Pulchra (5. část)
V. Výprava do Středního pásma
V noci mi vlezl do pokoje Patrick a šeptem se zeptal, jestli spím. Stála jsem u okna v rohu za záclonou, on civěl na postel. Pes už spal, i stádo oveček. Oba Měsíce zářily jako každou noc. „Jdi pryč!“ řekla jsem mu. Čekal, že mu odpovím z postele, a lekl se. Tak jsem vstoupila do měsíčního světla. „Odpusť mi, Magdo. Nemoh sem si…“ Odbyla jsem ho: „Standard.“ Nepřestávala jsem se divit, jak je mi najednou volný. Ale byl. Šumafuk, řekl by strejček. Sedla jsem si na postel a opakovala jsem: „Jdi pryč.“ Stál v měsíčním světle a vypadal jako klon. „Fakt sem si, Magdo, nemoh…“ „Já taky ne. A já věděla, že to je hřích.“ „Tohle, Magdo, je — horší. Já…“ „Nic není horší než hřích. O tom ty víš houby. A jdi pryč!“ pravila jsem už vztekle. Otevřel pusu a zase ji zavřel. Otočil se, zmizel. Jako klon. Lehla jsem si na nerozestlanou postel a zadívala se na ty dva Měsíce. Zářily víc než na Zemi Slunce. Byly dva.
•
Ráno jsme letěli do Středního pásma. Výpravu vedl Hoffstein. Pořád jsem měla dojem, že se o mě zajímá, ale jak a proč, byla záhada. Lidi z Pulchry na to přece nebyli dělaní. Asi ze zvědavosti, pomyslela jsem si, a to mi vyhovovalo. Letěla s námi i Geraldinka s Pernillkou, Bill ne. Seděli jsme ve čtyřmotorovém vrtulníku, kterému cesta do Středního pásma trvala dvanáct hodin. Pulchra měla techniku, o jaké se nám na Zemi nesnilo, jako ty dalekohledy. Ale byly tu taky věci, které už člověk na Zemi neviděl. Vrtulové letadlo. Nebo ta ovocná dieta. Na Zemi něco podobného jedly jenom tlusté ženské kvůli zhubnutí. Ale jejich dieta nebyla zdaleka tak dobrá. Anebo strejček: „Co On svázal na Zemi, člověk nerozlučuj.“ Tady to zřejmě bylo železné pravidlo. Na Zemi? Musela jsem se zasmát. Hoffstein seděl mezi mnou a Benem. Z Benovy přítomnosti jsem dvakrát šťastná nebyla, ale karambol s Marilynkou ho asi poučil. Byl zticha a dával pozor, co vykládá Hoffstein. Střední pásmo, říkal lovec asteroidů, je rezervace, národní park pro tropickou faunu a floru. Pod námi jiskřil a modral se Západní oceán, kopie Atlantiku. Přede mnou seděl náš klon Frank C. Stonewall a taky koukal z okna na třpytivé vlnky klidného oceánu. Oceán byl nedohledný, vlny v hloubce monotónně jiskřily. Usnula jsem a ve snu jsem se jako obvykle vrátila do pokoje strejčka Anastáze s barevnými kostelními okny, strejček v příšerně prosezené lenošce, hlavu ve voňavém dýmu z oslintané lulky. Slyšela jsem, jak se ho ptám, nejistě, protože jsem ho nechtěla ranit, jenže vědět jsem to musela. Učitel biolky si dobře pamatoval, nač jsem se ho jednou ptala. Já jsem si zase pamatovala, jak mi řek, abych se dobře učila, a sama přijdu na to, že je to nesmysl. Uvízla jsem mu v hlavě. Kde mohl, zabrousil na Něho a tvrdil, že neexistuje. Jedině člověk. A kloni, které stvořil člověk, a tím dokázal — Tak jsem to pověděla strejčkovi Anastázovi. „Učinil je z prachu?“ zeptal se strejček. „Ne. Klonoval je z něčí kůže. Proč z prachu?“ „Protože lidskou kůži stvořil taky On. Všechno. Všechno v člověku i v přírodě. A člověka z prachu země a vdechl mu do nosu život.“ Asi to není mýtus, když strejček tomu tak věří. „Všechno stvořil On. Člověk může jenom bádat, jak je co uděláno, ale stvořit sám nemůže nic.“ Pořád jsem mlčela. „Rozumíš tomu?“ Kývla jsem. „Creatio je toliko ex nihilo,“ pravil strejček.
•
Najednou jsem se probudila. Pod letadlem se odvíjel koberec saharského písku, letělo nízko, snadno jsem rozeznala skupinu velbloudů kráčejících pouští, bez jezdců, bez karavany lidí. Hoffstein vedle vykládal Benovi: „Jistě, tygři jsou tam taky. I lvi, leopardi —“ „Všichni v jednom tropickym pralese?“ udivený hlas Bena McMurtyho. „Dyž eště na Zemi byli tygři, vyskytovali se jen v Asii. V Africe nikdy! A tady zas — jenom v Africe?“ „U nás to tak bylo odjakživa, všichni pohromadě ve Středním pásmu,“ pravil Hoffstein. „S výjimkou lvů. Ty pastýři naučili hlídat stáda, takže je můžete vidět i na severu. Přímo pod naší observatoří hlídá jeden takový ovce.“ Na jižním obzoru se objevila zelená čára toho pralesa. Vzpomněla jsem si na psa a jeho ovečky. Rozhlédla jsem se. V zadní polovině kabiny bylo letadlo prázdné, odpočívaly zde jen dvě letušky. Nikde stopy po nějakých zbraních. Taky jsem je tu nečekala. Zelená čára za okénkem se proměnila v okraj pralesa. Z něho vyšel veliký nosorožec s mládětem a mně se zdálo, že zvědavě koukl vzhůru na nás a zavrtěl ocáskem jako v očekávání zábavy.
•
V osmičce jsme měli dějiny pravěké filosofie, které vykládal stejný učitel jako paleontku. Bylo to taky o vyhynulých věcech, jenom nehmotných. Učitel se snažil vysvětlit nám Kanta a věci an sich a nikdo tomu nerozuměl. Kant se domníval, říkal učitel, že člověk nemůže poznávat věci samé o sobě, jenom přes jakési čtyři kategorie. Nikdo nechápal, po třídě ticho. Učitel se namáhal, ale neuměl nám to vyložit, možná tomu nerozuměl sám. Řekla jsem do ticha nahlas: „Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance —“ „Cože?“ zeptal se učitel. Zašeptala jsem: „Tak mě to napadlo. Nevím proč.“ A hned jsem si uvědomila, že lžu. Když jsem přišla domů, rovnou za strejčkem: „Mají kloni duši, strejčku?“ „Jistěže, Magdalénko.“ „Ale ty přece nestvořil On?“ Strejček se díval na televizi, kde hráli nějaký starý film. Poznala jsem to, protože byl černobílý a nebyl ani plastický. Nějaký tlouštík tam mrštně pobíhal po pláži v ženském přestrojení, aspoň to tak vypadalo, a muž s obličejem jako hráč pokeru ho kopal do zadnice. K filmu bylo přikopírováno audio, takže po každém kopnutí se ozval sborový smích z konzervy. Strejček slzel, ne smíchem. Stýskalo se mu asi po dávných časech. Film právě končil a naskočila reklama na orgii v lázních Ráj, homosexuální, bisexuální, lesbickou i heterosexuální, a skupina naháčů předváděla, co se dá od toho podniku očekávat. Strejček vypnul televizi a zeptal se: „Kdo je tedy stvořil?“ „Podle učitele člověk.“ „Jenom je udělal. Přece jsem ti to vykládal, Magdalénko,“ řekl strejček. „A když už se to stalo, On jim dal duši.“ „Proč?“ „Protože člověk je udělal podle Jeho receptu,“ řekl strejček Anastáz.
•
Přistáli jsme. Nosorožec přiběhl k letadlu a díval se na dveře, jako kdyby věděl, že právě tudy vylezeme. Deirdre koukla z okna a pravila ustrašeně: „Ať s nim něco udělaj! Nebo nás trkne nebo něco!“ „Připravte se, že je tu horko,“ ohlásila letuška. Otevřela dveře a do letadla dýchl tropický vzduch. Nikdo se neměl k vystupování. Hoffstein se mě zeptal: „Proč se bojí?“ „Myslí si, že po nás skočí a sežere nás.“ „Proč?“ pravil Hoffstein udiveně. „A řekla jsi »sežere«?“ Pernillka mě vzala za ruku a zaškemrala: „Pojď se mnou, Magdo! Já si chci hrát s tím mrňavým!“ Ohlédla jsem se po její matce. „Můžu?“ Geraldina se usmála a přikývla. Pernillka vyskočila ze sedadla a táhla mě k východu. Nechtělo se mi, ale pomyslila jsem si, že nosorožec je asi ochočený, tak jsem vstala a sestoupila po schůdkách s Pernillkou. Šly jsme jako první. Mládě se k nám rozběhlo, mě zamrazilo v zádech, ale Parnillka mi pustila ruku a rozběhla se. Chvíli kličkovala před miniaturním nosorožcem, až ji drcl a ona se svalila se smíchem do trávy. Deirdre na schůdkách letadla vyjekla. Velká samice sledovala hru dítěte s mláďátkem a zdálo se mi, že se směje. Pernillka vstala, rozběhla se znova. Z pralesa se vynořila tygřice se čtyřmi potomky, ti se hned přidali k honičce. Pernillka chytla jedno mládě za ocas, mládě se obrátilo a Pernillka se znova ocitla na zemi. Nepřestávala se smát. Z lesa vylézali další: vlčice s mláďaty, pardál, ještě jeden tygr, stádečko paviánů a tři gorily, všichni se rozsadili do kruhu a bavili se hrou dítěte s mláďaty. Podívanou doprovázeli řevem, takže Deirdre se na druhém schůdku otočila a zalezla zpátky do letadla. Poznání mnou projelo jako blesk. Roztřásla jsem se po celém těle. Už jsem věděla, co je Pulchra. A taky že sem nepatříme. Smutek mě opustil. Na Zem se mi ale nechtělo. Co tam.