Pro OnaDnes
Jak jsem sbalil svoji ženu
Michal Viewegh už vícekrát prohlásil, že nikdo nežije tak zajímavý život, aby ho stačilo zapsat… a vzhledem k tomu, že jsem u toho také nejednou byl, měl jsem možnost mnohokrát v duchu nesouhlasit. Dnes mám ovšem poprvé možnost demonstrovat veřejně, že můj vlastní život opravdu spadá do kategorie „uměleckých děl“, která nepotřebují žádné vylepšování. Tak například moje žena. Poprvé jsem ji spatřil z levého zadního poloprofilu na Pitínského Ananasu. Byla tehdy nakrátko ostříhané blonďaté dítko – a já hned pochopil dvě věci: že tohle je osudová chvíle a že je jí zima. O minutu později jí bohužel půjčil bundu můj nejlepší kamarád – a já měl na další tři roky utrum. Tak jsem ji aspoň zaměstnal ve svém nakladatelství – a staly se z nás nejlepší kámošky. Bohužel. Když jsem jí totiž po čase – to už byla zase volná – požádal o ruku, věděla o mně úplně všecko, a přirozeně odmítla. Opil jsem se tenkrát strašlivě, opižlal se rituálně dohola – a asi tak za rok jsem ji uvolnil z práce na mateřskou: vzala si mého nejlepšího grafika. Uběhlo dalších pět let a na mě padl během mých potulek po Státech existenciální smutek. A jak už to básníci mají, napsal jsem báseň. O ní a o mně. Asi to byla ta správná slova v pravou chvíli… Dnes jsou naší dceři čtyři roky a oba se těšíme, až budou děti z domu a my konečně doženeme, co jsme za těch prvních deset let zameškali.