Brambora byla pomeranč mého dětství - Piolinovy vnitřní prsty
Piolinovy vnitřní prsty
S Piolinovými vnitřními prsty to byl problém. Mohly existovat jenom v prostředí aminokyselin a Piolin míval dny, kdy se celé jeho tělo soustředilo na jejich výrobu. Byly dny, kdy vyprodukoval aminokyselin víc než mateřská školka. „Aj, aj,“ vzdychal Piolin. Chodili jsme po pokoji ode zdi ke zdi. Sednout, vstát a tak dokola. Měl jsem co dělat, abych svou nohou stíhal Piolinův trysk. „Aj, aj,“ říkal Piolin u zrcadla. Díval se na mě, pak na sebe. Prohlížel si svoje nešťastné tělo, které mu tak komplikovalo existenci na této planetě. „Aj, aj,“ vzdychal u televizoru, když koukal na monoskop a nahrával si z něj zahraniční písničky. Viděl mě ve ztemnělé obrazovce, v odrazech skleněného sekretáře, v tmavých dlaždicích koupelny, byl jsem stále přítomný, nepochopitelný a nechtěný společník. „Aj, aj,“ říkal večer o deset let později, když odkládal jednu knihu za druhou. Byl jsem také při tom, když se již jako známý a vlivný muž miloval, díval jsem se mu přes rameno a viděl jeho milenky na vrcholu rozkoše. Znal jsem Piolina na dně, zlomeného a poníženého, a také v opačných chvílích, když sršel štěstím a rozdával úsměvy, byl jsem s ním všude a bez přestání, ale nejtrpčí pro něj bezpochyby bylo, že jsem to byl já, kdo už vlastnil jeho tělo, kdo vykonával jeho pohyby. „Aj, aj,“ vzdychal ve výtahu, který nás vezl do evropského parlamentu, v podpaždí na e-papíře poznámky ke znovuzvolení. Kromě hlasu a vnitřních prstů a rozkoše z milování mu už nepatřilo nic. Já jsem nás vodil po chodbách prezidentské rezidence, já jsem určoval, kdy půjdeme jíst a spát, já jsem za něj propůjčoval svaly a tělo ženám, po nichž toužil. „Aj, aj,“ říkal svým milenkám po vášnivé noci, „a kdy zase přijdete?“ a „Ąj, aj, co si bez vás tolik hodin počnu?“ Pro Piolinovy aminokyseliny nesoucí vnitřní prsty bylo „aj, aj“ slovo Boží, Archa úmluvy a pozvánka do ráje. V „aj, aj“ byl ukryt klíč k jejich nekontrolované reprodukci. Když na to teď vzpomínám a uvažuju o tom všem, zdá se mi, že chvíle, kdy se pajdající vracel z Běhu Rudého práva, deřnitivně ukončila jeho bezstarostný čas. Pochopil, že fáze totální ztráty těla je neodvratně tady. Klíč k receptuře na výrobu vnitřních prstů v sobě našel hned toho večera. Mačkaly mu žaludek, způsobovaly neklid a zabydlovaly se v něm. Velký vůdce korejského lidu Kim-Ir-Sen, který mu na slavnostní recepci, pro niž si nás Husákova nomenklatura vyžádala, šlápl na nohu a věnoval mi tak i třetí končetinu, už toho příliš změnit nemohl. Nebylo to ani v moci Alexandra Dubčeka, který podal Piolinovi svou pravačku, aby mu pomohl při listopadových událostech tehdy před lety na tribunu, a zbavil ho tím i posledního údu, jímž mohl vládnout. Piolinovi patřilo deset prvních let a to, co bylo potom, už mohl sledovat jen jako zákazník biologického taxíku, řízeného bezejmenným řidičem s malou hlavičkou.