Jiřina Salaquardová
Martinova kamarádka. (Píše sem do Zápisníku z protekce.) Povolání: Architektka prostoru. Působí na MU FSS v Brně.
29. 5. 2013
Labutě plují jako sen, jako roj zakletých princezen
Takže co dneska. S Pávou opět o geniální reklamě na banku Sabadell. Přebíráme to jak popelky hrachor. Sofi mě opakovaně láká k proletu na labutích, mazaně přitom používá slovo překvapeníčko. Lítost při každé cestě kolem té zvětšující se průrvy, copak už fontány u Janáčkova divadla nikdy neuvidím? Páva předal Noční linku důvěry, od Mirka Huptycha. Najdu jeho starší sbírku a hle – zase sedíme v Kyjevě na kamenných sedátkách cirkusu. Slova o tom, co teprv napíše: Vznášejí se jak bubliny, žonglují – barevné, točí se v soustředných kruzích, dokola dokolečka. A taky s náma na zpáteční cestě opakovaně padá letadlo a Mirkově ženě Marušce v tu dobu jasně zvoní – proti vší fyzice – na nehybné polici zvonek. M. je krom jinýho psychoterapeut. Líbí se mi jeho varování bude zima bude mráz, před diagnózou se neschováš, definice k trvalýmu pobytu básníci hnízdí na stromech na věžích ano i na domech, a dnes taky konec jedné starší básničky
……… Vem si mě vodo! Pochovej v náruči pohoupej úzkost mou můj strach a hrůzu vem k sobě koťátka krysí nekřtěňátka děsu holátka ……...
Ale jen ten konec je takhle vážný! Taky je tam například verš: V neděli přijde na návštěvu bůh, vezme tě kolem ramen, zaťuká deštěm na čelo: Žes něco neřek´… Mirek si sny zapisuje a zobrazuje je v kolážích. Před startem jsem řekla Sofi tu krátkou básničku od své babičky, líbila se jí. A překvapeníčko! Někdo zmáčkne „speciální vypínač“, udělá to drc, a plujete mezi mraky, točíte se dokola – jako například voda, v těch soustředných kruzích, jako slova, světy, příběhy, labutě.
22. 5. 2013
Žlutá pole, rudé máky
O víkendu se oženil Leo, v pondělí zářil časoprostorem jako stowatovka. Pravil však, že už to nechce zažít podruhý! Ty strašný přípravy! A že prý jen proto, jak se jeho žena (vyslovil něžně) kolem příprav nalítala, bylo mu hloupý to na poslední chvíli zrušit. O čemž fakt přemýšlel. No teď se teda uvidí, jestli je to lepší ve dvou. A navíc ještě možná všechny ty uřvaný děti! (Zamilovaně.)
Rea malířka si myslí, že na světě je lidí ažaž, nechutně přelidněno. Rodinná témata z hovoru vypouštíme. Rozhovor – čistá přítomnost, jako stát bosky v potoce. Reu lákají přírodní katastrofy a světová spiknutí, apokalyptické vize popisuje s tváří hráče pokeru, také její obrazy, některé, jsou temné. Vyhrává světové soutěže, a mluví o tom nedbale. Když mě zve, napíše stručně: dondi!
„Už nemůžu ani bečet,“ napsala večer bezbranně povalašsku. Zemřelo jí v náruči pětitýdenní mimino modrého krysaříka, Lilianka. (Jméno zapisuju, aby na světě ještě chvilku pobyla.)
Květen se pomalu překlápí do června, v té nadějné opakující se smyčce: Nic ještě nekončí, dokonce jakoby nikdy nic neskončilo. A dokonce jakoby ještě nic nezačalo.
15. 5. 2013
Slam poetry
Na jaře se zas zbavuju věcí, těch mlčenlivých soudruhů. Zas toulavé boty, jít někam! Ivoš mi dal Cestu na Sibiř (Martina Ryšavého), dobré. Zas úder jara na solar.
Takto vysvětlil kamoš buddhista ve Francii, proč se rozešel s dívkou. Protože byla příliš vzrušující, proto!
V pondělí nad ránem dokument o slam poetry. Rone, rone, nore, orne, erno, orne! Vzrušené dohady o tom, co je a není poezie. Na odvrácené straně slova ticho?
V červenci 1812 píše Beethoven v odpověď neznámé desetileté obdivovatelce Má milá, dobrá Emilie! Má milá přítelkyně! ….postupuj dál, necvič se jenom v umění, ale pronikej také do jeho nitra. Zaslouží si to: neboť je to umění a věda povznášející člověka až k božství. Kdybys někdy něco potřebovala, má milá Emilie, napiš mi bez ostychu. Skutečný umělec nemá v sobě pýchu; bohužel vidí, že umění je bez hranic.
Příteli Mikuláši Zmeškalovi (Zmeskallovi) z Domanic, někdy ho oslovuje Dreckfahrer!, píše: Nejmilejší barone Hovnifíro. Čert Vás vem… půjdu totiž k Labuti, u Vola by mi to bylo sice milejší, ale zůstane po Vašem Zmeškalovsko-Domanickému rozhodnutí (répons – odpověz).
Vybraná oslovení Mistr též zhudebnil: Můj vysoce prodejný barone! Nejmilejší vítězný a občas mankýrující hrabě! Dobře odpočatý, nejmilejší šarmantní hrabě! Ó nejdražší, jedinečný hrabě! Nejneobyčejnější hrabě! Nijak zvláštní, ale velmi pořádný ordinární řezači brků! Nejzvláštnější! Masopustní lumpe!!!!! A: Nechodil už ke mně. Je falešnej pes a falešný psy ať vezme ras O den později: Srdíčko! Nácíčku! Seš poctivej chlap a měl jsi pravdu, to teď nahlížím. (Tento lístek je ale už aspoň 8 dní starý.) Barone ba……rone rone
nore
orne
erno
orne
Beethoven na slam poetry. Vzrušující, jak by řekli buddhisti.
8. 5. 2013
Něco na hlavu
Minulou středu jsem čekala na cosi v lékárně a chlapík přede mnou řešil s krásnou magistrou, co bude asi tak nejlepší na vši. Měla hlásek jako konipásek, a tak hned všechny začlo šimrat ve vlasech. „Nám lili na hlavu akorát tak petrolej,“ vrčel chlapík, když mu (= zavšivené dcerušce) konipásek nabízel: přípravek na humánní hubení vši, přípravek na humánní hubení zárodků – hnid (to slovo konipásek zatrylkoval až do oblak), přípravek na celkovou posthnidovou regeneraci organismu, tj. ozdravný pobyt s kladením lávových kamenů na kostru nebo tak něco. „Akorát petrolej,“ držel se lajtmotivu chlap, „nám pagátlům akorát tak petrolej.“ Pak přece hodil na pult hrst kreditek a vysolil asi tak milion a čtvrt. Měla jsem radost z toho zapomenutýho slova pagátl, ale překvapily mě děti, nevěděly, co je petrolej.
Ze Smetanových dopisů (vydal Teige) nechci výjimečně citovat nic. Ale připíšu, co mám odjinud. Že si mladý B. S. přivezl ze Švédska výkřik módy, obrovskou červenou kostkovanou čepici, s velkým kšiltem. Kam přišel, ozvalo se jen:…. aáááách! Smetana měřil bajvoko 150 centimetrů. I s čepicí.
Jak v týdnu pršelo, spláchlo to třešňové květy. Jabloně, pevné v názoru, svítí na zahradě i teď v noci. V náhlém dusnu je vždy dobré nalít si něco na hlavu. Dobré suché rulandské třeba. Ách.
http://www.youtube.com/watch?…
1. 5. 2013
Poutka a knoflíky, kořeny a stromy
O pálení čarodějnic dnes nenapíšu ani slovo. Ani jedno. Ani náhodou. Ale že stavění májky souvisí s předkřesťanským zvykem dávat stromům dárky – říkali dnes ráno kdesi v rádiu – se mi zdá zajímavé. To píšu. Prý na znamení úcty. A aby stromy dobře prospívaly.
Minulý víkend si přála mama, tj. má krásná milá maminka, abych jí pomohla s pozvánkou na akci – připravuje ji pro jednu školu na Rousínovsku, s paní ředitelkou. Vymyslela (mama) boží název: Proč chodil pradědeček za školu. Teď tam jezdí učit děti nějaké místní tanečky a hry, v červnu předvedou. Během rozhovoru jsme mimoděk přešly k hanáčtině. Na pozvánku dáme pod fotografii prvňáků dolů, jako grafický motiv, co se tenkrát řeklo/říkalo. Zapsaly jsme:
Kdo de hrát na žmučku?! Já chcu hrát na kužkaře! Poďte hrát na rohy, na barvy, na čapanó! Dem do seče na jahody! Deme na vážanskó na střešně! Deme chytat chrósty! Já du na žížaly – a že já jednu kósnu! Kdo chce jezdit ve vaštroku na rybničku? Dem do hájku na podléšťky, na koniklece do Platic! Dem do Borku na boruvky! Dem se schovat pod mostkem, házet šutrákama! A my dem házet na rybniček žabky! Poďte na hrušky! Poďte na hópačku na mlatě! Dem si hrát si na poštu, na vobchod! U Vartu budó kópat koně! A na Vinohrádku budó vařit trnky! Dem rážet vořechy u Vobróčku, kdo bude mit nejvic hnědy ruce? Přinde na vás klekánica, bude domácí vězeni! Zas musim psat trest. Nechcu klečet na stupinku! Nechcu dostat rákoskó přes prsty! Nechcu dostat rákoskó přes záda! Vylila sem ingóst! A pero je rozskřipany! Chcu si rači kreslit! A já se chcu rači prat! Poďte na Kočov, na Cigánov, na Vinohrádek, do Habrovca! Poďte hrát u křižku kuličky, skákat hrady, póštet draky! Poďte lízt na pyramidu na Pansky! Dem sáňkovat vod Jelinovyho! Psaní je moc těžky! Počty só moc těžky! Čteni je moc těžky (na nic to nepotřebujem!)… Psaly jsme a smály jsme se. A maminka: „No víš, ale není to jen k smíchu.“
V myšlenkách na hry, zakořeněné, a na ty stromy – jsem dnes cestou ke komplu myslela na ´synka´, dospělého už. Ve čtvrtek volal, ohlásiv tak jeden z cyklických návratů z galaxie X. Řekl: „Bojím se, že budu lidi furt akorát ztrácet.“ A ještě: „Odpusť mi to všecko, mami.“ Bylo mu šest, když mu maminka zemřela. Už mu hloupě nedomlouvám, ať nehulí (Černobyl jim kdysi ožehl zahrádku). Respekt k tvé cestě, duše. A dárek před tebe jak před strom.
Věrušce se zdál poslední text v Zápisníku těžký. Mama něžným hláskem: „A mně se to nelíbí vůbec. Nesrozumitelné. Ucamrané.“ A: „Proč tam vůbec cpeš toho Sládka! Koho to zajímá?“ Popravdě jsem řekla, že nevím. Mama napsala knížku (s božím názvem) S kloboukem na nepřítele. Dobrou.
A závěr. Prvňáky z té pozvánkové fotografie znám všecky. Vím, kdo s kým kamarádil, s kým byla největší sranda. Kdo byl z chudobince, koho doma řezali potěhem. Kdo nakreslil nejhezčí hrušku. Taky vím, že Anička snědla ve druhé třídě zelený angrešt a umřela. Pan učitel že jezdil na kole. Stojí tam, ti šestiletí lidi, stojí, sedí a dívají se do světa, stromky ve třech řadách, tenkrát nedávno, v tom roce 37. No a mama má na kabátě krásně velké kulaté knoflíky.
24. 4. 2013
Mluvte utěšujícím způsobem
Zkušeně mě stopnul v parku, písek mu pod botou jen tik tak skřípnul, a už držím letáček. Slunce se na něm rudě rozlévá, titulek: Útěcha pro sklíčené. Zdvořile za chůze pročtu – a sklíčilo mě to teda beznadějně.
Po sdělení „mluvte utěšujícím způsobem ke sklíčeným duším´ a „člověk potřebuje vědět, že na něm druhým záleží jako *na osobě*“ (děla žena trpící sklíčeností) jsem už skrápěla trávník. Po upřesnění, že „žena potřebuje od někoho slyšet: ,chápu tě, to přejde,“ jsem už na trávníku tryskala jak tryskáč.
Čtu zrovna Sládka, uklidňuje mě jeho neklid – láska, vztek, i jeho sklíčenost. Ne, ta moje pole nejsou má, – jsou cizí, já je orám, vláčím, někdo mi je sklízí.
Něčí jsou mí voli, něčí je mé setí, něčí je má chata, něčí jsou mé děti.
Něčí jsou mé ruce, každá žíla v těle, jen má strast a síla, ty jsou moje celé.
I po patnáctém čtení dojemné. A i po šestnácté mě rozchechtají ti voli a ta chata (a ty děti) a napadne mě asi sto lidí, kterým by recitace pomohla odsklíčit se.
Na chodbě jsem ve Dni letáků narazila na amerického Henryho, nikdy jsme spolu nic neorali – vypadá pořád jako kluk, ale už prý není. Kupodivu čekal sklíčeně na nějakou konzultaci. Dala jsem najevo, že mi na něm záleží jako na osobě, a to prokopnutím osobní bubliny a šeptem do ucha (every dog has his day, žalm 38:6, 8; 2 Korintským 7:5, 6; našla jsem ve sborníku nejužívanějších anglických přísloví). „Díky,“ vyjevil se.
V neděli pak přikmitla naše sochařka-malířka na Svoboďák i s jedním ze svých pěti krysaříků a detailně líčila morbidní knihu, již začla psáti. Musí ji ale nejdřív viděti jako film! V přípravě si dala tu práci a vykostila několik světových mágokrimibestsellerů. V procentech vyčíslila odřezky nudných popisů + další odpad. U výsledků se šklebila značně. Ale vyrovnala to zprávou, že jsme planeta zhmotňování myšlenek. Stačí prostě přát si.
Večer jsem ozářena duchovním svitem dočetla zásadní pasáže poselství. ,Sklíčená nálada se dá překonat také praktickým přizpůsobením životního stylu. Tělesné cvičení, zdravá strava, čerstvý vzduch a dostatečný odpočinek, a také to, že omezíme sledování televize, to všechno je důležité. Jedna žena pomáhá sklíčeným tím, že je přiměje k pořádné procházce. Když jedna sklíčena žena řekla: „Mně se na žádnou procházku nechce,“ žena jí mírně, ale pevně odpověděla: Ale ano, půjdete.“
Tak to teda nevim. My se Sládkem – až zaprší, „my v prsť se zavrtáme a v ranní zoře rov svůj dorovnáme“. Pěkně sklíčeně. Utěšujícím způsobem. A bez aktivistky táhnoucí nás pět kiláků roštím.
17. 4. 2013
Slova i ticho
„Jak de život?“ ptám se dnes Jardy, jen co se složí ke stolu ve společné kanceláři. „Mohlo by být i hůř.“ „Hůř?“ „No když se chce!“ „Jako že by to chtělo trochu se víc snažit? “ „Jo. Když se chce, de všecko!“
Sotva jsem se o Ludvíkovi minule zmínila – hned jsme se v sobotu potkali. Vždycky se mlčky obejmem a zas mažem. Kdy se to tak ustálilo, nevím. Milé tu hru hrát. Víra, že při objetí se to podstatné předá. Chytili jsme se přes zábradlí ostrůvku.
Na nádraží jedeme tramvají. Agáta na zádech kytaru (modrou, jako má Šporcl housle) v pouzdru se šrákama přes ramena. Taky tašku s náhradním oblečením + obřího plyšovýho psa v náručí. Ela v báglu fláknutý jeden pár ponožek, stihla ráno. U babičky si všechny zahrajeme. Máme tam klavír. I flétnu. Později hrabeme záhon, nosíme v plachtě loňské kapradiny, prostříhané ostružiny a růže.
Prosila jsem M. M., milou Michaelu, aby mi v textech Zápisníku opravila nějaké překlepy. Ozvala se vzorně hned druhý den. Opraveno.. trochu pozdě ale přece, výmluvu mám dobrou – narodila se mi včera dcera, nebyl čas:). Zdraví, M.
Nechat se nabrat, prosít, umýt, promýt proudem vody, vyčistit, roztřídit. Každý sám. Kámen roztlučený na písek. Pravidla rýžoviště.
10. 4. 2013
Tam a zase zpátky
V pondělí Žlutým tam a zase zpátky, sjedu přitom poosmé King´s Speech. Proč z toho města pokaždý tak spěchám? Snad jednou jedinkrát jsme se měly upřímně rádi. V osmi letech, v době šplhání po stromech a chození po rukou, jsem ve Svatovítským chrámu připleskla stojku o druhý sloup vlevo. Cestou autobusem vzpomenu na Ludvíka. Jak říkal, že jezdí navečer autobusem strašně rád. Že si to někdy plánuje. A vlakem ještě radši. Zvlášť v prázdném kupé že se dá krásně brečet. Slzy tečou, nemůžou jinak, musí. Byla bych též celkem příhodně zaplakala.
Cestou domů jsem potkala spolužáka, zpívá v opeře, vracel se z divadla. Tvářím se prý závažně. Běž do háje. „Malou“ mu hlídal syn, právě ji vyzvedl. „Malá“ je jezevčice. „Jojo, ta moja malá blondýna.“ Nejvěrnější ženská jeho života. Domluvili jsme se na kafe, začátkem května třeba? „Určitě! To bude zrovna lásky čas,“ řval na rozloučenou přes silnici. Blondýna společensky: „Vrrrrrr! Krrrrrch. Trrrrh!“
Doma před sprchnou zjistím, že mám jednu ponožku modrou, druhou proužkovanou. O.K. Všechno je, jak má být. A všichni s různobarevnýma ponožkama zítra na náměstí.
http://www.youtube.com/watch_popup?…
3. 4. 2013
Tak tady žijeme
• Protože není Jan v jídle příliš vybíravý, živí se na vsi převážně proutěnými košíky. • Jana zas přispívá svými vyšívanými polštáři, na skromný oběd to vždy stačí. • Daří se spolupráce se soukromými zemědělci – od roku 2010 spásají přírodní rezervaci Ploštiny a část prvních zón odstupňované ochrany přírody. • Každý kraj má své zvyklosti při přípravě pokrmů, které se předávají z generace na generaci. • Přípravek spolu s prachovkami tvoří neporazitelný tým proti špíně ve vašich službách. • Náš první půdní byt zkolaudoval ing. Janáček, který bohužel hned příští zimu lehl popelem. • Náš druhý byt zkolaudoval ing. Dvořáček, ve kterém však nečekaně praskly stupačky. • Obraz Zelená louka mocně zapůsobil na kolegyni Valáškovou, rašily na ní právě krásně chlupaté lístky podbělu. • Irma se sice na začátku hádky uklidnila, aby však vzápětí hodila džberem po Arnoštovi, který se rozlomil a nebyl již více k užitku. • Diane od roku 1996, kdy si Lionela vzala, nepracovala a jen utrácela za přemrštěné ceny plastických operací, šperků a dalších pokroutek. • Projev si na pohřbu své matky neodpustila ani královna. • „Nechci to s nikým probírat. Zvlášť ne s novináři,“ řekla důrazně a zavěsila. V jejím hlase se zračil smutek. • Žena, která ležela na gauči, nyní stála. • Mason se podíval na Thelmu uklidňujícím dojmem. • Paní Basetová přiskočila a ovinula ruce kolem pistole. • Měla na sobě starý koupací plášť a černé vlasy jí visely po obou stranách tváře, která zářila čistotou a neměla na sobě ani jednu vrásku.
27. 3. 2013
Dny a noci
Uklízím knihovnu, listuju přitom zapomenutými knížkami s korespondencí: Smetana, Beethoven. Taky Rilke (…častokrát za noci blankytné/ vítr jak děťátko utichne/ a do vsi setmělou alejí/ vydá se nad ticho tišeji). Tak nějak? Vy jste tu se mnou také? Vítejte.
Jak překvapuje Beethovenův humor z mladých let! Ty žerty s kamarády, silná energie, schopnost bavit, ironie obrácená k sobě. Četla jsem kdy vůbec? Postupně zprávy o životě. Známé děje a emoce – radost, žal. Rozuměla jsem?
Je zataženo, večer nevidět hvězdy ani úplněk, snad už byl. Tuto zimu, tento rok víc tma než světlo, prý historicky. Kma, jak říkal Lukáš, často k nám kontrolně chodíval, když mu byly tak tři a víc. Už chodí tajně kouřit před vrata. Má oči jako trnky, a když mluvíme, stočí cigáro do dlaně, dým se mu ovine kolem zápěstí, tenká jemná šňůrka. Kma kmoucí, kma za očima, pošlu dnes letmo pozdrav na polici Ortenovi. Jak se tam máš? Tam nahoře? Ty navždy pořád chlapče, hvězdičko.
Večer jsme chvilku mluvily se studentkou ze Sýrie. V Brně žije rok, maminka Češka. Studentka je vděčná za bezpečí, ale stýská se jí. Umí mile projevit vřelost, humor, cit, názor. Před schůzkou mám radost, že bude mít radost. Pavla, religionistka, jí poslala arabsko-český (a naopak) slovník. Mluvily jsme pak o češtině, arabštině, o plánech do budoucna. Píše básně – o tom, čím žije, jak zdůraznila. Záleží jí na tom, aby vysvětlila přesně. Pijeme čaj a rybízovou šťávu. Zeptala se mě, v co věřím.
Rilke v dopisech ženě končí většinou obligátním Žij blaze.
Náš básník života k počasí – včera: „Jen houšť! Meruňky a švestky zimu potřebujou, chápeš?!“ Chápu. Ve vánici slivovici. Cink. Moc dobrá. „Ta řetízkuje, co!“ raduje se tvůrce štědře. Radujem se. Cink, cink.
Rilke třetího června 1907: … Jsem zase tady…Není na tom nic divného, pozoruhodného nápadného. A není to svátek; neboť svátek už by znamenal vytržení. Zdejší skutečnost však člověka strhne a jde s ním pořád dál a všude, prochází vším, nepatrným i velkým. Vše, co bylo, se uspořádává jinak, nastupuje to v řadách, jako by tu někdo stál a poroučel; přítomnost je přítomna tak naléhavě, jako by klečela na kolenou a modlila se za mne …
Stáčíme se, točíme k dalšímu dni.
20. 3. 2013
Kolotočáři to mají napořád
Zajímavé, jak podobné nápady sedají autorům do hlav. Ale jak různých barev! Prošmejdila jsem, pročetla, co se tu dalo – bylo už na čase. A je čas. Dokonce na něco osobního? Ano.
Čtu pozorně, co píše Dora K. (se jménem nad jiná krásnějším), bavím se, no a ta náhoda: Vidím ji jako ze záznamu. Okatá, copy, džíny s laclem. Optimistické děcko vykračující si v kalhotách modrých, jako má Krtek (ty s kapsami). Mile vždy cestou do školy pozdraví. Cestou po Údolní ulici. Někdy za ní vybíhá babička se zapomenutou svačinou. Příznačný detail, zdá se mi dneska.
Čtu co Zeno K. (se jménem nad jiné zvučným), poprvé, podruhé a zaujatě podesáté. Svět paprskem nasvícený pod hladinu básně – no a vidím ho, známého tenkrát jen od vidění: vytáhlý, hubený, natahuje krok, hrbí se. Na Údolní zdvořile pozdraví a pro ten okamžik upře zrak pozorně. Pak jednou ufrknou dva týdny – a hle. Pryč je klukovská ofina, tvář. Po rituální proměně hned kmet? Ty vousy, ty vlasy! Příznačný detail, zdá se mi dnes.
Že patří k sobě, se dozvím až mnohem později.
Údolní ulicí, bizoní soutěskou, jejíž jedna část duní tramvajemi (druhá se jemně odvrací do zahrad na Špilberku), tekl kdysi potok. Tekl až ke křížku u Marešovy ulice, do rybníka. Rybník už není, jen někde v zemi možná rybí kost. Voda tekla z Jiráskovy čtvrti ke Komenskému náměstí, do údolí celkem hlubokého – místo leželo o osm metrů níž než dneska. Srovnali to sutinami z městských hradeb a bran, kdysi (no nenapište to, když jste to někde četli, to se fakt nedá).
Poblíž Údolní jsem se narodila, s různými přestávkami se motám kolem pořád. Jakou náhodou potkávám to místo, jeho lidi i tady?
Čtu co Martin (se jménem pšeničným nad jiné). A vidím hned. Kolikrát, tolikrát. Oči. Film z kratších sekvencí, bez pořadí, střihu. Věty, slova, pauzy – v jemném rozlišení. Náš respekt, můj ostych. Jeho neúnavnou, nenápadnou (=neuvěřitelnou) pracovitost. To z ničeho vydupané podstatné cosi. A taky třešeň, pod kterou sedím a poprvé v životě smolím (dva dny) slova autorovi. Lucka, Maceška a Martin. Vyloupnuté ze všech možných podob do své jediné. Martine, Martine, Martine. (Ty prozrazovači tajných identit!)
Mladý muž jménem Eda (to jméno mimochodem taky nebylo k zahození) se kdysi optal studentů, s kým by dělali revoluci. Teoreticky, v kroužku filozofie. Smáli jsme se jak koně zhruba dvě minuty. To zrovna! Příznačný detail, zdá se mi dneska.
No schválně. S kým byste? Já třeba mimo jiné s Elou, děckem svérázně dupajícím vesmírem. Museli kvůli ní zastavit jednou i kolotoč – tak strašně se namíchla, že ji spoutali řetězama. Řvala dvě minuty, pak bystrozrace předeslala: Na shledanou.
13. 3. 2013
Každý máme svého mizeru
Nějak to téma spadlo se stropu jak pavouček, nečekaně: Kdo, jak a co čteme, a že teď čteme jinak než dřív. Lenka se v průletu mezi prací a prací zastavila, opřela o futra, a kupodivu chvíli vydržela (je o generaci mladší). Řeč přišla na Kunderu, odvinula se od tématu půjčování knih (každý máme svého mizeru, co knihy nevrací).
Popisuju toho svého, jeho kradláckou knihovničku, mluvím o nevrácené Kunderově básnické prvotině – a přihazuju dalších pět titulů, které zmizely v témže zlodějském propadlišti.
„Myslíš Monology z roku 57 nebo První máj z roku 55?“ otáže se věcně Jura. A u kulatého pidistolku, na chvilku jsme sem zapadli s kávou, tu máme náhle posed kolem ohniště, s ústně předávanými příběhy. Nejdřív ke Kunderovi (Monology). Pak Jura přesnými citacemi odvypráví Lence dvě povídky (Rozpůlený vikomt a Baron na stromě) z další knížky mizerou zabavené: Naši předkové (Italo Calvino). Smějeme se. I Lenka se směje, umí se smát hezky.
Číst je slabé slovo. Číst jako šílenec – lepší. Co přišlo pod ruku, co se kde našlo, po příchodu ze školy zakleknout k posteli ještě v galoších, ještě s aktovkou na zádech a se sněhem v kapuci – číst! Bez čtení se nedá usnout (proto kdysi taky s baterkou pod peřinou). Čtení pod lavicí dvoukolejně ve škole, v nudné hudební nauce fakt radši akčního F. L. Věka. Čtení v tramvaji. Čtení před usnutím v kteroukoli hodinu na kterémkoli místě. Ten rychlý přesun z reality do jiné. Z čekárny na hlavním nádraží do babiččina údolí, do jiného Bytí a času.
A později ta vášeň knížky vlastnit! Vozit je domů třikrát denně na trakaři. Police od země pod strop, výška čtyři metry. Pod knížkama spát, ležet, pod nimi pít, procházet se, žít s nimi, jimi chráněni. Dnes je to podle sociologů podobné s televizí. Ontologické bezpečí, říkají tomu.
Jak to ty tiché knížky dělaly, když u nich nefunguje ani takzvaný příposlech, zvuková TVkulisa, do níž se prý stáčíme jak do ulity? Určitě jen tak obyčejně nemlčely/nemlčí. Dorozumívají se snad jako květiny – v podprahovém pásmu? Jako delfíni? Tvoří nějakou magickou melodii?
Jura prý čte dnes knížky od konce, pravil překvapivě.
Cože? Jojo. Aspoň většinu z některých. Víc než napínavá hra – vybírat potom z několika možných úvodů. Lenka přihodila jeden současný román napsaný populární autorkou právě takto, proti proudu času. Hm, takže od konce? Zajímavé obecně: Kde je vlastně příčina (důvod), co je důsledek? Kde začátek, kde linka dalšího děje?
Jeden z mých mizerů propracoval techniku lupu zajímavě: Vypůjčil si výstředník Husovu Dcerku (Slyš, dcerko, a viz, a přichyl ucho své: slyš uchem, viz rozumem a přichyl vůlí ucho své pilně, abys slyšíc rozuměla, rozumějíc, toho, co bude psáno, pilná byla…). Mizera se rok chytal za hlavu, jakože už užuž, po roce zapřel jak Petr Krista (to si na mou duši nepamatuju). Kacířův text spálil pak nejspíš doma na hranici. Zajímavost: Nemá prý čas na tvorbu polic, knihy rovná do sloupků až sloupů, a protože časem stavby ztratí balanc, má doma magické pyramidální bludiště. Do něj mu vklouzla myš, autoři ji zachutnali, po čase mizera slýchal pískot holátek. Vpustil kočku, a ta se prý dlouho nevrací…
No a jak teď ten pidipříběh vyprávět? Lineárně jak Hašek v povídce s gaučem plnícím se postupně zvířenou, nebo začít dramaticky od konce: Ztratila se mi v bludišti kočka (v bludišti se mi kočka ztratila; kočka se mi ztratila v bludišti)?
„Ale vždyť teďka už stejně knížky spíš rozdáváš,“ věcně smetl téma mizerů do popela Jura. (Ví proč, mizera jeden.) Jenomže! Stokrát přísahejme, jak je nám krádež odporná! Že my bychom nikdy. V disonanci poznání (Leon Festinger) to v ten ráz bouchne jako kamna. Všichni jsme mizerou (a to v tom sedmém pádě je ještě dost naděje na nápravu). Pravda. Některé knížky už smířeně rozdáváme, pouštíme po proudu – vplují do života zas někomu jinému. Něco ale čtu/čteme opakovaně. V noci, pod třešní, na zahradě, ve vlaku. No ano. Čteme dnes asi jinak. No ano. Je snad pryč dřívější dychtivost? Asi. A co to prozrazuje? Něco určitě, asi.
Dopili jsme kafe, oheň doplápolal. Možná je to dobrá hra s tím čtením od konce, napadne mě, když vyhazuju kelímky do koše. Znovu ta radost ze hry. To těšení se! Kéž by.
V příštím životě?
Znova ta radost ze hry? To těšení se? Těším se na vás, knížky. Přichýlím ucho své pilně, abych slyšíc rozuměla. Značka: Dychtivě.
Jo a Kunderův debut, Člověk, zahrada širá, je z roku 53. Koukla jsem se pro jistotu na internet.
6. 3. 2013
Krajánci
Aby se člověk zachytil na pevném bodě, doporučuje se opakovat si – je šestého března roku dva tisíce třináct. Například.
Dělám dnes pořádek ve starých souborech. Například soubory starých titulků – hle krajánci putující od mlýna do mlýna. Stalo se, nestalo? Žitím si frčíme na plné pecky. Kapr oslabil, řízek jasně vede (zpráva z Vánoc). Lidoopům zvoní hrana (zpráva z lesů, vod a strání). Diana jde stále dobře na odbyt (zpráva z neznámých ostrovů). Savce nastartoval Atlantik (zpráva z neznámých moří). Policie si vyšlápla na kuplíře (zpráva z Česka; po službě si pak policie došlápla na výlet). Policie vycvičí vyjednavače (konečně povedou ta důležitější vyjednávání psi). Moravský Karlštejn strádá (zpráva z Moravy, hradu Veveří říká zdejší lid Karlštejn odjakživa). Houba a bakterie spojily síly proti rýži (zpráva z XV. Internacionály). Bioložky našly Achillovu patu kvasinek (zpráva o lesních vílách). Ženy řídí bezpečněji díky hormonům (zpráva o žebřiňáku v Zeleném údolí). Dalekohled zahájil kariéru ostudou (zpráva od nebeských bran). Romové se o své zesnulé starají líp než někteří lidé (zásadní zpráva o lidech). Pacient studentů nemusí být živý (zásadní zpráva o RUR). Než policisté zloděje dopadli, stačili vykrást chatu u Bítova (kramářská píseň o loupežnících). Ideální výhled na rudou planetu i s čepičkou (zpráva z Marsu) Spletité dobývání dvojčete Země (zpráva z Venuše). Čipy přebírají roli morčat (zpráva z laboratoře kapitána Nema). Bratr „hormonu hladu“ zasytí (zpráva z hlubin mozku). Špidla varoval proti hluku motorovou pilou (ano, žili jsme naplno). Hádanky zůstávají i v obraně (…jedli pili, šťastní byli, špásovali, sportovali). Klaus střet zájmů natahuje (sportovní zpravodajství z Hradu). Francie pustí na pracovní trh pár Čechů (zpráva o šťastné dvojici našinců). Pařížské centrum otvírá Vídní (zpráva o výstřednosti cizinců). Češi v cizině spoléhají na karty (kramářská píseň o tom, jak dva řemeslníci vyhráli sto zlaťáků v mariáši). Rovnítko mezi ČSSD as KSČM je zavádějící (zásadní zpráva o rovnosti, rovnodennosti a o rovníku). Tři oříšky pracovní smlouvy (ze zámku a podzámčí). Totální nasazení při vývoji čoček (zpravodajství z totálního nasazení na políčku pod lesem, kde vysadil čočku domkář Otto Wichterle). Vrah se hájil, že ho navedl satan. Dostal 22 let (zpráva z pekla aneb Jak zlého čerta vesničané spravedlivě potrestali). Ministři kývli na Velký pátek (veselá zpráva o svornosti). Penzistky zatěžují státní kasu (zarmucující zpráva o lakomých tlustých selkách). Tučňáky lákají zaminované Falklandy (zpráva o tom, jak věrná láska na konec vždy slavně zvítězila).
Souborů plná stodola, že se to ani semlít nedá. Je šestého března dva tisíce třináct. Užijme si to.
27. 2. 2013
Odešla, aniž přišla
Dnes tady jen tak složím chrastí a zas mažu. Chrastí, co na srdci mi chrastí. Krb se hodí vždycky, naštěstí už venku trochu taje, v tom letošním únoru, indiánském měsíci smrti, jak se tradičně únor v Česku označuje. Ale přece tak hezký sníh padal o minulém víkendu! Vždyť už naše zima vypadala na charakteristiku titulkem Odešla, aniž přišla. Správně by měl autor/ka napsat co mám na srdci nebo co na srdci mi leží (mladší ročníky zvolí patrně jinou variantu v jiném slovosledu: co mně leží na mém srdci), případně se někdo rozhodne prostě sdělit cos na srdci mi leží, dále co na srdci, to na jazyku apod. Změnu zavedeného, často již značně ošoupaného klišé, že teda odbíhám, zastřešuje stylistika termínem aktualizace. Něco se ujme, něco jen tak příležitostně vyraší. Hezky předvedl kdysi B. Polívka ve hře Strašidýlka. „Spí,“ rozkročil se nad kumpánem chrápajícím po nočním tahu, z pohledu zpět symbolicky nad lety raně 80tými. „Spí jako zařezané dítě.“ A v tomto letošním únoru, v letech raně dvacátých – se už ledacos připravuje pod zemí, odtikává si to své přesné souřadnice, na milimetr přesně už je vše svinuto jako padáky, klíčky, startovací šifry, průsvitná křídla kukel, vše připraveno ke startu, v přímém vývrtu směr vzhůru. Odvahu. ….tajemství, skypovala dnes přítelkyně Věruška, a myslela tím střídání života a smrti, zemřel jí ráno kamarád-malíř, ale loučil se už dlouho. A přidala, že prý ze všeho toho smutku, z té beznadějné únavy zapochybovala dokonce i o víře. Tajemství víry, doplnila ještě. Jeho poslední věta k ní: Já přijdu*…. Měsíc předtím ji prý prosil, aby ho blbě neutěšovala, ale modlit prý se za něho může. On žid, ona katolička. Kterým směrem vlastně startují ti něžní parašutisté, ty duše on the Road. Směr bezrozměří? Když se tak prokazatelně děje v bezčasí? Co víme o těch šňůrkách padáku, těch háčcích složených v hedvábí, v letošním únoru, v tom měsíci smrti? Něco víc, míň než jindy? Tajemství víry, vzhůru srdce, shrnuto Věřiným kódem. Víkendový sníh mi připomněl jeden veselý den. Anglický kolega si přál navštívit českou hospůdku. Našel ji aktivně na internetu a rozradovala ho lákáním na origoš starý jubox, do kterého bylo možno nadšeně metat mince. Kolega byl též nadšen z typické dobré, srdečné moravské atmosféry, dokonce byl též nadšen z plísňového puchu vzlínajícího ze smrdutého sklepa, jako zarputilý nekuřák byl pozoruhodně dlouho nadšen i ze štiplavého dýmu hustějšího než londýnský mlhy. Při čekání na víno jsme za jekotu juboxu zkoušeli jednoruč chytat pivní tácky. Jeden jsme při tom zlomili, schovali jsme ho konspirativně pod ubrus, bůhvíproč nás to rozchechtalo, asi jsme se, oba nekuřáci, fest načoudili. Dívenka-kelnerka, jež dávala sakra znát, že je jí víc než škoda pro manuální práci, však náš hnusný podvod odhalila, a se zřetelným odporem ten navždy zničený reklamní tácek zpod ubrusu významně vyhrábla a děla: „Kdybyste se aspoň přiznali. Chováte se jak děcka.“ No nevloží se do kultivovanýho rozhovoru hned starý dobrý Erik Berne, jehož psychologické bestsellery byly nejpopulárnější zhruba v letech, když zrovna někde doklepávali ten starý dobrý jubox (a jehož vykolíkování transakční analýzy se s úklonou k autorovi pořád ještě vyučuje)? Komunikační výměna (transakce) pracuje s pojmem jednotka výměny. Uspokojující výměna = zhruba vyrovnaný počet jednotek. Přičemž, pozor past, pro každého je jednotka něco jiného. Pro narcisoida je dobrý den trestuhodně málo, pro introvertního schizoida je i delší pohled trestuhodně intimní. Vy, co jste normální, to už nějak vybalancujete. Berne krom jiného zajímavě rozškatulkovává stavy lidského ega. Příležitostně, aktuálně, případně setrvale se prý chováme jako 1. dítě 2. rodič 3. dospělý/á. Dobrá zpráva snad je, že každá varianta má něco do sebe a variant je mnoho. Bylo tedy v té transakci srandovní pozorovat právě kombinaci dvou dětí (nás hostů) a jednoho nasupeného rodiče (dívenky-kelnerky), který, jak se později ukázalo, hodlal studovat právě psychologii a v zapšklé hospodě kroutil na vysokých podpatcích potupný rok brigád.
Zkuste někdy to sklíčko stavů ega, ten filtr, přiložit na jiné situace, jiné vztahy. Na politické děje například. Že teda odbíhám: Mít Havel šedivé skráně jako Klaus, a část tehdejší dospělé mužské populace jiná ega než chlapecky zbožňující, byla by ODS vyhrála s takovou převahou? V těch letech devadesátých? Později brali mnozí zahanbení chlapečci své zbožňování chlapečkovsky nasraně zpátky. Ale k dětským egům to hlavní dnešní chrastí. Jana Šafránka zacvakli v devatenácti.
http://neviditelnypes.lidovky.cz/…p_cirkus.asp?… http://zpravy.idnes.cz/…/domaci.aspx?… Zkouším si představit si ho ještě dřív, jako dítě, s těma neuvěřitelně rezavejma vlasama, náznakem rozštěpu patra, těma neuvěřitelnýma očima. A ještě dřív, v den, kdy se narodil. Co to muselo být za lásku, která zaplavila jeho dvouletou sestru při pohledu na toho tajemnýho skřítka? Přišla, aniž odešla, výjimečně. Dodnes ji má sestra v očích. http://sip.denik.cz/…afranek.html?… (Přiložte sklíčko, chcete-li.) No nevloží se hned do kultivovaný úvahy otázka, kdo by tolik miloval dítě v nás? Nenakopne nám hned holeň v důrazném tázání se, komu bychom stáli za všechnu tu námahu? Kdo by nás miloval i s „jizvou na rtu“, s polovinou mozku, s leprou, s naším miliónem chyb, se zelenou kůží, se třema rukama, se všemi razítky a nálepkami – když už nás nemiluje nikdo, někdy dokonce ani my sami? Připomene. Aspoň mně jo.
A vzpomenu na Věrušku, svou nejstarší kamarádku. A hned odpoledne půjdu koupit pomelo, které mě naučila nedávno, při svém dospělém biřmování v Kroměříži, jíst, a které je tak dobré, že se nestydím používat slova jako vonné a *libé. Dnes, právě dnes, v tom letošním únoru. Nojo. Vzhůru srdce. Myslím na vás. Odvahu.
20. 2. 2013
Skrýš
Dnes v noci se vzbudím, chřipka mnou lomcuje jak mříží, tak co si třeba chvilku číst? Připravím si optimisticky protichřipkový čaj, ale stránky se klepou čím dá víc – zima, zima, zima. Takže ne čtení, ale třeba televize? Kdosi mi dal kdysi maličký přístroj, velký jak zrcátko.
Dobře. Kolem druhé sjedu orientačně všechny kanály, na jednom zachytím dokument Nikola Šuhaj loupežník s Milošem Štědroněm, na druhém rozmlouvá s Markem Ebenem Olga Sommerová. Mluví zaujatě o Boženě Němcové – sní dlouho sen žít ve stejné době jako Božena.
Vzpomenu si na setkání, které Němcová kdysi v Brně zorganizovala. Zkouším si ji představit, jak se prochází s Matoušem Klácelem (Listy přítele přítelkyni o původu socialismu v Čechách) a Ivanem Helceletem po Špilberku, Klácel zamilovaný do Boženy, Božena do Ivana.
Důvěřivá, naivní Božena píše později Helceletovi o rodině, dětech, zmíní se také, že ji tu a tam pobolívá slezina. Tím slovem ji bude Helcelet později častovat (…psala mi včera Slezina…).
Na dalším programu jednání z parlamentu, na dalších dvou střílečky a jako neuvěřitelný zlatý hřeb hned dva programy, v nichž vám vyvěští budoucnost. Jak prosté, drahý Watsone, a jak elementární. Stačí jen zavolat a víte vše! Volejte, volejte. (Nevolám.)
Po přikrývce mi dupou tři hluší, bílí modroocí kocouři, kdysi mi je nosil soused nehezky nazývaný Magor. Zvláštní chvíle, tichá jako skrýš. Myslím na spřátelené děti, o víkendu jsme se učili vyjmenovaná slova po v.
Když jsem nakoukla do sešitu, stálo tam všeobecně u obrázku:
Verča zpívá. Terča tančí. Sabča de spat. Du spat.
13. 2. 2013
Tlučte hlavou o zeď, pomáhá to
Ať jsou osvobozeni ti, kteří trpí nesvobodou. Si přeju každý večer před usnutím. Pozor ale. Musí se pomyslet přesně. Chytit se například za háček slova nespravedlivě, dostaneme se někdy kolem třetí ráno k otázce, co je spravedlivé a co pro koho pravda. A ovšem. Ta radost, když se pak někde vyvalí skandál kolem utajené výkrmny prasat, někde ve sklepě bez světla. Svět je hned zas prokazatelně v pořádku, vězněné bytosti mohou začít chodit konečně do škol, cestovat, pracovat, tančit a milovat. Vesmír je třeba prosit o svobodu neadresně, nechat na něm, ať rozhodne, v tom je to pohodlné. V úterý za hustého sněžení valím přes park, směr povolání. Vytisknout seznamy studentů, sfárat do přízemí, vyzvednout z recepce klíče, patnáct minut před desátou už vzorně v učebně č. 24. Vyhlížím natěšeně jak mistr Bean. Nikde však ani noha. Někde snad bloudí? Nebo jako co?! V deset třicet se rozhodnu napsat hromadný dopis. Je jistě třeba rozvlnit úvodem komunikaci zdvořile & elegantně. Popíšu teda situaci – s chápavým humorem, jak jinak. Na závěr prvního odstavce se však nesmlouvavě, spravedlivě otážu: Můžete prosím vaši nepřítomnost vysvětlit? Vstřícně ale připojuji (ať je zřejmé, že nejsem netolerantní kráva), že…na začátku semestru je často třeba doladit některé organizační nejasnosti. Jojo. Kdo umí, umí. Odešlu na třicet pět adres. To bych se načekala, píšu odpoledne hromadnou omluvenku a tluču přitom hlavou o zeď. Když se máme setkat až za týden, promiňte. Pak že vesmír nefunguje. Stačilo přát si a došlo jednou i na mě. Ale zajímavější je to téma, to vězení, tj. čas, i ta hra, co s ním hraju. Hrajeme (?). Jakože je. Když bůhví, je-li. A je celkem k ničemu se utěšovat, že toho tolik, co možná je a možná (zároveň) není. Měly mě snad varovat všechny ty schůzky, na které člověk přijde jak na potvoru o den později, ty ležérní odchody na nádraží (však ono něco pojede) a další drobné vzpoury? Dalo se tušit, že je to tak zlé? Prohučet všemi těmi časovými vrstvami – zároveň! Riskantní jak prozření, jak náhlá svoboda, chápu. Proto tak dlouho. Přeučený bordelář je jako přeučený levák. Tiky, koktavost, občasná zmatenost. Na nádraží dřív o dvě hodiny, na schůzku o tři. To vyčerpá. Dnes čtu, že nějaký padesátiletý chlapák z Jesenicka nutil lézt osmdesátiletého otce pro jídlo po čtyřech do prvního patra. A taky píše kamarád, že si to hučí někde “v rakouské řiti“ na lyžích a myslí na psa mé matky, kterého už pár týdnů taháme (25 kg) ze schodů na zahradu v náručí, protože mu zchromly nohy. A že při tom lyžování vidí „vlastní konečnost“. Kamošovi jsem odepsala, ať dává herdek pozor a zůstává na sjezdovce radši nepřehlédnutelně nekonečnej! Na Jesenicko jsem poslala jen střelnou modlitbu, schody jsou schody. Tiky, koktavost, občasná zmatenost. Kdysi jsem otevřela v posluchárně okno dokořán a starostlivě se publika zeptala: „Netáhne na vás někdo?“ Jojo. Příběhy.
6. 2. 2013
Dárek
Cestou z voleb jsem nakoupila. U pultu zeleniny a ovoce zápasil kdosi vášnivě s baťohem, opakovaně nahazoval na levé rameno pravý popruh – a ne a ne. Přimotala jsem se, popravdě ani ne moc ráda. Za nevyžádané páchání dobra by mi taky mohl jednu vrznout. Třeba si nevšimne? Všiml. „Něco vám za to dám, dárek,“ nabídne v systému přímých směn. „Nene, děkuju,“ a v rozpacích (a za úprku) kupuju tři grepy. Bílé? Zdržuje prodavačka. Třeba. (Pořád něco volit, a sami přitom pořád voleni.) Pozor, nedá se odbýt. Pozor: Je to dárek symbolický. Objasní tajemství mého příjmení! Tajemství? Jen osudem zkopaný nešťastník by nezvolil ano. Třicetiletá válka, ochranné gardy, latina. Ano, ano. Pak ještě příjmení původní – možná řecké, s tou koncovkou bis, na Hanácku existuje sloveso kalabisovat ve smyslu vykecávat se (…kecáme pod policemi, až se nám od kopyt práší). Prapradědci byli cestáři, po meči tu řadu Matějů a Hynků znám, jeden z nositelů příjmení z Německa sestavil rodový strom. Představil se: Hršel. Já: Z… přehršel? On potěšeně: Vy to slovo znáte? Já: Ale pátý pád asi nebude pane Hršle, spíš pane… Hršeli? (Nojo, řekla jsem to, nesmějte se.) Ano! Zajásá podpůrně. Za noblesní konverzace se vymotáváme z lítaček, konečně! Prodavačka štěstím protočí oči v sloup. On prý poslouchá rozhlas. Hodně ho štve například zaměňování slov jaký a který. „Jakého zvolíme prezidenta?“ Hodí mazaně udicí po proudu. Led pod nohama, proti tváři řídce poletující sníh. Ahoj, bílé vločky. „Blonďatýho třeba?“ „Ano, prosím. Nebo ušatého, hloupého, pyskatého, chytrého, zdvořilého, pitomého, výřečného, nemluvného. Že? A jiná věc, kterého jsme volili – z nabídky, z počtu.“ Ano. Půjdeme kousek spolu? Jdeme stejným směrem? Kousek. Tak tedy spolu. Sto metrů jdeme dvacet devět minut nebo tak nějak. Klap, klap. Francouzské hole pod každým ramenem. Klap.
V půli výpravy zastávka. Ve složitém souběhu technicky komplikovaných dějů si utře černou pletenou rukavicí kapku z nosu. „Promiňte,“ omluví se. Chápu. Bude mu později hloupé potřást mi pravicí? Když už teď nemáme tajemství a říkáme si všechno? Pak zase nahodit a vyrazit. Klap, klap. Prý si dokonce koupil dva díly Beneše O původu německých příjmení v Čechách. „Ale lingvista nejsem, jen mě to zajímá.“ Na rohu si vyměníme telefonní čísla. Raději však volá, než esemeskuje. „Mně je 58, ale obráceně,“ vysvětlí. „Já jsem byl taky hezký,“ dodá. Na konci cesty, na té ulici Burešové stáčející se na Botanickou, kam je to z obchodu zhruba sto metrů, se zeptá, kde bydlím. „Tady kousek, na Lidické,“ odmávnu. „Tak daleko!“ Polituje mě upřímně zděšen. Rozloučíme se. Ano. V dobrém i ve špatném, v nemoci i ve zdraví, navždy spolu, až do konce této půlhodiny. Potřeseme si pravicí. Ano. A za minutu a půl jsem doma. Asi jako když člověk oloupe grep, tak akorát středně rychle. Jsme příběhy.