Pulchra (9. část)
IX. Na Zem
Zase stáli seřazeni jako fotbalové mužstvo. My jsme postupovali od jednoho k druhému a objímali jsme se na rozloučenou. Gerta na to pochmurně zírala bočním okénkem Templetona. Očima jsem hledala Hoffsteina, ale v řadě nebyl. Ach Bože! Pernillku se mi včera po mnohahodinové námaze podařilo ukonejšit, ale když jsem ji teď zvedla a políbila na obě tváře, ucítila jsem slanou chuť slz, které holčičce doslova tekly proudem. Jenomže tady jsem ji už konejšit nemohla. A Hoffstein nikde. Objala jsem Geraldinku, políbily jsme se. „Nashledanou,“ řekla a taky se jí leskly oči. Všichni, jeden po druhém, se loučili slovy „Na shledanou!“ Ženské z Templetona rozloučení taky dojalo, Priscilla i Deirdre utíraly slzičky. V duchu jsem se ušklíbla. Aby ne! Je jim tak zatěžko opustit tenhle ráj krasavců, kteří na jejich koketérii nezabírají. Dobře jsem si pamatovala, že v astronautickém kursu Deirdre nenechala na pokoji jediného chlapa, a u obou ostatních se to dalo předpokládat taky, i když třeba v menší míře. Kam se ale poděl Hoffstein? Mě loučení k slzám nedojímalo. Snad to byla úchylka, protože frigidní jsem nebyla. Pitomá aféra s Patrickem to prokázala. Od smrti tety Bernardy jsem brečela vlastně jen dvakrát. Když umřel pejsek Lucy a když mě na věky opustil strejček Anastáz.
•
Byl to strašlivý týden. Strejček ležel v nemocnici, přestalo mu tlouct srdce. Sice ho vzkřísili, ale zjistilo se, že potřebuje nějaký složitý bypass. Pět dní ho připravovali na operaci. Celý ten čas jsem seděla u něj, v noci jsem klimbala v křesle u jeho postele, spánek se to nazvat nedalo. Byla jsem zoufalá. A do mého zoufalství strejček zašeptal. Nemohl už mluvit nahlas, musela jsem se k němu naklonit, až jsem se mu vlasy dotýkala tváře. „Magdalénko,“ zachraptěl. „Zavolej monsignoru McCormanovi do New Yorku. Chtěl bych se vyzpovídat.“ V duchu jsem si řekla, že strejček se přece nemá z čeho zpovídat. Neplatí o něm ani úsloví o světci, co sedmkrát denně hřeší. Ale poslechla jsem ho. Monsignore McCorman byl biskup u sv. Patricka v New Yorku. Nebyl to původní sv. Patrick, jenom novostavba z třetího tisíciletí. Monsignore McCorman byl už kmet, starší než strejček Anastáz, a měl u sebe věkovitého kaplana. Biskup slíbil, že pošle kaplana, pak přijel sám. Strejček se vyzpovídal. Když ho odváželi na sál, zdálo se mi, že září. Úsměvem? Ne. Jako by měl kolem sebe svatozář. Jako Panna Maria na oškubaných svatých obrázcích, které strejček uchovával v brevíři. Dávno už se nevyráběly. Operace trvala sedm hodin. V čekárně před operačním sálem mi hlavou táhly vzpomínky. Jak mi strejček vyprávěl o třináctém apoštolovi. Jak mi prozradil, že mě koupil za peníze, které turisti platili jako vstupné na mši a ze kterých strejček žil a potom živil i mě, neboť jiný příjem neměl, na burze všechno prohrál. Jak mi smutně sdělil, že ženské přišly na svět jen proto, že se Bůh spletl, když ho hned nenapadlo, že Adamovi samotnému bude v Ráji teskno. Jak Evě a Adamovi kladl za vinu, že krutost na světě existuje nejen mezi lidmi, ale i mezi zvířátky, a proto hodná Lucy schlamstne čmeláka, když ho na zahrádce za farou najde. Vzpomínala jsem, vzpomínala, vzpomínala, slzy v očích, a najednou se otevřely dveře a přiváželi strejčka Anastáze bledého jako smrt. Ten večer umřel a já brečela den, dva, tři k nezastavení. Nakonec mě přemohl hlad a starosti o strejčkův pohřeb. Monsignora McCormana jsem se podruhé volat neodvážila. Byl už křehoučký, další let z New Yorku k nám do Chicaga by nemusel přežít. Obřad vykonal zaměstnanec pohřebního ústavu, který nad hrobem oddrmolil řeč neustálým opakováním zdokonalenou k nesrozumitelnosti. Pršelo, na pohřeb nikdo nepřišel, strejčkovi tři farníci ho na věčnost předešli a pro turisty byl pohřeb podívaná jedině v New Orleansu. Začala jsem turistům dělat průvodkyni po naší katedrále, ale jen do té doby, než jsem strejčkovi našetřila na náhrobní kámen. Pak mě přijali na Miskatonickou universitu a já dala strejčkově staré faře Sbohem. Teď jsem si vzpomněla, kdy jsem naposled viděla strejčkův hrob a pomníček nad ním. Requiescat in pace. Uvědomila jsem si, že stojím před Billem. Objal mě a řekl mi: „Sbohem.“ Teprve ve startovním lůžku v Templetonovi jsem si vzpomněla, že neřekl „Na shledanou!“ jako všichni ostatní. A Hoffstein se vůbec rozloučit nepřišel.
•
Seděli jsme v pozorovatelně a úzkostlivě hleděli na ošklivý asteroid, který před námi směřoval k Zemi. Následovaly ho dva menší, které jsme objevili poté, co za mnou Ben přišel s tou zlou zprávou. Proto se Viktor nepřišel rozloučit. Spletla jsem se jako nějaká domýšlivá Barbie. Ale že o mě měl zájem, to už jsem věděla jistě. I na Pulchře znali přátelství. I přátelství mezi mužem a ženou. Úzkostlivě jsme všichni hleděli na asteroid. Věděla jsem, že na Pulchru nepatříme, a na Zem mě nic netáhlo. Jediné dvě bytosti, které jsem skutečně milovala, už tam nebyly. A co mohlo změnit přátelství s Viktorem? Byla jsem jenom Pozemšťanka. Místo na tři ohyzdné asteroidy jsem hleděla na podivně jasnou hvězdu, nevysvětlitelně zářící v pravém horním rohu obrazovky. Kolem ní svítila aureola nějaké mlhoviny. Hvězda tam být neměla, kapitán, Jeffrey, Priscilla, Gerta, Deirdre ani Ben, Henry, Frank a Martin si to neuměli vysvětlit. Hvězda tam být neměla, jenže tam byla. A nemizela, jak jsme se řítili k rodné planetě. Kapitán nám sdělil, že pro zpáteční let na Pulchru nemáme dost energie, a rozdal nám ampule cyankáli. Všichni zbledli, Gerta vykřikla a omdlela. Henry jí položil stetoskop na hruď a po chvilce oznámil: „Konec.“ Pohřbili jsme ji v kosmickém prostoru a pokračovali k Zemi, nic jiného se nedalo dělat. V noci nikdo nespal, naplno zněly pozemské radiostanice. Na Zemi už zjistili, co je čeká, na všech vlnových délkách byl zmatek. Chystali se asteroid rozbít raketami s atomovou náloží. V Templetonu všichni hystericky doufali, že se jim to povede. Byla to jediná naděje. Věděla jsem, že marná.
•
Apokalypsa se podobala utopickým kýčům na filmovém plátně, které najednou nabyly prorockého rozměru. Kolem nás začaly létat chytré rakety, které měly zasáhnout odporný asteroid, ale všechny ho minuly. Hlasy v rádiu se změnily v zoufalý křik, potom na Zem narazil první, největší asteroid a hlasy rázem zmlkly. Země v dálce před námi se rozlomila, vysoko do prostoru vyrazily žhavé plameny uvolněné lávy a dva zbývající asteroidy, jeden po druhém, rozbíjely obě trosky naší planety.
•
Do té podívané zařval Ben jako zvíře, prudce škubnul obrazovkou vlevo, objevil se čtvrtý asteroid, na který jsme předtím nepřišli. Byl ze všech nejmenší. Hlavou mi bleskla vzpomínka na nečekaného katechumena z antikvariátu, který dočetl až k šesté kapitole Zjevení sv. Jana. Všechno, všechno bylo jasné. Zavřela jsem oči a v pološeru za víčky se mi objevil strejček Anastáz, vedle něho poskakoval pejsek. Pak se udělala tma. Pejsek odněkud vesele štěkal.
Toronto, ON — Venice, FL 2001–02