Brambora byla pomeranč mého dětství - Pusa
Pusa
Náš nový tatínek se jmenoval Quido, měl škodovku sto pět a řekl mi: „Maska smíchu ti teď navěky spadne, mládežníku.“ Seděli jsme s Piolinem na dvoře hotelu Albion a koukali, jak s tou novou škodovkou plnou chrómu rejduje po dvoře, aby ji zaparkoval přímo pod kaštan. Točil volantem a řadil tak dlouho, až to do toho kaštanu opravdu napálil. Quido se zmítal za volantem. Ozval se klakson. „Akustický blbec,“ usoudil Piolin. Bylo jasné, že budou problémy. Jéro, který se zrovna chystal přesunout ve svém tričku Ponrepo do biografu, k tomu podotkl: „Jak jednou začnete, musíte být připraven zabíjet a pořád zabíjet, až do konečného vítězství. To řekl Charles Bronson, Pioline. Myslím, že je doba, abych začal.“ „To dítě, víš, Simono, to je spíš drak,“ stěžoval si otec Quido předtím u oběda. „Podívej se, jak se na mě dívá, jak na mě otáčí obě hlavy!“ Bylo to naposledy, co se s ním strýc Jéro usadil k jednomu stolu. „Víš, Simono, tohle se musí vykácet, ty stromy nepřinášejí žádný užitek, víš?“ řekl Quido na zahradě. „Tohle se musí předělat. Tento dům je plný zatuchlých krámů. Víš, Simono, musíme jít po cestě moderní prosperity,“ řekl Quido v hale. „Musím do tvého chaotického života vnést řád, Simono. Dnes je první úterý v měsíci a já si přeji, abys mě v tento den vždy navštívila. V půl desáté večer,“ ťukal si na hodinky v kuchyni. „Víš, Simono, jak včera sletěl ten biograřcký maniak se schodů, to nebylo jen tak. Vyšrouboval jsem všechny neopodstatněné žárovky. Položila sis někdy otázku: Nesvítíme někde zbytečně? Uvědom si, Simono, že takovou otázku by sis měla ve svém věku už položit,“ osvětloval nový světelný režim domácnosti. „Víš, Simono, to dítě mě stále pozoruje, přestože jsem mu věnoval čtyři Kčs na atrakce. Žádám tě, abys mu vysvětlila, že jsem jen řadový zaměstnanec Československé státní pojišťovny a jako takový nemám na marnotratné rozhazování,“ rozčiloval se na chodbě. „Uvědomil jsem si, Simono, že vám musím jít správným příkladem, proto jsem ze svého osobního vozu Škoda 105 S vymontoval halogenová dálková světla. Vůz teď méně svítí a je ekonomičtější. Kromě toho nyní využívám přirozeného sklonu ulice V Korytech, a z práce proto jedu obchvatem přes Práčskou ulici, abych potom v Jabloňové mohl odpojit přívod paliva do svého karburátoru a díky fyzikálním znalostem sjet sem dolů zdarma,“ osvětloval mámě, proč jezdí domů obloukem o pět kilometrů delším, než je nutné. „Uvědom si, hochu, že když budeš takto v podvečerech ryčet a ječet, nemohu nabrat sílu přirozeným spánkem, ve své pobočce ve Spálené ulici jsem potom malátný a o to méně potom vykonám ekonomických jednotek pro naše národní hospodářství a ty a tvé děti budete mít dražší mléko,“ vysvětloval Piolinovi, proč mu rozšlapal vojenskou pevnost, kterou stavěl tři dny u sebe v pokoji. „Ty nanicovaté panáčky jsem ti bohužel vyhodil do kontejneru, neboť tě sváděly k ponižující zábavě, místo toho, abys samovzděláváním ve dnech pracovního klidu přispěl k budování naší krásné vlasti,“ sděloval krátce poté, co Piolinovi vyhodil plastové indiány z NDR. „Simono, uvědom si, že takhle již nemohu dál. To dítě na mě schválně nachystalo na toaletě past a zamklo mě, čímž po vyražení dveří vznikla naší domácnosti škoda brutto 44 Kčs za nový zámek, které ti nyní musím dát k úhradě,“ stěžoval si na zápraží. „Tak jsem, Simono, opět dosáhl vylepšení v rámci boje za úspornost svého osobního vozu Škoda 105 S a vymontoval jsem z něj veškerá sedadla. Vůz je tak lehčí a úspornější. Mimo to lze sedadla jednoduchým a výhodným způsobem uchytit zpět, pokud bys někdy projevila zájem vyvézt se mým osobním vozem za město, což nepředpokládám,“ řekl u snídaně. Zdálo se mi, že maska smíchu spadla v Albionu všem. Nejhůře to nesl duet Hobl–Wimmer, jenž byl nucen na otcovu žádost vztyčit prvního máje nad vrata heslo Proletáři všech zemí, spojte se! Poté přestali do Albionu na nějaký čas docházet. „Musíš uznat, Simono, že tento zanedbaný sklad civilní obrany je stále majetkem všeho pracujícího lidu a dle této regule se také musíme chovat. A žádám tě, abys první úterý v měsíci ke mně docházela přesně v půl desáté, a nikoliv v půl desáté a osm minut jako minule!“ To už si ani máma nebyla jista, že je otec Quido pro nás pravým příkladem mužných návyků. „Co se maj co spojovat nad našima vratama?“ dostal nervový záchvat strýc Jéro při návratu z hospody. „Pioline! Dones kanystr!“ Piolin s rozkoší popadl Quidův plastový kanystr s odměrkami, kam každý večer přečerpával celou nádrž, aby si ověřil průměrnou spotřebu. Jeho zápisník s pečlivými poznámkami mu kradl každý měsíc a házel ho do skladu za masky. Byla jich tam už slušná hromádka. Strýc vylezl na bránu, polil transparent benzinem a zapálil ho. Cáry hořící tkaniny létaly k zemi. „Jo, přes spáleniště, tak to maj ti kokoti nejradši!“ Zatímco otec Quido masakroval všechno živé v dosahu své osoby a nasíral všechny, sebe nevyjímaje, řešil Piolin zase svou ruku. Tentokrát měl situaci těžší o to, že ji přestal trvale cítit. „Blbá. Ruka. Pitomá. Uříznout,“ rozčiloval se. Ve chvílích, kdy jen splihle visela, dělal, že ji nevnímá. V okamžicích, kdy žila vlastním životem, používal opasek. „Tak šplhej,“ řekla Piolinovi Matějková při hodině tělocviku. Stáli jsme pod tyčí zvedající se k nedohledným výšinám u stropu. Matějková na sobě měla modrý plášť, na krku píšťalu, Piolin červené trenýrky a husí kůži. Ostatní v klidu hráli vybíjenou. „Tak dělej. Jestli chceš z tělocviku dvojku, musíš šplhat.“ Piolin zavrtěl hlavou. Klepal se zimou a ponížením. Ostatním nevadilo šplhat ani vybíjet se. Jemu ano. „Máš poslední možnost, ano?“ Piolin rezolutně zavrtěl hlavou. Byl rozhodnut zůstat oběma nohama na zemi. Ale jeho ruce se to nelíbilo. Sáhla po tyči a vzepřela tělo. „No vidíš,“ rozzářila se Matějková, „takhle se mi líbíš!“ Piolin vyvalil oči. Chytil se hned pravačkou tyče, čehož levačka využila a přesunula se o kus výš. Piolin se rozzuřil a zase po ní hmátl. Levačka se hned přehoupla výš. „Nepřestávej, nepřestávej!“ křičela Matějková. Už skoro pochybovala, ale teď si byla jistá. Její pedagogické metody fungují! Piolin ji odměňoval sladkým ovocem. Koukl jsem se přes Piolinovo rameno a udělalo se mi špatně. Píď za pídí jsme se řítili ke stropu. Spolužáci, z té výšky už docela malí, přestali hrát a zírali na nás. A Piolin se rozzuřeně hnal vzhůru, hmatal po levačce, která mu vždy o vlásek unikla, a získával neuvěřitelnou rychlost. „Rekord,“ splynulo zmatené pedagožce z úst, „to bude rekord. Přidej!!!“ Piolin dospěl k železnému ingotu, na nějž byly tyče zavěšeny, popadl neposlušnou ruku a podíval se dolů. V ten okamžik se zacvakl do ingotu jako kleštěmi. „Ty vole,“ kroutil hlavou Masaryk, „a bez přírazu. To zírám.“ „Dobrý, Pioline, bezva! Můžeš dolů!“ zavolala na nás Matějková. Piolin ale zavrtěl hlavou. „Ty vole,“ řekl po chvíli Hácha, „on tam snad ztuhnul!“ „Pioline, můžeš se spustit.“ Ale Piolin se spustit nemohl. Tentokrát ho neposlouchalo celé tělo. Když skončila hodina, musel pro nás po druhé tyči vyšplhat Masaryk a stlouci Piolina dolů třídnicí. „Soráč,“ omlouval se potom v šatně, „ty ses odmítal pustit!“ „Dobrý. Krásnej rozhled,“ vysvětloval Piolin. Když jsme vyšli ze šatny, dostal pusu od Lilu. „Byl jsi skvělej,“ řekla. Piolin zrudl. Oznámil, že musí neodkladně na záchod, a půl hodiny nevyšel z kabiny. Citový život provozovaný na veřejnosti uváděl jeho citlivou duši do rozpaků. Něžné náklonnosti žen v něm vzbuzovaly paniku. Dlouhá léta nedokázal pochopit, že projevy lásky lze provozovat nezištně i s jeho tělem, psala později Rigid Pincová v knize Muž, který dokázal, že to dokáže.