HOME

Evžen Boček

 

Kastelán na Státním zámku Milotice | autor humoristického románu Poslední aristokratka

 
 
 
 
 
 
 

29. 1. 2013

Milý Maxi,

Doufám, že kvůli Tvojí matce dodržujete stále embargo na noviny, časopisy a vůbec veškeré zprávy. Mimochodem – abstinuje i po tom nepovedeném soudu nebo začala znovu nasávat? Pokud by se Ti ale přece jen dostal do ruky dnešní Blesk, ujišťuji Tě, že jsem se o sebevraždu nepokusila a pokusit nehodlám. Sebevražda je podle mého názoru velmi nearistokratická a kromě toho bych přišla do pekla, kde bude zřejmě pořádná mačkanice, protože podle Josefa tam skončí drtivá většina současné populace včetně katolických kytaristů. Jako katolička pochopitelně neschvaluji ani vraždu, ale kdyby někdo zabil moji guvernantku, asi bych hlasovala pro zproštění viny (vraha,ne Denisky). Ale zpět k té mojí sebevraždě. Na titulní! straně dnešního Blesku vyšla moje fotografie s nadpisem: Aristokratka Marie Kostková: Pokus o sebevraždu!!! Rodová kletba funguje!!! Pro jistotu dodávám, že ta věc co mám na hlavě je klobouk, nikoliv létající talíř a ta dvě zvířata po stranách křesla jsou naše dogy, přestože vypadají jak odrostlá hříbata. Chlupatá koule u mých nohou je Carevna. Od chvíle, kdys ji viděl naposledy, přibrala tak deset kilo a návštěvníci si naši kočku pletou s mývalem. V článku hemžícím se vykřičníky se omílá ona pověra o prokletém křestním jménu, jehož nositelky se v našem rodu nedožívají dvacítky a po smrti na Kostce straší. Nemusím Ti myslím připomínat, že kromě matky, které se „zjevila“ Marie II, nikdo z nás žádné strašidlo neviděl. Dlužno dodat, že předtím vypila půl litru ořechovky a snědla hromadu smažených bedlí (matka, ne Marie II). Přestože jsem se nepředávkovala Prozacem a následně neoběsila na lustru ve svém pokoji, jak se v Blesku domnívají, musím přiznat, že mě ten článek docela rozladil. Blesk jsou prý nejčtenější české noviny a já teď vypadám jako hysterická nána,která se neumí ani pořádně zabít. Paní Tichá, která v Blesku věří každému slovu, byla ze zprávy o mé sebevraždě také značně rozčilená . Po krátkém zakolísání víry ve spolehlivost svého jediného zdroje informací („že by si to vymysleli?“) došla k názoru, že důvěřivé novináře „musel nějaký hajzl obelhat.“Podez­řívala Josefa, který o žurnalistech mluví jako o Luciferově gardě a před pár lety prý nějaké redakční elévce pídící se po kuriozitách namluvil, že mumifikovaný Pygmej, jehož právě pohladila, zemřel na Ebolu, takže následující rok strávila Luciferova kadetka střídavě na oddělení tropických chorob a psychiatrii. Toho Pygmeje má teď mimochodem matka ve své ložnici – krvácivá horečka u ní zatím nepropukla. Jistě, Josef novináře nesnáší (ale on nesnáší ani politology, sociology, psychology, odboráře, protestanty , bojovníky za lidská práva,homosexuály – což je podle něj každý chlap v šoubyznysu, rozjuchanou katolickou mládež,lidi, co chodí do sauny, pijáky čaje,všechny, kteří někam cestují… můžeš pokračovat dle libosti), ale obviňovat jej z dezinformační kampaně je naprosto absurdní. Neumí faxovat a nejspíš už taky zapomněl, jak se telefonuje. Sám nedávno přiznal, že telefonní číslo vytáčel naposledy před patnácti lety, když bulharský velvyslanec se svým doprovodem při rožnění berana v hlavním sále zapálil parkety a on musel volat hasiče. Nebudu Tě napínat – hajzlem obelhavším novináře je otec. Rozpačitě přiznal, že moji sebevraždu použil jako výmluvu v telefonickém rozhovoru s majitelem grandhotelu Pupp, který předvčerem zjišťoval, proč se naši neubytovali v rezervovaném prezidentském apartmá. Strašně zuřil a měl silný ruský přízvuk. Oznámil otci, že na prohlídku Kostky posílá partu veteránů z Afganistánu, která si ušlý zisk odveze v naturáliích. Proč se naši nezúčastnili šlechtického festivalu prozatím nechám stranou – příležitostně Ti pustím videokroniku z jejich karlovarské anabáze. Mimochodem, víš, že kníže Schwarzenberg je sprostý jak černošský raper? Otec, vyděšený vidinou vybílené Kostky ( pronájem toho apartmá stál jak výlet do vesmíru), zmobilizoval svoji představivost a zlomeným hlasem soptícímu Rusovi vylíčil můj pokus o sebevraždu. Zřejmě působil velmi přesvědčivě. Hoteliér ho politoval a řekl, že chápe jak mu je, protože zažil podobnou rodinnou tragédii – jeho jediná dcera se dala ke Greenpeace. Nakonec se shodli, že děcka jsou jako pokojoví psi – k ničemu, otec pozval Rusa na Kostku (bez válečných veteránů) a celou věc pustil z hlavy. Jestli do Blesku zavolal sám Voloďa Pěrvuchin (ten hoteliér) nebo Blesk odposlouchává všechny hovory v Čechách, zjišťovat nebudeme. Milada ovšem pokládá moji dvojnásobnou sebevraždu „za dar z nebe“ (to je snad rouhání, ne?), jež nám zvedne poněkud skomírající návštěvnost. Okamžitě také sestavila scénář celé události: našla mě matka, z lustru odřízl otec,výplach žaludku provedl pan Spock pomocí historické pumpy hypochondrické hraběnky Kláry ( ta si ostatně tuto proceduru dělala běžně sama – stejně jako klystýr a přikládání pijavic – někdy dokonce naráz). Josef ještě navrhl namalovat mi na krk věrohodnou strangulační rýhu po oprátce, ale to jsem odmítla. Dost na tom, že se mám na Miladin příkaz před návštěvníky tvářit „vykolejeně“. Význam toho slova jsem pochopila až poté, co mi Deniska ukázala pár fotek ze svého pobytu na detoxu. Vytřeštěný výraz obličeje bych snad před zrcadlem nacvičila, ale na vlasy si zvracet nehodlám. Milada tvrdí, že ještě dva podobné články a budu v Čechách celebrita. Snad po mě nebude chtít, abych skočila z věže nebo nalehla na meč. Můj mediální úspěch je o to větší, že o Helence Vondráčkové se v Blesku nepíše vůbec a kníže Schwarzenberg je zastrčený až na páté straně (někdo mu prořezal všechny pneumatiky na karavanu). A na závěr ještě jedna dobrá zpráva – mám peníze, o kterých otec neví. Žádná závratná částka, ale na nádrž benzínu by to mohlo vyjít. Neměj strach – neukradla jsem je – prostě jsem dospěla k názoru, že si je zasloužím. Stačí říct( napsat) a já prrásknu do kočárru (Hyundai) a přijedu Tě navštívit. To ráčkování v předchozí větě pochopíš po zhlédnutí scénky s knížetem Schwarzenbergem na videozáznamu, který vezmu sebou.

P.S. Chtěla bych přijet do doby než se stanu celebritou, aby mě po cestě nepronásledoval houf paparazziů.

POKRAČOVÁNÍ NA PODZIM


22. 1. 2013

Setkání evropské šlechty v Karlových Varech začíná sice až za čtyři dny, ale místní restaurace a obchody už rozjely akci „Podoj si svého aristokrata“. Píše to dnešní Blesk. Srovnávací tabulka starých a nových cen vzbuzuje podezření, že ve městě právě vynalezli násobilku. Otec je ovšem skálopevně přesvědčený, že všechny náklady hradí Oron Kalkert a při placení stačí ukázat pozvánku s jeho strojovým podpisem. Dokonce ani nepovažuje za nutné brát sebou peníze a v pokladně si nabral pouze hrst dvoukorun na spropitné. V článku se přitom výslovně uvádí, že mince jsou pro karlovarský personál stejně neviditelné jako molekuly. Na matčinu poznámku, jestli by neměl Orona pozvat alespoň na skleničku, reagoval otec přibalením litru ořechovky do svého kufru. Jistou dobu uvažoval nad tím, že přibalí i nějaké husy. Na tuto nebezpečnou myšlenku ho nechtěně přivedla paní Tichá, která astronomickou částku za pečenou husu v Grandhotelu Pupp komentovala slovy, že „ta husa buď uměla zpívat, nebo tam pečou Ptáka Ohniváka.“ Otec pak odešel na hospodářské nádvoří a zadumaně pozoroval štěbetající husí hejno. Po návratu nahlas zauvažoval, kolik hus se asi tak vejde do kufru našeho Hyundai. Matka v mžiku zbělela takovým způsobem, že v podstatě splynula se zdí, o níž se opírala, takže vypadala jako jeden z reliéfů na hlavním schodišti. Když v ní zase začala proudit krev, zakvičela: „A princezně Dianě se představím jako co? Jako husopaska ? Nebo podomní obchodnice s drůbeží ?“ Josef sice poznamenal, že hraběnka s kejhajícím doprovodem by byla v záplavě unylých aristokratů osvěžujícím zpestřením, ale matka o tento druh popularity nestojí. Otec jí musel přísahat, že do Karlových Varů nepoveze žádná zvířata. Osvěžujících zpestření bude dost i bez hus. Otec se totiž opravdu chce účastnit dostihu, jelikož se v Blesku dočetl, že vítěz bere odměnu deset tisíc švýcarských franků. Po přečtení kurzovního lístku prohlásil, že vyhraje i kdyby měl koně do cíle donést na zádech. Bude muset. Není schopný se ani vyškrábat do sedla. Při odpoledním tréninku nasedal na koně z okna. Pravda, v sedle se udržel, ale kymácel se jako při rodeu, ačkoliv kůň šel tempem jakoby táhl lokomotivu. Snad budou mít na karlovarském závodišti vhodná okna. Matka ho v jeho odhodlání podporuje. Kromě peněz výherce získává i možnost zatančit si s princeznou Dianou (jezdec, ne kůň). Trpí akutním nedostatkem soudnosti (otec a matka – Diana snad ne). Dalším osvěžujícím zpestřením bude nepochybně matka na golfovém turnaji, zvláště pokud sebou vezme Josefovu starou hokejku, s níž dnes nacvičovala odpaly. Hokejka ji každou chvíli vyletěla z rukou, takže nepoučený pozorovatel by musel nabýt dojmu, že pozoruje vrh bumerangem. Jestliže kolem ní pořadatelé nepostaví klec, nejspíš někoho zabije. Milada tvrdí, že spíš než o samotnou hru půjde o konverzační procházku. Ale jak potom chápat její poznámku o knížeti Schwarzenbergovi, který prý svému caddiemu vyrazil trojkou železem všechny zuby a natrhl slezinu? Vůbec by mi nevadilo, kdyby svého caddieho zmrzačila i matka. Do role golfového pomocníčka a rádce se dobrovolně přihlásila moje guvernantka. Bohužel se obávám, že Denisce by neublížil ani přímý zásah z minometu. Do Varů si bere brnění. Ano, princ Harry si jí určitě všimne a zřejmě i zapamatuje. Jak bude ale reagovat na dárek, kterým má být popravčí meč se znepokojivě vyhlížejícími skvrnami, je těžké odhadovat. S ohledem na jeho věk bych se klonila k názoru paní Tiché, že „kluk v noci prochčí madračku.“

Později Matka mě zase byla přesvědčovat, abych s nimi jela do Karlových Varů. Snažila se mi vsugerovat, že jsem žhavá kandidátka na manželku budoucího krále Williama. Usoudila tak na základě rozhovoru princezny Diany v jejím nejnovějším životopise, kde lady Di na otázku jaké partnerky by si představovala pro nezletilé prince, odpověděla: „ Určitě ne Angličanky!!! Jsou mdlé, nudné, chamtivé, hloupé a pokud se náhodou zasmějí, máte pocit, že zařehtal kůň.“ Princezna Diana si také myslí, že „Windsorové potřebují novou krev.“ Navrhla jsem matce, aby Dianě doporučila transfůzi. Matka se rozčílila a křičela, že si šlapu po štěstí.

Později Znovu matka. Tentokrát přišla s kompromisem – na Miss Aristokratku si nemusím vzít mikroskopické bikiny á la Sharon Stoneová, ale jednodílné plavky, když se stydím za ty svoje „špíčky.“ Odcházím spát do Himmlerova apartmá, kde jsou pancéřované dveře bez kliky.

Později Otcův dvacetiminutový monolog přes opancéřované dveře probíhal dle následující osnovy: • Matka je blbá jak ten její mumifikovaný Pygmej • Rozhovor s princeznou Dianou nebyl autorizovaný • Chlapi nemají rádi vychrtlé ženské, protože mají dojem, že se v posteli válí s žebříkem • Nejsi tlustá • Jsi hezká a inteligentní • V Karlových Varech bude spousta hezkých, inteligentních a bohatých chlapců • Máme dluhy • Nikdo tě přece nenutí vzít si knížete Schwarzenberga • Kníže Schwarzenberg má syna, který se právě rozvedl • Na Maxe zapomeň – Launové jsou ještě větší žebráci než my • Ty do těch Varů prostě pojedeš • Tak ty do těch Varů nepojedeš? • Jsi umíněná a bezcitná mrcha • Kurva, to je život


15. 1. 2013

Milý Maxi,

Jsem opravdu velmi ráda, že se Ti pořezaná ruka hojí, ačkoliv z obtížně čitelného písma je patrné, že to je ještě není úplně ono. Zkus prosím nějaký čas nevykosťovat žádné zvíře. Pokud jsem to správně vyluštila, Vaše ochočená srnka stále žije a snědli jste nějakou jinou. Jak jste k ní přišli? Snad nejste jako vaši příbuzní na Hvězdě, o nichž se v Blesku psalo, že pytlačí. Mimochodem – očekávám, že díky našim psům se v Blesku bude brzy psát i o nás. Věc se má takto: minulý týden dostali Olin s Laďou zákaz žvýkání zámeckých papučí, jelikož návštěvníkům se díky jejich slinám lepily na boty a taky už začínali dost smrdět. (Ty papuče – ne návštěvníci – ačkoliv někteří taky smrdí). Přestože se jim otec usilovně snažil vnutit nějaké jiné předměty – třeba vysušený sloní ocas nebo Himmlerův termofor – psi o ně nejevili zájem a stávali se netečnými. Otec nemohl vydržet, jak na něj pořád smutně „čumí“, a dnes ráno je poslal v doprovodu matky do sálu, aby utvořili živý obraz: Hraběnka a její věrní strážci. Ani on bohužel netušil, jak silný vztah si Olin s Laďou k filcovým přezůvkám vytvořili. Jakmile jsem vešla se svojí skupinou do sálu, věrní strážci vyrazili do chumlu návštěvníků, kteří měli pochopitelně na nohách papuče. Než jsem stačila zasáhnout, zakousli se do svých znovuobjevených hraček, aniž jim vadilo, že jsou v nich nohy. Olin prudkým trhnutím vyzul jednoho tělnatého pána, který spadl na záda a schoulil se do klubíčka v očekávání útoku na hlavu. Mnohem hůř dopadla slečna, kterou si vybral Laďa. Zřejmě díky vysokým podpatkům se jí papuč na noze zasekl a on jí táhl až do až do jídelny, kde byl se svojí skupinou Josef. Ačkoliv by se pravý aristokrat neměl ničemu divit, chtěla bych vidět knížete Schwarzenberga, jak by se tvářil, kdyby před něj obrovský pes přivlekl za nohu ječící ženskou. Někteří návštěvníci se asi domnívali, že to patří k prohlídce a výjev: Pes baskervilský a jeho oběť, si několikrát vyfotili. Matka mezitím v sále šokovaným návštěvníkům chatrnou češtinou vysvětlovala, že psi nikoho neroztrhají a zajímají se jen o papuče. Lidé ji bohužel špatně pochopili, takže si bleskurychle sundali vlastní boty a vyběhli do parku v ponožkách. Vyděšené návštěvníky neuklidnila ani veřejná exekuce na nádvoří, kde otec Olina s Laďou zbil Dořinými důtkami. Oběma postiženým jsme vrátili vstupné a jako odškodné jsme každému dali litr ořechovky, husu a nabídli jim víkend na Kostce. Tělnatý pán husu i flašku přijal, ale místo pobytu si vyžádal další dvě husy. Partner vláčené slečny nám řekl, že než u nás na zámku, raději stráví víkend ve výběhu ledních medvědů. Pak ještě slíbil, že nás rozmázne v novinách. Když se k Tobě tedy donese, že pořádáme lov na návštěvníky jako vaši příbuzní na Hvězdě, věz, že to není pravda. Pokud jde o aristokratický kongres v Karlových Varech – nejedu, leda by mě omámili a svázali. Ne, že bych nechtěla poznat naše aristokratické vrstevníky, ačkoliv o nich píšeš, „že většina z nich dělá dojem, že jejich rodiče jsou sourozenci a z některých se sypou piliny,“ale to by nesměla být v delegaci moje matka a Deniska. Považ – matka mě přihlásila do soutěže Miss aristokratka a chce, abych si na promenádu v plavkách vzala bikiny jaké nosí Sharon Stoneová. Viděls někdy Sharon Stoneovou v plavkách ? Vypadá jako by si kolem pasu a hrudníku uvázala šňůrky do bot. Ostatně je pravda, že v prvním ročníku přihlásil kníže Schwarzenberg do soutěže svoji kobylu? Kromě toho si matka vsugerovala, že tam musím „klofnout“ nějakého ženicha – nejlépe prince Williama. Z jejích narážek je patrné, že se už vidí jako matka anglické královny. V tomto směru mě také hluboce zklamal otec. Sice si nemyslí, že bych se hned z Karlových Varů jela s Williamem představit královně ( matka ano), ale představa bohatého ženicha ho velmi zaujala, jakkoliv zpočátku proti naší účasti docela protestoval. Dokonce už souhlasil se zakoupením fraku, cylindru a vycházkové hůlky, což původně odmítal s tím, že nejede na festival kouzelníků. Skoro se začínám přiklánět k Josefovu názoru, že to tam bude vypadat jak „burza nevěst v Kábulu.“ Pochopitelně až na ty plavky. Když jsem rodičům oznámila, že se štvanice na bohatého ženicha nezúčastním, přestali se mnou bavit, otec mě nazval tvrdohlavou bezcitnou mrchou a začal mě nazývat Odonou. Už jsem Ti asi asi říkala, ale pro jistotu – Odona byla jedna moje příbuzná, která si kdysi odmítla vzít saudského prince jenom proto, že si nestříhal chlupy v nose a celkově prý vypadal jak Belzebub. Podle otcovy logiky jsme teď mohli těžit milión barelů ropy denně a knížete Schwarzenberga bychom zaměstnávali jako hajného. Jídlo si raději chystám sama, aby do něj nemohli nasypat rozemletý prozac a omámenou mě dopravit do Varů. Nebezpečí mi ovšem hrozí i když zůstanu na Kostce. Matka sebou poveze kolekci pohlednic s mým portrétem a výmluvou, že jsem při celodenním honu na lišku chytila zánět spojivek. V nepřítomnosti mě snad neprovdají. Zato pevně doufám, že se podaří někoho uhnat Denisce. S princem Harrym jí to asi neklapne, protože vzhledem k jeho věku s ním ještě nejspíš musí někdo chodit v noci na záchod, ale možná uloví někoho jiného. Na každý pád není pochyb, že Deniska bude středem pozornosti – jenom nedokážu odhadnout, jestli bude aristokratům připadat super nebo psycho. Zvlášť, když se chce kvůli identitě znovu „obouchat piercingem.“ Milada se vdávat nechce, ale do Karlových Varů jede taky. Jako dozorkyně. Stejně jako já se totiž obává nějakého skandálu – třebaže se matka bude sápat na lady Dianu nebo Deniska požádá o ruku prince Harryho. A taky bych nechtěla být u toho, jak otec vyčítá knížeti Schwarzenbergovi, že je bohatý. K ostudě dojde tak jako tak – otec totiž žije v domnění, že třídenní radovánky platí šlechtomil Oron Kalkert . Až zjistí, že Oron Kalkert neplatí účastníkům ani parkoviště, tak matku nejspíš upeče v sauně, která je součástí apartmá. Matka ovšem tvrdí, že pokud se sejde s lady Di, klidně může umřít. Zároveň mně přikázala, abych „držela hubu.“ I ve svém opojení si totiž uvědomuje, že kdyby se otec předčasně dozvěděl, že obsah esesáckého trezoru skončí na recepci grandhotelu Pupp, výpravu by okamžitě zrušil a matku zavřel do katakomb. Ale možná to zaplatí Benda. Už se uvolil financovat zapůjčení limuzíny, kadeřníka, nákup reprezentativní garderoby a dárek pro Dianu. Nediv se –matka mu jakoby mimochodem lstivě řekla, že „Deniska je poslední dobou nějaká zlobivá a možná ji budeme muset vrátit tatínkovi.“ I v telefonu prý bylo slyšet, jak se mu chudákovi rozbušilo srdce. Pak přiškrceným hlasem matku prosil, aby se Denisku pokusila v Karlových Varech někomu vnutit – nejlépe nějakému ruskému bojarovi. Třeba tam budou i potomci Rasputina. Ať už si Denisku někdo odvede nebo ne – každopádně teď budu mít pár dnů na zotavení. A vůbec – nemohl bys přijet ? Aby sis to špatně nevykládal – dosyta se najíš, spát můžeš v hostinském pokoji nebo u Himmlera, pokud Ti nevadí hákové kříže. A taky budu potřebovat pomoc při provázení návštěvníků – Josef se po odjezdu Frau Himmler( tak říká Miladě) určitě ztratí v katakombách a sama to nezvládnu. O průvodcovský text neměj strach – můžeš použít váš z Hvězdy, jenom místo Hvězda budeš říkat Kostka – návštěvníci to stejně nepoznají. Ostatně i Josef tvrdí, že všechny zámky jsou na jedno kopyto. Zkrátka a dobře – byla bych velmi ráda, kdyby ses tu objevil a lstivě dodávám – paní Tichá dnes udělala paštiku z husích jater, která Ti při poslední návštěvě tak chutnala.

Z KostkoHvězdy zdraví Marie


8. 1. 2013

Omluva

Jelikož nejsem schopen veřejně prezentovat, co jsem viděl, slyšel, zažil a co jsem si přitom myslel a jelikož pramen milotických historek vyschl – dílem i proto, že jsem se v novém roce začal zase smolit druhý díl Aristokratky – ale protože chci zároveň dodržet slib daný Martinu Reinerovi, že příspěvky dotáhnu do konce ledna, rozhodl jsem se, jakkoliv mi sebeprezentace působí po stránce duševní stejná muka jako renální kolika po stránce somatické, publikovat již napsané části druhého dílu Poslední Aristokratky. Promiňte. A jelikož jsem byl v neděli na předvolebním mítinku Jeho Jasnosti, budu vybírat pasáže, kde je o knížeti Schwarzenbergovi alespoň jedna zmínka.

Dostali jsme pozvánku na setkání evropské aristokracie, které se koná v Karlových Varech. Nejdřív jsme si mysleli, že si z nás dělá někdo legraci, protože organizátor sletu se jmenuje Oron Kalkert, což je jméno jak z Hvězdných válek. Otec chtěl pozvánku okamžitě hodit do kamen, jelikož se domníval, že se jedná o provokaci Blesku. K upálení nedošlo. Milada nás ujistila, že Oron Kalkert skutečně existuje a do vyhlášeného lázeňského letoviska pravidelně svolává šlechtu z celé Evropy na třídenní večírek. Šlechtické radovánky se odehrají pod záštitou posledního žijícího Habsburka, ačkoliv Josef vyjádřil pochybnost, jestli se ho do té doby podaří udržet naživu. Milada pak ještě bohužel dodala, že loňské slavnostní recepce se zúčastnila i lady Diana v doprovodu princů Williama a Harryho. V tom okamžiku přestala matka uždibovat štrúdl a zpozorněla. Ačkoliv neměla tušení o čem se mluví, jméno své bohyně identifikovala. Nedůvěřivě se po nás rozhlédla jako bychom před ní něco tajili a pak se obrátila na svoji učitelku češtiny s žádostí o překlad. Deniska nestačila dojít ani k poslednímu Habsburkovi a matce už lezly oči z důlků jakoby u ní propukla Bazedowova choroba. Sotva zazněla informace o přítomnosti lady Di, matka se doslova katapultovala, vytrhla Miladě pozvánku a nábožně si ji prohlížela. Jediné, co v textu byla schopná rozluštit, bylo telefonní číslo. K telefonnímu aparátu ve druhém patře neběžela – de fakto se tam teleportovala. Po jejím zmizení otec rezignovaně poznamenal, že jsme v prdeli. Velmi správně odhadl, že buď pojede do Karlových Varů, nebo ho matka roztrhá. Utěšoval se tím, že veškeré náklady spojené s pobytem hradí Oron Kalkert. Přitom o financování není v pozvánce ani slovo. Když jsem ho na to upozornila, usmál se na mě jako na duševně zaostalou bytost a vysvětlil mi, že hostitel na večírku taky nikoho nekasíruje. Jeho optimismus nesdílí ani Milada. Oron Kalkert je prý sice pohádkově zazobaný a pro šlechtu má slabost, ale vydržovat tisíc lidí v jednom z nejdražších měst Evropy asi nebude, zvláště když všechny hotely v Karlových Varech patří Rusům, kteří mají ceny nastavené jako by v Čechách řádila hyperinflace. Paní Tichá byla v Karlových Varech na odborové rekreaci ještě za komunistů a při pročítání jídelních lístků místních restaurací měla už tehdy dojem, že tamější hoteliéři špatně používají desetinnou čárku. Otcův narůstající nepokoj ještě posílila Josefova poznámka, že vedle luxusních limuzín budeme při vystupování z našeho Hyundai vypadat jak parta kapsářů a policie nás možná nepustí ani na parkoviště. To už prý bude lepší přijet jeho sytě žlutou škodovkou, jež bude vnímána jako recese nebo vrtoch bláznivého milionáře, zvláště když se z motoru povalí oblaka dýmu. Deniska se nabídla, že zavolá svému otci, aby zajistil v půjčovně Rolls-Royce i s uniformovaným řidičem. Současně projevila zájem se „té šlechtické sleziny“ taky zúčastnit. Pak ještě podotkla, že třeba padne do oka nějakému aristokratovi. Kéž by! Bohužel se obávám, že to oko by muselo být skleněné. Matka telefonovala asi hodinu a do kuchyně se vrátila s výrazem – Denisčinými slovy – „týpka, co si právě nastřelil pecku.“ S rozšířenými zorničkami nám v mystickém vytržení oznámila, že mluvila s asistentkou Orona Kalkerta, která sídlí v prezidentském apartmá jednoho karlovarského hotelu a mluví anglicky, ačkoliv díky výraznému německému přízvuku měla matka dojem, že telefonuje s Evou Braunovou. Matka potvrdila naši účast, objednala apartmá v němž bydel naposledy saudský král Fahd a rezervovala si na slavnostní večeři místo vedle princezny Diany. O ztrátě soudnosti svědčí fakt, že otce přihlásila na dostihy, sebe na golfový turnaj a mě do soutěže krásy. Během jejího hlášení otec pomalu splaskával jako by z něj ucházel vzduch. Znovu se nafoukl, když matka oznámila, že bude potřebovat nové šaty – asi desatery – a odpovídající obuv,klobouky a pár kabelek. „Na co?“ zaúpěl, „máš hader jak muzikálová kostymérna.“ Matka na něj zděšeně pohlédla: „No snad tam nepojedu v obnošených šatech jak Jana Eyrová?“ Aby předešla dalším námitkám, oznámila velmi výhružným tónem, že na setkání s Dianou pojede klidně sama. Já jsem měla jasno – do Karlových Varů nepojedu, i kdybych kvůli tomu musela sníst morový deník. Ostatně moje obavy z moru jsou liché – jednak stále nemám příznaky, jednak mě pan Spock, když jsem se mu svěřila se svými obavami, uklidnil tím, že na rozdíl od mozkové mrtvice, Alzheimra, Parkinsona a plešatění, je mor léčitelný, což pokládá za spiknutí farmaceutických firem. Moje rozhodnutí dobrovolně se nakazit morem nebo si zlomit nohu ještě posílil dotazník, který nám Oronova asistenka poslala faxem. Po přečtení otázek typu: Je Vaše limuzína delší než šest metrů? Přiveze si Váš kuchař vlastní suroviny? Vyžaduje Váš domácí mazlíček stálou službu zvířecího terapeuta? jsem se matku pokusila přesvědčit, aby účast okamžitě zrušila, jelikož pozvánku jsme dostali omylem a patří nejspíš knížeti Schwarzenbergovi. Matka nejen že nechápala, co po ní žádám, ale u všech otázek zaškrtla ANO. Jestli ho odeslala, nevím, protože neumí faxovat. Ještě před obědem nainstalovala pozvánku spolu s Dianinou fotografií na velký stůl v hlavním sále a žádala, abychom na tento nový exponát upozorňovali při prohlídkách návštěvníky. Po obědě jsem obě relikvie vrátila matce. Přiměla mě k tomu Josefova odpověď na dotaz jedné turistky, co se na takovém šlechtickém setkání dělá. „Nevím jak ostatní,“odpověděl Josef, „ale naši tam budou nejspíš Schwarzenbergovi nosit kufry“. Josef byl vůbec velice podrážděný, jelikož musel absolvovat pět prohlídek. Milada s Deniskou byly totiž celý den zalezlé v matčině pokoji, kde se svojí velitelkou plánovaly operaci „Karlovy Vary“. Jelikož nepřišly ani k večeři, je docela na místě Josefova obava, že se nechystají na výlet, ale na vojenskou invazi. Otec seděl celý den v pokladně s vzezřením člověka po lobotomii a mlčky prodával návštěvníkům šatní bločky. Večer dokonce ani nevypnul zámecké hodiny, které před chvílí odpálily půlnoční salvu. V matčině pokoji se stále rokuje. Podle spikleneckého šeptání soudím, že se chystá únos princezny Diany.

Čtvrt na dvě Byla jsem vypnout hodiny. Při návratu jsem zaslechla, jak Deniska říká: „Princ Harry je taky sexy.“ Sexy? Pokud vím, tak Harrymu je dvanáct. Otec si zřemě vzal prozac. Spí oblečený na zádech a pravou rukou křečovitě svírá klíče od trezoru, které má pověšené na krku. Doufám, že se do rána neuškrtí.


1. 1. 2013

Obřezání Páně – Nový rok

Nejmilejší ! Ukázala se milost Boha, Spasitele našeho, všem lidem, učíc nás, abychom odřeknouce se bezbožnosti a světských žádostí, střízlivě a spravedlivě a pobožně byli živi na tomto světě, očekávajíce blahou naději a příchod slávy velikého Boha a Spasitele našeho Ježíše Krista, jenž dal sebe samého za nás, aby nás vykoupil od všeliké nepravosti a očistil si lid příjemný, jenž by byl horlitelem dobrých skutků. Tak mluv a napomínej v Kristu Ježíši, Pánu našem.

Z listu svatého Pavla Apoštola k Titovi ( 2,11 – 15)


25. 12. 2012

Hod Boží vánoční

Dej nám, prosíme, všemohoucí Bože, kteří jsme novým světlem vtěleného Slova tvého prozáření, aby se to obráželo v našem díle, co věrou plane v mysli. Skrze téhož Pána našeho Ježíše Krista, Syna tvého, jenž s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého Bůh, po všecky věky věků. Amen.


18. 12. 2012

V roce 1697 absolvoval tehdy šestnáctiletý Karel Antonín Serenyi kavalírskou cestu po Evropě, během níž byl spolu s mladým hrabětem Nosticem zatčen v Paříži a následně měsíc vězněn v Bastile.

Milá matko,
Na Vánoce se mnou nepočítej, protože jsme s Nosticem zase zavření. A zase kvůli té jeho nevymáchané hubě. Už s ním v životě nikam nejedu. Pokud Ti došel předchozí dopis, tak si asi vzpomeneš, že v Madridu nás dali do vězení za jeho poznámku před portrétem císaře Karla II., kde na adresu jeho zdeformovaného obličeje a převislého habsburského rtu prohlásil, že „buď mu na ksicht spadla kovadlina, nebo při portrétování vypil lák z feferonek.“ Ještěže je Torquemada už dávno po smrti, takže ta jejich inkvizice už nemá tu správnou šťávu. Museli jsme absolvovat jenom jakýsi výslech, ale vzhledem k tomu, že neumíme ani jeden španělsky, vlastně ani nevím, o co šlo. Pak nás odvezli na hranice s Francií a posunky nám vysvětlili, že příště nás buď zapálí nebo vykleští. Možná obojí dohromady. Minulý týden jsme dorazili do Versailles. Nevím, jestli se to k Tobě už doneslo, ale v Paříži teď letí účesy zdobené ptačím peřím. Hned první dáma, kterou jsme v parku potkali, měla na na hlavě tolik peří, že by se z toho dalo nacpat několik polštářů. Nostic se jí zeptal, jestli uklízela ve voliéře nebo jí napadlo hejno papoušků. Bohužel se jednalo o markýzu de Montespan, bývalou favoritku krále Ludvíka XIV., takže Ti píšu z Bastily. Bohužel Ti nejsem schopen říct, kdy a jestli vůbec nás pustí. Náš obhájce nás sice uklidňuje, že Nosticova poznámka krále pobavila a že nás dal zavřít jenom na pár dní, ale kdoví. Dozorce tvrdí, že všichni klienti, které náš obhájce zastupuje, končí na popravišti nebo na Ďábelských ostrovech. Snad se tedy ještě uvidíme.
Karel Antonín


11. 12.

V roce 1663 oblehli a posléze vypálili tehdy ještě renesanční milotický zámek Tataři. Správce k pacholkovi s loučí: Hergot, neklep se a posviť mi na ten telefon Správce vytáčí číslo Hlas ze sluchátka: Dovolali jste se na tísňovou linku. Pokud se u vás vzbouřili poddaní, stiskněte jedničku, pokud u vás propukl mor, stiskněte dvojku, chcete – li nahlásit kacíře, stiskněte trojku, v případě tureckého vpádu stiskněte křížek a modlete se Otčenáš… Správce zmáčkne křížek. Ve sluchátku se ozývá hudba. Správce: Zas ten Monteverdi. Já se z toho poseru. Mně se zdá, že už madrigal zpívají i krávy na pastvě. Po několika minutách se ze sluchátka přece jen ozve hlas. Operátor: Laudetur Jesus Christus! Jak vám mohu pomoci? Správce: Nunc et in aeternum! Amen. No sláva, ještě chvilku poslouchat tu fidlačku, tak se otelím. Operátor: A kromě toho máte ještě nějaký jiný problém? Správce: To bych řekl. Obkličují nás Tataři. Operátor: Tataři? Ale tohle je klapka na Turky. Správce: To jsou jejich spojenci, neříkejte, že jste o tom neslyšel. Operátor: Tak to je pro mě novinka. Já jsem si myslel, že všechny Tatary pozabíjel pod Hostýnem ten Šternberk. A jsou to opravdu Tataři? Správce: Děláte si srandu , člověče? Holá hlava, ohon na temeni, řev, smrad – jasně, že jsou to Tataři. Operátor: A nejsou to Švédové? Správce: Šikmookýho Švéda jsem ještě neviděl. Mimochodem třicetiletá válka skončila před patnácti roky. Co by tu dělali Švédové? Operátor: Dejme tomu, že jsou to Tataři. Myslíte, že mají nepřátelské umysly? Správce: Ne, přijeli na prohlídku. Samozřejmě, že mají nepřátelské umysly, vedlejší vesnice ještě hoří. Kde vás vyhrabali? Nejste ten homunkulus císaře Rudolfa? Operátor: Studoval jsem katolickou univerzitu v Madridu a před týdnem jsem se vrátil ze stáže v Jižní Americe. Správce: No tak tím se to vysvětluje. Pošlete sem nejbližší vojenskou jednotku, ale fofrem. Operátor: A nedalo by se s nimi nějak domluvit? Správce: Dobrý Bože! S Tatarem? Ti se nedomluví ani mezi sebou. Operátor: Tak já vám tam pošlu nejbližší antikonfliktní tým. Správce: Anti co? No to je jedno, jakou mají výzbroj? Operátor: Nejsou ozbrojení, řeší věci po dobrém. Správce: To je zlý sen . Dejte mi vašeho šéfa. Operátor: Je na plese v Hofburgu. Správce: Tak jeho zástupce. Operátor: Já jsem jeho zástupce. Správce: Tak zajeďte do Hofburgu a vyřiďte Jeho Veličenstvu, že za dva dny budou ve Vídni Tataři. A připravte si hóódně velký antikonfliktní tým.

Sbohem.


27. 11. 2012

Omlouváme se všem čtenářům, Evžen Boček je velmi nemocen. Na jeho další příspěvek se můžete těšit v prosinci.


20. listopadu

V roce 1614 koupil milotické panství a tehdy ještě renesanční arkádový zámek za 70.000 zlatých Albrecht z Valdštejna. O tři roky později ho prodal za 100.000 zlatých svému příbuznému Adamovi z Valdštejna, aby mohl financovat tažení arcivévody Ferdinanda Štýrského do Furlanska, jež tehdy patřilo Benátské republice. Arcivévoda Ferdinand je pochopitelně budoucí český král a císař Ferdinand II.

Adam: Proč vlastně ty Milotice prodáváš? Albrecht: Potřebuju peníze a taky nesnáším renesanci. Furt narážíš do nějakých sloupů a když vyjdeš v županu na chodbu, zjistíš, že si vlastně venku. Zlatá gotika – v cimrách sice tma a zima, ale aspoň nehrozilo vypíchnutí oka o ty akantové serepetičky. Adam: S těma arkádama máš recht. Já už jsem to nechal doma pozazdívat. A v těch Miloticích to udělám taky. Ale nač potřebuješ peníze? Vždyť po Lukrécii jsi musel zdědit majlant. Albrecht: Ale jo, baba byla bohatá, ale já teď musím postavit Ferdinandovi armádu . Adam: Arcivévoda zase jede někam válčit ? Ach jo! Albrecht: Chce vzít Benátčanům Furlansko. Adam: Proč proboha živého ? A kde je Furlansko? Albrecht: Někde v Itálii. A neptej se mě proč – prostě si potřebuje zaválčit. Koupil baterii nových děl a chce je vyzkoušet. Ve Štýrsku už sice vybombardoval dvě vesnice, ale prý to není ono. A taky nemá rád Benátčany a to jejich vodní město. Adam: Ale tys v Benátkách byl a máš je rád ne? Albrecht: Děláš si srandu ? Vylezeš z baráku a spadneš do vody. Než jsem si na to zvykl, tak jsem se musel šestkrát denně převlíkat. Koně jsem zavedl na noc do stáje a ráno plaval u stropu. A ti blbí gondoliéři furt zpívají. Připadal jsem si, že bydlím v opeře. Dokážeš si představit, že všichni kočí v Praze zpívají nepřetržitě árie? A víš jak nesnáším hluk. Adam: No vím, no. Ještě pořád se u tebe doma požívá dřevené nádobí a služebnictvo chodí v punčochách? Albrecht: Pořád. Mám nervy nadranc. Minulý týden mně přímo pod okny prošla ta turecká delegace s jejich příšernou muzikou. Dva dny jsem strávil ve sklepě popíjením odvaru z makovic. Adam: No já na tvém místě bych místo válčení v Itálii raději koupil Tatry nebo Šumavu a postavil tam nějaký zvukotěsný palác. Ale dělej jak myslíš.


13. listopadu

V roce 1913 byl na zámek Milotice přiveden telefon a elektrický proud. Na podzim téhož roku zde pobýval dnes již zcela zapomenutý německý cestovatel a spisovatel Konrad Farber, který psal svůj román.

Zámkem se ozývá zvonění telefonu. Po několika minutách přichází do pracovny Konrada Farbera majordomus.

Majordomus: Pane, někdo s vámi chce mluvit tím strojkem v knihovně. Farber: Telefonním aparátem ? Majordomus: Ano, tím aparátem. Farber: Už nekope ? Majordomus: Kdo nekope ? Farber: Ten telefon přece. Víte, že mě málem zabil. Majordomus: Asi nekope. Držel jsem ho v ruce a nekopal. Farber přichází do knihovny a bázlivě se několikrát nejdřív konečkem ukazováčku dotkne sluchátka, pozorován majordomem. Majordomus: Pane, to musíte vzít do ruky a mluvit do toho. Farber: Hergot, chlape, to vím taky. Zkouším jestli to nekope. Hlas ze sluchátka: Co tam s tím děláte, mlátíte obilí nebo co ? Farberův obličej se rozzáří. Farber: To je Hermann. Majordomus bere sluchátko a podává je Farberovi. Ten bere sluchátko mezi palec a ukazováček a dává si pozor, aby se nedotkl ucha. Farber: Servus, Hermanne. Hermann: Člověče, žiješ ? Slíbils, že brnkneš a ještě ses neozval. Farber: Jak brnkneš? Hermann: Tak se teď říká telefonování. Zapomněl jsem, že jsi nějakou dobu na venkově. A proč jsi vlastně nezavolal? Farber: Ani mně nemluv. Chtěl jsem Ti brnknout hned jak jsem přijel a málem mě to stálo život. Oni tady souběžně natahovali elektriku a telefon a přehodili dráty. Vzal jsem do ruky sluchátko a začal jsem vibrovat – takovou hrůzu jsem nezažil ani když jsem v Ulanbátaru chilli zapil tuplákem kumysu. Majordomus si myslel, že mám epileptický záchvat a chrstl na mě džbán vody. Pojistky to vyhodilo až v elektrárně. Dva dny jsem měl hlavu zježenou jak anarchista. Hermann: A píšeš ? Farber: Teď už ano, ale čtrnáct dní po tom šoku jsem jenom maloval vlnovky. A co tvůj román Klopýtali nocí? Už to vyšlo ? Hermann: Vyšlo, ale pod názvem Plná náruč kopretin. Blbci v tiskárně prohodili štočky s nějakou básnickou sbírkou pro mladé socialisty. I tak je to propadák. Farber: Měls horší kritiky než na Zamilovaného inkvizitora? To snad ani nejde… Hermann: Čert vem kritiky, horší je, že jsem si dnes koupil horké kaštany a ten kornout byl ze stránky tři sta dvacet šest, kterou jsem asi dvacetkrát přepisoval. Ta knížka mimochodem vyšla předvčerem. Přichází majordomus Majordomus: Pane, jsou tady nějací pánové z elektrárny a budou zas natahovat nějaké dráty. Farber: Hermanne, probereme to jindy, musím končit, tady zase bude horko. Tschuss.


6. 11. 1906

Milá Mamičko,

tak mám za sebou svůj první panský hon v roli adjunkta. Přežil jsem – kdyby ne, tak bych Ti vlastně nemohl asi psát, že? Ještě teď se ovšem celý třesu a neslyším na levé ucho. Takovou hrůzu jsem nezažil ani při trestných výpravách v Bosně a Hercegovině, když nás šturmovali čužaci . Už od rána jsem měl takové divné tušení, jelikož jsme na příkaz pana hraběte museli připravené bažanty krmit valiem, aby nelétali moc rychle. Pan nadlesní mi říkal, že loni panstvo trefilo jenom tři bažanty, ale sestřílelo veškeré listí v zámecké oboře. Mimochodem většinu stromů, které jsme letos káceli, jsme museli řezat pilou na železo. Hosté pana hraběte přijeli už včera večer a přivezli s sebou tolik zbraní a střeliva, že jsme museli vyklidit zámeckou kočárovnu a postavit k ní stráže jako k muničnímu skladu v Sarajevě. Velmi mě udivilo, když přijel ruský velvyslanec s tělegou, na které byl rozebraný mašingvér. Jeho kozákům se ho naštěstí nepodařilo složit, ačkoliv se jedná jenom o tři díly a tříletí bosňáci ho poskládali běžně za dvacet vteřin. Mnohem víc mě ovšem znervóznil hrabě Daun, který skoro vůbec nevidí a po příjezdu mluvil několik minut se sochou Herkula na zámeckém mostě. Přestal teprve když mu podali cvikr, který má velikost námořního dalekohledu. Hned ráno jsem na nádvoří potkal malého Berchtolda. Je mu šest a umí říct jenom: Feuer! Vykračoval si s puštičkou, o níž jsem se domníval, že to je špuntovka. Sklonil jsem se k němu a zeptal se: „Budeš taky dělat bum bum ?“ Řekl Feuer! a přímo u levého ucha mně vystřelil a zabil páva. Pochopitelně to nebyla špuntovka, ale malá kulovnice. V hlavě mi hučelo, jako když nám čužaci vyhodili sarajevský muniční sklad, zrovna když jsem měl hlídku.Udělal jsem na Berchtolda: „Tytyty, tady nemůžeš dělat bum bum.“ Ale on znova řekl Feuer! a ustřelil ruku soše Herkula na zámeckém mostě. Raději jsem odešel krmit bažanty valiem. S tím valiem jsme to bohužel přehnali. Ještě než začal hon, všichni spali jak zabití. Nepodařilo se nám je probudit, ani když jsme je máčeli v rybníku. Lovci už netrpělivě přešlapovali v střeleckém altánu, z něhož mladý Berchtold mezitím ustřelil ozdobnou korouhvičku z 18. století. Nezbylo nám, než lehnout si naznak do vysoké trávy a spící bažanty vyhazovat do vzduchu. Byla to hrůza!! Několik bažantů jsem ani nestačil vyhodit a vybuchli mi přímo v dlaních. Jednomu z honců ustřelili malíček a když zvedl a se slovy: „seru vám na to,“ chtěl jít pryč, dostal dávku broků mezi lopatky, načež následoval radostný křik hraběte Dauna, že „sejmul plameňáka.“ Po dvou hodinách palby jsem musel vyhodit do vzduchu i klobouk, brašnu a boty. Příští týden má na hon přijet i jeho c. a k. Veličenstvo, následník trůnu František Ferdinand, který prý vloni vystřílel i zámeckou smečku. Vážně se zaobírám myšlenkou na návrat do armády.

Tvůj Václav

 

30. října 1913

Z deníku Karla Františka Seilerna

Zastavil se tady generál Ludendorff. Je to Prušák každým coulem. V uniformě i spí a u oběda si řízek krájel bajonetem. Piklhaubnu nosí dokonce i jeho jezevčík. Ostatně málem ho to stálo život. Chtěl chytit naši kočku, tím kovovým hrotem se zašprajcoval v bráně na vnitřní nádvoří a málem si zlomil vaz. Asi se mu přitom zhmoždily obratle, protože od vyproštění tahá ocas po zemi a nedaří se mu udržet rovnováhu. Ludendorffův pobočník mi pak řekl, že předchozí jezevčík se kvůli té špičaté helmě uškvařil na elektrickém ohradníku pro krávy. Odpoledne přiharcovala Zita Launová, která je do německé armády úplný blázen. Nejdřív si od generála nechala podepsat piklhaubnu a pak rozložila svůj nový fotografický aparát. Měla si koupit raději mast na akné. Bude jí třicet a má ksicht jak struhadlo. Během konverzace s Luddendorffem nás neustále fotografovala. Myslím, že z těch fotek nic nebude. Když se jí Ludendorff po dvaceti minutách mačkání spouště zeptal, jestli by si neměla vyměnit fotografickou desku, zareagovala udiveně: „Jakou fotografickou desku?“, což nás oba rozesmálo. Přitom jsem si všiml, že generál má paradentózu v posledním stadiu. Podle mého názoru stačí bouchnout dveřmi a zuby má venku. Pak jsme mluvili o zácpě. Ach ti Němci ! Ludendorff ji prý léčí olejem na čištění zbraní. Raději jsem se ani neptal, jestli ho aplikuje horem nebo spodem. Večer hrála Zita na klavír. Ludendorff nenávidí Poláky, Maďary a Čechy, takže místo Chopina, Liszta a Smetany musela přehrát skoro celou Valkýru. Po třech hodinách se jí naštěstí spustila z nosu krev. Nevím, jestli se mi podaří usnout, protože generálova osobní garda stále cvičí na čestném nádvoří noční útok na bodáky, ačkoliv za chvilku bude půlnoc.


23. 10. 2012

Výběr ze zápisů v návštěvních knihách od roku 1947 po současnost

• Pečete výborné husy!! Možná by to chtělo trochu ubrat na mastnotě, ale já mám vyoperovaný žlučník, takže je mně to fuk. • Víte, že Vaše kuchařka tajně chlastá ? Než jsme snědli husu (vynikající i když docela mastná) vychlemtala kafáč rumu. Nemá ta babka už propálené trubky ? Kdykoliv si lokla, zahrčelo v ní stejně jak v těch pendlovkách na stěně. • Vaše koza s ulomeným rohem kousla našeho malého syna. Budeme si stěžovat na ONV!!! • Viděl jsem a rád dosvědčím, že ten malý smrad vrážel té koze klacek do oka. Moje adresa…………… • Průvodkyně nám tvrdila, že byla v minulém životě císařovna Sissi a v tom současném si vezme prince Harryho a stane se anglickou královnou. Gratuluji!! • Milotice jsou zřídlem negativní energie!! Když jsme průvodci navrhli její vyčištění pomocí bílé magie, šokoval nás prohlášením, že „takové vypelichané čarodějnice se na Milotice vozily v poutech a jako arcikacířky odcházely v podobě dýmu.“ Pak nás vyzval, ať šetříme síly, protože skončíme v pekle, kde bude negativní energie co hrdlo ráčí. Otřesné!! • Jako babička odsouzená k hlídání hyperaktivního (dřív se říkalo nevychovaného) vnuka bych chtěla poděkovat průvodci za krásné odpoledne. Když můj trýznitel už asi posté zopakoval otázku: „Kdy už bude konec?“ totiž odpověděl: „Teď hned“ a zavřel ho do velkého krbu v hlavním sále. Poprvé od jeho narození (je mu pět) jsem se mohla v klidu naobědvat. Jenom doufám, že mu ten šok vydrží alespoň do doby, než ho předám jeho rodičům. Zatím pořád vypadá jak autista. Ještě jednou děkuji!! • Nápad s ochočeným mývalem, který dělá, že je vycpaný a pak se zvedne a odejde, je vynikající!! • To je kočka a ne mýval, vole!! Asi jí píchají anabolika. Ale nápad je to opravdu výborný. Naše děcka se od nás nehnuly až do konce prohlídky (na Orlíku zdrhly v první místnosti a hledali jsme je až do večera). • Váš vlkodav nám pomočil, oslintal a možná i otěhotněl naši fenku pekinéze. Proč ho někam nezavřete? • Nějaká ženská vám na záchodech vymotala celou rolku toaletního papíru a ten chuchvalec si nacpala do kabelky. • Když jsme upozornili paní pokladní, že na záchodech není toaletní papír, řekla, že si máme vozit svůj. To snad nemyslíte vážně!! • Slyšeli jste už o jídelníčku, který obsahuje i něco jiného než pečenou husu? Asi ne! Když jsme si chtěli dát k obědu jenom nějaký salát, vaše kuchařka, mimochodem pod parou, reagovala takto: „Salát? Jste slimáci nebo co?“ S ničím podobným jsme se ještě nesetkali!!!


16. října 1684

Z deníku Jana Karla Serenyiho – jednoho ze statečných obránců Vídně v roce 1683

Ve dvě ráno mě probudil příšerný řev z Barbořiny ložnice. Nedivím se, že předchozí komorná po půl roce ohluchla. Původně jsem si myslel, že si moje manželka i přes zákaz zase četla před spaním Apokalypsu, a teď vidí devítihlavého draka nebo Archanděla Michaela. Na chodbě jsem potkal novou komornou, toho děvčete je mi líto. Je tady teprve tři týdny a už nedokáže mrknout oběma očima současně. Kromě toho začíná mít v obličeji výraz, jaký jsem viděl u tureckých dobrovolníků, kteří se při jednom šturmu nechali vystřelit z katapultů za hradby Vídně a hromadně přistáli v morovém ghetu. Když dopadali mezi ty nešťastníky poseté boláky, tvářili se značně nervózně (ti Turci samozřejmě, Vídeňané s morem při pohledu na pršící kníraté chlapy vypadali docela lhostejně). Od jednoho z těch letců jsme se pak dozvěděli, že podle jejich rozvědky tam měla být vodní nádrž. Špehové jsou všude stejní. Komorná mluvila značně nesouvisle – podobně jako Zdeněk Kaplíř ze Sulevic, když při zjišťování škod po zvláště těžkém tureckém bombardování spadl na jeho psa hlavní zvon ze Svatoštěpánského dómu, a jemu v ruce zůstalo jen vodítko. Z blábolení komorné jsem vyrozuměl, že Její Milosti slezly vlasy a narostl jí hrb. Okamžitě jsem si vzpomněl, na svoji tetu, které se stalo totéž – nikoliv ovšem současně. Vlastně ne – teta se hrbatá narodila a vlasy jí slezly až po osmdesátce. Barbora seděla na posteli, jednou rukou si držela hlavu, druhou záda a řvala jak turecký tábor, když jsme jim tam vystřelili salvu vepřových hlav ozdobených citrony z oranžerie Jeho císařské milosti. Můj komorník přinesl rozžatý svícen. Držel ho obráceně, takže mu horký vosk kapal na nohy. Při jednom našem výpadu za hradby se mu po obličeji proběhl početný oddíl bosých bašibozuků a on ztratil čich, chuť a zjevně i spoustu nervových zakončení. Necítí bolest a bohužel nedokáže rozlišovat ani základní pojmy jako je vpravo, vlevo, nahoře, dole, dopředu, dozadu. Myslím, že na další výpravu ho raději brát nebudu. Po prohlídce ječící Barbory se mi ulevilo – alonžová paruka, v níž kdoví proč i spí, se jí svezla z hlavy a záhadně se dostala pod její šaty na zádech. Na stolku ležela otevřená Apokalypsa, takže ve spánku určitě se Satanem bojovala nebo před ním prchala. Zároveň jsem si všiml, že její vlastní vlasy značně prořídly. Její hlava připomíná Tatary, kteří si celou hlavu vyholí a na temeni nechají jenom tenký copánek. Vypadá to sice divně, ale určitě se udržuje lépe než alonžová paruka. Stahremberg zachovával dekorum po celé obléhání, paruka mu přirostla k hlavě, takže ji pak musel ranhojič odřezat. Když ji dva kyrysníci svrhli z hradeb během janičářského útoku, vyletělo z ní hejno sarančat a chlap, kterému spadla na obličej, se škrábal, ještě když jsme ho věšeli. Tuhle historku budu muset Barboře říct hned, jak se probudí. Pokud se ovšem probudí. Je osm večer a ona pořád spí. Dal jsem jí napít trochu toho utrejchu, co namíchal městský medicus na tišení bolesti. Ranění, kteří ho vypili, spali týden v kuse. Pár hodin poté, co jsme to svinstvo vylili do Dunaje, Turci znovu zaútočili a jejich koně začali usínat v plném trysku. Byl to vzrušující rok. Kéž by mě Jeho Císařská Milost zase povolala do armády.

O týden později se Jan Karel Serenyi stal vrchním zbrojmistrem města Mnichova.

 

9. října

Tento den roku 1743 poctila Milotice návštěvou Jejich Veličenstva Marie Terezie s chotěm Františkem Štěpánem Lotrinským. Návštěva souvisela s manufakturou na fajáns v nedalekém Holíči, kterou budoucí císař František Štěpán vlastnil. Zeť tehdejšího majitele Milotic Josef Guirard St. Julien uspořádal pro Jejich Veličenstva happening, o němž se následně mluvilo v celé Vídni. V doprovodu vladařského páru byl i nejvyšší hofmistr kníže Trautson a nejvyšší komoří hrabě Salm. Po oznámení hraběte St. Julien, že se české královně přijela poklonit okolní šlechta, se klidně mohl odehrát tento dialog:

Hofmistr: Jaké klanění? Jaká šlechta? Dyť to vůbec nemám v programu, hergot… Měli jsme hned povečeřet. Hlady nevidím. Ten včerejší uherský perkelt byl příšerný. Její Veličenstvo po těch feferonkách přestalo na chvíli vidět. Komoří: Buďte rád, že jste neslyšel ty zvuky při ranní toaletě. Tak Její Veličenstvo neječelo ani když nám Velký Fric obsadil Slezsko. Bodejť by ti Uhři nebyli pořád tak nervózní. Já bych po těch jejich pálivých paprikách sám dobyl Jeruzalém. Andrássy je prý i snídá. Hofmistr: Proboha!!! Doufám, že ten bláznivý St. Julien nepozval i Lichtensteina. Má to sem z Valtic jen čtyři hodiny jízdy… Dlužím mu sto tisíc. Komoří: Mně taky dlužíte sto tisíc Hofmistr: Ale teprve dva roky… Lichtenstein si chtěl dokonce stěžovat u Jejího Veličenstva. A víte jak Její Veličenstvo nesnáší zadlužené šlechtice. Už třikrát se mi povedlo zrušit jeho audienci. A přitom sto tisíc je pro něj pakatel. Komoří: Valtický zámek je impozantní Hofmistr: A to jsme mu to ještě pořádně proškrtali. Kdyby stavěl podle původního projektu, bylo by to větší jak Laxenburg, Hofburg a Schonbrunn dohromady. Panno Maria, ať tu není Lichtenstein! St.Julien: Vaše královské Veličenstvo, poklonit se Vám přichází… Hofmistr: Ať to není Lichtenstein, ať to není Lichtenstein St.Julien: Petřvaldský z Petřvaldu, pán na Buchlově a Buchlovicích Hofmistr: UUUF! Komoří: Co to je ? To měli na Buchlově maškarní nebo jim paruky hodili na hlavu z hradeb ? Vypadají jak hastroši. Jestli tohle chrání zemskou hranici, tak není divu, že Turci jezdí k Vídni jak na letní sídlo. St.Julien: Přichází… Hofmistr: Ať to není Lichtenstein, ať to není Lichtenstein St.Julien: hrabě Magnis s chotí Hofmistr: UUUF! Komoří: Pro Boží rány! Buď má ta ženská na sobě poprvé boty, nebo ji právě okovali. A proč je ten Magnis tak shrbený ? Tahá žebřiňák nebo co? Hergot, co se s tou moravskou šlechtou děje? St.Julien: Přichází… Hofmistr: Ať to není Lichtenstein, ať to není Lichtenstein St.Julien: kníže Lichtenstein Hofmistr: UÁÁÁÁ! Komoří: Ale to přece není Lichtenstein ! Pokud ho teda nepobodaly všechny včely v monarchii nebo mu nepřestala fungovat játra. Ten chlap je zdutý jak kráva, když se nažere mokré jeteliny. Co se to tady děje? A kde je hergot ten hofmistr ?

Následně hrabě St. Julien odmaskuje domnělou šlechtu a představí je jako místní poddané. Beztak rozpačitá Veličenstva se zasmějí a všichni odchází k slavnostní tabuli (poddaní pochopitelně ne).

 

 

2. října – Svatých Andělů Strážných

Mše Svatá podle tradiční římského ritu, tzv. tridentská, začíná dnes tímto vstupem: Chvalte Pána, všichni Andělé jeho, udatní rekové, kteří plníte rozkazy jeho, poslušni jsouce hlasu jeho slova. Slova Žalmu 102 (pochopitelně latinsky) zazněla v čerstvě benedikované (nižší stupeň svěcení) milotické zámecké kapli poprvé roku 1725. Těžko říct, jestli byl přítomen i tehdejší majitel Karel Antonín Serenyi – pokud ano, klečel v zámecké oratoři. Pravděpodobnější ovšem je, že tou dobou už byl zase ve Vídni. Prázdniny skončily, šlechta se vrátila ze svých letních sídel a on se beztak musel ujmout hofmistrování na dvoře sestry císaře Karla VI. V následujících letech si ovšem na Miloticích užíval nejen Svátek Andělů Strážných, ale většinu svátků církevního kalendáře, jelikož pobyt ve Vídni prostě nemohl finančně utáhnout. Služba u dvora císařovy sestry byla přece jenom druhá liga a tomu také odpovídala mzda – funkce hofmistra nebyla honorovaná vůbec a na možnost být v ne úplně nejtěsnější blízkosti císaře každoročně rupla víc jak třetina výnosu panství. A tak když se Karlovi nepodařilo získat placené místo vrchního finančního rady po zemřelém hraběti Althanovi, sbalil se a odjel natrvalo do Milotic, což, mírně řečeno, mimořádně nelibě nesla jeho manželka Marie Terezie roz. Šternberková. Ať byl podzim sychravý jak chtěl – na Miloticích bylo pořádně dusno.

katalog ... Archiv Zápisníku