Brambora byla pomeranč mého dětství - Sestra Tukanová
Sestra Tukanová
Já vím, sestřičko, že už jsem mluvil dlouho, už jsem unavený, ale tohle vám chci ještě říct. S Piolinovým hlasem to byl problém. Začal ho ztrácet takovým tempem, že se posluchači Goerstova institutu, kam jsme přijeli převzít čestný doktorát, nestačili divit. Nejprve přišel o podstatná jména. „Nevím. Podivné. Ale, ale, ale…“ zakoktal uprostřed projevu před zaplněnou aulou. Pak ztratil souhlásky. „O… e…e! U…a, á…í!“ vztekal se večer v naší rezidenci, „í…a!“ Nakonec mu zbyla jen hláska „u“. Ivan Langr, který nám dělal sekčního šéfa pro styk s veřejností, měl co dělat, aby celou záležitost vyretušoval. Naskenovali Piolinův hlas a tým scenáristů sestavil náš slavný abdikační projev. Znělo to dobře, Evropa naposledy zabodovala. Byly jsme šokované. Opravdu šokované. Tušily jsme, že se něco děje, jen jsme nevěděly, co za tím vězí. Uvědomila jsem si, jak je dobré, že naše americká prezidentka má jen jednu hlavu. Tím nechci říci, že mám něco proti postiženým lidem. Myslím si dokonce, že postižený může být lepší prezident než nepostižený. Bylo to jen šokující, nepochopitelné, neamerické, řekla později o Piolinově projevu v Goerstově institutu studentka Jenifer Jackson-Overyová z Ohia ve skandální knize Olivie Rupertové Kruté tajemství druhé hlavy. Text se snažil doložit přítomnost ďábla v mé malé hlavě nebo tak něco. Kniha vydělala hodně peněz a Olivie Rupertová se ve skutečnosti jmenovala Rigid Pincová. Víte, než Piolin před chvílí odešel někam na oblohu a nechal mi tu svůj hlas, řekl: „U…u. U..u…u. U!“ Znám ho, takže vím, že tím myslel tohle: „Brácha. Dobrý. Díky, šmytec.“ Pak zmizely vnitřní prsty a s nimi tiše zmizel i Piolin. Neudělalo to ani lup. Vždycky jsem si představoval, jaké bude umírání, ale není to nic těžkého. Žít je mnohem těžší. Taky myslím, že mě tím posledním „u“ Piolin přijal: „Můj hlas. Tvůj. Mluv, za chvíli jdeš za mnou.“ Když někomu dáte to poslední, co vám zbývá, nemůžete ho nemít rád. Já vím, že to byla láska vynucená okolnostmi, ale tak je to vždycky. Místo toho, co jste chtěli, používáte to, co zbylo. A pak se do toho zamilujete. Moje máma vždycky říkala: „Nejsilnější je ta láska, o kterou jsi nestál.“ Taky si nakonec jednu našla: alkohol. Upila se. Když pak byla prohibice, kupovala si jednu lahev za druhou ve vládním kiosku. V tý posteli, co umřela, jich našli třiadevadesát. Právě tolik, kolik měla roků. Co rok, to flaška. Nechali jsme to pak v tisku vyretušovat. Nedělalo by dobrotu o tom mluvit. Všechno je pravda vždycky jenom zpola. Jo, a strýc Jéro, ten umřel docela pěkně. Bylo to v bývalým kině Lucerna na ořciální premiéře mýho životopisu. Strýc měl to kino rád, tak jsem mu je nechal dát do pucu. Byla to událost. Natáhlo se nový plátno, znova se pozlatily všechny ty serepetičky, co měly být zlatý, znáte to. Ten sál se už řadu let nepoužíval. Nechali jsme znova udělat sedadla, oživili to komparsem v livrejích a strejdu tam vytáhli přímo ze sanitky. Objednal jsem mu pivo až z Jižní Afriky, jinde už se nedalo sehnat, a když přišel, spustila kapela džez. Znáte džez? Prdlajs znáte. No a pak se roztáhlo plátno a ještě starým způsobem jsme to promítli. Museli jsme sehnat řlmovej materiál až někde v Caracasu, jeden sběratel to měl v lednici. Než se jim to povedlo vyvolat, zkazili kilometry řlmu. On už o tom dneska nikdo moc neví. Dělal nám to jeden chemik z Hollywoodu nebo z který díry. Jo a pak když se promítačka rozvrčela, nechal se strýc odnést na záchod. No a umřel u scény dvacet osm, tam, kde vystupuje jako statista s replikou: „Ten náš kluk byl vždycky takovej divnej. Já si říkal, že z něj buď něco bude, nebo skončí jako úplný hovno.“ Nechali jsme ho rozptýlit pod Barrandovem. Kus popela jsme ještě odvezli do Grand Canyonu. Já netvrdím, že jsme žili kdovíjak mizerný život. Byl spíš zmatený. Myslím, že jsme byli dost poničená generace a nikdy jsme se z toho úplně nedostali. Ale to vám asi řekne každý: „Co ta vaše, ale ta naše generace… no, no, no…“ Je to všechno dávno. Víte, sestřičko, to, co vám tady přes dvě hodiny vypravuju, bylo určený pro Lilu. Chtěl jsem jí povídat, jak to všechno bylo, ale zase jsme se nějak minuli. Možná se jenom někde zapovídala. Opět jsem na špatném místě. Lilu mi kdysi řekla, že jsme všichni rozdvojení. Že jednu tvář skrýváme, abychom uchránili sami sebe. Já jsem byl tou druhou, skrytou polovinou. A nebylo to vůbec špatný. No a to je tak asi všechno, co jsem vám chtěl říct. Sestra Tukanová celé vyprávění skepticky vyslechla, a když přístroje, na něž bylo Piolinovo dvouhlavé tělo napojeno, oznámily, že nemají už co na práci, otevřela okno, aby i ta druhá duše měla kam vyplout, stála-li o to. Necítila opravdu nic výjimečného, jen přerovnala věci na stolku, jak tomu byla za poslední půldruhý měsíc uvyklá. Teprve pak se spojila s centrálou. „Pane,“ řekla do svého pípáku, „prezident právě zemřel. Prosím? Ne, neprobral se z bezvědomí. Myslím, že se nestalo nic zvláštního k zaznamenání.“ Poté mohli bývalý hotel Albion, kam byl Piolin podle svého přání na poslední dny převezen, konečně srovnat se zemí. Čas se nikdy neohlížel zpátky. Piolin celým svým bytím dokazoval, že nic nelze měnit, a ani se o to nesnažil. Byl vynikajícím státníkem, neboť se narodil do světa, v němž bylo už možné cokoliv. Svůj život, nemaje na vybranou, završil posléze smrtí. Svůj odkaz asi nejlépe vystihl ve svém slavném abdikačním projevu: Čas, místo, ani způsob existence nejsou důležité. Důležitý je jenom život, psala v nekrologu Rigid Pincová, která si v mládí nechala říkat Lilu.