Brambora byla pomeranč mého dětství - Homunkulus Jürgen
Homunkulus Jürgen
Máma vždycky říkala „Nikdy se před nikým nezpovídej, když nechceš“ a „I ty špatné věci nejsou ty nejhorší“. Protože se Piolin nehodlal nikomu zpovídat, obcházeli jsme záběhlický kostelík, za nímž jsme měli bunkr, s jistou nedůvěrou. Bunkr jsme dávali dohromady celé prázdniny a byla to monstrózní stavba z prken, dřevotřískových desek a ipy. Interiér jsme vyzdobili řlmovými plakáty, které nám věnoval Jéro se slovy: „Trocha kulturky, kurva, chlapi.“ Nejlepší na celé stavbě byla pozorovatelna na větvi vrby přímo nad Botičem. Její skvělé maskování způsobilo, že z ní nebylo prakticky nic vidět. Seděli jsme v ní s Masarykem a Vránou vedouce trialog. Hácha pravil: „Proč by asi bombardovali Záběhlice, ty chytrej?“ Masaryk pravil: „Kvůli zámečku. Němci tady stavěli homunkula.“ „Co stavěli?“ chtěl vědět Piolin. „Umělýho chlapa. Testovali ho na Hamráku.“ „Jo, to jo. Asi s ním chtěli vyhrát olympiádu ve vodním pólu, ne?“ ušklíbl se Hácha. „Ty pitomečku, Němci už s žádnou olympiádou nepočítali. Ten chlap měl mít místo rukou samopaly a v puse minomety. Byl to Vůdcův dárek světu!“ „A měl taky ptáka?“ „Pták seš ty, Hácho!“ „Tak aspoň zadek. Musel někudy srát prázdný nábojnice!“ „On měl speciální výstroj, takže střílel bez nábojnic.“ „To je blbost,“ pravil Hácha, „teď ses prokec. To nejde!“ „Říkám, že se ho všichni báli. Protože netahal prázdný nábojnice, byl lehčí a moh všude vlízt. Proto byl všem tak nebezpečnej.“ „To celý je blbost!“ „Hm. Blbost,“ podotkl Piolin. „To není žádná blbost!“ rozzuřil se Masaryk „Říkal to můj táta. Vidíte ty vrata támhle v tý stráni? Tam ho měli schovanýho!“ Žádný vrata jsme samozřejmě neviděli. „Je tam podzemní labyrint. Celý Záběhlice jsou podkopaný! Ten chlap musel spát sedmdesát pět hodin, jinak byl úplně nepříčetnej. Tak spal v těch dírách.“ „Kdyby byly celý Záběhlice podkopaný,“ zaťukal si Hácha na čelo, „tak by tady jezdilo metro.“ „Ty seš úplně pitomej! Ty ruský vagóny by se tam vůbec nevešly. Viděls je, jak jsou velký? Když je poprvý dovezli, koukaj, jak je dostat pod zem. Strkali ten vagón do díry na Kačerově a nakonec museli přerejt celý Céčko.“ „Taky táta?“ zeptal se Piolin. „Jo!“ „A jak by to asi kopali?“ zajímal se Hácha „Vždyť jsi říkal, že se to muselo utajit.“ „Ty díry si vykopal ten chlap sám. Nejdřív mu namontovali do rukou rejče a lopaty. Jak měl na hlavě hákovej kříž, tak když si na čele zmáčk čudlík, ten kříž se mu roztočil a měl ho jako razicí štít!“ „A kam asi dával hlínu, ty? A dej mi práska!“ Masaryk mu předal cigaretu. Jak jsme rostli, objevovali jsme kouzlo rozličných činností. Osmdesátý rok byl ve znamení nikotinu a levných bétéček. „Házel ji do Hamráku. Proto je tak zanesenej!“ „Tam by se to nevešlo!“ „Víš, jak byl Hamrák hlubokej? Šedesát čtyři metrů! Armáda si do něj schovávala tanky, aby Němci nevěděli, jak jsme dobře vyzbrojený. Jenže když si pro ně přišli, tak zjistili, že jsou zrezivělý! Proto jsme prohráli. A naval cigáro!“ „Vždyť je to blbost,“ vrátil mu bétéčko Hácha. „To právě zjistili. Rusáci si zase tanky schovávali do Bajkalu. Když na tu chybu přišel Stalin, nasral se a nechal postřílet všechny velitele. Proto došli Němci až před Moskvu!“ „Co asi žral ten tvůj homunkulus?“ nedal se Hácha. „Lidi. Dávali mu lidi, aby k nim získal správnej vztah. A to byl právě průser. Protože když zjistil, že maj Němčouři lepší maso než my a židi, začal žrát je. Proto nejdřív bombardoval Záběhlice fašista a potom je bombardoval Američan. Ty vybouraný baráky v Chaloupkách jsou toho důkazem.“ „Důkazem. Hm,“ podotkl Piolin. „Jenže ho nikdy nikdo nezabil. Rusové si ho odvezli do Moskvy, a aby byl ještě výkonnější, naučili ho žrát jantar.“ „Jantar?“ vyvalil oči Hácha. „Jasan. Ti to nedochází? Proto dělaj takový ramena okolo jantarový komnaty. Ve skutečnosti si ji ukradli sami.“ Masaryk típl cigáro. „To je přece jasný. Vy jste oba úplně pitomí. Nesmíte tak žrát rádio. Tam se vždycky kecá.“ „Jestli nekecáš ty.“ „Jasně že ne. Ale na to holt vaše ubohý mozečky nemůžou stačit.“ Masaryk sjel se stromu. „Tak jdem, ne?“ Šli jsme podél Botiče. Hácha si to všechno rovnal v hlavě. „Já to furt nechápu,“ řekl po chvíli. „Prostě seš dítě. Dej mi ještě cíčko.“ Hácha vyndal z kapsy bétéčka. „Já tam nechal sirky. Počkejte na mě.“ „Stíhej,“ pravil Masaryk a otočil se na mě. „Nečum jak puk.“ Než se Hácha vrátil se sirkami, dozvěděl jsem se, že se umělý člověk jmenoval Jürgen V-4 a že ho sovětští inženýři drží ve čtverci C35. Čtverec byl tak tajný, že ho ani Masaryk nedokázal nikam umístit. „Co já vím? Se mě neptej. Někde v Novosibirsku. Jo, přesně tam ho schovávaj.“ Pak jsem se dozvěděl, že ho Rusové nechali taky razit tajný labyrinty, ale místo hákovýho kříže mu na hlavu přidělali pěticípou hvězdu. „Já myslel srp a kladivo,“ podotkl Hácha a zachrastil sirkami. „Ty mu dali přece mezi nohy!“ Vylezli jsme pod dřevěným kinem Pionýr. Viděli jsme v něm se strýcem hodně řlmů pro dospělé. Kromě Savany v ohni mi utkvěl v paměti ještě životopisný řlm o Elvisu Presleym. Začínal záběrem, v němž znuděný Elvis rozstřelí barevný televizor. Piolin si nemohl srovnat v hlavě, že by rozstřelil opravdový přístroj, protože barevný televizor byl nedostupný poklad. „Maketa. Papír. Podfuk,“ oznámil strýcovi. „Co?“ „Televize. Nebo stará, rozbitá.“ Jéro se na něj soucitně podíval: „V Americe se vypínaj opravdový televize opravdovou pistolí, víš? Tím se lišej od nás.“ Před kinem típl Masaryk bétéčko. Nikde žádní Spořilováci, kteří by mohli dostat na budku. Jediný, koho jsme potkali, byl Ivan Langr, který se ploužil po břehu za Botičem a táhl síťovku s osmi pytlíky polotučného mlíka z konzumu. „Co s tolika litrama mlíka můžou dělat?“ mudroval Masaryk. „Stavěj taky doma homunkula. Snažej se ho upíct. To mlíko maj do těsta,“ podotkl Hácha. Langr ho slyšel, odložil síťovku a hodil po něm kamenem. Nikdo nesměl vidět Ivana Langra, jak nosí mlíko. „To mám náhodou pro ségru, idioti. Aby jí rostly kozy!“ „To víš že jo,“ využíval Hácha faktu, že stojí na druhém břehu potoka, „to musíš chlastat ty, protože seš ve vývinu. Aby ti narost mozek!“ Langr po něm švihl druhý kámen a chvilku mu vyhrožoval. „Mlíčný blbec,“ podotkl Piolin. „Co chceš, draku?!“ obořil se na Piolina Langr „Si tam pro tebe dojdu a uškubu ti ty hlavy!“ „Si to zkus!“ řval na něj Hácha. Langr si to zkusil a zabořil se do bahna. „Blbečci. Máte kliku, že fakany nebiju!“ Sebral svoje pytlíky a naštvaně zahrozil Masarykovi pěstí. „Cizinče, počkej v pondělí!“ „Chceš se mnou vést nějaké rozhovory?“ dotazoval se Masaryk. Piolin zvedl z navigace oblázek a významně jím pohazoval. Langr se ihned rozzuřeně zdekoval. „Zlatý bahno,“ pravil Hácha. „To si právě říkali i Němci,“ pokračoval Masaryk. „Tohle bahno z Botiče totiž není jen tak ledajaký bahno. Je to nejvýživnější bahno na světě. Homunkula udělali právě z tohohle bahna.“ „To je blbeček, co?“ obrátil se na Piolina Hácha. „Prej z bahna. Sentinel!“ „To je dokonce tak dobrý bahno, že ho tady těžil už císař Rudolf druhej na golema!“ „Tak si ho sežer, ty chytrej!“ Masaryk slezl k potoku. Bylo to těsně po období dešťů, takže bláta bylo všude dost. „Tohle bahno ti sním klidně i bez chleba,“ kasal se. „O co že ne!“ „A o co že jo!“ „O tvůj prak.“ „Kliďánku, dítě. A když prohraješ, mám u tebe ten časák s nahou Vivien Lou!“ Před čtrnácti dny jsme totiž ve sklepě jednoho paneláku našli socialistickým občanům škodlivý časopis s obrázky ze soutěže Nahá miss Amerika 1972. Mělo to dva důsledky: naše sympatie k Americe okamžitě vzrostly a o magazín jsme se servali jak koně. Hácha zvítězil, protože zdrhl okýnkem, a každý den nám pak sděloval, jaká z žen je pro něj zrovna favoritkou. Obvykle se rozhodovalo mezi Sandrou-Heidi a Vivien Lou. Zvláště o přednostech Vivien dokázal zasvěceně hovořit celé hodiny. „Ty si kup radši Ogoňok!“ odsekl Hácha. „Ne ne. Chci ten časák, protože se už nenechám dráždit.“ „Kdybys viděl, jakou má chlupatici,“ podotkl Hácha. „Drž hubu. Pioline, rozsekni nás.“ „Stejně se ti obrátí kufr,“ ušklíbl se Hácha. Masaryk povytáhl z kapsy prak. Všichni jsme mu jej upřímně záviděli. Ještě víc než Háchovi jeho Vivien. Masarykův prak bylo důmyslné násilnické zařízení. Tajemství konstrukce spočívalo v kombinaci nejsilnějších kovových součástek z merkuru a letecké gumy vybavené pro větší pohodlí koženou kapsou. Jako střelivo se používalo kovových matic, ložisek nebo oblázků. Prak měl účinný dostřel sto padesát metrů a rychlost patnáct ran za minutu. „Tak dobře,“ souhlasil Hácha, „ale sežereš toho celou dlaň.“ Podali si na stvrzení sázky ruce a Piolin je rozsekl. „Kopyto, jelito, platí to,“ zamumlal. Hácha zatím vybíral Masarykovi porci. „Ne, tohle ne, v tom je tráva, to přece nebudeš jíst. Počkej, támhle u těch pneumatik!“ Přesunuli jsme se k hromadě barumek pod autoservisem. Hácha nabral do dlaně černou břečku. „Chceš to posolit?“ „Pch,“ pravil Masaryk. Už se mu sbíhaly všechny sliny. „Já sám.“ Hrábl do vody a důstojně si vytáhl svoje blátíčko. Čichl k němu a ztěžka naprázdno polkl. Zelenočerná hmota páchla po všech smradech světa. „Tak co je? Jedem, ne? Mám ti sehnat okurku?“ Masaryk si nabral trochu bahna na prst a na zkoušku jej strčil do pusy. Chvilku přežvykoval, pak polkl. „No není to špatný. Trošku tužší, hm, ale jemně kořeněný.“ Strčil si další špetku bahna do úst. „Pořádně,“ protestoval Hácha, „ty to šolicháš! To neplatí!“ Masaryk si konečně vzal pořádné sousto a ztěžka polykal. Chuť bahna a její popis vykazovaly asi přeci jen jistý rozpor. Usadili jsme se na hromadu pneumatik. „Tohle není žádný žraní bahna!“ povykoval Hácha, „ty si to ředíš slinama!“ „Prd si ředím, víš, jak to skřípe v zubech?“ „Musíš to dát do pusy a celý spolknout. Tohle je ojebávání!“ „Tak si to zkus sám, ty chytrej!“ „Já jsem se nekasal. Já jsem nic o žádným homunkulovi netvrdil. Ty to máš žrát pořádně.“ Masaryk spolkl další dávku. Evidentně se mu zvedal žaludek. Nabral si znovu do úst. Sousto převaloval přes jazyk. „Spolkni to, dělej! Tohle je k ničemu.“ Masaryk vyplivl bahno. „Budeš už zticha?“ „Takže jsi prohrál. Normálně naval prak. Pioline, že prohrál?“ „A jak jsem to asi podle tebe měl polykat, ty chytrej?“ „Takhle, ne?“ naštval se Hácha „Takhle!“ Vzal bahno a nacpal si ho do pusy. Dávil se, ale část do trávicího traktu přeci jen dostal. „Takhle, jo? No to bys mě dojal. To bylo zvracení pozpátku, a ne polykání. Sleduj!“ Masaryk mocně polkl a málem mu vypadly oči. „Co? Tohle? Takhle jíte doma?“ prskal Hácha. „Koukej!“ Sledoval jsem, jak se zalykají. „Já se ti na ten prak můžu vykašlat!“ řekl najednou Hácha a drápal se na trávu. „Ty mně? Jak ty mně. Já ti kašlu na Vivien! Můžeš si ji namazat na prsa.“ „Vejtaha,“ stěžoval si Hácha a utíral si tričko. „No, podívej se, jak vypadám, jenom se koukni. Máma mě přerazí.“ Šli jsme mlčky k jezu za mostem. Masaryk s Háchou na sebe vrhali nevraživé pohledy. Kousek proti proudu se v Botiči válela nafouklá mršina koně, zachycená o navigaci. Nevypadala moc zdravě. Oba jedlíci ztuhli. „No to snad ne. Já zdechnu!“ protočil panenky Hácha. Ztěžka dosedl na kmen pokácené olše. Konečně se mu udělalo doopravdy špatně. Zato Masaryk dostal záchvat. Běžel k mrtvole a řval: „Co to je, no co to je? Kdo to sem dal? Víte, co jsem sežral? Tak ví to někdo?“ Jeho otázku mu ale nikdo nedokázal smysluplně zodpovědět. Mršina vypadala jako monstrum z galaxie Arkana. Ležela na zádech, tenké nohy z nestvůrně nafouklého břicha trčely jako antény do prostoru. Relaci Všechny nemoce světa, kterou vysílaly, nám ale nebylo dáno slyšet. Hácha mocně zvracel. Poprvé jsme použili moji a Piolinovu ruku k téže činnosti: drželi jsme ho ze stran. Masaryk se zatím brodil podél navigace. Když dospěl k mrtvole, počal do ní kopat. „Ať ji nechá a donese mi ten prak. Já umírám, je to moje poslední přání,“ vyrážel ze sebe Hácha. Ale Masaryk toho nenechal a zdechlina ho začala mít plné zuby. Když jí poněkolikáté nakopnul panděro, povolené svaly zadního svěrače se rozestoupily a to, co bývalo koněm, si strašlivě a naposledy pšouklo. Klopýtali jsme k domovu. Špinaví a vyřízení. „Ať jde aspoň osm metrů za náma,“ šeptal Hácha. „Odstup. Smrdíš,“ sdělil dozadu Piolin. „Tak na mě sakra počkejte,“ halekal Masaryk. „Makáme,“ řekl Hácha, „nesmí nás dohnat!“ Mazali jsme kolem zahrádky U Rýsů. Strýc Jéro něco zasvěceně vyprávěl nad pivem a rozkládal rukama. Když jsme se přiblížili, začichal. „Pioline? Co to tady tak smrdí?“ Ukázal jsem za sebe a pokračovali jsme s Háchou ve zrychleném přesunu. „Svobodovi vynášejí záchod,“ uklidňoval už zdálky stolní společnost kolem Jéra Masaryk. „No tak ti snad žerou děti,“ usoudil Jéro, „to páchne, jako když se pářej koně!“ Vlétli jsme k Háchům do dvora a zabouchli vrata. Právě včas, Masaryk už sahal na kliku. Hácha se otočil a pokračoval ve zvracení. „Děje se něco? Emilku!“ vyklonila se z okýnka paní Háchová. Piolin ukázal na zeleného kamaráda: „Koňský hody. Umře.“ Pak jsme rychle prokličkovali přes dvůr a zadem přelezli do Albionu. Jindy jsme se ale po Háchovic usedlosti toulali rádi. Jeho děda sbíral veterány, měli jich plnou stodolu, po stěnách visely zaprášené vavřínové věnce z dob, které jsem si nemohl pamatovat. Starý Hácha páchl směsí oleje a benzinu, představoval jsem si, že tak musí vonět nejdražší parfémy pro muže, tančil mezi vozy, skládal je z nejrůznějších částí posbíraných po všech půdách, garážích a kůlnách v celé republice a zase je rozebíral, na stolech zde ležely části motorů, klikové hřídele, řemeny, péra, sedadla s pravými žíněmi, dřevěné rámy vozů, mechanické ukazatele, v dřevníku měl schované kastle, haubny, skla a uprostřed toho všeho trůnila jako modrý skarabeus přes léto na špalcích modrá bugatka, právě ta, s níž Eliška Junková dováděla na Targa Florio k slzám Němce ve řremních mercedesech. Piolin se odlepil ode zdi a šoural se kolem altánu sem tam. Umělý člověk mi nešel z hlavy. Piolinovi zřejmě taky ne, protože v jeden okamžik zamručel: „Homunkulus. Blbina.“ „Pioline?“ vyklonila se po chvíli z okna matka, „už seš doma?“ „Ne. Vidíš mě?“ Máma vyšla z domu. Měla na sobě kytičkované šaty a novou trvalou. Moc se mi to nezdálo. „Co jste zas vyváděli? K Háchům přijela sanitka.“ Mávl jsem rukou, Piolin taky. „Máš mi říct, kdy přijdeš. Kde tě mám pořád honit? Měl jsi být doma ve dvě. Běž se převlíct, mám pro tebe překvapení.“ Piolin se musel umýt, vzít si svoje nejlepší tesilky a učesat se. Pak jsme teprve mohli vejít do slavnostně vyzdobené kuchyně. Za stolem seděl šeredný chlapík s knírkem. To bylo překvapení. „Tak jak se ti líbí?“ usmála se máma. „To je, Pioline, tvůj nový tatínek.“ Chlapík vstal a natáhl k Piolinovi ruku. „Ahoj,“ řekl, „já jsem Jürgen. Myslím, že budeme kamarádi.“ Na tohle byla i Rigid Pincová krátká.