Rivers of Babylon I. (3. část)
Léto pomalu vrcholí, listí začíná hrát podzimními barvami. Všude je plno hluku, barev, lidí, aut. Rácz kráčí nejistě. Diví se Donátovi, jak se v tom shonu může vyznat. Tady je mototechna, ukáže stařec do výkladu plného ozdobných nálepek, integrálních přileb a pumpiček na pneumatiky. V poschodí je drogerie, pokračuje Donát, a tady, v pasáži Tatra, Kožatex a domácí potřeby. Pro ty všechny topíme, zdůrazní. A za rohem je Ambassador. Hotel vypadá opravdu honosně. Tyčí se do výšky šesti poschodí. I přes ošuntělý a zanedbaný vzhled je poznat, že pochází z lepších časů. Před hotelem je hlídané parkoviště. Ve dvou řadách proti sobě tady parkují auta zahraničních značek. V suterénu je bar s varieté, poučuje Donát Rácze, který valí oči na livrejovaného vrátného stojícího pod plátěnou markýzou a přísně hledícího do ulice, ruce založené za zády. Hotelový vchod se leskne mahagonem a kouřovým sklem. Rácz se dostal do světa úplně neznámých jevů. Většinu z toho, co vidí, vidí poprvé v životě. Tancují tam úplně nahé ženské, pokračuje Donát a mrkne na Rácze. A vy už jste tam byl? zeptá se Rácz. Jako host ne, přiznává Donát, to je jenom pro cizince. Ale v zimě tam občas chodívám odvzdušňovat radiátory a tak. Dopoledne, když trénují. Tancují na pódiu a skoro nic na sobě nemají. Všechno jsou to kurvy. Po programu se tahají s cizinci. A proč ne? říkám si. Ať si vydělají, dokud jsou mladé. Co na tom? Rácz mlčí. V podstatě ho to nezajímá. Hlavně aby už začal vydělávat. Tento svět ho nezajímá, poslouží mu jenom k tomu, aby se mohl co nejrychleji vrátit do toho svého. Zaleze do kotelny a vyleze, až když s penězi pojede zpátky domů. Na vojně to bylo stejné. Všichni se rvali o vycházky a Rácz nebyl za celé dva roky ani na jedné. Raději se zavřel do posilovny a zvedal činky. Co všechno musel udělat pro to, aby ho důstojníci nevyhnali na nucenou vycházku! Kamarádi si významně klepali na čelo. Ale Ráczovi nevadilo být dva roky zavřený v kasárnách. Hned na začátku si oťukal svůj svět a potom se v něm už cítil jako doma. Výlety do neprobádaného terénu ho nelákaly. Často si říkal, jak by to bylo krásné, kdyby tak narukoval k ponorce, ta by se ponořila a vyplavala opět až po dvou letech. Když Rácze propouštěli do civilu, odevzdal skoro nepoužitý vycházkový oděv. S výjimkou několika nucených filmových představení během přijímacího výcviku, přísahy a cesty na pohřeb rodičů, ho neměl na sobě. I obě dovolené si nechal proplatit. Kotelna bude jeho ponorkou, rozhodne se Rácz. S okolním světem bude udržovat jen ty nejnutnější kontakty. Nic ho na něm nebude zajímat, jenom kolik peněz si z něho bude moci odnést domů. Tudy, řekne Donát. Rácz přikývne. Skloní se a zvedne ze země malou igelitovou tašku. Nahlédne do ní, jsou tam nějaké cizí bankovky. Tak co je, netrpělivě volá Donát. Rácz zastrčí tašku do kapsy, rozhlédne se a následuje Donáta temnou pasáží do dvora. Nahoře je kuchyň, ukazuje Donát na šedivý zadní trakt, zřejmě přistavený později. A tady dole zase prádelna. Občas jim koupíš kafe a ony ti budou prát. Rácz přemýšlí, kdo mohl ztratit tašku s cizokrajnými penězi. Nejde mu to do hlavy. Vypadá to, jako by ji někdo chtěl schválně schovat do velké betonové nádoby s ozdobným keřem. Jako by si pro ni chtěl přijít později. Ráczovi to nejde do hlavy, ale Donáta se neptá. Proč starce zasvěcovat? On, Rácz, si všechno zjistí i bez něj. A tady dole je kotelna, ukáže Donát. Otevře plechové dveře a po úzkých schodech oba seběhnou do podzemí. Tady si odlož kufr, řekne Donát Ráczovi a ukáže na rozviklaný stůl. Ráczovi chvíli trvá, než se v temné místnosti zorientuje. Přes špinavé okno sem shora proudí paprsky denního světla filtrované zářivými částicemi prachu poletujícími ve vzduchu. Vzadu jsou kotle, teď mrtvé a studené. Jen v tom levém se topí. Z potrubí uniká pára. Je to stará kotelna, řekne stařec a posadí se. Všichni už topí plynem nebo olejem. Kdyby ji chtěli modernizovat, museli by zbourat půlku hotelu. Na celý rok by museli zastavit provoz a hotel by neplnil plán. A obchody by musely taky zavřít, tvrdí Donát. Vzadu se otevřou dveře a vejde jakýsi dlouhovlasý mladík. Co ty tady děláš? zeptá se se smíchem Donát. Zase tě honili? Jsou ještě nahoře policajti, pane Donáte? zeptá se mladík. Donát zakroutí hlavou. Ani noha tam není. Copak, zase byla šťára? A pořádná, zdůrazňuje mladík, musel jsem se schovat u vás. A tak co, pokrčí rameny stařec, ty sám sobě nejlépe rozumíš. Ale jestli mě jednou dostaneš do průseru, nepřej si mě! Mně do tvých kšeftů nic není, rozumíš?! To je v pořádku, řekne Donát, když vidí, že Urban rozpačitě civí na Rácze. Seznamte se, chlapci, navrhne, to je můj nástupce Rácz. Urban, řekne Urban. Rácz kývne hlavou, nevstane. Tohoto vagabunda se drž, poradí mu Donát, sežene ti všechno, co budeš potřebovat. Nic nebudu potřebovat, pomyslí si Rácz, ale raději mlčí. Tak já už jdu, jestli je vzduch už čistý, řekne Video-Urban, zatím se mějte. Takové vagabundy mám nejraději, řekne Donát, až se plechové dveře nahoře zabouchnou. Celé dny se to povaluje a nic nedělá. Ale peněz má plno. Jednou se nestihne schovat a skončí za katrem. Z takových si příklad neber, napomíná Donát Rácze. Ty buď poctivý! Rácz si sedne. Donát mu začne popisovat život v kotelně. O stravu se, například, vůbec nemusí starat. Topič se chodí najíst do kuchyně. Vždycky se tam najdou v hrncích nějaké zbytky. Jenom je potřeba být s kuchaři a kuchyňským personálem zadobře. Páru jim pouští podle toho, jak chtějí. Když například dělají knedlíky, dají jemu, Donátovi, vědět a on jim zvýší tlak. Když má těsto vykynout, musí být v kuchyni jako v peci. Však on, Donát, Rácze do všeho pěkně zasvětí. Rácz přikývne. Zatím se mu to celkem líbí. Prochází se po kotelně a rozpačitě nahlíží do kotlů. Z otevřených tlam táhne studený vzduch. V komínech a kouřovodech hučí průvan. Větrací šachtou doléhají zvuky z ulice, zkreslené dlouhou cestou kovovým potrubím. Stařec sedí za stolem a hraje si s popelníkem. Byl by rád, kdyby Rácz zůstal, řekne. On, Donát, slíbil, že sežene nového topiče. Jde o princip. Je už starý, rád by si oddychl. Dožít je třeba. Stále jen topil, během celého života. Nic nestihl. A teď si i milenku našel. Takovou věkově přiměřenou. Vlastní domeček na Záhoří. Je vdova. Chtějí odejít spolu. On, Donát, tady strávil čtyřicet let života. Předtím pracoval jako jeřábník v Čechách. Na všelijakých stavbách, jednou tady, jednou tam. Ostrava, Vítkovice, Kladno. Ocelové srdce republiky, atakdále. Z výšky jeřábu se mu, Donátovi, dobře dívalo na svět. I ženu měl Češku. Z České Lípy. Kurvila se. V lázních. Mariánských. Rozvedli se. Děti mu vzala. Od té doby je on, Donát, tady. Ale nechce umřít u kotlů. Náhle stařec vstane. Ano, rozhodl se! Seznámí Rácze s tou svou! Nečeká na odpověď, vyběhne po kovových schodech nahoru a bouchne za sebou dveřmi. Rácz zůstane sám. Prohlíží si černou halu se spícími kotli. Vytáhne ze zadní kapsy svůj nález. Deutsche Bundesbank. Pět stomarkových bankovek a čtyři padesátimarkovky. Rácz netuší, jakou hodnotu můžou mít. No nic, však to zjistí. Opatrně peníze zabalí a schová do podšívky kufru. Vyšplhá se nahoru na kotel a nakoukne do uhelny. Je prázdná, rozlehlá. Po koutech se povalují zbytky uhlí z minulého roku. Ještě stojí nahoře a dívá se do násypných otvorů, když se ozve rachot na schodech. Dolů leze Donát a za ním obrovská ženská v bílém plášti, šátku a v bílých gumákách. Tak, Ilonko, usmívá se Donát, tohle je můj nástupce! Rácz musí přetrpět nové seznamování. Takže vy jste náš zachránce, řekne Tóthová snažící se o koketnost. Jakže? nerozumí Rácz. Tady Donát by neodešel z kotelny, kdyby vás nenašel, vysvětlí ženská. Pořád říkal: Nemůžu je nechat ve štychu, padesát let jsem u nich. Slíbil jsem najít náhradu a svůj slib splním! Ne, zdůrazní babka, on nikoho nemusel hledat, on sám se tak rozhodl. Toužil po čestném odchodu. A teď – při posledním slově se Tóthová zamilovaným pohledem podívá na natěšeného Donáta – se mu jeho sen splní! Zapálíte si? zeptá se ho a vytáhne ze záňadří krabičku spart. Ne, nekouřím, odvětí Rácz. Ani já jsem nekouřila, přikývne babka, ale mezi těmi děvčaty v kuchyni si člověk zvykne. Je to jediný způsob, jak si zkrátit dlouhou chvíli. I vy tu budete mít dlouhou chvíli. Ale dobře děláte, že nekouříte. Však on začne, suše se zašklebí Donát. Nikdy! zařekne se Rácz. Krev mu ztuhne v žilách, když si představí, jak si jde pro Eržiku, jak o ni žádá u Kišše a jak ho náhle přepadne záchvat kašle, jak před všemi marně schovává kapesník, posetý krvavými skvrnami, jak se všichni zhrozí, jak Kišš řekne: Ne, svou dceru tuberákovi nedám! Na vojně zkoušel kouřit. Kdo nekouřil, ten nebyl chlap. Nikdy mu však cigarety nechutnaly. A když mu jednou kamarádi jako hlupákovi roty nabídli speciálně preparovanou cigaretu, po které z něj teklo vrchem i spodem, zanevřel na kouření a začal posilovat a boxovat. Tak co, jak se ti tady líbí? zeptá se Donát. Jak ses rozhodl? Zůstaneš? Jen jestli si vydělám tolik peněz, jak jste sliboval, řekne Rácz. Chceš vidět mé výplatní pásky? naoko se rozčílí stařec. Chceš? Není třeba, mávne Rácz rukou. Tak co, vyzvídá Tóthová, plácnete si? No tak dobře, řekne Rácz, proč ne. Podá si s Donátem ruku. To je potřeba oslavit, zvolá rozzářený stařec a odněkud vyloví flašku výčepní brandy a tři skleničky. Nalije a zvedne svou sklenici. Ať se ti tu tedy daří. Donát moc nesnese. Vypije dvě tři skleničky a už se mu lesknou oči. Roztouženě ohmatává babku Tóthovou.
Silvie tancuje ve varieté Ambassador, ale chtěla něco jiného. La Scala, Metropolitan Opera, Labutí jezero a podobně. Po celou dobu studia na konzervatoři ji v tom utvrzovali. Dnes Silvie tančí v nočním programu, který se jmenuje Tajemství noci. Je to v podstatě striptýz, zpestřený několika dramatickými vložkami. Taky umění, ale kabaretní. A chlapi po ní šílí. Silvii je jasné proč. Ale ona dá jenom tomu, který ji něčím zaujme. Musí být bohatý, úspěšný. A, samozřejmě, sympatický. Cizinec, pochopitelně. Editě se zase nikdy ani ve snu nezdálo, že by se mohla stát tanečnicí z povolání. Navíjela cívky ve fabrice na nitě. Po večerech tančila ve folklorním souboru, aby se nezbláznila. Sem ji dostal hotelový právník. Každé obvykle něco nasliboval, ale Edita mu nedala, dokud ji sem nedostal. Líbí se jí tady. Je ráda, když všichni obdivují její štíhlou postavu pohybující se v uhrančivém rytmu. Jako všechny slečny z baru Ambassador, tak i Silvie a Edita doufají, že sem jednou přijde milionář z Texasu nebo arabský naftový šejk, zamiluje se do nich, vezme si je a odvede do své vzdálené vlasti. Obě sedí v šatně a převlékají se po dopolední zkoušce. Jaké máš hebké vlasy, řekne Edita a dotkne se rukou Silviiny hlavy. A světlé! užasne. Edita je taky blondýna, ale u kořínků jí prosvítá tmavá barva. Kdyby si peroxidem neodbarvovala vlasy, všichni by viděli, že patří ke snědým spoluobčanům. Silvie se s blonďatými vlasy narodila. Kdyby to tak nebylo, musela by se přebarvit. Ale nemusí. Arabové, černoši, Italové, všichni blázní za blondýnkami. Labutí jezero je v tahu, ale Silvie si už zvykla. Ještě pár let, pak se vdá. Na Západ. Čím větší nároky, tím menší výběr. Sem bude jezdit jen na návštěvy. Ale za kým vlastně? Na chvíli přestane s oblékáním a zamyslí se s punčochovými kalhotami v ruce. A jaké máš dlouhatánské nohy, diví se Edita a položí jí dlaň na koleno. Silvie si toho nevšímá. No co, někdo se vždycky najde, ochotný závidět jí v kteroukoliv denní i noční hodinu, pomyslí si. Anebo půjde nakupovat do obchodního domu. Auto s americkou nebo kuvajtskou poznávací značkou zaparkuje na parkovišti. Dlouhým frontám se bude jenom smát. Třeba si ani nic nekoupí! Ať všichni ostatní puknou vzteky! Editina ruka už je úplně nahoře. Silvie se apaticky nechává vzrušovat stále ohnivější kolegyní. Natáhne se na židli a dívá se do zrcadla. Pod očima se jí začínají dělat vrásky. Už by se potřebovala jednou pořádně vyspat. Za nic na světě si nedokáže vzpomenout, jestli jsou dveře do šatny zamčené. Oběma rukama začne hladit Editinu hlavu, kterou má teď mezi nohama. Jednu ruku prudce přiloží na ústa, aby umlčela hlasitý vzlyk. Druhou rukou tahá Editu za vlasy, jako by ji na poslední chvíli chtěla odtrhnout od svého rozkroku. Ale už je pozdě. Celým tělem jí proběhne prudká vlna, dlaní přidusí sérii vzdechů. Potom zůstane sedět, jako by ji opustily všechny síly, jako hadrová panenka. Edita se usmívá. No, co ty na to? zeptá se vítězoslavně. Silvie jakoby se probudila z hlubokého spánku, nepříčetným, apatickým pohledem si měří Editu. Proč jsi to udělala? zeptá se ztěžka. Už to nedělej. Já nejsem lesba. Však ani já ne, prohlásí Edita. To jsem se naučila v base. Tam to byla naše jediná zábava. Ale já si NEPŘEJU, abys mi to dělala, nasupeně přikáže Silvie. Namísto odpovědi ji Edita něžně a dlouze políbí na spodní ret. Já nejsem lesba! opakuje bezmocně Silvie. Však ani já ne, zasměje se Edita. Ale opravdu něžná dokáže být k ženě jen žena, no ne? Silvie nic neřekne, vytrhne se z jejího objetí a odejde do umývárny. Edita jde za ní. Osprchujeme se spolu, co ty na to? řekne. Obě vkročí do sprchy. Proč nezkusíš i ty být ke mně trochu něžná? zeptá se. Uvolni se, o nic přece nejde. A neříkej, že to není něco jiného, než když ti to dělá nějaký starý břichatý Němčour! Silvie přikývne. V objetí je zapomnění, v objetí je pravda. Všichni samci světa zůstali zamčení za dveřmi sprchy.
Když Tóthová odejde zpět do kuchyně, Donát ještě jednou nalije pálenku. Teď si odpočiň po cestě, po obědě vyřídíme osobní oddělení, vyfasuješ pracovní oděv a ochranné pomůcky, řekne Ráczovi. Zítra se natvrdo pustíme do učení. Času je ještě dost, ale ne zase až tak. Zanedlouho bude konec srpna a potom to už půjde z kopce. Za chvíli je tady zima. Zavede ho dozadu, do kamrlíku. Je tam šero, dusno a smrad. V místnosti stojí špinavý gauč a skříň. Na židli, která slouží místo nočního stolku, leží nedbale pohozený časopis. Tam vzadu na konci chodby je koupelna a záchod, řekne Donát. Tady můžeš spát. Někde by tu měla být nafukovačka, bručí stařec, napůl schovaný ve skříni. Aha, tady je. Nafoukni si ji a odpočiň si. Zavolám tě, až bude oběd. A potom půjdeme vyřídit papíry. Hodí mu složenou nafukovačku do rukou a opustí kamrlík. Rácz si nafoukne matraci a lehne si. Ale spánek ne a ne přijít. V novém prostředí se těžko usíná. Vzduch je přesycený nejrozmanitějšími pachy a zvuky. Kdo ví, co ho tady čeká? Je to cizí svět, tvořený jinými lidmi než je on, pro jiné lidi, než jaký je on. Ale začíná to docela dobře. Ještě tady není ani jeden den, a už si sehnal práci, střechu nad hlavou a navrch sedm set západoněmeckých marek. Zanedlouho ho zavolají na oběd. S takovým prudkým vývojem událostí opravdu nepočítal.