Pulchra (7. část)
VII. Sem tam po Pulchře
Andrea byla samozřejmě krasavice s důlky ve tvářích a bylo jí už
skoro pětadvacet. Měla veselou povahu jako všechny Pulchřanky, jinak se
však nepodobala žádné ženské, se kterou jsem zatím na Pulchře přišla
do styku. Povoláním byla pozounistka a vezla si s sebou nástroj
v červenobílém pouzdře. Kdykoli jsme vyjely na nějaký kopec nebo vylezly
na nějakou horu, rozbalila nástroj a krásně troubila, aby nevyšla ze cviku.
Hlas pozounu zněl údolím daleko pod námi. Vyrazily jsme dva dny po výpravě
na Menší Měsíc. Během šesti týdnů jsme projely velký kus Pulchry,
ovšem pouze mezi oběma oceány. Andrea většinou mlčela, jen když jsme se
blížily k nějaké vesnici, pověděla mi, jak se jmenuje a co tam lidé
vyrábějí. Nikde v těch vesnicích neměli divadla ani biografy. Jenom
sportovní stadiony a koncertní síně pod širým nebem. Schválně jsem se
zeptala: „Chodíš často do kina?“ „Kam?“ „Co děláváš večer?“
„Jdu na koncert, cvičím a tak.“ „A přes den? „Různě. Každý den
mám zkoušku, potom hrajeme volejbal, házenou, fotbal, chodíme na
výlety…“ Už jsem se neptala. Dál jsme jely mlčky, Andrea mi ukazovala
výrazné hory, na nichž se nikdy nic nestalo, a jezera, v nichž se nikdy
nikdo neutopil a kde jsme si na břehu obvykle postavily stan. První den
u jezera jménem Labutí — bylo opravdu plné na dálku krásných ptáků,
kteří se živili plody vodních rostlin podobnými švestkám. Marně jsem si
lámala hlavu, o čem si s Andreou vyprávět. Nakonec jsem jí oznámila, že
si půjdu zaplavat. Andrea pravila, že se ráda přidá. Kus dál od nás se
koupali nějací nudisté, samí chlapi. Svlíkla jsem se za jeepem, natáhla
plavky a pak jsem zjistila, že Andrea už na mě čeká — nahá. „Ty se
koupeš oblečená?“ zeptala se udiveně. „To jsou plavky.“ Hleděla na
moje bikiny nechápavě. „Koupací úbor,“ řekla jsem. „Proč?“
užasla. „Ve vodě tě šaty nezahřejí. A až vylezeš, budou tě
studit.“ Kývla jsem hlavou směrem k naháčům na břehu ani ne deset
metrů od nás a zeptala jsem se: „Ty se před nimi nestydíš?“
„Proč?“ užasla znovu Andrea. Ovšem. Bill poučil Pulchřanky —
schválně nesprávně — jenom o pozemských zvycích v sauně. A jsme na
Pulchře. Nikdy tu nebyla žádná Eva ani žádné jablko, které by pro Evu a
pro všechny po ní mělo zlé následky. Rezignovaně jsem se tedy zbavila
bikin a nejistě jsem pokukovala po naháčích. Nikdo se za námi ani
neohlídl.
•
Pulchra byla krásná. Šněrovaly jsme ji křížem krážem přes několik vysokých pohoří, vyjely si lanovkou na Zelenou horu, která podle mých chatrných zeměpisných znalostí odpovídala pozemskému Mont Blancu, ale mohl to taky být některý nižší vrcholek Himalájí. Jenomže jsme jezdily pouze po severní půlce Nového kontinentu, a ten odpovídal Severní Americe, takže žádná taková hora to být nemohla. V hloubce pod Zelenou horou se prostírala zelená a žlutá krajina posetá lesy, jezery a vesnicemi až k jiným horám na obzoru. Den byl krásný, slunečný jako všechny dny na téhle v pravém slova smyslu požehnané planetě. Na nebi několik bílých obláčků, asi aby nebylo monotónní. V tuhle dobu tu nepršelo. S Andreou jsem měla jen ten jediný problém. Když zrovna neukazovala na hory pozoruhodné tvarem nebo výškou a nesdělovala mi, že ve vesnici, jíž právě projíždíme, se vyrábějí plastické kolíbky, mlčela jak zařezaná a já zoufale hledala nějaký námět ke konverzaci. O muzice jsem nevěděla nic — Andrea mi dokonce musela ukázat, nač vlastně pozounistka hraje — a žádnou společnou minulost jsme přirozeně neměly. Na vrcholku Zelené hory, když dozněl Andrein pozoun a jeho božský hlas se ještě chvíli ozvěnou vracel z překrásného kraje pod námi, napadlo mě se zeptat: „Budeš se už brzo vdávat, že?“ „Ano. Za tři měsíce.“ „A kdo je tvůj vyvolený?“ „Naši mi ještě žádného nevyvolili. Na to je dost času.“ Tím konverzace skončila. Po čase jsem se tedy začala nudit a přes všechnu tu krásu kolem mě stále víc a víc skličovala tíseň a smutek. Pak jsem si pomyslela: A co! Proč by Stvořitel ve své nekonečné štědrosti nemohl stvořit víc takových planet jako Pulchra? Někde v černé tmě vesmíru plné planoucích hvězd, kde taky nikdy žádná mlsná Eva nekradla žádné ovoce ze žádného stromu. Tou myšlenkou jsem se chvíli utěšovala. Nebyli stavitelé kamenné observatoře na Menším Měsíci z takové planety? Proč nedoletěli až na Pulchru? Ovšem, Menší Měsíc byl původně satelitem Velkého Měsíce. Až do roku, kdy Bůh stvořil Pulchru.
•
Když jsem vyslechla asi třicátou Andreinu přednášku o tom, co se vyrábí ve vesnici, kterou právě projíždíme, napadla mě další otázka: „Ve které vesnici má sídlo vaše vláda?“ Jak se po všech zkušenostech z Pulchry dalo očekávat, Andrea se zeptala udiveně: „Vláda?“ „Skupina lidí, kteří na Pulchře vládnou.“ „Na Pulchře nikdo nevládne,“ pravila Andrea. „V Gasville, kam tak za hodinku dojedeme, je ředitelství všech plynáren. A v další vesnici je ředitelství textilního průmyslu.“ „Nikde není žádné ústřední ředitelství Pulchry?“ „Ne.“ Andrea zavrtěla hlavou. „To přece není k ničemu zapotřebí.“
•
Celou cestu zpátky jsem se nemohla zbavit myšlenky, kdo byli návštěvníci Menšího Měsíce. Míjeli jsme vesnice, pořád stejně krásné, pořád stejné. Někde jsme zašly na koncert, dvakrát nás pozvali na svatbu, stály jsme v obřadní síni, nevěsta vystrojená jako na Zemi, ženich v černém, ale oddával je nevěstin otec v obřadní síni, kde nebylo ani stopy po kříži. Ani po čtyřcípé hvězdě. Jednou jsme dokonce viděly pohřeb. Za pomalu pochodující kapelou vezli v širokém pohřebním voze dvě rakve. Za vozem kráčeli pozůstalí v černém a stejně oblečený houf přátel. Na hřbitově žádný kněz, u hrobu promluvily obě děti, obě velmi krátce. Pak se všichni všem na očích převlékli do každodenních šatů, kapela se zařadila dopředu a netruchlící vesele odpochodovali domů. Připomnělo mi to zvyk, který se uchoval z pradávných dob v New Orleansu a stal se taky turistickou atrakcí. Jenže tam před veselými účastníky pohřbu cestou ze hřbitova dávno nechodila žádná kapela. Jel před nimi prázdný pohřební vůz se dvěma reproduktory a veselý pochod zněl z pravěké nahrávky.
•
Tak jsme ujížděly, mlčely, občas se mi dostalo informací, úplně zbytečných, sem tam jsme se vykoupaly v jezeře, někdy nás někdo pozval, abychom přespaly u něho v domě, čas se vlekl, ale já se na Zem vůbec netěšila. Pomalu uběhlo šest neděl. Na Zemi budu za dva, za tři měsíce. Podle toho, jak budou ostatní hotovi s výzkumem. Nejmíň práce měl asi felčar Henry Mandelcorn. Nebo možná ne. Sice se musel omezit na zlomeniny, ale felčaři na Pulchře zato dovedou spravit i zlomený vaz. Já jsem chabý výsledek svého výzkumu znala nazpaměť.