Brambora byla pomeranč mého dětství - Velký Albion
Velký Albion
Z doby, kdy jsme se s mámou přistěhovali k záběhlickému Botiči, si toho už moc nepamatuju, ale vím bezpečně, že to byla Piolinova zlatá léta. Patřily mu obě ruce, mohl chodit, kam chtěl, zevlovat na dvoře Albionu nebo si hrát s loupající se omítkou před vraty, a já jsem ho ničím nemohl omezovat. To se změnilo až mnohem později. Zatím bylo mým posláním všechno sledovat. Záběhlický hotel Albion, který se stal záchytným bodem mámina zběsilého trysku životem, mohl být svého času dobrým místem pro život. Dokud z něj plánovači lepších zítřků neudělali sklad civilní obrany. Než jej až po střechu naplnili protichemickými maskami a balíky s protijaderným materiálem, soupravami pro osobní očistu, protiradiačními pláštěnkami, jídlem, které vydrželo dvacet čtyři let a ještě pak by se jeho konzument oblizoval až za ušima, záchrannými čluny, dozimetry, lopatkami, knihami předních sovětských vojenských spisovatelů, hlásičem vlhkosti, který nikdy nikdo nezapojil, a bednami s motorky do ostřikovačů (podstatu tohoto tahu jsem nikdy nepochopil), byl patrně velmi kouzelný. Dokud neporazili vzrostlé lípy okolo přírodního parketu a nestrhli altánek, který překážel pragovkám v příjezdu k rampě, a než zbudovali onu rampu, oplýval mizející noblesou lepších časů. A ještě předtím než zazdili všechna původní okna (sluneční paprsky gumě na brašnách masek velmi škodily) a než prorazili nová (správci skladu civilní obrany nemohli chodit budovou poslepu) a než rozkradli veškeré vnitřní vybavení (co ve skladišti s nerezovou kuchyní, tisícovkou porcelánových servisů a vnitřním dřevěným obložením), nebyl široko daleko krásnější hotel. Netvrdím, že si to máma uvědomovala, když se do něj na ja-ře 1973 nabourávala, ale po třech letech manévrů mezi nemocnicemi, ústavy pro matku a dítě, přesunů mezi slibovanými byty a podnájmy (jeden měsíc jsme dokonce bydleli i v kanceláři nesmělého náměstka na národním výboru) se pro ni stal jedinou jistotou, jíž se držela doslova zuby nehty (když ji odtud několikrát vynášeli). A protože se život s mámou nikdy nemazlil a ona se nemazlila se životem a rvala se o každou molekulu svobody, vzali úředníci v úvahu, že jsme ostře sledovaným dítětem, a „v nejvyšším zájmu“ jí Albion přiklepli. Jako „nejvyšší zájem“ označovali své podezření, že mámin vliv sahá pěkně vysoko. A tak si na podzim 1974 (zrovna když se stal Niki Lauda mistrem světa) pro nás máma přišla do ústavu, kde už jsme všem lezli pěkně na nervy, a odvedla do nového domova. Spolu s Albionem jsme vyfasovali i svého prvního tatínka, který se jmenoval Synkula nebo tak nějak, a který zde dohlížel na ochranné prostředky. Mámě se ho povedlo vyštípat až o půl roku později. „Žena má jít cestou svého muže, kterou mu předtím ukáže,“ říkala mi, když už byla sama správkyní protinukleárního vybavení. „Musí mu ukázat těch cest tolik, aby se pokaždé našla alespoň jedna, po které on nakonec odejde.“ Když Piolin poprvé s dětským papírovým kufříkem, na jehož víku měl namalované dva medvědy, vstoupil do dvora Albionu, procházel, tak jako já, dobou zkoumání principu škvír a ničemu se nedivil. Období no–ne, fáze ztrácení těla, vnitřních prstů a epocha spodní bliktry přišly až mnohem později. „Domov,“ řekl, když zběžně obhlédl dvůr zaplněný harampádím, „proč ne.“ K Albionu příslušeli dva údržbáři, zedník Hobl a jeho vedoucí Wimmer. Byli to dva andělé pohybující se ve vlastním časoprostoru. Hobl měl sto padesát kilo a zedničině se mohl věnovat pouze vsedě. Piolin trávil hromadu času jeho pozorováním, podával mu cihly a piva, míchal maltu a otíral mu pot. Hobl byl schopen jediné samostatné činnosti, a tou bylo močení. Náš pracovní den vypadal takto: Piolin natočil každé ráno vodu do necek a zedník do nich pečlivě narovnal piva. Chvíli je sledoval, zkoušel, zda jsou již správně chlazená, a zase je ukládal zpět. V nečekaný okamžik luskl prsty, což znamenalo, že se dožaduje otvíráku. Vypil pivo, potom druhé, pak třetí a šel močit za rampu. Při cestě zpátky pustil míchačku a udělal maltu. Pak musel Piolin vyměnit vodu v neckách. Mezitím se připotácel do práce Wimmer, a protože mu bylo špatně, jen na nás kývl a odešel do hospody. Hobl si zatím štosoval hraničku asi padesáti cihel, které chtěl za den spotřebovat, pak je dlouze hypnotizoval a snížil dávku na třicet. Mezitím dozrála piva, Hobl znovu luskl prsty, Piolin odstranil víčka ze dvou lahví, zedník je vypil a šel močit. Při cestě zpět snížil počet cihel na patnáct. V půl jedné se připotácel Wimmer, oznámil, že kdyby ho někdo hledal, je v hospodě, a odešel. Hobl na nás šibalsky mrkl, Piolin nabral fankou maltu, pořádně ji rozprostřel na horní okraj zídky, pak vzal jemně první z patnácti cihel, umístil ji pečlivě na maltu a teprve poté na ni mohl Hobl poklepat kladívkem. Ve dvě máma podávala oběd, ve tři měl Piolin za úkol Hobla, který zatím spal na své stoličce, probudit, abychom mohli pokračovat. Mezitím nakoukl do vrat Wimmer a ujistil nás, že stále ještě sedí v hospodě. Když měl Piolin náladu, vydrželi jsme zdít až do půl páté, kdy se objevil Wimmer, sdělil nám, že před chvílí mu bylo dobře, ale teď už je mu zase špatně. Pak si vyžádal plány, podle nichž jsme pracovali, rozzuřil se, že Hobl je úplný idiot, a přikázal zeď zbourat. Zalovil v kufru, dal zedníkovi jiné plány, staré pečlivě uschoval a příští den ráno se začínalo nanovo. Tato rytmická činnost dueta Hobl & Wimmer mně a Piolinovi dokonale rozmetala teorii škvír. „Nemůžeš všemu rozumět,“ řekla Piolinovi máma, „děti nemohou všemu rozumět. Od toho jsou děti, víš?“ „A dokonce,“ podotkl strýc Jéro, „jsou na této planetě k vidění děje, kterým nerozumím ani já s občanským průkazem. A to už je pěkná kurvárna!“ Biologický robot Wimmer se dožil úctyhodného věku šedesáti pěti let, než jeho tělo rozmontovala na součástky škodovka, v níž seděl. Biologický robot Hobl zesnul přímo mezi cihlami na melouchu po tříhodinovém konfliktu s majitelem nemovitosti. Během své spolupráce věnovali Wimmer a Hobl světu pozoruhodnou řádku zdí, z nichž se však žádná nezachovala. A svět se točil dál, bylo mu to fuk.