Pulchra (6. část)
VI. Výprava na Menší Měsíc
U snídaně mi řekl Bill, že se dnes poletíme podívat na menší z obou
satelitů Pulchry. Podivila jsem se, protože nám přece řekli, že raději
než do astronautiky investovali do vývoje teleskopu na principu zkratky, a
zeptala jsem se, jestli poletíme naším Templetonem. Bill pravil, že nás
omylem špatně informoval. Loď, která nás tam dopraví, je pouze pro čtyři
pasažéry a dvoučlennou posádku. Vlastně ji nepovažují za meziplanetární
letadlo, protože její akční rádius stačí právě jen k oběma Měsícům
a zpátky. Protože se tam vejde tak málo lidí, vybral náš kapitán mě a
Gertu, a ostatní se na cestu vypraví ve skupinách po nás.
S námi poletí Bill a samozřejmě náš kapitán. Příjemné mi to nebylo.
Nenáviděla jsem ho, ne proto, že mi dal košem, ale že mě svedl k tomu
těžkému hříchu. A já se neměla komu vyzpovídat. Ani v myšlenkách pro
mne kapitán už nebyl Patrick. Loď měla na přídi nápis VLAŠTOVKA. Byla
maličká, ale stejně rychlá jako Templeton. Na Zemi jsme měli
meziplanetárních lodí víc. Druhá se jmenovala Gordon F. Manning, ta zmizela
v Moorově konstelaci a s ní moje mamka i táta. Třetí, C. Blix van
Haakon, se pár dnů před startem Templetona vrátila s nepořízenou ze
spirální galaxie v souhvězdí Selena. Kdo byl Gordon F. Manning nebo van
Haakon, jsem netušila, nevěděla jsem ani, po kom pojmenova-li souhvězdí.
Když se mě ráno Bill zeptal na J. B. Templetona, nevěděla jsem ani, kdo byl
Templeton. Možná slavný výrobce podprsenek, pomyslela jsem si ze vzteku, že
budeme mít na palubě našeho kapitána. Kdo byl J. B. Templeton, nevěděla
ani Gerta, ani kapitán, a to už jsem se ušklíbla. Přede mnou si vždycky
hrál na encyklopedický slovník. Strejček takovým říkal „Děda
vševěda“, a to jsem taky neměla tušení, kdo byl ten děda. A zeptat se
strejčka mě tenkrát nenapadlo. Nevěděla jsem mnohem víc, než kdo je Děda
Vševěda, J. B. Templeton, Manning nebo van Haakon. Z hlavy mi vypadlo, jen
tak namátkou, jak se počítají odmocniny, všechny chemické vzorečky kromě
H2O a bůhvíco ještě. Na to, že jsem měla doktorát z historie na slavné
Miskatonické universitě, kde se pyšnili nejlepším ženským družstvem
amerického fotbalu, zely mi ve znalostech povážlivé díry. Jenže stejně
děraví byli všichni, co jsem je znala, studenti i profesoři.
•
Hodinu po startu už jsme letěli kolem Většího Měsíce, abychom ho prý viděli zblízka, a já si najednou vzpomněla. J. B. Templeton byl snad někdy v polovině třetího tisíciletí prezident Spojených států, jehož zavraždila milenka se svým novým milencem, když ji Templeton opustil kvůli jiné ženské. Co vykonal jinak, se mi z hlavy vykouřilo. Kdo byl J. B. Templeton, jsem proto Billovi radši nevysvětlila. Na Větším Měsíci nebylo moc k vidění. Krátery po sopkách a jednotvárná šeď země bez rostlin. „Kolik je na Pulchře sopek?“ zeptala se Gerta v křesle vedle mě. Bill se k nám otočil: „Žádná.“ „Čím to? Tady jich musela být spousta.“ „Větší Měsíc byl původně planeta,“ řekl Bill. „A Menší Měsíc?“ „Menší Měsíc byl satelit Většího Měsíce. Když Tvůrce udělal Pulchru, proměnil se Menší Měsíc v satelit naší planety. Proto na něm roste tráva.“ „Tvůrce,“ zeptala jsem se, „to je Bůh?“ Bill na mě pohlédl: „Kdo je bůh?“ „Stvořitel nebe i země.“ Zamyslel se a pravil: „Vy mu na Zemi neříkáte Tvůrce?“ „Jsou to synonyma.“ Co jsou synonyma, se nezeptal. To věděl.
•
Menší Měsíc byl zblízka zelený jak sejra, zapomněla jsem už, jak se jmenoval, ale strejček ho měl hrozně rád. Přistáli jsme na rozjezdové ploše a uvítala nás dvojice, chlap a ženská. V dohledu přistávací plochy byl kopec a na něm stavba, k níž vedlo kamenné schodiště. Věděla jsem už, že obyvatele Menší Měsíc nemá, třebaže je tu atmosféra jako na Pulchře; ti dva jsou manželé a odbývají si tu prý dobrovolnou roční službu. Stavba na kopci byla kamenná, přímo nad ní visela obrovská Pulchra s pásem tmavé zeleně kolem rovníku a sem tam všude po povrchu. Ostatní planety soustavy vidět nebylo, zakrývaly je paprsky Slunce, jež na Menším Měsíci žhnulo ještě víc než na mateřské planetě. Vydali jsme se ke schodišti. Schody byly velice nízké, vystavěné buď pro lidi podstatně menší, než jsme my, nebo pro lenochy. Na Pulchře jsem nikoho tak mrňavého neviděla, ani žádné tělesně postižené, a jestli tam žili nějací lenoši, Pulchřané k nim nebyli tak ohleduplní, aby jim v domech stavěli takováhle pohodlná schodiště. Aspoň ne v budově observatoře. Stavba na kopci byl kamenný kruh, na něm kamenná deska a na ní taky kamenná vidlice na lesklém kamenném sloupu. Průměr desky byl menší než průměr kruhu její základny. Proti sobě z ní vyčnívala dvě kamenná držadla. Bill jedno popadl a desku roztočil. „Spočívá na precizně opracovaných žulových koulích, které se pohybují ve žlabu,“ řekl. „Vylezte si na ni.“ Deska se zastavila. I na obrubník vedly pohodlné schody. Stanuli jsme nahoře kolem vidlice na sloupu. V obou ramenech vidlice zely uvnitř kulaté důlky. Před vidlicí bylo kamenné sedadlo. Bill znovu roztočil kulatou základnu. Chytli jsme se sloupu vidlice, protože odstředivá síla by nás jinak vyhodila z kola. Z Čertova kola. Ten název mě v přednáškách z historie zábavy tak zaujal, že se mi náhle vynořil v mysli. Když se kolo konečně zastavilo, zeptala se Gerta: „Nebyl tu dalekohled?“ Bill pokrčil rameny. „Patrně. Nenechali ho tu. Materiál ke stavbě vylámali tamhle ze skály,“ ukázal k obzoru. Táhlo se tam skalnaté pohoří, holé, bez vegetace. Jenom na úpatí rostla sytě zelená tráva. Připomnělo mi to včerejší otázku, kterou jsem položila Billovi, ale hned jsem věděla, co mi odpoví. „Máte někde na Pulchře paleontologické muzeum? Na Miskatonické universitě byla paleontologie můj druhý obor.“ Řekl: „Na Pulchře neexistoval žádný prasvět. Stvořil ji současně s námi.“ Nezklamal mě. Sevřela mě však tíseň, když jsem se ohlédla po kamenném podstavci dalekohledu, protože mi svitlo, že tohle museli zbudovat návštěvníci z neznámého světa. Čertovo kolo. Gerta se zeptala: „Kdo to tu vystavěl?“ Bill zase jenom pokrčil rameny.
•
Rozhlédla jsem se. Z druhé strany se pod kopcem prostírala rovina k velkému jezeru, jež sahalo až k obzoru. Za mnou Bill pravil: „Chtěli jsme Menší Měsíc kolonizovat. Jenže obilí nevzešlo, ať jsme dělali, co jsme dělali, a dobytek odmítal tuhle trávu žrát. Přitom, jak jsme zjistili v laboratoři, je úplně stejná jako na Pulchře.“ Podívala jsem se vzhůru. Ve sluneční záři svítila jediná hvězda. „Bydleli támhle,“ ukázal Bill na kamenné stavení za letištěm, na opačné straně, než stál domek manželské dvojice, která tu měla službu. „Co byli zač, to je veliký otazník. Chcete se tam jít podívat?“ Tíseň zesílila. Ze Země se před námi na Pulchru nikdo nedostal. Jak jsem měla paměť děravou, tohle jsem věděla jistě. Taky by nám to řekli v astronautickém kursu, kdyby se to stalo někdy dřív, v předešlém tisíciletí nebo tak. Svitla mi malá naděje. Snad byli neznámí astronauti stejní jako lidé na Pulchře a nebylo třeba — Proč však nedoletěli až na Pulchru? Anebo se sem dostali v době, kdy ještě Pulchra neexistovala a Menší Měsíc byl satelitem Většího? Proč by však On stvořil hned dva světy bez hříchu? Postavili tu to kolo.
•
Stavení mělo lomenou střechu a v trojúhelníkovém průčelí vytesanou hvězdu. Měla jen čtyři cípy. Ve vchodu jsme se museli sehnout. Uvnitř stála čtyři kamenná lůžka, v každém prohlubeň pro něco měkkého na spaní. Nebo spali na kameni? Zamrazilo mě. Uprostřed místnosti byl stůl a čtyři kulatá sedátka, všechno ze žuly. Ze dvou stran okna. Ta byla zasklená a barevná, vypadala jako okna ve starých gotických chrámech, které jsem znala z historických knih. Dávno už žádné nestály. Náš kostel pocházel z počátku třetího tisíciletí a ze starých dob měl jenom ta barevná okna, už hodně rozbitá. Na stěně naproti vchodu zase ta čtyřcípá hvězda, jestli to byla hvězda. Okna v domě neznámých návštěvníků byla to jediné, co tu neudělali z kamene. „Lůžka měří rovný metr,“ zasmál se Bill. „Tihle astronauti byli snad liliputáni.“ „Písemnosti tu nezanechali žádné?“ „Žádné.“ Po chvíli jsem řekla: „Nemáte tušení, kdo to byl?“ Bill zavrtěl hlavou. „Všechny planety v dohledu našich teleskopů jsou neobydlené, bez zvířat a bez rostlinstva. Museli přiletět doslova z nedohledné dálky, nebo z nějaké jiné dimenze.“ Rozhlíželi jsme se kolem dokola. Místnost zela prázdnotou, ale byl v ní příjemný chládek. Slunce na Menším Měsíci žhnulo jako v tropech. Gerta zvedla ruku a ohmatávala lomenicový strop. „Jiná místnost tu není,“ pravil Bill. „Vařili si patrně na lodi. A tohle je jediné stavení na Menším Měsíci.“ „Jak daleko dohlédnou vaše teleskopy?“ zeptala jsem se. „Ty dva nejsilnější skoro devět set miliónů světelných let.“ Cestou zpátky na Pulchru jsem měla husí kůži. Tak jsem vzpomínala na strejčka, jak v neděli kázal kostelu plnému turistů, pod kazatelnou já v ministrantském a turisti po mně koukali s otevřenou pusou. Asi přemýšleli, jestli snad nejsem vystrojená podle nějaké módy, kterou ještě neznají.
•
Výletem na menší z obou satelitů prázdniny na Pulchře skončily a začínala práce. Požádala jsem Billa, aby mi doporučil nějaké dějiny Pulchry. „Najdeš je v knihovně pod ikonkou vejce.“ „Na tu jsem už klikla.“ „Jiné dějiny nemáme,“ pravil Bill. „Nikdy tu nebyly — třeba nějaké války?“ Bill se zasmál. „S kým bychom válčili? Na Pulchře nejsou rozličné národy jako na Zemi. Nikdy tu nežily. Tady jsme všude jen my.“ Takže zatímco ostatním začínala práce, já neměla co dělat. Požádala jsem Billa o jeep, abych se aspoň trochu podívala po Pulchře, a on se mnou poslal holku z blízké vesnice. Jmenovala se Andrea Baloonová. „Abys poznala taky někoho, kdo nemá co dělat s astronomií,“ řekl, když jsme se loučili.
•
Rozloučit se s námi přišla Geraldina s Pernillkou. Zdvihla jsem holčičku a políbila jsem ji na tvář, na rozloučenou, a Pernillka se rozbrečela a nebyla k utišení. Nepodařilo se mi ji ukonejšit snad ani po půlhodině. „Takhle nikdy nevyváděla!“ podivila se Geraldina. „Ono ji to přejde. Vrátíme se až za šest neděl, do té doby na mě zapomene.“ „Nezapomenůůů!“ kvílela Pernillka. Jakž takž se uklidnila, teprve když ji brekot vysílil.