Brambora byla pomeranč mého dětství - Všetko je v rukách Antonína Panenku
Všetko je v rukách Antonína Panenku
Piolin se flákal po dvoře Albionu s wartburgem volkpolizei na dálkové ovládání. Na hlavu si nasadil jednu protichemickou masku z nedotknutelných zásob, na ramena několik dozimetrů a na mě narazil gumovou rukavici. Kýval chobotem, chrčel a houkal a občas odkopl wartburgu z cesty nějaké velké kameny. „Bude válka,“ oznámil strýci, „tú tú tú.“ „Pioline,“ vyšla z domu máma, „okamžitě tam vrať ty věci. Zajdeš pro remosku k panu Chlupatému, slyšíš?“ „Válka,“ trval na svém zpod masky Piolin, „všichni tuhý!“ „Tak slyšel jsi mě?“ Strýc Jéro vstal a rozčileně strhl Piolinovi ochranné prostředky z hlavy. „Jsi mladý a frivolní,“ řekl mu, „a rád bys tím zamořil i okolní svět. Tvůj život běží jako zteřelý potůček a můj odfukuje jako ucpaný průduch. Rád bys sem vnesl nové impulsy ze své jurodivé neopotřebované dušičky, že?“ „Jo. Impulsy,“ přikývl Piolin, který netušil, o čem strýc hovoří. „Tak se na to vyser,“ poradil mu Jéro laskavě. Sundal ze mě rukavici, vmáčkl si kovbojský klobouk do čela a na záda hodil batoh s prázdnými lahváči. Ostruhy jeho polobotek se zaleskly na slunci. Pak se otočil k odchodu a zmizel v prachu zarubané cesty k hospodě. „Tak to vidíš, Pioline,“ pokrčila rameny máma, „on je to poměrně vlídný člověk, jenom moc chodí do kina.“ „Kino mu sebralo lidskou tvář,“ řekl mi o čtvrt hodiny později ing. Chlupatý, který bydlel v rozpadajícím se domku nad námi. „Promítací lampy mu vypálily z hlavy mozek. To není Jéro ze starých Záběhlic. Chová se k člověku jako k uvaděčce!“ Ing. Chlupatý byl drobný kutil a vynálezce. S pájkou vládl jako král a doteky cínu měnil podstatu věcí a přisuzoval přístrojům jiné role, než jaké jim dal výrobce do vínku. Měl první dálkové ovládání televizoru v celé Praze deset. Skládalo se z deseti krabic vypínačů na motorový proud „tlakem zapni — tahem vypni“, které přišrouboval na dřevotřískovou desku polepenou umakartem a spojil je tlustými dráty s televizním přijímačem. „Hele, sleduj,“ řekl mi a sedl si do křesla. Desku s přepínači si pohodlně umístil na stehna. „Centrální ovladač,“ řekl. „A nyní: zapneme televizor! Nikam nechoď, chlapče, už nikam nemusíš chodit!“ Uchopil veliký spínač a zamáčkl ho dovnitř. Obrazovka se rozžhnula. Dávali zrovna monoskop. „A teď sleduj!“ Jeho prsty dotančily ke druhému spínači. Lup! Televizor se přepnul na druhý kanál. Dávali na něm monoskop druhého programu. „A teď zpátky.“ Lup! První program. Lup! Druhý. Lup! První. „Vidíš? Můžu tady sedět. Sedím si tu a přepínám jak šílenec! Není to skvělý? Zkus si to.“ Piolin musel vynaložit veškerou sílu, aby dostal přepínač z jedné polohy do druhé. Lup! Lup! Obraz přeskakoval z monoskopu na monoskop. Lup! „Vidíš? Vidíš to? To je paráda! Tak to je všechno! Zvuk ještě neumím.“ Piolin mu vrazil ruku před obličej. „Dva programy. Raz, dva, tři, čtyři, pět,“ spočítal krabice na prkně. „Pět krabic.“ Ing. Chlupatý se rozzářil. „To víš že jo, klučino,“ začal vysvětlovat, „to je ten fígl. Kdybych jel náhodou k hraničnímu pásmu, jež je v dosahu zahraničních vysílačů, mohu se svým televizorem pohodlně sledovat až osm programů, aniž bych musel opustit skládací židli s popelníkem mé vlastní konstrukce. Jsem dobře připraven!“ Ing. Chlupatý měl i první barevnou televizi. „Vidíš,“ řekl, „je to stále tatáž tesla. Dobře ji sleduj!“ Pak ze zásuvky pod televizorem vylovil barevné průhledné fólie. Položil je na stolek. Různobarevné pásy byly po dvou a po třech navzájem slepeny průhlednou lepicí páskou. Zatímco jsem se v nich přehraboval, vztyčil ing. Chlupatý rychlým pohybem nad televizorem dvě ocelové šibenice a zpod křesla vytáhl kovový rám. „Je to praktická skrýš,“ podotkl, „neruší interiér.“ Rámeček oběsil na šibenicích a uchytil ho dole pod obrazovkou. „A nyní jsem již připraven sledovat televizní příběh v barevném provedení.“ Upnul do rámečku fólii slepenou z modrého a zeleného pruhu. „Typická přírodní scéna. Děj se odehrává na louce. Dole tráva, nahoře nebe. Nyní interiér.“ Vyměnil fólie. Před obrazovkou se nyní nacházely tři barevné pásy: dole hnědý, nad ním okrový a docela nahoře průhledná netónovaná fólie. „Podlaha, stěny, strop,“ vysvětlil ing. Chlupatý a pokračoval v prezentaci nedozírných možností svého vynálezu. Obrazovka s monoskopem teď blikala žlutomodře. „Dobrodružný příběh z pouštních oblastí. Před žlutou fólii umístíme nyní růžovou, a dostaneme tak skvělou savanu.“ Co říkal, také činil. Představoval jsem si místo monoskopu Vinnetoua, jak se řítí ve stopách rangerů, a moc se mi to líbilo. Ing. Chlupatý listoval fóliemi a ukazoval je Piolinovi. „Plná zelená. Partyzánský nebo přírodopisný řlm. Žáby, mloci, fotbalisté Bohemky. Tmavomodrá. Letecké souboje. Podmořské záběry. Rudá. Sjezdy KSČ. Pohřeb Brežněva. A to všechno prosím za pouhých sto padesát korun československých.“ Piolin zatleskal. „Šetři potleskem,“ posunul si ing. Chlupatý brýle, „protože to není vše!“ Odstranil rámeček a ukryl jej zpět pod křeslo. Kovové šibenice otočil v kloubech, povysunul je nad zadní kryt televize a zajistil kličkou. „Teleskopické. Televize,“ podotkl, „lingvistický žert.“ Odešel do koupelny, odkud po chvilce přinesl mokré ponožky. „Všiml jsem si, kolik průměrný televizní přijímač vyrobí nezužitkovaného tepla. Proto…“ Během řeči napnul mezi šibenice šňůru a rozvěsil na ni ponožky. „…epesní sušič malých textilií. Žádné pánské ponožky již nebudou hyzdit domácnosti povalujíce se neopodstatněně pod křesly! Dost již věčným vádám a partnerským roztržkám! Ponožky už budou provždy stabilizovány na svém praktickém místě! Šťastnější rodina — to je šťastnější stát!“ Zatímco jsme s Piolinem sledovali kapky dopadající do elektrických obvodů televizoru, ing. Chlupatý zářil. „Brzy již nadejde doba, kdy se televizory stanou nezbytnou součástí všech domácností. Na mých víceúčelových přístrojích budou hospodyňky sušit prádlo, muži si na nich ohřejí kávu a děti v nich naleznou pravé kamarády. A nezůstane jen u toho. Přes víceúčelové televizory bude možné jednou telefonovat a vidět laskavou tvář volajícího, umožní řídit chod kanceláří, budeme přes ně i nakupovat! Ano, dokonce i lásku budeme v budoucnu vykonávat přes obrazovku! Až spojíme všechny televizory na celé planetě kabely z potahované mědi, začne se konečně odehrávat život mezi nimi a my se na to budeme moci jen dívat. Tím šedomodrým světlem se jednou konečně rozzáří opravdu nový a spravedlivější svět. Jsem rád, že jsem mohl být u toho.“ Ing. Chlupatý patřil k průkopníkům i v oblasti funerálních motivů. Když se v polovině devadesátých let počaly díky internetu naplňovat jeho vize, oběsil se na koaxiálním kabelu své multifunkční televize, která v sobě kumulovala nejlepší vlastnosti mixéru, pračky a domácího kina. Svět o ni nestál, tak jako nestál o touhu nešťastného vizionáře mít v elektronické síti umístěný alespoň pamětní banner. „Tak takové to tedy bude,“ usmál se na Piolina v šestasedmdesátém, kdy ještě nic netušil o utrpení velkých průkopníků, „a pro co jsi to vlastně přišel?“ „Remoska. Oprava,“ připomněl mu Piolin. „Aha, jistě. Přízemní potřeby,“ vylovil ze spletí kabelů, součástek a rozebraných přístrojů naši rodinnou remosku. „Vyměněná šňůra, deset korun,“ řekl. „Maminka je pošle,“ převzal Piolin elektrickou mísu. „Remoska! To jsou kšefty,“ vrčel velký vynálezce, když nás vyprovázel po dlaždicích ke vrátkům. „A Jérovi vyřiď, ať se dá dohromady. Co má furt co lízt do kina, když přichází věk televize? Už takhle zblbnul. Stal se z něho blázen! John Wayne, Gregory Peck, Humphrey Bogart! Člověk aby se ho bál oslovit. Odpovídá jako řlmová postava, ne jako chlap, co to má v hlavě v pořádku!“ „To říkal Chlupatej?“ kontroval o něco později strýc Jéro. „Tak to vypadá na začátek jednoho pěkného nepřátelství.“ Piolinovi se nechtělo domů, a tak se flákal s remoskou po Psí louce za Hamrákem. Zkoušel ji za sebou tahat jako vlečňák, pak s ní odpaloval nezralé švestky. Brzy ho to znudilo, pojal proto kulaté víko jako volant a hrál si na tirák. Sledoval jsem to skepticky ze své pozice na levé straně krku. Mojí malou hlavou se honily obludné televize na lesklých ocelových nohách, požírající zmatené obyvatele nového věku. Místo obrazovky měly velké bílé reklamní zuby a dávaly lidem co proto. Pak Piolin dostal do zad ránu klackem. Zařadil neutrál a otočil se. Za námi stál nepřátelsky se tvářící prcek. „Pojďte se podívat, co jsem tady našel!“ volal dozadu. Z ohybu cesty se vylouply další mátožné postavy, vesměs v teplácích a rozedraných tričkách. Nelíbily se mi a Piolinovi asi taky ne. „Podívejte se na toho hlavatýho sentinela! Vrčí tady jako traktor!“ Partička si mě obhlédla a spustila řehot. „To jsem ještě neviděl, takže příroda se konečně zbláznila,“ povídal jeden. „Ba ne, to bude mít přilepený, viděl jsem to v televarieté.“ „Prdlajs, o něm psali v novinách!“ „Tak to by potřeboval na budku! O mně v novinách ještě nepsali, a to vypadám tisíckrát líp!“ „Držte huby, skunkové,“ okřikl je Prcek, „podíváme se mu na zoubek!“ Namířil na mě svůj klacek a pokusil se do mě dloubnout. Ale Piolin byl ve střehu. Roztočil kolem sebe šňůru s víkem remosky. „Ještě slovo, prasklá škeble!“ varoval Prcka. „Slovo,“ řekl Prcek zpupně a tak tak uskočil rotující remosce. „Slovo, slovo,“ začali povykovat ostatní a těšili se na pěknou zábavu. Pak zmlkli. Z křoví za námi vyšel vysoký pihovatý kluk s prakem. „Hej,“ řekl Piolinovi, „co se s nima bavíš? Nevíš, že to jsou paka spořilovácký?“ „Kdo je u tebe pako?“ udělal dva kroky dopředu Prcek. „Ty zmutovanej mutante! Všichni z paneláků jsou degeneráti!“ Prckova parta výhružně zvedla klacky. Ale pihatý kluk se nedal zastrašit: „Kde jste byli, když Záběhlice byly svobodnou republikou? Bydleli jste za Hamrákem v křoví jako opice!“ „Sám seš opice! Kam jezdí tramvaj? Na Spořilov, protože u vás nemáte elektriku! Svítíte si hořícíma smradlavejma ponožkama!“ Spořilováci se zasmáli. „Zato vám vedou dráty až do mozku!“ ozvalo se nad námi ze stromu. Nahoře seděl maník v zelené klokance a mířil na Prcka prakem. Prcek se rozhlédl kolem. „Jo vás je tu víc? Tak vylezte, ukažte ty svý křovácký ksichty!“ Z houštiny za námi vystoupil další kluk se skobičákem. „Paka ze Spořilova žádný mozky nemaj! Žerou beton a prděj panely,“ řekl. „Tak tři, jo?“ posmíval se Prcek, „to vás víc není? To Záběhličáci vychcípali? Nebo máte stažený zadky a mácháte si je v Botiči?“ Nikdo nový se na scéně neobjevoval a přespolní získávali na jistotě. „Záběhlice, Záběhlice, dostanete přes palice,“ pořvávali. „Vás se tak bojíme, pablbové!“ ťukal si na hlavu kluk na stromě. „To je typický. Klacky! Primitivové jako jejich otcové!“ Napnul gumu praku a sjel na zem. „Sám seš to!“ „Co?“ „Priti… pritimi… pritimiv!“ oznamoval mu Prcek. „Máte dvě minuty na to, abych na našich výsostných územích neviděl ani jeden spořilováckej ksicht!“ „Masaryku,“ ozval se kluk, který se předtím skrýval v křoví, „co kdybychom jim odpustili? Zdá se mi, že jsme jenom tři.“ Pihovatý kluk se na nás podíval. Piolin ani na chvíli nezaváhal a postavil se vedle něj. Schoval palec do dlaně a ukázal natažené zbylé prsty. Prcek dostal záchvat smíchu. „Jo tak čtyři! Ti zoufalci si přizvali na pomoc cirkus Humberto! Mluvícího medvěda nemáte?“ „Svobodný lide záběhlický,“ zvolal pihovatý kluk a odpálil svou dávku z praku, „jménem našich otců, na ně!“ Vrhli jsme se do lítého boje a ani na vteřinku nepochybovali, že vedeme spravedlivou řež po způsobu hrdinů. A tak se stalo, že svobodný lid záběhlický dostal pořádně nařezáno. Seděli jsme v bunkru za kostelíkem a lízali si rány. „Jau,“ fňukal kluk, jenž předtím navrhoval ústup, „vůbec necítím hřbet.“ „Taková trapná věc, jako jsou klacky!“ zlobil se kluk, co předtím seděl na stromě. Měl roztrhanou klokanku a marně přikládal jednotlivé kusy k sobě. „Do háje, do háje,“ bručel, „fotr mě zabije. Byla až z Holandska.“ Vysoký kluk se jménem Masaryk dopadl nejhůř. Spořilováci mu uřezali kšandy, za krk nasypali písek, sebrali mu prak. Snažil se zbavit písku a mlčel. Piolina jenom pomazali bahnem a mě poškrtili šňůrou od remosky. „Já myslím, že jsme prohráli se ctí,“ pravil po chvíli Masaryk. „Prohrát za ideu, to je taky svým způsobem výhra, pánové.“ „Teda radši bych vyhrál i krysím způsobem,“ mručel kluk s roztrhanou klokankou. Piolin se opíral o strom a přikládal na mé šrámy kapesník, který předtím namočil v Botiči. Páchl rybinou a působil mi ještě horší potíže než samotné modřiny. Rozhlížel jsem se kolem, jak mi jen poloha na Piolinově krku umožňovala. Naši noví přátelé se jmenovali Aleš Masaryk, Tomáš Peckatý a Emil Hácha a byli docela velkorysí. Posbírali části remosky rozkopané po celém bitevním poli a Hácha Piolinovi věnoval cucací špalek. „No, měl jsem ho radši vrazit Spořilovákům do zadku,“ pronesl při té příležitosti, „ale vezmi si ho teda ty.“ Masaryk a Hácha bydleli ve starých Záběhlicích, kde se říkalo V Chaloupkách. Jenom Peckatý pocházel ze sídliště, ale kluci mu už odpustili. Měli partu, která se nijak nejmenovala a nevedla si žádnou kroniku, jenom byla a hájila si svá výsostná teritoria. Těšilo mě, že jsme s Piolinem taky dostali nařezáno, protože jsme nikdy v žádné partě nebyli a pocit prohry nás jednou provždy sblížil. „Pánové,“ zavelel Masaryk, „hlavy vzhůru. Jsme zbití, ale ne bez nálady! Na kolena nás nedostanou.“ „To teda ne,“ souhlasil Hácha, „protože příště se ti na rvaní za ideál vyseru!“ Masaryk vzal Piolina opatrně kolem ramen a mě přátelsky cvrnknul do nosu. Vyrazili jsme. „A teď tu naši!“ A všichni tři spustili z plna hrdla, protože civilizace byla daleko, až někde za hřištěm. „Lidé, třeste se, železný muž běhá po lese, nohy má nakřivo, mezi nima srp a kladivo!“ Piolin táhl svou remosku a zítřky voněly dobrodružstvím a vysokou neposečenou travou Psí louky. Moje šrámy byly náhle bezpodstatné… Ostatně byl jsem již toho roku fyzickému násilí uvyklý. První pořádná bolest, kterou jsem zažil, pramenila z rozmačkávání hlavy a předcházela dvěma větám „Všetko je v rukách Antonína Panenku“ a „Zme majstri Európy!“ Způsobil ji strýc Jéro, jenž do Albionu na jaře zabloudil během nočního tápání cestou od Rýsů a už u nás zůstal. Svou nervozitou a potřebou cokoli ve vypjatých okamžicích mačkat mi při slavném bělehradském řnále mezi Československem a Německou spolkovou republikou navždy uzavřel cestu k touze být v něčem první. Bolest spojená s pocitem vítězství byla jednou pro vždy dokonalým lékem na jakékoli ambice vynikat. Piolin byl už od dětství velmi důstojnou bytostí, která se důsledně vyhýbala sportu, napsala později Rigid Pincová. Zálibě některých lidí v potu, jehož přítomnosti dosahovali soustředěným nesmyslným pohybem, se však nevysmíval. Ignoroval ji. Později se dokonce prostřednictvím svého tiskového mluvčího ke sportu i přímo vyjádřil: Nejsem nepřítel fotbalu. Myslím, že je dobré, když si občas fanoušci rozbijí hlavy. Domnívám se, že tím předcházíme válce. Děkuji Angličanům, že ho vymysleli. Angličané byli bezvýznamný národ na severu Evropy. Evropa ležívala za Atlantikem doleva. Ale to už je taky hodně dávno.