Brambora byla pomeranč mého dětství - Psáno na obloze
Psáno na obloze
Strýc Jéro vždycky říkával: „No jo, křesťanský Vánoce! Zamordovat rybu a pokácet strom, šťastný a veselý.“ Vánoce osmdesátého roku začaly pitomě. Osmého prosince nějaký cvok zastřelil Johna Lennona, a to i přes to, že to nikomu nepomohlo. Seděli jsme zrovna u Masaryka, a protože neměl doma rodiče, stavěli jsme nejdelší autodráhu v Záběhlicích. Padly na to čtyři stavebnice. Bylo to náročné na taktiku, protože havaroval-li závodník v kuchyni, musel běžet celým bytem, aby si závoďáka nasadil, a soupeř zatím získával náskok. Naše auta se jmenovala: Fotonový vlk, Pettersonova pomsta, CI5 MTX Bodie, Antonín Panenka a Zdechlá erena. „Nemůžeš dát svý formuli jméno Antonín Panenka,“ rozčiloval se Masaryk na Peckatého. „Jak, nemůžu?“ zlobil se Peckatý, „prostě Tonda!“ „Jenže Panenka hraje fotbal,“ klepal si na čelo Masaryk. „Tenhle ne,“ trval na svém Peckatý, „co ty víš o mém Panenkovi? Taky ti nekecám do tvých názvů!“ „Amatéři,“ ohrnul pysk Ivan Langr, který dorazil s autem Sex Pistols. Langr měl nový sestřih, tzv. patku, a červené kalhoty, protože se zhlédl v ‚nové vlně‘. Džísku měl na zádech sepnutou velkým svíracím špendlíkem, protože se zároveň zhlédl v punku. Pro své verbální projevy počal používat zvláštní akcent, jenž z něj měl činit světáka. Rovněž slova, která vypouštěl z úst, jsme kromě spojek většinou neznali. Museli jsme uznat, že to má něco do sebe. Přinejmenším byl první, kdo ve třídě překonal hranice unylých tesilek a socialistických kopií džín, které nesly hrdý název Pilot. Tenhle nový Ivan Langr se nám všem dost zamlouval a měli jsme co dělat, abychom ho v jeho výstřelcích předhonili. „Jak, Sex Pistols?“ divil se Mačela. „To je jasný,“ začal vysvětlovat Masaryk, který uměl dvacet čtyři anglických slov, „to znamená šest pistolí.“ „Jo?“ divil se Mačela. „Vždyť to říkám, amatéři,“ sedl si Ivan Langr s otevřeným pivem na stůl. „Slyšeli jste někdy slovo sex?“ „Jasně, jasně,“ přikyvoval Peckatý, „jenom jsem zapomněl, co to znamená.“ „Fakt děti,“ dopil pivo Langr, „tak jdem hodit jednu okružku. A žádný šméčka, jasný?“ Ozval se zvonek a přišel Hácha. Brečel, že umřel John Lennon. „A ty jsi ho znal?“ obořil se na něj Masaryk, naštvaný, že mu na křížení zkolabovala Zdechlá erena. „Ne,“ odpověděl Hácha. „Tak proč bulíš?“ Hácha prohlásil, že Masaryk je idiot, a kopl nám do autodráhy. Masaryk dostal amok a začal vřískat. „Držte pardály,“ vrčel Langr, „bolí mě z vás naslouchatrón!“ Šel jsem radši domů. V Albionu v kuchyni seděl Jéro a tvářil se jako Douglas Fairbanks v Zloději z Bagdádu. „Měl jsem perný den,“ vysvětloval, „ale nechme to být. Všechno, co potřebuješ, je, aby ti všichni políbili zadek.“ „Lennon, mrtvej,“ sdělil mu Piolin. Jéro zapnul rádio a projel všechny frekvence. Z reproduktoru se na střídačku ozývali Petr Rezek a Pavel Liška. Jéro rozhlas vypnul. Pokrčil rameny. Když se o rok pozdě-ji utopil v Dunaji Jiří Schellinger, hrál československý rozhlas stále ještě Pavla Lišku a Petra Rezka. Československý státní rozhlas byl v těch letech jednou velkou alternativou vůči hudbě. Jsou okamžiky, které si člověk zapamatuje navždy. Když jsem už jezdil s cirkusem Metropol, kde jsem vystupoval ve skeči „Rudi, vlastník dvou hlav, zázračně uvaří každou rukou jiné jídlo“, říkali mi bratři Picolomini, kteří měli dohromady jen tři nohy a vystupovali s medvědem v čísle „Ač sežráni zaživa, přesto mluví“, že už neví, kde se narodili, kdo byli jejich rodiče a kde vlastně vystupovali, ale že si naprosto přesně vybavují, co dělali, když se dozvěděli, že zemřel John Lennon. Nejstarší Picolomini, Pepa, zrovna nacvičoval číslo „Procházka s rozdrážděným králíkem“ a zbylí dva bratři provozovali sex s hadí ženou Angelou v maringotce cirkusu Berolína. „Jo,“ řekl Pepa, „tohle mě fakt dostalo. To číslo s králíkem jsem pak už nikdy nedotáhl. A přitom to mohl být světový úspěch. Nikoho myslím ještě nenapadlo veřejně dráždit hlodavce.“ Moje máma se to dozvěděla v redakci časopisu A–Z magazín, kam chodila za pár peněz uklízet. Celé dopoledne brečela. Byla z generace, která v šedesátých letech zastrkovala květiny do samopalů, protože se domnívala, že to má smysl. Byla z generace, která muziku povýšila na byznys. Byla z generace, která vrátila sex na tuto planetu. Byla z generace mající tak velké ideály, že trvalo celá sedmdesát léta, než se je podařilo někam bezpečně uklidit. Beatles znamenali pro moji mámu totéž co pro nás kanagom. Nevím, jestli si Lilu pamatuje na smrt Johna Lennona tak jako já, ale když jí to Piolin oznámil, brečela. „Brouk. Mrtvej,“ řekl Piolin. Seděli jsme na starých slamnících v bunkru. Piolin od rána vyráběl aminokyseliny a podle toho se tvářil. Pohladil jsem plačící Lilu svou rukou. Lilu ji pevně uchopila a přitiskla si ji na prsa. Piolin dělal, že u toho není. Vyznávat si city ve třech je vždycky problém. A tak když se Lilu ke mně naklonila a řekla mi „Víš, já ti něco řeknu“, ucítil jsem, jak se Piolin uvnitř rozvibroval. Nesnesitelnost toho okamžiku, trapnost z přítomnosti na nesprávném místě a zároveň touha být milován tak nádhernou ženou, v niž se Lilu proměňovala, zapříčinila informační zmatek jednoho organismu, jenž si nikdy nepřál víc, než nebýt propojen. A tak zatímco Lilu brala do svých dlaní i tu druhou, nesprávnou ruku a v mojí hlavě tepala krev, naše společné chemikálie procházely tuhým bojem. „Mně se líbí,“ řekla trochu nejistě Lilu, „že máš dvě hlavy. Tedy ne že by mi to přišlo nádherný, ale krásný je, že jsi to ty. Jsi takový jiný.“ Lilu na mě upřela svoje mandlové oči. Uvědomila si, že to jablko, do něhož se zakousla, může být pěkně trpké, ale našla odvahu, aby své vyznání dokončila. „Možná tě někdo jiný odsoudí za to, jak vypadáš, nebo za to, co říkáš, protože máš zvláštní názory, ale mně se líbí. A líbí se mi, jak to říkáš. A nejvíc se mi líbí, jak jsi jemný.“ Některá jablka jsou ještě trpčí, než by si člověk uměl představit. Pochválit Piolina znamenalo dostat ho na kolena. „Jemný“ mířilo na mě. „Jemný“ znamenalo dát mi jméno. „Jemný“ bylo pro Lilu víc než Piolinovy názory. „Lilu průměr,“ řekl proto, „Jakubcová lepší. Tady nuda. Jdu. Nazdar.“ Už si Lilu nevšímal, vylezl z bun- kru, táhl mě s sebou jako přítěž, která se nedá odhodit. Jedna věta změní osud. „Štěstí je puška s rozpálenou hlavní,“ zpíval kdysi John Lennon. Na všechny rozpálené hlavně naštěstí existuje lék: čas. To nám už bylo kolem pětačtyřiceti, potkali jsme se v Paříži. Lilu zařadili do vládního doprovodu mezi ty novináře, kteří čekali na Piolinův projev. Vytáhl jsem si ji dopředu na velké kožené sedadlo. Byli jsme jednou z posledních automobilových kolon na světě, protože Piolin důsledně trval na tom, že se budeme po zemi přesouvat klasicky. Vyštrachali někde vládní lincolny a za nás zařadili autobusy. Bylo to jako za starých časů, to auto mělo vlastní bar a vlastní televizní okruh a všechny možné serepetičky. Vyndal jsem pivo v plechovce, otevřel ho a podal Lilu. „Páni,“ řekla, „pivo! Myslela, jsem, že se už vůbec nedělá.“ „Státní záležitost,“ ušklíbl se Piolin. „Dobré. Chlazené.“ Otevřel jsem si dvanáctku a přiložil ji k Piolinovým ústům. Napil se. „Dobré,“ řekl mi. „Jsem strašně ráda, že jsem se k tobě dostala. Myslela jsem, že mě ty gorily nepustí.“ „Moje gorily, dobré gorily,“ usmál se Piolin, „Lilu moc hezká. Vůbec se nehla.“ „Nehla?“ divila se Lilu. „Žádná změna. Kočka,“ řekl Piolin. Dotkl jsem se jejích jemných vrásek na tváři, rezatého pramenu vlasů. Ucukla. „Ne žaloba,“ řekl Piolin. „Ne žaloba,“ usmála se Lilu stejným úsměvem jako tehdy v první bé. Projížděli jsme přes náměstí Smíření, Piolin nechal zastavit, šli jsme až na okraj rozlehlé skloocelové plošiny, volně plující nad Paříží, a dívali jsme se dolů, zatímco náš tajemník lítal mezi vozy a instruoval ochranku, aby vytlačila stranou tisk a zvědavce. Lilu si sedla na zábradlí. „Už je to třicet let. Třicet,“ řekla, „pamatuješ?“ „Matika, problém. Od Matějkové za čtyři. Nepočítám,“ řekl Piolin. „Všechno se změnilo,“ napila se Lilu ze své plechovky, „máš moc, úspěch. Jsi idolem ženských…“ „Moc,“ usmál se trpce Piolin, „moc málo.“ Zapálil jsem si. Piolin musel kouř tahat za mě. Od Všeobecné deklarace práv ohrožených kouřem se cigarety daly sehnat jen pod rukou. Byl jsem jeden z posledních kuřáků na planetě Zemi. Dívali jsme se přes nekonečné město na slunce klekající na obzor, drželi jsme se za ruce, pak se ozval náš pípák, Lilu dala pusu Piolinovi na ústa a ztratila se někde mezi autobusy. Vánoce osmdesát byly plné dárků, protože Rusové konečně uznali máminy nároky vyplývající z událostí ve dřevníku, a jako zvláštní prezent jí udělili volný nákup v obchodě Čajka. Seděli jsme v hale Albionu kolem stromečku nazdobeného čokoládovými řgurkami ze dvou kolekcí, které strýc sehnal U Rýsů. Stromeček pocházel z téhož zdroje. Hned první dárek nás ohromil. Byla to opravdová bábuška. Považoval jsem ji za vrchol lidského ducha, protože vymyslet panenku, která nemá jiný smysl, než být úschovnou pro další panenku, do níž se ukryje zase další panenka, a tak to jde až k makovému zrnku, to už vyžaduje veškerou civilizační zkušenost. Rychle jsem ji proto odložil a Piolin si rozrušením říhnul. Druhý dárek dostal strýc Jéro. Byla to rovněž bábuška. „A kurva,“ podotkl, „no to jsem byl asi hodnej.“ Za všeobecného šustění papíry si svoje bábušky vybalila ještě máma a zedník Hobl, který se před Vánoci rozvedl a bydlel v pokoji za maskami. Hned potom jsme se vrhli na další dary. Já jsem dostal umělohmotnou hokejku Moskva a Piolin si pro sebe zabavil digitální budík Elektrónika se zelenými svítícími čísly. „Boží,“ řekl, „děkuju.“ „Ty bláho,“ řekl strýc Jéro, když si zase vybalil svůj dárek. Dostal holicí strojek, který měl tu výhodu, že nepotřeboval elektrický proud, neboť do něj sovětští konstruktéři umístili setrvačník. „Fórek, jo?“ podotkl. Zedník Hobl popadl metrové šňůry visící ze strojku a podle návodu vsunul svoje tlusté prsty do umělohmotných kroužků na jejich koncích. Strýc Jéro si krabičku z pestrobarevného sovětského polymeru nedůvěřivě přiložil ke tváři. „Tahám,“ oznámil mu Hobl. Krabička se zahryzla Jérovi rovnou do masa. „Kurva, obličej,“ zařval Jéro. Dárek letěl na podlahu, strýc do kuchyně pro vatu. Moje máma zvedla oči v sloup a rozdala nám všem ještě balalajky s medvědem Miškou. „Hezký Vánoce,“ řekla. Pod stromečkem zbyla jen hromádka určená otci Jürgenovi, který se před Vánocemi tiše vytratil. Měl to těžké. Spíš než k dvouhlavému spratkovi hledal cestu k Bohu. Bůh mu ale bohužel všude nadělal jednosměrky. Vzpomínám si, jak se marně snažil dostat Piolina za pomoci faráře na kolena. „Nikdy si před nikým neklekej a nikdy si, Pioline, neskládej věci do komínků,“ říkala vždycky moje máma. Jürgen byl předem diskvaliřkován. „Kdepak hezký Vánoce,“ zavrtěl hlavou strýc Jéro, „teď budu nadělovat já. Jo.“ Vytáhl ze skříně sadu voňavek Živé květy po dvaceti korunách: „Pro tebe, Simonko. I invalidní důchodce má totiž cit.“ Z chodby přinesl basu piv. Položil ji před Hobla: „Pro vás, hombré! Pioline, pojď se mnou.“ Odtáhl nás na půdu. V jednom z arkýřů číhalo veliké mechanické dělo namířené laufem ven. „Udělali ho pro tebe podle mojí představy kluci z rekvizitárny na Barrandově.“ Strýc významně zaklepal na lauf. Zadunělo to. „Férová ocel,“ řekl. „Tady se to natahuje.“ Ukázal na velikou páku. Podal Piolinovi velký novodurový projektil. „Naláduj to!“ Piolin si vzal projektil do své ruky a zasunul jej, kam strýc ukazoval. „Ty, Pepo,“ zeptala se máma, která šla s námi, „myslíš, že je to vhodný dárek?“ „Jasně,“ připálil si strýc cigaretu, „Pioline, když tě někdo bude štvát, zastřelíš ho!“ Pak jsme společnými silami natáhli pružinu, já jsem důležitě zamířil a Piolin odpálil projektil do nočních Záběhlic. Pokud vím, podařilo se skrz zavřené okno ve vedlejším domě sundat otce Lilu a pomstít tak všechny rány, které jí kdy uštědřil. „Ty vole, taky bych chtěl takhle psát,“ řekl Masaryk. S Háchou, Lilu, Peckatým a Masarykem jsme leželi na střeše našeho zrezivělého autobusu ve zkratce. Šli jsme naposledy ze školy, v průhledných deskách jsme měli propouštěcí vysvědčení ze základky. Bylo nám čtrnáct a Piolinovi začaly rašit první dva vousy. Naplňoval tak bod číslo dvě z někdejšího Jérova itineráře naší životní pouti. Tryskáče nad námi malovaly po obloze čáry ze zkondenzovaných par. Dívali jsme se na ně. „A co bys asi tak napsal?“ ušklíbl se Hácha. „Napsal bych, že už nikdy nebudu poslouchat pitomou Diblíkovou a ty její kecy o nevhodnosti mých neostříhaných vlasů. Taky bych napsal, že pakárna skončila a že už budu jenom volnej! Aby si to všichni přečetli.“ „Neni to moc dlouhý?“ zeptal se Peckatý. „Jasně, zkrať to,“ řekl Hácha. „Co bych to zkracoval? Nebudu svoje poselství zkracovat,“ řekl Masaryk výhružně. „To bys tím zadělal celý nebe,“ řekl Hácha, „já bych napsal SVĚT TEĎ PATŘÍ NÁM.“ „Tos někde čet, ne?“ „Co by, to je nějaká písnička. Není to fuk?“ „Ne, to není,“ hádal se Masaryk, „máš teď možnost ukrást tryskáč a něco napsat světu. Tak asi není fuk, co mu sdělíš.“ „Teda, kdybych ukrad tryskáč, tak nebudu nic psát a zdrhnu rovnou přes hranice do západního Německa. Napíšu čáru.“ „Já bych napsala,“ přerušila je Lilu, „že je moc krásnej den. A že bych se tady s váma chtěla sejít za padesát let. Ale to už budu stará a ošklivá.“ Ty nikdy nebudeš stará a ošklivá,“ řekl náhle Piolin. Masaryk se posadil a vyvalil oči. „Pioline? Ty mluvíš normálně?“ „No a?“ řekl Piolin. „Ale vždyť jsi tak nikdy nemluvil.“ „Nechtělo se mi,“ řekl Piolin. „Já se z něho zblázním,“ položil se zase na záda Masaryk, „má někdo za kamaráda takovýho mameluka?“ Lilu se na mě s Piolinem podívala a vyprskla. Všichni jsme se rozesmáli. „Tak on si dělá celou dobu srandu,“ kroutil hlavou Masaryk, „on nás normálně osm let tahá za fusekli. No to je prdel.“ „Už vím, co bych napsal nahoru,“ zamyslel se Hácha. Všichni jsme se na něj podívali. „Napsal bych tam PRDEL.“