Pulchra (3. část)
III. Den nato
Observatoř vypadala jinak než hvězdárny na Zemi. Nestál v ní žádný mohutný refraktor ani jiná astronomická zařízení. Byla však do kruhu a měla kopuli, která se skládala z několika pohyblivých pásů. V každém z nich byl výřez pro dalekohled na pevném podstavci se dvěma kukátky, ústícími do jednoho teleskopu. Nezdál se větší než astronomické dalekohledy, jaké na Zemi kupují rodiče dětem. Před každým teleskopem bylo napevno přišroubováno dvojité sedadlo. Skoro všechny dalekohledy byly už obsazené lidmi z naší výpravy, každý měl instruktora z Pulchry vedle sebe. Protože pohyblivé pásy s výřezy nebyly stejně vysoko, lidé na sedátkách viseli v různých výškách nad podlahou. Pan Duncan mi pokynul na prázdnou polovinu sedadla: „Dáma napřed.“ Zase zdvořilost z pravěku, nadbíhající ženským. Mrkla jsem po Patrickovi a všechno se ve mně sevřelo. Dřepěl v kruhu vysoko nade mnou a samozřejmě čučel jako uhranutý na Geraldinu. Vybrala si ho ona, nebo to byla jen náhoda? Dostala jsem chuť dát mu do nosu. Sledovala jsem pantomimu: Geraldina mému milenci něco vysvětlovala, pak mu několikrát musela důrazně ukázat na kotouče a tlačítka jeho teleskopu, aby se věnoval přístroji. Slyšet je nebylo, ale pantomima byla názorná. Odtrhla jsem oči od těch dvou, pohlédla jsem níž. Nade mnou se vznášel Jeffrey Preston, zoolog a jediný hošan z Templetona, s nějakým krasavcem z Pulchry. V duchu jsem se ušklíbla. Kousek nad ním, těsně pod kopulí observatoře, se Ben McMurty, pravý opak našeho zoologa, snažil obvyklým způsobem okouzlit sexbombu z téhle planety, a ta na něho vyjeveně hleděla. Ale jinak než včera u tabule Patrick na Geraldinu. Řekla bych hloupě. Později jsem si na Marilynin výraz vzpomněla — to už jsem věděla, že výraz byl nechápavý, a věděla jsem taky proč. Ještě jednou jsem přelétla dvojice v různých výškách nad sebou. Nebyla jsem určitě sama, kdo si všiml Patrickova chování už při obědě. Z naší posádky to ovšem nikoho zvlášť nezajímalo, protože to nebyl ani potenciální skandál. Na výpravách do jiných galaxií manželství přechodně neplatilo. Jestlipak si ale Patrickovy hypnózy všiml ředitel observatoře? Usadil se vedle mě a pravil: „Na co byste se chtěla podívat, slečno Peabodyová?“ „Tady tím?“ ukázala jsem na dětský dalekohled ve výši očí. Všiml si? Nevšiml? Jenže nevěděl, že s Patrickem spím. Usmál se: „Asi vám připadá jako hračka. Funguje na principu zkratky, podobně jako manévrovací systém vaší lodi. Je pouze aplikován na optiku.“ Aplikován na optiku? Jak? Ale neptala jsem se. Uvědomila jsem si, že mě to ani nezajímá, a dostala jsem na sebe vztek. Ze vzteku jsem řekla koketně: „Můžu na Zem? Na naši — faru v Chicagu?“ Na pana Duncana koketérie nezabrala. Pootočil naším pásem kopule a zapnul zoom. V zorném poli jsem viděla světelný proud prudce tekoucí někam dozadu. Zpomalil, zastavil se. Objevila se mi Země, asi tak z výšky satelitové zóny. Pan Duncan zapnul jiný zoom, Země se zvolna přibližovala, na ní Amerika, Chicago, až se obraz zastavil na stařičké budově strejčkovy fary. Ach, strejčku! Přístroj zřejmě fungoval i na jiných principech. Hleděla jsem na oprýskané stavení, v očích mě začaly pálit slzy. Požádala jsem pana Duncana: „Můžete zaostřit na zahradu vedle fary?“ „Poradím vám, jak dostat zahradu do ohniska.“ Na kontrolní desce pod dalekohledem mi ukázal dva kotouče, jimiž se dal přístroj ovládat vertikálně a horizontálně. Připadalo mi to technicky strašně zastaralé, ale šlo to lehce. Vzápětí jsem zírala na naši zanedbanou zahradu, na strejčkův hrob pod smuteční vrbou. „Ohnisko lze zaměřit až do mikrokosmu,“ pravil pan Duncan. „Stiskněte zoom a pusťte ho, až v ohnisku bude přesně to, co chcete vidět.“ Udělala jsem to. Čísla klesala. Do ohniska vstoupila deska na strejčkově hrobě:
P. ANASTÁZ PEABODY poslední duchovní správce farnosti Winnetka A. D. 3050–3128 R. I. P.
•
Kdy mi to strejček citoval? Přes obraz v dalekohledu roky, roky, bylo mi šest, skoro sedm, strejček seděl vedle mě v rozpacích a já se ho zeptala na tetičku Bernardu. „Proč umřela, strejčku?“ Věčná otázka. Když tehdy na autostrádě Chicago–New York havarovalo šestnáct automobilů, viselo Proč spíš jako vykřičník nad celým Chicagem. Strejček si mnul čelo, já dorážela: „Proč, strejčku? Proč?“ „Nevím,“ řekl strejček. „Tetička byla hodná,“ řekla jsem. Strejček si mě posadil na klín a mručel, skoro jsem mu nerozuměla. Opakoval to, a pořád jsem nerozuměla. Ne proto, že tak mručel. Nerozuměla jsem tomu, co říkal: „Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář…“ „Co to znamená?“ zeptala jsem se. Strejček mi to vysvětlil.
•
Roky, roky, strejček už mi nemusel nic vykládat. Věděla jsem, že to tak je. Ve škole to nechápal nikdo. Tam věděli všichni všechno. Nic. „Váš — příbuzný?“ letem let zazněl hlas pana Duncana. „Strejček,“ odpověděla jsem, utřela jsem slzu. I tady Proč? Jak to, že už dávno nepřiletěli na Zem? Takhle jako tady na Zemi nevidíme ani superrefraktorem na Jehlové Hoře na Garygrantově ostrově! „Měla jste ho moc ráda.“ Nebyla to otázka. „Promiňte,“ stiskla jsem zpětné tlačítko zoomu, takže Země se vzdálila, až byla jako hlavička špendlíku v modré noci prostoru. „Víte, co nechápu, pane Duncane?“ „Bille,“ pravil. Proč je jindy tak staromódní a najednou se chová jako každý Američan? „Bille,“ řekla jsem. „Jak to, že jste už dávno nepřiletěli na Zem? Když umíte zkratku aplikovat na optiku? Na Zemi to neumíme!“ Pan Duncan, tedy Bill, řekl: „Byla to otázka nákladů. Za cenu jedné intergalaktické lodi jsme vyrobili asi půl miliónu takovýchhle teleskopů. Na Pulchře je má každá škola. A každý, koho baví koukat vám do kuchyně.“ „Jenom nám?“ „Komu jinému?“ „Br!“ řekla jsem. „Voajéři vesmíru! A vůbec: jak to, že mluvíte americky? Nemáte nějakou mateřštinu?“ „Na celé Pulchře se mluvilo vždycky stejným jazykem. Kdysi třeba latinsky. Teď už je více než tisíc let naše mateřština stejná jako vaše.“ Pohlédla jsem mu do obličeje. Byl strašně hezký, z očí mu hleděla inteligence, ale zároveň něco jako hloupost. Záhada. „To jste tu neměli Babylónskou věž?“ Zkusila jsem narážku, abych zjistila, co neví. Zeptal se: „Babylónskou věž?“ „Ano. Zmatení jazyků. Od té doby, co v Babylóně stavěli věž, po které se chtěli vyškrábat do nebe, zmátly se jim jazyky. Původně mluvili všichni stejně a najednou mluvil každý jinou řečí.“ Bill zkrabatil čelo. „V Babylóně takovou věž nikdy nestavěli,“ řekl. „Na to byli příliš dobří astronomové a architekti.“ „Jak to víte?“ „Pozorovali jsme je od začátku. Věže stavěli, ale do nebe? Vyšší než kde jinde, to je pravda, ale například Kolos rhodský sahal výš než nejmohutnější babylonský mrakodrap. Lodě mohly projíždět pod jeho rozkročenýma nohama.“ „Toho jste taky viděl?“ „Já přirozeně ne,“ řekl Bill. „Ani babylónské věže. Kolos rhodský, to bylo…,“ zamyslel se, „…dobrá tři tisíciletí před mou generací.“ Kopulí hvězdárny se rozlehl smích instruktorky Bena McMurtyho, asi jako když ženskou v rámci namlouvání lechtá chlap.
•
„Možná, že Lucy duši má,“ pravil sklesle strejček. „Stejně to, myslím, není článek víry.“ Už když jsem vyslovila pejskovo jméno, otevřel oči, posadil se, nastražil krásně špičaté uši a olízl se. Lucy byla vždycky při chuti. „Svobodnou vůli ale přece nemá?“ Hustě pršelo, proto Lucy spala doma. Jinak trávila čas na zahradě a obávám se, že tam čůrala na náhrobní kameny, protože jiné pro tu činnost vhodné objekty tam nebyly. Ale neměla ráda déšť a déšť bubnoval na barevná okenní skla ve strejčkově obýváku. „To asi nemá,“ odpověděl strejček. „Nebo hodně omezenou.“ „Vidíš. A když kolem letí čmelák, rafne po něm a slupne ho.“ Strejček mlčel. „A kdyby na zahradu skočil pardál, tak Lucy zakousne.“ „Unde malum inter animantes?“ zabručel strejček zamyšleně. Déšť bubnoval, Lucy si zklamaně lehla, žádné pochoutky z toho nekoukaly. Řekla jsem: „Třeba se splet. Jako když stvořil Adama bez ženské.“ „Možná, Magdalénko.“ „Jenže to pak opravil. Myslím to s tím žebrem. Ale Lucy pořád chňapá po čmelácích, a kdyby na zahradu vlez pardál…“ Déšť se proměnil v liják, zahřmělo. Strejček vstal a otevřel okno. Liják hučel tak, že se nedalo mluvit. Znova zahřmělo, Lucy však klidně spala. Hrůzy na nebi ji neděsily.
•
Dormitoř observatoře měla saunu. Pozvala nás tam Marilyn, astronomka z Pulchry. Obvykle prý chodí do sauny společně s muži, jenže pan Duncan jim vysvětlil, že na Zemi to není zvykem. Muži proto musí počkat, až my se vypotíme. V duchu jsem se tomu ušklíbla, ale vzápětí jsem si uvědomila, že je to vlastně záhada: Jak jim mohl Bill sdělit takovou hloupost? Pozorují Zemi už pěkných pár tisíciletí a tohohle si nevšimli? Nikdy neviděli plovárnu, nikdy neviděli, jak se tam lidi koupou? Nikdy neviděli bazén, který je v rezidenčních čtvrtích u každého domu? Nerozuměla jsem tomu. Rozsadily jsme se v sauně, oděny, jak tomu říkával stydlivý strejček Anastáz, v rouše Evině. Když jsem Marilyn zalichotila, jakou má v rouše Evině nádhernou figuru, podivila se: „Vždyť jsem nahá!“ „No ano…“ „Nepovídalas něco o šatech?“ „To se tak na Pulchře neříká?“ Na Zemi to říkal jenom strejček. „Co?“ „Že je někdo nahej jako pramáti Eva?“ „Tvoje pramáti? Do sauny se přece chodí takhle. A ve vaší zeměpisné šířce je obvykle příliš chladno, než aby se tam venku mohlo chodit bez šatů.“ Vysvětlila jsem jí, že „v rouše Evině“ byl kdysi takový idiom, který na její planetě patrně neexistuje. To zas nevěděla, co je idiom. „Hele, Marilyn,“ vmísila se do mých lingvistických nesnází Priscilla Kazima. „Čím to, že mluvíš americky?“ Marilyn pokrčila rameny, záviděníhodná ňadra se jí mírně zvedla a vůbec neztratila tvar. „Nevím. Vím, že u vás se někde také tak mluví. Na Pulchře se takhle hovoří všude.“ „Tolik miliónů světelnejch let vod Země? Jak to?“ „Asi že vypadáte stejně jako my,“ pravila Gerta. Na Pulchře jako ona rozhodně nikdo nevypadal. „Taky divný,“ řekla Priscilla. „Třeba Tvůrce udělal všechny, nás i vás, podle stejného vzoru,“ pravila Marilyn. „Kdo?“ zeptala se Deirdre.
•
V knihovně, velkém sále s mnoha kompjůtry, žádné knihy nebyly. Přesto jí říkali knihovna. Dozvěděli jsme se, že texty ze starých vázaných knih převedli po vynálezu kompjůtru na hard disky a všechny tištěné materiály zničili. Knihám říkal Bill Duncan „tištěné materiály“. Brzo jsem přišla na to, že „kniha“ v pozemském smyslu je na Pulchře pojem pouze historický. Většina Pulchřanů si pod ním představuje kompjůtr. Když se Martin Smith zeptal, kdy se to stalo, Bill to zpaměti nevěděl. Musel se posadit ke klávesnici, rozsvítit obrazovku a dotknout se ikony. Pak nám sdělil, že první kompjůtr začal na Pulchře pracovat před šesti tisíci osmi sty šedesáti lety, převod tištěných materiálů provedli o sto let později, v roce tři tisíce šest set dvacet. V roce tři tisíce šest set dvacet před Kristem, jak říkal strejček. Ve škole bych musela odpovědět: „Před moderním letopočtem.“ Zeptala jsem se: „Jaké je dnes vlastně na Pulchře datum?“ „Dvacátého června tři tisíce sto čtyřicet.“ Na Zemi bylo dvacátého června tři tisíce sto třicet pět. Pět let rozdíl. Nebylo mi to jasné. Na obrazovce jsem hledala ikonku Historie, ale žádnou jsem nenašla. Zato tam byla ikonka vejce. Klikla jsem, objevil se nápis:
3974 př. r. 0. — pravděpodobný rok Stvoření
Pod tím seznam vesměs technických záležitostí:
3883 př. r. 0 — parní stroj 3865 př. r. 0 — výbušný motor 3860 př. r. 0 — akumulátorový motor 3720 př. r. 0 — computer 3580 př. r. 0 — prostorová zkratka 3550 př. r. 0 — aplikace na optiku
Přeskočila jsem asi šest dalších položek a zastavila jsem se u údaje:
3348 př. r. 0 — stavby na Menším Měsíci
Stavby? Kdo je tam stavěl? Dostali se z Pulchry na menší z obou satelitů? Jak? Interplanetární lodi přece nemají? Anebo jsou na Menším Měsíci nějací jiní obyvatelé a z Pulchry je ti voajéři vesmíru jenom pozorují? Naklonil se ke mně Hoffstein, jestli mi může s něčím pomoct. Podívala jsem se na něj zblízka. Semitské rysy, černé oči. Jeden z Lidí Knihy, jak jim říkal strejček Anastáz. Tak mě napadlo: „Pod kterou ikonkou najdu Literaturu?“ „Záleží na oboru.“ „Krásnou literaturu.“ V černých očích se nezatřpytila ani jiskřička porozumění. „Příběhy,“ pomohla jsem mu. „Zamilované, dobrodružné…?“ Nerozuměl. Zjistila jsem, že písemnictví, na Zemi už taky dlouhou dobu skomírající, na Pulchře nikdy neexistovalo. A pomyslela jsem si: Co se tu vlastně stalo v roce nula?