HOME

Pulchra (4. část)

IV. Pes

Z oken ložnice byl výhled na krajinu kolem tabulové hory. Ložnici jsem měla jen pro sebe a ten večer jsem stála u okna dlouho do noci, zírala na dva podivné Měsíce, jeden menší a druhý velký, větší než náš. Už jsem věděla, že ten menší není o mnoho menší než jeho pustý druh, ale je od Pulchry mnohem dál. Plnilo mě divné neštěstí, na Zemi jsem takové nepoznala. Z něho se vylíhl zase ten smutek. Dívala jsem se na menší z obou satelitů, stříbrem odražených paprsků tam prosakovala zeleň. Menší Měsíc nebyla poušť, rostla na něm zelená prérie. Potom jsem se rozhlédla po krajině. Ve dvojím světle zářila dlouhá pole jasnou žlutí jako pláty zlata. Uprostřed obrovské černavé louky ležela bílá skvrna: stádo ovcí, které odpočívalo po denním hraní. Od svého souseda u tabule Hoffsteina už jsem věděla, že ovce nespásají trávu, ale živí se sladkými bobulemi nízkých keříků. Od bílého kruhu se oddělil pes, zasvítil zlatou srstí, mohutně zívl. Obloha byla bez mráčku. Na ní hvězdy, souhvězdí jiná než doma. Patrick. Asi trest. Kdyby žil strejček Anastáz, musela bych se z Patricka vyzpovídat. Zatoužila jsem po tom, jako tenkrát, když jsem jela do New Yorku a zjistila jsem, že biskup i jeho kaplan jsou už mrtví. Ale tady, na planetě s divným jménem, co jsme jí dali my, s krásným jménem, které jí dali domorodci, nikdy duchovní neměli. To už jsem taky věděla.

„Proč zvířata?“ dorážela jsem na strejčka, to mi bylo dvanáct, třináct, za pár let nato umřel. „Takový krutý svět! Strejčku! A v Mojžíšovi stojí: »I stvořil Bůh veliké netvory a rozmanité druhy všelijakých hbitých živočichů«, strejčku! »A viděl, že je to dobré.« Dobré! Co je na tom dobrého! Když si Lucy na čumák sedne čmelák, schlamstne ho. Strejčku!“ říkala jsem úpěnlivě. Strejček Anastáz seděl shrben v křesle, ztrácel se, ztrácel, v poslední době se ztrácel. Bylo mi ho líto, přestala jsem na něho dorážet, jenom mi to nedalo a zeptala jsem se: „Protože to slízly za Evinu mlsavost?“ Neodpověděl. Na Pulchře číšník v bílých rukavicích… Vrtalo mi to hlavou. Co? Nevěděla jsem. Trest? Zaklepání na dveře, tiché, sotva bylo slyšet. Naposled jsem pohlédla na louku, na níž se protahoval zlatý pes s dlouhým ocasem, a šla jsem otevřít. Za dveřmi stála Geraldina. „Je pozdě, že?“ „Ale ne, Geraldinko. Stejně nemůžu spát.“ Vešla, sedla si do křesla, já naproti. Zeptala se: „Proč nemůžeš?“ „Nevím. Nových dojmů je na mě moc.“ To jsem lhala. Věděla jsem, proč nespím, a Geraldina vložila ohleduplný prst do mé rány. „Řekl ti to?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Nejsem slepá.“ „Já ano,“ pravila Geraldina. „Nic takového jsem nezažila. Na Pulchře to nikoho nenapadne.“ „Chtěl tě —“ zaváhala jsem. Proč sem vůbec přišla? „Řekl, že mě miluje!“ pravila Geraldina udiveně. Pohlédla mi do očí a vzala mě za ruku. „U vás je to jinak, to já vím. Sledovali jsme to několik generací. Intenzivně, když jsme zjistili, že letíte na Pulchru. Jenže, Magdalénko, teorie bez prožitku na to člověka nepřipraví. Překvapilo mě to.“ „A ty ho —“ zase jsem zaváhala. To je přece nesmysl. „Tobě se líbí?“ „Jistě,“ řekla Geraldina. „Jenže u nás to neznamená, co tak často u vás.“ Odmlčela se, v hlavě se mi honily myšlenky. Že s tím přišla za mnou? Je to divná planeta. Mlčela jsem taky. Trest? Patrickovi zřejmě dala košem. Geraldina vzdychla. „Budu ti to muset vysvětlit. Uděláme o tom přednášku. Vám všem. Ale já ti to řeknu hned, když se mě to přímo týká.“ Pohlédla mi do očí: „Ty ho miluješ?“ Kývla jsem hlavou, ačkoliv jsem nechtěla. Jenže mi připadalo, že mi vidí do duše. Trest? „Je ženatý,“ pravila Geraldina tiše. „Vím, že na Zemi se to stává, ale pro mě je to taky jenom teorie.“ „To —“ selhal mi hlas. „Na meziplanetárních výpravách to neplatí. Ale —“ „Ale?“ „Já —“ zaváhala jsem. Pak jsem jí to vysypala. „Pro mě je to hřích. Pro mě je to hřích, ať to pro astronauty platí nebo neplatí. A tohle — je asi trest.“ „Trest?“ Pokrčila jsem rameny. „Že tě zradil?“ řekla Geraldina. „Znám to z výzkumu. Musí se to ale poznat na vlastní kůži a toho nejsem schopná. Tak poslouchej, děvče!“ řekla. Mlčela jsem. Geraldina tiše vyprávěla: „My jsme asexuální bytosti. Když je nám pětadvacet, rodiče nám určí partnera. V letech dospívání sledují, jaké máme sklony, a podle toho se rozhodnou. Pak je svatba, někdy partnera vidíme poprvé, někdy ho známe už z let dospívání. Potom odjedeme na čtrnáct dní na svatební cestu.“ Myšlenky se mi honily hlavou. Na Zemi nám taky vybírali — ne, nevybírali. Na Zemi nám schvalovali ženichy. Laboratorně. Podle genů, podle dědičnosti, podle predispozic k nemocem. Většinou to bylo houby platné, geny negeny, milenci si řekli, že Amerika je svobodná země, a žili spolu bez schválení. A tady: podle sklonů! Copak tu neznají genetiku? Takové teleskopy a —Geraldinka se zasmála. „Tobě to bude připadat legrační. Na svatební cestě souložíme do vysílení těla. Od rána do noci. Neděláme nic jiného. Po čtrnácti dnech si ženské udělají test, a když je vajíčko oplodněné, na příští dva roky se souložením skončíme a jedeme domů. Rodiče nám mezitím připraví byt a v něm začneme spolu žít. Ale neznamená to, co u vás.“ Myšlenky, myšlenky. Něco se mi dralo do vědomí. Co? „První dítě je holka nebo kluk,“ pokračovala Geraldinka. „Po dvou letech jedeme na druhou svatební cestu, a je z toho zase holka nebo kluk, jenže opačně.“ Nebylo mi do smíchu, ale zasmát jsem se musela. Znělo to jako fraška. Z jiného světa. „A potom už žádný…“ — nešlo mi to přes rty — „žádný sex nemáte?“ „Není to už zapotřebí. Tím končíme, Magdalénko. Jenom když se stane, že jedno nebo druhé dítě přijde o život, třeba při nějaké nehodě, máme ještě třetí svatební cestu. A je to kluk nebo holka, podle dítěte, které zahynulo.“ „Potom už nikdy —?“ „Není to už zapotřebí,“ řekla Geraldina. „Máme se rádi až do smrti.“ Poprvé jsem na Pulchře slyšela slovo smrt. Vyhrkla jsem: „Vy taky musíte —?“ Geraldinka se usmála. „Jistě. A nevíme dne ani hodiny, jako vy. Ale odejít musíme. K Tvůrci. On to tak zařídil.“ „Bůh?“ Geraldinka pokrčila rameny. „Tvůrce. Co nás stvořil už před víc než sedmi tisíci lety.“ Vstala jsem, šla jsem k oknu. Trest. A odpuštění? Pochopení? Je to divná planeta. Sklíčil mě strašný smutek. Pohlédla jsem z okna na žlutá pole, na tmavozelené louky, na hory na obzoru a na ty dva Měsíce nad nimi. Zlatý pes na louce zívl, znělo to jako zařvání, a lehl si ke svým ovečkám. Obrátila jsem se k ženské, co se do ní Patrick zbláznil. „Řekni mi, Geraldinko, ví se na Pulchře, kdo byl Kristus?“ „Jistě,“ pravila Geraldinka. „Viděli jsme ho — myslím naši astronomové ho viděli, jak hrozně trpěl na kříži. Hrozně!“ Zachvěla se. „Ale na Pulchru nepřišel?“ „Ne. Proč?“ pravila udiveně Geraldinka. „My neměli žádné ovoce zakázané.“ Ještě jednou jsem pohlédla z okna. Zlatý pes pokojně chrupal na tmavozelené trávě. Hlavu jsem náhle měla plnou matematiky.

Ráno, jak mi slíbila Geraldina, vysvětlil Bill lidem z Templetona sexuální zvláštnosti téhle planety. Já jsem na přednášku nešla, stačila mi Geraldinčina noční lekce. Místo abych sledovala, jak její manžel pořídí s lidmi, jimiž bez přestávky cloumá, co Pulchřané zažívají jen dvakrát v životě, odešla jsem do svého pokoje trápit se tam matematikou.

Pořád a pořád jsem odečítala ta dvě data: 3140 — letošní rok na Pulchře, 3135 — letos na Zemi. Hlavou se mi honilo úplně všechno. Mrtvý strejček Anastáz, živý kapitán, který mi proved tu ošklivou věc, nesrovnalost dat, vzpomínky na mcdonaldskou jedenáctiletku, pejsek Lucy, jeho krásné hnědé oči, jak se na mě koukaly věrně a nechápavě, všechno. Chaos. Že hrozně trpěl? Opravdu astronomové z Pulchry viděli Jeho? Zdaleka přece nebyl sám, kdo skončil smrtí na tom příšerném zařízení. Zdaleka ne. Nemohli se splést? Nic jiného se ale ten rok třicátý třetí na Pulchře nestalo.

Na Zemi se v tom půlstoletí, kdy se narodil a potom zemřel na kříži, přihodilo mnoho věcí. Pohroma římské armády v Teutoburském lese. Císař Augustus, tvůrce impéria, zemřel, nastoupil Tiberius. Ovidius napsal Proměny a císař ho vypověděl z Říma. Anglie dostala prvního skutečného krále, když Augustus uznal Cymbelina a dal mu titul Rex Brittonum, a ten pak Ovidiovi poskytl přístřeší. Zavraždili Caligulu. Dějepis pravěku mě vždycky zajímal. Znala jsem ho dobře. Tohle všechno a mnoho jiného. V Číně vládla dynastie Han. Událost na Golgotě potom, historicky brzy potom, změnila svět. Na příští skoro tři tisíce let. Na Miskatonické universitě jsem platila za pošahanou, protože o tyhle věci neměl nikdo zájem, jenom já a ještě jedna holka. Ale milovala jsem slečnu Clemmovou.

Znova jsem v duchu přepočítala jednoduchý příklad. Nevycházelo to. 3140, letošní rok na Pulchře, minus 3135, letošní rok na Zemi. Nevycházelo mi to. Přece — Pes na louce, kde spaly ovečky, ze spánku znova zařval. Jako lev v některých titulcích prastarých filmů, které nám ukazovali v Dějinách kinematografie. Pod ním bylo absurdní motto Ars Gratia Artis a na ty filmy se často nedalo koukat.

Uplynulo několik dní, odvezli nás do vysokých hor, kde byl sníh, začalo se lyžovat. To mně šlo, na mcdonaldské jedenáctiletce to byl jediný sport, který jsem měla ráda. Z Pulchry mě trumfnul jenom Hoffstein, když přede mnou bravurně přeskakoval kopečky, které já jsem objížděla. Krajina pod horami byla pořád zelená, sníh se držel jenom na nejvyšších loukách a stráních v úpatí hor. Na obloze, než slunce zapadlo, dva bledé měsíce, které se brzy rozsvítí jako bílá slunce. Večer ve vyhlídkové kavárně horského hotelu si Hoffstein přisedl ke mně. Rozhodně má o mně zájem, ale asi jiný, než by měl takový Hoffstein u nás na Zemi. Jaký? Pokusila jsem se mu vysvětlit svůj problém. „Spočítalas to správně, Magdaleno. Proč tě to tak trápí?“ „Protože Kristus se narodil v roce nula. A u vás i u nás se letopočet počítá od roku nula. Chápeš?“ „To vím,“ řekl. „Kdo byl Kristus?“ „Podle jeho narození se označuje rok nula.“ „Aha. Ale kdo to byl?“ Co jsem mu měla říct? Podobal se mnoha specialistům na Zemi, kterým čím dál víc okrajují obor, až zbude hrozně málo, skoro nic. Ale na to nic jsou zato na slovo vzatí odborníci. „Nevadí, kdo to byl,“ řekla jsem vyčerpaně. „My i vy počítáme od jeho narození letopočet. A přesto se letošní letopočet u vás a na Zemi liší o pět let.“ „Hm,“ pravil Hoffstein. „O tom jsem nikdy nepřemýšlel.“ Vztekle jsem vstala. „Tak si tím lam hlavu přes noc, a až ráno vyjedem na lyže, tak mi řekneš, cos vymyslel!“ „Co že mám v noci dělat?“ pravil zcela nechápavě. No jo. Úsloví. Přece jen o nás nevědí všecko. „Přemejšlej!“ odsekla jsem a šla jsem spát.

Buď jsme udělali chybu my, nebo oni. Někdy v těch mnoha staletích po Jeho narození. Byl snad oběh Pulchry okolo jejího slunce rychlejší? Neuvědomili si to? Nesmysl. Astronomové jsou lepší než my. Poprvé jsem na Pulchře vzala Nocturnal, aby mi chaos v hlavě nezabránil usnout.

Jenomže druhý den z lyžování sešlo. Ohlásili, že se pojede domů, ale teprve po další povinné přednášce ředitele observatoře. Téma neoznámili, když jsem však přišla na snídani, najednou nebylo těžké si domyslet, proč nás šupem posílají zpátky na tabulovou horu. U tabule už seděl Ben McMurty a na oku měl tmavý monokl. Chtěla jsem chytit Geraldinu a znova si s ní promluvit, jenže když jsem spatřila zmalovaného Bena, musela jsem se usmát. Ušklíbl se na mě. Chyběla mu jednička vpravo nahoře a měl napuchlý ret. Zeptala jsem se: „První zkušenost zvláštního ražení na Pulchře, Bene?“ „Běž se vycpat, miláčku,“ pravil nevrle. „Nebo ses naboural na sjezdovce? Viděla jsem tě, jak tam metáš něco jako kozelce!“ „Utrhni si nohu, jo?“ zavrčel Ben. „Rozbij si brejle!“ „Snad sis všim, že tady na Pulchře je nenosím. Chci se líbit zdejšímu sortimentu opačnýho pohlaví,“ pravila jsem ironicky a píchlo mě u srdce. „Di na pokoj a zašij si klapačku! Jehlu a nit máš, ne?“ Do jídelny s vyhlídkou vešel Bill s Geraldinkou a rychle se začali trousit ostatní. Číšníci se pustili do práce. Pozdravila jsem Hoffsteina, potom Marilyn, která si sedla vedle mě z druhé strany. Vypadala zaraženě. „Stalo se ti něco?“ „Ano,“ pravila. „Musela jsem se poradit s Billem,“ pravila nervózně. „On vám to po snídani řekne.“

Na to, co nám řekne Bill, jsem nebyla zvědavá. Stačil pohled na Bena a věděla jsem, že to bude repríza, pronesená patrně s větším důrazem. Svrběl mě jazyk kvůli těm datům, jenže při snídani se nedalo nic dělat. Nemohla jsem vstát a přisednout si ke Geraldince. I kdybych mohla, vypadala divně posmutnělá, takovou jsem ji neznala. Asi bych se neodvážila otravovat ji svým problémem. Při jídle dnes nikdo nemluvil. Když jsme mlčky odložili příbory, Bill vstal, ale proti mému očekávání nám neprozradil, co provedl Ben McMurty. Vyslechli jsme přednášku o pohlavním životě na té divné planetě. Jenomže tentokrát Bill zabrousil do genetiky a vysvětloval, proč se výsledek pohlavního spojení Pozemšťana a ženské z Pulchry nedá předvídat, že by to ale mohl být mutant, anebo života neschopná chudinka. Najednou jsem pochopila, proč ženským i chlapům z Pulchry namluvil, že na Zemi není zvykem koupat se nazí společně. Obával se právě toho, oč se pokusil Ben. Všichni o tom zapřemýšleli, na některých bylo vidět, že je to nepotěšilo. Gerta se dokonce přihlásila s poznámkou, která mě u ní nepřekvapila. Měla jsem ji v živé paměti z astronautického kursu: „My ze Země máme kondomy, které zaručují absolutně bezpečný sex,“ vykládala důležitě. „K nějaké graviditě nebo infekci dojít nemůže. Naše kondomy jsou výsledek dlouhého a mnohokrát ověřeného výzkumu kvůli AIDS. Nikdo nemusí mít žádné obavy.“ Zdálo se mi, že Bill je v rozpacích. Ale vzmužil se a řekl: „Děkuji za vysvětlení. Nejde však jen o nebezpečí gravidity a jejích nepředvídatelných následků. Už posledně jsem vám naznačil náš reprodukční cyklus. My jsme v životě schopni sexu pouze dvakrát. Před pětadvacátým rokem věku vůbec ne, proto se ženíme a vdáváme, teprve když tohoto věku dosáhneme. V sexu se poněkud podobáme některým divokým tvorům na vaší planetě, kteří mají takzvaná údobí páření rovněž víceméně přesně vymezena. Nám je sex vymezen toliko na dvě údobí života.“ Mně neřekl nic nového, vlastně nikomu, protože tohle všichni slyšeli už na první přednášce způsobené tím, že se Patrick zabouch do jeho ženušky. Bill docela tiše pokračoval: „Já vím, že na Zemi je to zařízeno jinak. Ale každý pokus z vaší strany…“ Odmlčel se. „…z vaší strany by mohl být úspěšný jedině…“ Pochopila jsem. Přestala jsem Billa poslouchat a otočila jsem se k Marilyn, které se rozčilením třásla brada. Pak k Benovi. Většině z naší posádky Benovy pohmožděniny neušly. Když Bill vykládal o nebezpečích soulože Pozemšťanů a lidí z Pulchry, seděl Ben zamračeně a rudnul. Bill však nikoho nejmenoval, přednášel věc jako ryzí teorii. Teprve po Gertině extempore začali lidé z posádky pokukovat jeden po druhém, až si všimli zoologa. Když Bill Gertě tlumeným hlasem odpověděl, a já už věděla, co přijde, a přestala jsem sledovat, co říká, ostatní poslouchali napjatě a nakonec se všichni naráz obrátili k Benovi. Ben se zvedl a utekl ze sálu. Hned po něm prchla i Marilyn a všem bylo všechno jasné.

Udělalo se mi strašně smutno. Z Bena, z toho letopočtu, z Patricka. Takové kontrasty! Zamířila jsem ke Geraldince, ignorovala jsem Billův úsměv a Patrickův úpěnlivý pohled, a požádala jsem ji o pár slov. „Až večer. Až se vrátíme domů,“ řekla. Byla divně smutná. „Večer mi bude líp. Totiž…“ Pohlédla mi do očí, měla v nich spíš děs než smutek. „Lepší to bude večer!“

„Bylo mu přeci třiatřicet!“ řekla jsem. „Ano,“ pravila Geraldinka. V salónku, kam mě pozvala, byl jiný, ale také krásný výhled na louky a pole pod observatoří. „Jenže se to stalo sedm let před smrtí Tiberia, toho nadlouho nejlepšího císaře,“ pokračovala. „Po něm zavládly v Římě zmatky, teprve stojednatřicet let po události pod Pontským Pilátem nastoupil Marcus Aurelius, a potom —“ „Já vím, znám tu historii. Ale evangelisti —“ „Měli to spočítáno špatně,“ řekla Geraldina. „Bylo mu třiatřicet, když ho přibili na kříž, jenže se to stalo o pět let dřív. My jsme to viděli. Totiž naši hvězdáři té doby to viděli.“ Mlčela jsem. Ovšem. Jejich astronomové ho viděli, jak trpěl. Evangelisti psali až sto a víc let po Jeho narození. Pulchřané nic nepřipočítávali z nějakého astronomického důvodu. Pulchra obíhá své Slunce přesně stejně jako Země naši hvězdu. V duchu jsem se zasmála jednoduchému vysvětlení. Rozdíl mezi očitým svědkem a zbožným pisatelem zprávy, který sbírá nespolehlivé vzpomínky stařičkých pamětníků. Ulevilo se mi. A hned zas nový problém: Proč ale oni počítají letopočet od Jeho narození? Na Pulchře přece nikdy nebyl. Jeho oběti tu nebylo zapotřebí. Než ten večer Geraldina odešla, pravila: „Pošlu ti ho do pokoje. Chce se s tebou usmířit.“ Než jsem stačila pochopit, koho myslí, zmizela.
Zůstala jsem sedět. Za oknem salónku už svítily ty dva Měsíce, jasnější než na Zemi. Bílé stádo olemoval z jedné strany tmavý stín. Pes se držel v tom stínu.

Nechtěla jsem ho vidět. Neměla jsem v tom zkušenosti. Když vstoupil, vyhrkly mi slzy do očí, ale hned jsem si je utřela a byla jsem klidná. Zůstal stát, nevěděl, co říct. „Nemoh jsem si pomoct, Magdo,“ ozval se, pořád stál. To byla na Zemi standardní výmluva. Všichni byli tak strašně slabí, že si nikdy nemohli pomoct. Vůle jim zakrněla, slábli čím dál víc. Strejček Anastáz říkal, že On dal lidem vůli právě pro takové zkoušky. A desatero. Poznala jsem, že Patrick má přece jen uniformu. Potrhanou, ale má ji. „Nepovídej, Patricku,“ pravila jsem chladně jako gangsteři v těch prastarých filmech, když odkopávali nějakou milenku. „To jsou jen řeči. Standard, přece to víš.“ Otevřel ústa, vzpomínky mu je zavřely. Mlčení. Řekla jsem klidně: „Mě už nemiluješ, že ne?“ Pokrčil rameny. Byla jsem klidná, jako z ledu, jenom smutek zůstal, ale blednul. „Když mám bejt upřímná, milej,“ řekla jsem, „je mi to volný jak vytahaný tričko. A jdi pryč!“ Poslechl mě.

Několik příštích dnů nás vodili na všelijaké podniky, aby nám ukázali život na Pulchře. Chodila jsem jako bezduchá. Přitom jsem věděla, co se mi děje, rozum se mi nijak nezakalil. Napínala jsem vůli. Každou chvíli mi vstoupily do očí slzy, předstírala jsem, že mi něco padlo do oka, a nenápadně jsem si je utírala malíčkem. Už to však nebylo kvůli Patrickovi. Kvůli tomu, co jsem udělala, a pak ten věčný smutek na Pulchře… Odpoledne nás vzali na stadion, kde se hrálo finále mistrovství Pulchry ve fotbale. V Americe se mu říká evropský. Stadion nebyl velký, vešlo se tam snad tisíc lidí, všechna místa k sezení. Bill nám řekl, že na finále se sjeli z okolních vesnic, jinak je vysílá televize. Fotbal je na Pulchře vůbec nejpopulárnější sport, vykládal Bill. Mají tu tým skoro v každé vesnici. Mistrovství proto trvá pět let, ačkoliv se hraje vylučovacím způsobem, a televize vysílá nejenom finále, ale všechny zápasy družstev, která se dostanou do závěrečného turnaje. Den byl krásný, ale to byly na Pulchře všechny. Prší prý, jen když je potřebí zavlažit pole, povídala Geraldinka. Od karambolu s Patrickem se mi věnovala. K takové věci, jaká potrefila mě, na Pulchře dojít nemohlo. Jenže Geraldinka měla oči všude, všimla si, že mi nějak často něco padá do oka, ačkoliv vzduch na Pulchře je čistý jako sklo. Rozumět mi však nemohla. Nevěděla, že to není kvůli Patrickovi. Myslela si, že mě tak vzala Patrickova faleš, a soucit na její planetě znali.

Nemocemi Pulchřané netrpěli. Při obědě mi Hoffstein vysvětlil, že lékaři studují pouze chirurgii úrazů, nic jiného není zapotřebí. K úrazům občas dochází, srazí se automobily, horolezec spadne ze skály a — Hoffstein zvedl nohu a vyhrnul si nohavici — někdy si člověk zlomí nohu na lyžích. A lidé jsou smutní, když jim zemřou rodiče. „Manželé netruchlí jeden pro druhého?“ zeptala jsem se. Viděla jsem Hoffsteinovi na obličeji, že mi nerozumí. „Umřou přece oba,“ řekl. „Smutné jsou obě děti a jejich manželé a manželky.“ „Na Zemi truchlí manželé jeden pro druhého. Totiž — někdy.“ „Jak to?“ podivil se Hoffstein. „No, ten, co zůstane naživu… Hoffstein užasl. Neřekla jsem nic. Pochopila jsem. Hoffstein ani nevěděl, kdo je Kristus. Nevěděl o Zemi skoro nic. Ne jako Geraldinka. „Nikdy ses nedíval na Zemi, Viktore?“ Zavrtěl hlavou. A to je astronom? „Já hlídám asteroidy,“ pravil. „Ano, ale copak jsi nebyl zvědavý? Věděl jsi, že letíme na Pulchru?“ „Bill nám to oznámil. Byl jsem zvědavý, jak vypadáte.“ „Stačilo se podívat na Zem dalekohledem, ne?“ „To mě nenapadlo,“ pravil Hoffstein.

Den byl tedy stejně krásný jako všechny dny, kdy nebylo zapotřebí zavlažovat pole deštěm, a kolem stadionu vlály pestrobarevné vlajky klubů, které se dostaly do závěrečného turnaje. Bylo jich snad padesát, možná víc. Nevěděla jsem toho moc o evropském fotbale, v Americe ho hrálo jen pár tlustých ženských kvůli zhubnutí. V kursu dějin sportu na Miskatonické universitě jsem slyšela o první lize v Anglii, kde v dávných dobách hráli fotbal i muži. Kolik klubů v té soutěži hrálo, jsem si nepamatovala. Padesát jich nebylo. Nastoupily jedenáctky, Pulchřané je uvítali jako na Zemi, když se hrálo finále Poháru. V americkém fotbalu samozřejmě; mě nebavil, ale jednou za rok se na finále díval strejček Anastáz. Jako seminarista prý hrával za kolej sv. Ignáce na Loyolově universitě, a protože katoličtí bohoslovci na jedenáctku počtem nestačili, spojily se všechny bohoslovecké koleje a ještě k nim museli přidat dva z veteriny. Vždycky jsem si představovala strejčka s vycpanými rameny a v helmě s chráničem přes ten jeho velký nos, to mi nešlo a strejček mi řek, že tenkrát ještě neměl nos tak velký, když hrál za kolej sv. Ignáce. Jeho ročník byl poslední, který na koleji absolvoval. Potom ji zavřeli pro nezájem. „Proč ti tak vyrost, strejčku?“ zeptala jsem se naivně. „Inu tak. To víš.“ „Věkem?“ „No — ano,“ řekl. „To taky.“ Teprve později a náhodou jsem zjistila, že mešní víno zdaleka nepije jenom při mši. Na faře jsme ho měli velikou zásobu, každý rok strejčkovi posílal několik beden pan Vasquéz, jeden z jeho posledních farníků. Jednou po večeři mě strejček poslal spát a já nahoře zjistila, že jsem si zapomněla vzít sklenici vody na noc. Sešla jsem tiše dolů a dveřmi obýváku jsem z kuchyně viděla, jak strejček právě vyžahl velký pohár na jeden doušek. Ráno jsem se o tom nezmínila, ale ve škole jsem se zeptala Lorrainy, to byla tak trochu, ale jen trochu moje kamarádka, jestli ví, proč má její otec nos jako rudou bambuli. „No přeci že chlastá! Jako tvuj strejček. Jenže whisku.“ Tak jsem se dozvěděla, že strejčkův nos, jako měla ta vyhynulá opice, je od mešního vína. Hřích nestřídmosti. Uvažovala jsem, komu se strejček zpovídá. Do New Yorku nikdy nelítal a jinde už katoličtí faráři nebyli. Jenom pár v Evropě a pak v Římě, tam byl ve Vatikánu pořád papež a asi tři kněží, všichni už věkem pokročilí. Asi se zpovídal sám sobě. Anebo možná někomu telefonem do New Yorku, to jsem nezjistila. Spíš mi začalo vrtat hlavou, proč tak pije. Tak jsem mu tu otázku položila: „Proč?“ Seděl shrben, ztrácel se. Už se mu třásl hlas, po chvíli, po dlouhé chvíli mi odpověděl: „Pamatuješ, Magdalénko, jak jsme mluvili o tom, proč stvořil Evu?“ „Pamatuju. Z Adamova žebra.“ „Nikdo, víš, Magdalénko,“ pravil a hlas se mu třásl, něco strašného. „Nikdo nedokáže — po tom, co vyhnal Evu s Adamem — tak — nikdo nedokáže…“ Věděla jsem, že se mu netřese jen hlas. Třásla se mu duše. Najednou, na tom stadionu, jsem si vzpomněla na psa, který hlídá ovečky.

Na hřiště vběhly oba týmy, jeden mužský, druhý ženský. Ženské měly růžové dresy, chlapi bleděmodré. Přišlo mi to k smíchu. Jako neviňátka v peřince. „Podívejte se!“ slyšela jsem pohoršený hlas Deirdre O’Tallywoodové. Ukazovala na velkou tabuli nad východní tribunou stadionu, kde právě naskočilo skóre, ačkoliv zápas ještě nezačal. Pět nula. „Oni dávají ženským náskok!“ pravila zlostně Deirdre.

Seděli jsme dole na jižní tribuně a po zápase za námi přišli pořadatelé. Neslyšela jsem, co vykládají, byla jsem myšlenkama jinde. Ten pes, co neštěká, mi ležel v hlavě. Teprve když mě Ben vzal za rameno, pochopila jsem, že zítra máme hrát fotbal proti mistrům Pulchry a že mistři jsou ti v růžových dresech. Vůbec, ale vůbec se mi nechtělo. V životě jsem nic takového nehrála, jenže to z nás nikdo a na Zemi pouze tlouštice. „Nekaž partu, Magdo!“ napomenula mě Gerta a Jeffrey, náš hošan, pravil mazlivě: „Nemůžeš to, Magdi, našim milým hostitelům udělat!“

Druhý den jsme tedy nastoupili k zápasu. Vznikl problém. Evropský fotbal hraje jedenáct lidí a nás z Templetona tolik nebylo. Problém vyřešili tím, že k nám přidali Pulchřana z poraženého týmu. Aspoň mi rozpaky vyhnaly psa z hlavy. Oblékli nás do dresů, holky do růžových a chlapy do bleděmodrých, jedenáctka ženských z Pulchry hrála v bílém. Pravidla nám museli vysvětlit, přesto jsme nakonec vyhráli. Držela jsem se stranou, kopání do míče mi ani trochu nešlo, zato jsem pozorovala, jak hrají fotbalistky z Pulchry. Bylo to průhledné. Nechaly nás vyhrát. Když rozhodčí odpískal naše vítězství, zvedl se potlesk těch zdvořilých lidí z Pulchry, jako kdyby jejich ženské porazily na hlavu nás. Ben se pokusil zfaulovat střední útočnici Pulchry, chtěl jí zezadu podrazit nohy, ale svalil se sám a zlomil si ruku v zápěstí. Druhý den už byl v pořádku. Stal se pro mě názornou ilustrací toho, co mi o zdejší medicíně vyprávěl Hoffstein.

V noci jsem pořád musela myslet na toho psa a stádo jeho oveček.

Den po fotbale nás vzali na koncert na úpatí tabulové hory. Na sever od letiště ležela velká vesnice nazvaná Storyville. Řekli nám, že je to jedna z největších obcí na Pulchře: má 528 obyvatel. Na návsi měli koncertní síň pod širým nebem. V době, kdy déšť zavlažoval pole, nafoukli prý nad celým prostorem stan, jak to sem tam ještě bylo vidět na Zemi, jenže tam se v zimě hraje tenis. Pulchřané seděli v řadách na rovince před velkou mušlí, orchestr měl hrát na stupních, kde byly připravené stojánky na noty. Přišli jsme dost dlouho před začátkem, mě svíral smutek. Přes noc ve mně vzklíčilo přesvědčení, že na Pulchru nepatříme. Jsme z jiného světa, přestože mluvíme stejnou řečí. Ten pes? Jako moudrý praotec mezi přitroublými ovečkami?

Měl to být koncert skladatelů planety Pulchra na naši počest a Priscilla chtěla vědět, jaká hudba se dnes na Pulchře skládá. Pokládala se za hudebně vzdělanou. Asi byla, když na universitě studovala dějiny hudby a jednou za rok jezdila do Bostonu na koncert Bostonské populární filharmonie. „Archtonika? Metadisleatorie?“ naléhala na Billa. Uvedla ho tím do rozpaků, patrně taky netušil, o čem mluví. Jako já. A pravil: „Pro patnáctičlenný orchestr.“ „Tak malý?“ podivila se Priscilla. „Ale jaký směr? Diafonika? Demiharmonie? Co?“ V té chvíli přišel orchestr na scénu a Priscilla na otázku zapomněla. O hudbě nemám ponětí. V kostele jsme měli varhany, na které nikdo neuměl hrát. A já nejezdila každý rok do Bostonu jako Priscilla, ani jsem moc nechodila tancovat. To až po strejčkově smrti, předtím jsem na to byla moc mladá. To říkal strejček. Moje spolužačky byly v disku denně, už od osmé třídy, mě to nelákalo. Ani když už byl strejček po smrti, tancování mě nechytlo. Zato jsem se zabouchla do Patricka, jenže s tím jsem tancovat nechodila, on mohl jedině s Peggy, a to zas nešlo, abych s nima chodila já. V disku hráli repromuziku a jednou v nějaké kavárně jsem i viděla takovou kapelu, která repro nahrávala. Samé kytary, jak mě poučila Lorraina, která tam zapadla se mnou. A bubny. Dělali strašný rámus, mluvit se nedalo, to však byla výhoda, mluvit mě stejně bavilo jenom se strejčkem. S Lorrainou trošku, a potom s Patrickem. S tím byla v disku vždycky Peggy, ta se mohla utancovat. Nic jsem od koncertu nečekala. Orchestr seděl v bleděmodrých a růžových sakách, muzikanti a muzikantky, a kytaru měl jenom jednu. Z ničeho nic mě muzika udeřila do uší. Muzika z Pulchry. Byla nepochopitelně krásná. Přestala jsem myslet, až mě vyrušil Martin vedle: „To jsou saxafony?“ „Saxofony!“ opravila ho z druhé strany Priscilla. „Podle Arnolda Saxe, co je vynalez.“ Muzikanti, kteří na ně hráli, seděli v první řadě. Saxofony se stříbrně leskly, měly zlatou patinu, byly různě velké a tekla z nich melodie, která mi, bůhví proč, připomněla med. Plástve medu. Z těch houkaček se krásně táhnul, houpal, někam odvanul můj smutek. Dlouho, dlouho. Potom mi na mysl přišel pes. Med byl z Pulchry, ne od nás ze Země. Měla jsem pocit, že se v něm rozpouštím. Najednou mě vyděsila myšlenka, že by snad mohli — kvůli nám — začít s tím, co jsem slyšela v kavárně. Chtěla jsem plout, rozpuštěná. Obávala jsem se zbytečně. Celý večer jenom takovéhle zvuky, zvuky z dalekých dálek vesmíru. Na Zem snad nikdy nedolehly. V noci jsem měla sen. Byla jsem v disku, jenže tam nehráli, co tam na Zemi hrávali, ale tu muziku plnou medu z Pulchry. A se mnou tam byl strejček Anastáz. A tancoval! Nedovedla jsem si ho představit, že by sám tancoval, když mi říkal, že jsem na tancování moc mladá, ve spánku mi však najednou bylo patnáct a strejček tancoval, a se mnou, poklesával v kolenou, držel si mě od těla, kolem kluci přehazovali holky přes rameno, to strejček nedělal, ale tancoval tak vytrvale, že jsem mu přestávala stačit, pak už jsem mu nestačila a nakonec na mě padla nesnesitelná únava a já se probudila. Posadila jsem se na posteli a pohlédla jsem z okna. Pes se procházel ve světle dvou Měsíců.