Blanka Kostřicová
Narozena v roce 1961 v Litomyšli | domovem je jí odjakživa Česká Třebová | vystudovala FF UP v Olomouci (obor čeština – angličtina), kde také později absolvovala postgraduální studium české literatury | literární recenze, kritiky a literárněvědné stati publikuje v časopisech Tvar, Souvislosti, Bohemica litteraria, Bohemica Olomucensia, Host, Literární noviny, A2 aj. | vydala pět knih beletristických – poslední z nich, Kronika, vyšla právě teď, v nakladatelství Dauphin – a jednu odbornou (Románový cyklus Jiřího Kratochvila) | na druhé odborné knize právě pracuje.
1. 2. 2013
V úterý 29. ledna, v den autorových nedožitých dvaapadesátin, se v pražské Klimentské ulici, ve sborovém sále Českobratrské církve evangelické, konal křest třetího svazku (vlastně dvojsvazku) Díla Jana Balabána. Mého spolužáka z fakulty a přítele z nejbližších. Nezúčastnila jsem se tentokrát. Byla jsem předloni, v týž den, co jedna z autorek na pražském křtu sborníku Honzo, ahoj. Setkání s Janem Balabánem (vydaného k Honzovým nedožitým padesátinám); o týden později na ostravském. To byla moc pěkná setkání, stejně jako předloňské prosincové – v Ostravě, ve Fiducii se v předpremiéře promítal televizní dokument o JB. Michal Mocek se mě při této příležitosti zeptal – zjistiv, odkud pocházím a kde žiju: „A co v České Třebové?“ „Všechno,“ odvětila jsem. I Honza Balabán sem moc rád jezdil, do toho „světa, o kterém neměl tušení“, jak říkával. Co ještě všechno…
25. 1. 2013
Když sjíždím autem ze západních kopců do údolní Třebové, zpravidla v určitém místě zpomalím, pohlédnu na protilehlé svahy východní a očima najdu pahýl kdysi mohutné finské lísky, chráněného stromu, který se nesmí pokácet, a proto dosud osaměle ční v oceánu polí za městským hřbitovem. Finskou lísku zasadil před bezmála sto lety můj praděd – uprostřed ovocného sadu, který stál v poli ještě se třemi či čtyřmi podobnými. K sadu vedla hluboká úvozová cesta – od statku, v němž se narodil pradědův tchán, otec mé prababičky. Dva bratři Honlové založili dvojstatek ve východním svahu, na samém kraji města; za stavením hned pole, úhledně a funkčně rozdělená mezemi, později v polích i zmíněné sady, na obzoru les; a úvozová cesta byla po letech těžkými polními vozy vyhloubena tak, že se zařízla do polí půldruhého metru hluboko a po ní jedoucí žebřiňák naložený fůrou sena nebylo z polí vidět… Travnaté břehy cesty porostlé polním i lučním kvítím a nahoře, po okrajích cesty, pěšinky pro chodce… právě po té pěšince šla za války moje babička do sadu se svou malou Haničkou, když tu přilétlo hejno hloubkových střelců a začalo je ostřelovat; svezly se z pěšinky na cestu a přitiskly se k jejímu břehu, Hanička pozorovala, jak v poli odlétávají vějířky hlíny tam, kam dopadaly kulky, až pak hloubkaři zase odlétli… Hluboká cesta byla po kolektivizaci zavezena odpadem z městské skládky, aby tak mohla lépe sloužit potřebám družstevního hospodaření; meze rozorány, sady prozatím zůstaly. Chodila jsem s rodiči do sadu po střepech a mezi rezavými kusy zemědělských strojů, ale nedalo se říct, že by za polozbořenou bránou sadu, kde jsme plnili veliké tašky ořechy a ovocem různých druhů a odrůd výborné chuti a sugestivních názvů (byla tu jablka croncelská i panská, řehtáče soudkové, sudetské renety, James Grieve i srpnové „žňovky“, hrušky hardyovky, Klapovy máslovky, šidlenky, bosenské švestky, třešně chrupky…), nedalo se říct, že by tu začínal jiný svět: vše už bylo dost zanedbané, stromy a keře neprořezané, protože krom sklizně ovoce jsme sad už neudržovali – byli jsme my tři jen velmi málo způsobilí sadařské práce a sad byl beznadějně rozlehlý, neboť můj důkladný praděd myslel na své čtyři děti a jejich předpokládané rozvětvené rodiny, které se ovšem nakonec nevětvily, zůstali jsme my tři… a jen vzdálený příbuzný si sem chodil sekat trávu, otrhat trochu ovoce a bytelnou zděnou chaloupku se sklípkem původně na ovoce a půdou původně na seno zaneřádit svým harampádím; a skrz vysoký a hustý živý plot jako by sem prosáklo něco z okolního družstevního hospodářství. Nezačínal tu jiný svět, ale byly tu pořád zbytky vůní a otisky světa a života dávného, protože na „póle“, jak se sadu u nás odjakživa říkalo, se chodilo vždy a se vším a po všem, póle bylo pevně spjato s událostmi dějinnými i rodinnými… Počátkem osmdesátých let JZD usoudilo, že lán potřebuje totálně nepřerušený (o chráněnosti finské lísky nevěděli tehdy družstevníci ani my). Doba znárodňování už pominula, a tak jsme za póle a chaloupku dostali symbolickou částku (kdybyste to neprodali, voni by vám to stejně sebrali bez náhrady, prozradila mé matce důvěrně její spolužačka-pracovnice MNV; na tehdejší „voni“ by byla krátká i farmářka Havránková). Mohutná, košatá finská líska zůstala uprostřed lánu. Často mi někdo později vyprávěl: víš, tam v polích je takovej strom, už zdálky mě vždycky přitahoval, vzal jsem k němu pár známejch a každýho dostal – chodím tam se psem – chodím k němu čerpat energii – chodím tam s kamarádkou/kamarádem – chodím si pod něj číst – jednou jsem pod ním usnula – ten strom je prej zázračnej a já si myslím, že fakt je… Když jsem občas na takovéto výpovědi reagovala sdělením, že je to naše finská líska, kterou sázel praděd, obvykle jsem vyvolala lehce nevěřícné zklamání. Takový strom přece nemohl nikdo zasadit, a už vůbec ne někdo konkrétní známý, takový strom tam přece prostě – je. Asi před třemi lety začala finská líska chřadnout. Stárnout. Slábnout. Odcházet. Odlomily se hlavní větve koruny. Pahýl však přece zůstal. Silný kmen a jeho prodloužení, poslední větev deroucí se ještě pořád vzhůru… A von i teď, jak je polámanej, zase na jaře vobrazil – slyšela jsem nedávno. Ze západních kopců už bylo leckdy obtížné zbytek stromu objevit, opticky splýval s polem, ale nakonec… přece jen, oddechla jsem si vždy. Tak jsem jaksi… ne věřila, ne doufala, snad si spíš vymyslela, ne úplně vážně… anebo mi nějak samo přišlo na mysl… nevím. Dokud finská líska stojí… jsme tady. Nakonec líska Haničku přežila. Která z nás je asi na řadě teď…
18. 1. 2013 Brzy po listopadu ´89 vznikla ve Třebové, na malém náměstíčku před impozantní stoletou budovou gymnázia, maličká, ale velmi příjemná a výborně osvětlená galerie Ještěr. Jiří Kolář přijel na vernisáž své výstavy s paní Bělou; co řádný gentleman mi políbil ruku a delší chvíli jsme pohovořili o jeho poezii i o Hrabalovi – bylo to možné, lidí sice přišlo hodně, hovoru však mnoho nebylo… (Jiří Kolář také říkával, že nikdo v něm už nikdy nezacelí díry, které vznikly po smrti rodičů, sester, přátel…) Na svou vernisáž přijel i Josef Liesler, Aleš Lamr, Luboš Ogoun… a mnoho dalších. Za výlohou galerie (původně zde byl obchůdek) speciální technikou vyrobené reprodukce Cézanna, Dalího, Dubuffeta, Braqua… a v galerii katalog, z něhož si mohli návštěvníci vybrat, kterého ze světových mistrů by si rádi nechali takto zpracovat – do tří týdnů, vcelku levně. Galerie se několik let docela zázračně držela, přece jen však s finančními problémy. Pak byla na delší čas mimo provoz, potom oživena jednou-dvěma výstavami, a zase dlouhá pauza… několikrát se to opakovalo. Před třemi lety zemřel zakladatel a majitel Ještěra, v šedesáti letech. Galerie zanikla, prostory zůstaly prázdné. Sylva Fischerová píše ve své knížce Evropa je jako židle Thonet, Amerika je pravý úhel, jak uprostřed „zelené prázdné krajiny“ ve státě Michigan uviděla dům s obrovským nápisem NAILS a podivila se: kdo tady, v té pustině, si jen tak prodává hřebíky? Až v závěru své americké cesty zjistila v New Yorku, že i zde jsou na každém rohu studia úpravy nehtů – nails… Přijíždím do potemnělé Třebové. V bývalé galerii se svítí, a hlavně svítí nový neonový nápis ve výloze. Hřebíky se už prodávají i v třebovském Ještěru.
11. 1. 2013
Do Tří králů byla otevřena výstava betlémů v Městském muzeu. Bývá každý rok, exponáty se obměňují. Letos byl nejstarší z počátku devatenáctého století, nejnovější papírový betlém origami. A hodně mezi tím. Pěkného, krásného, obdivuhodného… ale někdy taky trochu přeplácaného, příliš do šíře vedeného až odvádějícího – do polohy, kdy podstatným se stává použitý typ oveček (znalci rozlišují např. podle velikosti, provedení uší apod.) a jejich množství. To však je až dvacáté století. Jakási bezduchá zbožnost, anebo pouze řemeslná bezbožnost. Ne vždy, samozřejmě. Řezbář z počátku devatenáctého století se soustředil na jediný výjev: klanění tří králů. Svatá rodina, jesličky, mudrcové. Pět dospělých figur zhruba dvaceticentimetrových, jezulátko. Polychromovaná řezba, dovedená precizně do nejmenších detailů – nejen např. prsty postav a záhyby oděvů, ale i výrazy tváří a očí. Klanění tří králů, tolik prodchnuté tím, co novějším betlémům leckdy chybí, se zkrátka podařilo: je v něm celý křesťanský svět.
Vánoce trvají nejméně do Tří králů, ale lze říci, že až do Hromnic. Právě k tomuto datu byla prodloužena výstava v třebovském Kulturním centru (kino použitelné i jako koncertní či divadelní sál, výstavní sálek, kavárna). Vystaven je betlém jediný, zato značně rozlehlý; šíře však tentokrát nikterak nepřekáží vertikále, naopak ji umocňuje, snad až monumentalizuje. Autor betléma, pekař Čeněk Unzeitig, vytvořil dílo ve dvacátých letech dvacátého století, a v téže době také provozoval svou živnost v jedné z nejstarších třebovských čtvrtí Trávník. Model té čtvrti doplňuje výstavu: evangelický kostel, staletý mohutný kaštan, uličky, zahrádky, chalupy, ale i novější bytelné přízemní domky… vše pečlivě udržováno, opravováno, obýváno… až do poloviny sedmdesátých let, kdy začala demolice starého Trávníka. A již v prvním měsíci letošního roku začala výstavba nového sídliště… Zahrady zmizely, stromy byly vykáceny a spáleny a na jejich místě se staví. Zatím první dva paneláky, abychom se prý měli kam přestěhovat… protože celá čtvrť má být opravdu v nejbližších letech zbourána. Bylo z toho rozhodnutí mnoho slz, probdělých nocí, nervových otřesů. – My jsme odmítli stěhování v první vlně, stále jsme se nemohli smířit s myšlenkou, že opravdu musíme z rodné chalupy. Koncem května jsme byli nuceni odevzdat na MNV klíče a celou chalupu vyklidit. 10. června jsme pak definitivně ukončili náš dlouholetý chov králíků – snědli jsme posledního. Napsala k věci městská kronikářka, obyvatelka jedné z trávnických chalup. Na zplanýrovaném prostranství připraveném pro stavbu sídliště byly tehdy terénní nerovnosti zaplněny navážkou suti ze zbouraných chalup, a tak v podloží paneláků je zabetonováno to, co nějaký čas bylo vidět na povrchu: útržky růžových lístků polní pošty z první války, střepy malovaného nádobí i kameninových beček na zelí, úlomky dřevěných řehtaček a káč, klika od kafemlejnku a noha plyšového medvídka…
Starým Trávníkem jsem procházela několik let na hodiny klavíru – nerada, na přání rodičů, ale ta cesta stála za to… Na lavičce na zápraží nádherné roubenky jsem jednou uviděla svého spolužáka, seděl a montoval si cosi z merkuru… skoro jsem nemohla uvěřit, že ano, že někdo, že můj spolužák, v té nádheře opravdu bydlí; zatoužila jsem po tom silně též… Ve čtrnácti letech by byl nastal konec světa. A chovu králíků.
Unzeitigova chalupa (s několika dalšími) ještě rok po zahájení demolice stála, a starý pekař v ní naposled vystavil betlém – tak, jak to až dosud, do roku 1976, činil každé Vánoce.
4. 1. 2013
Krásný slunný zářijový den. Maminka leží na zahradě u naší lesní chaty na jakési matraci, i polštář a peřinu tam má. Volá na mě, že potřebuje polštář zvednout. Snažím se, moc to nejde; navrhuju jí, zda si přece jen nechce jít lehnout dovnitř do chaty, k otevřenému oknu, do pohodlné postele. Souhlasí. Držíme se za obě ruce, za předloktí, a pomaličku cupeme: já couvám, maminka mě následuje – tak, jak to máme nacvičeno. Povídáme si při tom, smějeme se. Je tak krásná, tak živá, tak plná humoru (jako vždy), že se neudržím: Bože můj, prosím tě, vždyť ona by tu ještě… Vtom procitnu. Aha. Tohle je přesně to, co si přát nesmím. Ani ve snu. V povídce Viadačka vypráví Jan Balabán příběh básníka, který navštíví léčitelku. Léčitelka se mimo jiné stará o svou více než stoletou maminku. Básníkovi s jeho problémy pomůže. Za nějaký čas navštíví básník léčitelku znovu – tentokrát v psychiatrické léčebně. Na dotaz, co se jí stalo – jak se tu ocitla, proč přišla o své schopnosti –, začíná „viadačka“ vyprávět: umírala jí maminka. „To je mi líto,“ praví soucitně básník. A léčitelka: „Líto, líto. Mi to bylo tak líto, že jsem se proti tomu postavila. A narazila sem, synku. To žáden nemůže, mrtvého oživit. To se na mě sesypal celý svět.“ „Postavit se tomu“ zkusil, aspoň na chvíli, i Drdův Kuba Dařbuján. I ten „léčil“ lidi – podle své dohody se Smrťákem: když stál Smrťák v nohách postele, mohl Kuba nemocnému naordinovat cokoli a ten se uzdravil. Stál-li ale Smrťák v hlavách, nemohlo už pomoci nic. Kuba však přece jednoho sedláka, v jehož hlavách Smrťák stál, na chvíli „vyléčil“: popadl jeho postel a otočil ji. Nebylo to nadlouho, ale… každý den, každá chvíle, každé slovo, každý pohled… má cenu nesmírnou. Tolik jsem toužila tu postel otočit… Za okny je Nový rok.
28. 12. 2012
Ze Svinné, jedné ze dvou vísek nejbližších naší lesní chatě (o zhruba stovce stálých obyvatel; za poslední autobusovou zastávkou na kraji vsi točna – a dál silnice nevede, pak už jen chalupy, kopce, potok, louky a lesy), se o Štědrém dnu už dopoledne ozývají koledy z obecního ampliónu, nad poli pokrytými sněholedovou krustou se nesou noviny… Hlavní obecní program se však chystá na pozdní večer: po desáté hodině se scházejí lidé u maličké cyrilometodějské kapličky pod vzrostlou lípou, uvnitř dvanáct židlí a bohoslužby jednou ročně – poutní; dnes ale je kaple zavřena, lidé stojí venku a zpívají koledy, někdo zahraje na flétnu, i harmonika s kytarou se objeví, svařené víno… Na spodní větvi lípy hoří lampička-lucerna; kaple stojí ve stráni na okraji vsi, před jejímiž umělými světly (není jich ve Svinné mnoho, ale přece jen…) je chráněna lípou a terénními vlnkami, a lucerna svítí ve tmách… Tak, jak by nemohla svítit v temnotě barevných světel a efektů, nad nimiž vždy vzpomenu na pohádku o Ježíšovi, jak chodil provázen dvěma apoštoly po světě co poutník: přišel k chudému chalupníkovi, který dal pocestným do polévky všechen omastek, jejž měl, a Ježíš spočítal mastná oka na polévce a tolik zlatých dukátů chalupníkovi vysázel, a když se to dozvěděl bohatý soused, pozval poutníky i k sobě, dal do polévky tolik omastku, že se na ní vytvořilo jedno veliké oko – a poutníci mu zdvořile poděkovali… V takové oko, v němž zaniká původní smysl, se slijí všechna ta supermega světla obecní, městská i soukromá, všechny ty blikající a oči trhající světelné řetězy… Vánoční světlo svítí u kapličky ve Svinné. Někdo zpívá koledy mechanicky, chodí na tuto „akci“ stejně jako na hasičský bál; jiný je, zdá se, prožívá víc… Trochu stranou stojí vousatý podsaditý pětapadesátník. Nezpívá. Prožívá. Starý mládenec. Předloni při autonehodě zahynuli jeho otec a sestra, letos mu zemřela maminka, s níž žil v chalupě sám. Dva páry zamlžených očí na sebe pohlédnou. Kdykoli se dva setkají v mém jménu, já jsem s nimi.
21. 12. 2012
Vlak do Brna mi ujel. O tři minuty, už jsem ho ani nezahlédla. Stalo se mi to podruhé v životě. Poprvé před dvěma a půl lety, nedlouho po smrti mého přítele z nejbližších. Kolikrát v životě mi ještě ujede vlak… Za půldruhé hodiny sedím v dalším – v Brně budu tedy až za tmy –, není to expres, ale obyčejný rychlík s vínovými koženkovými sedadly, záchod se téměř neliší od těch předlistopadových… Když jsem na jaře roku 1990 jela vlakem do Prahy, uvědomila jsem si, že nějak podvědomě jsem si představovala nemožné: že právě (i) toto se změní snad ze dne na den, úděsné vlakové záchody, jeden ze symbolů socialismu… a v roce 2012 neteče na velice podobném záchodě ani v umývárně voda. Nemožné. Ale pak už je všechno fajn. Adventní Brno není v sobotním podvečeru neúnosně hlučné ani přelidněné, a budova Českého rozhlasu je v tu dobu téměř vylidněná… Sedíme s Alenou Blažejovskou v její pracovně, hovor plyne a docela přirozeně přechází v rozhovor, nebýt zapnutého mikrofonu, hranice mezi obojím by mohla být téměř nepostřehnutelná… i když na mně to nejspíš poznat je, a hodně, nejsem ve formě, velice nejsem ve formě, už čtvrt roku, zavalená náklaďákem smutku, a všechny události, které by mě mohly dostávat zpod něj, mě zároveň přistrkují hlouběji… čtvrt roku stojím na prázdném nástupišti, tři minuty po odjezdu. V takto melancholickém rozpoložení by člověk snad ani neměl psát Zápisník. Ale měl být hlavně o tom, že v Brně to bylo fajn.
14. 12. 2012
Vysoké majestátní postavy Mikuláše a anděla, provázené jedním (!) čertem, už dnes lze zahlédnout spíše zřídka; mnoho let už chodí po městě v mikulášských úborech i desetileté děti… a čertů přibylo, s jedním Mikulášem chodí dva, tři i čtyři… anděl naopak je leckdy zcela pominut. Loni tři zdivočelí, potulní, bezprizorní (bez svatého doprovodu) čerti vtrhli i do téměř prázdných prostor krytého bazénu, popadli uklízečku a oblečenou ji hodili do vody; byla to jejich známá a byla to ohromná legrace… a byl předvečer svátku svatého Mikuláše, z něhož už, zdá se tak často, zůstaly snad jen ty chlupaté rohaté obludy… k čertu s nimi. I tradiční běžecký závod pořádaný v sobotu nejbližší mikulášskému svátku (letos 8. prosince) nese název Čertovský běh. Jeden z kratších závodů regionálního poháru běhů mimo dráhu: čtyřkilometrová trasa vedená po vedlejší venkovské silničce; první dva kilometry téměř po rovině, pak prudký zlom a výběh dvoukilometrového „krpálu“. Několik dní před závodem začal drobně, ale vytrvale padat nádherný prachový sníh. V sobotu už je ho dobrých patnáct centimetrů, jasná obloha, zářící prosincové slunce, lyžařská stopa ještě nevyjetá skútrem, ale obstojně vyšlapaná lyžaři-turisty, mráz větší než malý… Trasa závodu bude vyplužená a pečlivě posypaná pískem, vím, jenomže běžkyně jsem sice vášnivá, lyžařka-běžkyně však mnohem vášnivější… Tak jenom vzpomínka z loňského ročníku: Prezentace závodníků ve vesnické škole – jako obvykle; kromě horkého čaje jsou k dispozici – též jako obvykle – misky se sazemi, červené čertovské rohy na gumičce a vlasaté ohnivé paruky. Výstřel, hromadný start všech kategorií. Ze skupinky, v níž běžím, trčí několikero rohů. Blížíme se ke zlomu na trati. A vtom – zjevení. Skupinu lehce předbíhá výborný veteránský běžec. Bílé roucho mu sahá do půli lýtek, zpod něj čouhají funkční běžecké elasťáky a maratónky. Roucho se trochu plete mezi běžcovy nohy, ale ten nedbá, vznáší se přesto lehce a rychle – ta říza mu jistě zároveň zázračně pomáhá, stejně jako rozměrná křídla připevněná na lopatkách a hvězda na čele. Anděl začíná vybíhat krpál, lehounce stoupá vzhůru… Běžíme ze všech sil. Snažíme se následovat ho.
7. 12. 2012
Náš činorodý soused koupil před dvanácti lety dům od našeho tichého souseda bývalého, a po celých dvanáct let se za zdí, na zahradě, na chodbě, na balkóně, ve sklepě… ozývá vrtačka, sbíječka, míchačka, svářečka, bruska, pila… létají piliny, hobliny, cement, písek, polystyrén, prach všeho druhu; do toho křik čtyř dětí (nejpříjemnější z těch zvuků, zcela přijatelný), štěkot psa, halasení návštěv, nepřetržitě hlasitě hrající rádio (to je naopak snesitelné nejméně; všechen ostatní hluk lze – třeba s námahou, ale přece jen – odfiltrovat a soustředit se na své, ale rytmus a melodie pohodového českého rádia spolehlivě znemožní koncentraci a gumují myšlenky, asi nejenom mně, napadá mě zle) – chvílemi zanikající v pracovním ruchu, chvílemi, obzvlášť v pauzách, dominující… a každý pěkný (a často i méně pěkný) letní den bez výjimky kouř z udírny. Pracovní ruch a hluk a prach byl zpočátku nevyhnutelný a pochopitelný – dům byl v havarijním stavu. Po roce-dvou byl ovšem zcela v pořádku, jenže bylo třeba upravit toto a přistavět tuhleto, zbudovat udírnu a posezení, zastřešení, zapuštěný bazén, kůlnu, přístřešek pro auto… Letos v létě soused vystrčil auto za plot zahrady, vytrhal v přístřešku dlažbu a jal se hloubit velikou kruhovou jámu. A v ní cosi robil: vrtal, svářel, brousil, sekal, sbíjel… přízračný kravál, snad největší za těch dvanáct let. Vše za doprovodu rádia, samozřejmě. „Budete mít nový bazén?“ ptám se žertovně. Ne, to prý ne, ale co to bude, neprozradí, je to jeho sen, není si jist, zda to bude fungovat, ani ženě a dětem neřekl, co to má být… „Když se mě ptají, odpovídám, že dělám golema,“ směje se; už tomu tak prý říkají všichni… Docela to ocením, golem mě, přece jen, trochu smiřuje s tím nadpřirozeným kraválem. Sleduju postup prací z okna dál, trochu to vypadá na studnu, i když – pod podlahou přístřešku pro auto? Ale člověk s takovým smyslem pro poezii, který nazve své záhadné vysněné dílo golemem… nakonec, proč by nehloubil v takovém místě studnu? A minulý týden jsem se dozvěděla: bude to točna pro auto, jímž se v noci nedá do přístřešku zacouvat, jak je třeba, a tak po najetí předkem do přístřešku se zmáčkne knoflík, spustí se elektromotor a auto bude otočeno o sto osmdesát stupňů. Tak to mě tedy hodně zklamalo.
30. 11. 2012
Požádal mě kamarád, zda bych mu nekoupila pro ženu nějakou květinu v květináči, takovou mezi okno – má starosvětská dvojitá okna špaletová. Miluju květiny na louce, v lese, v horách. Nejkrásnější jsou sněženky, na ostrůvku trávy vedle firnové lyžařské stopy… A pomněnky, u lesní studánky. A kopretiny, pampelišky, petrklíče, sedmikrásky, chrpy, máky, kominíčky, slzičky Panny Marie, zvonky a protěže… a všechny ostatní. V květinách zahradních, natožpak pokojových či okenních květináčových, se ovšem vyznám pramálo. Kamarád to sice ví, ale podniká, celé dny je na cestách, vrací se domů pozdě, až když je v květinářství zavřeno, a nemá nikoho jiného, komu by řekl. Zítra odpoledne jdu do města, kývnu. Podvečerní adventní město jsem v dětství milovala. Příchod Ježíška byl ve vzduchu a spoře osvětlené ulice a obchůdky v okolí historického Starého náměstí, nejlépe zasněžené, vypadaly trochu – alespoň zvenčí, alespoň potmě, alespoň v adventu, alespoň v očích romantického dítěte – jako by tu přetrvaly z těch mytických dob, o nichž vyprávěla babička a prababička… a Vánoce, ty z nich přetrvaly dojista. Alespoň některé krámky ve městě zůstaly dodnes, květinářství mezi nimi. Vzpomenu, že moje kronikářská babička, která měla narozeniny pár dní před Vánoci, vždy při této příležitosti dostávala brambořík. A stavěla ho do okna, špaletového. Květinářství je plné drobných žen. Potkávám občas dívky či ženy, na jejichž tváře hledím ze svých stošestasedmdesáti centimetrů dosti nahoru, ale tady v květinářství mi všechny ženy sahají sotva nad pas. Zřejmě se tu s tím přímo počítá, ani uličky mezi květináči zjevně nejsou stavěné pro boty číslo 45. Snažím se téměř nenašlapovat, přece však jednou botou zmíněné velikosti nevyhnutelně převrhnu koflík se stříbrnými kuličkami. Podřepnu a rychle je sbírám; drobné ženy drobně vrtí drobnými hlavami. Ale už jsem chválabohu u bramboříků. K výběru jsou čtyři podobné, všechny do fialova zbarvené, každý však trochu jinak, jeden z nich bíle žíhaný. „Brambořík vám vydrží určitě dva měsíce… já jsem ho měla tři roky, ale to ho musíte vyletnit,“ poučí mě paní prodavačka. „Vyletnit,“ opakuji okouzleně. „No, dát ho přes léto ven, ale ne na slunce, ani na déšť, někam do stínu, pod stromy, a tak,“ dostane se mi vysvětlení. Ptám se, mají-li ještě jiné barvy. „Ještě je vzadu bílý, kdybyste chtěla, anebo červený, takový hodně červený, rudý…“ „Rudý určitě ne, ani oranžový,“ zažertuji. To se však do květinářství hodí stejně jako boty pětačtyřicítky. „Ne, oranžový není,“ praví vážně paní prodavačka. Zabalí mi můj žíhaný do květinářského papíru a s úsměvem mi ho podá. Také drobné ženy se usmívají, jako by se právě podařilo něco pěkného, něco dobrého; ustupují mi z cesty, když procházím ke dveřím, jako bych snad nesla v peřince zabalené děťátko. Snad přímo to vánoční.
23. 11. 2012
Po čtyřech desetiletích vyrážím na jabkancovou pouť. V osmi letech mě docela nadchla. Vyšly jsme tehdy s kamarádkou v mírně mlhavém listopadovém odpoledni samy, bez rodičů, do nejstarší třebovské čtvrti: prastaré, leč pečlivě udržované a obývané chalupy rozhozené na mírném pahorku, na jehož plochém vrcholku starý, už od počátku století (dvacátého) nepoužívaný hřbitov, uprostřed něj rotunda svaté Kateřiny – nejstarší památka východních Čech… na hřbitově dosud čitelný náhrobek rodu Honlů, z něhož pocházím – jednoho z nejstarších třebovských… Kousek pod rotundou dřevěné pódium s kulisami, jež vytvořil třebovský malíř. Na pódiu hudba, scénky, hlášení policajta purkmistrovi… Kolem pouťové stánky s balónky na gumě, cukrovou vatou, čajem a svařeným vínem, bonbóny, a hlavně – s jabkanci. Třebovská specialita, lahůdka ne z jablek, ale z brambor, jablek zemských: bramborové placky naplněné sladkým tvarohem, pečené přímo na plotně a polité rozehřátým máslem. – Sešeřívá se, chalupy se tajemně a útulně rozsvěcují, měly bychom už, v těch osmi letech, odcházet, tak ještě honem horký přeslazený čaj v kelímku a každá ještě jeden jabkanec. Asi třikrát jsem pak ještě na pouti byla. Potom to skončilo, stejně jako třeba hraní kuliček či skákání panáka. Letos jsem dostala chuť – ne snad (jen) na jabkanec. Spíš takovou tu chuť, s níž člověk ve třiceti – čtyřiceti – padesáti sáhne po foglarovce, mayovce, Arthuru Ransomovi anebo chytré kmotře lišce… Bez sentimentu, anebo třeba i s ním, ale především s humorem a láskou. Shovívavě. Právě tak jsem se vydala na pouť. A najednou… no, ony mě i ty foglarovky ve třicítce znovu strhly silou nečekanou! A teď obhlížím pouťové boudy, prodavače, proudy lidí, jichž je tak akorát – žádná tlačenice, ale živo; ani žádný kravál, nic dryáčnického, přepjatého, nepříjemně se vnucujícího – taková decentní pouťová atmosféra tu je a perníková srdce a novoroční prasátka a čtyřlístky jsou vážně pěkné, a dřevěná zvířátka od řezbáře z Vysočiny přímo nádherná ve své jednoduchosti… Kupuju malou kočičku a koníka – na Vánoce má přijet sestřenice s pětiletou dcerkou… dřevěná zvířátka od tety z pouti… Jenom ta čelenka na hlavě to ruší, měla bych mít poctivě uvázaný šátek. A teplou suknici až na paty místo manšestráků. Pouť tady bývala už před válkou, nikoli jabkancová, ale ke svaté Kateřině alexandrijské. I ta je v posledních letech obnovena, celý den jsou v rotundě – třebovsky zvané kostelíček – bohoslužby. Procházím celou čtvrtí, chalupy tajemně rozsvícené… Na hřbitově u některých zachovalých náhrobků oharky dušičkových svíček… Z pódia zní refrén tradiční jabkancové písně: „V tom třebovským kostelíčku/ zdi by mohly povídat,/ když jsem měl svou Anduličku,/ jak jsem se v něm modlil rád.“ Lidé proudí, sousedsky se zdraví, usmívají se, hovoří, pojídají horké ještě jabkance… Když vstoupím do zaplněného kostelíčka, kněz právě pozdvihuje hostii a kalich. A: „Toto konejte na moji památku.“
16. 11. 2012
K dostatečně explicitní a zcela jednoznačné dopravní značce je připojena cedulka s nápisem: „Zakazuje se stání bez zaplacení poplatku nebo parkovací karty.“ Docela mě to potěší – v době neurvale se všude prosazující obrázkové – pardon: ikonkové – řeči, která má tak žalostně daleko k indiánskému obrázkovému písmu, jež bylo nabito potřebou domluvit se, komunikovat, sdílet; dnešní „ikonky“ naopak říkají: neotravuj, snad je to jasný, ne?! Tak nezmatkuj a nezdržuj! – A najednou taková krásná verbální explikace, bezmála prvorepublikovým, ne-li dokonce c. k. stylem vytvořená – „zakazuje se plivání na zem“, stávalo v těch dávných hospodách…
Nápisy na reklamních tabulích před malými obchůdky ve městě (ano, pořád existují – tedy ty obchůdky –, uvědomuju si úlevně) arciže nejsou ničím výjimečným. Obchůdek s keramickými, kovovými, skleněnými a kdovíjakými ještě drobnostmi, nazvaný Malá radost, inzeruje své zboží: „Máš-li s dárkem starosti, hledej v Malé radosti!“ – No, prosím, to je tak celkem v řádu věcí. Avšak Malá radost má tabuli ještě jednu. Na ní citát z – jak hrdě uvedeno – Richarda Bacha: „Když chcete vnést do svého života něco nového, představte si, že už to v něm máte.“ – Trošku nad tím, přece jen, vrtím hlavou. Jistě, smyslem je především prezentovat autora citátu, svoji identifikaci s jeho moudrostí… ale zkusili ti malí radostní obchodníčci domyslet význam těch slov? Vždyť mudrc tu praví, že pokud někdo touží po keramické, kovové atd. drobnosti, úplně mu postačí, když si představí, že už ji má!
To jedna dobrá žena měla husu, nikoli v představě. Naopak jí poněkud chyběla představivost, a hlavně jistota ohledně dalšího počínání, ohledně dalšího života… takový existenciální rozměr má ta věta, již jsme kdysi co studenti prvního ročníku FF od kohosi z přednášejících slyšeli, celých pět let ji pak v nejrůznějších situacích – a v případných drobných obměnách – citovali, neboť její použití je vskutku univerzální… Zaznamenal si ji kdysi Pavel Eisner, a teď se mi znovu připomněla, když jsem zatápěla v kamnech a jako obvykle se začetla, až do zmrznutí, do starých novin určených na podpal: v půl roku starých Lidovkách cituje onu větu ve svém sloupku Oldřich Uličný, byť v nepatrně jiné podobě, než v jaké ji tři desetiletí užívám já. Uvedu to pro mě kanonické znění: „Koupila jsem na neděli husu… tak nevim.“
9. 11. 2012
Na křest Kroniky v třebovské knihovně nepřišlo lidí málo, ale přece méně, než se dalo očekávat – byla inzerována jako moje druhá (po Třebovských povídkách) „nejtřebovštější“ kniha… Asi deset pravidelných návštěvníků mých čtení mi poslalo omluvné esemesky, maily, vhodilo lístečky do schránky… o dalších nejméně deseti vím, že kdyby mohli, přišli by. Kondicionál, to je věc… Tak čtu pro poloprázdnou – pardon: zpola zaplněnou! – čítárnu… no, „taky dobrý“, jak říkával Hrabal… a lidé jsou pozorní, reagují, smějí se i zvážní… Fajn. Hovor po čtení je sousedský, jak ve Třebové bývá. V textu Vánoce se zmiňuju o polévce ze sušeného ovoce, tzv. ovocce, a první dotaz z publika: „Nemáš recept na tu polévku?“ Nádhera. To mi můžou Pražáci, Brňáci, Ostraváci apod. jen tiše závidět. Neliterární hovor pokračuje směrem k historii našeho rodu, jež v Kronice má roli nemalou. To už jsem teprve ve svém živlu. Vyprávím dokonce, jakou jsem letos v létě podnikla expedici: v babiččině rukopisné Kronice našeho rodu je zmínka o matce mé prababičky, jež pocházela z Hnátnice, vísky (dnes už dosti rozlehlé vsi) u Ústí nad Orlicí; a prababička babičce mnohokrát slibovala, že se pojedou do Hnátnice na „bábinčino“ rodné stavení podívat, „ale nikdy na to nedošlo,“ konstatuje babička v Kronice našeho rodu. V horkém letním dni vyjíždím, vybavena znalostí bábinčina rodného příjmení a data narození. Možná by stálo za podrobné vylíčení, jak jsem pátrala. Možná – spíš – to tak dobrodružné a vzrušující bylo jenom pro mne. Tak raději to nebudu rozebírat. Jenom: byla jsem v Hnátnici v neděli, nepátrala po úřadech, matrikách, katastrech, ba ani po hospodách – jen mezi lidmi pod širým nebem. A nakonec jsem stanula před polorozpadlou roubenkou s přilehlým zděným chlévem, už prázdnou, dvůr i zahrada plevelem zarůstající, jenom ovocné stromy pořád rodící, a… bylo to tam. Najednou. Blížila jsem se k tomu stavení v docela racionálním rozpoložení: aha, tak tohle je ono; ale zničehonic to – BYLO. Jak málokdy. Vidíš, babičko, tak na to došlo teď, pravím nahlas, už na odchodu.
Takhle nějak jsem to v knihovně vyprávěla, a mnoho dalšího, a přihlásila se ke mně jakási dosud mi neznámá příbuzná z publika, a jiná posluchačka žila prý v dětství v chalupě u své babičky nedaleko našeho rodového statku… a moje babička… a můj pradědeček… a… a… A je mi v tom sousedském rumraji dobře.
A vzpomenu, jak před třiceti lety mě nadchla jedna replika v Bílé lodi Čingize Ajtmatova. Neměla jsem tu knihu od té doby v ruce, o moc víc si z ní nepamatuji. Asi sedmiletý chlapec v ní žije se svým dědečkem na samotě na břehu jezera Issyk-Kul. Chlapec nechodí do školy, dědeček ho učí všemu podstatnému (model „pytlák a Jíra“ z Hálka). Jednoho dne přijedou k jezeru vojáci. Chlapec se na ně jde podívat, s jedním z nich se dá do řeči. Kontrast dvou světů je vyjádřen jedinou chlapcovou udivenou otázkou: „A ty opravdu neznáš všechny své předky do sedmého kolena?“
(Přepočítala jsem si to, zahanbena… znám je jen do šestého.)
2. 11. 2012
Vyskytla se mi nutnost odečíst stav elektroměru. Je venkovní, umístěn na zdi vedle vchodových dveří. Vzpomněla jsem na tu nutnost až poslední možný den, vlastně noc, a v jednu hodinu ranní se odebrala ji vykonat, vyzbrojena olbřímím šroubovákem – čtverhranný klíč určený k otevírání dvířek elektroměru je již dávno ztracen, tak jako (téměř) všechno, chce se mi říci v tom mém nešťastném rozpoložení – a jsem vděčna za tu závorku, která mi tam přece zcela spontánně vklouzla… V celém domě tma. Páčím dvířka elektroměru. Osvítí mne reflektory auta projíždějící hlídky Městské policie. Setkání, perlustraci, ne-li konfrontaci považuji za zcela nevyhnutelnou. Kupodivu policisté pokračují poklidně dál. Měla bych možná být ráda: spořádaný občan ve svobodné zemi může v jednu v noci páčit svůj vlastní elektroměr; jsem však spíše poněkud zneklidněna: takže kdyby se mi do něj dobýval kdokoli jiný, strážce pořádku to vůbec nezajímá? – Když jsem po chvíli hotova, přijíždí další policejní auto. Opět reflektory. Jsem v pokušení začít šroubovákem páčit domovní dveře, aspoň ve věrohodném náznaku… Upustím od toho. I tak bych je mohla poškodit, a policajty bych nejspíš stejně nezaujala… To loni v prosinci to bylo jinak. Přijížděla jsem pozdě večer, též už bezmála v noci, z lyžování v Čenkovicích. Na namrzlých horských serpentinách jsem potmě jela zvolna, tak padesát – šedesát, víc určitě ne, spíš asi někde čtyřicet… V jednom místě mě předjel zběsilý řidič, zjevně vzteklý z mého tempa. – Přijíždím do Třebové, a zase zpomalím, tentokrát proto, že váhám: Minulý týden se na náměstí, u mariánského sloupu, zapalovaly svíčky za Václava Havla; prošvihla jsem to pro nemoc, a když jsem dnes jela odpoledne přes náměstí, byly už oharky uklizené… ale já s sebou mám svíčku a sirky v batohu, Havel ještě není pohřben, takže ještě by to šlo: když už je uklizeno, tak jenom svíčku zapálit, chvíli postát, zhasit ji, vzít s sebou a jet dál… Přejíždím náměstí. Jsem hodně unavena, vymrzlá poněkud… Nakonec to neudělám. – Po několika metrech mě předjede policejní auto. Siréna, výstražná světla. Silniční kontrola, prý. Doklady v pořádku. Dechovou zkoušku chtějí. Prý mě sledují od mého vjezdu do města, neb na mě přišlo hlášení, že jedu jako opilá. – Aha. Když jedu ve dne, za sucha, devadesát, předjíždí mě jedno auto za druhým. Když si v noci, na namrzlé silnici, dovolím šedesátku, udají mě. – Ačkoli nemám špatnou vitální kapacitu plic, v mé lyžařské únavě a hlavně v občansko-řidičské rozhořčenosti se mi napoprvé nepovede dostatečně dlouhý výdech. Muži zákona na sebe významně pohlédnou. Tak znovu, prosím. V pořádku, vydechnou zklamaně. „A nejste třeba unavená?“ osvítí jednoho. „Strašně,“ pravím a cítím, že už se ze všeho málem kácím. Rozcházíme se, smírně. Jenom mě moc mrzí, že jsem jim nepřipravila to extempore na náměstí. To už by mě nejspíš nezachránila ani čistá dechová zkouška…
26. 10. 2012
Tři dámy středního věku sedí ve vířivce. Po hovorech o novém povlečení, rozbitém šicím stroji a starých riflích, na nichž je třeba vyměnit zip, přichází na řadu studium příbuzných: „Von studuje japanistiku, zběhnul tam z elektrofakulty.“ „A co to je?“ „No, vo Japonsku, byl v Japonsku, a tak…“ „A můj bratranec studuje finskou filologii.“ „A to je co?“ „No, ňák tu jejich kulturu, nebo tak něco… to sou teď takový divný obory…“ „Nojo. To jo.“
Přemýšlím, zda by těm ženám připadlo tak divné třeba studium rekreologie, cestovního ruchu, montánního turismu (no, to ještě možná ano) anebo managementu kdovíčeho… A vzpomenu, jak se ptala jedna myslechovická sousedka druhé, co že to ten mladý Čepů v té Praze vlastně dělá? „I, něco v reteratuře,“ odvětila informovanější. A na následný dotaz, co že to medle je, pravila: „I, nevím, nejspíš nic valného!“ Zkrátka ňákej divnej dnešní obor.
19. 10. 2012
Na záplavy vánočních kolekcí, figurek i ozdob v říjnových supermarketech si asi nezvyknu nikdy; vždycky mě aspoň lehce přiotráví: měsíc před adventem chcete hrabat, pohani, kašlete na přirozené plynutí času… Ale Vánoce se mi tentokrát v říjnu připomněly i jinak: při hloubkovém úklidu (tzv. forenzní auklid) stohů písemností mi přišla do ruky kniha Skautské století, kterou jsem dostala letos na jaře k narozeninám. Koupila mi ji má devětasedmdesátiletá, sedmnáct let už nevidící maminka. Ještě předloni chodila s kamarádkami po městě – to ještě mohla leccos koupit tzv. snadno. Spolu jsme ještě před třemi lety chodily po lese. A každý týden do bazénu. Vášnivá plavkyně, bývalá sokolka, skautka. Vzdělaná filoložka s ohromným smyslem pro humor a chutí do života. Těm svým kamarádkám – vrstevnicím, ale i mladším, třeba docela zdravým a zdatným, dodávala zpravidla sílu ona – v jejich světabolu. Letos maminka, které už nohy loni přestaly sloužit pro „venkovní použití“, slyšela v rádiu, že vychází kniha Skautské století, zavolala do knihkupectví, zamluvila ji a zavolala kamarádce, aby ji koupila a přinesla – vše samozřejmě v nejvyšší tajnosti, abych měla narozeninové překvapení. Byla jsem nejen překvapena, ale též bezostyšně upřímně dojata tím výkonem slábnoucí, ale pořád obrovsky silné ženy. A Skautské století je kniha velice dobrá, skautskou duši potěší… Ve vánoční anketě Lidových novin Kniha roku bude určitě jedním z mých tipů.
12. 10. 2012 Přišlo mi mailem oznámení – o vydání mé nové knihy Kronika. Je do určité míry inspirována rukopisnou (doslova: c. k. krasopisně perem napsanou) Kronikou našeho rodu, již sepsala moje babička. Psala do knihy v kožené vazbě, kterou vytvořil třebovský knihař František Navara (mimochodem dědeček Zuzany Navarové, zpěvačka byla též „tak ňák ze Třebový“, i když se narodila v Hradci Králové), loutkář a skaut, který nám na rozlučkový táborák v roce 1970 vyrobil maličké kožené taštičky s lilií a s indiánskými třásněmi, do nichž jsme si nabrali popel z toho posledního – na dvacet let posledního – skautského ohně; taštičku mám pečlivě uloženou v krabičce s domovenkou a slibovým odznakem. Moje kniha vyšla devatenáctého září. Přesně v týž den, kdy mě zavalil náklaďák.
5. 10. 2012
Po čtyřtýdenní viróze poprvé vybíhám. Slunný zářijový den. Poledne. Klušu polní cestou, za zády les, na obzoru ves. Nohy těžké nejen prodělanou nemocí. Náklaďák smutku na mně leží. Možná se o jeho obsahu zmíním na konci tohoto (nejméně) čtyřměsíčního psaní, možná v jeho průběhu, anebo taky vůbec. Doběhnu. Na mobilu v lesní chatě je nepřevzatý hovor. Martin Reiner. Na čem jsme se domluvili, je zjevné. Před lety napsal Martin C. Putna, že internet je Antikrist, neboť nabízí něco onačejšího než Kristus. Jakožto s putnovskou provokativní nadsázkou jsem s tím docela souzněla. Vzdorovala jsem dlouho, určitě mnohem déle než MCP. Nakonec jsem nepodlehla internetu, ale nutnosti: jinak než mailem už nebylo možné posílat výsledky mé práce do redakcí. A teď…