Pulchra (8. část)
VIII. Na konci cesty
Konečně se nad obzor vyhoupla tabulová hora, cíl našeho návratu. Jeep
zastavil u letiště, políbila jsem Andreu na tvář a výtah mě vynesl
vzhůru pravidelným žebrováním ve stěnách šachty. U budovy observatoře
jsem potkala Franka, někam utíkal. „Nač ten spěch?“ zeptala jsem se.
Zastavil se. „Průser, holka!“ Ukázal na hřbitov opodál, kde leželi
pracovníci observatoře, jejich psi a kočky a jiná zvířata, která měli
Pulchřané pro radost. Než jsme se s Andreou vypravily na cestu, byla jsem se
tam podívat. Hřbitov zabíral celou polovinu hory a na každém hrobě byla
destička, pokaždé jinak tvarovaná, se jménem manželského páru nebo
zvířete. Kolem bzučeli čmeláci a pili nektar z vonících květin.
„Někdo umřel?“ Frank zavrtěl hlavou. „Ne. Gertě se už zajídala ta
zdejší ovocná dieta, tak zakroutila krkem nějaký důvěřivý holubici, že
si v noci v lese udělá vohýnek a nacpe se masem. Samo sebou, dva zdejší
vegetariáni zmerčili vohýnek, přišlo jim to divný, šli tam a přistihli
Gertu, zrovna dyž vokusovala stehýnko. Hroznej průser, holka! Hoď sebou, dem
na schůzi!“ Cestou jsem si vzpomněla na červíka v jablku, které Gerta
nakousla, i na číšníka, který jablko s červíkem odnesl ve stříbrné
misce. Všechno už bylo jasné. Až na to kolo. Ve společenské místnosti už
všichni zaraženě seděli u několika stolečků se šachovnicemi. Na Zemi
šachy dávno nikdo nehrál. Na Pulchře asi ano, protože žádné další
stoly a židle tu nebyly. Patrick stál u průčelní stěny a o něčem
vykládal. Když jsme s Frankem vstoupili, na chvíli se odmlčel. Sedla jsem
si vedle Deirdre a upřela pozornost na našeho kapitána. Byl rudý jako rak a
právě se zakoktal. Už ale končil.
„Takže bohužel odlet jsem musel přeložit o měsíc dřív. Vím, že jste
nestačili dokončit práci,“ polkl a ještě víc zrudl, „aspoň většina,
ale nedá se nic dělat. Duncan na tom trvá a nehnu s nim.“ Zarachotily
židle, vypadli jsme ze společenské místnosti, která, pokud šlo o nás, se
hodila právě jen na schůze. A tohle byla naše první bez Pulchřanů.
A poslední.
•
Letělo se pozítří. V noci před odletem mi někdo zaťukal na dveře ložnice. Když jsem otevřela, stála tam Geraldina, omlouvala se a požádala mě, jestli může vstoupit. Prý jenom na chvilku. Trochu jsem se lekla. „Co se zase stalo?“ Napadlo mě, že to možná nevydržel taky Jeffrey. Nemyslím tu bezmasou stravu. Myslím jinou chtivost. Geraldinka pravila: „Pernillka se do tebe asi zamilovala. Aspoň mám ten dojem. Sotva se dozvěděla, že letíte domů dřív, než jsme si mysleli, rozbrečela se jako tenkrát při loučení, víš? Nezapomněla na tebe. Opravdu jsem ji takovou jakživa neviděla. Nebaví ji ani starat se o bratříčka!“ „Už se na — už se vylíhl?“ „Je mu pět neděl. Chtěla jsem tě požádat, jestli bys k nám zítra nepřišla. Snad se ti zase povede ji ukonejšit.“ Zítra, v poslední den našeho pobytu na planetě, si ostatní ženské chtěly jít do krámu ve vesnici pro nějakou módu z Pulchry. Hned první den nám dali něco jako poukázky, nikdo zatím na nic takového neměl čas, odložilo se to na poslední týden před odletem zpátky na Zem. Mně se nezdálo, že by zdejší ženské chodily v něčem jiném než my doma, tak jsem lehce oželela výpravu za ohozením, které jim na Zemi stejně nikdo nebude závidět. „Samozřejmě,“ ujistila jsem Geraldinku. Vypadala zamyšleně. „Nikdy se mi to s ní nestalo,“ řekla. „Když nás třeba přijel navštívit bratranec Tom nebo Jim Carson, to je Billův nejlepší přítel, a zas odjeli, nikdy takhle nebrečela. Než jste se s Andreou vrátily, seděla celý den u kolíbky a zpívala Billymu.“ Odmlčela se. „To je bratříček,“ dodala, pohlédla mi do očí a řekla, jako by tomu nemohla uvěřit: „Teď od rána brečí. A to tě neviděla celých šest neděl.“ Odmlčela se. Potom na mě znovu pohlédla, v očích otazník: „Říká, že jsi jiná než všechny ostatní.“ „Já přijdu,“ stiskla jsem jí ruku. Geraldinka vstala. Na něco jsem si vzpomněla. Na jiný otazník, který mě už dlouho pálil v myšlenkách. Chtěla jsem se na to zeptat Andrey, pak jsem si pomyslela, že pozounistka to sotva bude vědět, a nechala jsem to, až se vrátíme na observatoř. Tu žhavou otázku jsem chtěla položit Billovi, teď však už na to nebyl čas. Jedinou příležitost mi poskytla Geraldinka. Řekla jsem: „Můžu se na něco zeptat?“ Zarazila se, ale kývla. Najednou jsem zaváhala. Otázku by jistě zodpověděl Bill. Jenže proč ne. Už jsem to stejně nakousla a Geraldina není pozounistka. Je to hlavní matematička observatoře. A tohle je patrně poslední šance. Ještě jsem zaváhala. Proč to vlastně chci vědět? Věděla jsem proč. Zeptala jsem se: „Geraldino, jak to, že počítáte letopočet od stejné události jako my? Na Pulchře se to přece nestalo? „Já nevím,“ řekla Geraldinka. „Nikdy mě nenapadlo o tom přemýšlet.“
•
Byla už půlnoc, zase někdo zaklepal. V první chvíli jsem se chtěla zeptat: „Kdo je to?“, ale včas jsem si uvědomila, že na Pulchře mi žádná půlnoční vražda ani znásilnění nehrozí. Vstala jsem z postele a otevřela jsem dveře beze slova. Stál za nimi Hoffstein. „Pojď dál! Co tě ke mně přivádí tak pozdě?“ Vstoupil, sedl si na židli, já proti němu. Věděla jsem, že má o mě zájem. Proč a jaký, nedovedla jsem si představit. Vypadal ztrhaně, snad — Strašně váhal, ale po chvilce řekl: „Magdalénko, nevracej se na Zem!“ „Proč, Viktore? Já přece musím.“ „Zůstaň na Pulchře. Já…“ Jako by měl strach. Strach? Nemohl přece překonat tabu, které tu na Pulchře měli. Nebo mohl? Měl manželku, která pracovala někde ve vesnici. Pernillka taky brečela, tím ale neporušovala žádný zákaz. Ne, zákaz ne. Spíš žádnou přirozenost. Na Pulchře zákazy neměli. „Proč, Viktore? Víš přece…“ „Ale ty nevíš!“ Vykřikl to zoufale. Takových zoufalých výkřiků byli schopni jenom milenci z pravěkých románů, co jsme je měli za povinou četbu v kursu literární historie na Miskatonické universitě. „Ale vím,“ pravila jsem chlácholivě. Hoffstein vyskočil, vzlykl, znova vykřikl: „Nevíš!“ Pak se obrátil a vypadl z mé ložnice. Ještě na chodbě jsem slyšela vzlyky. Probůh, napadlo mě v duchu. Copak na Pulchře se vůbec dá hřešit? A proč si vybral mě, abych Hoffsteina svedla? Skoro jsem kvůli tomu nespala. Až pozdě k ránu. Na Pulchře už svítalo. Krásný den jako každý jiný.