Brambora byla pomeranč mého dětství - Pionýr s kamenem v hlavě
Pionýr s kamenem v hlavě
Přišel pátý květen a já byl ze své ruky stále nadšený. Zatímco si Piolin na své straně postele četl slovník cizích slov a pomalu obracel stránky, mohl jsem si zdokonalovat motoriku. Moje levačka svištěla prostorem, stavěla z tužek závodní dráhy, proháněla jimi autíčka, mohl jsem zhasnou a rozsvítit lampu, nosit si s sebou rozličné předměty a kdykoliv praštit Langra po zádech. Komunikace se světem mohla postoupit na dokonalejší úroveň, protože jsem se začal učit psát, ale problém byl v tom, že jsem od narození pravák. Mořil jsem se nad blokem celé noci, zatímco Piolin spal, a pod rukou se mi rodily samé bachraté zrůdy, které se nedaly číst. Nakonec se mi podařilo na papír napsat slovo zlom. Byl jsem na to náležitě hrdý. „Vidíš,“ pochválila ráno Piolina máma, „strom. Hezké slovo. Proč to píšeš?“ „Noční práce,“ odsekl Piolin a blok mi sebral. Začali jsme se o něj rvát. Naše ruce létaly prostorem jako mechanické paže a snažily se navzájem dostat. „Co to dítě blbne?“ přestal Jéro popíjet pivo. „Vypadá to, jako by mlátil sám sebe.“ „Pioline!“ vykřikla máma, „běž si do svého pokoje.“ Cestou na schodech mě Piolin vzal dvakrát čelistí po hlavě. Znamenalo to „bacha na hubu, mladej, pořád to celý tělo vystupuje ještě pod mým jménem!“ Přestal jsem máchat rukou. V pokojíku jsem Piolina uplatil žvýkačkami Donald od Masarykovy maminky. „Hm, čmáranice. Blbost,“ podíval se letmo na blok. Naštvaně jsem mu jím mával před očima. „Co?“ řekl nakonec. „Strom? Blbost!“ Zkroutil jsem mu ruku za záda. Obrátil oči v sloup a sklonil se znovu nad blokem. „Dobře. Slon? Brom? Hrom? Chrom? Slepice?“ Po chvíli dodal ještě: „No–ne.“ Tím skončily na příštích pár let veškeré moje pokusy o písemnou komunikaci se světem a žádný zlom se nekonal. Flákali jsme se s Piolinem po Psí louce, protože v pátek Uchárová slovy „Tenhle nemůže stát u pomníku jako stráž. Dvouhlavý pionýr? To by tak hrálo“ vyřešila tendence občankářky z druhého stupně protlačit Piolina do čestné stráže u pomníčku neznámého vojína. Čestnou povinnost si tak vyžral Kořánek a Klemperová. U autoservisu jsme natreřli Ivana Langra, který se frajeřil na silnici v nové papírové bundě, a když se zeptal, jestli o něčem nevíme, pokrčil Piolin jen rameny a šli jsme s ním. Ivan Langr něco mlel o Americe, o hromadách peněz a o holkách, které bude jednou umrtvovat na otcově pionýru, a mezitím sbíral u Botiče kameny. Došli jsme až k neznámému bojovníkovi, kde nás zatáhl do křoviska. Odtud bylo krásně vidět na Kořánka stojícího čestnou stráž. Podal Piolinovi jeden oblázek a pravil: „Házej! Musíš treřt tu hvězdu. Mně se to včera povedlo, tak chci vidět, jestli jsem nejlepší.“ Kořánek měl u pomníku zavřené oči a vypadal, že usnul. Opodál seděly na lavičce dvě důchodkyně a jako ještěrky se vyhřívaly na sluníčku. „Tak házej, dělej. To musíš treřt.“ Piolinovi se to nezdálo. Převracel oblázek v dlani, ale nechtěl vypadat jako srab, proto jej po chvíli vmáčkl do mé dlaně. „Házím na tu hvězdu, na tu hvězdu na pomník!“ syčel, aby bylo jasné, co mám udělat. Langr tu řntu neznal a vypadal zmateně. „Tak neřvi a házej, ne?“ „Házím na pomník, házím tam dolů,“ chytil Piolin svou rukou moji a naznačoval švih. Pořád měl ještě větší sílu než já. Naštval jsem se a mrštil oblázek k pomníku. Ozvalo se vyjeknutí a Kořánek šel k zemi. „Ty vole,“ vytřeštil Langr oči, „tys ho zabil! Tys zabil pionýra!“ Na to ani on neměl. „Blbečku. Debile. Kreténe,“ sdělil mi potom v ústraní Piolin a praštil mě dvakrát čelistí. Kořánka ovšem postihl mnohem chmurnější osud, než byla rozražená lebka. O velké přestávce musel vystoupit z řady a byl veřejně prohlášen za symbol statečnosti a odporu proti zvůli. „Pěkná statečnost,“ stěžoval si Šumpich, „jen uviděl sanitku, začal před ní i s rozraženou lebkou kličkovat jako šílený. Musel jsem ho složit druhým šutrem. Je to naprostej srab.“ „Pěkná statečnost,“ vrčel Peckatý, který svou slávu osudově minul, protože držel stráž před Kořánkem. „Minulý rok se podělal při noční bojovce, čekal na mě před hřbitovem, ačkoliv bylo výslovně řečeno, že po dvou se to nebude počítat!“ „Pěkná statečnost,“ mudroval Masaryk, „to je toho, schytat to šutrem do hlavy. Šutrem do hlavy, tomu říkám hovadnost, ne odvaha!“ „Pěkná statečnost,“ prohlásil strýc Jéro, „radši bych viděl toho frajera, co ho sejmul.“ Piolin to nekomentoval. „Pěkná statečnost,“ vrčel Kořánek. Dostal jako zvláštní prezent výsadu sedět při obědě u stolu s učitelským sborem a všichni si na něj ukazovali. Měl pravdu. Se statečností jsou vždycky potíže. Hned po návratu ze střediska, kde mu vytahovali stehy, dostal po hlavě ruskou čítankou, aby věděl, zač je toho loket. Že se do něj o tři týdny později zapíchlo velké dřevěné kružítko, používané na tabuli při geometrii, lze považovat jen za shodu okolností. „Co se mi tam má co motat?“ rozčiloval se Langr. „Řval jsem, že házím, tak má uhnout!“ Kořánek zatím ležel pod lavicemi s pneumotoraxem a chrčel. „Je to vůl,“ trval na svém Langr. „H-h-h-h-h,“ skučel Kořánek. Piolin zatím něco hledal v tašce. Vytáhl učebnici branné výchovy v igelitovém obalu a utěsnil s ní Kořánkovi díru v plicích. „Takový kecy,“ rozčiloval se na počátku roku Kořánek, „při jaderném výbuchu patama od epicentra výbuchu. Pláštěnku proti jadernému zamoření! Práce s polní lopatkou! Kecy, slinty, zhovadilosti!“ Teď mu ty kecy zachránily život. Zatímco Kořánka exportovali na středisko a Ivan Langr vysvětloval Matějkové, jak je možné zakopnout tak nešťastně, že se žák napíchne na kružítko, měl Piolin zásadní projev směrem k tělocvikářce Azimutové. „Ne statečnost. Žádné zásluhy. Jestli zásluhy, vzpurnost a násilí,“ oznamoval. Kořánek se v průběhu druhého stupně stal odborníkem na povrchová zranění. Padal do jam, napichoval se na nejrůznější předměty a vrcholu dosáhl v osmičce při zimním výcviku, kdy na svých běžeckých lyžích Artis vjel v plné rychlosti na asfaltový pruh silnice. Obě běžky se mu zasekly špičkami do tváře a praskly. Kořánek musel absolvovat zbývajících patnáct kilometrů po svých s dřevem vraženým do duclatých tvářiček. Když se vracel z převazu, rozhodl se přeskočit zábradlí před poliklinikou, a vyrazil si dva zuby. Pak na nás všechny házel prasátka. Roman Kořánek po čase přijal poklidné místo knihovníka. Zemřel nešťastnou náhodou, když nad ním praskl regál se svazky z doby národního obrození. „Žáci, dnešním dnem přestáváte být mladšími žáky a nastupujete do druhého stupně,“ kapala na konci školního roku na stůl Matějková. Hácha s Masarykem se pak nemohli dohodnout, jestli jsou to slzy zármutku, nebo štěstí, že se nás zbavuje. „A já se vždycky při takových příležitostech svých žáčků ptám, čím chtějí v životě být. Takže ještě než vám rozdám vysvědčení a převezmu si tu křišťálovou vázu, kterou jste mi vy a Sdružení rodičů a přátel školy koupili, provedeme si malou anketku. Ano?“ „To je doják,“ podotkl Masaryk, „ať si vezme kyblík.“ Matějková šla pomalu mezi lavicemi, a když se jí dostalo nějaké obligátně naivní představy o životě, pokývala hlavou a řekla „No to mi děláš radost, Jindřiško“ nebo „No, nevím, nevím, Langře“. Když dospěla ke mně, Piolin mlčel. „No, Pioline, pověz, čím jednou budeš?“ Piolin se na ni podíval. „Budu viset,“ pravil. „Prosím?“ „Támhle,“ ukázal na fotograři prezidenta Husáka. Již tehdy, psala Rigid Pincová, dokázal Piolin přesně rozeznat, kdo je nahoře a kdo dole. Osvědčil tím sice nejvulgárnější mužské nahlížení světa, ale zároveň je přetransformoval do nového způsobu užití. Ješitnost a cílevědomost kráčely do té doby nezbytně ruku v ruce. Teprve Piolin je dokázal demontovat a cílevědomost v sobě zcela zdusit. (Za tiskařského šotka, který zaměnil „cílevědomost“ za „ješitnost“, ovšem Rigid Pincová nemohla.)