Brambora byla pomeranč mého dětství - Červená limonáda
Červená limonáda
Ronnie Petterson byl blonďatý chlapík ze Švédska, který uměl řídit auto a všichni jej milovali. Seděl v kokpitu černého lotusu, jemuž se všeobecně říkalo černá rakev, a v sezóně sedmdesát osm ukazoval soupeřům záda. Účelem závodů F1 bylo řítit se do zatáček co nejvyšší rychlostí a občas z nich v saltech vyletět, aby se kapitalističtí diváci co nejvíce pobavili. Když Ronnie Petterson zůstal na Monze vklíněn mezi další monoposty a jeho lotus začal hořet, měli jsme zrovna po obědě. „Na co se to díváte?“ říkala máma, „vždyť tam není nic vidět?“ „To je kouř, Simono,“ natáhl se strýc Jéro pro pivo. „A kdo tam tak kouří?“ „Radši mlč,“ řekl Jéro. Černobílá televize Balaton maďarské výroby měla za úkol v divákovi podněcovat fantazii. Na její vyšeptalé obrazovce nebylo většinou vůbec nic vidět, a když jsme ji chtěli sledovat přes den, muselo se v místnosti zatáhnout. Důležitým předpokladem bylo sedět na místě a nikam nechodit, jinak hrozilo nebezpečí, že se obraz rozklepe a už se jej nepodaří ustálit. Strýc Jéro ji dopoledne přivezl na rudlíku. Koupil ji v hospodě za bednu motorků k ostřikovačům z nedotknutelných zásob civilní obrany, stejně jako tři předchozí televize. „No a co,“ říkal, „mně je fuk, že je to krám, budu si pořizovat, jaké televize chci a kolik jich chci! Simono, ty strojky maj stříkat pracujícímu lidu, tak ať stříkaj. Já z toho mám radost.“ Vedoucí servisu odnaproti pan Hálek měl také radost a jeho zákazníci měli také radost. Sklad civilní obrany tak byl základem jedné velkolepé radosti. „Tam je člověk?“ lekla se máma, „tam někdo hoří?“ „Zatím nevíme, co se děje, ale z režie dostávám zprávu, že mě všichni slyšíte, tak to je dobré,“ řekl komentátor. „Pioline, jdi si hrát ven!“ „Tak ho nech, Simono,“ napil se strýc piva, „nemůžeš kluka věčně chránit před sportem!“ „Pioline?! Ty jsi mě neslyšel?“ Piolin se začal rychle zabývat okusováním nehtů. Jinak byl v klidu. Levačka zrovna poslouchala jako hodinky. Máma začichala. „Něco se pálí.“ „Ježíši, ženská,“ pronesl z kavalce strýc Jéro, „to je jasný, že se něco pálí. Vždyť tam přece hoří závodník!“ Máma si přiclonila rukou oči. „Nezdá se ti, že to kouří?“ „Tak já bydlím s marťankou,“ vybuchl strýc. Máma přešla obývák k televizi. „Hoří, rozumíš? Ta televize hoří!“ Vytrhla šňůru ze zdi. Obrazovka si vzdychla a navěky zhasla. „Můžeš si to odvézt rovnou k Chlupatýmu.“ „Tak to teda ne!“ obhlížel televizor Jéro, „Chlupatý je úchyl. No, trošku to asi blaflo.“ Piolin se zvedl k odchodu. Těsně předtím beztak architekti socialistického televizního vkusu usoudili, že míra lidské důstojnosti byla naplněna, a přímý přenos ustřihli. Od těch dob dávali ze závodů Formule jedna jen záznamy před půlnocí. Pracujícího člověka bylo zapotřebí střežit na každém kroku. „Pioline,“ zastavil jeho kroky strýc, „zajdeš mi pro pivo, jo?“ O chvíli později jsme vyrazili ze vrat, v levačce džbán plný vody. Piolin ji teď velmi používal. Kdykoliv se jen na sebekratší okamžik vymanila z jeho kontroly, praštil ji pravačkou. Nebo ji za trest řxoval k tělu Jérovým páskem. „Co to dítě vyvádí?“ divil se Jéro. „Zas mi zmizel opasek! On se snad svazuje? Jen aby z něj nebyl nakonec macochista!“ „To by tak chybělo, aby lezl pod zem,“ lekla se máma, „asi si tak hraje. Hraješ si, viď, Pioline?“ Pohladila ho po blonďatých vlasech. Pak mě po mých černých kudrlinách. „Jo. Hraju,“ vrčel Piolin. Těžko mohl mámě vysvětlovat, že místo her musí řešit existenciální problémy s ovládáním končetiny. Už dost na tom, že měl na krku mě. Došli jsme k hospodě. Celou cestu jsem si přehrával před očima Pettersonův obličej. Představoval jsem si, že už nemá svoje blonďaté vlasy, a bylo mi smutno. U Rýsů jsem natreřl Masaryka. Táhl bandasku s pivem pro svého otce. „Plný?“ kývla na mě výčepní. „Plný. Jo,“ řekl Piolin. „A dvě červený limonády, paní Růžičková,“ pravil Masaryk. „Už se to nese, kluci.“ Paní Růžičkové se říkalo Jóžina. Vládla U Rýsů pevnou rukou. Byla schopná vstoupit do jakékoliv třenice a všechny aktéry zfackovat, nebo je vyházet. Požívala ohromného respektu. Její lokál byl její hrad. Původně dělala v Tabarinu, ale do Záběhlic ji přeložili za to, že zmlátila dva opilé policajty. Do Tabarinu ji přeložili Němci, když se U Bílého koníčka ve čtyřiačtyřicátém servala s ořcíry gestapa. „Otevřít?“ položila před nás limonády a vzala si deset korun. „Ne, děkuju,“ řekl Masaryk. Piolin shrábl drobné. „Říkej mi Jóžina,“ usmála se na Masaryka, „a ty taky.“ Podala Piolinovi džbán s vysokou pěnou. Piolin si jej přehodil ihned do levé. Vzali jsme si limonády ven a usadili jsme se na klandr nad Botič. Masaryk, který vlastnil švýcarský důstojnický nůž, odstranil víčka. Vrazili jsme si hrdla do úst a napili se. Masaryk plivl červenou substanci do potoka, Piolin jej napodobil. „Nazdárek, pánové,“ zavolal na nás ze silnice Hácha. Taky šel otci pro pivo. Po chvíli položil svůj džbán vedle našich nádob na chodník. Usadil se na zábradlí. „Viděls to? Fotr říkal, že do sebe vlítlo šest formulí.“ „Fotr kecá,“ vyplivl Masaryk zase limonádu do potoka, „těch auťáků bylo pět.“ „Prd. Deset,“ podotkl Piolin. „Tys to viděl dvojmo, ne?“ ušklíbl se Hácha. „Ale já to viděl, pánové, barevně,“ pronesl Masaryk, „fotr přitáh barevnou bednu, to byste čuměli.“ „Barevnou, jo?“ „Barevnýho šilelise, má sto kilo. Táhlo to k nám pět maníků.“ „No to musel být zážitek,“ procedil mezi zuby Hácha, „červená byla řalová, zelená modrá.“ „Jak modrá? První barva v Záběhlicích, se přijď kouknout!“ „Tak schválně, jakou barvu má lotus?“ Masaryk si poklepal na hlavu. „Černou, blbečku, tos musel vidět i u vás.“ „A ferrari?“ „Červený, ne?“ „No jo, to ví každej!“ „Tak jakou má kombinézu Petterson?“ „To nevím,“ rozčiloval se Masaryk, „jak to mám vědět? Já po hadrech nečumim.“ „Tak nevíš nic.“ „Neříkám, že něco vím, tvrdím, že máme barevnou bednu,“ upozornil jej Masaryk. „Leda bys ji s fotrem natřel emailem.“ „Tak si trhni nohou,“ urazil se Masaryk. „Petterson, oranžovou,“ řekl Piolin. Oba se na něj tázavě podívali. Nebyli si jisti, zda je Piolin vůbec duchem přítomen. Teď je uzemnil. „Jo, a jak to víš?“ „Svět motorů, troubo,“ ušklíbl se Piolin. Masaryk vyplivl poslední lok červeného molu do Botiče. „Fuj,“ řekl. „Proč si to teda kupuješ?“ divil se Hácha. „Fotr mě nechce pustit na fotbal, že prej mám potaženej jazyk, a budu zítra simulovat, tak barvím.“ Masaryk otevřel pusu a ukázal nám červenou ústní dutinu. „Dobrý?“ „Už si viděl Lilu?“ zeptal se Hácha. „Co je s ní? Nemám čas čumět po ženskejch,“ odvětil Masaryk. „Nastěhovali se sem. Bydlej z druhý strany Albionu. Její fotr je lampasák. Prej sem jezdí džípem. Říkal to starej Pecka. Ale myslim, že kecá. Ten bude mít tak nejvýš gazíka.“ Hácha se v autech vyznal. Když mu bylo dvaatřicet, zabil se v malosériovém jaguáru z roku 1966. Při zmínce o Lilu mi skočilo naše společné srdce až do krku. Na přání soudružky Matějkové, jež rozbila v životě ještě kupu dalších vztahů, jsme už spolu sice neseděli, ale protože akční rádius mojí hlavy byl 360 stupňů, mohl jsem si Lilu celé vyučování prohlížet. Sdílela teď lavici s Langrem, který jí projevoval lásku pícháním kružítkem. Každé zabodnutí do jejího boku mě nutilo neustále vylepšovat představy jeho smrti. Skončil jsem u fáze „Ivan Langr navíjen na kola hořícího kamionu Benzina, na nějž padá hořící vrtulník převážející panely“. „Já valím, abych se neodbarvil,“ sdělil nám Masaryk. Seskočili jsme z klandru, Hácha udělal klacíkem na všech pivech pěnu a šli jsme domů. Měl jsem z blízkosti své krásné Lilu ohromnou radost a celé odpoledne jsem se snažil Piolina donutit, aby vylezl na zídku, oddělující prostor Albionu od okolních zahrad. Bylo to k ničemu, protože se flákal po zahradě, pozoroval levačku a pak překážel Jérovi, který kácel jednu z Hoblových zdí. V půl desáté máma zahnala Piolina do postele. Strýc Jéro mu přišel vyprávět pohádku vlastní výroby o loupežníku Sakrblajzovi, který měl rád pivo a byl protipólem pozitivního Rumcajze. Sakrblajz neměl ve vousech včely a prožíval přesně ty příběhy, které strýc Jéro den předtím zhlédl v kině. Loupežník Sakrblajz byl můj soukromý řlmový zpravodaj. „No a pak se ke všemu doznal, rozumíš, ten týpek byl zároveň svojí matkou a jejím synem, chápeš, jo? Vraždil vždycky jako matka, ale na Sakrblajze si nepřišel. Dostal ho na přímý důkazy. A do šíletčince s ním. Normální psycho. Jak tomu říkali? Jo, schizofrenie. O tom víš prd, tak hezký sny.“ Strýc zakončil pohádku, pohladil mě a zhasl. Myslím, že se mýlil. O rozdvojenosti jsem věděl víc, než mi bylo milé. „Strejdo?“ zeptal se Piolin, „maj Američani vodíkovou? Bombu?“ „Ne. Kdo ti to napovídal?“ uklidňoval ho Jéro. „Mají přeci lasér. Příští válka bude záležitost na pět minut. Všecky to usmaží na antihmotu. Jo, lasér z NASA. Tak dobrou noc.“ Piolin usnul a já se díval skrz okno. Myslel jsem na Lilu, která snila tam někde kousek za zdí svoje malý sny, na americký lasér, který nás všechny promění v antihmotu, a taky na to, jaké to je, běžet sám po louce. Jaké to je, žít podle sebe. Aspoň hodinu být sám sebou, mluvit, smát se, hýbat se jen podle své vůle. Chtěl jsem to zažít. Dřív než se do toho začnou montovat Rusáci se svojí vodíkovkou a Amíci s lasérem. Naše máma vždycky říkala: „Život je přesně takový, jaký chceš, Pioline. Ale jen když nic nechceš.“ Vím, že máma měla pravdu. Kromě toho, že se Piolin před půlnocí pozvracel po červené limonádě, se už nic výjimečného nestalo.