedoucí. Bude to dobré? Nebudeme mrznout jako minule? To se ukáže, až když se začne topit, řekne Donát. Vedoucí mu nenápadným, ale významným gestem vecpe do kapsy balíček mleté kávy. Tady máte za to otravování, řekne. Lidé jsou celí posraní ze zimy, řekne Donát Ráczovi, když už jsou na ulici. Ani ze smrti nemají takový strach jako z toho, že jim bude zima! Zapamatuj si to, na tom můžeš stavět. Proto žereme zdarma restaurační stravu, nalíváme se zrnkovou kávou. Občas se najdou i nějaké dobré cigarety. Americké! Vrací se do kotelny. Kalhoty mají mokré, v bagančatech jim žbluňká. Dnes se mi už nechce nic dělat, prohlásí Donát. Uvaříme si kávu a usušíme se. Zítra půjdeme do dalších obchodů. Času dost! Rácz se nenudí. Když není práce, lehne si na lavici s rukama složenýma za hlavou a poslouchá rozhlas. Nebo se zavřenýma očima vzpomíná na domov. Především na Eržiku, to především. Jak je krásná, moudrá a pracovitá! Donát co chvíli přiloží do kotle na teplou vodu. V kotelně je tma. Odlesky ohně malují na zašlých stěnách fantastické obrazce. Pohled do plápolajícího ohně uklidňuje, hypnotizuje. Rácz usne, zanedlouho se však vzbudí. Donát čte noviny, chytí ho záchvat vzteku a nenávisti. Oběma rukama si svírá hlavu, oči mu vylézají z jamek. Tak uplyne odpoledne. Brzy bude tma. Jdeme do kuchyně podívat se, co vaří, prohodí Donát, kterému mezitím vyhládlo. Rácz se jde vymočit. Kdo se často dívá do plamenů, musí více močit. Potom Rácz přiloží trakař uhlí, jen z čirého rozmaru, aby mohl sledovat, jak si oheň uloupí svou kořist. Pak se opět uloží na lavici a dívá se do ohně.
Druhý den navštíví Donát s Ráczem drogerii a Kožatex. Venku prší. Ulice se leskne. Hlídač parkoviště se zimomřivě choulí pod deštníkem. Naobědvají se v kuchyni, v umývárně nádobí. Jedna z pomocnic jim donese polévku, omáčku a brambory přímo z kotle. Donát vezme nůž a rozdělí maso na dva díly. Chutná? zeptá se s plnými ústy. Chutná, přikývne Rácz. Obědvají rychle, jídlo už vychladlo a nepálí na jazyce ani na dásních. Pokukují po umývačkách nádobí. Rácz chce umýt talíře, ale Donát ho zadrží. Není třeba, řekne. Ženské to po nás umyjí. Vždyť jim za to topíme, ne? Po obědě jdou zkontrolovat topení do varieté Ambassador. Stejně nebudeš na sto procent vědět, že to funguje, řekne cestou Donát, všechno se ukáže, až když to dva tři dny v kuse běží. Jdou služebním vchodem a potkají jednu z tanečnic. Donát na ni upozorní. Právě vystoupila z opelu s rakouskou poznávací značkou. Pošle řidiči vzdušný polibek a jde ke schodům. Kotelníci jí dají přednost. Schválně kolem nich přejde nevšímavě. Je štíhlá jak závodní kůň. Ovane je vůně parfému, která se za ní táhne jako ocas za kometou. To je kus, co? poznamená stařec, když zmizí z jejich dohledu. Moc hubená, znalecky prohodí Rácz. V duchu je však rozmrzelý, že ho ta ženská tak okázale ignorovala. Jeho, kterému krhanická kurva, když byl vojákem, platila, místo aby platil on jí. No počkej, já bych tě naučil! pomyslí si. Ale vtom si vzpomene na Eržiku. Představí si její čistou panenskou tvář a celý se rozlítostní. Co už ho, Rácze, může zajímat na této babylónské nevěstce, když ho doma čeká děvče jako Eržika! Hubená svině – nejlepší maso, poznamená Donát. Jmenuje se Silvie. Rajtuje na ní skoro každý. Je to kurva kurevská. Zábavný podnik Ambassador není velký. Pódium, dvacet stolů kolem, dlouhý barový pult s deseti židličkami a v rohu praktikábl s bicími, varhany a reproduktory. Tanečnice sedí v teplácích a gymnastických úborech kolem klavíristy a smějí se nějakému vtipu. Donát zavede Rácze do chodby. Tady jsou šatny, řekne mu. Odvzdušni tam ty radiátory. Já jdu do suterénu zkontrolovat rozvody. Rácz vezme tašku a vejde do první šatny. Je to místnost dlouhá asi pět metrů. Na jedné straně zrcadla, židličky a kosmetické stolky. Na stoličkách rozvěšené části ženské garderóby. Střevíce jsou skopnuté pod skříní. Napravo zívá dlouhá řada otevřených skříní. Na světlo z nich vykukují různé stříbrné kostýmy, paví pera a kožené postroje. Radiátor se zdá být v pořádku. Rácz povolí odvzdušňovací ventil na boku a nastaví prázdnou plechovku. Když odsyčí vzduch a do nádoby začne prskat černá voda, Rácz ventil zavře. Ještě jednou se nadechne vůně ženského potu, pudrů a voňavek, potom vyjde na chodbu a otevře dveře do další šatny. Hubená tanečnice, kterou potkali u vchodu, se právě převléká. Když uvidí Rácze, nepřátelsky na něho pohlédne: Neumíte zaklepat, než někam vejdete? Nevěděl jsem, že jste tady, řekne Rácz a zasměje se. Ale teď už to víte! řekne tanečnice důrazně. Ano, teď už to vím, souhlasí Rácz a vstoupí do šatny. Dělám jen svou práci, řekne, když uvidí její pohrdavě vyšpulené rty a neujde mu ani zlostné škubnutí plavou hlavou. Kurva hnusná, pomyslí si, večer co večer ji na pódiu ukazuje celému baru, a teď se bude stydět? Dřepne si k radiátoru a vyzkouší ventil. Tanečnice si ho už nevšímá. Svlékne si podprsenku, potom i kalhotky. Sedí na své židličce, oblečená jen do zlatého náramku a náušnic. Ventil je zadřený, dokonce možná i zrezivělý. Rácz všemi póry svého primitivně smyslného organismu vnímá éterický, energií nabitý šum nahého ženského těla. Tanečnice si navlékne bílý gymnastický trikot. Rácz pracuje u radiátoru, ale kradmo po ní pokukuje. Silvie se nenuceně obléká, zdá se, že ji přítomnost cizího muže nijak nevyrušuje. Můžete mi zapnout zip u krku? zeptá se. Rácz vyskočí od radiátoru, utře ruce do montérek. Tanečnice se k němu otočí zády. Rácz se namáhá s malým zipem, ruce se mu třesou. Ze ženy vyzařuje teplo a temná pižmová vůně. Děkuju, řekne Silvie. Ani se po něm neohlédne. Znovu se posadí a v ruce se jí objeví dlouhá tenká cigareta a miniaturní zlatý zapalovač. Rácz dřepí u svého radiátoru a třídí v hlavě myšlenky, rozuteklé do všech stran jako vajíčko rozbité o stěnu. Co to vlastně chtěl dělat? Aha, otočit ventilem. Vezme páku, nasadí ji na hřídel ventilu a zlehka zatlačí. Byl to jen vodní kámen. Stačí slabý tlak a ventil funguje. Několikrát s ním otočí sem a tam, nasadí kolečko a zajistí závlačkou. Tanečnice si zatím obula cvičky a zmizela ze šatny. Rácz sedí na zemi a lehce přivoní ke svým dlaním. Ulpěla na nich vůně horké ženské pokožky. Eržika je v té chvíli daleko. Jednou tě dostanu, zařekne se Rácz. Dostanu tě a naučím tě móresům!
Na vojně se Rácz naučil využívat každou volnou chvíli ke spánku. Je mladý, musí hodně spát. Umí to v hluku, za světla, v jakékoliv poloze. I pětiminutový spánek ho osvěží. Jednou mu na vojenském cvičení ukradli spací pytel, bylo to v zimě a čekaly ho dva týdny v drsných podmínkách výcvikového prostoru Boletice. Ostatní členové obsluhy děla tehdy mrzli, v noci se třásli zimou a blouznili, zapadaní sněhem. On, Rácz, se jen smál. Schoulil se do kabátu, ruce strčil do kapes a spal. Donát už skoro vůbec nespí. Usne tak na hodinku, na dvě, tvrdí. Zbytek času jen tak sedí, kouří a přemýšlí. Po celodenní práci si lehnou na lavičky a kouří. Ráczovi zachutnaly cigarety. Nepovídají si, oba dva jsou mlčenliví a přemýšliví. Občas některý z nich přiloží a překontroluje tlak páry. Venku začíná podzim. Dny ještě bývají slunečné, ale v noci už dují divoké větry. Kotel na teplou vodu je malý, tichý. Rácz se občas v noci probudí a poslouchá kvílení větru ve studených komínech. Potom opět usne. Jen co se vyspí, řekne mu pokaždé stařec, s cigaretou v ústech, hledě do ohně, když jsem byl já mladý, taky jsem spával. Čím budeš starší, tím méně budeš spát. Donát naloží trakař uhlí a vyklopí ho do ohně. Ráczovi nevadí hluk. Někdy si i ve dne zdřímne. Jindy přemýšlí o Eržice. Možná on, Rácz, neměl odcházet do města, přijde mu jednou na mysl. Měl ji unést. Určitě by tím starého Kišše obměkčil. Na druhé straně, není to tak jisté. Mohl by si tím taky uškodit. Kdoví, jaká bude v posteli. To je velmi důležitá věc. Co když je chladná? Nebo: co když má ovčí píču? lekne se Rácz. To by se do ní ani nedostal. Už s tím má zkušenosti. Vojenská kurva, kterou vojáci přezdívali Absolventka, mu jednou řekla, že když pánbůh rozdával přirození, on, Rácz, musel být nejméně dvakrát. Chodila za vojáky až do kasáren. Rácz jí to dělal ve skladu výkonného praporčíka, když se stal jeho pomocníkem. Absolventčiny steny vždy zburcovaly celý úvar. Jojo, to byly časy! vzpomíná Rácz. Po vojně u nich na vesnici několikrát ve stodole potěšil sousedku, hezkou vdovičku, ale potom se zamiloval do Eržiky Kiššové a byl konec. Neuměl si představit, že by to dělal s někým jiným než s ní. On, Rácz, není typ, do kterého by se žena uměla zbláznit. Je mlčenlivý, má přísný pohled a neohrabané pohyby. Jen velmi zkušená až zkažená žena je schopná v něm, Ráczovi, na první pohled najít vášnivého, divokého milence s nelítostnou výdrží a obludným přirozením. Ale jemu, Ráczovi, to nepřekáží. Divoký milenec v něm ještě spí, ještě se neprobudil. Je spíše zdrženlivý. Ještě nikdy v životě nepocítil spalující, všepohlcující vášeň, která navzdory své intenzitě a pravdivosti pramení spíše z potřeby uspořádat si v tom určitém momentě život podle určitých pravidel. Teď mu ale světlovlasá tanečnice z baru-varieté Ambassador stříkla jed do žil. Od té doby ji několikrát potkal. Často chodí na dopolední zkoušku tehdy, když Rácz vysypává sud s popelem. Rácz se přistihne při tom, že se vleče ven především proto, aby ji znovu a znovu viděl. Pravda, pod jakoukoliv záminkou může vejít do baru-varieté a tvářit se, že opravuje něco na topení. Na to je však příliš hrdý a plachý. Zmůže se jen na pohledy, kterými ji skrz naskrz proráží, když se potkají. Silvie se zpočátku tvářila, že ho ani nevnímá; teď se na něj zdrženlivě usměje. Vážné, ocelově antracitové oči zavalitého mládence a vášnivý výraz na jeho tváři ji vždy pobaví.
Musíme ještě zajít do mototechny, prohlásí Donát jednoho rána. A potom zkontrolovat topení v samotném hotelu. To mám ze všeho nejraději! uleví si. Kdybych tam nemusel, byl bych tím nejšťastnějším člověkem na světě. Proč? zeptá se Rácz. Uvidíš to sám, řekne Donát. Samá buzerace. Každý si na tebe otevírá hubu. Od ředitele přes recepčního až po posledního poslíčka. Snídají v kotelně. Donát donesl bochník chleba, kousek másla a zbytky šunky, která zůstala ze snídaní valutových hostů. Z velké konvice čaje stoupá pára. Donát do ní zamyšleně vymačká citrón. Potom už budeme mít všechno za sebou, řekne. Od té doby budeš muset stát na vlastních nohou. A po chvíli dojatě dodá: Za dva týdny končím. Rácz si maže chleba máslem a klade na něj oschlé kousky šunky. Na jedné straně je rád, konečně mu začnou vyplácet plnou sumu, kvůli které sem přišel: dva platy a všechny odměny. Na druhé straně má strach. Kdy půjdeme do té mototechny? zeptá se věcně a zakousne se do chleba. Hned po fryštyku, odvětí Donát. Jedí a mlčí. Pažravému Donátovi co chvíli zaskočí. Ramena mu poskakují, dusí se. Roztřesenou rukou si vezme čaj, napije se, na chvíli zavře oči a cpe se dál. Venku je nečas. Ze stromů opadává zažloutlé listí. Kalná voda se s rámusem valí do kanálové mřížky. V rohu kotelny začne zatékat. Je tam prasklý okap, řekne Donát při pohledu na zvětšující se vlhkou skvrnu. Vlhkost se sráží na černém stropě. Černé kapky padají do prachu. Chlapi jdou do prodejny mototechny. Zkontrolují stav radiátorů a vedoucí je pozve na skleničku. Donát významně zamrká na Rácze. Slyšel jsem, že odcházíte, pane Donáte, poznamená vedoucí, když si připijí. Tak tak, přikývne Donát, tady mladý mě vystřídá. Ale co, řekne vedoucí, nedá se nic dělat. Vedoucí se podívá na Rácze: Nenecháte nás zmrznout, že? Vidíš, jak jsou všichni posraní? směje se Donát, když zajdou za roh. Pro trochu tepla by i vlastní matku prodali! V Donátovi spí pořádná dávka opovržení všemi, kteří jsou v zimě odkázaní na jeho kotelnu. Je to podobný despekt, který pociťuje mnoho doktorů, ať jsou jakkoliv humánní a hodní ke svým pacientům – k beztvaré mase, která skučí a chrchlá v čekárně a chytá je za rukáv bílého pláště pokaždé, když vykouknou z ordinace. Donát lidi posuzuje jen podle toho, jak by jim ve svých představách musel topit. Jde si koupit pivo a dívá se na pána, který stojí s košíkem v ruce před ním. Ten by chtěl topit hodně, pomyslí si Donát, pořád by si stěžoval, že je mu zima. Tamhleta, odhaduje pokladní, by potřebovala topit jen přes den. V noci spí odkopaná a nahá jako červ. A tak dále.