HOME

Brambora byla pomeranč mého dětství - Elektrický chodec

Elektrický chodec

Když nebyl táta Quido doma, zhasnula někdy máma večer světlo a vytáhla ze skříně starý magnetofon. Naší kuchyní se pak linuly písničky, které jsem neznal. Protože máma v těch chvílích zamykala dveře, usedal Piolin v pyžamu na práh a tiskl k nim levé ucho. Byl milý, snažil se, abych slyšel taky. Klepal se zimou, která táhla ze vchodu a prosakovala ze studených dlaždic na zemi, ale nechtěl si nechat ujít jediný tón. Mně se nejvíc líbila písnička z pásku Basf, ukrytého v kulaté slídové krabici, o bratříčkovi, který se bojí bubáků, a pak ta o slepý holčičce, která posílá polibky po chmýří na bodláku. Když moje máma pozdě v noci vypnula magnetofon a obutá ve vietnamkách šla po schodech do ložnice, stáli jsme s Piolinem schovaní za věšákem s letitými kabáty a čepicemi. Ve světle jediné slabé žárovky na chodbě hotelu se její oči podivně leskly. „Všechny bolesti,“ řekl Piolin u oběda, „utiší láska.“ Otec Quido zpozorněl. „Co to dítě mele?“ zeptal se. Piolin se na něj otočil. „Proto miluj a zapomínej!“ zařval. Quido praštil lžící. „Simono,“ stěžoval si, „to dítě tady zpívá písničku, z níž mne mrazí!“ „Je to ještě dítě,“ vzdychla si máma. „Toto vysvětlení nepřijímám. Víš, kdo je to Marta Kubišová?“ otočil se na Piolina. „Ptám se, kdo je to Marta Kubišová!“ Piolin se díval z okna. „Slyšíš?“ Quido se otočil k mámě. „On slyší, ale dělá, že neslyší. Vidíš to?“ Máma si vzdychla. „Quido, nech ho.“ „Uvědomuješ si, že nás může zpěvem této protistátní písně přivést do maléru?“ „Nepřeháněj, jsme tady jenom my.“ Otec Quido se zapřel lokty o stůl a zaklesl do sebe prsty. „A ty si můžeš být sebou jistá?“ zeptal se pomalu. „To si opravdu tak věříš? Víš přeci, v jaké žijeme době. Stačí pár slov a půjdou po nás. A třeba je řekneš nějaké sousedce… Nechat dítě zpívat je lehkovážnost!“ Otec se odmlčel. „I já jsem pro zpěv,“ dodal potom, „ale ať dělá la, la, la.“ „Pojď sem, Pioline,“ řekla máma. Piolin vstal a nechal se obejmout. „Zpíváš to hezky, ale musíš příště trošku výš, ano? A teď nás tady nech s tatínkem o samotě. Potřebujeme si popovídat.“ Piolin přerušil oběd a šel ven. „Marta Kubišová,“ vybafl na Jéra, „umřela?“ „To snad ne,“ lekl se strýc, „to by udělala blbost. Musí jim to jednou natřít!“ Mínil komunisty. „To je dobře,“ řekl Piolin. Zatímco si máma s otcem Quidem ujasňovali názory na to, co je možné za socialismu veřejně říkat, a já si rovnal v hlavě, jak je možné, že někteří mohou zpívat a jiní ne, měl Piolin jasno. Vytáhl z kapsy lupu, již směnil s Háchou za angličák fordky, a hledal dobrovolníka z řad hmyzu, který by se nechal seškvařit svazkem paprsků. „Pioline,“ ozval se za námi měkký alt. Na zídce, která oddělovala naše domy, seděla Lilu. „Haló, tady jsem! Tady nahoře.“ Piolin ulomil větvičku šípků z keře pod zdí a podal ji Lilu. Pak se vysápal nahoru. „Chceš pedro?“ usmála se Lilu. „Chci. Pedro,“ řekl Piolin. Lilu mu podala žvýkačku. Piolin zasunul pedro mezi zuby. „Vaši se hádaj?“ „Za to může Kubišová,“ vysvětlil jí Piolin. „A kdo to je?“ divila se Lilu. Piolin mávl rukou: „Moje teta.“ Pak se dotkl Liliny paže s drobnými modřinkami po Langrových vyznáních lásky. „Langr. Zabiju ho,“ řekl. Lilu sklopila oči. „Ty bys ho kvůli mně zabil?“ „Lilu. Nikdo nesahat,“ řekl Piolin. Pocítil jsem něco jako hrdost. Byl jsem v ten okamžik na Piolina opravdu hrdý. Ale zároveň to bylo poprvé, kdy jsem ho začal srdečně nesnášet. Důvodem byl pocit, který jsem předtím neznal: něco jako žárlivost. „Lilu. Žena. Opatrně,“ dotkl se znovu jemně ranek. „Jsi moc hodný, Pioline. Víš to?“ usmála se tím nádherným úsměvem, při kterém jsou vidět zuby. Uměla to jen ona a pak jedna mladá herečka, jejíž jméno jsem už zapomněl. „Vím,“ ujistil ji Piolin. „Půjdeš zítra do průvodu? Já už mám lampion,“ řekla rychle Lilu. „Ne. Člověk není světluška.“ „Jsi zvláštní,“ zamyslela se Lilu, „skoro bych řekla, že máš v sobě nějaké tajemství. Chováš se jinak, víš?“ „Vím,“ podotkl Piolin. Vytáhl lupu a podíval se skrz ni na Lilinu panenku. „Velké oko,“ řekl, „velké oko, velmi vidí.“ Podal jí lupu. Lilu se taky koukla. „Jé, ty máš taky velký oči! A máš je modré jako…“ „Sevak!“ pomohl jí Piolin. Lilu se zašklebila a natočila si Piolina, aby mohla i k mojí hlavě. „Jé, tyhle oči máš taky modrý. Ale jsou jiný než ty tvoje velký. Víš, že koukaj jako jiný člověk? Maj popraskaný žilky, takový, který maj lidi od čtení. Nebo ti, co moc vidí.“ Piolin se náhle rychle pohnul a stáhl jí tričko u krku. Přes záda se jí táhl ošklivý šrám. Lilu se stáhla. „To nedělej, to nesmíš,“ řekla zprudka. „Piolin namířil k ráně prst. „Langr, zabiju,“ řekl velmi důrazně. „Mlč, ne tak nahlas,“ zaprosila, „už musím.“ Položila lupu na zídku a sjela dolů. Díval jsem se, jak odchází s větvičkou šípků k domu. Taky měla svoje tajemství. „Tak ty máš dnes průvod, mládežníku? Simono, zakoupil jsem tvému synovi papírový lampión za maloobchodní cenu dvanáct Kčs ve tvaru pěticípé hvězdy. Dohlédni laskavě, ať jde v čele a nezpívá!“ řekl otec Quido a odešel do dílny demontovat další zbytečné součásti automobilu Škoda. „Vyser se na něj,“ řekl Jéro Piolinovi a hvězdu mu sebral, „udělám ti lampión, že všichni budou zírat. Jdeme!“ Došli jsme k lískovým keřům, strýc se chvíli přehraboval v jejich kmenech, pak zabručel: „Hm.“ Uchopil jeden a začal ho svým kapesním nožem oddělovat od keře. „To bude ono,“ bručel spokojeně, když klacek vypreparoval z houštiny. Pečlivě jej zbavil listů a zkrátil v délce čtyř metrů. Pak jej vztyčil a několikrát máchl prostorem. Neopomněl při tom zasáhnout škodovku 105 S. „Cha, to je ono. Teď mi, Pioline, musíš dojít pro pivo.“ Vrátili jsme se a nevěřícně sledovali strýce při práci. Rozhodně před námi pracoval poprvé v životě. Donesl zvonkový drát, tlačítko od zvonku, izolepu, baterku a soustředěně stříhal, lepil, řezal a nýtoval. „Hm, hm,“ podotkl, „jedna žárovka je málo, uděláme to jinak. Skoč do skladu, vezmi tam na rudlík bednu s motorkama a přijeď sem.“ Než jsme to zařídili, stál strýc venku s umělohmotným lustrem. „Jo, to bude ono,“ mlaskl. „V kolik to máte?“ „V půl šestý. U školy.“ „V pět jsem zpátky,“ ušklíbl se strýc, „ukážu ti, co je to být elektrický chodec!“ V půl šesté stepoval Piolin před školou. Náš lampion všechny omračoval. Zářil v nedozírné výšce jako kometa. Dal se pohodlně zapínat a vypínat tlačítkem na konci tyče. Jen jím Piolin nemohl moc šermovat, protože byl pevně spoután dráty s baťohem, v němž na zádech nesl baterii z motocyklu. „Samozřejmě! Piolin! Zas musíš mít něco extra!“ pustila se do Piolina učitelka Matějková. Komunisti nesnášeli individuality. Když už někdo udělal tu nepředloženost, že se do jejich společnosti narodil, udělal nejlépe, když na něj nebylo vidět. Byl to naprostý opak řlozoře lampionového průvodu. Zatímco se pedagogický sbor snažil dopočítat žáků, stačili se Kelo s Grossem zřezat tyčemi od svých svítidel. Učitelky mezitím začaly pobíhat kolem žáků se sirkami a zapalovaly svíčky v lampionech. „Sleduj,“ naklonil se k Piolinovi Peckatý. Měl po kapsách asi osm injekčních stříkaček naplněných podezřelou tekutinou. „Benzín,“ řekl. Langr byl také v plné zbroji. „Tak, děti, vyrazíme!“ zahalasila madam Uchárová. Krátce nato pronesla projev, v němž připomněla okolnosti vzniku společnosti moderního typu, a osvětlila nám, že svítit ve jménu socialismu je naším revolučním posláním. Průvod se konečně pohnul. Všiml jsem si, že obsahuje tři základní typy lampionů. Válce, jimiž disponovala většina žáků, frajerské uzavíratelné ovály, které měli opravdoví znalci světelných show, a poněkud schlíplé pěticípé hvězdy. Náš lustr si ale nezadal s žádným z nich. Piolin byl opravdu elektrický chodec, vykračoval si pyšně v čele a jeho žluté světlo se kývalo ve výši pouličních luceren, vysoko nad světelným patrem ostatních lidských svatojánků. Masaryk kráčeje po mé pravici náhle bacil do zad Jakubcovou, patřící k typickým hvězdičkonošům. „Vidím zemi rudou, vyžranou a chudou. Nad ní hvězda pěticípá, pod ní český národ chcípá,“ sdělil jí a zakýval lampionem ve tvaru tygří hlavy. Jakubcová se rozbrečela. „Správně,“ liboval si Masaryk, „hvězdy jsou vyřízený, ať žijou tygři!“ Po mé levici šla Lilu. Dívala se na náš maják, na mě, na Piolina a zase nahoru a nic neříkala, jen se usmívala. Pak se mě dotkla a podala Piolinovi do dlaně utržený šípek. Piolin si šípek obřadně strčil do kapsy a vyhodil ho až cestou domů. Šli jsme sídlištěm okolo betonového nákupního střediska jménem Květ. Z oken shlíželi občané, kteří neměli televize, a mávali nám. U hřbitova vzplál první lampion. Peckatý spustil pekelný stroj své pomsty. „To jsou blbci,“ rozčílil se Masaryk, jehož tygr lehl popelem mezi prvními. Vyrval Piolinovi lustr a ohnal se po Peckatém. Osudově minuv srazil celou alej světýlek. Vypukl požár a malí revoluční osvětlovači se rozprchli do všech stran. Piolin se rozzuřil a Masaryka praštil batohem. Rozpoutal se boj muže proti muži. Všude planulo mnoho malých ohníčků. Náhle se rval každý s každým. Velkolepá demonstrace světelné jednoty skončila plamenoprolitím. Učitelky toho večera zabavily na třicet injekčních stříkaček a dvojky z chování létaly vzduchem. A protože revoluce požírá svoje děti, vyfasoval Piolin třídní důtku, poznámku a návdavkem podmínečné vyloučení. Otec Quido mohl zešílet a se strýcem Jérem máma nepromluvila čtrnáct dní. Ale já byl nevýslovně šťasten. Šli jsme domů s Lilu, která dokonce vzala Piolina na chvíli za pravou ruku a kolem mojí hlavičky omotala šálu, aby mi nebylo zima. A protože jsem přes šálu neviděl, mohl jsem si v duchu vyzpěvovat „všechny bolesti utiší láska“. „Patřím mezi ty, a není jich v tomto sále málo, kteří radši zpívají, než mluví. Jsou však chvíle a situace, kdy pouze zpívat nestačí. Proto připojuji svůj hlas k mohutnému proudu vyznání umělců ve jménu socialismu a míru za ještě krásnější písně a melodie, za ještě šťastnější a radostnější život lidu této země,“ sypal si o pár dnů později před televizními kamerami na hlavu svou dávku popela Karel Gott.