Brambora byla pomeranč mého dětství - Chlupy strýce Jéra
(autor / kniha) Knihu Brambora byla pomeranč mého dětství vydalo Krásné nakladatelství v rozšířeném vydání – s novými kapitolami a velkým slovníkem komunistických reálií a vymknutostí. Co nevidět bude možné si toto vtipné vyprávění stáhnout v elektronické verzi, sledujte tyto webové stránky.
Poděkování Rigid Pincové, která laskavě a zdarma zapůjčila ze svého rukopisu Hovory s P. S. autentické Piolinovy poznámky vysvětlující reálie sedmdesátých let.
Chlupy strýce Jéra
Já netvrdím, že mi musíte věřit, ale tohle všechno vám chci říct. Když jsme přišli poprvé do školy, ředitelka si nás vzala stranou a řekla Piolinovi: „Nemysli si, že jsi něco víc, když se ti to stalo. Tady budeš poslouchat. My tady nepotřebujeme problémy. Když budeš poslouchat, nebudou problémy. Neslintej.“ A tím bylo uvozeno celé to srocení událostí okolo mé a Piolinovy osoby, která nikdy nestála o víc, než aby jí daly veškeré mechanismy světa pokoj, nebo se alespoň rozestoupily natolik, že v nich nalezne škvíru pro sebe. Svět je totiž podle mého založený na nabídce utajených dutin, ve kterých by se dalo žít, a na zmateném pohybu lidí, kteří je nemohou najít. Ne že by člověk neměl dobré buzoly, to si nemyslím, má i přesné vrtné soupravy a řlozoři, dokonce má i správný směr a mapy a někteří jedinci už byli na dohmat, ale asi největší zádrhel je v tom, že ty díry někdo zapomněl udělat. Nejsem si jistý, jestli je to špatným zadáním od Stvořitele nebo od někoho v tom smyslu, ale od počátku bylo jasné, že moje generace tomu rozhodně na kloub nepřijde a spíš bude svoje nejlepší roky trávit v laboratoři, kterou si vytvořili pro svoje podivné zkoumání principů světa lidé, již se hromadně označovali jako komunisté. Taky bylo jasné, že bude na straně testovaných myší, a ne u kapitánského můstku, ale nejspíš nebylo taky o co stát, protože v jiných laboratořích zase vyváděli kapitalisté, monarchové a diktátoři a nad tím vším zkoušel svoje triky Stvořitel, ale to všechno mi docházelo mnohem později a naštěstí natolik dávkovaně, abych se z toho rovnou nezcvokl. Celé to období, psala později Rigid Pincová ve slavném Piolinově životopise Muž, který dokázal, že to dokáže, bylo pokusem o nalezení formy sebevyjádření a jednou velkou rezignací nad možným zařazením se do běžných vazeb vyplývající z jeho duševní a fyzické jinakosti. Pamatuju se, že moje období škvír bylo taky spojené s údobím odtučňování, protože moje máma se zase snažila přiblížit postavám děvčat z katalogů s jabloneckou bižuterií. „Žena musí být silná,“ řekla Piolinovi, „tak silná, aby mohla před muži projevit svou slabost.“ Brala to celé z gruntu a vařila nám se strýcem Jérem, který zrovna setrvával v pozici mého otce, brambory ve slupce, brambory bez slupky, brambory bez slupky šťouchané jako hlavní chod, kterému předcházela bramboračka, a bramborový košíček jako zákusek. Taky jsme tuším neměli peníze. Odtučňovací období skončilo nečekaně a zrádně, když upekla brambory v županu. „Počkej, počkej,“ řekl strýc Jéro nad talířem, „jak to myslíš, Simono?“ „Je tam škrob, spousta škrobu,“ usmála se máma nepřesvědčivě, „víš, že Piolin dorůstá, potřebuje škrob.“ „Simono!“ Strýc vzal brambory v županu a vy-nesl je na dvůr. Šli jsme za ním a sledovali, jak přinesl kanystr s benzinem. Polil je a zapálil. „Takhle by se škrobem zatočil Marlon Brando,“ řekl. Biografy a řlmoví herci byli jeho jedinou láskou, zájmem a posláním. Trávil s nimi celý svůj život. Nosil vytahané tričko Ponrepo a někdy v podvečer proti slunci se mi zdálo, že se mu hlava protahuje do tvaru promítačky a plíce mu klapou a vrčí. V jeho očích se leskly všechny slavné celuloidové postavy světa, měl rád přesný střih, zápletku a používal i umění gradace s velkolepým řnále. „Po mý smrti,“ řekl mi „bych si přál, aby běžely titulky, a hlavně abych konečně viděl, kdo to celý režíroval!“ Taky dokázal ve správný okamžik odejít. Když za ním tehdy zaklapla branka, oznámila máma: „Pioline, strýc Jéro už není tvůj tatínek.“ Vždycky, když pocítila, že se ve svých citech k nějakému muži zmýlila, zšedly jí oči a vše vyřešila v následující vteřině. Nestalo se, aby se v citech nemýlila. Na Simonu Stříbrnou, psala později Rigid Pincová, lze pohlížet mnoha způsoby. Vždy ale byla pilířem, který se snažil zastřešit Piolina harmonickou rodinou bez ohledu na jednotlivá přání nebo možnosti mužů. Nelze se na ni dívat prizmatem kvantity Piolinových otců, ale právě tou kvalitou, která byla pro Simonu určující. Nebylo její chybou, že muži mají podivné stavy, které nedokáží zvládnout, a jen málokdy jsou schopni chápat, že žena potřebuje především zázemí. Simona pochopila, že jen periodicita může přinést do rodiny čerstvý vítr zdravého vývoje. „Tak dobře. Vypadá to, že budeš rozumný, tak neslintej!“ vzdychla ředitelka a dala Piolinovi kapesník, aby se otřel. Pak nás táhla dlouhou chodbou, ve které byly pod prázdnými věšáky narovnány boty, a čím nižší měly hodnotu číslice na dveřích učeben, tím byly menší i boty. Díval jsem se na reprodukce obrazů po stěnách, překypovaly soustavami jeřábů, ocelových konstrukcí, haldami vytěžené hlušiny s barevnými traktory, a z každého se přátelsky usmíval dělník s modrýma očima, zaprášený, ale šťastný, že může jako umělecký objekt působit na chodbě s červenozelenou dlažbou. Piolin mačkal v kapse olověnou řgurku esesáčka, kterou jsme předtím našli v krabici od Kürfürstova inkoustového extraktu na půdě hotelu Albion. Byl nervózní, cítil jsem, jak se potí. Protože nikdo nevěděl, že existuju a že vnímám, mohl jsem nepozorovaně vyčkávat, zda se dostaví pocit „tak je to tady“. Ale nezdálo se, že má naspěch. Pocit „tak je to tady“ pro mě představoval měrnou jednotku reality. Měl se objevit v okamžiku nalezení mé škvíry, nebo pokaždé, když se naplnil jeden z bodů itineráře Piolinovy cesty životem, jak mu ji nastínil strýc Jéro. „No,“ řekl, když něčemu zase nerozuměl, „to máš jednoduchý. Nejdřív ses narodil. To máš za sebou. To je jasný, ne?“ Piolin přikývl. Zdálo se, že o tom nemá smysl spekulovat. Nabízela se sice otázka proč, ale jeho tehdy obdobné věci moc nezajímaly. „Čáp. Vrána,“ promluvil. „Porodní nůžky. Dál.“ „No,“ napil se strýc Jéro piva, položil lahev a složil noviny. „Pak přijde škola. To je taky jasný, ne?“ „Křída. Tabule,“ odtušil Piolin. „Dál.“ „Potom půjdeš na další školu.“ „Křída, tabule, chlupy,“ podotkl Piolin. „Chlupy?“ zarazil se Jéro. „Jak to myslíš, chlupy?“ Piolin se významně dotkl svou rukou ochlupené strýcovy hrudi. Jéro byl jak medvěd a Piolina to dráždilo. Po obědě se vždy připlížil k strýcově lenošce a vydržel si celé hodiny hrát s jeho hrudí. Navíjel chlupy na své tenké prsty, bloudil jimi, nebo do nich jen zapichoval propisky. Když bylo potřeba zapnout televizi, stačilo zatahat, a strýc se s křikem probudil. Chlupy byly první dálkové ovládání. „Chlupy,“ trval na svém Piolin, „dál!“ „Aha, narostou ti taky chlupy,“ vzdychl Jéro, kterého Piolinova šifrovaná mluva občas zaskočila. „Odmaturuješ. Asi.“ Maturita, naskočilo výstražně v mé hlavě, záchytný bod dvě. „Pak půjdeš na vojnu. Tam tě naučí poslouchat.“ Bod číslo tři. Bod, který se mi zamlouval nejmíň. Co to všichni mají s tím posloucháním? Poslouchání se tenkrát šířilo Evropou jako smrtelná epidemie: poslouchej ve škole; poslouchej starší; poslouchej komunisty; poslouchej, jak nepřítel poslouchá; poslouchej rychle, přesně, bezpečně. Ani církev nedala pokoj: poslouchej hlas svého srdce. Poslouchání se stalo lékem na všechny řeči o svobodě. Posloucháte S mikrofonem za hokejem. „Granáty. Ustřelený uši. Dál,“ odtušil Piolin. Strýce podobné rozmluvy vždy brzy unavily. „Pak už to bude rychlý. Stíháš to, jo? Oženíš se, budeš mít děti.“ „Vezmu si mámu,“ vybalancoval Piolin nepříjemné téma. „Dobře. Vezmi si, koho chceš, kromě mě. Pak půjdeš do důchodu.“ „Hůl. Pomalost. Smrad,“ sdělil mu Piolin. „Dál.“ „Dál?“ ušklíbl se Jéro. „Pak už konečně umřeš.“ „Ty už jsi v důchodu,“ odtušil Piolin. „No to ne, to sem nepleť. Já jsem v invalidním důchodu. V invalidním. Nacpi si to do svých hlav,“ nadskočil Jéro. „Jsem v nejlepším věku. Jako Gregory Peck.“ „Gregory. Peck. Mrtvola. Smrdí,“ vysoukal ze sebe Piolin a odešli jsme řešit něco na zahradu. Za čtvrté smrt. Už od bodu jedna se mi to celé nelíbilo. Jak jsem mohl věřit něčemu, co ani nepřinášelo pocit „tak už je to tady“? „Tak už je to tady,“ řekla ředitelka tlusťochovi, který balancoval na konci chodby na štaflích „To je on, podívejte se na něj, no jen si ho prohlédněte.“ A tlusťoch pokýval hlavou, jako že vidí, co všechno ona musí vidět, i když by to nejradši neviděla. Šli jsme dál po červenozelených dlaždicích do druhého pavilonu, který páchl dezinfekcí, hlavně u vchodu, kde byly záchody, protože záchody byly vždycky tím prvním, co návštěvníka v moderní škole vítalo, a ona zase řekla: „Opět někdo nezavřel dveře!“ a zavřela je sama. Nakonec jsme zastavili před vchodem do třídy, kterou nám osud vybral. Piolin si musel sundat boty, vzít si cvičky. Boty mlčky přiřadil k ostatním párům pod lavičku. Najednou přestaly být našimi botami a staly se jednolitou řadou obuvi. „Dobře,“ pokývala hlavou ředitelka. „Teď mi zopakuj, co jsem ti řekla.“ A Piolin se nadechl a odpověděl za mě, protože to dělal celý život: „Dobře,“ pravil, „teď mi zopakuj, co jsem ti řekla.“ Takže dostal pohlavek a ředitelka zvýšila hlas, protože když chtěl někdo vypadat, že ovládá situaci, zvyšoval hlas: „Zopakuj mi laskavě, co jsem ti řekla předtím.“ „Opět někdo nezavřel dveře.“ Piolin obdržel druhý pohlavek a mě jen lehce pleskla prsty, aby mi dala najevo, že se mnou také počítá. Pak si vzdychla a už nic nechtěla slyšet. Tím měl každý, co potřeboval, a mohli jsme vzít za bakelitovou kliku a klopýtnout do třídy. Ale žádný pocit „tak je to tady“ se fakt nedostavil. „Nemysli si, že jsi někdo míň, když se ti to stalo, tady budeš jako doma. Vítej ve škole a neslintej,“ pravila Piolinovi hned u tabule učitelka v modrém pracovním plášti. „Já jsem soudružka Matějková a ty jsi Piolin, že?“ „Piolin. Soudružka. Hm.“ „No,“ uhladila učitelka rukou třídnici, pečlivě přerovnala věci na stole a pak celou třídnici posunula stranou, takže věci zase rozházela, „tak to je, děti, váš nový spolužák. Jdi se podívat, jaká by se ti líbila lavice, a ty se, Langře, netlem jako debil!“ Vyrazili jsme pochůzkou po třídě a zvýšená hladina šumu mi sdělila, že jsme měřeni a prověřováni a každý by nás hned rád viděl ze všech stran, jen by byl neskonale nešťastný, kdybychom si k němu sedli. Byl tam kluk, který se dloubal v nose, a pak další, který hned posunoval penál a slabikář, aby bylo jasné, že se už žádný spolužák nevejde, potom dva kluci, které jsem znal z Chaloupek, ale ti seděli spolu. Piolin se rozpačitě posunoval mezi stoly, nejistý jako zvíře v safari nebo tak něco. U zadní stěny vykonal otočku a pokrčil rameny. „No tak si už sedni, chlapče,“ mávla na nás učitelka. Oboustranné rozpaky lze vždy vyřešit jen přímočaře a na to byl Piolin mistr světa. Hned příštím krokem se zapletl do popruhů odložené školní brašny a s rachotem jsme zmizeli pod lavicemi. A jak jsme tak leželi na linoleu, ozval se ten nejkrásnější hlas, který jsem kdy slyšel: „Ach jo. No tak tady teda zůstaň.“ Když nás učitelka ze strachu, že bychom se mohli rozbít nebo poškodit, a další dva spolužáci, kteří si jen na nás chtěli sáhnout, vyprostili zpod lavic, spatřil jsem andělský obličej patřící jemné bytosti. Voněla po zavařovaných švestkách a ještě Piolinovi řekla: „Ty jsi mi rozbil švestkový kompot!“ Třídní služba musela donést kýbl a vytírat tu hmotu bezpečnostním hadrem, který dodávali do tříd, protože nepřijímal vodu a nedalo se s ním házet, čímž jsme si vykoledovali první nepřátele. Seděli jsme celí zapatlaní na židličce, probíralo se zrovna gé, gaga, Gagarin, galoše, gól. Piolin v lavici trčel nehybně jako socha, zíral nehnutě před sebe, ale já jsem byl po zbytek prvního dne vykloubený vlevo a prohlížel si pihovatý nosík svého andílka se zrzavými vlasy. Uprostřed všech těch gé se najednou k Piolinovi naklonila, podala mu ruku a řekla: „Já jsem Lilu. To smrdíme, co?“ Byla to jen další nespravedlnost, neboť Piolin o Lilu zjevně nestál, její dlaň ani pořádně nestiskl a pak se ještě otíral do kapesníku. Ale já, který se do Lilu hned zamiloval, jsem neměl ani ústa ani ruku, abych jí sdělil „Haló, jsem tu taky! Taky žiju!“, a tak jsem se jen díval a díval. Zazvonilo. To už jsem věděl, že náš školní život bude rozdělen mezi zvonky. Piolin si schoval tabulku s písmeny gé a šourali jsme se pomalu ze třídy. „Ivanlangr,“ ozvalo se za námi. A pak zase: „Ivanlangr. Seš hluchej?“ Pak jsme dostali ránu do zad. Piolin se otočil. „Říkám Ivanlangr, ne?“ rozčiloval se kluk, jemuž předtím učitelka říkala, aby se netlemil. Nelíbil se mi. „Hm,“ sdělil mu Piolin. Zírali jsme na sebe. „Seš Hm? Ty si říkáš Hm?“ začal se kluk pitvořit. „Hm — to je jméno? Tvoje manželka se jmenuje Hm-ová? Jak se ti vede, Hm-e?“ Piolin se zase vydal ke dveřím, ale kluk nás plácnul rukou. „Co seš za rasu, pane Hm? Přes co tě dělali vaši, že ses jim tak poved? Přes lístek na tramvaj, ne? Dělali při tom dělání hm, hm?“ Piolin otevřel dveře a vzdychl si. „A umíte vy Hm-ové mluvit?“ Piolin ale někdy zastával teorii o zbytečných slovech, pěkně se rozpřáhl a vzal kluka brašnou přes lebku. Z přezky vypadla odrazka BESIP. „A mám tě!“ ozvalo se za námi a ředitelka, číhající na chodbě, mě popadla za hlavu. „Mlátit spolužáky. Já to tušila. Jdeme za tatínkem, problémový chlapče!“ Piolin se nechal potupně vléct. O ředitelce se říkalo, že byla velitelkou vyhlazovacího tábora, ale křivdili jí. Byla tam jen písařkou. Silvia Uchárová se narodila jako jedenácté dítě do staré slovenské rodiny. Její otec byl bača, a tak mládí trávila mezi ovcemi. Věděla o nich všechno. Co jedí, co pijí, jak se milují i jak umírají. Její nejoblíbenější hračkou byly v té době luční kobylky. Vyprávěla jim o ovcích. Brzy ale cílevědomá dívka přerostla rozměr Slovenska a vypravila se dobýt svět. Udivovala všechny ovčí oddaností myšlence, že bude pracovat s lidmi. Zasvětila jí celý život. Postupně se stala členkou spolku Moderní žena, předsedající první dámské stolní společnosti Obroda slovem, vychovatelkou na dívčí internátní škole Madlenka, pod jménem Öhr absolvovala nešťastný pobyt ve zmíněném táboře (nejbližším kamarádkám pak říkala: „No co. Čekala jsem nějaké táborníky, ale pořád nepřicházeli!“), záhy poznala svůj omyl a stala se členkou nejrevolučnější strany. Dotáhla to až do parlamentu. V roce 1989 naštěstí včas rozpoznala svůj omyl, stala se členkou nerevoluční vládní strany a dotáhla to až do parlamentu. Zemřela tragicky sedmnáctého listopadu 2005, když při jakýchsi oslavách vdechla chlebíček s ovčím sýrem. Nikdo netušil, že její touha pracovat s lidmi byla jen zmatená reakce organismu na soužití s ovcemi. Strýc Jéro na mě a Piolina čekal před pavilonem, dopíjel zvětralé pivo a sledoval cvrkot. Ředitelka nás za moji hlavu vyvlekla na pergolu a pod nápisem Buduj vlast, posílíš mír nás pustila. „Vy jste od něj?“ zaútočila na Jéra. „Slyšíte?! Tak slyšíte mě? Jste od toho malého gaunera? To vy jste od něj?“ „Víš, co jsem jí měl říct?“ svěřoval se mi pak strýc venku na ulici. „Měl jsem říct: ‚Tak hele, soudružko, že jsme vám svěřili dítě, neznamená, že ho budete tahat za hlavu. Mlčte!‘ A taky jsem jí měl říct: ‚Tohle dítě držel v ruce prezident Husák a předtím prezident Svoboda a Andrej Gromyko si od něj nechal poslintat uniformu, takže taky můžete skončit jako strážný balón nad Sibiří.‘ Jo, to jsem jí měl říct. Být nesmlouvavej jako Calvera v Sedmi statečných, víš? No, někdy se to nepovede.“ Každý v té době věděl, co kdy kde měl říct, ale radši to nedělal. Přesto mi přišlo, že strýcovo lakonické „Drž piču“ bylo trefnější. Šli jsme kolem zahrad k domovu a přemýšleli. Na to, že jsem získal hned několik nepřátel na život a na smrt, to nebyl zas tak špatný den.