Brambora byla pomeranč mého dětství - Moje ruka
Moje ruka
Sovětské řlmové eposy byly vesměs postaveny na potírání fyzikálních zákonů. Na absenci malých evropských rozměrů. Obsahovaly ten typ lásky, který se nedal unést. A bylo jedno, cílil-li ji tvůrce směrem k vlasti, nebo ke kolchoznici, dělnici či revolucionáři. Všude byla přítomna bizarní smrt, dávkovaná ohromujícím tempem, zalitá v rudých heslech a v nepochopitelné mentalitě. „Tak drž,“ řekla máma, „nemel sebou, Pioline!“ Oblíkala mu slavnostní tesilky, které zoufale neseděly. Snažila se je narychlo upravit několika stehy. „No tak, co je to s tebou?“ Levá ruka, která od rána vyváděla nepředložené věci, zatím šermovala za zády a snažila se Piolinovi uzmout angličáka ford-mustang. Piolin do něj večer předtím narval kousek slídy, o němž si myslel, že je to zlato. „Takže jdete do kina?“ vkročil do kuchyně strýc Jéro a vyndal z ledničky pivo. „Na ruský řlm? Nic si z toho nedělej. Dá se to přežít.“ Máma ukousla nit. „Prosím tě, děláš, jako by šel na popravu!“ Strýc poplácal Piolina po tváři. „Snad se ještě někdy setkáme. Nebylo to špatný.“ „Tak hotovo,“ řekla máma. „Ukaž? Sluší ti to.“ Piolin si zatahal za pramen vlasů. „Elvise,“ zaprosil. „Tak počkej,“ usmála se máma. „Z ruskejch řlmů stojej za to akorát ty, co nikdy nenatočili,“ pokračoval Jéro. Opřel se o futra dveří. „A pak ta sranda o novorozenci. Je tam kočárek, kterej jezdí sem tam po schodech. Simono? Jak se to jmenovalo?“ Máma se vrátila do kuchyně s kulmou. „Křižník Potěmkin?“ „Jo,“ řekl Jéro, „to bylo dobrý. Řval jsem smíchy. Pak mě vyvedli. Víš, že jsem byl vyšetřovanej? Za pobuřování. Pch! No můžu za to, že umřel Zápotocký a tu veselohru, co měli hrát, stáhli? Byl jsem mladý a chtěl jsem se bavit!“ Strýc se mohutně napil. Máma se mordovala s Piolinovým účesem, aby mu vepředu vytvořila slavnou elvisovskou vlnu, s níž král rock’n’rollu umrtvoval v padesátých letech fanynky. „Miluj můj tendr,“ podotkl Jéro. „Co to máš na kebuli?“ vybafl před školou na Piolina Masaryk. „Pěnu s vůní jablečnou. Vyvanulý sprej,“ odsekl mu Piolin. „Tak do dvojic, vytvořte dvojice!“ halekala Matějková. Hemžili jsme se sem tam a učitelky se snažily nastolit nějaký pořádek. Vedle mě se objevila Lilu. Levá ruka ihned hmátla po její ruce. Lilu se usmála. „Pioline, co to máš s vlasama?“ postavila se před nás Matějková. Piolin mlčel. Učitelka se mu snažila kadeř narovnat, ale ta se pokaždé zkroutila zpátky. „Tohle mi tu nosit nebudeš!“ řekla naštvaně, odtrhla nás od Lilu a odtáhla Piolina zpátky do pavilonu. „Mám s tebou jenom práci. Co kdyby si toho někdo všiml?“ Strčila nás před umyvadlo. „Dělej! Pusť si vodu.“ Piolin se ani nepohnul. Matějková mu namočila vlasy a mentorovala: „Nebuď vzdornej. Kam myslíš, že to povede? No? Já vás mám na starosti třicet. Co si myslíš? Kluku, neblbni.“ Piolin neřekl jediné slovo. Kariéra rebela stojí mnohdy na základech, které vybudují jiní lidé, poznamenala později kdesi Rigid Pincová. Její slova by se dala mnohdy tesat. Nikdo ale nevěděl kam. Když z nás učitelky před školou konečně stvořily útvar, byl vydán pokyn a vyrazili jsme k autobusu. Byl jsem přiřazen k Peckatému, který mi ukázal baterku. „Posvítíme si na Rusáky,“ ušklíbl se. „Co to máš, Peckatý?“ ozval se za námi hlas Matějkové. „Ale nic, souško.“ „No tak to nic ukaž.“ „Ale?“ zalovila mu Matějková v chlebníku a baterku zabavila. „Já myslel, kdybych potřeboval hodit moč, tak abych nebloudil,“ řekl otráveně Peckatý. „Dej si na mě pozor!“ poradila mu pedagožka. Neměla ho ráda. Děti jako Peckatý by podle jejího mínění měly být shazovány ze skály. „Kráva,“ podotkl po chvíli Peckatý. V té chvíli se v jeho hlavě objevil malý nesmělý vzdor. „Dobrý den,“ pozdravil, „jsem vzdor. Smím dál?“ „Ale jistě,“ odpověděl mu Peckatý, „jste vítán.“ „Máte to tu pěkné,“ usmál se vzdor, „u vás se mi bude dařit dobře.“ A jak se vzdor zabydloval, rostl a mohutněl, ztrácel Peckatý půdu pod nohama. Když ve třiadvaceti udělal svou sedmdesátou pátou trařku a nastoupil čtvrtý trest, jeho kurátor nechápal, odkud Peckatého zavilost pramení. „Nebuďte vzdornej,“ sděloval mu, „kam myslíte, že to povede? No? Nemůžu za každého orodovat, je vás tu přes čtyři stovky. Co si myslíte? Já vám říkám, neblbněte.“ Netušil, že na počátku Peckatého rabiátství stály jen špatné chemikálie soudružky Matějkové. Šli jsme mlčky na autobus. Později se ukázalo, že nápad s baterkou mělo víc lidí. „Tak neloudejte se!“ Ze zatáčky se vynořila stará karosa. „Žáci,“ zavelela třídní, „sprintujeme!“ Řítili jsme se přes trávník a k zjevné řidičově nelibosti jsme autobus stihli. „Nastupovat! Ježku, nervi se! Piolin dopředu. Postupujte do vozu! Peckatý, ke mně!“ Jízda by nestála za zmínku, kdyby hned v první pomalé zatáčce nevypadl dík odstředivé síle, uměle vyvolanému tlaku těl spolužáků a kinetickým zákonitostem ze dveří Tázler. Zůstal sedět na asfaltce, pak se zvedl, oprášil se a šel pryč. Do té doby průměrný spolužák se tak stal na několik týdnů hvězdou první velikosti. Všichni oceňovali originalitu, s níž se vyhnul sovětskému řlmu. Na Průběžné, ještě dříve než zvěst o Tázlerově kousku doputovala k pedagogickému dozoru, vymáčkl Ježek zadní okno. Ve sborovně pak tvrdil, že je velmi citlivý na ztrátu kyslíku a potřeboval vyvětrat. Řidič zakormidloval k chodníku a vylétl ze své kukaně jako blesk. „Seru na to,“ pustil se do Matějkové, „nespal jsem třicet dva hodin, rozvádí se se mnou manželka, vyhazujou mě z bytu, bolej mě nohy, já vám říkám, že na to seru! Klidně to celý rozflákejte!“ K překvapení všech začal do autobusu kopat. „Kurva! Do hajzlu!“ Pak se pověsil na zrcátko. „Já to urvu! Všechno urvu! Stěrače! Zástěrky! Vymlaťte okna. Támhle jsou kameny. Nezdržujte se, vemte to tyčí, je vzadu! Chcete motor? Dám vám motor! Já se na to můžu vykašlat!“ Pak začal ze sebe rvát košili. „Chcete můj řidičák? Tady je, tady!“ Švihl průkazem o zem. „Ty vole,“ podotkl Masaryk „my jedem s psychoušem. To už jsem moh být klidně mrtvej!“ „Psychopati dobře řídí,“ oponoval mu Hácha, „nejhorší pro ně ale je, když vylezou z budky. Jak ztratěj volant, je konec.“ Řidič se konečně zhroutil. Seděl na schůdcích a v ruce žmoulal potrhané sako. V pedagožkách se vzedmuly mateřské city a šly jej chlácholit. Třída se zatím poflakovala po chodníku. Peckatý si odskočil koupit přes ulici zmrzlinu. Stáli jsme s Piolinem vedle Lilu. Levá ruka zatančila ve vzduchu a vmáčkla jí do dlaně slídu, co nebyla zlatem. Piolin se zamračil, kamínek jí sebral a zahodil. „Nebrat,“ vysvětlil, „levá ruka, špatná ruka!“ „Tak, děti, nastupovat,“ halekala Matějková. „Vidíš,“ řekl Hácha a ukázal na řidiče, který už zase pokojně seděl ve své kukani. „Co jsem říkal? No, co jsem říkal? Volant do ruky a je v pohodě.“ řlm se jmenoval Sedm kapitánek a pojednával o hrdinství sovětských žen v boji s nacisty. Děj jsem nepochopil, ale všiml jsem si, že děvčata měla svůj boj podstatně ulehčena, protože němečtí samopalníci nebyli schopni se do nich streřt. Kromě toho se muselo čtyřikrát rozsvítit, aby byly ze sálu odstraněny všechny baterky, aby se zjistilo, kdo v první řadě kouří, a aby byl odstraněn Purnama, který během řlmu hlasitě jódloval. A tak zatímco se sedm kapitánek lopotilo se spravedlivým bojem a Hácha se hádal s Masarykem, zda je možné bez nabíjení střílet z kulometu osm minut, pozoroval jsem Lilu. Seděla v řadě přede mnou, vlasy pečlivě sepnuté sponkami-beruškami, tvář zbarvenou do zelena odrazem od neproniknutelné tajgy. Při agónii sedmi kapitánek, která přišla hned po motivu lásky, zrady a pomsty, střídavě zavírala a otvírala oči. Protože agónie trvala zhruba od poloviny řlmu, měla oči nakonec zavřené pořád. Zajímavé bylo, že kapitánky ani tváří v tvář smrti neopustil hudební sluch, a zatímco umíraly, zpívaly. „Co děláš, Mačelo?“ divil se na chodbě po řlmu Masaryk. „Ty normálně bulíš.“ „No, trošku jsem se dojmul,“ pofňukával Mačela. „Jak dojmul?“ divil se Hácha. „Když já jsem se do tý jedný zamiloval.“ „Neblbni,“ chlácholil ho Masaryk, „najdeš si lepší a živou.“ „Když to už nebude ono,“ vzlykal Mačela. Jakubcová, která to zaslechla, si hned vyndala kapesník a rozbrečela se taky. „Co blbneš?“ otočil se na ni Hácha. „Když to je tak hezký,“ vyrážela ze sebe. „Za chvíli nebyla na chodbě jediná holka, která by nebrečela. „Ale děcka,“ lomila rukama Matějková, „co já s vámi budu dělat?“ O pár minut později měla kapesník na tváři i ona. Dojalo ji, jak se někdo umí krásně dojmout. Tomáš Mačela svou schopnost vhánět do lidských očí slzy časem přivedl k dokonalosti. Už jako Tom Macelo dohnal k pláči stovky posluchačů, když stačil na dobročinném koncertě, který uspořádal, vybrakovat pokladnu se dvěma miliony eur a zmizet i s tombolou za Atlantik. „Uvědomil jsem si, že tak vysoká částka mohla vyvolat mezi dětmi na jednotce intenzivní péče hotové peklo,“ tvrdil později. Tomáš Mačela zemřel při zemětřesení v Kalifornii na úraz způsobený pádem domu. Paradoxně však žil v srdcích podvedených dárců ještě desítky let. „Tak co řlm? Promluvily samopaly?“ rýpal do Piolina v Albionu strýc Jéro. „Kravina. Blábol,“ odtušil Piolin. Fláknul taškou do kouta. Jéro si ho gestem přivolal. „Sleduj.“ Sáhl do kapsy. Vylovil z ní dva lístky. „Savana v ohni. Potřebuješ pořádnej biják. Nenechám ti kazit vkus. Frštenzí?“ „Díky, strejdo,“ dal mu Piolin pusu. Jéro se polil pivem. „Hele, tohle mi nedělej. Nejsme bukvice. Je ti to jasný?“ „Ne.“ „Jak jsi to myslel s tou rukou?“ zeptala se Piolina večer Lilu. Seděli jsme na zídce a chytali poslední sluneční paprsky. „S mojí rukou?“ ujišťoval se Piolin. Lilu uchopila dlaň levačky do své. „S touhle rukou. Myslím tuhle ruku.“ „To je ruka. Blbnoucí ruka,“ vysvětlil jí Piolin. „Chceš říct, že tě neposlouchá?“ „Poslouchá! Koukej.“ Namířil na ruku prst a řekl: „Nahoru!“ Jenže ruce se nechtělo. Tedy mně se nechtělo. Poprvé v životě jsem zatoužil být před někým lidskou bytostí. Že zrovna před Lilu, mohla být náhoda. Ale řekl bych, že nebyla. Cítil jsem, jak ve mně roste napětí. „Nahoru!“ zopakoval příkaz Piolin, „dělej!“ Nervy si předávaly jemný elektrický impuls, který měl zapojit svaly a levou paži poslušně vystřelit k nebesům, vztyčit ji, vytrčit, ale místo toho zůstávala nehybná, spočívající v drobných prstech mého anděla. „Moc ti to nejde, viď?“ usmála se Lilu. Piolin se potil. „To půjde. Žádný problém.“ Ale já získával jistotu. Rozhodl jsem, že nezvladatelná ruka je mojí rukou, že mi patří a zůstane přesně tam, kde chci já. Že s ní nehnu ani o píď. Moje elektrické impulsy získávaly převahu nad Piolinovými, začaly je důsledně rušit. „Půjde to. Hned, hned to bude. Bude to!“ S mou rostoucí jistotou Piolinova mizela. Uchopil paži, snažil se jí třást. Bojoval o všechno. Rval se o sebe. Chtěl mě bacit bradou, ale zarazil se. „Zas zlobí. Pitomá…,“ řekl potichu. „Ty víš, že to tak není,“ uchopila Lilu jeho dlaň, aby nás oba zbrzdila. Seděli jsme tak, ani nevím kolik hodin, a ani už si toho víc nepamatuju, jenom že pak Lilu pohladila Piolina, který ucukl, a poprvé se dotkla i mýho chomáčku vlasů a řekla: „Dobrou noc, můj dvouhlavý rytíři.“ Přesně tak to řekla. Seděli jsme tam pak ještě sami, než Piolin dostal záchvat zimnice, ale možná taky vzteku. „Jdem do hajzlu do tepla,“ pronesl něco v tom smyslu. Od toho okamžiku byla ruka moje, jenom moje, stal jsem se jejím pánem a uvědomil jsem si, že jsem to jen já, kdo ji bude napříště úkolovat, a když se budu chtít podrbat, klidně ji použiju, a když to na mě přijde, klidně si s ní vymačkám celou tubu kanagomu, nebo… budoucnost byla najednou otevřená, chvěla se někde nad úsvitem a slibovala mi tolik možností. Jak je krásné mít svou ruku! Člověk se stává člověkem díky tomu, že může něco uchopit. Sladce se mi usínalo. Svou ruku jsem měl vraženou pod hlavou. Tak jsem se doopravdy narodil. Děkuju Lilu, děkuju.