Brambora byla pomeranč mého dětství - Jan Bureš
Jan Bureš
Možná že neměla máma, když už byla na jaře šedesát devět znásilňovaná ruským vojákem, po něm házet slepicema, protože ruského vojáka slepicí nezastavíš, ale zkusit si s ním povídat, nebo křičet, když ji vlekl do kouta usedlosti, kterou si spřátelené armády zabavily. Možná už byla chyba na straně majitele, který ruským okupantům otevřel vrata dokořán, protože si myslel, že bude dobré mít je se všemi gazíky, hlavněmi a ostrými na svojí straně, a podcenil přitom slovní spojení přátelská pomoc, když nečetl mezi slovy a domníval se, že přátelská a pomoc patří k sobě, jenže mezi nimi bylo ještě mnoho vět, prohlášení, smluv a dobrých doporučení, o kterých neměl ani ánunk. Pustil je na dvůr a oni mu hned odpomohli od lidské hrdosti a možnosti říkat si majitel, obrátili mu hospodářství naruby a za výdobytek opíjet se s generálem Prochodynem se mu dostalo cti pobíhat mezi stájí a kůlnou a volat „Éto ně, tovarišči, ja vaš drug! Eto moji ptici, moji lošadě!“ tak jako primitivní kmeny v Africe, když se snažily z přijatého přesvědčení, že nejsou vyvolení, zavděčit svým kolonizátorům. A možná máma neměla tomu pomatenému a nadrženému ruskému vojákovi vyrazit při vyvrcholení oko hákem na maso, nebo aspoň mohla počkat, až bude po tom, protože Rus prožil nejsilnější orgasmus v životě, jak mu bolest pronikla do rozkoše a celá se do ní zamotala, a on, bolestí šílený, vrazil do toho jediného okamžiku to nejlepší, co měl v těle, a možná do toho orgasmu proniklo i trochu z nedohledného vesmíru nad širokou stepí, tak jako umírající strom naposledy vykvete, aby rozhodil své děti po okolí, a v každém tom plodu je zase celý strom s větvemi, listy a vůlí po životě. Možná měla moje máma to oko vyrazit trámem z lesních jesliček už tomu východoněmeckému nebo bulharskému poddůstojníkovi, který se do ní udělal o pár hodin dřív, nechal ji opilou a rozhalenou ležet na seně, kus od té usedlosti, kam se pak vypravila pro pomoc. Anebo večer předtím neměla pít na žal, nechat se sbalit a překecat k jízdě armádním uvazem až k okraji lesa, ale co má chudák samotná holka dělat? Nebo asi měla vyrazit oko už odpoledne Janu Burešovi, za kterým přijela na zábavu do Břítešky, protože Jan Bureš byl vysoký mladík s vysedlými lícními kostmi, s rozložitým hrudním košem, Jawou 250 a černými brýlemi a poznámkami, které naznačovaly, že by jako měl o moji mámu zájem, protože je „fakt dobrá kost“, a na tom koupališti, kde ji sbalil, „fakt zastínila i slunce“ a umí skvěle trsat na Matadors a při Mamas and Papas se do tance položila tak, že si roztrhla košili z dederónu, kterou koupila od Vlasty. Jenže vysoký mladík s vysedlými lícními kostmi Jan Bureš o mámině přepadovce nevěděl, dokud se před ním nezjevila v hospodě U ořcírovy lásky, a tak se provalilo, že Jan Bureš už chodí s Jiřinou, co má vlasy jako Marianne Faithfullová, se kterou spí zase Mick Jagger. A asi tam neměla zůstávat a pokoušet se vyrvat Jana Bureše Jiřině ze spárů, jenže Janu Burešovi to vážně seklo, a navíc jí za pódiem sdělil, že má oči jen pro ni, a to, že se předtím na záchodcích líbal s její sokyní, byl jen nešťastný omyl. Možná měla moje máma vyrazit oko taky Vlastě, která ji do toho všeho uvrtala, a měla jet s ní, ale vymluvila se na koncert Mouse Cry, „který maj fakt skvělýho zpěváka“, nebo měla vyrazit oko všem, protože jsme beztak národem Jana Žižky. Když se řvoucí ruský voják se svým přídělem železa v hlavě vypotácel z kurníku, nechávaje za sebou krvavou cestičku, byly jeho spermie už na cestě, aby se utkaly s bulharskými nebo východoněmeckými spermiemi, případně ocásek vedle ocásku splynuly v internacionální pomoc, o kterou nikdo nestál. Za tři měsíce se již máma rvala s celou Varšavskou smlouvou a ořciálními místy, která se jí snažila hrozbami a nepravděpodobnými sliby „nechtěných následků“ zbavit. „Bude to zrůda,“ říkali, „poškozujete věc socialismu“ a také „jménem pracujícího lidu vám nařizujeme potrat“. Ale máma byla již rozhodnutá, že na sebe nenechá sahat a že si mě s Piolinem a to druhé dítě, které pak přišlo na svět mrtvé, vybojuje proti celému světu. A máma se uměla rvát, neváhala psát denně stohy dopisů, získávat si podporu všech možných humanitárních organizací, atakovala ruskou ambasádu, prezidenta Svobodu a sympaťáka Dubčeka, kterého to tak zmátlo, že nechtěně podepsal pendrekový zákon, až jí nakonec dali pokoj a nechali ji v klidu rodit. Ale možná zasloužil vyrazit oko můj děda, který kolaboroval s pražským gestapem, a přitom byl až po uši zakoukaný do krásné revolucionářky Marie, která spala před válkou s celým komunistickým vedením. Když v květnu pětačtyřicet čekali vlasovci v dobytčácích na dejvickém nádraží na pokyn, aby se zapojili do osvobozování, byl tam můj děda přistižen povstalci, jak si to s Marií rozdává ve výtopně. Ač byl na něj vypsán zatykač, ona ho z toho na místě vysekala, a pozdě odpoledne, když se situace zase otočila a vlasovci byli odsunuti a nádraží obsadilo gestapo, vyšel před výtopnu a zařval „Heil Hitler!“, aby ochránil na oplátku ji. A v padesátých letech ho chránila zase ona, když pro něj vymodlila místo kulky u Antonína Zápotockého deset let žaláře, ale než vyšel ven, umřela při operaci v Moskvě na banální zákrok banálního ruského akademika. Jenže kdyby nebylo jejich podivného vztahu, nebyla by ani moje máma, která za poměry svých rodičů nemohla, ale možná se stala nějaká chyba už u dědy mého dědy, který jel udělat s intervenčními vojsky roku sedmnáct přítrž řádění rudých gard, a zůstal v zajetí dva roky, než ho přidělili na statek, a on, štvaný vírou, že to zvládne, přešel za měsíc Sibiř a našli ho prokřehlého na předměstí Helsinek, jak svírá v ruce minci s portrétem císaře Františka Josefa, právě tu, co leží tamhle na stolku. Anebo to celé zavinil můj druhý praděda, který byl bohém a opíjel se s Jaroslavem Haškem a místo toho, aby se staral o svého syna, strčil jej do sirotčince Na Františku a bral si ho jenom na neděle, aby se před křesťanským Bohem hodil do fazóny. Ale možná je to jen v systému, který nás staví do situací, s nimiž si nemůžeme poradit, protože nám na to Bůh, nebo někdo takový, prostě nedal vybavení. A dost možná že všechny omyly a chyby našich předků neseme někde zakódované v sobě, ale tak hluboko, abychom s nimi nemohli nic dělat, ale to skutečně nevím. Asi by o tom mohla vyprávět moje máma, která to měla opravdu hodně těžký, jenže ta by mávla rukou a řekla: „Pioline, klidně ať ti vaří guláš z pouličních psů, ale ty ho nikdy nejez lžící.“ Způsob Piolinova početí, jakkoli byl tragický, psala později Rigid Pincová, byl nakonec z hlediska evoluce přijatelný. Není nic nezdravého na tom, když různé a konkurence schopné spermie svedou boj o přežití. Vajíčko je tak oplodněno pouze nosičem té nejsilnější genetické informace. Jediný problém byl v tom, že spermie toho jarního dne roku šedesát devět nikdo nezval na návštěvu.