Dora Kaprálová

narodila se 25. 5. 1975 v Brně | od roku 2007 žije s rodinou v Berlíně | je dokumentaristka, kritička, píše texty všeho druhu, hlavně ty na objednávku | snaží se psát o knihách víceméně pravidelně do MFD, LN, i jinam | v současnosti má roztočené dva filmové a jeden rozhlasový dokument

28. 5. 2013

Neděle (a celý ten život nedělní): Zítřejší natáčení s berlínskou nakladatelkou a básnířkou Danielou Seel v Charlottenbourgu. Nezapomenout přístroje, baterky a sluneční brýle pro případ studu. Nezapomenout dětskou filmovou klapku z knihy „Příručka malého filmaře.“ Nezapomenout německy. Nezapomenout na E. školu v přírodě, nezapomenout napsat jí seznam, podle kterého si koncem týdne sama sbalí zavazadýlko v obci Petzow, aniž by něco zapomněla. Nezapomenout jít dnes krátce po půlnoci spát. Nezapomenout vzít E. zítra ráno ke školnímu autobusu, obejmout, zamávat, běžet domů pro F., odvést ji do školky a rozjet se do Charlottenbourgu. Nezapomenout!

Nezapomenout na včerejší osmikilometrovou kolojízdu temným lesem s dětmi, na lesní kukačku nezapomenout, na starou krásnou ženu jménem Winkler, která nám v prudkém lijáku ukázala cestu na brodowinský statek, kde jsme přespaly, zatímco páv brázdil dvůr usedlosti. Nezapomenout na půlnoční narozeninové šampaňské a poťouchlé řeči s holkama (naše děti už dávno spaly); o lásce třeba. Hlavně na ty o lásce nezapom.! Na tento život nezapom., na všechny, které miluji nezapom., na tento zápisník nezapom., na život zápisníkový, který končí a je mu to najednou skoro líto. Tolik by toho ještě chtěl, ale už nemůže, už koktá, už nebude – jde se spát!!! Tak ahoj, deníčku. Později. A děkuju Ti.

21. 5. 2013

V Treptow parku předjíždí stará Číňanka na kole pomalu plující červený parník. Na řidítkách má připevněný prazvláštní systém pěti zpětných zrcátek, ve kterých spatřím (popíjejíc kávu v kiosku vedle cyklostezky) samu sebe směšně zvětšenou. Postupně však z obrazu rafinovaných zrcátek čínské stařenky mizím; žena se nahlas uchechtne a já v údivu vybryndám laciné espresso v papírku na světle zelené šaty. Červený parník zahouká a nerušeně pluje dál.

V Treptow parku a jeho malé botanické zahradě kvetou tento týden žluté, oranžové a taky růžové rododendrony a bláznivě krásné keře sytě růžových azalek Sidonie Nádherné. Ropuchy kvákají v tůňce zahrady tak roztouženě, že nelze na dece předčítat nahlas Brikciusovu povídku (u které se člověk beztak trochu nepřítomně, rokokově nudí).

V Treptow parku a jeho malé botanické zahradě honí v ten samý okamžik malá F. a její stejně stará přítelkyně A. borovicové šišky, soustředěně a mánicky. Šiško, máme tě, volají a smíchy prohýbají svá čtyřletá tělíčka v letních šatech. Pak chtějí chytat červené rybky v tůňce, pak ropuchy a nakonec jedno z děvčátek uklouzne na mokřině a spadne do bahna. Je celé černé, rybničně smradlavé, směje se napůl vyděšeně. I my z deky se tomu lehounce zasmějeme. A může za to k posrání krásné májové počasí, kterému do mraků napíšeme prsty: to nic, výchovo, my na tebe nezapomínáme, my na tebe myslíme, ahoj disciplíno; tak ahoj, později.

O pár stovek kilometrů jihovýchodně od města B. se v ten samý čas děje strašná věc: český prezident Miloš Zeman odmítá dát profesuru M.C.Putnovi, protože M.C. Putna není pro žoviálně šovinistického M.Z. alkoholikem, nýbrž homosexuálem, a to je tedy v prezidentových skelných očích nejspíš hřích. Zeman – mužčina strejdovitá, kvůli níž už roky nedokážu obejmout jediný strom, neboť jakýkoliv intimnější pohyb směrem ke kmenu mi předem znechutí vnucující se představa této mužčiny ve vzájemném vztahu s něčím tak posvátným, jako je strom. (Ale to jen na okraj).

Z té kauzy se rozhodně nedá dělat legrace, vždyť z toho mrazí. A přesto mně to nedá, abych si nepřipomněla nevinnou vzpomínku: M.C. Putna spal koncem minulého století po jedné červnové Lodi Literátů organizované byvším nakladatelstvím Petrov v bytě na Údolní, dokonce v mé dívčí posteli, protože takto to můj tatínek asi domluvil. Já jsem tu noc trávila v ulici Spolková, na pavlači u svého chlapce, později muže… M.C.Putnovi zrovna vyšla kniha Rusko mimo Rusko a pak ten román, který mě něčím trhal za srdce… Na Lodi se tento už tehdy výrazný rusista opil, myslím, že i zpíval, každopádně se tu noc pozvracel do mé postele, říkala to druhý den nevěřícně maminka, která zrovna četla Rusko mimo Rusko, stejně jako já. Incident jsem Putnovi vmžiku odpustila. Nicméně jsem mu jako vzorná studentka JAMU napsala pozvánku na seminář, která začínala oslovením „Vážený poblijone, milý pane M.C.Putno“. M.C.Putna mé pozvání na JAMU nikdy nepřijal, dosud mi neodpověděl, myslím, že se vlastně neznáme, na odpověď dávno nečekám. A přesto a samozřejmě. Ať žije profesor Putna!

14. 5. 2013

Pondělí: Prudká májová viróza. V sobotní horečce mi leží pod polštářem sešit, vlastně omylem. Po půlnoci krátké probuzení žízní. Sahám po sklence vody, ale beru do ruky automaticky sešit a tužku, něco si zapíšu a když je to tedy Zápisník, tak proč to sem dnes s jistými rozpaky (a výmluvou z horečnatého stavu) nevrznout:

„Sen o P. Š.. Žertuju, že mě snad po letech už ani nepozná. On si mě zmateně prohlíží a pak chladnokrevně odpoví: promiňte, opravdu nevím kdo jste. Kdo jste?“

Včera to bylo o fous lepší, (s krátkou prudkou chorobou), ale ne o moc, takže kulturním vrcholem dne bylo sledování dokumentů o zpěvačce Janě Kratochvílové, k čemuž mě vyprovokoval video-rozhovor se zpěvačkou kolující na FB. Její genialita i prokletí tkví v tom, že člověk nikdy neví, nakolik je tato žena s výjimečným hlasem šiblá, a nakolik jen rozpustilá. Do kamery tancovala jako tříletý elf se síťkou přes tvář. Každopádně její energie je nakažlivá; pochází z rodu hyperaktivních histrionů, vždy něčím božských, vždy čímsi děsivých.

Jsou to právě dva roky, co jsem byla majitelem těchto webových stránek Martinem R. požádána, zda bych autorovi J.A.P. nepomohla s editací právě dopsané knihy Bratři Bigglesové na dvojskiffu. Ta kniha doposud nevyšla. A je to škoda, veliká škoda! Napsala jsem pisateli rukopisu J.A.P. o jeho vzácné knize uctivý, analyticko-jeblý dopis; a protože čtení rukopisu a následné psaní mi tenkrát přinášelo podobně krajní stavy, jaké zažívá Jana Kratochvílová hovoří-li o vesmíru, pár vět z toho psaní zde odcituji. Jen tak. Abych znovu přivolala vznik knihy, od jejíhož vydání J.A.P. nepochopitelně (ze studu snad?) odstoupil a já si pořád myslím, že neměl, že je to když ne hřích, pak prostě nesmysl, protože vesmír takovou knihu netrpělivě očekává, i Venuše, i Mars i Neptun.

(konec dopisu): … Milý J.A.P…Psal jste na straně. deset: „Každá těžkopádnost je hloupá. Nesmíš se toho dozvědět příliš“. Na tu větu jsem myslela, když z hlavy detektiva Chlebodára odešel svobodný vrah. Je to komický a přitom docela pochopitelný obraz, v děsivé logice, s jakou jdou nebohá zvířátka vstříc mrtvým zítřkům. Zatoužila jsem ale přece jen vědět, zda Chlebodár ví o existenci starce režiséra, zajímalo mě, jak asi dopadla z úřadu vyhozená Kronikářka i kam dojela kárka. Mrtvá a cukrová vata mě nezajímaly vůbec…Zvířata jsou mrtvá, ale Kápo? Snad tedy ne propojit jednotlivé děje nějak inženýrsky, ale přece jen se vrátit k „podezřelým“ motivům, a pokud ne, pak konec románu; románu, který začíná nehybností a pokračuje přece jen prudce rotujícím pohybem, pak ten konec ještě nějak více rozhoupat, rozpumpovat. Nebát se nějaké závěrečné nestydatosti, lunaparku světel. Nebo jinak, pane Pitíne. Odhodit celou tu cudnost a stud a jemnost při zkoumání řeči, rozbít a popřít tu nit biedermayerovských slovních pavučin, do nichž se halí temnota Evropy, Vámi skoro odhalená. Ale i kdyby ta kniha vyšla zrovna tak, jak je napsaná, vracela bych se k ní s radostí. Kroužíte pořád dokola kolem jednoho skoro směšného slova, kolem nějaké podstatné, snad dokonce sakrální věty, na kterou ovšem ne a ne přijít. V tom značení terénu se skrývá poezie, spíše hravě rafinovaná než intelektuální, poezie psíka značícího patníky. A tím jste Vy, pane P., tím psíkem. Olověně zkoumáte jazyk, do toho melete jako smyslu zbavený příběh milostně detektivní i temný příběh bajky. Propojení je to nezvyklé, a – jak už vím – i nutné.

Pak jsme si začali s autorem rukopisu psát neobyčejně uctivé, uctivé, obyčejně uctivé, méně uctivé, až nakonec neobyčejně neuctivé dopisy. Největší chybou je, když si dva lidé přestanou vykat. To je pak veškerá uctivost v háji. Přála bych si tu uctivost – aspoň v horečnatých stavech – občas znovu vyvolat. Klidně jen na pět minut. To by mohlo stačit.

7. 5. 2013

Pondělí 6.5. Tušila jsem, že se v zápisníku zadrhnu u záznamu z třináctého týdne. A ten právě začíná. Může za to třináctka, ale taky májově vlídné počasí, které nás dnes vehnalo v chřtán pondělního mocného kolovýletu k jezeru Mügellsee, kolem něhož jsme bloudily s kolem, já a čerstvě čtyřletá F. na sedačce, všemožně jsme se motaly podél jezera jako veverky v kruhu, písčitými stezkami, za ranního kvákání žab a zpěvu ptáků, beze spěchu vlastně, popleteně; objet jezero s kanály přece nemůže být taková svízel a s mapou jezdí jen měkouši. Dvakrát jsme na mýtině slezly z kola a rozbalily si svačinu (chleba, jahody, sušenky a čokoláda), jedenkrát nás přitom vylekal postarší pár cyklistů; hlavně cyklista, co vypadal jako ryšavý vošpán a nehezk a jak se nám s inspektorkou F. zazdálo v tu chvíli – trochu i podezřele. Předjeli nás, žádný výstřel se neozval, ni výkřiku nebylo slyšet; a tak jsme jely zvesela dál, bez záznamu v notýsku, zpívajíce si národní písně. Minuly jsme lesní křižovatku, na níž Theodor Fontane vymýšlel roku 1887 pokračování románu Irrungen Wirrungen (Toužení soužení) a nakonec jsme, u dlouhého rákosí orobince úzkolistého, potkaly na lesní pěšině v již malátné únavě skupinku šesti sběračů odpadků. Možná milovníci přírody, dost možná však klienti z chráněné dílny; jejich sběračské hole s bodátky na odpadky vypadaly každopádně švihácky, lázeňsky, a i jejich klidné tempo ve slunečném dopoledni bylo takové. Haló, hulákaly jsme výletnicky a F. divoce mávala rukama, až se kolo nebezpečně kymácelo ze strany na stranu; pusu od jahod. Přední pneumatikou kola jsme směle vjížděly na černé mravence v písčité půdě, půlily je vejpůl a bylo nám to jedno. Tolik jsme byly bezstarostně výletnické! A pak jsme slavnostně zbloudily… U močálů, těsně před výběžkem poloostrova Mügellhort, do nás vrazil cyklista v neoprénu, sportovec s kompasem a GPS. A celý zpocený hned zvostra, že hledá můstek přes kanál, který by ho vysvobodil z bludiště močálů, už přes hodinu že ho hledá. Slunce v tu chvílí pražilo. Nevíme vo něm náhodou něco, vo tom mostku, nevodnesly jsme ho snad? (F. prudce sevřela baťůžek oběma rukama, ne, tam by se jí lávka nevešla, ale co kdyby ufon z horského kola s GPS nečekaně zaútočil?). Nevodnesly jsme nic, pane, odpověděla jsem. Představil se. Byl to sportovec tělem i duší, v civilu psychiatr z Kreuzbergu, obrovský mužskoun na velocipedu, svalovec. Protože jsme taky hledaly můstek, smluvili jsme se, že pojedeme v těsném závěsu za ním, neboť jeho GPS zná prý možné řešení. Ale pojedete pomalu? – ptala jsem se nedůvěřivě. Jasně, odpověděl. Vystartoval, sportovec psychiatr, a neskutečnou rychlostí mizel za první zatáčkou. Na kopci ze mě už tekly čůrky potu a hlava sportovce se netrpělivě a znuděně otočila: tempo dobré? Eeee -vzdychla jsem. V tom se na asfaltce jako v nějaké báchorce objevil další muž, tentokrát stařec s dámským kolem Gassella. Nevíte – skočil nám do řeči a přinutil nás tak zastavit – kde je tu mostek, lávka nějaká, hledám ji už hodinu. Jeďte s námi, řekli jsme jednohlasně. Ale já jedu pomalu, ulekl se stařík. To i my, řekl sportovec. A tak jsme dojeli až k hledané lesní lávce. Sportovec hlemýždím tempem, my za ním, důchodce za námi.

A tohle je na výletech vůbec to nejlepší. Všechny ty zvláštní skupinky poutníků, co se rozejdou hnedle jak je spatřen hledaný cíl. Spiklenci výletníci, spojenci krátkého osudu. Rozejdou se, aby se už nikdy v životě nesešli. Sejdou si z očí a ze všeho zůstane jen matná, kurážná a světlá skvrna v paměti, vzpomínka na den, kdy se hledala společná cesta. Stařec s dámským kolem Gassella se s námi důstojně rozloučil, popřál nám a cyklistovi pěknou cestu domů, jako bychom s cyklistou patřili k sobě. Bylo to nechtěné, nemístné a trochu i trapné. I my se s ním v rozpacích rozloučili a ponechali ho v iluzi, jaképak vysvětlování. Hned na první křižovatce lesních cest za lávkou jsme si však dali úlevné sbohem, my doprava, cyklista doleva, nebo naopak, každopádně jiným směrem, močály i jezero za sebou.

A to je třináctko všechno, protože psát o tom, jak jsme, vracejíce se z výletu, vystoupily z rozpustilosti na špatné stanici S-bahnu, jely podél zdi, na níž byla namalovaná obří žena s obnaženými ňadry, kterou snědý cyklista před námi pohladil za jízdy soustředěně chlupatou dlaní; nebo psát o tom, jak ostře voněly dnešní májový den rozkvetlé lípy, sakuri a kaštany, to se snad ani nesluší. To už je příliš, až příliš intimní.

30. 4. 2013

Pondělí: Odpoledne jedeme s F. na kole krmit do Volksparku kačeny. Stojíme v mírném dešti u secesního zábradlí jezírka. Voláme na ně, hážeme jim nadrobené rohlíky a ony nic. Jsme čím dál skleslejší. Dokonce i pekingský kačer, co vypadá, jako by byl pankáčem z porcelánu, jen líně připlave, naprázdno cvakne zobákem a zase odpluje. F. je z toho do breku. Žužlá teď sama rohlík, a jak je rozrušená, rohlík ji padá k zemi. A v tom se to stane! Najednou se na rohlík vrhá hejno drzých vrabců. V tu samou chvíli, kdy napětí v tomto koutě mikrosvěta dramaticky roste, se z jezera nečekaně vynořují tlamičky kapříků žeroucích hladově rohlíky pro kačeny… Chachá, zvoláme hlasem humanitárních pracovnic na vypaseného pekingského kačera a jeho družky, chachachachá! A pekingský pankáč (jistojistě s kreditkou v zobáku) s melancholickým výrazem zdegenerovaného Evropana mizí studem pod hladinou. Jeho družky ho potupně následují. Co z toho plyne? Že i ve světě berlínských zvířat existují země třetího světa. A že obyvatelé těchto podvodních i vzdušných krajin našimi dary nepohrdnou.

Pod stanicí U-bahnu Hallesches Tor žijí v tunelu tři polští bezdomovci: Jaša, Paša a Čert. Chodíme jim nevědoucně nad hlavami, zakopáváme o nerovnou dlažbu, nervozně hážeme špačky do kanálu. Jaša, Paša a Čert mají v tunelu barevnou televizi, kterou si v noci přivazují řetězem k nohám, vaří si v kotlíku špagety, hrají karty a dokonce nad nimi bdí právník, co bydlí v secesním domě šikmo nad tunelem. Bdí nad nimi s paragrafy, občas jim donese deky a chlast. Ti tři by neměnili na svém životě vůbec nic; ke štěstí jim chybí snad jen ženy. Aspoň tak to říkali jednomu novináři, co o nich psal. Reportáž s fotkami usměvavých vousáčů jsem si vystřihla a půjdeme je s N. brzy navštívit, s kamerou. Kdybychom se nevrátily, choďte nám nad hlavami a vězte, že země má mnoho podlaží a v každém je možné být snad i štastným.

Úterý: Nebýt dvou zmíněných vjemů, nezdál by se mi možná dnes v noci tento sen: Jdu s dětmi na výlet. Krásná krajina, vede podél cintorínu. Cintorín, pak tedy asi slovenská krajina a katolická pouť. Na polňačce v kopcích sbírají děti kamínky, ale nejsou to kamínky, jsou to zuby nebožtíků, a hele, támhle dokonce lebka. Den krásný, vše rozkvetlé. U pomníčku Panenky Marie kupuji holčičkám jako suvenýr bavlněné punčocháče, zelené a růžové, místo peněz vhodíme do kasičky slavnostně zuby nebožtíka.

Středa: A nebýt zubů nebožtíka, nezačetla bych se pravděpodobně s takovou vášní cestou pro F. první kolo do brněnské prózy P.Trtílka Poslední kniha. Při četbě této knihy nastupuji v prudkém slunci dvakrát bezmyšlenkovitě do špatného S-bahnu a dvakrát vjíždím do Berlin-Steglitz, kde si uvědomuji svůj omyl a kde to vypadá jako v Brně-Komárově, což mě nepochopitelně nasírá; ale svědčí to i o radosti, kterou mi četba přináší (však se o knize chystám psát).

Čtvrtek: Sama jsem v zimě napsala krátkou a nezáludnou Zimní knihu. Zima mi tak utekla rychleji. V Zimní knize vystupuje i dcera Pétera Esterházyho Zsoffi, dosud nespatřená sousedka z vedlejšího vchodu našeho rohového domu. Této Zsoffi jsem občas v Zimní knize zamávala do okna kuchyně, ve které ona pomalým pohybem trhala mátu, protože měla právě čerstvě narozené miminko, chlapečka. Včera jsem však E. dceru skutečně potkala. V chodbě domu. Hu! To bylo uleknutí. Podaly jsme si ruce, krátce jsme se představily. Děťátko ve skutečnosti není chlapec, ale děvčátko, aha. Utekla jsem. Co taky jiného.

Pátek (23:55) Říkal mi před minutou muž: „Proč proboha nepoužíváš google.drive, když pracuješ s někým on-line. Co sakra může být dneska lepšího? To mi řekni – “ „Láska,“ říkám mu. Odpoví didakticky: „Piča. Ti tady něco vysvětluju a ty…“ „Buď vrabcem nebo kapříkem, Jaškem, Paškem nebo Čertem“, pokračuji zádumčivě. Je hodný. Stává se jimi. Odbíjí dvanáctá. Google.drive má drajf, ale teď se blíží květen.

23. 4. 2013

Úterý: výlet do Deutsches Theater (jarní vášeň chladných vět)

Blízkost slov narcistický a nacistický vyvolá před opuštěným areálem letiště Tempelhoff na rtech cizího muže pouštějícího draka jarní úsměv. Má zelené šortky. Spatřím ho z přibržďujícího vozu S-bahnu. Mířím do Deutsches Theater.

V ten samý podvečer v oblasti spletitých uliček Mitte sahají německé ženy bezostyšně za chůze na zadky svých protějšků. (Jsem pohoršená, to se ví).

Tytéž německé ženy sahající na zadky mužů jsou jako němečtí muži kontrolující, jak se cítím v kavárně DT v družném hovoru o developerech.

Pocity v kavárně skrývám pod úpěnlivým mícháním espresso machiatto s ornamentem mléčné větvičky.

Rozpaky z větvičky barvy semene.

Jaro přece není vždycky takové!

Jakékoliv semeno chybějící v tupém, konzervativní divadle DT…

V divadle bezsemenných herců bidýlko, na němž zakřičí plešatý muž šikmo od nás nečekaně bravo!

Vyskočím úlekem a nehtem si protrhnu silonovou punčochu na levém stehně. Kapka krve je nepatrná; žádné baroko.

Další bravo vycházející z úst plešatce svíjejícího se v objetí s kávovou větvičkou. No konečně. No sláva. Nakonec se aspoň něco spojí v touze po přesahu.

A naopak: nebýt na bidýlku sedícího muže volajícího bravo, nemělo by žádnou cenu do divadla jít.

Nejkrásnější zážitek představení: Straussův valčík. Pět minut jen s hudbou a herci ve štronsu.

Herci ve štronsu; bez myšlenek na mléčné větvičky. Herci nemyslící na takové věcičky nejsou ale zároveň žádnými herci. Troubové to jsou.

Odlíčená, masitá těla herců v šortkách odjíždějí po práci na kolech domů. Kolena obnažená.

Jedou tmou a v zákoutích…Tolik hmoty, tolik hmoty!

16. 4. 2013

Pátek

Za dvě hodiny začíná v Praze pohřeb pratety Z., na který nejedu. Přesto jsem od rána spíš tam než tady. Za chvíli zavolám Berlíňanovi Wernerovi, válečnému, předmanželskému dítěti pratetina muže Ády. W. se narodil v Ženských domovech na Smíchově, v květnu 1945, jako nemluvně byl s německou maminkou odsunut, česky nemluví, svého dnes mrtvého tatínka Ádu potkal poprvé a naposledy v šestačtyřiceti letech a zbožňuje ho. Jsem si jistá, že na pohřeb své nevlastní maminky neodjel, bude v rozpacích, když mu zavolám, a já mu přesto zavolám. Nenapíšu ale, o čem jsme si povídali, o čem bychom si mohli po telefonu povídat? Bude to hovor jistě křehký, opatrný, jen zdánlivě veselý.

U snídaně malá F. vyprávěla vzrušující příběh. Končil extatickým výkřikem: „a zmrzlina se tam, v dětské kavárně, jí bílou lžičkou z plastiku.“ Mít srdce čtyřletého musí být punk s prvky barokní hudby. A to mi připomíná, že v úterý večer jsem plavala v bazénu Gorlitzer, a protože tam krátce před mým příchodem v bazénu plavalo hovno, byl velký bazén veřejnosti uzavřen, plavci zděšeně opustili areál, takže jsem plavala ve zcela prázdném dětském bazénku vlevo od místa nehody, za levno a štastně. (Jako bych byla čtyřletou).

Minule jsem psala o jednom náhodném brněnském setkání s malířem K., o společném venčení psíka Ivoše. O klice od smolaře. K. si zápisník přečetl a vytkl mi, že to já jsem byla smutná a proto ta ztížená komunikace mezi námi, nemám s ním dál už komunikovat, nestojí o mé texty, žijeme každý v jiném světě. Padla na mě deprese. Já jsem přece milý K. odezírala smutek z tvé tváře a proto ta tíha setkání, nebo ne? Odpovědět mu, že jsem byla původně veselou zní směšně, strašně směšně. A já mu tak přesto odpověděla. Jinou možností je, napadá mě dnes s odstupem, že někdy nerozumím lidem; že cítím cizí břemena, jež jsou ve skutečnosti břemeny mými. Že jsem tedy já sama (někde v hloubi duše) onou brněnskou zavalitou malířkou K., žiji v suterénním bytě, správcuji nějaké církvi a jsem ze života natolik unavenou, že to ani do slov vtisknout nedokážu; nakonec daruji náhodnému známému s vděčností mosaznou kliku, kliku od smolařky… Pokorně tento úděl a model přijímám, vždyť možné to nakonec je, obzvlášť ve městě B., tom konečném. Spatřuji samu sebe v lidech, kteří ovšem sami sebe vidí zcela jinak, vesele třeba. A pomoci si nemohu. Tak odpusť; odpusť mi K., ublížit jsem ti nechtěla.

Teď však něco skutečně k pobavení. V B. (tom konečném), mi minulý týden daroval knihkupec M. Ž. balíček starých Tvarů a A-dvojek. Jaký to dar pro emigrantku! Hltavě je v Berlíně čítávám po nocích, ze všech Tvarů mně navzdory poučnému, hlubokému eseji o poezii z pera Petra Krále nadchnul vlastně jen starý známý básník Mnoháček Zgublačenko, zejména jeho báseň Autistický vtip:

„Průvodčí vejde do vagónu a říká:

„Dobrý den, kontrola jízdenek!“

Cestující autista však slyší:

„Dobrý den, kontrola. Jí Zdenek?“

Proto průvodčímu odpoví:

„Jestli jí Zdenek, to nevím,

ale já už jsem jedl.“

A pak mě ve Tvaru potěšily všechny texty z rubriky Haló, tady čistička, co je napsal Patrik Linhart, trubadúrský cvikýř z Duchcova, co popisuje svět tak nějak zvostra, lovely, že se často tiše směji a dostanu chuť třeba i na kubánský rum.

Volala jsem Wernerovi. Slíbila jsem, že nenapíšu, o čem jsme si povídali, ale napíšu, je to totiž zcela prosté. Jeho telefon byl obsazený, a mně se ulevilo. Protože bývám občas i z podstaty malou, zavalitou malířkou z provizorního suterénního bytu. Tetička má dnes pohřeb a ano, já maluji tímto textem obraz, v němž žiji tady i tam, v Berlíně i na pražském pohřbu, dnes, kdy ve městě B. tak po vojensky prší, kapky jsou symetrické, přísné, kaluže se poslušně plní a ano, já se dokonce na ty kapky usmívám, jako bych byla mosaznou klikou.

7. 5. 2013

9. 4. 2013

Všechny děje se stávají ve městě B., ale ne v tom nekonečném, spíše v tom konečném.

V takovém městě jsem venčila Ivoše. A protože jsem byla v B., volala jsem na psíka Ivošu. Žila jsem s Ivošem dva dny; v Lužánkách a okolí jsem Ivoše chválila za hovínka, dávala mu psí bonbóny, ukázala mu sochu V. Merhauta, honili jsme společně sýkorky, občas jsem ho laškovně zatáhla za provázek, z huby mu vytahovala krvavé sáčky, milovala jsem Ivoše a on myslím miloval mě. Byla jsem vděčná jeho paničce Z., ke které cítím téměř sesterské pouto, že mi umožnila časově ohraničený, bezvýhradně milostný život s Ivošem. Druhého dne ráno jsme potkali K., malého, zavalitého malíře, potměšilého skeptika, plachého ironika. Místo ahoj nás s Ivošem přivítal slovy, že se mu o mě zdál v noci sen a že nežertuje. Nepravděpodobné, vždyť při našem posledním náhodném setkání před deseti lety stále žertoval. Ale dobrá, když nežertuje, pak ať se nad našemi dušemi vznáší mystično. K. šel s námi do Tyršáku. Tam jsme s psíkem obíhali kolečka a navazovali na hovor, který ne a ne se započít, stejně jako se Ivoš ne a ne vyprázdnit. Pak nás K. pozval k sobě domů na čaj. Správcuje v suterénním bytě jedné brněnské církve, čaj mi donesl od věřících z patra. Vzduch byl v nevětraném bytě dusný, nábytek erární, záclony umělohmotné, koberce církevní, stav duší provizorní. Bylo to smutné setkání, jedno z nejsmutnějších, jaké si lze vůbec představit. Naprostý nedostatek slov, která by mohla opsat tu strašlivou životní K. únavu; tolik jsem se těšila na vzduch, ale na stole už vroucí čaj od věřících, nehodilo se odejít, Ivoš u mých nohou, počkej, říká K., kamarád si za chvíli přijde pro čepici. Pak z rozpaků pokračuje, že mi fandí, takto se vyjadřují sympatie ve městě B.. Taky ti fandím, odpovívají tiše moje ústa jeho kulaté tváři, zatímco ve dveřích se objevuje vstoupivší K. kamarád, vstoupivší, usedající, po čepici chmatající, jak se máš, jak se máš, zeptají se dvakrát zpomaleně K. ústa, no jakby asi, odpovídají kamarádova ústa ještě pomaleji, zatímco jeho oči těkají nevětraným vzduchem, sekl jsem s prací, psychiatr mně to nařídil. Pak ti dva muži v suterénním bytě mluví už zase běžnou rychlostí mluvy (asi třicet pět slov za minutu) o cestě z Hrušovan do města B., o tom, jak se dá brodit řekou do města B… Ivoš kouše do dřevěné nohy stolu, Ivošu, půjdeme? – ptám se prosebně psíčka. K. mi dává malý dárek, mosaznou kliku. Přebírám ji mlčky, obřadně, loučíme se. Mám kliku od smolaře. Pojď, Ivošku, pojď, musíme, mizíme, tak pojď už, prosím.

O den později (avšak stále ještě ve městě B.) potkávám v budově ČRO jiného muže, už bez Ivoše. A je to muž starý jako metuzalém, který když se protáhne, praskají mu kosti v těle, a tohoto milého muže vidím necelých pět minut a on po celou dobu našeho setkání poskakuje, jako by byl na pružině. Chci ho nějak obejmout, zklidnit. Ale má levá ruka, v níž držím papírovou tašku se zelenou halenkou, tato má levá ruka učiní náhle nečekaně prudký pohyb směrem k jeho hřbetu a ano, papírová taška se srazí s jeho zády, nepříliš prudce, ale přece jen. Nechci ho uhodit, je to nelogický a trochu zbrkle energický švih, takže ho skutečně uhodím do zad, navíc zezadu (tedy podle), praštím ho taškou… Ale to už se završuje náš společně trávený čas, pátá minuta se chystá skoncovat se životem, se sebou samou, pauza v ČRO končí, pauza ve městě B. končí, ve městě, kde je všechno jen dočasné, a takový život se mi vlastně i líbí.

Ještě o den později si s bratrancem ve městě P. pouštíme tři kotouče vzácných rodinných snímků na osmičkách, z nichž bych ráda natočila film. Promítačka chrčí, rok 1958, vidím prastrýce Ádu sebrat obrovský hřib v jihočeském borovém lese, v ruce hůl, děti poskakují kolem košíků plných hub. Jinde prastrýc s dětmi a pratetou Zuzanou vaří v kotli u rybníka borůvkové knedlíky, Zuzana se převléká, jsou jí vidět prsa, směje se a schovává. Pak vidím svého tatínka; rok 1966, záda ve svetru už trochu nahrbená, před ním jeho sestřenice, kterou tajně miluje, jdou deštěm polňačkou od kulatého autobusu, dávno mrtvý dědeček jim kyne na pozdrav z vikýře chaty. Ty tři kotouče jsem předevčírem dovezla do Berlína. A včera mi přišla zpráva, že prateta Zuzana právě zemřela. Bylo jí devadesát let. Přes sedmdesát let kouřila dvacet cigaret denně, byla vtipná, laskavá, statečná, seděla u rybníka s obnaženými ňadry a teď je tedy mrtvá.

Berlín je nekonečný a Brno konečné. Život je spíš jako Brno. Ať je Ti zem lehká, pratetičko.

2. 4. 2013

Velký Pátek (o divadle)

Je jeden muž. Je to Ježíš a není to Ježíš; je to herec divadelní scény, který se za Ježíše vydává. Hraje Ježíše o Velkém pátku ve městě B., když sněží. Má pružné tělo asketického atleta a nepříliš dobrý herecký projev. Na zápěstí levé ruky slabou tetuáž, roucho z bílého prostěradla, pod ním trenýrky, sympatická prostota, zřejmě OP Prostějov. V pondělí se pravděpodobně vydá na mrskut a zmrská herečku, co hraje v Pašijích Máří Magdalenu a nejspíš i Marii pleskne za vajíčko. Slova monologu občas splete, podle krátkého dialektu a prudkých gest pochází ze severní Moravy. Hraje jako by spal, napadá mě, jako by byl ještě někým jiným než hercem a Ježíšem. Ale možná, že přesně takovým by současný Ježíš byl: trochu fejkem, trochu hipstrem, trochu barmanem s hereckými sklony. Přesto se cítím po pěti minutách podvedeně. A když se mě herec zeptá: „Copak nevěříš, že jsem skutečný Ježíš?“, odpovím, že je hercem, který se za Ježíše vydává. Nevěříš v Ježíše, interpretuje vulgárně a já se konečně z první řady přestávám soustředit na fyzickou blízkost jeho trenýrek; má už teď trochu mrzutý výraz ve své chlapecky krásné tváři. Tento dialog nemá cenu, pomyslíme si vzápětí oba a odvracíme se ode sebe na zbylých sedmdesát minut. Jiným divákům omývá nohy, jiné divačky oslovuje a raduje se z jejich studu. I já jsem plná rozpaků, tohle jsem přece nechtěla, takový konflikt, nechtěla jsem Ti ublížit, herče. Slibuji si, že až se mě znovu zeptá, budu taktně mlčet. Ale on se mě nezeptá, už na mě do konce Pašijí nepromluví. Při Poslední večeři o mě okem nezavadí, je to tedy nejen herec, co se vydává za Ježíše, ale i Ježíš, kterému je minimálně jedna lidská bytost v hledišti dokonale lhostejná. A k tomu je to Ježíš trestající a mě smutně napadá, že vidí-li toto ten skutečný Ježíš, pak musí stát při mě, a křičí-li tento Ježíš na konci avantgardních Pašijí jako nějaká hystrionská kuběna: „Pane, proč si mě opustil“, mohu si dovolit zvolat tu repliku v duchu s ním. A pocítím najednou v závrati, že s ním v ten okamžik konečně splývám. S jeho zoufalstvím, čert vem že hraným, bůh-ví zda hraným, se zoufalstvím z divadla. V ten Velký Pátek, který byl kdysi skutečně velikým.

26. 3. 2013

V Berlíně koluje takový vtip. Jaro samozřejmě přijde, přijde; ale až po Silvestru. Ema v sobotním vlaku Berlín-Strmilov (nejprve eurocity, pak rychlík a nakonec osobáček) vymyslela taky vtip. Jaký je rozdíl mezi Berlínem a Strmilovem? Žádný. Obě místa leží pod sněhem a nikdy tomu nebude jinak.

Všímám si zde na vsi, že domorodci jsou za stálého sněžení a mrazivého povětří ještě zamlklejší než obyčejně. Jen místní alkoholik pan V. číhal dnes po poledni za potravinami „Olga“, aby mi řekl pár sprostých slov. Ale neměl čepici. Nemáte čepici, řekla jsem mu a on zase stejně rychle zalezl.

Jinak se v této krásné vsi, kde se musí a nesmí žít, podobně jako ve městě B., příliš mnoho za čtyři měsíce nestalo. Jen evangelický farář prchnul ze své farnosti k vojákům. Maminka ho potkala náhodou na nádraží v Telči, na sobě měl vojenskou čepku, brašnu a maminka se chlubila, jak ho přesně odhadla. Nepoznala jsem zpočátku, kdo to je, jen mě napadlo, že je to muž, co je vojákem, i když by měl být farářem. Zeptala jsem se: promiňte, nejste náhodou farářem? A on zrudl jako farář, přiznal se ke všemu a řekl, že slouží u vojáků, ale na misie do války ho zatím nepošlou, protože není ostřílený. Kdepak ten a ostřílený! S knoflíkovou tváří a příliš dobrosrdečnýma očima. Taky – říkala m. – si četl na nádraží Bibli, a to ho v mých očích usvědčilo!

Když si tento odstavec po sobě čtu, zdá se mi, jako bych se pustila do psaní směšně tragického ruského románu z roku 1910. Tolstoj je mrtev, Lenin vykukuje. A to mi připomíná tuto geniální pasáž z Nabokovova románu Dar: „Berlínské svátky roku 1921 byly deštivé…Jednou potkali skromný komunistický průvod – v břečce, s mokrými prapory – , jehož účastníci vypadali povětšinou ubití životem; někteří byli hrbatí, jiní chromí nebo neduživí, kráčelo s nimi i mnoho nehezkých žen a několik důstojných měšťanů.“

Tímto citátem jsem si splnila i nutnou angažovanou vsuvku zápisníku, tak přejděme opět k té misijní. Ve vlaku Berlín-Strmilov, přesněji mezi Planou nad Lužnicí a Veselím k nám třem – po sedmihodinové jízdě – přistoupil do kupé průvodčí. Také jeho tvář byla knoflíková. A tento knoflíček nám říká, jedete až do Veselí? Ano, odpovíme a jsme samy veselé, že nás pan průvodčí tak mile oslovil. A nejen oslovil, vrátil se před Soběslaví a donesl dětem plný sáček bonbonů Haribo Smilling balla. Děti jásaly. Pak ze své pracovní brašny vytáhnul malinkou reprodukci obrazu E.Neumanna z roku 1913. Svatý Cyril a svatý Metoděj. A vzadu na obrázku stála tato přímluvná modlitba: „Bože, tys poslal našim předkům svaté Cyrila a Metoděje, aby jim hlásali evangelium slovanským jazykem. Dej, ať i my přijímáme s radostí tvé poselství, řídíme se jím ve svém životě a na jejich přímluvu ať jsme všichni spojeni v jednotě víry a lásky. Amen.“

Poděkovala jsem i za holčičky, ve Veselí nedal věrozvěst jinak, než že nám ještě odnese těžký kufr na perón, mávaly jsme s pusama plnýma Haribo Smilling balla; štěstí je jednoduchá věta popsaná složitým souvětím.

Bonbony měly metafyzickou příchuť, ještě teď mě svědí pod jazykem.

Jinak se tedy v obci S. nestalo nic. Až na zmíněný odchod evangelického faráře a nucený odchod předčasně penzionovaného katolického faráře, co trpěl depresemi. Svým chováním si za tři roky popudil všechny ovečky, poslední rok už ani neměl při mši ministranty a kázal pěti důchodcům obvykle o tom, jak škodlivé je tancovat na místní diskotéce v kulturáku. Ale k jeho nejslavnějšímu vystoupení patřilo loňské velikonoční kázání. Přišel, pět minut mlčel, věrní pokašlávali, botama šoupali po zemi, ale on nic. A pak řekl jen: „Perly sviním házet, Amen.“

Tuto neděli přišel do farnosti nový mladý farář, Polák. Na Poláka mluví výborně česky, šlo šeptandou vsí. Kostel byl narvaný, přes padesát lidí. Inu, každá změna zavání vzrušením. A i když je to Polák, je koneckonců i on křesťanem, katolíkem, nakonec katolickým knězem.

Velikonoce se blíží. Malujeme s dětmi vajíčka. Jsou barevná, aby byla hezky vidět ve sněhu; i mé děti jsou barevné, někdy si o tom aspoň sním.

Na evangeliu svatého Cyrila a Metoděje se mi opravdu líbí, že ho hlásali slovanským jazykem. Tímto jazykem, v degradované podobě, přeji nyní polskému faráři, aby mu jeho optimismus a světlo vydrželo v obci S. co nejdéle, aby se nezaleknul lehce dusivé xenofobie, která se vznáší nad vylidněným krámem sympatického vietnamského prodavače, kolem domu pěstounské rodiny s cikáňaty či před nejnovější náplavou, totiž rodinou, o níž jde vsí sugestivní šeptanda, že jsou to zloději. A i vám přeji dobrou noc. V obci S. odbíjí desátá hodina.

19. 3. 2013

Úterý: Nasněžilo, všude bílo. E. minulý týden ztratila svetr, tenisky, průkazku do školní jídelny, psací pero, pravou rukavici, kozačky se jí rozpadly; úterní odpoledne ve znamení náprav, jdeme nakupovat. Po týdenní nepřítomnosti po sobě občas plaše pokukujeme. Říká mi, že se mnou nerada mluví o špatných tématech, a špatné téma, to jsou třeba drsní kluci ve třídě. A říká to najednou tak závažně, mám chuť kousnout jí do ucha. Propadám na chvíli i kratičkému zoufalství, že roste příliš rychle, aspoň ji zlehýnka šťouchnu, už zase je zasněná; obrací oči v sloup, mami, co blbneš… Kozačky a tenisky chce koupit jakékoliv, je jí to vážně jedno, hlavně, ať nejsou růžové a hlavně ať už tam nemusí být, v obchoďáku, potřebuje přece kreslit svůj komiks o kanibalech, z nakupování je upřímně zpruzená. Klidnější jsme až u švestkového koláče v turecké pekárně, občas prohodíme něco o lidech, co stojí ve frontě. Ti lidé mluví turecky, polsky a ten další jazyk nedokážeme rozpoznat, esperanto snad? E. říká, že má s Wang Li svůj vlastní jazyk a to přece stačí; k čemu nějaké pošahané esperanto. Pak zase mlčky jíme a E. znovu začíná, znovu se rozjíždí: k čemu ty nákupy, mami, no k čemu, proč raději všichni nemalují pod lampičkou kanibaly, prudí dál. Říkám a zvyšuji už trochu hlas, že ti lidé pak doma nakoupené zboží jistě ihned sežerou, protože jsou nenasytní, tak jako my doma sežereme ty její nové tenisky, kozačky, rukavice, svetr, abychom si zase mohly brzy udělat hezké společné odpoledne v obchoďáku. A teď už se obě hlasitě smějeme, no konečně, E. melancholie je pryč.

Středa: Sníh a tak jdu s malou F. sáňkovat do Görlitzer parku. E. má dnes aikido (ovšem zapomene peníze, tak jí mistr posílá zpátky domů, o tom však my, závodnice na saních, nemáme tušení). V odpoledním parku prudce svítí slunce, iluze jarních hor, vše jakoby nachystáno k tání, jen ten mráz to brzdí. Tvář natáčím k paprskům, i černošští dealeři v bílém parku mají dnes pod afročepičkami naraženy sluneční brýle a hulákají o poznání hlasitěji; možná, že jsme v poušti, napadá mě blábolivě, když se líně kloužeme po zmrzlém kopci. A sjíždíme z toho jediného vrcholku přímo k amfiteátru. Tam a zase zpátky. Na kandelábru posedává partička zhulenců, zpívají Dylana a F. se ptá – proč je mami kytara? To je tak složité vysvětlit, říkám jí s pohledem na zhulence. A proč ty seš mami tak složitá?- ptá se zase malá F., zatímco čahoun hraje „Just a perfect day“. A má recht, čahoun i má malá F..

Čtvrtek: F. má horečku. To asi to dlouhé, radostné sáňkování v mrazivém odpoledni v Görlitzer parku. I tak to stálo za to, říkám si nejistě a F. ukazuje v tom nejošklivějším dětském časopise, co všechno jí mám koupit – barbínu, klouzačku, plastikovou postýlku pro panenky; no ano, všechno ti koupím, to víš (a nejradši v obchoďáku s E.). Po obědě hrajeme z dlouhé chvíle F. oblíbenou hru: seš brambora, seš lampa, seš housenka, seš nůžky. F. vyhrává, protože po chvíli zvolá: ty jsi prstýnek blázna. Nic lepšího mě pochopitelně nanapadá. Vzdávám se – jsem prstýnkem blázna, tak hurá. Prstýnkem blázna jsem.

Pátek: F. nemá horečku a chce dnes koupit v nejošklivějším z ošklivých dětských časopisů úplně, ale opravdu úplně všechno, rozhodně i jedovatě zelený traktor s motorkem a umělohmotnou vrtačku na baterky! Čtu si Gaovu Bibli osamělého člověka a raduji se z jeho ctnosti nic nemít a nic nechtít.

Sobota: Odpolední krátké kafe v Szimpla s Maďarkou Zsoffi; píše mi ale, že nepřijde, a já už jsem venku z bytu, už jsem všem doma zamávala, tak co s tím, co s volnou hodinou… Pokračuji rychlou chůzí a vyhledávám nehostinná místa, bazary s auty, benzinky a opuštěné plochy továren; jako bych se zatoužila ocitnout přímo v centru brněnských Zábrdovic a pokračovat na Starou Osadu, která navzdory názvu představuje socialistické mraveniště prázdných, periferních ploch. Jako bych se dnes s Berlínem vítala a současně loučila. Ale já se vlastně s tímto městěm stále jen vítám a loučím, jinak tu žít nedokážu. Jen v permanentní slavnosti lásky a nenávisti.

Neděle: Mezi třetí a šestou hodinou ranní, zatímco tvrdě spím, mi přišly dva krátké mejly s fotografiemi diskotéky ve městě Graz, jejichž autorem je trochu zvláštní Vídeňák, co ho sotva znám. Píše, že tanec je osvobozující, no ano, to i spánek, říkám si spokojeně. Odepisuji mu ve vší slušnosti, že si vážím možnosti stát se jeho nočním deníkem. Můj muž zatím žertuje v kuchyni, odpovím mu, že vtipkovat se takto naučil v osmnácti ve zlínském skladě s nábytkem a od té doby se nijak neposunul. A posunula jsem se já – ptá se vyzývavě. Samozřejmě. V pěti letech jsem se nechala zavřít o tři roky starším chlapečkem do peřináče s mrtvými myšmi, jen aby mě políbil. V sedmi letech jsem přeplavala celý bazén pod vodou, jen abych mohla nocovat ve stanu se stejně starým chlapcem a o rok později jsem skočila na lyžích z velkého můstku, protože když to udělám, dá mi Švarz ze 7.B francouzák. A teď už na to na všechno, víš, tak nějak trochu seru, Zdeňouši, uvař si to kafe sám.

13:12 Lajkla jsem na FB tuto roztomilou sektičku „Fascinujú ma staré opustené budovy a továrne“. Ano, ve skutečnosti mě tyto kluby zajímají více než kupříkladu FB komunita: „Zeman není mým prezidentem.“ Není mým prezidentem, a co má být. To ať jsem raději ve spárech romantických dekadentů.

16:05 „Nejsem nafouknutá, jsem skromná,“ volá malá F. a buší paličkou do skla poličky. Nafouknutá žába nejsi? – ptám se roztržitě, a teprve pak si uvědomuji, že holčička demoluje nábytek. Přestaň – zvolám, avšak slabě, neboť mě nebaví být přísnou vychovatelkou, matkou pluku, nedej bože ženou, co má život pod kontrolou. Nene. Dítě i tak přestává po chvíli bušit, nic se nerozbilo a já se zahuhlám na pět minut do peřin. Pojď za mnou na chvíli, lákám ji. Takový nedělní svět mám vcelku ráda. Takový zabydlený, peřinový svět.

12. 3. 2013

Pondělí: cesta s N. vlakem do Prahy. Mezi Ústím a Roztoky docházím k poznání, že nebýt degenerace naší rodiny, nebýt sňatku babičky Jany s pokrevním bratrancem Ivanem, mohla jsem být Pamelou Anderson s mozkem Marka Zuckenberga. Praha. A zde první polízanice. Olízat se na uvítanou se čtyřiadvaceti převážně balkánskými účastníky filmového workshopu; nahradit pocit zoufalého vyčerpání z cizích slin radostí z toho, že i oni jsou mnou (námi) tak troufale olízáni, přesmíru a současně korektně středoevropsky. Ale páni, kdo jsou to vůbec ti lidé, co se s námi vítají jakobychom se znali? A kým jsme my s N. mezi nimi? (viz náš trailer Roads and toads: http://vimeo.com/61248690 )

Úterý: příprava na sobotní pitching (už jen to slovo ošklivé), hovory s lidmi, kteří stejně jako my vymýšlejí legrační, často i směšné či strastiplné strategie, jak co nejlépe udat vizi svého filmu. Polední přestávka, místo obědu cesta metrem za dvaadevadesátiletou pratetičkou do Thomayerovy nemocnice. Tetička leží v LDN, zápal plic, prý konečná. Srdce mi bije pomaleji, v té dlouhé chodbě LDN. A hele, hovno, říká můj bratranec, její syn P… Na chodbě LDN skutečně leží suché, docela malé lidské hovínko… Sbírám ho ze země mechanickým pohybem, jako bych to dělávala odjakživa. V kapesníčku držím to lejno, usmívám se nepříliš bystře na stařenku o berlích. Sklání se nade mnou anděl. A není to anděl; je to saniťák. :“Co mi kradete práci? Vraťte mi to.“ Nešikovně se o hovínko přetahujeme, jsme veselí a už i špinaví, trus nám padá zpátky na zem. Krátká meditace. Tetička mě poznává a nepoznává, je krásná, i když má už fousy. Říkám jí. Chceš domů, teto? Odpovídá, že chce na Sicílii. Stařičká žena docela vpravo prchá v nestřežený okamžik z místnosti, chytá jí až sestra ve dveřích. Vedle tetičky leží jiná stařenka a obviňuje saniťáka z krádeže knihy, známá firma, usmívá se saniťák. I můj bratranec se najednou usmívá. Říká mi: vidíš, tady natočte to vaše road-movie, tady všichni plují pomalu na sever, tady se zastav, zastav se na chvíli, říká mi, není už kam spěchat. A je to můj nejbližší bratranec, a vždycky byl. I on je už starý muž, napadá mě, vlasy mu pečlivě odhrnu z čela, co taky jiného. Zastavit se.

Středa: ráda bych se zastavila, ráda bych zase tam, za tetou, s bratrancem P… Místo toho však o polední přestávce běžím na magistrát pro žádost o občanský průkaz. A potkávám dvě úřednice. Hodnou a zlou. Ta zlá mě nechá přepisovat lejstra, protože jsem levačkou a píšu nečitelně. Ta hodná, maminka s křížkem na krku v tmavěhnědém roláku, zazpívá své kolegyni mezitím tento žalozpěv: „Slyšela si Zdenkó, jak na máňesáků, spadlá chudák žená, utonulá…“. Hmmm. „Botý jí táhlý ke dnú, bunda ji jistě ztěžklá, čepicé, jistě i děti mělá“. Hlas se jí zlomil, té krásné úřednici, té víle pražského magistrátu, té jemné duši mezi lejstry.

Čtrvtek: Klidný den.

Pátek: Ale co je to vlastně klidný den? Klidný den znamená třeba hrát badminton, ten zklidní i trestance před popravou. Ten jsme však včera ani dnes nehrály. Zato jsme s N. byly večer v lázních Axa na Poříčí. A po plavání, z kukaně patrové kavárny pozorovaly za hudby valčíku láskyplně poslední plavce před zavíračkou. Napravo plaval muž Buldozer (motýlka jako by tančil, svaly a veliké tělo), vprostřed ajťák Žabička (plaval ze šikma prsa, trochu se topil a dojímal hubeností i vůlí k činu), docela nalevo plaval starý pán Mrož kraul (muž, pro něhož byla voda životem). Vymyslely jsme u piva s N. celý ten náš slavný film. Rozhodně musíme navštívit aspoň třikrát v rozličných okresních středoevropských městech místní lázně. Pozorovat životy plavců. Vždyť co je domovem plavce v bazénu 30 krát 15 metrů, hraje-li k tomu Straussův valčík? Pocit naplněnosti, dokud nezjistím, že mi někdo mezitím šlohnul ze skříňky zlaté naušnice po tetičce z Arizony.

Sobota: Pitching. Ani neklid, ani klid. Vrcholový sport evropské institucionalizované dokumentaristiky; sport, jež nám má dopomoci ke shánění peněz, gymnastika cizích slov. Pocit vděku, vyčerpání a páni, tolik nekvalitního alkoholu, co nám nabízejí na závěrečném večírku. Ano, asi i opilost, ano, i hrůzyplná!

Neděle: Otrava alkoholem, vidím svět modře, nebýt N. a její péče, kdo ví, co by se mnou bylo, napadá mě během denního spánku, v němž se vracím pomalým modrým tobogánem kamsi domů, k pradávnu, popletená, zpocená a zmatená, budím se až večer, s výčitky a pocitem studu.

Pondělí: Již nikdy žádný alkohol, píšu si do deníčku. Cesta vlakem Praha–Berlín. Za Drážďanami mě napadá, že nebýt sňatku mého dědečka s mou babičkou… Miluji pocit být doma. Pomačkat se s dětmi a přivítat se s mužem. Už pro jednoduchost toho slova, té věty. Doma být. Doma. Před týdnem jsem to nevěděla.

5. 3. 2013

Berlín-deníček (čtvrtek až pondělí)

Přemýšlet, analyzovat, dumat, rozkrývat, ohraničit, rozebírat, ohmatávat, pečlivě rozbrázdit vrstvy skutečnosti, bedlivě zkoumat, vkročit do hlubin, vnořit se do krtinců, objevit jádro pudla, vypísknout racionálně, čmuchat zmámeně, sklonit hlavu láskyplně, vklínit se ke kolenům milovaného… anebo: dětinsky a svobodně plácat páté přes deváté.

Snažím-li se poslední dobou o první, vychází mi to druhé (viz předchozí věta). Věty mi běžně utíkají; ledabylí mravenci ve vesmíru. Jejich vyznění se rozmazává těsně před ukončením (před tou definitivní zatáčkou u studánky). A zatímco na toto myslím, pavouk v horním rohu pokoje se sebejistě věší na své dílo. Síť zničím vzápětí smetákem. (Odpusť mi to zviřátko).

Dnešní rozpačité rozkazy sobě: Už nikdy nenapsat ani jeden text na téma Je jeden muž. Poslouchat, mlčet, hodně se nořit do dětských her anebo spát. S chutí vařit a péct. Koupit novou dortovou formu. Myslet stroboskopicky, jen je-li to nutné. Uvažovat minimalisticky pouze z nezbytnosti. Všednost prožívat spíše rozmařile. Surovější věty nechat spát. Ale opravdu mám ráda lidi, kteří se nebojí mlčet. Já se často mlčet bojím. Melu pak páté přes deváté (viz první věta a věty následující).

Berlín-cestopisný deníček (čtvrtek až pondělí)

Chorvat v nacpaném u-bahnu směr Alexanderplatz vykřikl náhle SMRT a kousnul přítelkyni do ucha. Otočili se patrně všichni Slované (celkem tři cestující včetně mě).

Nejstarší žena z našeho domu, osamělá paní Kranz, dává naší tříleté F. pokaždé ve dveřích nějakou sladkost. Bydlí ve druhém, my ve čtrvtém. F. se naučila kouzelné zaklínadlo žebráků: „Ich habe Hunger.“. Jde po schodech, říkává si tu větu, piluje ji k dokonalosti; pospíchá a já na ni bledá studem volávám, zazvoníš pod podmínkou, že to nevyslovíš. Pak většinou F. od svého záměru ustupuje a dál zvesela stoupáme nahoru, až k nám.

Mladý maďarský soused K. se společně se mnou vracel z večerního představení berlínského divadla Ramba Samba. Říká mi ve skoro jarní tramvaji M10: „Untill I was twenty one, I did nothing.“ Chci podotknout, že nic nedělat se nedá. Ale nejde to. Chci tu větu vyslovit a nemohu ji vyslovit, je najednou celá nesmyslná. Cos tedy dělal, chlapče, do svých jedenadvaceti let? „I did really nothing,“ tvrdí neústupně a víc z něj nedostanu. Tak se aspoň krátce s tímto milým gayem něčemu zasmějeme. Čemu ale?

Dnes jedu od 6.45 vlakem do Prahy, rozednívá se. Po berlínské zimě s holčičkama a Z. týden v Praze bez nich. Ne výlet. Ne cesta. Ne zima. Ne jaro. Ne veselo. Ne smutno. Tak něco mezi. Pracovat. Jít plavat. Na cizí muže se příliš nedívat, jen na jejich tkaničky od bot, to bych snad i mohla; letmo. S nikým příliš nediskutovat, nekonfrontovat se, do řeči se nedávat, nezapřádat hovory s lidmi jako smyslu zbavená, být spíše želvou jara. Nechtít jedno a neběžet ke druhému. Na dálku i nadále milovat své bližní. Ano. Želvou jara se stát.

26. 2. 2013

Nerada bych napsala příliš mdlý děj vyplňovaný všedními činnostmi, při kterých se v zásadě neděje nic mimořádného (ťukání tohoto textu do klávesnice, kratičké zamyšlení se nad slovem „palpost“); nerada bych vás vyděsila svou taoistickou připraveností k prázdnotě. Proto zaznamenám život jednoho berlínského muže; tak jako jsem tomu nakonec učinila počátkem února, když jsem psala o řezňovi řezňáckém. A ať je ten muž rovnou trojí, když má měsíc čtyři týdny… A tímto trojzáznamem ať také pomaloučku skončí únor (ať skončí měsíc dokulata), ať se schoulí do klubíčka, a není ho již více, toho mrzutého měsíce se závěji mokrého sněhu; toho měsíce břečky, psích hovínek a deště, toho melancholického kolovrátku s hromnicemi naděje; toho měsíce chlapce, co za nic nemůže, stejně jako my nemůžeme za něj. Tak tedy:

Je jeden berlínský muž. Stojí se zlatým zubem na mostě poblíž stanice Möckernbrücke. Ta hra by se mohla jmenovat Chytni si svého děda. Když ho tam teď v zimě náhodou chytnu, vhodím mu do futrálu od tahací harmoniky drobné a on mi zahraje. Postojím, poslouchám a pozoruji kanál řeky, líné labutě, kachny v bílé, berlínské krajině. Most je zastřešený, zasklený, a tak i on, když hraje, je celý zasklený, zastřešený, klidný. Poslouchám ho a miluji, nechce se mi hnout. Také on pozoruje při hraní líné labutě a kachny. Vybral jste si, pane, krásný světa kout, říkám mu jednou pateticky, když dohraje. A on se usmívá, zub se mu zaleskne; spasiba, říká mi, spasiba. Je to estetický dědo, je to dědo estetik, je rusky spanilý. Jeho osud mi není lhostejný, kdykoliv ho tam chytnu. Dokud hraje, neopouštím ho. A ani on, zdá se, neopouští mě.

Je jiný berlínský muž. Je to popelář. Pozoruji ho z okna kuchyně. Močí diskrétně do sněhu u zídky ve dvoře, zatímco jeho braši v oranžových vestách berlínských veřejných služeb válejí popelnice, kutálejí je, kontejnery na kolečkách táhnou prudkými pohyby hlučně ze dvora ven, na ulici. V kontejnerech jsou tříděné odpadky, ale taky pár krys, nepoužitý lístek na vlak, dopis jedné ženy jednomu muži, nikdy neodeslaný, starý hřeben, použité plíny, prasklý míč, lampa a čísi fialová rteňka. Mohla bych toho muže milovat? Mohl by on mě? Ale co je to za únorovou otázku, vždyť ho jen tak pozoruji, co je komu do nás, co je do nás nám? Vidím, že močí u kontejneru, do kterého jsem před chvílí vhodila igelitovou tašku s odpadky. Vidím, že močí a že po něm zůstane ve sněhu malá žlutá skvrna, der gelbe fluss, žlta riečka. A že někdo, kdo toho popeláře skutečně miluje, bude tu malou žlutou říčku láskyplně zkoumat. Pohledem ji polaská a občerstven odejde. Třeba jeden z brachů jeho. Nebo Asiat, Číňan třeba nějaký. V tom lepším světě. Tam, kde zpívá svoje hity Antony (and the Jonhsons).

Je ještě jiný berlínský muž a je to mladý drobný Maďar z Pešti. Maďar tanečník. Potkáváme se v ulicích Krossener, Seume a někdy i Gartnerstrasse, tam ale děláváme, že se nevidíme, není to v našem teritoriu. Nejčastěji se však potkáváme v chodbě našeho domu. A když se potkáváme v chodbě našeho domu, vždycky do sebe vrážíme. Ať se vyhýbáme jakkoliv, vrážíme do sebe. Chodba je úzká, vrážíme do sebe; nepříliš prudce, ale přece jen. Je to i divné. Všelijak zaklesnuti, atavisticky, ruka do oka, loket do ušního bubínku, rty o koleno. Habsburskomonarchisticky se o sebe opíráme; pak se vzájemně omlouváme, vysvětlujeme, obhajujeme. Chystám se ho pokaždé zeptat, jak je to proboha možné, takto do sebe strkat. Vždyť on je tanečník, a ne žádné nemehlo; a ani já nejsem snad dosud tak vratká. Ale kdykoliv se nadechnu, řekne mi: „muss Ich leider schon, mein Geliebter wartet auf mich!“ Ano, odpovím. Podaří se nám zachovat korektní sousedské vztahy. Chodba se vrátí do původní dimenze. A je to tak i dobře.

Hezký den se maďarsky řekne: szép napot. Vás ale spíš zajímá, jak je tomu v jazyce tegulu. V jazyce tegulu je to takto: ఒక రోజు. Z celého únorového srdce vám ho přeji.

19. 2. 2013

Obecně si

katalog ... Archiv Zápisníku

© Martin Reiner - info [at] martinreiner [dot] cz | Editor: Michaela Wronová - michaela.wronova [at] gmail [dot] com
Facebook | Webdesign Brno: Liquid Design | Design: ReDesign