Miroslav Fišmeister

© Tereza Samková

*

Dřevo a radost jak Pipi nad pi- hou jak kobylka máš uši na nohou Zenová kata. Houpy hou. *

M. F., starý muž příbuzný s koněm

24. 1. 2013

Sedím zády k odledňující se ledničce, v hlavě slunce Australian Open – uvidíte je v obrázku na konci, broukokukátkem –, slunce na čtvrtou umocněné hovorem s Iwanem, přemýšlím o zkamenělém mléce a čerstvě umleté kávě a ledních medvědech, zoo, víře v dobré zítřky a příbuzenstvích a příbuznostech. Indiánské jméno: Poetika, která je Kabešovým dědečkem.

Že se medvěd osvobodil z klece, bylo Hagenbeckovi oznámeno obuvníkem nedaleko bydlícím, ale nic se nestalo, za bochníkem černého chleba do klece zase vlezl. Hagenbeck své tuleně, kteří ho vesměs měli moc rádi, zdravil každého rána voláním „Pavle, Pavle“, protože se všichni jmenovali Pavel. Indiánské jméno: Muž, jehož dědeček sdílel milenku s koněm.

Čtu o zakladateli bábismu v mayovsky pojmenované knize Josefa Hříbka V říši lva a slunce, 1927, že byl „(…) známý pode jménem ‚baba‘, to jest dědek.“ – Encyklopedie naproti tomu tvrdí, že tento muž přijal titul Báb, což se dá přeložit jako brána. Vsuvka: Zdali zamýšlel Karel May svého neworleanského advokáta Murphyho coby narážku na tamního geniálního šachistu? Podobná vzděláním podložená genialita je běžná u Monty Pythonů. Konec vsuvky. V Lovcích otroků nechá jako vždy dokonale informovaný Karel May Karu ben Nemsího = Old Shatterhanda dobýt ostrov Ába, v moderní transkripci nazývaný poněkud švédsky znějícím jménem Abba. Pusťte si Knowing Me, Knowing You živě, ať slyšíte, jak to mají hlasy po Fridě těžké. Mamma Mia! Milovaná Aegeida!

Než přijdu k broukovi: čtu u Jiřího Levého, že „V překladu rozhlasové povídky, v níž nezáleželo na zoologické dokumentárnosti, se ukázalo účelnější rybu „kefal“ přeložit jinou rybí odrůdou než přesným „cípal hlavatý“ (hrozilo komické přeslechnutí „chcípal“).“ U toho jsem si vzpomněl na Mighty Boosh a na funk, který byl nalezen v posteli s úhořovcem –„Odhalili mě!“ – : jaké setkání dvou zcela rozdílných světů! Mimochodem: – v předposledním odstavci totiž tato otázka vyvstane – pokud Vince Noir oblékne leva (1. pád lev; toto skloňování a množné číslo levy je pocta doktoru platónologie: Ty víš, kdo jsi!) jako Adama Anta, zmizí ten oblek, když se lev přepeřuje? To je myšlenka, která mne napadla právě když Graham Chapman, panikaříc, vykřikl „Barma!“. Přechodník je tam ženský, neboť byl převlečen za ženu. Jestli to je správně gramaticky, nevím, ale je to správně pro nynější kurs mého myšlení; omlouvám se.

Je poněkud ironií, že o tom, že sv. Pachomia přes Nil vozili krokodýli, jsem se dozvěděl z knihy Papežka Johanna (moje vydání tohoto řeckého románu přeložil Theo Stefanides! Nesmím vám ovšem zatajit, že nikoliv Theodor, ale Theofil, takže shoda není dokonalá, ale takto to směřuje myšlenky k dokonalosti, což je ještě lepší). Vzpomínáte? « Servir Dieu, c'est régner. » Německá Wikipedie má odkaz na Vita Pachomii, kde v 7. kapitole najdete větu: – Der Krokodile in den Flüssen bediente er sich beständig, um auf das jenseitige Ufer zu kommen, und sie brachten ihn auch mit größter Schnelligkeit hinüber. – Všimněte si toho superlativu!

Musí tam někde být mumie desetimetrových krokodýlů. Možná by to věděl Abú Abdalláh Muhammad ibn Abdalláh ibn Ibráhim ibn Abdarrahmán ibn Jusúf al Lawátí at Tandží, kterého znáte jako Ibn Battútu; čtu ale u Bratra Oldřicha Čecha z Furlánska jinou, neméně znamenitou věc, totiž o bílé slepici s vlnou jako ovce, o nichž Marco Polo praví, že nemají peří, ale kůži jako kočka t. j. kočka angorská nebo perská a že, píše francouzský slovník historie přírody, tento druh byl podkladem pro báječného slepičího králíka (1766), vystavovaného v Bruselu jako kříženec králíka a slepice. Do tohoto období spadá život hraběte Buffona, na jehož spisy nemám peníze, ale rád si je představuji (tedy spisy, nikoliv peníze), což opět souvisí s broukem. Vsuvka: kynout lidem rukou, která je k nim obrácena hřbetem nebo hranou, to, jak jsem si ke svému potěšení a oblažení nedávno uvědomil, dokáží láskyplně (čti: lásky plně) kromě Jana Pavla II. ještě Tři tenoři. Takový Plácido Domingo když kyne Sinatrovi, celé město jásá stejně, jako když Tomíkova paní učitelka běží a plive (TOMÍK DAL DOSKLEPA 1 KRYSY). A protože vím, jak by kynul lidem Iwan, jsem si jistý, že mohu do této společnosti přiřadit ještě jeho. Ó, jak jsme si včera kynuli! (MF kyne, jak včera kynul) Konec vsuvky.

Nedávno jsem se podíval na Jméno růže; krásné skriptorium. Přišlo mi to slovo na mysl, když jsem četl v korespondenci Petra Ctihodného (asi 1092 – 1156, Cluny), citované ve znamenité knize Dějiny středověkého mnišství: „Pošlete nám prosím, ten objemnější svazek listů svatého Augustina; velkou část našeho náhodně sežral medvěd.“ a já přemýšlel, jestli se medvěd vydal do skriptoria (a proč), a nebo zda si bratr vzal knihu s sebou do lesa ku čtení, ale Iwan to rozluštil: byl to medvěd (oblečený do kalhot), který žil v medvědinci v rámci kláštera.

Zakoupiv ve Štáflově chalupě pár knih – no dobře, sedmnáct –, stal jsem se hrdým majitelem Wýboru z literatury české, prvního dílu, s úvodem Šafaříkovým. Tento Wýbor je nejen skvělý, ale má i tu jedinečnou zvláštnost, že je dole vpravo díra, prokousaná úplně skrz broukem. Brouk sice pořídil díru, kterou je krásně vidět skrz, ale nedotkl se při tom jediného písmenka! A to má kniha přes 1400 stran. – „Aeneas Sylvius spolu s mnoha jinými stanoví tři zvláštní způsoby, jejichž pomocí lze objevit blázna. Blázen je ten, kdo hledá, co nemůže nalézt; blázen je ten, kdo si způsobí více škody než dobra, nalezne-li, co hledá; blázen je ten, kdo si z cest, jež ho mohou dovést na konec jeho putování, zvolí tu nejhorší.“ – Anatomie melancholie – Po takové cestě – Iwan a Tao! Iwan, který jediný dokáže toto: když vidím pravěké umění nebo umění přírodních národů a pak umění avantgardní jím inspirované, líbí se mi oboje ohromně, ale když čtu mýty a písně přírodních národů, nenalézám v avantgardní literatuře texty, které by mě zasáhly stejným pohádkovým vytržením: kromě Iwanových!! – brouk, když byl pozřel tolik musejního papíru s tolikerými texty, nemohl být stejný jako předtím: viz. úhořovec. Byl to tedy jiný brouk. Jakou změnu v něm setkání se světem lidí provedlo? Brouk není blázen. I proto věřím tomu, že dobrou.

17. 1. 2013

OSLAVA RADOSTI Z KNIHY FRC (koláž)

Poslední známý hieroglyfický nápis je na jednom z nejpůvabnějších míst Egypta: na kouzelném ostrůvku Fílai čili Pilaku, „perle Egypta", kde z vod staré Asuánské přehrady vystupují okrově zlaté pylony Esetina chrámu a rozkvetlé hlavice sloupů Traianova kiosku. Byl vyhotoven dne 24. srpna roku 394 našeho letopočtu. – – Jejich veličenstva pyramidy

Už od šesti let mě provází úplná posedlost malováním předmětů a jejich různých tvarů. Do necelých padesáti let jsem publikoval velké množství kreseb, ale nejsem spokojen s ničím, co jsem namaloval do svých sedmdesáti. Teprve ve třiasedmdesáti jsem téměř zvládl přírodu a tvar ptáků, ryb, rostlin atd. A v osmdesáti se logicky dostanu věcem až na dřeň a ve stovce se pak dostanu na ještě vyšší úroveň, již ani nedokážu definovat, a ve sto deseti už každá tečka a každý tah mým štětcem ožijí. Vyzývám všechny, kteří budou žít tak dlouho jako já, aby se přesvědčili, že své slovo dodržím. – PODEPSÁN KDYSI HOKUSAI, DNES POŠETILÝ MALUJÍCÍ STAŘEC [překlad z roku 1998]

Insert Wittgenstein.

[MF 15. 1. 2013: Jenom ten, kdo spořiti chce na palivu, potřebném k oteplení vody až na 45° dle Celsia, zajde si po denní lopotě do lázní veřejných. Nepochybuji, že se vysoké té teplotě žaponské lázně podivujete. Ale Žaponec snáší ji s chutí. Voda o teplotě 38 až 45° jest mu nejmilejší, byť i z takové lázně vylézal červený jako rak. – Žaponsko, 1893. Následně čteno: Moderní Čína]

Od šestého roku kreslil jsem náruživě vše, co se mi namanulo. Když mi bylo padesát let, vydal jsem již mnoho kreseb, ale vším, co jsem nakreslil před svým sedmdesátým rokem, jsem nespokojen. Maje věku sedmdesát tří let pochopoval jsem již trochu pravou přírodu a věrnou podobu ptáků, ryb a rostlin. Do svého roku osmdesátého udělám snad ještě nějaký pokrok, tak že v letech osmdesátých přijdu věci na kloub. Ve stém roce vzepnu se ještě výše, a až mi bude sto deset let, bude každý rys, každá tečka a vše, co z mé ruky vyjde, živo. – HOKUSAI [překlad z roku 1893]

Ve skutečnosti Mennofer už neexistuje. Je tu jen palmový háj, sice krásný a rozlehlý, ale přece jen háj, a Mitrahína je pouze jedna z vesnic, jež vznikly v jeho stínu. Někdejší jeho řecký název Memfis nám tam připomíná jen nápis na malém bufetu. – – Jejich veličenstva pyramidy

Bufet a kiosek....... :: „Přijď k nám na zákusky budu tolik šťastná“

10. 1. 2013

Klobouk Garyho Clarka, zpěváka skupiny Danny Wilson, mi připomněl Herberta Loma, z čehož mám velikou radost; i proto, že mne zase upomněl na ty rovné krempy spiklenecké – nemluvě o estetickém potěšení, které mám z toho, jak Gary Clark zpívá slovo „be“ (na obrázku vpravo) – neboť jsem zaprvé sehnal Lomovu knihu s věnováním, zadruhé mým vzorem je Old Shatterhand, a zatřetí, v balíčku knih, který mi přišel (maminka říká, že mi zvedli důchod o 69 korun, to je mohutná suma), je za á Vinnetoua připomínající kniha Souboj s prérií (v dalších vydáních již s titulem doplněným o tři slova, Velké železnice světa; teď jsem ji otevřel a mayovská dvojice je hned v druhé větě), která je podivuhodná i tím, že moje první vydání vyšlo v nákladu 10.167 výtisků a uvádí v tiráži borgesovských 179 stran (druhé vydání vyšlo v nákladu 10.112 výtisků, další už mají náklad 10, respektive 12 tisíc), a za bé je tam Frc a tím pádem mám Iwanovy sbírky komplet!, což je potěšení, čest a toast s ontologií; a kdybych chtěl vědět, proč té železnice vyšlo právě tolik, stačí zvednout telefon, Iwan to jistě ví, ale já se budu ještě kolébat na rybníčku domněnek, kudy ostatně stejně potřebuji poplouvati sem a tam hledaje synestesii: Björn si v klipu The Winner Takes It All vykračuje dolů po ulici, žluté sako, bílá košile, modré jeansy, nakročen dopředu pravou nohou, bílá bota ukazuje podrážku a mně to něco připomnělo, jenže než jsem to chytil, někam se to schovalo, ale já hledám, pane Ulvaeusi, já hledám, děkuji –

v tomto jsem umíněný jako Wittgenstein, který Russellovi (jemuž přesně na den 64 let před mým narozením přinesl „překrásné růže“) nebyl ochoten připustit, že v místnosti není žádný nosorožec (a dost rád bych věděl, kolik stupňů měla voda v jeho vaně; vždy se chlubil tím, jak horkou si napouští, já snesu maximálně 43°C) – a mluvě o nosorožcích, na výtisk Papežova nosorožce jsem konečně dal zpátky tři knihy, které naň patří (měnili nám měřiče tepla na radiátorech a já musel nějaké knihy dát stranou) a dost mě mrzí, že když jsou teď v Národním museu, které se rekonstruuje, jenom plejtvák, slon a žirafa, mohlo tam být kvarteto zvířat: když totiž Earl Douglass nalezl roku 1923 kompletní kostru nového druhu diplodoka, pojmenoval jej na počest mecenáše Diplodocus carnegii, což Andrewa Carnegieho potěšilo natolik, že nabídl světovým muzeím zdarma odlitek jeho kostry (27 metrů, tehdy nejdelší dinosaur na světě) a to pražské naneštěstí muselo s omluvou pro nedostatek místa dar odmítnout, což mne mrzí tak, že jen co věnuji čas strýci Robertovi na diskusi o tom, zda krásný překlep „Grimmm“ znamená 1,5 bratra, vlezu si pro úplně jinou náladu k Periklům na imaginární ouzo a budu snít o rozhovoru o štěněcím dechu.

---

3. 1. 2013

I.

Před usnutím: Raoul Hausmann. Před usnutím: Paul Celan. Před usnutím: Chodím na hrušky s Petrem Houbou. Předtím oslovení: Přátelé, Římané, bosony.

Dozvěděl jsem se vcelku neuvěřitelnou věc – a navíc mě v rámci tohoto poznání doprovodily Airy Buenné (díky Václavu Rozehnalovi) –, že totiž malíř Viktor Olíva a malíř Viktor Oliva jsou ta samá osoba. Nu, to by zase nebylo až tak kdo ví co (možná), ale proč: když se totiž oliva (plod) začala psát s krátkým i, začali tak psát i malíře! (Ivan ví vážně všechno.) Dovedete si představit, že byste se jmenovali Klapkobřinkostroj a najednou byste zjistili, že vás přepsali na dveřích na Klavír? Ačkoliv taky jsem se jednoho dne probudil místo do České republiky do Česka.

Když se po nocích dívám na filmy pro pamětníky, což je pro mne úplně nová zkušenost, neboť to bývala aktivita poobědová, ve filmu Příklady táhnou jsem byl omráčen otázkou Stelly Májové, která zjistila, že ryba chycená v řece a přenesená do akvária sežrala babiččiny zlaté rybičky: „Kde mají ryby ráj?“ Ne, přijdou-li někam ryby po smrti, ne, zda se mohou dostat do ráje, ale prostě, kde mají ráj.

Také jsem si poprvé všiml, že přísná matka ve filmu Eva tropí hlouposti se v jednom okamžiku zastaví u poličky se sukulenty a kaktusy tak, že její tvář tvoří levou polovinu písmene X, přičemž pravou polovinu tvoří pravá ruka sochy založená v bok: špička nosu přímo na lokti! Dá se z těch znaků udělat taky rybička <°)))>< .

A do třetice, film Lelíček ve službách Sherlocka Homese sice není z mých velmi oblíbených, ale když jsem ho potkal s ruskými titulky (ty titulky měl film, ne já), to jsem neodolal. A jak už to tak bývá, díky jinému úhlu pohledu (ne nadarmo Indiáni chodí vyklánějíce se do stran) jsem uviděl několik věcí: zaznamenal jsem, že je tam v češtině použito znamenité slovo dvojenec (ruské titulky se braly jinou cestou) – bylo to po scéně, v níž čerstvého držitele Řádu zacpanýho tunelu znamenitě sehrál kaktus, že vejce má ostrý konec, a že při pokusu o atentát (ta rovná krempa spikleneckých klobouků!), kdy se „dvojenec“ Lelíček ptá, zda se plaší voda, ruské titulky mají charmsovité (či-li čáramantní) „U vas voda vzběsilas?“

• – Mark Hollis si právě v Montreaux 1986 rozpustil culík. – –

Obklopiv se včera klasiky (tedy Řeky a Římany, ale víc Řeky), uvědomil jsem si po vcelku dlouhé době obcování s nimi – a mám za to, že je to díky injektáži znamenitosti U. Eca – že Václav Bahník se vlastně jmenuje jako ryba z podtřídy dvojdyšní, a že Seneca by klidně mohl být Irokéz.

II.

Opálený jako Miss Canaveral Odpovědnost za velryby z pozůstalosti

*

Čtyři různě šedé pratvary: dívám se ráno na zimní kopce.

*

Pod keři lov na bungalov Datura, Dháka, čaj

*

Zamrzlý rybník sýra. V ranní kuchyni se řídím finštinou.

*

Usínajícího v slunci polekal mě výkřik sněhu

*

Bílý okvětní lístek padá Na něm jako na letadle nehet kýmsi vyplivnutý z okna

*

Nejmenší známka do alba- tros je veliký a smutný

*

Hněď rána do vícehnědi proříznutá kosím zapípáním.

---

27. 12. 2012

Rozhovory a sny o zvířatech a malířích a knihách a pod stromečkem Chci, abys byl, a J. E. Purkyně. Takže vám popřeji šťastný nový rok výpisky. Anotace u Ecových Dějin ošklivosti končí „…v přírodě není ošklivosti.“ – „Ochraňuj všechny tvory pro radost, kterou ti dává jejich krása.“ (Seton) – Každý tvor je krásný. Zázračně krásný. A krásné je číst Púa latinsky a vidět, jak Kryštůfek Robin pálí na balónek ze své sclopetum. Slovník: sclopetum, per onomatopoeiam. Aztécky tlequiquiztli. Pásovec aztécky: stará paní, která se vyzná. Moje indiánské jméno: Starý muž, který je příbuzný s koněm. Tygřice starající se o selátka. „Tu stojíme ovšem před něčím božským, co mě uvádí v radostný úžas. Kdyby tomu skutečně bylo tak, že by toto krmení cizího mláděte procházelo vší přírodou jako něco obecně zákonitého, byla by tím rozluštěna mnohá hádanka a s hlubokým přesvědčením bychom mohli říci, že se Bůh smiluje nad mladými krkavci, kteříž volají k němu.“ (Rozhovory s Goethem, 8. října 1827)

Aristotelés: „Pokud je vůbec v našich silách, nesmíme opomenout vůbec nic, ať už se nám to jeví krásné či odporné. Vždyť i v tom, co nelichotí smyslům, poskytuje plodná příroda nevýslovné hodnoty těm, kteří touží poznat příčiny věcí – a jen to jsou filosofové hodní toho jména. Bylo by opravdu podivné a protismyslné, kdybychom my lidé, kteří pociťujeme slast při pohledu na napodobeniny přírody, jak je podává výtvarné umění malířů a sochařů, necenili ještě daleko výše pozorování přírodních jsoucen samých, na nichž lze nadto studovat i nejhlubší základy bytí vůbec. Proto také nesmíme ani při studiu živočichů nejnižších propadnout dětinskému odporu, neboť ve všech věcech vůbec tkví cosi obdivuhodného. Asi jako když nějací návštěvníci hodlali zavítat k Hérakleitovi, ale když byli pozváni dovnitř a spatřili jej nahého a rozpařeného v sauně, zůstali zaraženě stát, ale on jim řekl, aby jen přistoupili bez ostychu, neboť ani toto místo není přece vyloučeno z boží všudypřítomnosti, tak musíme postupovat při zkoumám kteréhokoliv živočicha. Nesmíme se dát odradit naprosto ničím, neboť ve všech věcech je cosi přirozeného a krásného.“ (O částech zvířat, kap. V., začátek)

Charles Hazelius Sternberg o E. D. Copeovi: „Jeho paměť i představivost byly mimořádné. Hodiny ke mně dokázal hovořit o systematickém pořádku živých i dávno zmizelých živočichů, nazývaje je nepřeberným množstvím vědeckých jmen. Ta jména jsem zapomněl v okamžiku, kdy jsem je slyšel, ale ten milující obdiv, který choval k zázrakům stvoření, měl na mne trvalý a hluboký účinek. Pokud jsem měl kdy pocit odporu k nějakému tvoru, ztratil jsem ho na základě vědomostí, které jsem získal od tohoto vynikajícího přírodovědce, který spatřoval krásu i v ještěrech a hadech. Věřil, a učil mě věřit, že je zločinem ničit život zlovolně, jakoukoli jeho formu.“

„Květiny jsou pro nás nejvyšším potvrzením dobrotivé Prozřetelnosti. Všechny ostatní věci, naše schopnosti, naše touhy, naše potrava – to všechno je, pravda, pro naši existenci nezbytné v první řadě. Tahle růže je ale něco navíc. Její vůně a barva jsou okrasou života, nikoli jeho podmínkou. Jen dobro může vytvořit něco navíc, a tak musím opakovat, že z květin lze čerpat mnoho naděje.“ (Sherlock Holmes)

„Pravá veselost nejen nevadí důstojnosti lidské, ale je i podstatnou podmínkou její dokonalosti.“ Bolzano

Hle uprostřed místnosti loďka *

„Kdyby jedinou modlitbou, kterou by ses v životě pomodlil, bylo prosté „děkuji ti“, stačilo by to.“ (Mistr Eckhart) – Ano, vděčnost!!

---

20. 12. 2012

PRO VIZORNÍ DVOJŠROUBOVICE

I. D

Poslední slovo před probuzením, první slovo při probuzení: Kdožkolvěk. Slyšeno oranžovočerveně.

Sen ve spánku: Wallaceum. Protože jsem si připomněl, že – po léta nabízel odměnu 1000 liber tomu, kdo dokáže, že k psaní svých opusů najímá (jak se tvrdilo) anonymní autory. Byl to skutečně svého druhu génius: když chtěl, dovedl nejen nadiktovat písařce (britské rekordwoman v psaní na stroji) celý román za dva a půl dne nebo celovečerní hru za čtyři dny, ale dokázal občas stvořit i texty tak živé, literárně zvládnuté a půvabné, že není ani nadsázkou výrok Edgara Shankse, podle něhož byl Wallace „ztraceným Dickensem“ – a u Vltavy jsem po internetu objevil Dickensův Život našeho Pána, jehož publikování Dickens za života svých dětí zakázal, avšak poslední vůle Sira Henryho Fieldinga Dickense (zemřel jako poslední z Dickensových dětí v roce 1933) stanovila, že pokud bude většina rodiny pro publikování, kniha vyjde, a tak roku 1934 vyšla. Sen bdělý: Eklektárium Ivana Wernische. Internetový dům, v němž si lze přečíst zapomenuté autory: nejen úryvky, jako v Ivanových skvělých antologiích, ale jejich celé knihy. Tam by se dalo toulat jako po palubě kominické lodi, nebo jako lodí po moři, s Ivanem jako kapitánem…

Přečíst Johnsonovy Nešťastníky v každém možném pořadí. Na první stránce Plaček nad Finneganem je první z devíti slov o 101 písmenech, toto asi nejslavnější symbolizuje zahřmění při Pádu Adama a Evy: Bababadalgharag­htakamminarron­nkonnbronnton­nerronntuonnthun­ntrovarrhounaw­nskawntoohooho­ordenenthurnuk Je to hybrid ze slov v mnoha jazycích vztahujících se k hromu. Navíc mají Plačky tu výhodu, že začínají v půlce věty, a její začátek naleznete na konci, tak je můžete číst pořád dokola. Jako když onen stařík poradil železničáři, který mu říkal, že nejvíce postižený při nehodě bývá poslední vagón: „Tak jej tedy odpojte.“ Ha(ha)!, nalezeno slovo, kdovíkdy zapsané: dadaJoyce.

Kniha, která by se mi líbila – – Penninský deník pana Andóa: Paměti japonského sexovače kuřat v městě Hebden Bridge v roce 1935 (Mr Andoh's Pennine Diary: Memoirs of a Japanese Chicken Sexer in 1935 Hebden Bridge), autoři: Stephen Curry a Takajoši Andó, nakladatelství Royd Press. Příběh Koičiho Andóa, který odcestoval z Japonska do Yorkshiru, kde v 30. letech učil pracovníky líhní jak určovat pohlaví jednodenních kuřat. Třeba se potkával s Herriotem. Určovat pohlaví užovek v Rakousku. Několik lidí se jmenuje Chytání pstruhů v Americe!

Na obrázku je Pieter van den Hoogenband. – – Já si v lékárně připadám vždycky jako bytost skládající se z páru tenisek.

II. R, a O PŘÍŠTÍM AMOLETKINOVI

Dotaz (mně položený) na vlečné lano německy, schlepptrosse, se zodpověděl pomocí nizozemsko-českého slovníku (Celan – „Na pěnícím okraji mořské rány přistává dýchající číslo“) a zároveň se mi objevilo lano trosové, což nevím, co je, ale na ranním stole mne čekal balíček se zvířetem, na něž u lana nebylo lze nepomysliti, protože z ulice Pštrossova.

Slovní hříčka: malého Andrého Rousimmofa do školy vozil Samuel Beckett, jeho soused, protože malý André byl příliš velký. Šedá barva.

Jak pravila belgická puma: „Sušenka nemá duši, je to jen sušenka. Ale předtím to bylo mléko a vejce. A vejce, v těch je potenciál pro život.“

K páté ráno: mrazivé krystaly světla. První tramvaj svým trolejem vykřesává miniblesky z namrzlého vedení. Jak udělat jedno slovo ze slov švitořit a Schwitters?

První blahoslavenou knihou je Ben Hur – papežem Lvem XIII. Přečtěte si, co o scénáři k filmu z roku 1959 tvrdí Gore Vidal. Přiznám se, že o tom, že i kniha může být blahoslavenou, jsem nikdy předtím neslyšel.

Stále nevím, proč mi Francis Rossi, OBE připomíná Marca Antonia.

---

13. 12. 2012

Ruská trojka s prasátky. Stanisław Lem, Příběhy pilota Pirxe – Když se krabičkou zatřáslo, vylezla z keřů za chaloupkou tři prasátka, růžová jako perličky. Z doupěte u lesa, les byl jenom vymalovaný na vnitřní straně krabičky, ale jako živý, vyběhl zároveň černý vlk; při sebemenším pohybu cvakal zubatou, zevnitř rudou tlamou, plížil se k prasátkům, aby je sežral. Jistě měl uvnitř malý magnet. Bylo zapotřebí velké obratnosti, aby se mu v tom zabránilo. Ťukáním do dna krabičky nehtem malíčku museli jste napřed dostat tři prasátka do chaloupky dvířky, která se také nechtěla pokaždé otevřít dokořán. Celá ta věcička nebyla větší než pudřenka, ale mohli jste nad ní prosedět půl života. Ted však nebyla k ničemu, protože v beztížném stavu hračka nefungovala. Pilot Pirx se smutně díval na páky akcelerátoru, jediný malý pohyb a tah motoru, i sebeslabší, vyvolá gravitaci a on, místo aby zbůhdarma civěl do černé prázdnoty, bude se moci věnovat svým prasátkům.

[foto: Štěpán Obrovský]

V černošském kotli převařený písek
zanesený do předsíně. Bosé chodidlo cítí jeho jednotlivá zrnka, jeho zbytek pláče bodvláčné slzy. Rozkvétá mandlovna – škrobovými květy pod víčky; smutně přou se žáby – tak vida, pro smutek je tu olej, usmažíme si polské oko, rozpláčeme ruské vejce. Skutečné Melbourne leží v Kongu.

Důležitá synestesie (ačkoliv důležité jsou jistě všechny): sleď = lodní lano! Asociace: Finn Salomonsen, dánský odborník na přepeřování, u nás známý společnou knihou s Freuchenem, v jehož Knize sedmi moří (schválně se zamyslete nad tím počtem) jsem se poprvé seznámil s obrázkem mořského hada, kterého na své cestě do Grónska potkal dánský biskup Hans Egede. Onoho mořského hada mi představila pro změnu kniha ruského génia a renesančního člověka, A. M. Kondratova, Žijí ještě dinosauři? – Hans Egede vypráví, že 6. června 1734 se nalézal na 64° severní šířky u břehu Grónska. Najednou on i posádka lodi „spatřili strašlivé zvíře, nepodobající se ničemu, co jsme dříve viděli. Zvedlo hlavu tak vysoko nad vlnami, že se nám zdálo, že je výš než strážní koš na stěžni. Nestvůra dýchala slaběji než velryba, hlavu měla užší než tělo, které se zdálo být krátké a vrásčité. Netvor se pohyboval pomocí ohromných ploutví, které měl pod břichem. O něco později jsme viděli i jeho ocas. Celková délka obludy přesahovala délku našeho korábu.“

Nechtěl bych působit dojmem, že se směju muži, jakým byl Hans Egede, apoštol Grónska, zakladatel Nuuku (Godthåbu, chcete-li), první překladatel křesťanských textů do inuitštiny – za prostudování stojí potíže, s nimiž se při překladu setkal: v Otčenáši je místo „chléb náš vezdejší“ „tuleně našeho vezdejšího“ a Beránek Boží je nahrazen Tuleňátkem Božím –, to jistě ne, ale četl jsem čísi krásnou formulaci, že vyplul do Grónska proto, že koruna již několik století neměla spojení s grónským biskupstvím, a duchovní se „báli, že Grónsko je stále katolické“.

Když slyším God Save the Queen, zpívám ji inuitsky, a trochu u toho přemýšlím, kolik ji nás asi v tu chvíli zpívá tímhle jazykem. Poznámka: ĸ = písmeno „kra“ – tak surrealistické jméno –, ekvivalent q v moderní ortografii. Pokud se vám nezobrazí či nenapíše, nahraďte ho řeckým κ nebo к používaným cyrilicí.:

Gûdib saimarliuk Attanerijavut, Nâlengnartoĸ! Piloridlarlune, Nertornadlarlune, Attaniutile Uvaptingnut.

Našel jsem ji v úžasné knize: Helen DeWittová, Poslední samuraj – Co kdyby existoval člověk, který si myslí, že svět by byl lepší místo, kdyby každý, koho by potěšilo vidět slabičnou abecedu tamilštiny, měl přístup ke slabičné abecedě tamilštiny?

Po obou stranách koně mohutný kalamář: spisovatel.

---

6. 12. 2012

Ortopedické vložky bunkrů. Je krásné si takto propojit přímý přenos golfového turnaje s Karkulínem ze střechy! A jak půvabná jsou slova „nejmladší jamka na hřišti“…

Hraje-li poslední skupina, můžete vidět bunkry obsazené fotografy.

Hraje-li se na Floridě, ach, aligátoři!

Hraje-li se kdekoliv, ptactvo: termín birdie, tedy ptáček, vznikl roku 1899, kdy se při hře na hřišti Atlantického klubu v Northfieldu, New Jersey sešli George Crump, William Poultney Smith a jeho bratr Ab Smith. Crumpův míček na čtyřparu skončil několik centimetrů od jamky poté, co se jeho druhá rána odrazila od letícího ptáka. Bratři Smithovi okamžitě řekli, že to byl „pták“ – Smith následně zahrál jeden úder pod par a od té doby říkali takovému úspěchu „birdie“, tedy ptáček. Protože klub byl hojně navštěvován, výraz se ujal, nejprve mezi členy, a pak i mezi návštěvami odjinud, aby se následně rozšířil po celé Americe. Co se stalo s tím trefeným ptákem, historie neříká. Dva údery pod par se jmenují orel, pro to, že orel je prostě větší pták, z čehož dedukuji, že Crump trefil jiného ptáka než právě orla. Žako šedý? Tři údery pod par se nazývají albatros, opět analogicky – albatros je jeden z největších ptáků. Pravděpodobnost albatrosa je asi milion k jedné. Taky se mu říká double eagle, dvojitý orel (pshaw). Nejlepší skóre na jedné jamce, které bylo kdy skutečně zahráno, je kondor, čtyři údery pod par. Známy jsou pouze čtyři případy, kdy někdo zahrál kondora, pouze jednou přímým úderem – na rekordní vzdálenost 472,745 metru – a nikdy na profesionálním turnaji. Teoretická lepší skóre existují, pštros, považovaný všeobecně za nemožný, protože to vyžaduje eso na šestiparu, které jsou navíc vzácné, a fénix, vyžadující eso na sedmiparu, které jsou extrémně vzácné – jeden je v městě Sano v prefektuře Točigi v Japonsku a měří 881,482 metru; opět považovaný za nemožný. Karkulín ze střechy by jistě řekl, že on by to dokázal. Poznámka k aktuálnosti Karla Maye (ač takových poznámek není zapotřebí): 23. března 2012, ČT4 vysílá přímý přenos golfového turnaje v Bay Hill na Floridě. Z vodní překážky vylézá na dráhu aligátor a sluní se. Jaromír Bosák k Čeňku Lorencovi: „Tam jestli skončí nějaký míček, kdo si pro něj půjde? To je otázka… Třeba syn lovce medvědů?“ Jsem synovec lovce medvědů, ale lov pro zábavu se mi hnusí.

Poslechněte si, jak krásně (spíše oneiricky než konvulsivně a snad nejvíc pohádkově) zní úvod popisu jednoho ptačího souhvězdí v jedné z nejlepších knih, které jsem kdy četl, Naše souhvězdí od Josipa Kleczeka: „Ve večerních hodinách měsíce září a října ovládá jižní oblohu skupina ptáků: Páv, Jeřáb, Tukan, Fénix a Rajka. Z nich je Tukan nejslabší. Je však v něm Malý Magellanův oblak (…)“

Jedno z nejpříjemnějších překvapení minulého týdne: nacházím sousloví „prdel vody“, které používala moje babička z Velkého Meziříčí, v českém překladu Vianova Podzimu v Pekingu!

„Albatros!“

---

29. 11. 2012

I. MOŘ SKÁNE MOC

Sen: Martin Reiner mě k sobě pozval na návštěvu, ukazuje mi svou sbírku biblí, říkám mu, že alespoň část Bible byla přeložena do více než dvou tisíc jazyků; jeden z jeho exemplářů má na konci podpisy Martinových překladatelů do angličtiny. Ukazuje mi svou sbírku cédéček, má jich hodně přes čtyři tisíce, říkám Báře, aby si koupila remasterované Jethro Tull, protože jakkoliv netuším, zda mají lepší zvuk, mají bonusové písničky, tak The Broadsword and the Beast má jako první bonus skvělou Jack Frost and the Hooded Crow. Martin mě zve na oběd; říkám si, to je ale velká jídelna, to je krása, ale ona je to restaurace, hosté po mně koukají, že jsem osel; vyprávím mu o Alexandru Karelinovi. Nabídka nealko je omezena na tři nápoje, obsluhující dívka mluví tak rychle, že prvnímu názvu nerozumím, druhý je Fanta, která je hnusná, to třetí je naštěstí tonik, tak se na něj těším, podávají se opečené brambory, mňam!

Tonik jsem si zamiloval díky skvělé knize Grahama Greena Monsignor Quijote. – – Na internetu člověk objeví opravdu mnoho věcí. Našel jsem tuhle i knihu zarputilého Charlese Piazzi Smytha Our Inheritance in the Great Pyramid (vydání z roku 1874), Skota, který častoval věci a lidi okolo epitety, za něž by se nemusel stydět ani hunský náčelník – tak Sfinga je pro něj „nestvůrnou modlou“ ke které vzhlížejí „s největším a člověka nejvíc pobuřujícím obdivem zpravidla Francouzi a římští katolíci“ (ještěže mám i francouzské příbuzné! Mrzelo by mě, kdybych ho pobuřoval jen svým vyznáním), jak píše Zamarovský. Nevím, které vydání měl k disposici on, ale v tom mém je za Francouzi a římskými katolíky ještě závorka (málem jsem napsal zázvorka. To je tím, že bych s Ivanem Wernischem rád jedl sušenky), která praví „(though there are happily brilliant exceptions amongst them)“. Panoramix se nejspíš počítá jako Francouz.

Ihned po vydání jsem měl to potěšení číst už čtvrtou čítanku I. W., Živ jsem byl! – a až na kousek jsem ji přečetl na jeden zátah, je to neuvěřitelný zážitek, jako vždycky (o něm snad jindy, to si zaslouží mnoho, mnoho, aneb velmi, velmi). Zařadil jsem si Ivana do stejné „poličky“, kde jsou Jungmann, Presl a další. Povídat si s ním o rosomácích je stejné potěšení, jako jezdit prstem po středověké mapě mytických ostrovů.

Pod Belmondem zbělalo moře.

II.

Televizní hlas: „Jdeme na Zlatana!“

Několikrát jsem se díval, co že je to tam mezi Ibrou a zdí za dadapána – neb otec Ubu uvízl ve výtahu schodiště a Kabyline je v akci o několik pater výš –, než mi došlo, že je to závěsná kamera! Sním si o tom, že jakmile jí odvážou drát, létá jako uabzrem.

Jsou-li dosud záhadou výkony Faylla a Chiónida, nabízím řešení: pokud antický skokan do dálky používal krátký rozběh a o umístění rozhodoval součet tří soutěžních skoků, nevím, v čem je problém. A je-li to anekdota, nu, pak máme možnost přimknout ji k Hérodotovu „Nikdo z Egypťanů, Libyjců ani Řeků, s nimiž jsem se dostal do řeči, nepředstíral, že ví, kde má Nil prameny, kromě písaře pokladnice chrámu Athénina ve městě Sais. Myslím však, že si ze mne tropil šašky.“ To je také krásné. A uvážíme-li, že se to vše odehrává v modři jako Santorini, můžeme se zasmát představě, že u věty „Na rozhraní mezi třetihorami a čtvrtohorami se vytvořil vysoký kužel zvaný Stronghyli (…)“ mě napadlo, že tak byl pojmenován už tehdy. Kuk!

Jak píše Jaroslav Velinský ve své znamenité knize Případ Atlantis, „Jelikož ale inteligence a vzdělání nesou smysl pro humor s sebou, lze připustit, že celá Atlantis byla prostě egyptský vtip, na který Solón skočil k velkému obveselení kněží, kostelníka a ministrantů.“ Nejvíce se mi tam líbí ten kostelník. A taky je zaumné, že Solón skočil.

„Sanatorium, ozdravovna, Rhodos, internát, bažiny, muzeum,“ pravilo orákulum.

K tomuto kubistickému autoportrétu se hodí toto: Odesilatel: robot@academia.cz. Ó, to je báječné, takové snivě SF, jako když jsem se v dětství zamiloval do Asimova.

Rozkošné Věděli jste… z anglické Wikipedie: … že Paul Kelpe byl kritizován za to, že jeho fresky jsou příliš abstraktní, ale skupina abstraktního umění ho požádala, aby odstoupil, protože jeho práce nebyly dostatečně abstraktní?

A maje, jak vidno, celý den – je 31°C, pečeme kachnu – otevřenu záložku s Kurtem Schwittersem, nemohu nepřepsat, že jeho společnice Edith Thomasová byla známa jako Wantee pro svůj zvyk ptát se každého hosta, jestli chce šálek čaje.

Je rozdíl mezi Zrcadlovým psem a zrcadlovým psem, ale uvědomil jsem si to až dnes.

---

22. 11. 2012

M jako… Básně, kterými je Michauxovo písmo…

Mám moc rád Kruh milovníkov poézie, i proto, že v něm vyšly knihy autorů, jimž česky dosud samostatná kniha nevyšla (hanba!). Vyšel tam i Henri Michaux, Lazar, spíš? (1968), ale nesmírně mne dojala Teodorescova kniha Blany oceánov, protože v originále se jmenuje Blănurile oceanelor. Ach, ta blízkost Rumunska, které mám v srdci jako létající pelikány.

M jako Étienne-Jules Marey. Odbočka: „děti, okouzleně se dívající na loutkové divadlo“ – na fotografii Eugèna Atgeta, jehož fotografie jsem zahlédl v knihkupectví v jedné epizodě Teorie Velkého třesku (nic extra, ale světelný meč je zábavná hračka, i když ne tolik jako šišky). Vůbec se nedivím, že ho tak milují surrealisté (a tiše děkuju za to, že se jeho fotky po jeho smrti neztratily); ta Paříž je pořád stejná (bizarní zaslech u skvělé knihy The Road of Excess: A History of Writers on Drugs: FetCup) a to je krásné, tak neamerikánsky, abych tak řekl; Atgetova fotka výlohy na Avenue des Gobelins je úplně fantastická: tam si vskutku můžete na čele nechat přistát vážku! (Kdybyste chtěli nahrát nějakou fotku do Wikipedie: All works of Atget should have … – – To je krásné, to, že se neví, kdo by ten copyright vlastnil: je to jak cancourek pentličky, vlající si do vzduchu. Spolu s tím, že mi pořádně nefunguje skener, mi to ale jaksi znemožňuje nahrát tam ty děti.) Konec odbočky. Neodbočím teď k tomu, jak Jan Evangelista Purkyně bavil vnoučata forolytem, ani k přechodu Venuše přes Slunce, který při minulé příležitosti v Japonsku pro mraky nemohl vyfotografovat slavný francouzský hvězdář Pierre Janssen (ve Francii známý jako Jules Janssen – Jak se světlo naučilo kreslit ho chybně píše Jenssen a v Japonsku nebyl roku 1847, ale 1874, to je překlep; v roce 1847 přece ještě Japonsko striktně dodržovalo zákaz kanpakua Hidejošiho, přihlaste se, že vám to taky bylo hned divný), ani k tomu, že jsem si teď Venuši vyfotil (inu, ponocuji, Stellarium vám řekne jak), ale přejdu k tomu, v čem je gró odstavce. Jak se světlo naučilo kreslit – „Fotografická puška“ se neobyčejně osvědčila a venkované v okolí Paříže se znamenitě bavili pohledem na vážného pána v buřince, který jakousi divnou puškou, podobnou spíše kanónu, mířil na vrabce, vrány a straky, zuřivě mačkal spoušť, ale rána nikdy nevyšla. Nakonec usoudili, že jde asi o neškodného blázna, a nechali ho s pokojem.

Na fotopušku, která se objevila v době, kdy jsem končil ZŠ, jsem měl to potěšení vzpomínat 19. října, kdy jsem šel do lesa ověšen aparáty jako mnohonožka červenými parazity (to je kompliment a zároveň výzva, poněvadž u nás se studiu parazitů mnohonožek nikdo nevěnuje, aspoň pokud vím), protože se mi poprvé podařilo vyfotografovat pořádně vážku. Možná bych to býval dokázal už v létě, jenže to létala vážka po lesní cestě, na níž jsem čupěl s kočkou ze zahrádky s řešety na klíně, takže jsem se nemohl dost dobře plížit a vážce se k nám moc nechtělo, což není divu, neboť ji kočička odbíhala lovit; pak krásně zatínala drápky do mého kolena. Vážku mám tedy jak kompaktem, tak zrcadlovkou; kompaktem lépe. Ach, jak se mi ten den smály vrány! Jak krásný pták v podobě mraku byl na obloze! Jak krásné ten den byly muchomůrky červené! A večer si pak přeříkávat na prstech domácí úkoly: pověsit nádobí, utřít prádlo, napsat Petru Hruškovi.

PÍSEŇ PÁTÉ BULLERBYNSKÉ PRINCEZNY

Ó mé bílé, bílé mšice! Ó mé bílé, bílé bedlobytky!

---

15. 11. 2012

Úzus FedCupových kapitánů je, že se stavem 1:1 nebývají nespokojeni. Kousek tenisového vědění s dvojitým záporem, který mám moc rád.

Připomnělo mi to onoho důstojného kapitána – nemluvě o plešaté zpěvačce –, který vezl dva české profesory po moři a který za celou cestu řekl jediný správný člen, právě tam, kde jsem ho čekal: „die schönste Frau“. Daneš, Domin, Dvojím rájem – Náš kapitán jest postava vzácně svérázná, i při svých zvláštnostech velice sympatická. Jsa rodem Ital, mluví celkem špatně německy, ale v němčině si libuje. Smíšeným jazykem italsko-německým líčí dojemně strasti kapitánů, kteří ztrácejí dlouhou službou oči, zdraví a všechno, a když mu jednou náš mladý chorvatský kapitán namítne při podobné příležitosti, že jeho strýc kapitánoval ve zdraví do 70 let, není dlouho v rozpacích a prohlašuje (či spíše křičí) k všeobecné veselosti: „ihre Onkel eine rhinoceronte!“

V Pravěké přírodě (1991) od Beneše a Buriana je kouzelný překlep u plesiosaura: celková délka 3–5 mm. Ten musí být krásný! Ale jistě taky kouše. Dostanu od šály za každé kousnutí plesiosaurem pětník? Není to jediný překlep na té stránce, protože renesanční muž Athanasius Kircher je tam omylem přejmenován na Anastasia (což se rovněž omylem přihodilo i výtečnému Zdeňku Kukalovi, když už jsem v moři). Tužkou je pod textem o plesiosaurovi připsáno: Lochneská obluda? a v textu je podtrženo „nebyli žádnými rychlými plavci“.

No jistě, tajný jazyk pekařovy dcery je lehký, řeknete si. Ale co tajný jazyk žralokovy dcery?

Přísloví: Pes, který si snědl pelech, stele si sám v sobě.

Z jakéhosi důvodu mi to všechno připomnělo LP Bring Me the Head of Yuri Gagarin od Hawkwind a zjistil jsem – ne s překvapením, spíš s úžasem – že existuje s několika různými obaly. Z jakéhosi důvodu? Kdepak: obal Pravěké přírody je světlozelený, a to mi připomnělo zásadní informaci o Niku Tunerovi, totiž že to byl pěkný poděs a někdy se oblékal jako žába.

„Otevřete, to jsem já.“ „Kdo?“ „Britský surrealismus.“ S ním se v poslední době u mne opravdu roztrhly dveře („Zpívám o jedinečném světle shody okolností“, tento verš ze Vzduchu vody (…) je také klíčovou bretonovskou devizou. – Petr Král v doslovu (omylem jsem napsal odlovu) k výboru z Bretonových básní.) Během mezinárodní surrealistické výstavy v Londýně v roce 1936 přednášel Dalí svoji přednášku Fantomes paranoiaques authentiques z potápěčského obleku, z nějž jej musel francouzským klíčem vysvobodit mladý anglický básník David Gascoyne – znamenitý autor! Svou ženu Judy Lewisovou potkal díky „mimořádné shodě okolností“: když jednoho dne předčítala ve Whitecroftské psychiatrické léčebně na ostrově Wight svou oblíbenou báseň Zářijové slunce, přišel za ní jeden z pacientů a řekl: „To jsem napsal já“. Položila mu ruku na rameno a řekla: „Samozřejmě že ano, drahoušku“. Když jej potom poznala lépe, uvědomila si, že je to pravda.

Kdybyste náhodou nečetli Lyntonovo Umění 19. a 20. století jako já na sluníčku na letním balkóně s pěti psy na klíně: Constantin Brancusi říkal: „Nehledejte žádné neznámé formule nebo záhady. Nabízím vám čistou radost. Dívejte se na moje sochy tak dlouho, až to svedete.“ – „Násilí, jímž totalitní vlády potlačovaly všechno moderní umění a snažily se vnutit mu určitý sloh a funkci, je měřítkem toho, jak významnou úlohu hraje umění v duchovním životě člověka a jak působí moderní umění protiautoritář­sky.“ – „Gabovo využívání umělých hmot vneslo do konstruktivismu lyrismus, s nímž se v původních záměrech tohoto směru nepočítalo, který jim však nikterak neodporuje.“ – Hans Arp: „Umění je plod, který v člověku roste jako plod na rostlině nebo jako dítě v matčině lůně.“ – „Arpova poetická, nicméně precizní sochařská mluva byla neocenitelným protějškem neosobní a geometrické abstrakci, která se objevila ve dvacátých letech v Holandsku a ve střední Evropě.“ – „Mluvilo se o tom, že Wright vědomě nebo nevědomě pojal tuto stavbu [Taliesin West] tak, aby v budoucnu dělala dojem působivé ruiny.“

Na Janu Zábranovi mám sedět dva medvídky a dřevěnou zebru, na vedle ležícím B. S. Johnsonovi lvíče. Co že to B. S. Johnson vydal rok před Létem lásky? Trawl…

Markéta Kubešová

---

8. 11. 2012

ČAS POJATÝ JAKO TUATARA

I.

Ani jsem nespal, ani jsem nebděl. Naproti domu stál jeřáb a na balkóně seděly dvě velikánské sýkorky. Vzal jsem fotoaparát a peřinu a přelezl spát do jiného pokoje, protože nad naším někdo vrtal, a ještě chvíli koukal z okna na vedlejší dům, kde dvě sýkorky létaly zdola nahoru na jeden balkón za druhým, a že je jich tam osm, a pak zase shora dolů. A vedle hromosvodu, v díře, kterou si do polystyrénového zateplení vyklovali špačci na hnízdo, seděla další sýkorka. Trochu jsem se divil, co tam dělá – pak vylétla ven, a on to byl strakapoud! Tak se to vysvětlilo. Letěl krásně, jak oni už létají, jako opeřeně koktavé torpédo.

Asi při tom člověk bdí, ale protože pak ještě usne, dostane to snovou kvalitu.

Byl to ten obří jeřáb, rameno měl převysoké; jenže byl za keřem skrytý natolik, že to, že to byl gigant jako ten, který nám na střechu dával anténu, nebylo poznat. Mám z toho dobrý pocit, že za keř u popelnic se schová gigantický jeřáb s tolik vysunutou, nebo snad lépe řečeno předsunutou kabinou pro řidiče, který ji má takhle postavenou proto, aby mohl jezdit po širokých betonových dálnicích, které nejsou přístupné autům, a spásat z jejich povrchu žlutý německý předminulý čas a sem tam snít o Italské cestě. Sem tam zamumlat „das Vorhergegangene“ a myslet u toho na řeku Gangu, i proto, že nejlepší jeřábník je přece maličký J. a já viděl v dubnu 2010 na přehradě plout jeřáb, na pontonu: jako vždy i zpomezi Rimbauda a PKD.

Tungsten má brýle s želvovinovou obroučkou.

Přemýšlel jsem už párkrát, zda si nepsat snový deník, ale zjistil jsem, že když si zapisuju sny, vkládám tam formulace a uspořádání, které jsou jaksi projevem rozumu, tedy jde o jinou rovinu, než jsou sny, a tak si sny zapisuju jenom občas: tenhle je z 18. října – V jednom patře pod námi bydlí maličcí zpěvní ptáčci, hlavně sýkorky. V druhém patře pod námi bydlí kočky, jedna má právě několik desítek koťat, žijí na bidýlkách uspořádaných do pěti, dvě dole, dvě výše, jedno nejvýše. Jedno kotě je nemocné; aby se mohlo vyléčit, sedám si na jeho bidýlko. (A pak tam ještě bylo Assisi a byla tam Kesinka a byla tam krása a láska.)

Ani jsem nespal, ani jsem nebděl. V té chvíli to vypadalo, že ten dům patří sýkorkám. A bylo to krásné pomyšlení: protože bylo pro přírodu, aniž by bylo proti lidem.

II.

Pořád teď myslím na past na ho―ho. Letos jsem do ní spadl už 8. května! Pak se na mne ze stromu spustila housenka a lezla mi po ruce. A než jsem k té housence došel, zažil jsem tento krásný souběh, takový keltský: V lese u přehrady jsem našel papíry z nějaké knihy o psech, tak jsem si na supermakro vyfotil obrázek skotského teriéra, protože jsem ho nikdy neviděl, a protože je skotský. Pak jsem se svezl tramvají tři zastávky na konečnou a hned zamířil k lesu, ale doslova první (no dobře, druhé, první byl brouk), co jsem uviděl, byl párek skotských teriérů, českých šampiónů; jejich majitelka toto plemeno chová už od roku 1973. Velmi jsme se sobě líbili.

Sen: obličej je v modrém kruhu, hlava ve žlutém. – Zajímavé je, že jsem se probouzel a nastavoval si tento sen pomocí toho, že jsem si dal levou ruku nad hlavu tak, jako bych se chtěl podrbat na pravém uchu. Modrý kruh byl, myslím, ozvěna mého bdělého snu o Európě (ačkoliv tento měsíc modrý není) a také synestesie, protože těsně před usnutím jsem v duchu někomu vysvětloval, kdo to byla Amalthea, jež se mi nějak vynořila z paměti při čtení knížky Obeznámeni s nocí, a její jméno vnímám modře. A myslel jsem na Prométhea skládajícího přísahů Titánů, milión let v ledu a skloňoval si Protvétheus, Projehotheus… A přemýšlel jsem o struktuře atomu a obíhajících elektronech. Modrá a žlutá ostatně dávají dohromady zelenou, a po čem člověk na podzim touží, když ne po slunečném letním lese…

Ostatně, m jako modrá, m jako Michaux a m jako Miroslav: jmenuju se po taťkovi a jeho fotka, kterou jsem ovšem našel na stole až po probuzení, mi připomíná Henriho Michauxe – ne podobou, ale stylem, v němž je na ní zachycen.

M jako Michu, mladší bratr Fandorovy snoubenky, kterého Helena s Fandorem (Fandor řídil) odvážejí ze školy, když byl vyloučen: na červené kapotě kufru se fantasticky odrážejí budovy stojící po levé straně auta, překrásné abstraktní umění!

Komicky příhodně, už usínaje, založil jsem si Obeznámeni s nocí telefonem na c. v. X. J. Kennedyho, jinak mně blíže neznámého, protože jsem se v duchu chichotal (ne vysmívavě, ale pobaveně) větě „Jeho dosud jediná sbírka ,Akt: Žena kráčející dolů po schodech‘ (Nude Descending a Staircase), jejíž titulní báseň je inspirována obrazem Pabla Picassa, získala v roce 1961 Lamontovu cenu za poezii.“ Probudil jsem se díky tomu s krásnou – a jak si teď uvědomuji, červenou, a to stejného odstínu, jaký má Fandorovo auto – představou Avignonských slečen svlékaných svými mládenci, dokonce.

III.

Přemýšlel jsem o tom, zda název zázračná náhoda není trochu zvláštní: pokud je něco náhoda, není to zázrak; pokud je něco zázrak, zase to rozhodně není náhoda. To už bylo k ránu a mne se zmocňoval lehce surreálný pocit, že pokud nepůjdu spát, sám od sebe znovuvynaleznu Planckovu konstantu, protože holandský klub se jmenoval Héraklés (tohoto svého údajného předka bych v Holandsku nečekal), a taky protože fotbalista v jiném utkání utíkal sám na brankáře, ale dívčí hlas to popsal jako „další výraznou šanci už si tým nevypracoval“, ačkoliv byl na půlce sám a ještě navíc chudák góla nedal. A pak na začátku derby mezi Ajaxem a Feyenoordem vypustili červené a bílé balónky, které se půvabně, lehce ve spirále vznesly k nebi, a přesně tyhle balónky jsem předtím viděl ve snu. Kdyby byl býval někdo zazvonil, byl bych měl pocit, že je to rada Goethe, tak jsem šel raději spát, ale ne dřív, nežli jsem toto napsal.

Bondyho Útěcha z ontologie, a televize povídá „Pánubohu do oken“.

Poslední myšlenka před usnutím: asymetrická babička. První sen po usnutí: aplikace speciálně vytvořené astrologie v ragby. Bílo-oranžové.

Poté, co jsem zapomněl, co že to mělo být ontotvorné, uvědomil jsem si s hezkým pobavením, že v tom slově je skryt otvor: celý minulý týden jsem měl u pravého kolena Dítě na skleníku, kde je to krásné přeložení (W)holes jako (P)otvory, které autorku nadchlo, protože uskutečnilo to, čeho angličtina není schopná.

Telefonuji Ivanovi. V okamžiku, kdy mluví o drogách v souvislosti s německými básníky, náhle si vybavuji, co že to mělo být ontotvorné: opium. Ontotvorné opium. Děkuju, Ivane! Když přijde řeč na legálnost drog a můj údiv nad tím, že si člověk dovolí prohlásit za nezákonné něco, co volně roste v přírodě, říká Ivan, že vláda může klidně mimo zákon postavit třeba brambory. Když jsem o tom mluvil včera já, použil jsem jako příklad brambory.

Hans Arp – Umění má splývat s přírodou. Má být dokonce s přírodou zaměňováno.

Usedám k třem hrnkům, ještě rakousko-uherským, unvitř jsou zleva: průhledný, hnědý a žlutý: voda, čaj, šťáva, moje oblíbená kombinace vlažování. Příponu nutno doplnit podle vaší nálady: za-, před-, po-… Dívám se na e-mail od M., kde je fotka knihovny a v ní Stone z klubu čtenářů, Řecký poklad. Uvědomuju si, že poslední myšlenka před usnutím poté, co jsem přelezl do jiné postele, byla něco je krví mého srdce. Co to něco bylo, to se už možná nikdy nedozvím, ale bylo to krásné, tak krásné – a to ragby se k tomu ohromně hodilo; vzdálenost je ze dřeva.

A pak se mi zdálo o Jungovi, v jednom díle Výboru z díla (V?) byly dvě jeho knihy, druhá o Kusánském. Právě jsem si uvědomil, že na prvním (a myslím dosud jediném) v češtině vyšlém svazku Sebraných spisů (9/II) je labyrint, jako je tomu s knihou Co je bez chvění, není pevné – labyrintem světa s vírou a pochybností, kde je labyrintů plno (nyní mi naskočilo slovo z dětství: labyrintodontní chrup); ta kniha se jmenuje Aion. Dnes jsem si konečně vzpomněl, co že si to musím koupit – Dopisy sv. Jeronýma. CD Dead Can Dance, které mi leží za monitorem, má na obalu výřez z obrazu Hieronyma Bosche. To album se jmenuje Aion.

Čas jít na Manchester. Vždyť místo archetyp jsem četl chrup. (Po onom životopisu jsem si musel vinou jeho překladu přikládat náplast v podobě Zvonokos.) … Sousedovic vnučka mi řekla „ahoj paní“.

Θάλασσα! θάλασσα! Směl bych závodit na antické olympiádě!

---

1. 11. 2012</stro