Zeno Kaprál
narozen 1941 v Brně | básník, v šedesátých letech jednou z hlavních osobností brněnské bohémy | v letech 1959–1961 studoval v Karlových Varech, kde se družil s vícero literáty (Rudolf Křesťan, Miki Jelínek, František Fabián a jiní), s básníkem Ivanem Wernischem pak došel pěšky až do Prahy | po prvotině Ploty (1962) následoval Reinerův výbor a dalších více než deset sbírek (naposledy Hrubá mezihra, 2008) | po vojně vystřídal řadu profesí, pracoval jako vychovatel v polepšovně, knihovník, zeměměřič, redaktor… jako pojišťovací agent se živil přes dvacet let l v 80. letech spolupracoval s Českou televizí (medailony českých básníků) | žije střídavě v Brně a Strmilově
30. 5. 2013
Bdění
Zdá se, že bdění moje verše
co do srozumění jen soudí
a když je prostřu do kómatu,
topí se v nich jak můra v trávě.
Pak zazlívá mi tajnůstkářství
a potměšilost z níž mě viní
tajemná skladba kompozice.
Jako by v účastenství měla
mít na tom podíl. Odpovídat
za slova jež si sama volí
kudy a kam se chtějí vydat.
Nemá snad právo na vlastní tón
svobodný nástroj hudebníka?
Podléhaj drilu tahy štětce?
Což choreograf nutí kozla
tancovat mezi baletkami
u tyče šablon fyzkultury?
A není všechno o čem sníme
na hony vzdáleno útisku?
To jen při probouzení víme.
23. 5. 2013
Setkání
Zase jsem potkal anděla.
To přece není normální.
Proč vymýšlíš si, řekl mi.
Podívej, chodíš jako já.
A všechno moje psaní rázem
stalo se snůškou nesmyslů.
Protírám oči jako blázen
třaslavou rukou opilců.
Já vždycky vědě důvěřoval,
na pověry jsem nevěřil
a transcedenci v úctě choval
ve světě zdejší chudoby.
Instinkt mě k tomu povzbuzoval
jak hmyz zalezlý do trávy
nad kterou ťuhýk poletoval
a sdílel jeho obavy.
Spíš zažijeme zmrtvýchvstání,
než přelud z trosek skutečna.
Tak reálně a znenadání
oslovil mě zjev anděla.
16. 5. 2013
Stavitel
Neumím projektovat tabu
co spolehlivě ochrání dům.
Ale požehnané jsou dveře
pomatlané beránčí krví.
Ďábel se neodváží vstoupit,
úmysly složí už na prahu
a honem, jak před majestátem,
s očima sklopenýma k zemi,
pozpátku zacouvá do pekel.
Máme to osvědčené? Bůh suď!
Též rokytník v škvírách okenic
snad ekosystém zkultivuje
usmiřováním temných ptáků
nalétávajících od Styxu
hněvivě na lidská obydlí.
Aspoň do času. Dokud děti
odrůstají domestikaci
a staří dají se na zbožnost.
To však jen vzdáleně souvisí
s tvůrčím posláním architekta.
9. 5. 2013
Víno
Nevlastním půdu ani domy
a kultura nic neříká mi.
Umím jak zvíře hlavu složit
kdekoliv sahá rajon boží.
I postrkem se nechat vésti
do Emauz mezi ratolesti
a hrozny s kterých barva stéká
pod lisem tam co satyr čeká
a smáčí pysky, hřbetem dlaně
než otře si je odhodlaně
a skelným zrakem rozhlédne se
a zahučí v soukromém lese,
kde nespočine ani noha.
A taky mohu vznésti dohad
zda kejda, kterou prohnojili
až hlína u pat odrů šílí
jak žene mízu do rokliny
a dovede odčinit viny
a blahoslavit chudé duchem
a provázet velbloudím uchem.
2. 4. 2013
Rozdílení
Bezdomovče, běž za Františkem
a ty, básničko moje, ke mně!
Než začne třídit oheň a meč.
To žádná duše nedokáže
v současné konstelaci ustát.
S anděly nelze smlouvat lidsky
a řeči zvířat jsme odvykli.
Nebeské vojsko zaujímá
pozice výšin virblem bubnů.
Před rámusem není úniku.
Tak dlouho mluvili jsme o tom
jen nezávazně, jen co kdyby,
jenom co estét nastoluje
k obrazotvornosti umělce,
a vyznávali plezír hrůzy,
neboť v něm tkví podstata krásy,
že uniklo nám ze Zjevení
to laskavé, čím zahrnuje
muže a ženy prázdné mysli
slib pochopení vize z Patmu.
26. 4. 2013
Stavba
Jestli jsem se ti zpronevěřil,
odpusť mi roztržitost mou.
Nejspíš jsem rovnováhu měřil
podepřen křivou libelou.
Buď velkorysá, Poezie,
dovol mi ubourat kus zdi.
A zasadit tam hortenzie,
aby jak sloupy vyrostly.
Tu tíhu krovu aby sňaly
jak rozhřešení z hříšníka.
na šáru drozdi trylkovali
pro podivení zedníka.
Polyká s maltou jejich ódy
stavba co se vším souvisí
a vede vzhůru strmé schody
až na planinu náhorní.
I plevel vůkol zkultivuje
do anglického trávníku
po kterém Blake se potuluje
a exhibuje nahotu.
18. 4. 2013
Vlk
Kdo to táhlé vytí slyší,
zvedá hlavu, naslouchá mu
jako nářek osamělce
mezi světem tmy a lunou,
neví o co žádat múzy.
Snad o tanec na palouku,
aby ho tam vzaly k sobě
rozdovádět saxofony,
jako ony otáčet se
dokola a v dychtivosti
funět tóny horkým dechem.
Coby vlče, uměl by to.
Neměl čeho zapomínat
ani vyviňovat z času,
který ještě nenastal mu.
Teď však váhá. Čas už prošel.
Děj za sebou v jistotě má,
děj před sebou odhaduje.
Nic netuší o tom múzy,
zvuk stesku co vyluzuje.
11. 3. 2013
Hlušec
Jsem jen hlušec. Kdepak tetřev,
mystik hlubin milování.
Nezbývá mi než markýrovat
kvazi tokání na vábničku
amanta, který zůstává vně.
K čemu je potom čechrat peří,
přivírat oči, kymácet se
jak do větru na půl žerdi
vyvěšená vlajka konce.
Vývoj druhů napovídá,
že jsem mutant k vyhynutí.
Tak připadám si nepotřebný
v krajině zvuků. Co mi po nich!,
když nedovedu se pohroužit
sám do sebe jak umí tetřev.
Vyzmetat na zem bdělé smysly
a z kómatu viceprázdna
nabídnout tělo jako oběť.
Pak teprv prozřít. Ne naopak.
Vysvětli to ale hlušci!
4. 4. 2013
Žhář
Na vlastní oči bylo mi
spatřit podivné hemžení
ve chvilce než se rozední.
Byl to snad sen, či vidění,
rub stínu, vlčí mámení.
Co se to děje u vody?
Má o tom někdo ponětí?
Zasáhnout musím, to se ví.
„Spaluju ponty“ řekl mi
chlapec s hořící pochodní.
Rozběhl se po navigaci
jak fénix šedým popelem.
Ve větvích začli zpívat ptáci
a dětským studem rděl se den.
Cítil jsem se tak nepatřičně,
jako bych jindy přijít měl.
Co odehrálo se jen cvičně,
proměnilo se v skutečné:
ten hoch a jeho zlatá hříva,
ten most co ještě dohořívá.
28. 3. 2013
Iokasté
Špatně jsem zavírala dveře.
Kdo by se nadál incestu?
Ten ptačí zobák klovající
byl mementem pro moji hruď.
Chtíč slepce pořád šmátrá po ní.
Na trní šaty ve větru
vlají, ach, z keřů pohoršení
pro výstrahu všem smilníkům.
Kdyby se aspoň v mysli báli,
když srdce tvrdnou v jaspisy
a naučení z toho brali
na pomníky a nápisy.
Třeba ten vzácný nerost měli
vždy poruce a kupčili
až dokud smrt je nerozdělí.
A budu o tom rozprávěti
pokolení co nastupuje,
aby i děti jeho dětí
poznaly škůdce, kudy letí
a z pahorků je pozoruje.
21. 3. 2013
Antigona
Jen kousek od paláce dětí
a olivové silnice,
za ruce veď nás do podsvětí
tatínku Oidipe!
Až v perspektivě vzdalování
zapadneme za zlatý řez,
dá lidu zapomenout hněv
a bohům slitování.
Což není moře plné vody
a touhy loděk na vlnách?
I slepý může doprovodit
dcerušky na ora pláž.
Ptáme se ve své nevinnosti
na tu věc jako dospělé.
Nemusíme znát podrobnosti
o noci probdělé.
Teď, kdy se samy uložíme
a upadneme do snění,
tělesné vize proměníme
na sůl a kamení.
14. 3. 2013
Oidipus
Ta věštba co se vyplnila
ne moji vinou, ale od stolu
kde vtipkovali u vína bozi
jen z rozmaru a z žaludečních šťáv
a z radosti, že zplodili mýtus.
Vždyť moje místo v něm – a byl jsem král
– nemělo s nimi nic společné.
Po tolika letech vyprávět o tom
těší snad jenom hloupé básníky,
dmychače vzduchu do ohně z píšťal.
Mé Théby. Je mi líto dobytka.
a povahy domů. Víc než lidí.
Neboť domy zůstávaly stát
ještě po další generace
a dřív než nadešel jejich zánik,
všechno písařům žalovaly.
Mají v tom taky bohové prsty?
To věru nevím. Ale svěřovat
táhlost nářku dalším pokolením,
je neobvyklé. Viď, Mnémosyné.
7. 3. 2013
Zasvěcení
Hořely keře. Tolik bohů
ucházelo se o slyšení.
Máma řekla : nedívej se tam!
Jsou to jen šípky. Mají trny.
Tiskla mi ruku a táhla pryč,
zděšeně odtud pospíchala.
Já ale pořád otáčel se
až začla žensky naříkati
a hubovat mou neposlušnost.
O hradbě mluvila, jež zajme.
Byl ovšem podzim. Jak jsem mohl
vědět, že rozum opadává
společně s listím, ještě dítě.
Po kolena jsem se v něm brodil
a radostně je rozmetával
na všechny strany, smál se přitom.
Jen rudý javor otřásal se
tak odevzdaně jako ďábel
při zaříkání primitiva.
Nemohl na mne. Byl jsem v kruhu
28. 2. 2013
Bezdomovec
Pane, znáš děravé kapsy mé,
o zakopaných hřivnách nemluvě.
Nevadilo by mi to tolik
s ohledem na Království nebeské.
Jenomže svět je pro chudáka
jak otevřená náruč medvěda.
Třesu se chladem, když se smráká,
tak přilnu k němu jak ten pobuda.
Pak jeho kožuch zahalí mě
od hlavy k patě, abych teple spal
až do rána a v lehké dřímě
chviličku ještě šťastně setrval.
Dlím na lavičce pro smích dětem
živeným vážnou vizí předtuchy.
Proběhnou kolem za lepším světem.
Když ohlédnou se, prstem zahrozím.
Můj bytný dme se dobrým činem
a vyčkávavě přešlapuje.
Nevadí mu, že páchnu vínem
a sbírám špačky na Petrově
21. 2. 2013
Býk
Mám hlavu skloněnou a z nozder
vyfrkávám lepkavé sliny.
Skrz žlutý písek vidím rudě.
Můj vztek se obrací proti nim.
Schovávají se za muletu
jak za záclonou hbité kočky
drápy zbaběle vystrčené
škrábnout a pryč; to je úroveň.
To červené je moje krev.
Koho by nechalo lhostejným,
prodírati se těžkopádně
čím dál tím větším úsilím.
S ochozů slyším pokřik luzy.
Nemá nic lepšího na práci
než podněcovat záludné
a rozmazané skoky koček.
Ty však jsou stále vzdálenější
a smějí se ve své samotě,
jako by distanc měla smysl.
Nejde tu o mně, ale o ně.
14. 2. 2013
Dřevokaz
Nikdo mě k tomu nepřemlouval,
že bych měl dřevem postupovat
pomalým tempem červotoče.
Ani mi nevytyčil trasu
z hromádek malých mohyl pilin
do kterých stačí jenom fouknout
k očištění dubové desky.
Zůstávám uvnitř. Potichounku
a obezřetně se tam chovám,
neboť mi došlo : právě tudy
mám pašovat poselství času.
Nezklamu takovou důvěru
i když nevím, odkud se vzala.
Jsem však zvyklý loajalitě
a neptám se, zda trpí věrnost,
když provrtávám její srdce.
Nespěchám příliš. Žádný důvod
nenutí mě v té záležitosti
angažovat se horlivě. Mám čas.
Na to nesmíte zapomínat.
7. 2. 2013
Světlo
V ataku světla věrojatné stíny
rozplynou se nám do nicoty.
Neboť světlo nesnese šmouhy.
Pohltí každý kousek nečistoty.
Nedá se spoutat ani ovlivnit.
Jako hladina horského plesa
klidná a neporušená v ničem.
Jako masový hrob, nad kterým stojí
zupácky rozkročený Světlonoš.
Kdo vzývali tmu, jsou teď oslněni
a rukama mnou si nemocné oči.
Není už clon, jen odevšad světlo
proniklo do našich příbytků
Od zrození až do zrození,
vysmívá se posledním věcem
jak neznabozi starým mýtům,
za což je teď už nepostihne trest.
I Prométheus trhá skálu
a volné ruce zvedá nad hlavu.
Co nadchází však, nemá obrysy.