Martin Reiner
Narodil se roku 1964 v Brně | básník, prozaik, majitel nakladatelství Druhé město | absolvoval vojenské školy, vězení i různá zaměstnání – inspicient v operetě, editor revue Proglas, tiskový mluvčí MK ČR | organizátor kulturního života – První čtení v Mahenově divadle, básnická setkání na Bítově | více na těchto stránkách:)
27. 5. 2013
Ve čtvrtek večer jsme na Skleněné louce křtili knihu Štatl za Husáka. Čeština umožňuje dvojí chápání takového názvu, tak pro ne-Brňany pro jistotu upřesním, že nejde o citát typu Království za koně, ale spíš o Láska v čase cholery. A o lásce se v té knize dost píše. O sedmdesátých letech, kdy přátelství a sex nahrazovaly tolik dalších věcí, jichž se nedostávalo. Jistě alespoň v těch kruzích, kde nejhezčí holka z legendárního baru Venuše i básník krásný jako Jim Morrison a bohyně Artemis dohromady páchají sebevraždu ve dvaceti, nebo brzy poté. „Máš krásné oči, skoro už se nemohu odtrhnout od toho výrazu ve tvém obličeji, myslím, že tě začínám milovat stejně jako život,“ napsal o smrti Libor „Filípek“ Kadlec v jednom z deníkových záznamů předtím, než v Pisárkách u brněnského výstaviště položil hlavu na koleje. To už jsem bydlel v Čechách, to už jsem tudy nechodil kaštanovou alejí až k tramvajovému depu a dál, k Anthroposu. To už jsem ani neskládal zvířátka z kaštanů a sirek pod máminým dohledem. To už jsem se ožíral v Dědicích u Vyškova v restauraci Březina, v hotelu Dukla o kousek dál… a předtím i potom po celé republice, v Mostě, Litvínově, Pardubicích, Prostějově, Plzni… a pak jsem se zase vrátil do Brna. A v neděli odpoledne na podnájmu na sídlišti Bohunice jsem napsal první báseň, která se o třináct let později dostala do jedné z mých knih. Několik hodin předtím jsem chodil nazdařbůh prázdným a studeným městem; bylo to na podzim 1985 a nebyl jsem blízko sebevraždě, to vůbec ne, byl jsem jen rozbolavělý sladkým smutkem… protože jsem ještě pořád vnitřně čerpal z toho, že jsem po šesti letech na vojenských školách a osmi měsících v kriminále zpátky ve svém rodném štatlu a že tu – husák nehusák – začínám nový život. Teď mi bude padesát a vůbec nic už se nepodobá těm časům, o kterých píše Jana Soukupová ve své knize Štatl za Husáka… A přesto se to může stát: stačí jedno nedělní odpoledne ve vyprázdněném, chladně podmračeném městě, melancholická zastávka v knihkupectví nebo v lékárně, vlastně jen pár kroků po starých stezkách… a člověk je tam zas, zpátky v časech, které sice byly mnohem hnusnější, než ty dnešní, ale přece jen to byly časy mládí, kdy bylo tolik věcí poprvé… a tak zákonitě i naposled.
Mrkaje na všechny čtenáře Zápisníku z můstku slova naposled, loučím se alespoň na nějaký čas, protože tento cyklus skončí už v pátek 31.5. a v tom podzimním budu absentovat.
Mějte hezké dny!
20. 5. 2013
Po návratu z Edinburghu jsem v neděli dělal – s potěšením – tatínka. Libušku jsem vzal do Divadla Radost na pohádku O červené karkulce, po návratu jsem navlékl sportovní trenky, kecky a šel hrát s Fandou na ulici florbal. Při tom jsem se slušně odrovnal, takže poté, co si ho odvezl Bedřich, musel jsem si jít lehnout. Povzbuzen půldruhou hodinou spánku, pokusil jsem se ženu přesvědčit, že mám figuru jako David Beckham. Nafukoval a přímil jsem se dost dlouho na to, aby pochopila, že nejde o žert, a tak mě odvedla před zrcadlo. Nakonec jsme se shodli alespoň na tom, že máme oba – tedy Beckham a já – silná fotbalová stehna. David v osmatřiceti končí… a já končím příští týden. V září, až rozjedeme čtvrtou sérii Zápisníků, už tady nebudu. Ostatně ukázalo se, že facebookově zabydlení Dora Kaprálová a Karel Škrabal mají početnější čtenářstvo než domácí pán, takže si při dobrém výběru nových psavců budu moct oddechnout – a dotáhnout k vydání toho Blatného.
Kdybych měl víc času a sil, napsal bych sem dnes třeba dospěláckou verzi pohádky O třech veselých čunících. Tu máme doma ve dvou odlišných dětských verzích; v jedné se první dvě hloupá prasátka nakonec zachrání u pracovitého bratra, v té druhé ale padnou za oběť své indolenci. Popsat, co takové „sežral“ znamená ve světě idejí, mě napadlo dnes v divadle, kde se oba herci snažili ze všech sil zmírnit před zraky natěšených dětí fakt, že hladový vlk rozsápe babičku a chvíli nato naloží úplně stejně i s malým dítětem. Závěrečná „spravedlivá“ vivisekce přežraného vlka koneckonců také není nic pro slabé nátury… Stačil by ten začátek: Na začátku příběhu tu máme tři veselá prasátka, ale na konci už jen jedno, protože další dvě jsou – mrtvá.
Dřív, než půjdu vyklidit druhou a nacpat dnes třetí myčku – žena je v Praze na koncertě Joe Cockera – smutně konstatuji, že Švýcaři dějiny nepřepsali, nejspíš proto, že dějiny se holt nepřepisují každý den… čímž bych rád ospravedlnil tak trochu i tohle slaboduché plácání.
Jdu si nalít grappu.
13. 5. 2013
Můj život je v těchto dnech a týdnech pestrý. Po dvanácti dnech psaní v Krakově jsem strávil osm dní se svou ženou v Toskáně, v sobotu večer jsem se vrátil, a zítra letím číst do Edinburghu. Pokud jde o Toskánu, jedno z mých nejmilejších míst, rád eviduji nové objevy, mezi nimiž bych vypíchl restauraci La botte di Bacco (Bakchův soudek) v Radda di Chianti, malém městečku ve slavných kopcích, které s přehledem strčí do kapsy známější Greve di Chianti. A celé město Barga. Nevím, jak to tam vypadá v plné sezóně, ale teď začátkem května, s minimem turistů, to byla nádhera. Nebudu se rozplývat nad detaily, prostě jen doporučuju všema deseti. Pokud jde o Edinburgh, začíná mě obtěžovat úvaha, jestli jsem si neměl užít jen radost z nominace na Evropskou literární noc a pak se vymluvit na zarděnky, existenciální krizi, nebo na pohřeb tetičky. Včera jsem se totiž dozvěděl, že se mnou bude vystupovat Bulharka, která „několik let žila na Novém Zélandu a nyní žije ve Skotsku“ a taky Maďarka, která je stipendistkou na univerzitě v Glasgow. Začínám tušit, komu zůstane během literární diskuze v ruce Černý Petr nejslabší angličtiny. A ještě ti Skoti! Do letadla si každopádně beru DVD s Monty Pythony, kteří skotštinu a waleštinu s takovým potěšením používají ve svých skečích; snad to bude co platné. Jedinou opravdu zajímavou věc, kterou dnes mám, jsem si nechal na konec. Hodně se teď řeší Ústav pro studium totalitních režimů. Kvůli knize o Blatném jsem několikrát těžil z toho, co tam dosud vykonali, a jsem celkem pochopitelně na straně těch, kteří prohrají. Ale o to nejde. Mám totiž z první ruky velmi zajímavý příspěvek k poněkud záhadné roli Petrušky Šustrové v celé kauze, a i když jde o věc dost intimní, řeknu ji. Protože je to vlastně tajný kód, bez kterého zůstane věc nepochopitelná. Angažmá novodobých svazáků typu mladého Michala Uhla pomiňme; to je jasné jako facka. Petruška ovšem vede svou vlastní, soukromou válku proti Pavlu Žáčkovi, který o ní před mnoha lety na jakési konferenci historiků v Moskvě prohlásil, že je neomarxistka… A tak budeme mít už brzy kus pravdy zase jen na speciální doložku. Je to velká škoda. Ale jak se po hospodsku praví: opravdová škoda je jen dobrého člověka, a tak bude poslední věta dnešního Zápisníku patřit Tondovi Brouskovi, kterého jsem měl moc rád. Odpočívej v pokoji.
6. 5. 2013
Sedím na Piazza della Cisterna v kavárně před hotelem La Cisterna, kde se ženou bydlíme. U vedlejšího stolu sedí španělská rodinka se třemi dětmi ve věku dvanáct až patnáct let – a všechny děti mají na sobě tričko s krátkým rukávem. Fascinuje mě to, protože já mám na sobě tričko s krátkým rukávem, mikinu a bundu – a je mi zima. Moje žena je na pokoji, protože si s sebou nevzala dost oblečení na to, aby v tuto dobu mohla sedět venku. Mohl bych si myslet, že jsem zimomřivý, ale po své levici shledávám mladý pár, kde oba mají na hlavě pletenou čepici. Bydlíme v městečku San Gimignano, které se svými čtrnácti vysokými věžemi vypadá jak středověký Manhattan. Piju grappu. Kouřím cigaretu Multifilter blu. To, co zde dělám takříkajíc v střednědobém horizontu je, že představuji své ženě svou zamilovanou Toskánu. Výsledek zatím není zcela uspokojivý, protože o San Gimignanu prohlásila, že vypadá jako skanzen a že by tu nemohla žít ani týden. Naštěstí měla dnes k večeři spaghetti alla vongole, které dosavadní bilanci zážitků výrazně zlepšily. Láska prochází žaludkem. Já jsem ještě mnohem přízemnější. Už počtvrté za posledních dvacet let jsem nebyl ochoten stát hodinu ve frontě proto, abych si konečně prohlédl nejskvostnější sbírku renesančního umění ve florentském Uffizi. Zbrojovka ukopala remízu s Boleslaví a Hradec doma prohrál se Slováckem, čímž se opět nepatrně zvýšila šance, že se brněnský tým udrží v první lize. Při večeři vedle nás seděla norská rodinka. Paní i oba synové vypadali úplně stejně jako figurky trollů s buclatými tvářičkami, velkýma ušima a neodolatelně výraznou mimikou a milým úsměvem. Víc už toho na srdci nemám. A začínají mi tuhnout prsty. Holčička u vedlejšího stolku si oblékla bundu, kluci zatím drží.
29. 4. 2013
Zatímco jsem se v Krakově potýkal s románem o Ivanu Blatném, v Praze jsem sklidil pšenku již dříve zasetou… V literárních dostizích o ceny Magnesia Litera jsme – tedy nakladatelství Druhé město – proměnili dvě ze čtyř nominací. Jelikož hned tři naši autoři byli nominováni v hlavní kategorii o nejlepší českou prózu roku 2012, získali jsme maximální počet bodů. Takže si klepu na rameno, i když si častěji v souvislosti s literárními cenami klepu na čelo, zvláště tehdy, když nic nevyhraju ani já, ani mí autoři. A klepu i na dřevo svého krakovského stolu, to zase proto, aby se všichni lazaři, co jich v nakladatelství máme, dali co nejdřív do pořádku. Zuzana Brabcová vyhrála kategorii prózy s románem Stropy, který je dost autobiografický… a odehrává se v blázinci. Román pochopitelně dopsala už před nějakým časem, ale teď se zase nějak motá mezi léčebnami a domovem, což sice neznamená, že je blázen, ale znamená to, že jí není dobře, a já bych si opravdu hodně přál, aby jí bylo líp, protože je to nejen výborná spisovatelka, ale taky skvělá ženská. Jiří Kratochvil, který byl nominován ve stejné kategorii za román Dobrou noc, sladké sny, na vyhlášení chyběl zase proto, že absolvuje sérii předoperačních vyšetření – a je to za posledních pár let už poněkolikáté, prostě se taky celej nějak rozsejpá a přitom mu bylo teprve předloni sedmdesát. Ivan Wernisch od loňského listopadu pět měsíců skoro nevystrčil nos z baráku, takže jsem byl opravdu šťastnej, když jsem ho při vyhlašování kategorie za nakladatelský počin viděl na pódiu. Tuhle cenu jsme si s Ivanem zasloužili, protože jsme od roku 2001 vydali čtyři tlusté a velké knihy plné krásné poezie zapomenutých autorů! Jelikož zapomenutí je úděl devíti z deseti současných spisovatelů, měl by celý sál Nové scény Národního divadla stát a tleskat ještě teď. Ale abych se nezatoulal v myšlenkách příliš daleko: vzpomínám si, že když loni v prosinci praskla Michalu Vieweghovi aorta, smála se další moje autorka, Irena Dousková, která o dva roky dříve – úspěšně! – bojovala s rakovinou, co jsme to za partu… inu, jak už jsem řek’: lazarů. A vzpomínám si i na to, jak se Michal V. vždycky smál zarputilým výrokům „skutečných umělců“, že skutečný umělec musí trpět. I když vím, že si svůj problém nespojuje s agresivními útoky proti své osobě, které přišly po vydání románu Mráz přichází z Hradu, mám pocit, že mu to za pár let bude celé jasnější. Kteréžto expozé nemohu zakončit jinak než konstatováním, že několik autorů Druhého města má papíry na hlavu už delší dobu – ahoj kluci! – a že skutečný umělec trpí, ať chce nebo nechce. A mohu jen doufat, že ten můj Blatný, se kterým se tady seru už pět let, zas tak velký umění nebude.
22. 4. 2013
Je člověk v Krakově a dělá si tu své. Dělá to ve středu, ve čtvrtek, velice pokojně i v pátek a úplně stejně v sobotu. Až v neděli je vyrušen, musí totiž napsat Zápisník. Samozřejmě ho to těší, nikdy by si netroufl tvrdit opak, nikdo ho nakonec nenutil, aby to dělal, jenže teď zas o čem. Má snad psát o městě Krakov, že je krásné? Má slintat nad Wawelem, kochat se nahlas kościółem Mariackim, nebo si cvrknout do gatěk nad některou ze zdejších synagog? Kdo to chce slyšet? A kdo to chce vidět, ať sedne do auta a jede, je to kousek! O tom, co tu dělá, zase nemůže, to je tajné. A jak tak jde po městě a mačká jedno téma za druhým, vidí malý bar, v něm televizní obrazovku a na ní Liverpool FC hraje s londýnskou Chelsea. Člověk si v tom baru dá malé pivo domácí provenience (ještě stále totiž hledá adekvátní téma), běží 72. minuta zápasu a Chelsea vede 2 : 1. Liverpool samozřejmě tlačí. Je to dramatických dvacet minut. Člověk v tom polském baru několikrát česky křikne (je to drama!), ale i kdyby hulákal svahilsky, všichni vědí, o co jde. Chelsea se drží… Tos mu tam měl strčit! Tsss… Rád bych věděl, proč rozhodčí nastavuje šest minut, ale co… to dáme. A taky jo! Šestá minuta nastavení vypršela, Chelsea vhazuje, čekáme na závěrečný hvizd, tři body z Anfield Road sou zlatý… a znamenají návrat na třetí místo tabul – – – – – – – Ty svině daly gól. Ale kdy?!?! Ve chvíli, kdy Suárez překoná zblízka hlavou Čecha, svítí na ukazateli 96:37… Ne. Nebudu o tom psát… Jsem člověk v Krakově a dělám si tu své… Pa-ne-bo-že, takhle se nasrat! Úplně mi vyhládlo… Dám si šest nigiri v Sushi baru na Józefa Dietla… a pak zpátky do roku 1958, kde se hraje… ale to nemůžu; je to tajné.
15. 4. 2013
Ve čtvrtek jsem četl v Slatiňanech, přespali jsme se ženou v Chrudimi a v pátek po snídani vyrazili do krematoria v Pardubicích. Pardubické krematorium architekta Janáka je „tváří“ slavného Spalovače mrtvol, říkám tváří, protože některé sub-teriéry se točily ve Strašnicích a v Holešovicích, kde bylo (a je) víc místa na hereckou akci a štáb. Abychom si prohlédli interiér v Pardubicích, absolvovali jsme část pohřbu neznámé Drahušky M., ročník 1936; Bára plakala už když jsme si předtím prohlíželi místní kolumbárium… Pak jsme zaparkovali v centru a po malé okružní procházce dorazili na Perštýnské náměstí, které je jistě jedno z nejpustších v republice, ale mají tam už v deset dopoledne otevřený Che’s Café Bar. Byl nám na první nahlédnutí sympatický, a tak jsme se tu zastavili a spláchli předchozí dojmy: Bára jednou poctivou piňa coladou, já dvěma rumy Jeremy, které každopádně stojí za detailnější zmínku. Ron de Jeremy je totiž milá slovní hříčka… zasvěcení už vědí, že Ron Jeremy byl (a je) spolu s Johnem Holmesem největší mužská pornohvězda „klasických“ let. Holmesovi patřila 70. a ještě i 80. léta. Jeremy kraloval v Americe v následující dekádě. Malý, tlustý, kníratý… ale přesto si poté, co vystudoval dramatická umění a speciální pedagogiku, podmanil svět filmů pro dospělé tím, že – jak tvrdí Wikipedia – „dokázal provádět autofelatio a byl také bezkonkurenční, pokud šlo o cunnilingus“… Oba latinské termíny ponechávám záměrně bez překladu, abych nevyděsil dětské čtenáře a nepohoršil jepťule. V Pardubicích bylo pod mrakem, ale celkem teplo, a já jsem se nezdržel, abych nedržel své ženě krátkou přednášku na stále vděčné (a věčné) téma Che Guevarovi absurdní popularity… a jako obvykle jsem si přitom nemohl vzpomenout na jména třetího z hlavních vůdců kubánské revoluce. Nyní tedy doplňuji: Camilo Cienfuegos, jehož letadlo zmizelo záhadně v oceánu (i s prominentním pasažérem) necelý rok po slavném vítězství, tedy už na podzim 1959. Ještě když jsem byl na Kubě v roce 2002, visel z vůle ústředního výboru komunistické strany fešný Camilo na řadě oslavných billboardů, ale tomu, kdo by ho chtěl skutečně slavit, hrozilo pěkných pár přes držku od hochů v kožených bundičkách. Pardubicím, z nichž jsem si až dosud pamatoval především klasickou nádražní hospodu z počátku osmdesátých let, skládám dodatečný hold: tak unikátní architektonický (i urbanistický) mišmaš, s jakým se setkáš ve zdejším „širším“ centru, se vyskytuje velmi vzácně; člověk si ťuká na čelo – a zároveň skutečně žasne, že to nějakým nevysvětlitelným způsobem drží pohromadě, ba, že to vytváří jakousi svébytnou hodnotu. V době, kdy jsem studoval vojenské gymnázium v Moravské Třebové, tady bydlel můj spolužák Pavel Bílek, a tak jsem ho pozval na čtení do blízkých Slatiňan. Vlídně a s humorem mě v odpovědi upozornil, že už skoro třicet let žije v Ostravě, což samozřejmě vím… Část výletu, která se odehrála v Litomyšli, nebudu popisovat. V neděli večer jsme se každopádně sjeli – téměř současně – ze všech koutů a vykonali jsme v naší separované brněnské ulici Přivítání jara. Otevřeli jsme bílé víno, pak někdo přinesl whisky… a pak jsme měli chvíli dojem, že nám nějak záhadně přibylo dětí. Při bližším ohledání jsme se ovšem shodli, že jen zase přes zimu vyrostly, a tak zabírají nějak víc místa než loni koncem léta, kdy jsme tady na ulici popíjeli naposledy. Bylo to hezké, a protože se nechci pořád nad vším dojímat jak starej dědek, schovám se teď za básničku Ivana Blatného, která tematizuje sice odcházení léta, ale ještě jen takové to rané, které se hodně podobá včerejší první skutečně jarní neděli.
JITRO V ZÁŘÍ
Skořápky vajec, slupky jablek, zvadlé chrysantémy, aeroplány obletují zemi,
pes v boudě spí a léto ztrácí se. Hrušky a hrozny voní na míse.
Hadice v trávě, podběl na záhonku, lehounký vítr, kolébání stonků,
zahradnické nůžky, zvonky, kroky, svět. Jak se mi dýchá! Ještě mnoho let.
8. 4. 2013
Minulý týden mi během tří hodin přistály v poště dvě žádosti o povídku. Otevřel jsem tedy složku POVÍDKY, kde kromě sedmi už napsaných a publikovaných textů, mají své místo i četné rozběhy, náměty a nápady. Těmi jsem se chvíli probíral… a narazil přitom na skicu k „melodramatickému muzikálu“, který jsme před pár lety plánovali s Danem Fikejzem. Přesněji: Dan chtěl, abych napsal libreto, já řekl, že to zkusím. Dnes je projekt bohužel natolik u ledu, že už mohu nanejvýš ukázat světu, oč přišel… Pracovní název zněl Kotleta a Ruleta.
…
Ruleta a Kotleta se sejdou na kus řeči. Hloupější Kotleta mele a mele, jsou to hrozný píčoviny… (podbarvit zvukem naznačujícím nekonečnost monologu, hlas jen občas vykoukne nad hladinu hudby nějakým „dobrým“ fórem)… Ruleta se prakticky nedostane ke slovu, její vztek roste, až se rozhodne, že Kotletu prostě sejme. „Vdala jsem se!“ oznámí jí suše. (Třesk, drama, Sonic Youth..)
„Jak’s mi to mohla udělat?! Nejlepší kamarádka?!“
(Posun v čase a ději…) Kotleta samozřejmě netuší, že si z ní Ruleta vystřelila. Je jí nanic; doufá, že to Ruletě aspoň nebude fungovat, ale do hlavy se jí zlomyslně cpou právě opačné představy: klape jim to skvěle a mužíček o Ruletu pečuje, jako o vlastní…
Kotleta se strašně trápí, ale pak ji vysvobodí živý sen: taky se vdá a její muž bude ještě lepší! Bude to totiž… ITAL!! (O sole mio; na plný pecky…)
Ve stejné době na opačném konci nejmenovaného města chlaščó nejlepší kamarádi Joe a Foe. Plánují, jak na baby… (Joe je trochu těžkopádný; ideální protějšek Kotlety.) …
Potkají se s holkama v baru, Joe pálí za Kotletou, ale všechno překazí – ITAL!! …
Později Itala odstraní (dočasně) skřítkové a dají tak prostor lásce Kotlety a Joea. (Teprve nyní se příběh dvou zamilovaných idiotů rozjíždí na plné obrátky…)
1. 4. 2013
Vyšlo na mě velikonoční pondělí, a tak jsem se rozhodl, že tu rukavici zvednu. Můj velikonoční příběh bude ovšem profánní a vyjeví nanejvýš jisté aspekty pohanství, které odráží temné a syrové časy předkřesťanské, ale stejně nás nasměruje do dob, kdy člověka ještě mnohé přesahovalo – a on si toho byl v „posvátné“ hrůze vědom. Mírou úpadku hodnot budiž přiznání, že tenkrát v dubnu 1981 jsem měl největší strach, že do hodiny vyzvracím vnitřnosti… a pořád to nebude dost velký trest za můj hřích opilství. Narážka na trest, jenž následuje hřích, je ovšem nemístná; ve skutečnosti jsem jen zaplatil za chyby, kterých jsem se dopustil. Považte: Z Přerova do Janovic nad Úhlavou jsem jel stopem – a skoro celý den nejedl. Jelikož rodiče mých nejlepších kamarádů se nedávno přestěhovali do Kardašovy Řečice, čekal na mě v Janovicích nejen holý byt, ale i prázdná lednice a spíž. Dlouho do noci jsme si nalačno vyprávěli, vypili přitom pár piv a pak přespali na podlaze. Ráno vstali o půl jedenácté – a to jsme ještě pořád neměli upletené pomlázky. Když jsme se asi ve čtvrt na dvanáct ocitli konečně na trase, bylo jasné, že musíme pohnout. Jak jsme pohnuli, si pamatuju dodnes: během necelých dvou hodin jsme naklopili třináct poctivých panáků šesti druhů alkoholu! Pak jsme se stavili v Jelence na „oběd“, který obnášel v mém případě jednu plzeňskou dvanáctku. Na jídlo, řekl bych, bylo už stejně pozdě. Z hospody jsme vyrazili na posledních pár štací. Tady jsem nejprve po pádu ze schodů vysklil domovní dveře a pak se ještě dvakrát nebo třikrát ocitl náhle tváří v jarní hlíně… Probudil jsem se až o půl páté u Kubíčů… a blil a blil, až už dávno nebylo co. Teprve v tuto chvíli jsem udělal první rozumnou věc, když jsem sežral kousek úplně tvrdé vánočky a vyjedl půl sklenice nakládaných houbiček. I to málo do žaludku kupodivu stačilo, aby se dávicí křeč zastavila, a tak jsem přisedl k bratrům Kubíčovým na starou sedačku, která už nestála ani za stěhování do Kardašovy Řečice, a společně jsme sledovali Abbu ve filmu… Přitom jsme začali lepit i ten náš – přetržený – film. Jirka Kubíčů se pokoušel zjistit, od čeho má do krve rozedraná obě předloktí. To mu po chvíli objasnil bratr Petr: Ve stavu „velikonočního vytržení“ šel do sklepa nasekat dříví na podpal a evidentně několikrát minul špalek. Já chtěl zase vědět, jak jsem se dostal domů. Tvrzení, že jsem byl „dobrej“ a jen mě „museli trochu podpírat“ se ovšem těžko věřilo… trhlina v mé paměti byla široká a děsivá. Dlouhé roky jsem se pak nemohl zbavit dojmu, že jsem na neomluvitelně dlouhou dobu neměl život pod kontrolou – a mohl o něj tudíž hravě přijít. Nikdy znovu už jsem takové okno neměl… a díky tomu třicet let starému zážitku pro mě zůstávají Velikonoce připomínkou mezního stavu, který vykazoval četné znaky pohanství, tedy dob, kdy jsme měli své životy daleko méně pod kontrolou – a byli jsme si toho v „posvátné“ hrůze vědomi.
http://www.youtube.com/watch?…
25. 3. 2013
V neděli odpoledne jsem přijel z hor, kde jsem se měl dobře, až na to, že jsem byl celou dobu vlastně nemocný. Zatímco ostatní lyžovali, já chodil sáňkovat na mírný svah plný dětí. Na zádech baťoh, který jsem se bál jen tak někde odložit, na sobě patnáct let starou, neforemnou bundu a polobotky a ve tváři výraz špatně skrývané blaženosti, který nikoho, kdo mě třeba pozoroval, nemohl nechat na pochybách… Přijeli jsme z hor, stáhl jsem si poštu… a ihned propadl kňučivé, sebelítostné náladě. Jelikož musím hned ráno na tři dny do Prahy, je jasné, že místo abych vychutnával teplo domova – se ženou a sklenkou dobrého vína po boku – budu do noci pracovat… Ale o tom nechci… a nebudu. V té Praze mě čeká mise! Budu vozit Michala Viewegha na procedury do nemocnice a budu mu oporou. Bude to možná menší prča, než když jsme blahé minulosti honili kocóry, ale s ohledem na náš věk a (fyzický) stav to bude činnost adekvátní a méně potupná, než kdybychom se snažili o to druhé. Hned po návratu jdu na lékařský zákrok, jehož podstatu cudně zamlčím, který ovšem bude tím nejflagrantnějším dokladem výše řečeného. O plastickou „modelaci zadečku“, kterou bych potřeboval nejvíc ze všeho, bohužel nepůjde; tu nehradí zdravotní pojišťovna… Jsem chudý, znavený, dočasně nešťastný… a k životu už nepotřebuji nic než: pointu. Líbil by se mi nějaký sprostý výkřik, třeba i několik takových, ale k tomu chybí odvaha… Jeden kamarád totiž napsal minulý týden na Facebook, že jsem „v těch horších chvílích jen básníkem…“, což nepochybně souvisí s dávným výrokem Ivana Wernische: „Kdykoli přiznám, že jsem básník, mám pocit, jako bych řekl, že jsem Blbec.“ Pročež se loučím postarší básní, jejíž název tak nějak postihuje, co řečeno výše.
Měkčí vášně
To nešustí ježek, to šustí spíše pták v lužním lese. Voda plná bójek je břehu blíž a blíž.
Nic na omak, jenom ty průhledy mezi hájky a chlumy… A déšť, který tak zvláštně šumí.
V tom napohled obyčejném kraji.
18. 3. 2013
V sobotu jsem si přečetl rázná slova stínového ministra financí o „parazitujících živnostnících“… a pocit, že bych mu rád ten jeho hovězí ksicht strčil na chvíli do hajzlu a „opláchl od škaredých slov“, téměř okamžitě vystřídala rezignovaná melancholie. Co s tím? A co s vámi, milánkové, kteří tak pilně kritizujete současnou vládu, co s vámi, až budete sborem hořekovat nad prasečinami, jichž se míní dopouštět sociálně-demokracie vláda s parlamentním sborem rudochů v zádech? Nejde ani tak o jednotlivé kroky, jako o generální trend: posílit – početně i co do sebevědomí – skupinu na státu závislých a státu zavázaných chudáků, jejichž životy zkrásní snad jedině nadějí, že jich brzy pod stejným praporem „půjdou milióny“. Že se k nim – chtě nechtě – připojí i mnoho současných „parazitů“, kteří svou střízlivou přičinlivostí drží tuhle zemi v civilizovaných končinách a kteří v nových podmínkách vymění svůj sedmidenní pracovní týden za pohodlnější pobírání státní podpory, zatímco ti bohatší mezi nimi začnou znovu přemýšlet, jak vyvést peníze ze země. Vím, že s tím nenadělám nic. A tak chci alespoň poděkovat této vládě. Je to vláda, která na mě uvalila tzv. solidární daň, která mi zrušila strop na zdravotní pojištění a která mému podnikání rozhodně neprospěla dalším navýšením DPH. Je to vláda, která ode mě chce zase více peněz. Ale dělá to alespoň s dikcí, které nejen rozumím, ale která je pro mě i lidsky přijatelná. Aby na mě nasazoval dobře napapaný profesionální „obhájce chudých“ na sjezdu partaje, s níž nesouhlasím téměř v ničem a přesto na její fungování přispívám daleko větší částkou, než lidé, v jejichž jménu mně hodlá zatnout típec, je naopak… těžko přijatelné. Mou tichou rebelií tedy budiž poklona pánům Nečasovi, Kalouskovi, Kubicemu, Hegerovi, Fialovi nebo Schwarzenbergovi, abych jmenoval alespoň ty, jichž si doslovně vážím. Také proto, že neuráží lidi, kteří od I. republiky dosud reprezentují to pozitivnější, smělejší a kreativnější z ducha země, v níž žijeme, a od nichž stát pořád spíš bere, než by jim musel dávat.
11. 3. 2013
Klaus na Hradě skončil, vše bylo řečeno, pár detailů ještě dořeší soudy… Můžu říct, že je mi to vlastně dost jedno, nemám na stárnoucího ješitu žádný vyhraněný názor. Ale mám, představte si, jednu zcela privátní vzpomínku… Byl konec dubna 1991, Klaus byl ministrem financí federální vlády a novopečeným předsedou právě založené ODS. Já byl tiskový mluvčí Milana Uhdeho na ministerstvu kultury. A režisér Jan Němec se vrátil do Československa s filmem V žáru královské lásky. Na slavnostní premiéru v pražském kině Blaník byli pozváni všichni papaláši, Milan Uhde mi na pracovní poradě nabídl své lístky, a tak sedím toho večera v lóži pro čtyři. Samotnému filmu předchází ceremonie, které se přímo na pódiu účastní všechny tři Němcovy manželky, ve chvíli, kdy se v sále setmí, vklouznou do lóže dvě mladé dívky a obsadí jediná volná místa v narvaném kině. O minutu později se dveře lóže otevřou znovu a v nich stojí Václav Klaus s manželkou Livií. Jediný pohled ministra financí stačí, aby se dívky vytratily. Ten druhý, přísnější, už patří pouze mně; drzému chlapci, který nepochopil, co se od něj čeká. Sdělím tedy Klausovi, kdo jsem a z jakého titulu sedím v naší společné lóži. Ministr usedá na židli přede mnou, též jeho žena, a já mám věc za vyřízenou. Václav Klaus ale bytostně nesnáší porážky. Otočí se a ostrým tónem se mě zeptá, jestli vím, že v poledne padl Gorbačov… Přiznám se, že nevím, a dodám, že se to snad dočtu druhý den v novinách. Načež přichází Klausův finální vpich: Podle něj by měl tiskový mluvčí spíš studovat tisk a pozorně sledovat politickou situaci, než chodit do kina. Jisté přísloví praví, že „orel much nelapá“ a Klaus přesně těmito slovy reagoval před pár lety na jakési ňafání Jiřího Paroubka. Zdá se nicméně, že v orla se proměnil teprve během let strávených v řídkém vzduchu nadoblačných politických výšin. Tehdy v kině Blaník připomínal spíš žábu, která šlehne lepkavým jazykem po čemkoli, co se dá sežrat.
Dovětek: Jelikož žádná stránka na českém webu nezmiňuje, co závažného se stalo koncem dubna 1991 v Sovětském svazu… musel jsem při psaní tohoto textu složitě ověřovat, že jsem se nezbláznil a nechoval v paměti něco, k čemu vůbec nedošlo. Nakonec jsem zavolal Petře Procházkové, která na jakýchsi ruských stránkách zjistila, že v těch dnech proběhlo mimořádně tvrdé zasedání ÚV KSSS, na jehož konci oznámil Gorbačov svou rezignaci na post generálního tajemníka. K té nakonec stejně došlo až 24. srpna a já vážně netuším, jestli o téhle události referoval český tisk. Zato mě napadá, že Václav Klaus měl nejspíš už tenkrát podobné zprávy takříkajíc z první ruky.
4. 3. 2013
Moje žena (39) hraje Plants vs. Zombies. Dcera (4) taky; ta ovšem zatím nižší level. Syn (9) hraje zombíky nejlíp ze všech a už se při tom trochu nudí; mnohem víc si užívá Minecraft. Na ten k nám chodí i Marek, Honza a Martínek, kluci ze sousedství… Já občas přemluvím dceru, aby si se mnou zahrála pexeso, ale radost mi to stejně nepřináší. Ještě ani jednou jsem nevyhrál – a to se o to už nějaký čas pokouším zcela bezostyšně. Tak aspoň koukám v pátek večer se ženou na televizi. Když se nám podaří uložit děti včas, stíháme Všechnopárty; Šíp je fajn. Pak koukáme na Krause, ten nás ale v poslední době štve. Nedávno si pozval jakéhosi jednadevadesátiletého obšourníka, který se celou dobu chlubil, kolik oprcal ženskejch. Občas přidal, za jakých okolností k tomu došlo. Bylo to tak blbé a trapné, že můžu jít klidně na Babovřesky… Televizní promenádu pokaždé zakončíme dvěma díly Sexu ve městě, což bývá zpravidla vrchol pátečního večera; pokud tedy jde o zprostředkovanou zábavu. Taky trochu stahujeme filmy, ale v poslední době se nám nedaří. Film Horší než smrt jel asi sedm minut a pak začal přeskakovat na následující pohádku. Podruhé jsme si omylem stáhli americký remake pro černošské publikum. Ačkoli jsme to vydrželi až do konce, musím konstatovat, že bláznivá černošská komedie, v níž vulgární invalidní strýček posere ruku svému synovci, není úplně totéž, co suše sarkastická anglická komedie, již jsme doufali vidět. K dovršení všeho nám o pár dní později skončil film Umění lhát asi sedm minut před koncem – a tedy před pointou. Pointu tohoto textu ale nikdo neusekne. Žánrově je to taková „polská alternativní“ pointa, čili nic moc z pohledu mainstreamového čtenáře. První verze dnešního Zápisníku totiž pojednávala o vídeňské retrospektivní výstavě Maxe Ernsta. Když jsem ovšem v prvních třech odstavcích napočítal dvanáct latinských a francouzských výrazů, začal jsem si připadat přesně jako ten starý prasák od Krause… a dal jsem přednost několika lehce nahozeným „impresím z pohovky“.
25. 2. 2013
Řekl bych klasika. Člověk si chce usnadnit práci – a výsledkem je, že si ji přidělá. V tomto konkrétním případě jsem si řekl, že šáhnu do svého virtuálního šuplíku a vytáhnu za uši králíka poésie; to vše z prostého nedostatku času, nikoli z lenosti. Našel jsem soubor, v němž se nachází nejrozsáhlejší epická skladba, jakou jsem kdy (nedo)psal. Je to, resp. měla to být taková báseň o všem podstatném. Kronika mého života prosakující alespoň dvě stě let pod datum mého narození. Krvavě vážná a blasfemická zároveň… Myslím, že je v tom souboru navěky pohřbená. A tohle je takový fragment(ík), který jsem akorát dvě a půl hodiny čistil od hlíny…
..........
BEAT OFF, MY HEART aneb BÍTOV, DRAHOUŠKU
Na lesním ostrohu, na tom slavném hradě, mezi štukaturou a levnými chlebíčky, je vládě všednosti cos říci…
Kde je Mirek Hule? Proč nedorazil z Třeboně, ptám se, zle se kaboně… A autokar Březina? Proč nepřijel mezi nás předčítat védy ve velikém sále, kde se duše vysvlékly jak na byzantském bále? Mohl vkráčet křepce mezi bardy a veršotepce… Ta díra po Jebavém mírně zeje, než přijde Listopad a kaštany se skulí na koleje. Než dorazí Kaprál a my budem žrát hlínu, než se černá mramorová statue básníka Krchovského promění v muže skloněného nad hrobem a Čejka křikne v mokřinách. Včera se na všechny Kasal, ale teď přede tiše v koutě. Najevo tam vyšla děsuplná věc: Knížetem všech rytců… Palivec. To hned lká tma kol omnivora, jen uvnitř téhož tvora luminiscence střev; těch básnických toť dá rozum. A zkus rychle uhodnout, kdo měl nudle v plnovousu? (A pak ještě v puse pepř, když básník S., ten rujný vepř, chrochtal nepoddajně…) A kdo večer zahnal pod lípu – jen s Jirousem a bez slipů – celou Rudou jízdu dum-dumkami Svatopluka Čecha… ale to už spěchám otočit stránku, ba, vytrhnout ten list. Můj ty Kriste, což o den později neválčil Slavík s Králem, jako by nešlo o doktrínu, ale o život? Málem si dali po čuni na tom chlebíčkovém hradě. A kdo ví, kolik básníků, by – uvězněno v kládě – trčelo tam podnes, kdyby… Jenže není žádné kdyby a nevodnes’ to čas… A neodnesla smrt. Přesto je prázdný hrad Poesie. A snad tam ještě tajně žije tucet lesních skřítků, kteří si své skrýše staví v upolínu. Několik dlouhých stínů se táhne po karetním stole, jenž tu sto let stojí v růžovém pokoji, kam skrze okna zaslepená deštěm vstupuje prázdnota… Ono tam nejspíš není už nic, ani zakopnutá troubel, špička redispera, která ještě včera skřípala po papíře. Není tam člověk, ani zvíře… jen větry od pólů tam vanou pod zamčenou branou.
18. 2. 2013
Jedna z prvních knih, kterou jsem v roli nakladatele přivedl na svět, byl výbor z poezie Zeno Kaprála. Psal se rok 1992. Na tohoto pozoruhodného a zcela osobitého básníka mě upozornil jeho letitý kamarád Ivan Wernisch – a přibalil mi k Zenovi i pár surreálných historek. Třeba jak spolu jeli stopem z Karlových Varů do Prahy, ale nikdo je nevzal, takže nakonec těch sto třicet kilometrů ušli pěšky. Jelikož doma (v Praze) nebylo nic k jídlu, neměli prachy a stejně byla neděle, snědli jakousi tlustolistou pokojovou květinu. Potom spali dvacet čtyři hodin. Zeno mi pravdivost té historky později potvrdil, ale evidentně mu nepřišla tak zvláštní, aby ji dal k lepšímu sám. Inu, Zenona viděti, znamená věděti, že před vámi stojí nevšední tvor. Dnes si může jeho krásnou a neobyčejnou tvář každý vygooglovat, kdežto tenkrát bylo nutné dorazit na Údolní 17, kde se svou ženou, jezevčíkem a dvěma odrůstajícími dětmi obýval rozlehlý čtyř-, ne-li pětipokojový byt. Jeho dceři Doře, která píše úterní Zápisník, bylo tehdy šestnáct, ale vypadala na dvanáct; to si dobře pamatuju. Zeno rád poseděl, pomlčel, případně mi během čištění dýmky řekl pár židovských anekdot. A já zas musím říct, že jsem tu zmíněnou knížku nejen vydával, ale též chystal jako editor. Což byla práce krásná i namáhavá; jeden výbor ze své tvorby už totiž Zeno sestavil – a ineditně vydal – ke konci 80. let. Čítal osm, nebo devět svazků. Na mně bylo, abych to celé zredukoval asi na jednu čtvrtinu. Bylo jasné, že takový výbor z výboru žádného autora na světě neuspokojí. Zeno s vydáním sbírky – teprve druhé, navíc vydávané po třicetileté pauze – nicméně souhlasil; jeho instinkt pojišťovacího agenta mu správně napověděl, že si na své nakonec přijde. Zároveň budiž řečeno, že se od knihy mazaně distancoval, když prosadil název… Reinerův výbor. Od té doby uplynulo dvacet let a stovky nových básníků vydaly stovky knih. Vzdor tomu, jak klesá kredit básníka níž a níž, mnoho lidí pořád píše poezii – a někteří nakladatelé ji kupodivu ještě vydávají. Stále vzácněji se ovšem setkáte s tvorem, jako je Zeno Kaprál. Tedy s někým, pro kterého je poezie – bez jakékoli okázalosti! – natolik prvořadým, až se zdá, že jediným smyslem života. S básníkem přede vším. S člověkem, který se oprostil od většiny věcí, jež jsou životům nás ostatních zdánlivě nezbytnou součástí. Vždyť o to poezii tak nějak jde: vyprostit život z želez reality a někam se tiše vzdálit…
11. 2. 2013
Jiřinka Salaquardová, původně Kalabisová (to jen k jejímu prvnímu příspěvku o původu jména) se v krátkém CV na těchto stránkách tak trochu skrývá. Respektive odhaluje se jako učitelka na FSS a též architektka prostoru, aby nemusela připustit své básnictví a spisovatelství. A já nésu taková sviňa, abychom tento její zájem podrýval z nízkých pohnutek. Vše vyzrazuji proto, že vyšší zájem tohoto příběhu to vyžaduje. Podle Jiřinky „jsme příběhy“ – a tohle je příběh, který mne spoluutvářel v časech před Listopadem, příběh, v němž svou drobnou roli sehraje i mladá talentovaná básnířka Jiřina S. Toho dne, někdy v roce 1986, přijela do Brna vzácná návštěva, trio čelných reprezentantů tehdejší oficiální poezie Jiří Žáček, Michal Černík a Karel Sýs. Karel Sýs křtil novou sbírku, Atomový pléd, a taky jako jediný z té jinak dosti distingvované party se nechal uvrtat už odpoledne v knihkupectví Československý spisovatel do marného sporu, který mi jako náhodnému svědkovi utkvěl. Mně tehdy neznámý student filosofické fakulty Jiří Trávníček napadl nevyrovnanou úroveň textů v Sýsově knize a dopomohl své kritice citací Jiřího Koláře (z Mistra Suna?) o básních, které se mají naházet jako krysy do jednoho sudu, aby se tu navzájem požraly a jen ta nejsilnější z nich přežila. Znělo to hezky… a Sýs, rudý jako kalifornské slunce, na to řekl, že přece není možné udělat knihu jen z dokonalých textů a navíc každému čtenáři se líbí něco jiného, takže ten výběr rád ponechá právě na čtenářích, což mým uším znělo jako obstojná odpověď. Trávníček chtěl v té akademické dišputaci pokračovat, jenže to už se na něj (prozatím verbálně) vrhli další účastníci onoho křtu… a Jirka se rozumně stáhl. Téhož večera četli výše zmínění pánové své verše ve svazáckém klubu Na Křenové. Následovala diskuze… a zase to byl otevřený a upřímný (a neopatrný) Karel Sýs, kdo si naběhl, když – odpovídaje na jakýsi nepříliš konkrétní dotaz – dospěl až k rozdílu mezi ženskou a mužskou poezií. Jsem si jist, že nestavěl mužskou výše, jak by se z následujících reakcí mohlo zdát, ale dal najevo, že ženskou a mužskou poezii rozlišuje, a snad dokonce i to, že jemu osobně je ta mužská bližší. Načež se v poslední řadě zvedl drobný starší muž a pravil, že on dělí poezii pouze na dobrou a špatnou, nikoli na mužskou a ženskou. Chudák Karel Sýs! Na rozdíl ode mne věděl, že ten, kdo vznesl tuto strohou námitku, není nikdo menší, než Jan Skácel. A jal se svůj soud zajíkavě hájit, tentokrát už rudý jako sovětská vlajka, nevěděl, jak se z toho vymotat, takže mně ho začalo být trochu líto. (Ostatně, nebyl jsem tehdy ještě příliš politicky vyhraněn a Sýsova sbírka Nadechni se a leť patřila k mým oblíbeným…) Tak jsem se přihlásil, dostal slovo a ve smírčí náladě řekl, že „pán vzadu“ má určitě pravdu, že ovšem zároveň zcela rozumím tomu, co chtěl říct Karel Sýs, že totiž já sám cítím, že mezi ženskou a mužskou poezií jakýsi obtížně definovatelný rozdíl existuje. Vzápětí – bez hlášení – na mě odzadu udeřil jeden z nejdevótnějších Skácelových nohsledů, J. P. Kříž, a já byl veřejně zcela potupen, což ovšem nemá být piontou toho příběhu… a je namístě se ptát, kde se nám ztratila Jiřinka Salaquardová, o které to prý mělo být… Musím vás vyzvat, abyste se – spolu se mnou – otočili dozadu, protože jen tak uvidíte, že Jan Skácel nepřišel tehdy na Křenku sám, leč provázen dvěma mladými básnířkami (nohsleda záměrně odečítám), jimiž byly Alena Kopřivová (později Blažejovská) a Jiřina Salaquardová. Je tedy jasné, že gentleman z Vnorov nemohl zůstat Sýsovi tu repliku dlužen… a kdo ví, jak a odkdy tohle všechno vlastně vím. Každopádně, brzy poté už jsem znal Jiřininu sbírku Já, Kryštof Kolumbus … a mnohokrát si nad ní vzpomněl na onu polemiku Sýse a Skácela, abych dal zcela za pravdu jednomu i druhému, neboť to, jak Jiřina psala, bylo mi výsostně ženskou a zároveň skvělou poezií. A jen úplně na okraj uvádím, že tehdy, ve svých dvaadvaceti, jsem zrovna procházel krátkým, zato intenzivním skácelovským obdobím a jeho čtyřverší z knížky Naděje s bukovými křídly mě inspirovala k napsání řady epigonských básní. Tohle je jedna z nich:
rozevlátý silon léta splétáme do copů ráno je v tramvaji nejvíc slyšet děti v červené aleji šlape čas na brzdu kdo otevře dlaň vzlétne jako fénix
4. 2. 2013
Připadám si trochu jako Jarda Jágr: zbytek pětky odchází na střídačku, naskakují čerství, řádně nažhavení hráči, jen Jarda dál brázdí led svým navyklým tempem, jeden dva rozvážné obloučky ve střední pásmu, vtom tři čtyři ostřejší tempa, puk jde přesně na hůl, ostrý švih zápěstím… a Jarda už salutuje: je pondělí a vedeme 1:0. Jóóó… zlatý voči! Jarda dál brázdí navyklým tempem… a to je asi tak všecko. Ještě tak v nejlepším na sebe naváže jednoho beka. Ale góly už musej střílet naši mladí. Třeba ten Karel Škrabalů, co nám to teď tady bude každej pátek uzavírat… To je tahoun! To je synek s čuchem na gól! A nebylo to vždycky takový, to vám můžu jako pamětník říct. Talent k pohledání, to jo… ale tréninková morálka? Každej druhej večer na káry, vobčas i to brčko smotnul… a těch skopičin, co se navyváděl v Kabinetu a pak i v Alfě u Švandy. S mladym Přidalem vytvořili Duo Automa, legrace velká, ale co z toho? Prostě jen chtěli vostatním ukázat, že na to maj, že jsou nejlepší. A mohli bejt, jenže milánkové, kultura nejni vo jednom hráči… teda, ani vo dvouch… a kdo nedejchá pro tým, tak ten kdyby se na hlavu postavil… A už to začlo vypadat na vobrovskej zmrhanej talent, ale pak toho kuka Štěstěna políbila na špičku nosu… potkal totiž chlápka, kerej némlich to samý zažil sám, a co se vo životě dověděl, si nehodlal nechat jen pro sebe… takže mu povidám: Karle, probuď se, kolik tě je, aby ses mi tu choval porád jak malej Júra, co?! No co mi na to, kurva, řekneš?! A vite, co vám povim… Tohle byl ten správnej bodyček ve správnou chvíli. Ten kuk šel do sebe jak žádnej jinej. Tenhle vostrej hoch, holkař a tvrďák, kerej spolkl tři Starobrna na ex ani se nezadejchal, natočil příď tý svý lodi do dobrejch vod. A vite co, začlo mu fachčit srdíčko! A to už mu řeklo všecko vostatní, vime… Takže, Karle, vitám tě v týmu… a poď mi hop!
pokračování příště: Jak jsem poprvé potkal Jiřinku S.