Brambora byla pomeranč mého dětství - Bůh Rudého práva
Bůh Rudého práva
Julek Fučík byl superstar komunistické ideologie. Umrtvovali nás s ním každou vteřinou, pojmenovávali po něm různá nábřeží, ulice i náměstí a republikou se potulovali kočovní recitátoři mající na repertoáru jen jeho slova. (Ta, která zbyla, patří dodnes Památníku národního písemnictví.) Ve skutečnosti to byl ale hodný hoch, který jenom chtěl něco velkolepého dokázat. Piolina Fučíkův odkaz velmi ovlivnil: urputně se jej varoval. A tak zatímco Parkem kultury a oddechu Julia Fučíka břinkala dechovka a Stromovka se připravovala na první nešťastné běžce každoročního závodu Rudého práva, zamířil Piolin hned při první příležitosti do křoví. Houštiny v té době již skrývaly Háchu, Langra, Masaryka, Peckatého a tři sta padesát dalších žáků z jiných škol. Zedníková, naše nová třídní, tak ve všeobecném mumraji osaměla se startovními čísly v rukách. Ivan Langr zalovil v teplácích a vytáhl rourku s namalovanými barevnými blesky. „Ty vole, já myslel, že vytáhneš mlíko,“ řekl mu Hácha. „Seš prostě nádiva,“ poklepal mu na hlavu rourkou Langr. „Sledujte, pánové, to jste ještě neviděli.“ Odtrhl konec rourky a vylovil z ní doutnák. „A to má být co?“ zeptal se Masaryk. „Bengálský oheň,“ sdělil mu Langr. Mezitím se začalo závodit. Kolem nás předusala skupinka dvou tlustých žákyň. Plakaly a držely se za ruce. Byly v obličejích naprosto rudé. „No tak to je barvička. Ty můžou vytáhnout rovnou na stožár,“ okomentoval je Masaryk. „Zalez!“ tahal ho zpátky Hácha. Peckatý, aby trumfl Langra, zatím vykouřil jednu spartu tak, že si zapálil řltr. Na závěr zezelenal a přestal komunikovat. „No tak to je taky barvička,“ poplácal ho Masaryk. „Takže, pánové,“ zachrastil významně zápalkami Langr, „hlaste mi, až poběží mufloni.“ „Myslím, že už běží,“ hlásil Hácha, který monitoroval situaci na dráze. Vykoukl jsem přes větvičky. Od startu se blížila skupina starších žáků. Langr vystrčil rourku ze křoví. V pravý čas zapálil doutnák. Do balíku klusajících nadšenců začaly létat zelené, modré, rudé rachejtle a způsobovaly všeobecný rozkol a zmar. „Padáme,“ sykl Langr. Popadli jsme Peckatého a pakovali se z místa. Později byl na místě dopaden jistý žák, který se šel do křoví vyčúrat. Dostal dvojku z chování a nakládačku od svého třídního. Svět není příliš ideální místo pro slovo spravedlnost. „Kdes to sebral?“ vyrážel ze sebe za běhu Hácha. „Normálka, od tetky z Mnichova. Ještě mám doma Cestu na mars.“ „Tak to dones!“ „Samolitr,“ ušklíbl se Langr a hodil Háchovi stoličku. Hácha se rozplácl o strom. „Za to mlíko, blbečku!“ Langr zmizel mezi stromy. Složili jsme Peckatého vedle kňučícího Háchy. „Co teď?“ „Klídek. Veget,“ řekl Piolin. Masaryk si kecl na zem a začal vykládat o homunkulovi a jiných záležitostech, které se týkaly světa. Masaryk byl muž mnoha vizí. Mezitím se probral Peckatý, prohlásil, že mu je zle, ale jak tak poslouchá Masarykovy řeči, jaký by měl být svět, aby byl stravitelný, začalo mu být i na zvracení, a zmizel za Langrem. „Hele,“ posadil se po chvíli i Hácha, „můžeš na chvíli sklapnout? To jsou hrozný řeči!“ „Jak, hrozný?“ rozčílil se Masaryk. „Vitacit,“ zahlásil Piolin, a aby zklidnil situaci, dal do placu pytlík s červeným práškem. „Hele, co mám,“ řekl Hácha a polkl zbytky vitacitu. Vyroloval z tepláků časopis s nahou Vivien Lou. Masarykovi zasvítily oči. „Ukaž,“ hrábl po časopisu. Hácha jej světácky strčil za záda. „A co za to?“ „Jak, co za to? Sem ho vyhrál, tak davaj.“ „Jo tys ho vyhrál? A kdy, prosím tě?“ „Já ti ukážu kdy,“ rozzuřil se Masaryk a začali se přetahovat. Piolin je netečně pozoroval, ale jen do té doby, než Hácha jednu chytnul a Masaryka vší silou odhodil naším směrem. Protože jsme seděli na svahu nad závodní drahou, byla naše stabilita velmi vachrlatá. Piolin prosvištěl křovím a vysypal se na mokrý asfalt přímo před osamělého atleta, který klusal kolem v modrém dresu, a udělal jenom „uh“. Atlet se do nás zamotal a udělal „eh“, nakopl Piolina a už se prolomil v kolenou a kácel se z té výšky a moje ruka se ho snažila chytit, takže jsem o ni málem přišel, protože není snadné zabránit zhroucení atleta. Leželi jsme na mokré cestě a Piolin to celé vylepšil hrozným pláčem, takže atlet místo nadávek ho musel utěšovat. A už se sbíhali lidé v dlouhých pláštích, taková to byla mela, někteří se vrhli na Piolina, tahali nás z té skrumáže a jeden pán, co si při tom roztrhl dlouhý plášť, nás odvlekl stranou a říkal: „Ty syčáku, víš, co jsi udělal? Ty jsi napadl samotného Zátopka!“ a vlepil Piolinovi pohlavek, že se mu zatmělo před očima. A ti druzí v dlouhých pláštích zadržovali závod a postrkovali šampióna kupředu a očišťovali mu nohy, kterými to natřel kdysi všem atletům, potřebovali vidět ty nohy v pohybu, byl to náhle smysl jejich životů, protože pak mohli prohlásit: „Ty nohy, viděli jste to? Já je viděl a zdálo se mi, že trochu kulhal, a přece to s nima všem nandal, panečku, takhle to s těma nohama nikdo neumí.“ Ale velký běžec se jim vytrhl, šel k Piolinovi, a když jsem ucukl, pohladil mě po hlavě a řekl: „Dobrý?“ Piolin řekl taky „dobrý“, podali si ruce a bylo to vyřízené. Pak jsme se ještě dlouho dívali za velkým běžcem, který už zase stoupal Stromovkou, aby svým klusem nastavil hřbet všem těm lidem, kteří potřebovali příklad. Jako stroj běžel svůj Běh Rudého práva, on, před kterým klečel celý svět, tady klusal v umělohmotném trikotu a laciných teniskách, použili jeho dech, jeho tep, to jediné, co jim mohl dát, jeho jméno, které mu předtím za zásluhy odňali a věnovali sobě, vzdaloval se, mizel, a to už pán v roztrhnutém plášti vzal Piolina naštvaně za ucho a zahájil výslech: odkud jsme, jak to že máme dvě hlavy, co dělají rodiče a že se to s Piolinem povleče, protože on o tom teď musí dát hlášení, a Piolin jenom brečel, dokud nás nenašla soudružka Zedníková, vynadala chlápkovi a pak se jelo domů. Než jsme sešli od autobusu k Chaloupkám, zjistil Piolin, že má problém s nohou. Přestávala ho poslouchat, chovala se svéhlavě. Pajdal a kňučel. „Noha,“ stěžoval si, „vůbec ji necítím.“ „No jo, bodejť,“ zkoumal Masaryk Piolinovu modřinu na stehně, „taky jsi chytil pěknýho koňara. To se ti uklidní. To je v klídku. Já jsem ti měl nohu i v gypsu. To je taky dobrý. Můžeš si na něj namalovat řxama americkou vlajku. Ale tohle rozchodíš bez gypsu.“ Ale Piolin a já jsme dobře věděli, že se Masaryk mýlí. Vedle ruky mi od toho dne patřila i noha a Piolin si přestal být sebou jistý. Věděl, že moje touha po jeho těle mě už neopustí. Piolin patří mezi ty významné myslitele přelomu dvacátého a jednadvacátého století, kteří přišli s převratným pohledem na životní poslání: nevšímat si jej. Součástí taktiky bylo nemudrovat. Piolin sám nikdy nic výjimečného nevymyslel. Dá se dokonce říci, že nevymyslel vůbec nic. Ale to by bylo hrubé jednodušování jeho vnitřní řlozoře. Oplýval však ohromnou tolerancí k lidem, kteří podrobovali svůj život důkladným analýzám, každodennímu zkoumání nejrůznějších následků a jejich příčin, a držel se od nich co nejdál. „Nerad někoho ruším,“ říkával s taktem sobě vlastním. Sám vycházel z přesvědčení, že události přicházejí a odcházejí podle své vlastní vůle, a těžko se lze rozčilovat nad faktem, že čerstvě vyléčený pacient, který překonal leukémii, je při odchodu z onkologie přejet osmitunkou. Tvrdil, že nejdůležitější je pouze správně se narodit. Kdo této jednoduché kombinační záležitosti není mocen, ať potom žije v poměrech, do nichž svou duši přivedl. Vždy při tomto konstatování se neopomněl láskyplně usmát na svou druhou hlavu, psala Rigid Pincová.