Brambora byla pomeranč mého dětství - Rybárna v hotelu Jalta
Rybárna v hotelu Jalta
„Quido má pravdu,“ oznámil mně a Piolinovi strýc Jéro jednoho dne odpoledne, „nemůžeš vyrůstat jako dřevo v lese. Proto beru tvoji výchovu do vlastních rukou.“ „No–ne,“ divil se Piolin. Po fázích hledání škvír a počátku ztrácení těla dospěl do období no–ne. Čekal ho už jen čas vnitřních prstů a spodní bliktra. „Takže se běž sbalit, vem si, co ti je nejmilejší, vyrážíme do Prahy!“ „No–ne,“ divil se Piolin. Vyrazili jsme ze vrat. Strýc Jéro naštvaně táhl v ruce velkou chlupatou opici, která se jmenovala podle televizního seriálu Daktari Džudy, a Piolin se na ní učil chovat k lidem. Šli jsme na tramvaj podél zámečku. V druhdy noblesní stavbě zavedli komunisté výrobnu polygrařckých materiálů. Co taky se zámečkem. „No–ne,“ podotkl Piolin. Pak jsme podél odstavených vétřiesek zahnuli k záběhlickému hřišti. Z náklaďáků nás s Piolinem, na rozdíl od žen, přitahovaly stejné typy. Vétřiesky jsme prostě milovali. Provázely nás podstatnou částí života. Když jsme v pubertě vystupovali v cirkuse Metropol, tahaly nám maringotky. Na vojně Piolin přemluvil vojína Kašpárka, aby si jednou vyjel na haldu vytěžené hlušiny tyčící se nad příbramským útvarem. Kdyby se těsně pod vrcholem nezachytila za kardan, mohlo se to obejít i bez průšvihu. Model vétřiesky jsme věnovali uruguayskému prezidentovi. Dostal ji i šéf OSN. A nakonec jsme vétřiesku koupili strýci Jérovi k převozu plátna a promítací kabiny svého kočovného osvětového kinoautomatu „Gregory Peck“. Bloudil s ní jako nomád po krajině sjednocující se Evropy dvacátých let, když ještě byla nafta. Protože promítal zásadně jen americké kovbojky z poloviny minulého století, nepřišel občas žádný divák. To býval Jéro nejšťastnější. Rozbalil plátno někde v lese, nahodil agregát, pil pivo a promítal si z řlmů nejlepší scény. Přes plátno mu nalétávali netopýři, a čím byli blíž promítačce, tím větší házeli obrys svých křídel na plátno. Jéro tomu říkal dividuální vizuální efekty. Někdy v dešti nechal běžet promítačku naprázdno, díval se na prosvětlené kapky řítící se k zemi, do reproduktorů pouštěl Louise Armstronga a pil pivo, které od nás dostával z vládních zásob. „No–ne,“ pravil Piolin. Stoupali jsme ke spořilovské točně tramvají. Jéro začínal být z opice pěkně zpruzelý. „To ne,“ prohlásil a Džudy se stěhovala k Piolinovi. Piolin se zamyslel a posadil opici do rozekliny na stromě. „Opice, svoboda,“ poznamenal. Piolin nikdy nebyl lehkomyslný, ačkoli by tomu jeho chování k některým hlavám států mohlo nasvědčovat. Byl pouze svérázný. Dokázal svoje staré myšlenky opouštět tak rychle, že jeho politickým soupeřům často docházel dech. V tomto chování lze jistě vystopovat jednání jeho matky, Simony Stříbrné, pouštěla se později do odvážné analýzy Rigid Pincová. V Praze sedmdesátých let zněla taková jména jako restaurace Esplanade, Alcron, Hallali Grill, Luxor, Havana club Olympic, Dubonnet, vinárna Carioca, Adrie, varieté Praga, Tabarin bar, U Zlatého tygra, na Václaváku svítily neony z písma Gill, mezi tím jezdily kulaté tramvaje a dosluhující staré, dřevěné elektrické vozy, chromované volhy, mercedesy, rozskřípané fordky, stejšny, felicie bez střech a trabanty, na řece pluly parníky z třicátých let, ještě se daly najít poslední dancingy, v knajpách seděli pamětníci starých časů a jiní pamětníci je obsluhovali. Říkalo se, že je tu někde zasuté světlo první republiky. Ale kde, to vážně nevím. „Pioline,“ varoval strýc, „vezmu tě teď do světa nízkých mravů a padlých andělů, takže by bylo dobré, aby ses o tom nezmiňoval mamince. Zvládneš to?“ Piolin důležitě přikývl. „Prožiješ příběhy plné laciných kulis a falešných slz. Pozorně to sleduj a neruš lidské štěstí, jež je výsadou podprůměrných.“ Piolin znovu přikývl. Tak jsem poznal zaplivané pajzly, putyky mého strýce, nacpané podomními obchodníky s vixlajvantem, tetovanými chlápky z galérky, opilci od pánaboha, opuštěnými ženskými, které šly před válkou a v letech padesátých z postele do postele, námořníky plavby labsko-oderské, vysloužilé invalidy, ajznboňáky a pikolíky, kterým ještě v těchto poměrech stálo za to pančovat hořčici a točit pod míru. Než jsme přisedli, strýc Jéro Piolina školil: „Na toho si dej pozor, má sice ksicht jako James Dean, ale je to řezník, odkrouhnul svoji holku jenom proto, že chrápala na škole se svým tříďasem, a támhleten frajer, to je Kyseláč, pije jenom vodku s citrónem, na jednu sklenici má dva citróny a pepř, a ta holka vzadu, to je ženská, která měla točit Modrýho anděla, vyhrála konkurz, ale pak místo ní obsadili Marlene Dietrich.“ Procházeli jsme oblaky modrého kouře, ze špinavých oken za žlutými záclonami dopadalo dovnitř z ulice tušené světlo a strýc každého zdravil. „Jo,“ naklonil se k Piolinovi, když jsme se probili k poslednímu stolu vedle záchodů, „a když budeš cokoliv potřebovat, obrať se na toho chlapíka s modrou lebkou na rameni, zařídí všechno a bere jen malý bankovky, ale moc k němu nechoď, má rád chlapečky a nerad bych ho potom narážel na kůl. Je ti to jasný?“ „No–ne,“ žasnul Piolin. Zatímco popíjel čaj a limonádu, přemýšlel jsem o teorii škvír. Bylo zřejmé, že vedle světů soudružky Matějkové a světů reálných socialismů a kapitalismů ještě existují jiné planetární systémy se svými vnitřními řády a pravidly. Rozhodl jsem se je do budoucna zkoumat. „Hele,“ řekl Piolinovi jeden z chlapíků, „ty jsi prý streřl Husáka šunkovým chlebíčkem do oka?“ „No–ne,“ pravil Piolin, „no jo.“ Bylo to samozřejmě jinak. Prezident chtěl jenom vědět, zda moje hlava vidí, a tak nechal Piolinovi zavázat oči ruskou vlajkou a nutil ho, aby se streřl chlebíčkem do pusy. Že mu ho Piolin připlácl v rozrušení na brýle, byla jenom nehoda. Tenkrát jsme byli na Hradě na dlouhou dobu naposledy a vypakovali nás dokonce i bez příslibu bytu. Vrátili jsme se tam až o mnoho let později, za prezidenta Havla. Moc už si toho nepamatuju, ale nabídl Piolinovi šunkový chlebíček a zeptal se, jestli jsme četli nějakou jeho hru. Myslím, že si padli s Piolinem do oka, a hodinu si vyprávěli. Při odchodu mu prezident slíbil, že když si na byt vyděláme, můžeme si jej koupit. První, co Piolin udělal, jakmile jsme se pak na Hradě zabydlili na delší dobu, bylo, že zrušil šunkové chlebíčky. „Tak to je dobrý, fakt,“ řezal se chlapík, co seděl vedle mě, „Husák od chlebíčků, to je směšné, ha, ha, proč se nesmějete? Fakt dobrý!“ Jiný fakt byl ten, že všichni, co se smáli, pak na čas zmizeli ze světa. Chlápek se jmenoval Bartoš a byl šéfem třetího oddělení StB. Vnitřní policajti systému jako hladoví supi kroužili krajinou upředenou z práskačů, nohsledů a zlomených lidí. Málokdo jim unikal jako moje máma, ze které měli pro pokrevní pouto se sovětským občanem vítr a někdy jí jenom dost dobře nerozuměli. Jako když se při výroční schůzi Československého svazu žen rozhodla všechny pozurážet, a nazvala přítomné dámy „naprostými perličkami“. Ženy nepochopily, že měla na mysli odrůdu drůbeže, a skandovaně jí tleskaly. Mezi další štěrbiny a odkladiště naší osoby patřilo kino Hvězda, které hrálo od desíti ráno do sedmi do večera nepřetržitě staré grotesky. „Nyní tě pozvu do světa plného špatných romancí, glycerinových slz a gentlemanů, kteří se již nerodí. Takže bych byl velmi šťasten, kdybys o něm pomlčel před maminkou. Ano?“ Piolin přikývl. Jéro koupil lístek, usadil Piolina do rozvrzané nepohodlné sedačky a šel si po svých záležitostech. Uvaděčkám se Piolina, celé hodiny nehybně zírajícího na přísun řlmů, po nějaké době zželelo a nosily mu z bufetu před kinem eskymo, sušenky a černou kofolu. Piolin se protekčně cpal a oba jsme zírali na Harolda Lloyda šplhajícího po mrakodrapu, na Friga vyšilujícího na mašině, na Mary Pickfordovou plačící pro Douglase Fairbankse, na Chaplina, jak pojídá svoje boty, a na pomatené Sennettovy četníky. A nejvýš ve své dětské top ten jsem držel scénu, kdy do propasti padá patnáct starých fordek. Představoval jsem si, že je v každé jeden Lilin tatínek, nebo alespoň Ivan Langr, a bylo mi skvěle. Strýc Piolina vždycky večer odlovil a jelo se domů. Když nám bylo osm, jedl Piolin poprvé hranolky. „Zavedu tě do světa plného hranolků a laciné majonézy,“ řekl strýc Jéro při té příležitosti. „Máma. Ticho,“ sdělil mu Piolin. Jéro nás pohladil po hlavách a pak nás zavedl do rybárny v hotelu Jalta. Ve Hvězdě totiž zrovna z technických důvodů nehráli, protože se jim oběsil promítač. „To je paní Milena,“ předal nás strýc prsaté paní, která na nás spiklenecky mrkla. „Varuj se kravin a poslouchej ji.“ Piolin celé sobotní odpoledne strkal hlavu do kotlů s rybami, pojídal hranolky, které nesmírně tlustý kuchař smažil na rybím tuku ve velké drátěné síti. Když to Piolina přestalo bavit, řekl „No–ne“ a šel sklízet nádobí ze stolků. Tam, kde se jedlo „na stojáka“, mu strávníci museli svoje talíře podat, protože umakartové desky byly hodně vysoko. Piolin si vždycky na sebe naskládal patnáct talířů a misek a pluli jsme lokálem, jemuž myčky nádobí říkaly „plac“. Jednou za půl hodiny jsme se mohli stavit ve výčepu, kde pod velkým zašedlým plátnem představujícím převozníka operoval pan Vodička. Natočil Piolinovi do třeťáku černou limonádu a naznačil, že jako přilévá rum, Piolin limonádu vypil a hrál přiopilého štamgasta. Na konci směny naplnil tlustý kuchař tři papírové kornouty hranolky a do dvojdecky kápl tatarku. „Dobrou chuť, Simonko,“ předával večer Jéro výslužku mámě, „ty jsem ti koupil za svoje poslední peníze, abys věděla, že i invalidní důchodce má srdce.“ „Pioline,“ začichala podezřívavě máma, „už zas páchneš rybinou?“ Takže je pravdou, že vaše špatné stravovací návyky mají kořeny již v hlubokém dětství? Nemyslíte si, že mladý člověk má být chráněn před pokleslou kulturou i za cenu násilí? Nezdá se vám poněkud anachronické, že stále protestujete proti zákazu získávat tekutiny určené ke konzumaci pálením a kvašením? kladla později Piolinovi záludné otázky Rigid Pincová při získávání materiálu pro svou knihu Hovory s P. S.