HOME

Brambora byla pomeranč mého dětství - A mír chvíli zůstával s touto krajinou

A mír chvíli zůstával s touto krajinou

Přišlo jaro a Piolin se flákal po dvoře hotelu Albion. Každý jsme drželi ve své ruce raketu na badminton. Protože jsme neměli badmintonový košíček, odpalovali jsme raketami kameny. Většina jich létala přes Quidův vůz. Napětí mezi Piolinem a otcem narostlo přes zimu do té míry, že kameny létaly opravdu velmi nízko. „Mazej od toho auta, slyšíš?!“ vyklonil se z dílny otec. Škodovku rozmontoval do posledního šroubku, motor omyl, naolejoval a sušil jej na osmi velkých prostěradlech rozložených v trávě. Strýc Jéro sedě na lavici usrkával pivo a úkosem vše pozoroval. „Maur je to. Nádeník!“ vrčel opovržlivě „To by mě zajímalo, co by se stalo, kdyby se mu z toho něco náhodou ztratilo.“ Sklonil se k nejbližší dece a potěžkal v ruce lesklou hřídel. „Tak pojď, maličká.“ Pak jí švihnul do keřů. „Asi nic, co?“ Přešel k další dece. „Však on si poradí, konstruktér.“ Nohou si přihrál největší šroub. „Copak to máme?“ Shýbnul se a polaskal úlovek. Za chvíli svištěl přes zeď. „Jako by dnes přitažlivost neměla úspěch,“ podotkl, „jako by všechny předměty tančily.“ Když doputoval do dalšího loviště, mrknul na nás. „A takhle nějak to švihla Zátopková v Helsinkách.“ Olejovou měrku zastavily větve kaštanu. „Cože? Zátopková nemá den? To se mi nezdá.“ Za chvíli prolétlo vzduchem nad zahradou ještě několik předmětů. Jak byly vypulírované, zaleskly se na krátkou chvíli v poledním slunci. Strýc Jéro dokončil exkurzi a nad poslední dekou dopil zbytek piva. „Maure!“ zavolal do okna dílny. „Posero! To chci vidět, jak to slátáte dohromady!“ „Bez starostí. A dejte si od toho odjezd. Pioline! Nech toho s těma kamenama! Slyším, jak to tady mlátí kolem!“ „Ať vám nafta stoupá,“ ušklíbl se Jéro, než zmizel v domě. Jeden z projektilů vypuštěných raketou vlétl do dílny a chvíli se mlátil mezi blatníky. Quido vylétl ze dveří jak čert. „A teď toho mám plný zuby. Polož ty rakety a jdi si okamžitě dělat něco do školy!“ „Něco? Nikdy!“ „Tak si něco maluj. Všechny děti si malují! Proč ty si nemaluješ? Okamžitě si začni něco malovat!“ „Umění ničemu nepomůže.“ Quido znehybněl. „Kolik ti je? Devět? Divný. Moc divný.“ Ve dvě patnáct se mi to konečně podařilo napálit do škodovky. Na to, že jsme zrovna stáli až u kůlny, to byl docela obstojný výkon. Treřl jsem se mezi světla přímo do samolepky Jezdím na Castrol. Quido zahodil olejničku a šel si stěžovat. „Víš, Simono,“ začal zeširoka rozkládat v kuchyni, „já mám toho chlapce poměrně rád. Ty to víš. Víš, že jsem ho za svoje peníze vzal na výlet do Českého Krumlova.“ Slyšel jsem, jak máma odložila hrnec. „Víš, že jsem přistoupil na podmínky této domácnosti. Akceptuju je. Víš to, viď. Dokonce jsem akceptoval, že mi tyká. Snažím se ho brát jako člověka. Také jsem ho nechal i párkrát sedět ve voze. Za volantem! A víš, co to pro mě znamená. Ty to víš. Tak mi řekni, Simono, proč mě pořád musí tak strašlivě nasírat?!“ „Vy dva se asi nikdy nesmíříte, že?“ povzdychla si máma. „To teda ne!“ „Pioline,“ oznámila mi máma za deset minut, „Quido už není tvůj tatínek.“ Matčina rychlost mi vždycky imponovala. Po otci Quidovi nám zbyla ohraná kazeta Agfa. Dal ji Piolinovi k narozeninám se slovy: „Koukej si jí vážit! Musel jsem s ní jet až na Prosek, kde má jeden můj známý kazeťák, abych ji vymazal. A není to žádná obyčejná emgetonka. Tak si ji někam schovej a moc si ji nepouštěj, ať ji nezničíš. No a teď se běž bavit, mládežníku!“ Protože jsme samozřejmě neměli kazetový magnetofon, vzal Piolin tužku a pásek si přetáčel sem tam. Po chvíli ho to přestalo bavit a kazetu zahodil. Sebral jsem ji do své ruky. Piolin zavrtěl hlavou, ale nechal mi ji. Chodili jsme celé dny s kazetou. „Ukaž,“ řekl strýc Jéro. „To se někam strká, ne?“ Rovnal na rampě do batohu lahve od piva. Obracel kazetu ve svých tlustých prstech. „Kazeťák, hudba,“ pravil Piolin. „Tak ji hlídej jako oko v hlavě, kovboji,“ vrátil mi kazetu. Zvedl si límec, aby mu nefoukalo za raglát, na záda hodil batoh. Byl jako pašerák nesoucí přes hranici nedostupné zboží. Ten den, co se pro otce Quida zavřelo mámino srdce, měla Lilu narozeniny. Myslel jsem na ně dlouho dopředu a schovával pro ni po kapsách různé kamínky. Piolina velmi znepokojovaly, neboť se mu úlovky už nikam nevešly. „Moje kapsy,“ řekl mi a dotkl se všech kapes na pravé straně kabátu a na kalhotách. Pak zaklepal prstem na jedinou kapsu vlevo: „Tahle tvoje.“ Přeskládal jsem svoje nálezy k sobě. Piolinovi se to pořád nezdálo. „Kameny? Tolik kamenů? Blbost!“ Vytrčil jsem svou ruku ke kuchyni. Šli jsme tam. „Kuchyně? Kameny?“ divil se Piolin. Odnavigoval jsem ho ke kalendáři. „Čtvrtýho. No a?“ Z plakátu, na němž byl kalendář natištěný, zhlížel Pavel Bobek. Zakryl jsem všechna písmena z listopadu, kromě prvních dvou. Pak jsem ještě ukázal el a u. „Aha,“ pochopil Piolin. „Ženská. Narozeniny.“ Pohladil jsem ho. Piolin se zatvářil kysele. Šli jsme k sobě do pokojíčku. Piolin sáhl do tajné skrýše za trámem, kde měl v krabici od Kürfürstova inkoustového extraktu zašity svoje poklady. Sundal kovové víko a krabici vysypal na postel. Prohrábl hromadu roztodivné veteše. Neviděl jsem ty věci poprvé, přestože si Piolin dával velký pozor, aby krabici otevíral, jen když spím. „Koukej,“ dal mi do ruky hromádku ohmataných vybledlých fotek s nahými holkami. „Prohlídnout, vrátit,“ řekl mi. Fotky dostal od Jéra výměnou za časopis Svět socialismu, jímž jsme listovali celé odpoledne. „Abys nezblbnul,“ řekl. „Tohle je Anička, tohle Karla a tady na tý pornograři, to je Boženka.“ „Hm. Tlustá,“ řekl Piolin. „Tlustá?!“ naštval se naoko Jéro. „Víš prdlajs! Celý svět ví prdlajs! Všichni jste zvrácení, každý chce jen vyžlata. Jak to mám asi zvládnout, ty zástupy baculek?“ Jéro dopil pivo. „Pamatuj si, že baroko je nejlepší. Hojnost! Jen na pořádném těle si můžeš nahrnout prsů, kolik chceš a kde chceš.“ Ještě později vysvětloval, že indiáni chtějí jen velmi silné ženy, protože bez úhony přečkají období průjmů. Od té chvíle jsem měl k indiánům úctu a vyhledával jen vyloženě muší váhy. Piolin z pokladů vylovil hranolek PEPA. „Dárek. Oslava,“ pravil a sebral mi fotky. Pevný podpalovač pak pečlivě zabalil do portrétu Nikiho Laudy, který vytrhl ze Stadionu. Lihová kostka, která skvěle hořela, a když se hodila do prostoru, nechávala za sebou černou kouřovou stopu a po dopadu na asfalt se rozbila na stovky malých požárů, byla jednou z nejcennějších věcí, jíž mohl mladý muž potěšit mladou dívku. Lilu přijala balíček s nadšením. „Jé, to je skvělý,“ řekla, když ho rozbalila, „děkuju. Po tomhle jsem vždycky toužila.“ Odložila pepo co možná nejdál a otřela si ruce. „Dostala jsem kabelku. Hele.“ Piolin kabelku očuchal. „Smrdí.“ „Ale jdi ty. Ty všechno vidíš opačně, než bys měl. Je to imitace kůže. Je pěkná, koukej. Vezmu si k ní sukni. Holky budou zírat.“ Imitace! To bylo to slovo! Byli jsme všichni imitace. Žili jsme v napodobenině světa. Imitace lásky k režimu. Imitace pravdy o sobě samých. Na policích papírové atrapy formulí z Ábíček. Imitace džínsů a imitace nadšení v prvomájových průvodech. Imitace touhy, která někde v našich tělech sídlila a k níž jsme nemohli najít ventilek. Vyfouknout všechnu tu touhu do prostoru, to by se to žilo. Pět minut. Zadusili bychom se její intenzitou. Tolik dobrého najednou nikdo neunese. Přes oblohu přelétla hvězda. Přál jsem si nic si nepřát. „Co se tak tváříš? Ještě jsem dostala tuhle rtěnku.“ Lilu sáhla do kabelky a začala rozkládat na zídku svoje poklady. Umělá rtěnka, která nemalovala. Umělohmotné zrcátko s Vondráčkovou. Hřeben s imitací perleti. Pilníček. Fotka skupiny Smokie, kterou jsem Lilu věnoval na podzim. Měla ji u sebe! Dostal jsem chuť uplést z hnědé pásky své kazety něco krásného, co bych pak Lilu nasadil kolem krku. Jenom jsem nevěděl co. Piolin mě předběhl. Sebral zrcátko, zařxoval mi ho do ruky, Vondráčkovou nahoru. Pak si pečlivě z předmětů vybral pilník a vyrýpl plexisklo. „Co děláš?“ lekla se Lilu. Piolin ji ignoroval. Fotku zpěvačky nemilosrdně odstranil a přiložil ji na Smokie. Jako chirurg prohrábl nástroje. Pak nůžtičkami na nehty obkroužil fotku a zasunul ji zpátky. Zacvakl plexisklo a prohlédl si svou práci. Zrcátko hned vypadalo jako z tuzexu. „Lepší. Okejka — hokejka!“ pochválil se uznale. „Víš, co si myslím?“ skládala si Lilu věci zpátky do kabelky, „že jsme rozdvojení. Jednu tvář skrýváme pro sebe a tu druhou máme jenom proto, aby se k té první nikdo nedostal.“ Lilu vzala lihovou kostku do dlaně. „Zapal ho pak i za mě, jo?“ Seskočila ze zdi, a než jsem jí mohl věnovat svůj kamínek, zmizela ve tmě. Piolin očichal pepo. „Dobrý pepo,“ řekl, „Lilu divná.“ Toho večera jsem protočil svou kazetu sem tam šestkrát. Piolin si maloval do bloku progreskami Fantomasův citro¨en s vytaženými křídly. „Frrrr,“ dělal u toho, „vrrrr, frrrr.“ Ve čtyři ráno mi nadrátovaný strýc Jéro vrazil pod peřinu ledovou škatuli. „Hele, vůbec neotevírej oči. Musíš po hmatu, jo? Takže si tu hmatej, hombré. Stál mě dvě flašky calvadosu. A to jsou pro našince v naší prérii pěkně zpropadený peníze!“ Piolin mi odstrčil ruku a škatuli si odtáhl na svou stranu. „Strejdo! Kazeťák! Děkuju.“ „Buenos nochi, amígos.“ Pro otcův vůz si přijela odtahovka. Seděli jsme na zídce za kaštanem a sledovali, jak Quido montuje do škodovky sedadla. Motor zabalený v dekách sypal do kufru. Pořád nemohl pochopit, jak to že tolik částí nepasuje k sobě. Zuřil. Díval jsem se lhostejně, jak nasedá do avie na místo závozníka, jak projíždí vraty, jak avie mizí v prachu za ohybem cesty. Piolin si zasunul stéblo trávy mezi zuby. Zrovna se nacházel ve stadiu odhazování lidských emocí. Bral to jako zkoušku. Potlačit radost, zadupat ji a spolknout, až na patře zůstane jenom teplý vzduch. Zato strýc Jéro stál uprostřed brány s rukama nad hlavou, díval se za mizejícími odrazkami a řval. Jako Pierre Brosman v Savaně v bouři. V záběru dvacet sedm, kdy třímá uříznutou Garfaldovu hlavu v ruce. Kdy už je jasné, že Bianka byla deřnitivně vyrvána z padouchových spárů. Sjeli jsme se zdi a pomohli mu zavřít vrata. Piolin se vždycky snažil stát stranou emotivních projevů většiny samců. Byl vybaven právě tím velkolepým hlubinným poznáním principů nestálosti reálného světa, jeho vrtkavostí a pomíjivostí. Proto i ve chvílích nejzávažnějších státnických rozhodnutí z něj vyzařoval naprostý klid, tolik vlastní zralým ženám. Jeho androgenní nahlížení situace z něj dělalo moderního politika třetího tisíciletí, psala později Rigid Pincová. Nebylo proč jí nevěřit. „Už jste zase sami?“ usmála se Lilu. „To je sranda.“