HOME

Rivers of Babylon I. (2. část)

Je slunečné, dusné dopoledne. Jakási žena se nervově zhroutila uprostřed rušné ulice před hotelem Ambassador. Čekala na zastávce tramvaje. Jak se říká, ruply jí nervy a před očima dívajících se chodců se začala na nástupním ostrůvku svlékat. Dav se skládá z lidí stejně uštvaných, nervózních a nešťastných jako ona. Jejich psychika však lépe odolává dopoledním horkům. Žena svlékající se na zastávce neunikne pozornosti kolemjdoucích. Všichni se zastaví, obklopí nástupní ostrůvek a společně pocítí potřebu míchat se do života nešťastné polonahé osoby. Hlavně mužům se při pohledu na bláznivou ženu zrychlí tep, navalí se krev do hlavy, vyhladí a napne se jim pokožka na tváři. Ozve se hvízdnutí, ironické i nenávistné poznámky. Ale žena nikoho nevnímá, její tvář prozrazuje absolutní obrácení se do sebe. Některý z cikánů, věčně se ochomýtajících okolo hotelu Ambassador, se pohotově chopí nákupní tašky, kterou žena odhodila během prvního bodu svého přízračného striptýzu, a nenápadně se s ní vzdálí. Nikdo si toho nevšimne, pohled na ženu, svlékající se na ulici, přehlušil všechny ostatní vjemy. Video-Urban to pozoruje také a také ho víceméně vzruší pohled na bílé tělo nešťastné osoby. Ale je mu špatně z bezcitné masy vtipkujících diváků, a tak ze vchodu hotelu Ambassador zatelefonuje na stopadesátosmičku. NA ZASTÁVCE U AMBASSADORU VÁM NĚKDO DĚLÁ STRIPTÝZ, řekne a položí sluchátko. Nemá zájem přijít do styku s policajtama. Teď to potřebuje ze všeho nejméně. V kapse ho hřeje tisícimarkovka. Pár stovek bude ještě muset vyvekslovat, aby měl dost na kameru, kterou mu slíbil přivézt Švéd Hurensson, známý. Potom Video-Urbanovi teprve začne život! Kamera, to je záruka šťastné budoucnosti. Urban má velké plány. Bude filmovat svatby, oslavy. Za to jsou pěkné peníze. Každý chce mít doma památku na životní událost a rád za to zaplatí. Ta má teda odvahu, ukazovat se s takovými kozami nahá, komentuje představení na zastávce hlídač parkoviště, výstižně a přiléhavě přezdívaný Špáršvajn. Urban mlčí. Sleduje žlutobílé auto s majákem a dva policajty s šedou dekou, jak se vrhají na svlečenou a násilím ji vlečou do auta. Šílená se brání, kouše, plive, trhá hlavou a divoce kope, odhalujíc přitom ta nejintimnější místa svého těla, což velmi pobaví Špáršvajna. Nebyl tu dnes náhodou Hurensson? zeptá se Urban. Kdo? nechápe hlídač. Ten můj kamarád, netrpělivě řekne Urban, ten Švéd. Ten Švéd, přemýšlí Špáršvajn, tak ten Švéd tu dneska ještě nebyl. Cestující na zastávce jsou vzrušení ještě dlouho po odjezdu hlídkového vozidla. Výjimečnost situace je sblížila tak, jako sbližuje kalamita, kterou je potřeba spolu přetrpět. Tramvaje ale jezdí. Každá odveze část davu shluklého na ostrůvku a vyplivne pár nových tváří. Takových, kteří o nedávné scéně nemají ani potuchy. Pro ně získává pohled na dámskou lodičku odhozenou pod odpadkovým košem úplně jinou symboliku. Příběh se ztratil. Co s ní teď budou dělat? zeptá se Špáršvajn Video-Urbana. Tvář má růžovou spokojeností a dobrou náladou. Nepracuje tady dlouho a ještě pořád z něj vyzařuje servilní spokojenost lidí, kteří se z dvoutisícového platu dostali k přijmu několikanásobně vyššímu. Špáršvajn svůj flek získal díky protekci a teď chce být s každým zadobře. Možná že když ji dva tři policajti dobře opíchají, tak zkrotne, řekne dychtivě. Urban pozoruje, jak Špáršvajn vybírá poplatek od přijíždějícího řidiče, strká mu lístek za stěrač a ukazuje prázdné místo. Hnusná, slizká, smradlavá svině, pomyslí si. Měl by sis už konečně jednou zasouložit, řekne studeně, s pohledem zhnuseně upřeným do tlusťochových vodnatých očí, a přemůže pokušení vrazit mu zespodu do červené výběrčí tašky, aby se drobné rozletěly po celém parkovišti. Prosím? zeptá se Špáršvajn a předstírá, že nerozuměl. Že by sis měl s nějakou zasouložit, řekne Video-Urban. Je ti vidět na očích, že si celý život jen honíš brko. No dovol, usměje se hlídač. Ani se neurazí, pomyslí si Urban, tak je se sebou spokojený. Když tolik šetříš, poradí tlusťochovi, měl bys jednou investovat do nějaké ženské, která by tě pořádně opíchala. Ještě nikdy jsem za to neplatil, ohradí se Špáršvajn a zrudne. To je jasné, přikývne Urban, ještě jsi to ani nedělal. Podívej se tam, ukáže Špáršvajnovi na dvě děvčata vystupující z velkého mercedesu se západoněmeckou poznávací značkou. Ty by ti pomohly. Zásadně pracují ve dvojici, to je jejich specialita. Studují medicínu, takže bys byl pro ně trochu hloupý, ale kdybys moc nemluvil, určitě by se to ztratilo. I tak by je na tobě zajímalo jen to, kolik jim zaplatíš. Tak asi tři sta marek, odhadne Urban. To by stačilo. Zasměje se. A kdybys jim řekl, že jsi ve svém věku ještě panic, udělaly by ti to určitě i zadarmo. Tak co? zeptá se zaraženého tlusťocha. Mám ti to zařídit? A ty jsi jejich kamarád? zeptá se Špáršvajn. Jasně, tvrdí Urban, já jsem tady kamarád se všemi. Ty jsi ještě o žádném Ambassadoru nevěděl, když jsem tu já už dávno dělal taxikáře. Vekslovat jsem začal až potom, co taxikaření přestalo vynášet. Teď je tolik černých taxíků, že je každý rád, když si za noc vydělá dvě tři stovky. Tak co, chceš ty dvě medičky? Předtím jsi říkal, poznamená zčervenalý tlusťoch, že by mi daly zadarmo… Video-Urban nevydrží a začne se smát. Špáršvajn se zatváří uraženě. Promiň, řekne Urban, vůbec ty ženské neznám. Znám tady hodně lidí, ale jen málo kurev. Jen ty, které jsem občas vezl. Starochu, dá se do řeči, když vidí zmatek v tlusťochově tváři, neser! Věř mi, že já mám ty stejné problémy se ženskýma jako ty. Dokonce to mám ještě těžší než ty; jsem otrokem své vlastní estetiky. Špáršvajn nerozumí. Pod estetikou si představuje jezení vidličkou a nožem. Naštěstí ho nával přijíždějících aut tak zaměstná, že si Urbana přestane všímat. Urban se může poohlédnout po nějakém kšeftu. Prudce, s obligátní otázkou na jazyku přistoupí k právě přijíždějícímu rakouskému opelu. Necítí se přitom dobře a trochu ho to ponižuje, ale potřebuje ještě alespoň tři sta marek. Dnes nebo zítra přijde Hurensson s vysněnou kamerou a bude ho potřeba vyplatit. A potom nashledanou, veksle! Video-Urban se stane drobným podnikatelem. Do Ambassadoru si zajde jen občas na skleničku před spaním a už nikdy ze sebe nebude dělat tajtrlíka kvůli pár šupům. Není problém vydělat hodně peněz, problém je vydělat je tak, aby si člověk mohl sám sebe vážit. Urban právě přemýšlí, že by se zase na chvíli mohl ukázat v práci, v obchodním domě naproti, kde je zaměstnaný jako aranžér, ale kde se zdržuje jen ve výjimečných případech, když zničehonic uvidí, jak se po parkovišti a chodníku naproti hotelu Ambassador rozběhne skupinka policajtů. Zátah, napadne ho. A on, Urban, má u sebe tisíc dvě stě marek! Když ho chytnou, kamera je v tahu! Přitiskne se ke stěně a nenápadně, po centimetrech ustupuje směrem k pasáži do dvora. Má výhodu, ještě ho nezpozorovali. Nespouští pohled z policajtů šacujících cikány a veksláky, které pak nakládají do antonu, a šmátrá rukou po stěně. Když nahmatá roh, bleskurychle proklouzne do temného podchodu, rozběhne se do dvora. Ještě stále nemá jistotu, že ho neviděli. Strach, že se mu vytoužený sen nesplní, u něj způsobí paniku. Otevře plechové dveře do kotelny a zevnitř se na ně zadýchaně přitiskne. Je v bezpečí. Rozhlédne se. Kovové schody vedou do podzemí. Seběhne dolů a rozhodne se zůstat v kotelně. Raději chvilku počká, dokud se to venku neuklidní. Sedne si na lavici za otřískaný stůl a vytáhne šustivé zachovalé bankovky. Jejich sametový dotek a kovově barevné odstíny ho uklidní. Tohle určitě bude stačit, pomyslí si; Hurenssonovi přesně řekl, jaký typ má přinést. Více než tisíc sto padesát marek nestojí. Pochopitelně, ve Švédsku mohou být ceny jiné. Určitě by měl ještě dvě stovky koupit. Když bude mít videokameru v rukou, do roka má ty peníze zpět.