Andrea Vatulíková

14. 11. 2012

OSTRAVO, OSTRAVO!!

Navštívit čas od času Ostravu se stalo už jaksi součástí našeho života, je to tak nějak příjemné a přirozené. Při cestě zpět si člověk vždycky říká: „To byl ale víkend, to byla smršť;“ a většinou to (zaplácán novými vjemy následujících dnů) ani nestihne všechno zpracovat. Tentokrát bych chtěla dát Ostravě zadostiučinění alespoň takto. Hlavním účelem naší ostravské mise bylo navštívit kamarádku, malířku, se záměrem udělat jí výstavu v Brně… A jejím hlavním plánem pro nás byla návštěva haldy. Halda, proč ne (minule jsme si daly hornické muzeum Landek i s „fáráním“). Ovšem že „není halda jako halda“ jsme se přesvědčily, když jsme se najednou – vedeni Múzou – ocitly v krajině smrti, kde se zastavil čas. Ještěže naši punkerskou průvodkyni nezapomnělo napadnout „čepnout cestou ňaké víno“, byla tak umocněna poetika atmosféry a zaplašen strach z „nebezpečných plynů a hrozícího propadnutí“, jak varovala cedule. Na ještě aktivní haldě Heřmanice, kde ucházel sirovodík z děr jako v pekle, panovala atmosféra jak z Tarkovského Stalkera… pusto, zamořeno, mrtvo. Jakoby jediným přeživším byl psem doprovázený hlídač; tento sebevrah má prý tuhle práci jako koníček, přiznal se nám s úsměvem v zelené tváři. A kolem „mrtvého moře“ rozprostřeno pár „thajských chatek“ patřících podivným a beztak již otráveným (uvnitř polomrtvě ležícím) rybářům.

Dozvěděla jsem se také o fenoménu „brenparťáků“ – bezdomovců z hald ze 30. let, jejichž fascinující životní filosofie mnohé inspirovala k psaní knih a divadelních her. „Brenparťáci žili na březích Ostravice v místech, kde se vyklápěly žhavé ‚bonbony‘ vysokopecní strusky, poblíž kterých se lidé bez domova hřáli i v zimě. Bylo to smrtící místo, kde málokdo vydržel déle než dva tři roky a umíral.“ (http://moravskoslezsky.denik.cz/…0120923.html) Zároveň to však byli lidé vyrovnaní a s obrovským smyslem pro humor, asi hlavně proto, že po většinu času zůstávali v rauši díky levnému denaturovaného lihu, který prý obsahoval 5% jedovatého metanolu. Bylo to dobrovolné rozhodnutí: dva roky života na plno; pak oslepnutí a smrt. Jejich „premiér“ Prokop se prý jednoho dne v záchvatu deliria tremens vrhl proti žhavé kouli strusky a uhořel. Nádhera.

Jelikož v Domě umění byl ještě „John Cage“, kterého jsem už viděla ve Vídni i v Praze, našimi největšími kulturními zážitky se staly Divadlo Petra Bezruče a Stará Aréna, oblíbený podnik naší umělecké přítelkyně. „Stará Aréna je současný prostor pro umění, který vznikl v rámci kandidatury Ostravy na titul Evropské hlavní město kultury 2015. Své originální projekty v něm mohou prezentovat a realizovat progresivní mladí i zavedení umělci, underground i vědci. Vizuální, divadelní i filmové akce spojuje kreativita, kvalita a originalita.“ (http://www.ostrava2015.cz/…ure/303.html) O tom, že klub Stará Aréna, je skutečně nezávislý prostor, rozhodně nemám pochyb. Něco takového postrádám v Brně. Toto místo má velmi inspirativní atmosféru, a to nejen když tam zrovna probíhá kulturní akce, ale i když člověk jen tak hledá místo k odpočinku. Nádherný interiér s bohémským nádechem evokující jazzové večírky zlaté mládeže z románů Francise Scotta Fitzgeralda uhrane i velmi náročného kavárenského či klubového fajnšmekra. Na stěnách originální obrazy, piáno místo stolu, křeslo s chybějící nožičkou podepřené knihami… Dostatek intelektuálského čtiva, skvělé pivo („Radek“ – čili Radegast) i víno, ke kterému vám zpívá Johny Cash nebo hraje jazz… Člověk se zde cítí velmi dobře, skoro „jako doma“. Vřele tedy doporučuji (na rozdíl od unylého rádoby artového „minikina“, které jsme poznaly dříve).

Ohromným zážitkem také byly vítkovické ocelárny, kde letos poprvé proběhl mezinárodní hudební festival Colours of Ostrava (prý to zde mělo mnohem silnější atmosféru než předešlé ročníky na Černé louce). Z šedesátimetrové věže jsme spatřily i bývalý plynojem „Gong“, nyní předělán na multifunkční aulu. To musí být zážitek, když v tomto prostoru spustí písničkáři takového formátu jako Jaromír Nohavica nebo Radůza svůj „sfolkovaný“ (čili folkem zflikovaný) životní příběh. Ostrava pro mě tedy znamená kulturu, haldy, doly… smog a smrad; to specifické, co jen ona může nabídnout. Bizarní názvy jako „Fífejdy“, nebo „Fukušima“ (nový obchodní komplex Nová Karolina) s absurdně fosforově svítícím mostem, „Elektra“, kterou si opilé nemístní studentky nepřestávají plést s elektrárnou… Specifika černé „Ovy“ jsou jasně daná – a zcela odlišná od těch brněnských; na obou místech je však cítit silný genius loci. Spíše než zprofanovaná Stodolní mě zaujal fenomén „hladových oken“ (ač už to prý není, co to bývalo, když je vlastnil Vyhlídal). V každém okně si dát něco jiného (mají tam zcela odlišné věci než v Brně, např. „superburgr“ je hamburgr, gyros a hermelín v jednom!; a na rozdíl od superrychlých Vietnamců, se tady stojí třeba hodinu, než jedna paní obslouží stále rostoucí frontu), hledat v těch oknech s burgry a pančovaným chlastem ducha ostravského básníka Petra Hrušky… Noční tramvajáci vás klidně drsně odpálkují, nikdo se tu s vámi nepáře, když něco hledáte (narážíte na samé cikány a Poláky), nikdo vám není schopen poradit. Ostrava je skutečný „andráč“, je ryzí a kulturní, drsná a „rázovitá“. Ač je Brno „buranov“, tak jsem nakonec byla ráda, že se do něj můžu vrátit; už to s ním přece jen umím (léta zvyku) trošku lépe…

7. 11. 2012

(Podzimní poetické intermezzo II).

PODZIM NA HORÁCH

Pryč jsou pestré veselosti hravého jara Rázem zahrada ostříhána koťátka se rozprchla svěžest opadala –

Bez příkras a přikrášlení pohlceni šerosvitem vlámských mistrů Vystačíme si s hlazením staré kočky už nám nepřijde tak nevábná – zarostla jí lysá místa a splasklo vytahané bříško Na chvíli zapomenem že občas drží malému psímu podvraťákovi se vzhledem vepříka (ob/draz lidské společnosti) i na radosti nedávných snídaní s nemotornými barevnými koťaty skákajícími do čaje a bourajícími kvetoucí květináče

Postavíme na čaj přiložíme do kamen místo šampaňského přezrálý mošt trouchnivě šedohnědou vypočítavě-věrnou Micku do postele S knihou či jen s povídáním poklidně ulehneme vedle sebe (stmívání – smíření či stesk?) co by staří druhové a na chvíli zapomenem –

(Tato báseň, která vyšla v roce 2011 v Antologii básní z Jeseníků s názvem Země žulových křížů, je stará čtyři roky… a docela se divím, že stále aktuální. Akorát kočky byly nahrazeny pejsky… ).

31. 10. 2012

Z JIHLAVY PŘES MOU HLAVU DO REINEROVA ZÁPISNÍKU

V neděli skončil již šestnáctý ročník festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Původně jsem tam měla jet jako dobrovolník, nakonec jsem se tam otočila jen na jeden den. Když jsem totiž spatřila sokolovnu – místo ke společnému spánku asi šedesáti lidí (převážně dobrovolníků, ale i diváků a novinářů) – zjitřily se mi nervy – příliš blízko od hrůzné anglické zkušenosti. Prchla jsem tedy na poslední „žluťák“ toho dne.

Jihlava. Naposledy jsem tam byla před sedmi lety. A celkově asi tolikrát, že by se to dalo spočítat na prstech jedné či obou rukou. Ano, měla jsem tam lásku. Po cestě autobusem poslouchám – z výběru „žlutého“ – české písničky, nostalgie. Velmi se ochladilo. Je melancholicky zamlženo. Jsem zvědavá, co to se mnou udělá, co poznám… a kde se mi prolomí kolena návalem proustovské reminiscence. V hlavě mi zůstal jen ten komunistický Prior na obrovským prázdným náměstí. A hladový okno naproti. A pak taky zoo s růžovými plameňáky (nedávno jsem četla, že nějaký z nich byl zabit vandalem) a hospodou pod ní s ježkem… A ty domy – bylo to někde na periferii – šlo se k nim přes dlouhou louku. Netrefila bych. A stejně už tam nebydlí. Překvapilo mě, že je cesta tak krátká – tenkrát mi to připadalo jako věčnost. Jen hodinka. To už jsme tady? Zvedám oči od novin (kde dávám za pravdu Petru Bílkovi, který kriticky promlouvá ke knihám Petry Hůlové). Tohle je mi povědomé… až pak se dozvídám, že „žlutý“ jede kolem přivaděče (respektive sjíždí z něho do města)… to je to místo, za kterým jsem tenkrát jezdila.

Po výstupu na autobusovém nádraží zjišťuji, že je tady tak o deset stupňů míň než v Brně. Prý tu bývá vždycky zima – je to už vysočina (na cestě k Jindřichově Hradci, kde jsem mj. měla taky lásku). Slunce se prý na festivalu dokumentárních filmů v přímém přenosu nevysílalo ani jeden z festivalových dnů, za to však počasí překvapilo říjnovým sněhem.

Co se týče mého zahloubaného vzpomínkového rozpoložení, Jihlava nezklamala (a Prior stále stojí – viz první foto). Nezklamala však ani svým vnějším programem; nyní tedy o festivalu objektivně. Podle Karlových Varů, kde se mi letos také podařilo strávit jeden den, je festival v Jihlavě mnohem více přátelský, přístupný a ryzí. „Není to vysnobené, prostě řekneš Remundovi čau a on ti odpoví; ne jako mramorový Bartoška na svém červeném koberci.“ Festival nabídl pestrý program soutěžních i nesoutěžních, českých i zahraničních filmů s uměleckými, sociálními, či politickými tématy, spoustu unikátních záležitostí (premiéry, diskuse po filmech) a bohatý doprovodný program (literární čtení, koncerty atd.). Nejzajímavějším doprovodným zážitkem bylo noční „silence disco“, které je poslední dobou ve světě velmi populární. V divadelním stanu je ticho, lidé tančí na hudbu ze sluchátek. „A když jsi neměla sluchátka, připadala sis asociálně, lidé řvali, dupali…“ Hráli dva dýdžejové (oldies, techno), člověk si mohl vybrat. Jeho výběr byl pak vidět na barvě světla na sluchátkách; lidé takto mezi sebou komunikovali.

K mé radosti festival přinesl spoustu dokumentů o umělcích – básnících, filmařích i výtvarnících. Nejzajímavější byly „Král nic nedělá“ (o básníku Petru Královi) z produkce Větrných mlýnů či „04826 Jirous“ (o Magorovi – v televizi ho budou vysílat 10. 11.). Za vidění stál také Pěchoučkův dokument o umění ve vězení či „Svoboda pro smetanu“ (o kauze „Nečas s tykadly“; tandem Remunda – Klusák ho dokončil dva dny před premiérou). Já jsem osobně zašla na film o hrůzách komunismu, který byl ale z pohledu Američanů neskutečně nudný. Přeběhli jsme tedy s kamarádem Banánem z kina Dukla na film „Závěť“, kde se dva ztroskotaní bratři anglicko-německo-dánsky po tři hodiny filmového času (raději si nepřestavuji, kolik toho reálného jim tato činnost zabrala) snažili dopátrat závěti dědečka – miliardáře, a v ní pak rozluštit (či z ní vycucat) svůj podíl. Drsný film. Hodně zvědavá jsem byla na novinku mladé režisérky Olgy Špátové (dcera dokumentaristů Jana Špáty a Olgy Sommerové). O tom, že „Špátovka má talent“ jsem se přesvědčila už shlédnutím jejího dokumentu o Radůze. Má talent, pokoru, ale není ještě úplně hotová, ještě to není ono – třeba jednou vyzraje jako její táta, kterému „Největší přání“ věnovala (a kterým vlastně navazovala na jeho dva filmy). Nejnovější drb, že Špátovka chodí s Anetou Langerovou, potvrdil fakt, že jí věnovala ve svém dokumentu okatě velký prostor… a „ty slepce jí beztak taky dohodila ona“. Sama režisérka (ač se měla dostavit k diskusi) svůj dokument prošvihla; její matku jsme ovšem potom potkali v hospodě (pila víno). Kvůli Špátovce jsem ale nestihla „Umanutou“; dokument o pozoruhodné Drahomíře Vihanové, jedné z posledních režisérek české nové vlny, kterou jsem ještě neznala. Festivalové dokumenty se dají stáhnout (některé i zdarma) zde: www.dafilms.com.

Kdo však nebyl z festivalu vůbec nadšen, byli místní. Češi jsou prostě od přírody „nesnášenliví“ k něčemu cizímu; prostě nechápou a nedůvěřují tomu, na co nejsou zvyklí. Festivalového návštěvníka hned poznají (jeho odlišnost hned vycítí) – jestliže nemá na krku visačku s akreditací, je většinou úplně jinak oblečený – i já jsem vypadala jako cizinec. Ráno v pekárně si prodavačky říkají (místo aby jásaly z velkých příjmů): „Ještěže jenom dva dny“… … Takže zase za rok:).

24. 10. 2012

„VŠUDE DOBŘE, DOMA NEJHŮŘ“ aneb dobří lidé ještě existují

Když už člověk jednou zakusí dálky, často se stává, že je mu zatěžko vydržet dlouho doma, zvláště když pozná, že ve světě lze ještě najít slušného člověka. Ani fakt, že je země česká negativně poznamenaná komunismem, neomlouvá onu typicky českou „zaprděnost; zlou a přizdisráčskou povahu“. Malý Čech, ze všeho apriori vystraš