HOME

Karel Škrabal

narozen v roce 1969 v Jihlavě | čtyřicet let žil v Brně, teď kvůli zaměstnání v Praze | vydal čtyři básnické sbírky (Zapalte Prahu, Šlehačka, Druhá verze pravdy, Strašpytel) | je zakládajícím členem sdružení Vítrholc, které vydalo osm Almanachů Vítrholc a CD 100 | Vítrholc řadu let objížděl kluby s koncertním programem, kterým šířil mezi pár zájemců vlastní poezii | od roku 1992 pracuje jako novinář, posledních 15 let v MF DNES kde je nyní zástupcem šéfredaktora

 

31. 5. 2013

Tvar posledního čtení. Literární večer Tvaru v nádražní hospodě v Bubenči. Já (jako Vítrholc), Helena Machovcová (jako Milan Kozelka) a Miloš Kocman (jako foukací harmonika). Milan Kozelka ležel v tu dobu na neurologii v Okultní nemocnici Motol, jak tomu říká Poznámka. „Hned mi zavolejte, jak to dopadlo,“ zdůrazňoval ještě v sobotu v poledne a jedl nemocniční pizzu. Mohli jsme si vybrat, tak jsme četli první. V publiku seděl Miroslav Kovařík. Měl jsem strach podívat se, jak se na TO tváří. Ten muž mi kdysi ukázal, že poezie není jenom nějaký školní vopruz. Připravil jsem si pro sváteční sobotní příležitost na úvod čtení TOTO:

Před komisí

Jdeme se s Milanem nechat posoudit před komisi městské části Praha 6 odbor literatury a prázdných gest Jemu jde o důchod já se potřebuji etablovat Takže odstraním z textů zmínky o fotbale laciné narážky na menšiny buzíky přepíšu na gaye a do story o Dežovi dopíšu, že hledá práci Osud každého bezdomovce hodím na antisociální stát a stoupnu si na stranu svobodných matek: Všichni přece chceme podnikové školky a k nim cyklostezky Zdůrazním svůj odpor k výstavbě nových nákupních středisek Eliminuji genderově nekorektní kecy Když řeknu piča bude to výhradně chlap a honorář pošlu všem básnířkám ať se jim dorovná plat

Plzeň je kráva. Minule jsem se tady rozplýval nad tím, že Sparta nejspíše nezíská titul. Vše se zamotalo a možná Sparta dokonce titul ještě získá. Ať tak a nebo tak, to už bude tady ten zápisník minulostí. Když v neděli Plzeň prohrála a tím se vše zase zamotalo, napsal jeden známý na Facebook: Ta Plzeň je ale kráva. Koho to zajímá, ten si pustí zítra televizi a může k fotbalu třeba popíjet mlíko.

Hyde Park Zelňák. Vymysleli jsme si s Ivanou Svobodovou z Respektu takový projekt, který nás vrací do Brna. Jednou za měsíc, poslední středu v měsíci, besedu v Divadle Husa na provázku. Pozveme si jednoho až ideálně dva hosty. Jednou tam seděli i čtyři. Ivana je víc moderátorka, já ten zbytek. Ve středu byli našimi hosty Eliška Wagnerová a Jiří Dienstbier. Hosty se snažíme vybírat příjemné a zajímavé, lidé chodí, máme z toho oba radost. Začíná to v osm večer, končí tak zpravidla do desíti. Tentokrát jsem zradil koncept a po skončení vyrazil místo brněnských hospod na dálnici do Prahy. Samozřejmě přes Poznámkovu Zmiji, takže jsem Brno opouštěl o půlnoci. Usínal jsem tak často, že jsem raději zastavoval bez přehánění na každé druhé benzínce a snažil se probrat všemi možnými způsoby. Většinou to byly nákupy energetických nápojů, energetických bonbónů a káv. Po příjezdu do Prahy jsem zase pro změnu asi hodinu nemohl usnout. Tlumil jsem se energetickým vínem a oschlými topinkami. V televizi jsem čuměl na opakování sobotního finále Ligy mistrů. Na 3.30 ráno docela dobrý program. A tím jsme se dostali k sobotě, kterou jsem dnes začal.

AAAnashledanou. A tím jsme se dostali na konec. A to je mi vcelku líto, bavilo mě to tady. A jak se sluší rozloučit na literární stránce? Takže AAAbáseň:

Začíná změna života

Koupím si pohorky koupím si baťoh

a půjdu do piče

24. 5. 2013

Poezie je živý organismus. V sobotu máme mít čtení v bubenečské nádražní hospodě na večeru časopisu Tvar. Konkrétně Milan Kozelka + Vítrholc Praha. Milan je v nemocnici, vůbec nevím, jak to bude vypadat. Určitě to nebude žádný vítr v bedně, nejspíše jenom čtení. Vše rozhodne asi až přímo sobota. Vítrholc Praha se hledá, stejně jako se hledá a mění hlavní kmen Vítrholce. Poezie je živý organismus.

Pražská patnáctka. Je to pro pražské milovníky piva vrchol sezóny. Dokonce se na to prý ladí forma a trénuje. Je to pochod po patnácti pražských hospodách. Nikdy jsem tam nebyl. Letos se jde v sobotu Dejvicemi a okolím. Čtrnáctou zastávkou je Nádražka v Bubenči následuje hospoda Na Slamníku. Myslím, že nepůjde se nepotkat.

FC Zbrojovka Brno – Sparta Praha 3:2. Byl to první výjezd Zbrojováků – divize Praha. Ta středeční otočka po D1 a návrat o půl třetí ráno stály za to. Všichni byli šťastní, nikdo to nečekal. Vyčerpaní hráči i nervově vyčerpané hlediště. Co o tom napsat „nad rámec“ známého sportovního zpravodajství? Třeba, že to skoro nikdo nečekal. Tlouštík přišel na stadion a slyšel ty řeči, že dneska dostaneme výprask. „Ale hovno. Náš pes dneska třikrát zaštěkal a sousedova kočka dvakrát zamňoukala. vyhrajeme 3:2,“ konstatoval. Fakt. Nebo scénka. Půl stadionu skanduje: „Pražský!“ Druhá půlka: „Kurvy!“ Zní to mohutně. Hlasatel žádá diváky, aby neskandovali neslušné pokřiky. Hlas vedle mě: „Ježíšmarja, nech nás nadávat.“ Zbrojovák divize Praha ráno na Facebooku: Mám virózu jako Brno. Tolik k historickému vítězství, kdy Zbrojovka porazila největšího rivala, vítězstvím se zachránila v lize a zároveň tím zařídila, že Sparta letos zase nezíská titul. Sukces.

Fotka ze Svatoslavska. Ještě přikládám cestu s pejskem. Příště na(posledy)shle­danou.

17. 5. 2013

Jaký se mi líbí Facebook. Jsem na Facebooku už nějaký rok a musím si povzdechnout, jak se to prostředí, alespoň kolem mě, mění. Místo osobních sdělení, co kdo dělá a myslí si, dávají facebookoví lidé najevo hlavně svoje politické či sportovní názory. Obyčejných zpráv ze života jako by ubývalo. Asi je to tím, jak je Facebook stále více rozšířený a tudíž méně intimní. Už nikdo nepočítá s tím, že to co píše, je jenom pro jeho přátele. Už je jasné, že je to výkřik do celého „globálu“. Je to škoda. Raději si přečtu, že kámošce přišla výplata nebo si koupila nové boty, než po sté, že prezident je násoska pro ostudu. Ještě před pár lety kritici sociálních sítí říkali: K čemu je vědět o maličkostech a blbostech ze života druhých. Mne to zajímá. Mám na Facebooku několik příbuzných v pubertálním a adolescentním věku. Je krásné sledovat, jak objevují svět. O politice a médiích nemudrují. Platí, že chceš-li změnu, začni u sebe. Třeba taky něco objevím. Ale budou i chvíle, kdy se neudržím. Jak taky, když prezident je násoska pro ostudu.

Dálnice. Byli jsme na dovolené na týden v Holandsku. Jeli jsme tam po dálnicích přes Německo. Večer jsme na lodi hráli s dětmi Svět. Taková hra s otázkami z celého světa, hází se kostkou, poskakuje figurkou, odpovídá. Jedna z otázek byla, kde se stavěly první dálnice. V Německu. Sem, kde tohle teď píšu, jsem dorazil po D1. V Německu to fičí, po D1 drncá. Proč to v Německu fičí lépe, i kdyby to v Česku nedrncalo, je jasné. Ze všech těch důvodů, co všichni znají. A proto, že Německo. Na D1 mám pocit, že jsem na poslední dálnici světa. Ne, nechci podléhat klišé a mýtům o strašidelnosti této dálnice. Mám ji rád, hodně jsem ji popsal v tomto zápisníku o nějaký ten týden dříve. D1 je nejmystičtější dálnice, po které jsem kdy jel. Tak Bůh ochraňuj všechny na ni i kolem ní. Z oprav, o kterých se teď mluví, se neposerme. Protože i na D1 platí, že co tě nezabije, to tě posílí.

Dukla – Zbrojovka 3:2. Hrál jsem si v Praze na Brno. Šel jsem na Zbrojovku, která hrála na Julisce, kousek od baráku, kde bydlím. Bylo to jako tenkrát z Jarošky za Lužánky, jen zastávka v Szegedu (hospoda v Brně u lužáneckého parku) chyběla. Vlastně jsem si hrál na bývalé Brno. Lužánky, Szeged, Torcida, jak je to dávno. Jarošku jsme také opustili, nejlepší brněnskou ulici, jediný bulvár (s alejí uprostřed ulice) v Brně. Když spím v Brně v hotelu, tak na Jarošce. Manželka to samé. Zbrojovka prohrála, Poznámka nepřijel, zůstal v Brně, stál jsem na Julisce sám. Ze západní tribuny je pěkný pohled na Prahu. Vypadala skoro jako Brno, byla pěkná. Když jsem odcházel, koupil jsem si v suvenýrech odznak s Josefem Masopustem. Chtěl jsem ten, kde bylo nejméně výrazné logo FK Dukla Praha. Masopust trénoval Zbrojovku, když uhrála jediný svůj titul. Odznak jsem připnul doma v Bubenči na zbrojováckou šálu vyvěšenou na skříni. Cestou ze stadionu volám Poznámkovi. Seděl na zahrádce u Zmije a popisoval mi holky, co chodí okolo něj. Šel jsem na jedno do hospody Na pětníku, dal si dvě, a napsal tohle:

Dukla – Zbrojovka 3:2

Na Zbrojovce na Julisce na Pětníku pár piv Hraju si na Brno v Dejvicích nenajdeš Lužánky Poznámka nepřijel zůstal u Zmije Koupil jsem si odznak s Josefem Masopustem Vyfotil si sochu Josefa Masopusta Dám si další Únětice a zkusím nechat kolem sebe plynout plky duklácké veřejnosti Stále hledám tu pravou kundu modročervenobílou kundu zlatou titulovou a vítězný piva k tomu

A pak mám ještě jednu historku. Ze předvčerejšího večera, měl jsem sraz s DJ Greenem. Na náplavce u Vltavy. Teplo, pivo, pohled na noční panorama Prahy, které znají starší generace ze stokoruny, jen hutník a rolnice chyběli. Zase bylo kolem plno cool lidí. Jiný dýdžej hrál, holky tancovali, voněla tráva. S Greenem jsme pořešili, co bylo třeba, a mezi tím se stalo tohle. Život je poezie všedního dne. Nebo tak nějak:

Hipsterský blues aneb Pes je víc než kolo

Radikální cyklista přejel psa Vodítko namotal na přesmykač Pes kvičel pak se to ještě trochu strkalo na náplavce u baru Bajkazyl Cyklista nemá vždycky pravdu hipsterská piča Hej hipsterská piča nezavislý vydesignovaný hej

10. 5. 2013

SMS z ptaci rezervace

Kdyz pristanes v ptaci rezervaci i lodni sroub se vypina s pokorou Volavky si te prohlizeji kachny jsou v mirnem zmatku a racci premysleji co poserou ti jako prvni

V ptaci rezervaci si na gril nepolozis kureci steak kdyz mas socialni inteligenci

V ptaci rezervaci a to kazdemu kdo tam nekdy byl je jasne maji hlavni slovo komari ne ptaci

3. 5. 2013

Jednou v hospodě. Chlapík ukazoval smsky od manželky a hrozně se smál. Říkám mu, ať mi je pošle. Bavil tím všechny okolo. Poznámka říkal: „Ty smsky jsou strašně hnusný a zlý.“ Chlapík to říkal taky. Vypadaly takto:

Zrudo ozrala, Novakova není zadna klientka na dotace, tim jsi vse definitivne posral, ono ti to ty bestie nedochází ale dojde, tomu ver, zrudo, budes pykat a brecet a brecet!!!

Mam Lenicku o kterou se musim postarat, ty na ni seres, sral jsi a budes srat, ma jen od tebe odpady, zbytky.

Jména „redakce“ pozměnila a podotýká, že vás varovala, že ty smsky jsou hnusný.

Pak tu máme. Pak tu máme jeden podmět k přemýšlení od Poznámky, zaslal nám ho také pomocí SMS: Jsem šťastný i za vedlejší roli ve svém vlastním životě.

Zbrojovka – Baník 2:1. Dále si dovoluji přepsat sem facebookovou výměnu pocitů s naším webhostitelem Martinem1.

Já na FB k odkazu, že ženské fotbalistky Zbrojovky porazily Baníkovky 1:0: Chlapi, ženský, Baroš, je to jedno. Všechny je vždycky porazíme.

Martin1: Milý Karle, už včera jsem měl cukání napsat Ti privátní e-mail, ale teď už nemohu jinak, než vykřičet všechnu tíseň, která se mě zmocní, když slyším slovo ZBROJOVKA. Já, chlapče, za Zbrojovku hrával, prodával jsem v ochozech programy a jednou podával balóny: to všechno ještě v době, kdy se hrálo permanentně o záchranu. Pak jsem sice žil už v Čechách, ale éru s Havránkem a Masopustem jsem si prožil naplno, neboť v ustavičných půtkách se svým nablblým otčímem – Duklákem. Ale abych přešel konečně k věci. Letos jsem viděl kus zápasu se Slávií a většinu první půlky s Ostravou, k čemuž se dá říct jediné: tenhle mančaft nemá v první lize co dělat. Tím spíš ne, že pak ve druhé půlce s Ostravou hrál konečně fotbal. A ikona Švancara ať de do prdele se svými pozápasovými narážkami na to, že ho trenér nestaví do základu. Za to, co předvedl proti Slávii by si pode mnou už NIKDY NEKOPL. Říkám to nerad, ale je to banda bastardů, od majitele po posledního náhradníka v béčku. Byl bych opravdu šťastnej, kdyby mi tenhle mančaft zmizel z očí, nejlépe jednou provždy, abych se už kvůli ZBROJOVCE nikdy nemusel nasrat. Za všechny ty roky si prostě TOHLE nezasloužím. Howgh!

Já: Martine, údělem fanoušků Zbrojovky Brno je trpět. Ale jak říká Poznámka, jednou bude zase slavná. Taky si spolu připíjíme na Zbrojovku, ale na tu pravou. Kolem fotbalu se motají bastardi, v této době obzvlášť. Nezbývá než VĚŘIT. A u toho se občas člověk i nasere, jako teď ty. Až přijde titul, budeme se objímat.

Martin1: Díky!!!

Já: Staří, mladí, Zbrojováci…

Martin2: Zažil jsem se Zbrojovkou už ledacos, poprvé jsem na ní byl s otcem v roce 1972… Ale včera když tam trkli ten druhý zářez tak jsme řvali a jančili jako pominutí, jako po rozhodujícím gólu ve finále ligy mistrů, všechno příkoří, které mě během života můj klub způsobil, bylo zapomenuto…

Je jaro. Takto jsem vítal jaro koncem devadesátých let.

Jaro

Je jaro Holky v tričenkách a sukýnkách ale i ty v kostýmcích Nedivím se Bilu Clintonovi

Je jaro důležité je nevzpomínat jít dopředu Marylin Monroe by už byla stejně stará

Je jaro potkáváš je všude kam se vrtneš říkám jim: Ne nebudeme se spolu kamarádit kamarádů těch už mám dost

Je jaro nad ránem vane vlahý teplý vzduch Je jaro a po sedmi pivech je to jedno

26. 4. 2013

Nováček

Jsem tu novej Snažím se být nenápadnej Do hospody s velkým znakem Sparty nechodím Na Slamníku dělám že tam nic není Raději chodím do hospod kde se víc mudruje a míň fandí Sparťana vždycky poznáš má divný oči a přijel vlakem Jsem pro Letnou bez stadionu ale ještě s tím nejdu ven

19. 4. 2013

Dneska. Naložím Milana Kozelku a jedeme spolu do Brna na Skleněnou louku, kde čteme na Večeru angažované poezie. Původně tam měl jet jenom Milan, ale ukecal pořadatele, že pozvali i mě. Prezidenti mají řidiče zároveň jako ochranku, básník Kozelka má recitujícího řidiče. Budeme rádi, když se přijdete podívat, je to od 19.00. Mám jednu novinku, rozšířil jsem cyklus o Buržoasním spratkovi o další „kapitolu“.

Zítra. Naložím Milana a pojedeme zase do Prahy.

Pozítří. Mám službu, takže jdu do práce. Stejně jako jsem šel minulou neděli. Samozřejmě vím, že je lepší chodit v neděli do práce, než nechodit vůbec do práce. Nástup jara tak pozoruji spíše on-line na počítači. Až na výjimky.

Předevčírem. Jsem byl nominován jako reprezentant našeho podniku do poroty na výstavě lodí. Dobrá práce, procházel jsem se po nábřeží a do dotazníku zapisoval, které plavidlo se mi líbí. Šel jsem tam rád, protože lodě, karavany a obytňáky jsou moje hobby. Tchánovi, se kterým jedu za měsíc na kanály do Holandska, jsem to hned prezentoval jako kariérní úspěch. Zde najdete více www.lodenavode.cz. V odkazu Fotogalerie z prvního dne výstavy 2013 doporučuji snímek číslo 23.

Buržoasní spratek vítá jaro

Dneska je ideální počasí na to jít si k Vltavě prohlédnout pár motorových člunů Zamudrovat o výtlaku a výbavě dát si na palubě solidní ristreto Poslechni si jak to dělám já Nabereš vítr roztočíš šroub prořízneš vlny Když držíš kormidlo nezůstaneš sám Jaro je tady a ty si vytáhl kotvu pro své klíčové investice

12. 4. 2013

Pumpa a k ní trubky. Bylo to v úterý. Milan je v nemocnici. V Motole na neurochirurgii. Měl nějakou mozkovou příhodu. Už je prý tak nějak v cajku, volali jsme si. Vyprávěl mi, jak si sám zavolal záchranku. Od vrstevníků z undergroundu věděl, že se to nesmí podcenit. Je to ten stejný Milan, co jsem o něm psal minulý týden. Tuto sobotu jsme měli mít první zkoušku Vítrholce Praha. Napsal jsem těm dalším dvěma do Karlových Varů a do Brna, že to nebude. A příští pátek čteme na Skleněnce v Brně: „Musíš mě tam odvézt a dovézt zpátky, nemůžu si dát ani pivo.“ Ten stejný den jsem se dozvěděl, že bývalý kolega V. je taky v nemocnici. „Operace srdce, měl jsem zúžené tepny, dali mi dva bypassy, už chodím na procházky a na jedno malé :-),“ napsal mi přes Facebook. Bylo mu blbě tak půl roku. „Pořád jsem odkládal vyšetření, ale pak už to nešlo, cítil jsem, že je zle, a bylo…“ K tomu jsem si přečetl v novém Magazínu MF DNES rozhovor s Michalem Vieweghem o jeho prasklé aortě, hledání života a dvou malých pivech, které si při tom rozhovoru dal. Dokud je chuť (na cokoli), tak je to snad dobrý. Ale jak říkával ještě v Brně Leon: „Hoši, hoši, hoši…“ A tím rozhodně nemyslím, že by se chutě měly krotit. Naopak.

SMS poezie. Občas si posíláme s Poznámkou básničky, co napíšeme, přes SMS. Poslal jsem mu jednu, když seděl u Zmije. Odnesl ji vedle ke stolu bývalé kolegyni. „Zdar, já tu sakra 19. (to je to čtení na Skleněnce – pozn. redakce) zrovna nejsu. To mě mrzí, rada bych si poslechla něco angažovanýho (je to Večer angažované poezie – pozn. redakce) o Blance a dani z masturbace. Budeš vydávat novou sbírku?“ psala mi další den dopoledne.

„Vidím, že Poznámka přelezl k vedlejšímu stolu.“

„Dokonce toho sprostě využil jako záminky.“

„Záminky k čemu?“

„K přelezení k vedlejšímu stolu.“

„Nebyla si ráda?“

„Tvrdil, že ti eminentně záleží na tom, abych si to přečetla…. Jo byla, já ho strašně ráda potkávám.“

„On mi z Brna hodně chybí.“

„Já vím, čtu tvůj blog.“ Myslela tady ten. A tím se kruh uzavírá. Nebo se to tak nějak všechnu sukuje.

Ještě ta SMS básnička. Mimochodem svatá Blanka (1188–1252, Španělsko, Francie) pomáhala chudým, podporovala kostely, kláštery, starala se o kvalitu univerzit a duchovenstva, ale tunely samozřejmě nestavěla. Ale trochu tunel a la Blanka tu je: nebyla nikdy svatořečena.

Tunel svaté Blanky

Změna organizace dopravy kvůli tunelu svaté Blanky Sbírám ukázněně po psovi hovna i jeho chcanky

Jedu kam ukazuje šipka Zbrojovka ztrácí body My jsme všude doma štamgasti bez hospody

Všechno je fajn a bude mám na to vizualizace Vopíchal bych i schody k tobě Jsem plátce daně z masturbace

5. 4. 2013

Pátého dubna. 5. dubna před rokem jsem podle fotografie zahájil obytňákovou sezonu. Tedy vyjel se svým postarším obytným vozem ven. Je to zahájení čistě formální, protože občas vyrazím i v zimě, mám zimní gumy i topení. Na fotografiích na rozdíl od těch z letošních Velikonoc není sníh. Ale za pár dní také napadl. 5. dubna 2011 jsem řešil úplně nesmyslnou věc: „Facebook o mně říká, že se mi líbí věci, které se mi líbí, ale nedal jsem u nich „Líbí se mi“. Asi pracuje s podvědomím.“ 5. dubna 2010 nic. Ale den před tím jsem potkal v lese skupinu starých trampů a řekl jim: „Ahoj.“ Odpověděli: „Dobrý den.“ Napsal jsem: „Nevadí.“ Zase bude líp. 6. dubna 2010 jsem řešil, zda fandit při nějakém – asi významném – utkání Barceloně, nebo Arsenalu. Myslím, že jsem nedokázal z tohoto výběru fandit ani jedněm. 5 dubna 2009 jarní lyžování v Deštné. 5. dubna 2008 jsem neměl Facebook ani obytné auto. Nevím kde hledat, co jsem měl.

Je hokej. Před rokem jsem se nervoval při cestě hokejové Komety vyřazovací soutěží až k prohře ve finále. Před chvílí vyřadil Zlín Třinec a utká se s Plzní v letošním finále. Hlavně, že vypadla Slavie. Nemám ji rád kvůli trenérovi Růžičkovi, tomu jak jí a hlavně jemu straní pražští sporťáci. A také kvůli fanouškům, kteří mají humor na úrovni prvního stupně církevní školy. Na Velikonoce na plzeňského brankáře Mazance vytáhli transparent s nakresleným bochníkem a nápisem: Mazanec je třeba rozkrájet. Komentátoři ČT to chválili jako vtipné, já se styděl za ně i za ně. To ať raději na tribunách tečou emoce a hoří pochodně.

http://www.youtube.com/watch?…

Zrzka v kabrioletu. Máme traktory a ne, že ne (Kabát).

Rada vzájemné básnické pomoci. Básník, performer, spisovatel, legenda, undergroundová legenda, stará mánička, štamgast hospůdky Sokol na Smíchově, všudybyl a mentální punker Milan Kozelka potřeboval někam zavést a hned zpátky. Tak jsem ho tam o polední pauze zavezl a zase dovezl zpět. Ani kuře nehrabe zadarmo, takže jsem za to chtěl od něj báseň. Tady je:

Až budou

Až budou zatýkat současnou vládu,

budou levičáci skákat radostí metr

do vzduchu. Až budou zatýkat příští

vládu, budou pravičáci skákat

radostí metr do vzduchu. Vzduch

za nic nemůže, ať si ti kreténi

skáčou někam jinam.

29. 3. 2013

Hotel hotelů. Bylo to dávno. Byl azylem poetického festivalu. Jeden člen Vítrholce ohodil recepci a pak usnul na přechodu před hlavním vchodem. Ještě před tím stěhoval paravany v baru, jako že to jsou naše zvony. Ráno si ode mne půjčil triko s nápisem „Skandal Vítrholc“ a další festivalový den ho s vědomím svého provinění nosil. Jiný básník po příchodu na pokoj vyhodil z okna x-tého patra šufle s výkřikem: „Jsme punkáči.“ Jiný člen Vítrholce na pokoji v tomto hotelu složil romantickou píseň o motýlovi. Na pokojích jsou výhradně obrazy s motýly. Před tím jsem dal slovenským hiphoperům vlajku Evropské unie, kde byly místo hvězdiček žluté listy marihuany. Problém byl, že ta vlajka nebyla moje. Byla Leona. Tady kvetla a kvete stále poezie. Po poezii bez hranic už ani stopa, jen nová blankytně modrá fasáda. Přesto jsem tam ty staré časy cítil. Teď jsem tam spal, v paneláku, v hotelu Flora.

Dopoledne v Olomouci

Kafe Meex tady se dají ještě dneska sehnat bony nebo štětka na pokec Prodlouží čas protáhne ocas Tady má končit flám v cizím městě s cizí holkou Tady se nedá vůbec na nic čekat Až přijde Ivan Langer vystrčím na něj holou prdel Až budu zpátky v undergroundu

Od Poznámky: Napsal mi dělník undergroundu a umělec asfaltu: Dopravní chodník města Brna. Napsal mi to cestou pěšky z Komárova do Žabovřesk. Pak napsal, že jenom p..a hledá bod G. Napsal to bez teček, tady je z toho doplňovačka. To poslal jako SMS. Naposledy poslal e-mail: Ivan Lendl -Alfons Mucha 6–2,6–3 a 7–6.

22. 3. 2013

Už ujíždí ten vlak

Už ujíždí ten vlak co veze partu dávných přátel Už ujíždí ten vlak co sedí v něm těch par skvělých holek Už ujíždí ten vlak co odváží obyčejné pěkné řeči Už ujíždí ten vlak co zdál se někdy zbytečně pomalý a nudný Už ujíždí ten vlak co bych v něm chtěl ještě někdy sedět Už ujíždí ten vlak co v něm zůstaly nesplněné naděje prolhané sliby zbytečné chyby a marné projekty

A na promrzlém prázdném peróně vlhko, tma, zima A marná touha aby alespoň někdo měl zpáteční jízdenku Nebo aby v nádražní hospodě seděla stará kurva co za rum a pivo řekne pár cynických mouder o tom jak vyjebat s krizí středního věku

15. 3. 2013

Na lince Zmije – Praha. „Odposlechnuto“ (SMS) na lince hospoda Hluchá zmije (Brno) – hlavní město (Praha). U zmije: Doufám, jezevec dnes přinese na Hrad v tom jeho košíku fanglu EU Praha: Jezevec je jezevec, král lesa je vlk (…) U zmije: V noci po zkoušce / sami sobě pro smích / Zhulený já a poblitý Dornych (…) U zmije: Záznamník / Sovětský svaz / zanechte vzkaz Praha: Černý kouř z komína / není papež, je Bůh / A ve všem konina (…) U zmije: Dnes si přiřadím fejsbúk do přátel (…) U zmije: Dominik Duka / nikoho nešuká Praha: Náměstek boží / přísahu složí

Co se děje na Vítrholci. Je to už delší dobu, co se rozpadl Vítrholc. Ale neumřel. V tuto chvíli je zalomený Almanach Vítrholc č. 9. Termín nahrávání má Vítrholc Kopřivnice, v Borkovanech už i vinný sklep je domluvený. Vize, představy a zamluvené úterky má Vítrholc Praha, v hospodě Sokol na Smíchově už jsou na něj alergičtí. Všechno může začít.

Rozpad Vítrholce

Pajnáč: Nemám šňůru Jarda: Nemám náladu Franta: Nech si ty manažerský kecy Karel: Nech si ty kunsthistorický kecy Dalibor: Kopřivnice a konec David: Jsem gay

Objímání stromů. Miloš Zeman zesměšnil objímání stromů. Také třeba projížďku na člunu. Nemůže ale zkazit chuť na chleba se sádlem. Stromy mají svoji sílu. Se stromy lze mít vztah. Strom pomůže, dodá sílu. Stromům díky. A(k)men.

Loučení

Dej si pivo a cigáro než zavřeš naposledy dveře do minulosti usteleš starou postel a zahodíš klíče který už jsou na nic

Dej si pivo a cigáro spláchni ten prach pořádně potáhni a najdi si strom kterýmu to všechno řekneš Budeš se ráda k němu vracet a mluvit o vzpomínkách Strom tě pochopí lépe než kdokoli jiný

8. 3. 2013

Na břehu řeky Sázavy. Z výletu jsme se po oba dny vraceli Posázavským pacifikem. Po trati kolem Sázavy. Měli jsme štěstí, vždycky na nás vyšel starý jednovagónový motoráček, žádné Regionovy bez poetiky. Vagónem se prodíral tlustý sympatický průvodčí, vlasy do culíku, metal v srdci. V sobotu i v neděli jsme chytili ten samý vláček s tím samým pánem a s tou samou reklamou na Playboy nad omšelými sedačkami. Princip výletu byl vždycky stejný. Zaparkovat u vlakové stanice, jít kolem řeky co to dá, zpět se vrátit vlakem. Na břehu řeky Sázavy, na parkovišti u stanice, objevili jsme neoznačenou hospodu. Šli jsme do potemnělého stavení poprosit o připojení k elektrice pro obytné auto. Byla to hospoda s dědečkem, co nosil Plzeň, babičkou, co měla nejraději písničku o tom, jak velká voda vzala chajdu dvěma kamarádům a s dvěma chlapíky, co hráli Kaťáky i Nedvěďáky. Další den jsme si prohlédli reálie a lokality související s Jaroslavem Foglarem a jeho oddílem „pražskou Dvojkou“: Rodrigova skála, Sluneční údolí, Jestřábův pomník v něm. Uvědomil jsem si, že jsem byl a stále jsem vopečbuřt:

Vopečbuřt

Byl jsem vopečbuřt každý pátek s baťohem na nádraží dával městu sbohem

S jezevčíkem co už je mrtvej chodil jsem po lese

Byl to ten věk kdy člověk hledá lásku

Bylo nás víc takových vopečbuřtů

Báseň, kterou psal sám les. Šustot větví ve větru, mechový polštář, pohled přes obrysy sosny na modrou oblohu, tajemné zvuky v hlubokém nočním lese, sova, která proletí těsně nad hlavou, vytí vlků. Ne. Báseň, kterou psal sám les vypadá takto:

Dneska střídá Zeman Klause. Mezi nejhorší básně, které jsem kdy napsal, patří i jedna či dvě, co se otřely o Klause. O Zemanovi jsem nikdy žádnou básničku nenapsal, to jsem si jistý. Jednu jsem napsal ovšem o tlačence. Ani ta nestojí za to ji tady otisknout. Při prohrabávání se svým poetickým archívem jsem k dnešnímu slavnostnímu dni na Pražském hradě vybral tento starý text. Místo za Jirku Bartošku si dosaďte třeba Tlačenku.

Je třeba je zabíjet

Nelíbili se mi v průvodech a nelíbí se mi ani na kurtech Nelíbí se mi jejich filmový festivaly a nenávidím jejich fotbalový kluby Seru jim na jejich zlatý slavíky a seru jim na jejich politiky Jsem proti elitě pražských debilů podnikajících mediální výpady do našich domovů

Je třeba zamezit aby se z nevinných spoluobčanů stávali členové jejich fanklubů

Je třeba začít u sebe A bránit se!

Udělej to co nejdřív!!! Uchop dálkový ovladač a zabij Jirku Bartošku

Ábelka a Kozelka. Byl jsem na čtení poezie. Milan Kozelka četl svoje básně, nejvíce se mi líbila ta o houbařích a lízání se slovenskou vlajkou. Mirka Ábelová četla svoje básně slovensky. Všichni jí rozuměli, nejvíce básním o lásce. Slovenky umí mluvit o lásce a milování velice hezky. Nejpovolanější jsou k tomu samozřejmě slovenské básnířky. Ty čtou básně, až se chlap celý chvěje a zrychleně dýchá. Mirka nešetří výrazy, které dokážou vypuštěny z úst ženy zamotat mozek i koule. Čtení bylo v Praze a neplatilo se vstupné.

http://m.stream.cz/?…

1. 3. 2013

Smrt komunismu. Poznámka vyvěsil na fotbalovém stadioně při utkání Zbrojovky s Plzní 25. prohraného vítězného února transparent s nápisem „Smrt komunismu“. Už ho občas rozvinul na fotbale dřív, dokonce mu to i bafuňáři z klubu zakazovali, že prý politika na kopanou nepatří. Vyvěsil ho v době, kdy si Grebeníček vyplachuje pusu odkazem Jana Palacha a mladí levicoví mudrlanti špekulují, zda to média překroutila, aby se mohla vozit po levicovém politikovi. Drzost starých bolševiků nezná mezí ani vkusu a hloupost těch druhých se ukáže, až bude zase pozdě. Přikládám foto, autor Jiří Salik Sláma, Mafra.

Dovolená na Poznámku. Poznámka přijel k nám do Prahy. Ve čtvrtek večer, až do soboty. Vzal jsem si v pátek dovolenou. Manželka se divila i smála zároveň: „Ty sis vzal dovolenou na Poznámku!?“ Na co jinýho si taky brát dovolenou, že. Zasedli jsme do hospody a kecali a lili. Hodně jsme se nasmáli, když jsme si vzpomněli na předsedu družstva Věříme Zbrojovce, jak říkal na schůzi několikrát za sebou: „A pak jsem zjistil, že hraju v jiným filmu, než jsem si myslel, že hraju.“ V sobotu večer už jsme s Poznámkou také hráli v jiném filmu. Krásně sněžilo. Přikládám foto.

Kamenka. Když jsem v Brně, většinou spím v Kamenné kolonii. Když jsme zde dříve zkoušeli a pili pivo s Vítrholcem, tak jsme se o Kamence nevyjadřovali jenom pozitivně, smáli jsme se například často znějící větě místních postaviček při odchodu z hospody. Ve stavu, kdy už nelze skoro nic dělat, místní borci říkávali: „Musím už jít, ještě mám nějakou práci.“ Teď, když je mi Brno vzácné, jsem rád, že i sem můžu občas zajít. Jardovi donesu víno, které hned i vypiju. A Jarda mi ještě k tomu udělá jednohubky z petržele a pórku. Tehdy jsem napsal o Kamenné kolonii tohle, teď když tam něco napíši, je to tak sladkobolné, že to nelze ani v tomto intimním deníčku zveřejnit. A není to sprosté, je to z archívu:

Kamenná kolonie

Cestou do Kamenky autem František říkal že v Kamenné kolonii proběhla sexuální genocida

Sexuální genocida: Noc dlouhých čuráků a křišťálových kund

22. 2. 2013

Tentokrát to pojmeme částečně jako servisní rubriku. Začínáme na D1. Většina motoristů tuto dálnici nenávidí. Podotýkám, že pravá D1 je jenom to mezi Brnem a Prahou, zbytek jsou nějaké nástavce a administrativní dolepky, ale ta ostrá déjednička je, jak jsem uvedl. K tomu pak maximálně tak ještě ten kousek od Brna k Vyškovu. Mám tu dálnici rád. Asi to bude syndrom týraného řidiče. Stejně jako to bývá u týraných žen, vytvořila se mi nejspíše na mém trýzniteli závislost. Toto jsou má oblíbená místa na trase Praha – Brno – Praha.

  • První zastávka, co stojí za řeč, je benzínka Agip na 32km. Asi nejdražší nafta a benzín na trase, ale dobré kafe jako všude u Agipu se před cestou hodí. Malý pultík s hotovkami a čerstvými bagetami je také fajn. Kuřákům je k dispozici i kvůli vajglům smradlavá zahrádka hned u východu z bistra.
  • Na 55km je Benzina, kterou lze v zatáčce lehce přejet. Je tu hodně místa k parkování, kafe v pohodě, často mívají nějakou akci pro ty, co tankují. Mají tu vcelku dobrou klobásu.
  • Jedeme dál. Občas zastavuji před Jihlavou na ÖMV na 92km. Mají tu jediný bankomat na cestě z Prahy do Brna a slušnou samoobslužnou restauraci. Občas si tu jen tak sednu za výlohu ke kafi a držkovce a čumím ven na lidi, co přijíždějí a odjíždějí. Je to takové rozcestí před případným rozhodnutím, zda raději do Jihlavy, nebo Brna. Brno vítězí mnohem více, tak jako ve fotbale a hokeji.
  • 112km. Tady sjíždím nejčastěji, je to sjezd na Jihlavu a Havlíčkův Brod. Kousek směrem na Havlbrod je benzínka Agip u motorestu Tři věžičky. Nejlevnější benzín a nafta na trase. Sjet se vyplatí a ví to se mnou další cesťáci, tiráci, autobusáci a náklaďáci. Před nedávnem tu byl litr za 35,90, zatímco u Agipu na 32km ceny přesáhly čtyřicet korun. Ale žádné drsné návaly tu nejsou. Ano, holky mají záchod na klíček a sortiment na benzínce není největší, ale sleva není nikdy zadarmo. Pozor na odjezdovou trasu na dálnici, je třeba benzínkou projet zpět. Na nejvíce se nabízejícím výjezdu lze odbočit jenom na HBrod.
  • A jsme zpět na D1 směrem na Brno. Na 144km za mostem nad Velkým Meziříčím je Lukoil. U Lukoilu nikdy netankuji. Jednou jsem si tam koupil pivo na chalupu.
  • Na 167km jsou Benziny u Devíti křížů. Servis v pohodě, dokonce je na nich – ještě lze říci z hlediska věčnosti dálničního betonu, že nově – KFC. Ale kdo by zastavoval, když nemusí a Brno je tak blízko.
  • Jsme v Brně. Kdo by to hned otočil zpět do Prahy, byl by blázen, ale my to teoreticky uděláme.
  • Vyrážíme do Prahy. 146km – Mekáč před mostem. Vajíčka z nadnárodního řetězce přijdou po ránu vhod, hlavně po noci zakončené v Leči. Tím samozřejmě nikoho nenabádám k řízení se zbytkovým alkoholem. Varování pro spotřebitele: Nesedejte za volant před tím, než si dýchnete do osobního alkoholtestru, který vám jasně ukáže, že splňujete všechny zákonné podmínky pro řízení motorového vozidla.
  • Na 122km je odpočívadlo s malým stánkem. Zajímavé je organizací dopravy a točnou v lese.
  • Na 112km je opět možno sjet a natankovat u Tří věžiček. Zpravidla tam mají i levnější pohonné hmoty než třeba i u mé další oblíbené „sjížděcí“ pumpy pod dálnicí u Velké Bíteše.
  • Je tu 84km a vyhlášený motorest Melikana. Býval zde bankomat. Naposledy, co jsem tam byl, tak zmizel (ještě před tím, než jsem přijel). A nevím, zda ho vrátili. Dávám si zde výborné polívky a salát. Je jich tu ohromný výběr a tato kombinace není ani nijak moc drahá. Mají zde i ohradu s kozami, takže vlastně nejlepší zoo na D1.
  • Blížíme se ku Praze. Zde je na pumpách na 52km či 30km vhodné si odskočit, zácpy před Prahou jsou nevyzpytatelné.
  • Na 43km je slavný motorest U Rybiček. Nikdy jsem tam nebyl, je to tak blízko cíli a před úsekem, kde bývají nejčastěji zácpy, že když to jde, tak jedu, abych to měl za sebou. A když to je zacpané, tak chci z té šlamastiky co nejdříve pryč.

A jsme v Praze. Děkuji za pozornost a přeji šťastnou cestu. Jak vidíte, i na D1 se to dá vydržet.

Hospody v Bubenči. Bydlím v Praze v Bubenči už přes rok a půl. V okolí jednoho kilometru od mého bydliště je tolik hospod, že je nikdy nestihnu obejít a ani nechci. Zajímavé je to s pivem. Všude samá Plzeň, což je sice fajn, ale pořád dokola docela nuda. Až taková, že když jsem měl chuť na něco jiného, tak jsem chodil do Potrefené Husy na jejich kvasnicový Staropramen. Ale důkladným průzkumem jsem zjistil, že Na Slamníku mají kromě Staropramenu a Plzně také Únětické pivo. Hutné, výtečné, hodně podobné třeba Poličce. A úplný poklad je Krkonošská hospoda u Hradčanské, tady mají výtečný Hendrych, Krakonoše, Rampušáka a další piva výhradně z oblasti Krkonoš. Sem mířím nejčastěji. Pořád se tu u baru podepisují nějaké petice. Zatím jsem žádnou nepodepsal, ještě je mi vcelku jedno, co se staví v proluce na Kulaťáku. Ale samolepku knížete jsem si tu samozřejmě před nedávnem vzal. Tady se pije nejenom dobře, ale i občansky angažovaně.

Stadiony v okolí bydliště. Můj devítiletý syn Honza si prohlížel mapu, kde že to teď bydlíme. „Toto je ten stadion u školy,“ řekl správně. „Ano, Letná, tam hraje Sparta,“ já na to. „Tam někdy půjdeme?“ „Ne!“ vylétlo ze mne s hrůzou, že by z mého syna vyrostl sparťan. To bych si po zbytek života to přestěhování z Brna vyčítal. Pak jsem se zamyslel a dodal: „Půjdeme tam jedině, když tam bude hrát Zbrojovka nebo Rolling Stones.“ Už jsme tam byli, na reprezentaci s Bulharskem. Honzu to moc nebavilo, byla mu zima, ale měl radost, že jsem mu koupil reprešálu. „A tento stadion je co?“ ukázal na mapě na Julisku. „Tam hraje Dukla,“ říkám. „A tam někdy půjdeme?“ „Až bude hezky, teplo a nebudeme mít co dělat, tak na pivo a párek bychom mohli.“ A nebo taky na Zbrojovku. Když jsme byli na Proseku na Střížkově na falešné Bohemce, tak se vcelku bavil. Ale až na konci, kdy padl jediný gól, dalo ho Brno a okolo nás to začalo chvilku bláznit. „Dneska je zase nějaký fotbal, všichni se o tom ve třídě bavili,“ řekl od té doby několikrát. Ve třídě všichni fandí Spartě. „Kromě mě,“ neopomněl (zatím) dodat. Jestli existuje fotbalový bůh, tak ho prosím, ať to tak i zůstane.

15. 2. 2013

Den, kdy jsme ztratili koule. Jsou písně, které vás nějak ovlivní. Nebo vám pomohou. Mně pomáhá píseň od skupiny Vanessa s názvem Den, kdy jsme ztratili koule. Hudba svižná, sdělení důrazné, atmosféra, že byste to určitě nepustili ke svíčkám a romantické večeři, ale o to větší je naléhavost. Ideální do auta na cestu z práce. (Najdete ji třeba zde http://www.youtube.com/watch?….) Text vypočítává situace odpovídající tomu, co lze označit výrazem, že jsme ztratili koule. Vybral jsem ty klíčové:

  • Den, kdy sis vzpomněl, že bylo líp…
  • Den, kdy už na ničem nezáleží…
  • Den, kdy jsi zjistil, že nepatříš do týhle doby…
  • Den, kdy víš, že to už nějak není ono…
  • Den, kdy sis řek, že nová hudba už stoji za hovno…
  • Den, kdy jsi ztratil ideály…
  • Den, kdy jsi zjistil, že máš spíš kamarádky…

To všechno jsou ty dny, chvíle, kdy „jsme ztratili koule“. A proč se to stane? Na to má zpěvák Vanessy Samir Hauser odpověď v závěru písně: “Tvý srdce je líná děvka.“ Tak bacha na to.

Léta prázdnin. Prázdniny jsou v životě zaměstnaného otce rodiny, která odjede na prázdniny, zvláštním obdobím. On zůstane na místě, zatímco se manželka, děti, švagrová, její děti, tchýně apod. dají do pohybu. Když nejsou prázdniny, bývá to obráceně. Zůstane na místě, přesto se mu život někam pohne. Jde stihnout mnoho. Za týden jarních prázdnin se z vás klidně stane štamgast v lokále, kde jste do té doby nikdy nebyli. Pamatuji si, že jsem kdysi takto „prožil“ dva měsíce prázdnin v brněnském baru Dessert. To ještě patřil Michalu Estradovi, který se tehdy jmenoval Čuřík. Nebo jednou jsme skončili po nějakém korporátním zasedání v pražském lokále Kozička. Jeden firemní hlavoun vedle druhého včetně toho nejvyššího. Když se na jednoho pana ředitele obrátil číšník se slovy: „Jako obvykle?“, dotyčný zrudl. Pak se vymlouval, že jsou prázdniny, jinak prý nemá čas sem chodit. Prázdniny jsou fajn, ale nesmí je člověk protáhnout i do dalších týdnů a měsíců. Není nic horšího, než se probrat z dlouhé jízdy a zjistit, že vašemu synovi už je dvanáct. Vlastně je. Ještě horší je se neprobrat vůbec.

Známka kamarádství. Vybavuje se mi historka z pozdně noční Poslední leče. Asi je to zbytečné říkat, ale Leč je hospoda v Brně, kde se všechny proudy města slijí do jednoho a vznikne z toho nad ránem alkoholická mlha. Stál jsem tam u baru se dvěma brněnskými vydavateli. Ten, na jehož stránkách teď jsme, tam zrovna nebyl, ale určitě by souhlasil a dělal to stejné. Stáli jsme u baru, lili do sebe rumy a najednou zazněl přípitek – přísaha, na kterou nikdy nezapomenu: „Kluci přísahejme, že si půjdeme na pohřeb!“ Na to jsme se objali, napili a zase objali. Pak ještě několikrát. Nikdo to nechceme, nikdo už vůbec nechceme, abychom tam hráli hlavní roli, ale přijdeme. To je známka kamarádství. Další známka kamarádství, nikoli punku, jsou příběhy bez pointy. Vykládat nějaké společnosti příhodu bez pointy je víceméně faux-pas. Kamarádům takové historky vyprávět můžete, oni to pochopí. Mě by mrzelo, kdybych přišel o spoustu příběhů či postřehů svých kamarádů jenom proto, že neměly pointu. Teď budeme všichni tak trochu kamarádi a já skončím.

8. 2. 2013

(Ne)umřel Donutil. Je minulý pátek 18:02. Mám službu, což znamená odpovědnost za titulní stranu MF DNES a celé noviny. Do první uzávěrky novin je něco málo přes dvě hodiny a na facebooku zaznamenávám výkřik, že umřel Miroslav Donutil. Že tedy to je asi pravda, přejelo ho auto před divadlem. Následně nacházím facebookovou stránku RIP Miroslav Donutil, která má osm „fanoušků“. Kolegyně z kulturní rubriky volá do agentury, která slavného herce zastupuje. Mají obsazeno. Tep se zvyšuje, taková věc znamená úplné přelomení mnoha stran už skoro dokončovaných novin. Je upozorněn i iDNES.cz. Kolegyně volá rovnou manželce Miroslava Donutila, zda je s „Mirkem vše v pořádku“. Dozvídá se, že ano, sedí naproti a pijí spolu víno. Na zmíněnou stránku píši, že „zdravím z redakce MF DNES, Miroslav Donutil je v pořádku a pije s manželkou víno“. Za deset minut se podívám na RIP Miroslav Donutil znovu a moje upozornění je již smazáno. Zato přibyla fotka s hořícími svíčkami i plyšáky, které prý už nosí lidé na místo tragédie. V pondělí už je smazána celá stránka. Při jejím hledání objevuji facebookovou stránku Jiřina Bohdalová RIP.

To sou furt nějaký děcka. Kolegovi se narodila dcera. Zapili jsme to v pátek v Praze. Pěkný večírek, na kterém jsem si všiml – jen tak na okraj a mezi řádky – že lidem chybí něha. Opijí se a tulí. Kamarádovi v Brně se narodila taky dcera. Na okraj a mezi řádky, spíše v rohu pod stolem, se v sobotu mezi exkluzivními rumy a moravským vínem válel chuchvalec dusna z prezidentské volby. Tatínek volil Zemana a prý i maminka. Tatínek nepřekvapil, maminka ano, ale co chcete po ženě těsně před porodem? Aby sváděla politické bitvy… S tatínkem a ještě dvěma kamarády jsme založili před nedávnem takovou specifickou trampskou osadu. Tatínkovi jsem v neděli nad ránem přerušil členství a vzal za něj náhradníka. Ztuhl mu úsměv a byl smutný, když jsem mu to oznamoval. Už samozřejmě připravujeme udobřovací čundr, který dá naši rozdělenou společnost dohromady. Budeme stavět na tradičních hodnotách, jako je: pánská jízda (s cizíma babama), pivo, víno a láska k přírodě. V sobotu před oslavou mi píše bývalá kolegyně: „Pojď na pivo.“ Já: „Nemůžu, jsem v Brně a jdu slavit narození D…..ny dcery.“ Ona: „To sou furt nějaký děcka“. Já: „Všichni jen š…..í a práce stojí.“ Ona: „Tím se leccos vysvětluje.“

Věřím Poznámkovi. Ve čtvrtek večer jsme měli schůzi našeho družstva Věříme Zbrojovce. Družstvo jsme založili, abychom zachránili náš oblíbený fotbalový klub, když vypadal, že potřebuje zachránit. Každý jsme dali tři litry, sešlo se nás pár desítek. Naštěstí se klub zachránil sám, vybraný obnos by nestačil ani na všechny potřebné kopačky. Tady na tomto místě nikdo nečeká, že budou splněny jakékoli zpravodajské povinnosti, takže nepíšu, co se včera dohodlo. Na schůzi jsem do hospody U Dána dorazil až z Prahy. A rád. Ne kvůli Zbrojovce. Kvůli Poznámkovi. Kamarádovi, kterého jsem si nemohl přestěhovat sebou do Prahy. Když se nemůžeme potkávat pravidelně U zmije, tak mi alespoň posílá smsky. Někdy k politické situaci, jindy o tom, jaké se mu líbí holky a jaké má rád u holek detaily. V klíčovém bodě se rozcházíme. Ale oba Věříme Zbrojovce. Ať má jakýkoli klín.

katalog ... Archiv Zápisníku